close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zebry, Kůň Převalského

6. února 2011 v 15:50 |  Obratlovci

Zebra stepní

Zebra stepní (Equus quagga) je velký lichokopytník z čeledi koňovitých (Equidae) rozšířený na travnatých planinách a v říce porostlých savanách ve východní, střední a jižní Africe. V současné době se jedná také o nejhojnější ze 4 žijících druhů zeber.

Popis

  • Hmotnost: 220-330 kg
  • Délka těla: 210-250 cm
  • Výška v kohoutku: 120-140 cm
  • Ocas: 43-57 cm
Tyto zebry mají velice proměnlivou kresbu, a to jak v rámci jednotlivých poddruhů, tak i mezi jednotlivci. Směrem k jihucelkového areálu jsou pruhy obvykle světlejší. Tělo má zebra stepní válcovité a nohy štíhlé; končetina prodělala vývoj, během kterého se zachoval jen třetí prst, který je silný a opatřený kopytem. Na hřebeni krku je malá vztyčená hříva. Zubyjsou přizpůsobeny k okusování a drcení potravy. Řezáky jsou žiletkovité a velké třenové zuby i stoličky mají na povrchu tvrdé lišty. Lebka zebry je protáhlá, protože se do čelistí musejí vejít velké zuby. Zebra stepní má také dlouhý krk a hlavu a dlouhé, štíhlé končetiny. Má také hlubokou hruď, středně dlouhý ocas, který je zakončený střapcem chlupů a velmi pohyblivé pysky a nozdry. Jejich oči mají oválné zorničky a jsou na stranách hlavy, což zvířeti umožňuje, že má rozhled na všechny strany. Zrak mají zebry jak ve dne, tak v noci výborný. Uši mají dlouhé a umožňují jim otáčet se při lokalizaci zvuků, aniž by zvíře muselo hnout tělem. Mimo jiné mají také vynikající ostrý sluch. Další charakteristika pro zebru stepní je ztráta hřívy ve věku 3 let.
Základní zbarvení může být bílé až nažloutlé a pruhy světle hnědé až téměř černé.

Ekologie

Zebry stepní žijí ve stádech vedených jedním hřebcem a je tvořeno několika klisnami a jejich mláďaty. Počet jedinců ve stádu se pohubuje kolem 4 až 8, někdy i 15. Po dosažení dospělosti jsou jedinci obou pohlaví vyhnáni ze stáda a hledají si nové partnery. Hřebci kteří dospívají žijí v malých skupinách a snaží se získat harém, který získávají pomocí soubojů, při kterých se navzájem koušou a kopou předníma i zadníma nohama. Hřebci zebry stepní si své harémy chrání, ale nejsou tak agresivní jako ostatní druhy zeber. Dávají o sobě ale značně vědět hlasitým říháním, které jde slyšet především v noci.

Potrava

Jídelníček zeber stepních se skládá hlavně z trávy, někdy z listů nebo kůry, na které chodí zebry hlavně ráno nebo večer, kdy opouštějí své stinné úkryty.

Rozmnožování

Samice rodí po asi roční březosti pouze jedno mládě, které váží asi 30 kg. Matka ho ale přikrmuje mateřským mlékem až 16 měsíců, i když po pár dnech přijímají už rostlinnou potravu. Pohlavní dospělosti dosahují dříve samice (1,5 - 2 roky), než samci, kteří se mohou pářit a usilovat o partnerky až ve věku 4 let.
V zajetí se mohou zebry stepní dožít až 40 let.
Zebry stepní a pakoni žíhaní (Connochaetes taurinus) v Tanzanii (střední Afrika).
Zebra stepní

Zebra Burchellova

Zebra Burchellova (Equus quagga burchellii) je jeden z 6 poddruhů zebry stepní.
Zebra Burchellova má špinavě bílé tělo s černými pruhy. Od ostatních poddruhů zebry stepní se vyznačuje bledým pruhováním na kýtách a nejčastěji zcela chybějícím nebo velmi řídkým pruhováním na končetinách.
V minulosti velmi početně obývala savany v rozmezí od Botswany, Namibie a Kaokoveldu až po Svazijsko aKwazulu-Natal. Během několika staletí však byla její populace značně omezena a dnes přežívá pouze na severozápadě a jihovýchodě svého původního areálu rozšíření.
V běhu dosahuje rychlosti 65 km/h.
Zebry Burchellovy v Národním parku Etosha, Namibie.

Zebra Grévyho

Zebra Grévyho (Equus grevyi) je největší druh zeber. Její kohoutková výška se pohybuje mezi 140 - 160 cm. Délka těla je kolem 240 - 300 cm a může dosahovat hmotnosti kolem 400 kg. Po celém těle má černohnědé až černé husté pruhování. Pouze břicho je bílé.

Zeměpisné rozšíření

rozšíření zebry Grévyho (modře)
Zebra Grévy obývá hlavné savany, křovinaté oblasti a polopouště východní Afriky. Vyskytuje se především na území Keni, Etiopie, Somálska a jižníhoSúdánu. Pojmenována je podle francouzského prezidenta Julesa Grévyho, jemuž byla darována etiopským císařem.
zebra Grévyho v zoo v Lipsku

Zebra kvaga

Zebra kvaga (Equus quagga quagga), někdy také zebra kvagga, je poddruh zebry vyhubený v 19. století. Od příbuzných zeber se lišila především zbarvením - typické pruhy měla jen na hlavě a krku, téměř bílé nohy a na trupu hnědou srst.

Zbarvení

Velmi častou otázkou týkající se tohoto poddruhu zebry je, proč měla tak neobvyklé, pro zebry netypické zbarvení. Pravděpodobně šlo o to, že tato zebra se vyskytovala v oblasti, kde nežily ani mouchy Tse-tse, ani mnoho šelem, jako jsou lvi. Proto nepotřebovala pruhy, které byli také hodně nepraktické v hnědém křoví. Proto se předpokládá, že pruhy nepotřebovala.

Původ jména

Jméno kvaga je psáno různě (kvagga, kwaga, quagga, …) podle konkrétního jazyka. Jde o přepis výrazu, jímž zebru označovali hotentotsky mluvící domorodci. Údajně napodobuje hlas zebry. Písmeno g uprostřed se má správně vyslovovat jako ch.

Příčiny vyhynutí

Ještě na počátku 19. století žila kvaga ve velikých stádech na horním toku řeky Orange v jižní Africe. Jihoafričtí Búrovéa další Evropané je však začali hromadně vybíjet. Například H. Lichteinstein, který roku 1804 doprovázel s celým vojskem guvernéra po jižní Africe, zapsal do svého deníku: Dnes jich bylo složeno víc, než mohla naše početná společnost zkonzumovat.  Vybíjení postupovalo tak rychle, že zoologové ani nestačili zareagovat a vytvořit v zajetí chovná stáda. V roce 1878 byla zastřelena poslední kvaga ve volné přírodě. Kusy chované v různých ZOO byly většinou staré a neschopné rozmnožování, a tak poslední zvíře svého druhu pošlo 12. srpna 1883 v amsterdamské zoologické zahradě.
Jediné, co se po kvagách zachovalo do dnešních dnů, jsou tři fotografie, devatenáct kůží a několik lebek. Patří mezi nejvzácnější exponáty muzejí.
Plemenný hřebec kvaga ve zvěřinci ve Versailles patřil Ludvíkovi XVI. (Vodové barvy na pergamenu, Nicolas Marechal, Paříž, 1793.)
Zebra kvaga v londýnské zoo roku 1870

Kůň Převalského

Kůň Převalského (Equus przewalskii, Poliakov, 1881) je jediným žijícím předkem našeho zdomácnělého koně. Dnes už se s ním nesetkáváme téměř nikde jinde než v zoologických zahradách, mj. v Praze. Před několika lety bylo za spolupráce Zoo Praha několik zvířat vypuštěno do volné přírody v Mongolsku, původní oblasti rozšíření koní Převalského. Žije v soudružných dlouhodobých stádech, která cestují do velkých vzdáleností vyhledávat potravní zdroje - trávu, listy a pupeny. Typické stádo vede starší klisna a jsou v něm ještě 2-4 další klisny, jejich mláďata a jeden hřebec, který se pohybuje na okraji stáda. Po březosti trvající 333-345 dní se rodí jedno hříbě.

Historie plemene

Kůň Převalského je pravděpodobně přímým potomkem prakoně Equus caballus. Na území stepí a pouští střední Asie divoký kůň přežíval nerušeně až do doby, kde zde došlo k rozvoji pastevectví. Pak jej pastevci začali honit a jako konkurenta svých stád dobytka vybíjet. Zbylo z něj jen několik ojedinělých kusů. Měl tehdy různé označení, Kirgizové jej pojmenovali kertag, Mongolové tache a Číňani jema. Druhým z předků dnešních koní byl Tarpan, ten ovšem útok člověka nepřežil.

Znovuobjevení druhu

Až do poloviny 19. století o tomto divokém koni věděli jen mongolští kočovníci, kteří putovávali po okraji pouště Gobi. Jeho objevením pro světovou veřejnost začal dobrodružný lov, který koně Převalského přivedl na pokraj vyhubení. Roku 1879 propátrával Nikolaj Prževalskij, plukovník a kartograf carské ruské armády, okolí hor Tachin Schack. Několikrát přitom zahlédl celá stáda divokých koní, která ale nedokázal identifikovat. Vzpomínky na vzhled těchto koní se nedokázal zbavit, a tak se na ně začal vyptávát místních obyvatel. Jeden lovec mu nakonec přenechal kůži uloveného koně. Przewalski ji odvezl do Moskvy a ukázal ji přírodovědci Poljakovovi. Ten ji prozkoumal, popsal a zaznamenal znaky divokého koně a pojmenoval ho po jeho objeviteli Przewalském.

Plemenná kniha v Praze

Do Prahy kertagy přivezl obchodník se zvířaty Hagenbeck. Pražská ZOO má s chovem dobré výsledky a vede celosvětovou plemennou knihu tohoto druhu koně. Do roku 1988 se jen zde narodilo 150 hříbat a bylo tak možné vypustit několik jedinců zachráněného druhu zpět na pastviny v původní domovině. Je prudký a agresivní a je téměř nemožné ho zkrotit.
Przewalskis-horse-036437.jpg
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama