Žirafa síťovaná
Žirafa síťovaná (Giraffa camelopardalis reticulata) je poddruh žirafy žijící v Somálsku, v Keni a Etiopii. Její název je odvozen od červenohnědých skvrn pokrývajících tělo i nohy a oddělených od sebe bílou sítí.
Je vysoká 6 m, dlouhá 3 metry, váží kolem 1,500 kg. Má velmi dlouhý (20 cm) a silný jazyk zbarvený do fialova. Na hlavě má malé růžky měřící 15 cm. Živí se listím a trávou. Má dobrý čich. Běhá rychlostí až 50 km/h.
Žirafa Rothschildova
Žirafa Rothschildova, psáno také jako žirafa Rotschildova, (Giraffa camelopardalis rothschildi nebo Giraffa camelopardalis rotschildi) je druhým nejvíce ohroženým poddruhem žirafy jen s několika sty členy. Byla pojmenována po zakladateli muzea v Tringu Lionel Walter Rothschildovi Všechny, které žijí ve volné přírodě, jsou v chráněných oblastech v Keni a Ugandě. Zatímco žirafy obecně jsou klasifikovány statusem závislý na ochraně, žirafa Rothschildova je v kategorii kriticky ohrožené druhy kvůli nízké populaci. Existuje velmi málo míst, kde lze žirafu Rothschildovu pozorovat v divočině. Za zmínku stojí národní park Nakuru v Keni a národní park Murchison Falls v severní Ugandě. Existují různé chovné programy, které mají za cíl zvýšit populaci žirafy Rothschildovy, např. Giraffe Centre v Nairobi v Keni nebo Woburn Safari Park ve Woburnu ve Velké Británii.
Žirafy Rothschildovy jsou snadno odlišitelné od ostatních poddruhů. Nejviditelnější je ve zbarvení srsti. Typické jsou tmavohnědé kaňkovité nebo obdélníkové skvrny se slabšími krémově zbarvenými liniemi okolo. Hlezno bývá skvrnité. Její krk čítá 7 krčních obratlů, které jsou uzpůsobeny velké ohebnosti.
V Česku je možné žirafu Rothschildovu zhlédnou v ZOO Zlín, Dvůr Králové, Liberec, Olomouc, Ostrava, Praha, Ústí nad Labem a Plzeň.
Okapi
Okapi (latinsky Okapia johnstoni, bambuti atti) je nejbližší příbuzný žiraf. Jeho přirozeným prostředím jsou deštné pralesy okolo řeky Kongo v severovýchodní části Demokratické republiky Kongo. Byl znám jen domorodcům až do roku 1901, díky této zvláštnosti si ho za svůj emblém vybrala mezinárodní kryptozoologická společnost.
Druhové jméno (johnstoni) pochází od cestovatele Sira Harryho Johnstona, který vedl expedici do pralesa Ituri, při které se poprvé povedlo odchytit živý exemplář okapi. Okapi je také posledním pozůstatkem třetihorných žiraf, díky čemuž je typickou živoucí fosílií.
Stavba těla
- Délka těla: 2 - 2,5 m
- Výška: 1,5 - 2 m (v kohoutku)
- Váha: 200 - 250 kg
Hlava
Hlava je dlouhá s růžky, které rostou od jednoho roku do pěti let věku. Mají je pouze samci a jsou dlouhé od 10 cm do 15 cm. Flexibilní jazyk, dlouhý až 30 cm, používají pro oškubávání listů a pupenů ze stromů. Jeho základní barva je hnědá, u samic a mláďat rudohnědá, u samců spíše černohnědá. Také si jím čistí oči a uši. Je to jediný savec, který si může lízat vlastní uši. Mají totiž velké uši, které jim pomohou odhalit jejich predátora, levharta.
Nohy
Nohy má hnědo-bíle pruhované, podobně jako zebra. Každá okapi má unikátní vzor pruhů. Někteří jedinci mají na kolenou bílé tečky. Zadní nohy jsou bílé od nártů po kolena. Od kolen nahoru pokračují hnědo-bílé pruhy až ke kyčlím. Tyto pruhy slouží jako maskování, ale také jako orientační bod pro mláďata, aby se v lese neztratila.
Kopyta
Kopyta jsou namodralá, kulatého tvaru, vepředu mírně špičatá a mají dva prsty (člen rodiny Artiodactyla). Zadní jsou o trochu menší než přední. Délka kopyta dospělé okapi měří 7-10 cm v průměru. Vzhledem připomínají kopyta žirafy nebo antilopy.
Ocas
Ocas je hnědý a bez pruhů s malým chomáčem černých chlupů na konci, dosahující hlezna. V případě nutnosti ho mláďata používají jako komunikační prostředek. Telata často švihají ocasem, když jsou rozrušená anebo když je matka kojí.
Rozdíly
Samice jsou v průměru o 4,2 cm vyšší než samci a nemají růžky. Mohou mít načervenalou srst.
Rozmnožování, mláďata
Ve volné přírodě se okapi vyskytuje samostatně (počet zvířat se odhaduje cca jedno zvíře na 2 km2). S ostatními zvířaty se setkává pouze pro páření. Mohou se pářit až několikrát za hodinu.
Námluvy začínají kroužením kolem sebe, očicháváním a olizováním. Nakonec samci, aby dokázali svoji velikost a dominanci, natahují krk. Po páření se samec a samice opět rozdělí. Doba březosti trvá kolem 450 dnů. Poté samice okapi odejde do hustého lesa, kde porodí mládě. Samice rodí vždy jen jedno mládě. To při narození váží 14-30 kg a je schopné již po 30 ti minutách se postavit na své vlastní nohy.
Mládě první den svého života zkoumá po boku své matky prostředí. Poté si najde hnízdo, ve kterém bude chráněno před predátory, a ve kterém bude nehybně ležet, což napomáhá rychlejšímu růstu. Matky velmi rázně chrání svá mláďata. Nepřítele varují dupáním předních nohou. Mládě je odstaveno po půl roce, někdy i po roce.
Rozšíření
Přirozeným prostředím pro okapi jsou deštné pralesy okolo řeky Kongo v severovýchodní části Demokratické republiky Kongo. Jednou byla okapi spatřena i v 1450 m na Mt. Hoyo v Ituri. Okapi nejsou označeny jako ohrožený druh, přesto jsou však omezovány ničením jejich obytného prostoru a pytlačením. Podle odhadů žije v současnosti v pralesích Konga 5 000-20 000 kusů.
Pohyb, aktivita, smysly a zvukové projevy
Chůze okapi nápadně připomíná chůzi žirafy. Stejně jako ona pohybuje oběma nohama na jedné straně najednou.
Okapi je aktivní hlavně ve dne, kdy chodí prošlapanými cestičkami v džungli. Chce-li vyhledat partnera, musí využít svůj dobře vyvinutý čich.
Jsou to tichá zvířata, která nevydávají příliš mnoho zvuků. V říji vydávají zvuky podobné kašli. Mláďata vydávají více zvuků než dospělí jedinci; pískají a mečí. Vydávání těchto zvuků se zvyšuje, když je mládě samo s matkou. Samice, která přichází z pastvy, hledá mládě podle zvuků pod prahem lidské slyšitelnosti 12-30Hz. Okapi nemají příliš dobrý zrak.
Potrava
Okapi se živí listy, pupeny, ale také dřevinami (živí se více než 100 druhy dřevin). Mohou se živit i kapradinami, houbami nebo plody.
V zajetí jsou krmeny vrbou jívou, která obsahuje málo kyseliny salicylové. Úzkolisté druhy jí obsahují až desetkrát více, což je pro okapi špatně, protože se jí mohou vydrolit zuby a kyselina ničí sklovinu.
Ze zeleniny se používají druhy, které obsahují málo cukru, protože jsou náchylné na cukrovku, například čekankové puky, fenykl, červená řepa, rajčata, papriky,jablka a banány.
Asijský buvol
Asijský buvol (Bubalus) je jeden ze čtyř rodů podčeledi tuři. Rod je zastoupen dvěma druhy:
- Anoa (Bubalus depressicornis)
- Arni (Bubalus arnee)
Domestikovanou formou asijského buvola je buvol domácí (Bubalus arnee f. bubalus), zvaný kerabi.
- Arni
Arni (Bubalus arnee) je mohutný tur dorůstající kohoutkové výšky 150 až 180 cm a hmotnosti kolem 1 tuny. Samice dorůstají stejné velikosti jako samci. Hlava arniho je ozdobena mohutnými dozadu stočenými rohy, které dorůstají více jak 150 cm délky. Byl zaznamenán i exemplář s rohy 194 cm dlouhými. Domestikací tohoto druhu vznikl Buvol domácí.
- Anoa
Anoa je nejmenším a zároveň nejstarším z dosud žijících turů. Dorůstá kohoutkové výšky 70 až 90 cm a hmotnosti 180 až 270 kg. Délka těla se pohybuje kolem 160 cm. Trup je oválný, nohy štíhlé. Rohy krátké, rovné, trojúhelníkového či oválného průřezu. Výskyt je omezen na indonéský ostrov Celebes, přičemž anoa nížinný obývá údolí, zatímco zbylé dva poddruhy pohoří střední a jižní části ostrova.
Anoa nížinný
Anoa nížinný (Bubalus depressicornis) je druhý nejmenší druh divokého tura. Je to endemit primárních nížinných pralesů a mokřadů indonéského ostrova Celebes a jako takový je ohrožován lovem a kácením pralesů.
Popis
- hmotnost: asi 300 kg
- délka těla: 180 cm
- délka ocasu: 40 cm
- výška v kohoutku: 86 cm
Anoa nížinný je malý tur s oválným trupem a krátkýma, štíhlýma nohama a krátkým krkem. Dospělé kusy jsou tmavě zbarvené, většinou tmavě hnědé až černé, mívají však bílé nebo žlutavé ponožky nebo bílý půlměsíc pod hrdlem. Srst je řídká s rovnými hrubými chlupy. Obě pohlaví mají rohy, které jsou u krav kratší než u býků. Rohy jsou rovné, na průřezu trojůhelníkovité.
Rozšíření a stanoviště
Anoa nížinný je endemitem ostrova Celebes, celková rozloha území, na kterém se vyskytují, je menší než 5,000 km2. K životu potřebují primární, člověkem nenarušený les - obývají nížinné pralesy a mokřady s hustým podrostem, kdysi žili i podél pobřeží.
Biologie
Anoa nížinný zřejmě žije samotářsky nebo v párech, pravděpodobně nejsou teritoriální, podobně jako ostatní druhy turů. Jsou aktivní převážně ráno a pozdě odpoledne, zbytek dne odpočívají a přežvykují.
Jsou to býložravci, spásají trávy i byliny, okusují listy stromů a keřů nebo kůru, pojídají také vodní rostliny nebo ovoce.
Samice rodí většinou jedno mládě po 275-315 dnech březosti.
Buvol africký
Buvol africký (Syncerus caffer), také zvaný buvol kaferský, je mohutný býložravec afrických savan, jeho domovinou jsou rozsáhlé oblasti na jih od Sahary. Patří do takzvané "velké pětky. " nejnebezpečnějších zvířat Afriky.
Popis
Buvol africký je podobný domácímu skotu. Je mohutně stavěný, končetiny jsou poněkud kratší. Obě pohlaví mají rohy.
Rozlišujeme dva poddruhy: větší, savanovou formu, buvola kaferského (S. caffer caffer) a menšího pralesního buvola,S. caffer nanus. Oba poddruhy se mezi sebou mohou křížit.
Buvol kaferský je nápadný svojí velikostí: v kohoutku dosahuje výšky 1,4 m - 1,7 m, délka těla může překračovat čtyři metry. Vzrostlý býk může vážit až 900 kilogramů, krávy jsou asi poloviční. Srst je tmavá až černá. Rohy mohou být dlouhé až 1 m.
Buvol pralesní je výrazně menší, v kohoutku jen 100 až 130 cm vysoký, délka těla se pohybuje okolo tří metrů a váha se pohybuje okolo 200 kg. Samice jsou opět menší než býci. Srst je červená. Rohy má krátké, celkově je stavba těla přizpůsobena pohybu v hustém porostu.
Rozšíření
Celá střední a západní Afrika, savany a deštné lesy. Buvol kaferský preferuje otevřené savany s travním porostem, buvol pralesní žije v primárním deštném pralese.
Způsob života
Buvoli vždy žijí ve stádech. Přestože buvol kaferský se někdy sdružuje do tisícihlavých stád, buvoli žijí v menších rodinných skupinách tvořených 20-30 jedinci. Mezi kravami panuje hierarchické uspořádání, na vrcholu ale stojí dospělí samci. Staří býci žijí odděleně.
Pasou se v noci, přes den odpočívají ve stínu. Savanoví buvoli dávají přednost územím, kde mají přístup k vodě a mohou se chladit válením se ve vodě nebo v bahně.
Rozloha domovského okrsku jednoho stáda záleží na jeho velikosti, pohybuje se od 60 do 1000 čtverečních kilometrů.
Rozmnožování je vázáno na cykly období sucha a dešťů. Kráva je březí 340 dní, tele přichází na svět po období deštů, kdy je hojnost potravy. Po pěti až 15 měsících je odstaveno, s matkou zůstává až dva roky.
Buvoli jsou silná a rychlá zvířata, dokážou běžet rychlostí až 55 km/h a útočícímu predátorovi se urputně brání. Jediným přirozeným nepřítelem dospělého buvola je lev, telata někdy padnou za oběť hyenám.
Buvol domácí
Buvol domácí (Bubalus bubalus), známý též jako vodní buvol nebo kerabau je domestikovanou formou buvola arni. K jeho domestikaci došlo asi 3000 let př.n.l. v oblasti Indie. Ve stejné době je známý alespoň jako ochočené, ale snad již též domestikované zvíře také u Sumerů a v Mezopotámii. Buvolí kůže se používá jako potah bubnu dračí lodě.
Bizon americký
Bizon americký (Bison bison) je statné zvíře, největší savec amerického kontinentu. Existují dva poddruhy: bizon prérijní (Bison bison bison) a bizon lesní (Bison bison athabascae).
Původ
Předchůdci dnešních bizonů se do Ameriky dostali z Asie přechodem přes pevninský most v místě nynějšího Beringova průlivu. Bizon americký se vyvinul z bizona širokočelého (Bison latifrons), který byl mnohem mohutnější a který vyhynul před 6 000 lety.
Rozměry
Výška v kohoutku:
- samci - 170-190 cm
- samice - 125-150 cm
Délka:
- samci - 370 cm
- samice - 250-310 cm
Hmotnost:
- samci - 900-1 500 kg
- samice - 500-750 kg
Popis
Tělo je pokryto krátkou hnědou srstí, jež v přední části trupu přechází v delší chlupy, které mají na hlavě tmavou barvu. Poslední krční a první hrudní obratle mají velmi dlouhé trnové výběžky, jež tak společně s mohutným svalstvem vytvářejí charakteristický hrb. Vzdálenost mezi rohy je téměř 50 cm. Bizoni mají 32 zubů - 24 stoliček a 8 řezáků. 50 cm dlouhá oháňka slouží k odhánění hmyzu.
Bizon lesní je oproti prérijnímu celkově větší. Širší paznehty zabraňují boření v měkké lesní půdě. Srst je tmavší, hustší a delší. Rohy dosahují až dvojnásobné délky.
Zrak je slabý, bizoni rozeznávají pouze pohyb. Naproti tomu mají výborný čich - dokážou větřit až na vzdálenost dvou kilometrů, ucítí trávu pod třiceticentimetrovou pokrývkou sněhu. Ačkoli vypadají těžkopádně, v cvalu dosahují rychlosti 50 km/hod. Tímto tempem jsou schopni běžet půl hodiny i déle. Dožívají se 15 až 20 let.
Rozšíření
Prérijní bizon se původně vyskytoval na Velkých pláních od kanadské Alberty až po Mexiko, ale žil i daleko na východ od řeky Mississippi. Do poloviny 19. století však všichni bizoni vyskytující se východně od Mississippi vyhynuli. Méně početní lesní bizoni obývali lesnaté horské oblasti na západě Severní Ameriky.
Potrava
Bizoni jsou přežvýkavci. Spásají traviny, zejména tzv. bizoní trávu (Buchloë dactyloides). Lesní bizoni se navíc živí výhonky dřevin, žaludy a bobulemi.
Rozmnožování
Říje probíhá od května do září, kdy spolu bizoní býci urputně zápasí. Po devítiměsíční březosti rodí samice jedno mládě, které kojí asi rok. Telata zůstávají u matky až do dosažení dospělosti, tj. do stáří tří až pěti let.
Způsob života
Prérijní bizoni se sdružovali do obrovských stád, jež mohlo tvořit i několik desítek tisíc jedinců (jeden údaj dokonce hovoří o stádě, které čítalo dvanáct milionů zvířat) a jež pokrývala území až o rozloze 80 čtverečních kilometrů. Na podzim se bizoní stáda přesouvala na jih a východ a na jaře se vracela zpátky do severních a západních oblastí. V zimě se bizoni rozptýlili do menších skupinek, hlavou odhrnovali sníh a spásali trávu.
Význam bizona v kultuře Indiánů Plání
Protože měli bizoni jen málo nepřátel - kromě člověka to byli medvěd grizzly, puma a vlk - je jejich počet v době před příchodem bělochů odhadován na 30-70 milionů. Pro kočovné indiánské kmeny, které obývaly Velké pláně, se stali nepostradatelnými zvířaty. Indiáni z nich dokázali zužitkovat skoro všechno - od rohů až po paznehty. Následuje stručný výčet:
- jedlé části - maso, jazyk, oči, vnitřnosti, tuk, morek, krev
- srst - čelenky, ozdoby, vycpávky, těsnění, lana, ohlávky
- kůže - oblečení, ozdoby, pláště na týpí, přikrývky, polštáře, nosítka na děti, tašky, vaky, pouzdra, nádoby, toulce, štíty, sedla, uzdy, řemeny, lasa, saně,sněžnice, bubny, chřestidla, masky, hračky, obchodní zboží
- kosti - nože, hroty šípů, palice, škrabky, šídla, jehly, lopatky, motyky, rukojeti nástrojů, kostra sedla, saně, štětce, hrací kostky, obřadní předměty
- rohy - hrnky, lžíce, naběračky, prachovnice, hračky, čelenky, chřestidla
- močový měchýř a bachor - nádoby na vaření a na vodu, vědra, mísy, hrnky, váčky
- šourek - chřestidla
- mozek - vydělávání kůží
- šlachy - nitě, tětivy, výztuha luku
- paznehty - klih, chřestidla
- oháňka - plácačky na mouchy, ozdoby týpí, obřadní oděvy
- trus - palivo, obřadní kuřivo
Bizon rovněž hraje významnou roli v mnoha indiánských mýtech a obřadech. Zvlášť posvátní jsou albíni, k jejichž lovu se v minulosti vázala spousta rituálů a tabu.
Na pokraji vyhynutí
Bílí lovci nejprve zabíjeli bizony pro maso, jazyky a kůže, později jen pro jazyky a kůže. Indiáni Plání se odmítali vzdát svých území ve prospěch bílých přistěhovalců, což vedlo k mnoha konfliktům. Američtí kongresmani si uvědomovali, že život kočovníků je plně závislý na bizonech, a tak roku 1871 schválili zákon, jenž povoloval úplnou likvidaci bizonů.
Nastala opravdová jatka. Ročně bylo zastřeleno kolem 250 000 bizonů, někdy však lovci zabili stejné množství zvířat za jediný měsíc. Využití většinou našly jen kosti (hnojivo) a rohy (knoflíky a spony). V roce 1889 tak zbylo pouhých 542 bizonů.
Záchrana přišla doslova za pět minut dvanáct. Roku 1905 byla založena Společnost na záchranu bizona, která se přičinila o zřízení bizoních rezervací v Oklahomě, Nebrasce, Jižní Dakotě, Montaně a Manitobě. Malé stádo bylo chováno i v Yellowstonském národním parku. Díky činnosti těchto lidí se početní stavy bizonů začaly postupně zvyšovat až na dnešních 300 000 kusů.
Současnost
Dnes se s bizony můžeme setkat v chráněných oblastech, indiánských rezervacích a na soukromých rančích.
Jedna z největších populací žije v Yellowstonském národním parku. Zdejší stádo dělá starosti okolním farmářům, protože se stává, že bizoni, kteří jsou přenašeči obávané brucelózy, překračují hranice parku. Ročně tak bylo zastřeleno několik set jedinců, v roce 1997 dokonce tisíc. Ochránci přírody se tomu snaží zabránit, a tak neustále hlídají hranice parku a zatoulaná zvířata zahánějí zpátky.
Zubr evropský
Zubr (Bison bonasus), někdy též zubr evropský či bizon evropský je zvíře z čeledi turovitých (Bovidae). Společně s bizonem americkým (B. bison) jsou jedinými dvěma žijícími zástupci rodu bizon (Bison). Zubr je menší než bizon. Je 290 cm dlouhý, váží 800-1200 kg, kohoutková výška je 180-195 cm. Vzhledově se velmi podobá bizonovi. Má světle až tmavě hnědou srst. Líná na jaře. Zubr je největší volně žijící přežvýkavec v Evropě.
Taxonomie
Zubr (Bison bonasus Linneaus, 1758) a bizon americký (B. americanus) jsou poslední dva žijící zástupci rodubizon (Bison H. Smith, 1827) z čeledi turovití (Bovidae Gray, 1872). Rod bizon je součástí podčeledi tuři (Bovinae Gray, 1821). Pro druh Bison bonasus se někdy rozlišují tři poddruhy. Jsou to B. b. bonasus Linneaus, 1758 původně žijící v Bělověžském pralese na území dnešního Běloruska a Polska. Dále se jedná o vyhynulý poddruhB. b. hungarorum Kretzoi, 1946 - rozšířený původně v Karpatech a v Transylvánii. Třetím poddruhem je vyhynulýB. b. caucasicus Turkin et Saturnin, 1904 z Kavkazu. V průběhu záchrany kriticky ohroženého zubra vznikly následující linie:
- Nížinná linie (označovaná též písmenem L nebo jako Bělověžská linie) - vznikla před druhou světovou válkou. Po II. světové válce do ní byla přidána krev divokých zubrů z Bělověžského pralesa.
- Nížinná kavkazská linie (označovaná písmeny LC) - vzniká po 2. světové válce z původních 11 příslušníků poddruhu B. b. bonasus a 1 býka poddruhu B. b. caucasicus.
Prosím o informaci v jaké obci,v Českém středohoří,dříve žil Bizon americký.Děkuji za odpověď