6. února 2011 v 15:26
|
Tapír indický
Popis
Dospělý jedinec dorůstá až 2,5 m délky a 1 m výšky. Jeho tělo obepíná tlustá kůže a je porostlá krátkou jemnou černou a bílou srstí, podélný pruh bílé srsti většinou pokrývá jeho torzo a zadní část, černou srstí je obrostlý na končetinách a hlavě. Tvarem těla, chůzí a způsobem života se vzdáleně podobá vepři, přestože s ním není geneticky příbuzný. Z jeho velké zužující se hlavy se zužujícími se čelistmi zploštělých zubů přizpůsobených k přežvýkávání potravy a malými, téměř chobůtkovitými ústy, vystupují nosní kosti, vytvářející oporu pro měkké části nosu. Do stran orientované velké černé oči a kratší, zašpičatělé uši, schopné registrovat zvuky nezávisle na sobě, mu poskytují informace o případném nebezpečí v jeho okolí.
Na zadních nohou mají 3 prsty, z nichž největší je prostřední, na předních pak 4 prsty, na třetím, nejvyvinutějším z nichž je nejlépe patrné kopýtko.
Na rozdíl od tapíra jihoamerického má tapír indický protáhlejší čumák.
Způsob života
Tapír čabrakový je býložravec a přežvýkavec. Přes den hledá stín pod porostem keřů a menších stromů, za potravou vyráží až navečer. Tapír žije v menších stádech, můžeme však narazit i na samotáře. Jeho typickým a původním prostředím jsou subtropické a tropické pralesy, přizpůsobil se ale i na savany porostlé řídkou vyšší vegetací. Tapír indický se vyskytuje v Malajsku a Siamu. Téměř vždy se ale vyskytuje v dosahu vody, v níž dokáží v případě nutnosti výborně plavat. Ve svém teritoriu mají tapíři vyšlapané cesty, po nichž jsou za potravou schopni putovat až do svahů hor. Živí se rostlinnou potravou, skládajících se z listí většinou zemědělských plodin a bylinných výhonků.
Rozmnožování
Po oplodnění jsou samice tapíra 13 měsíců březí. V jednom vrhu přivedou na svět jedno, výjimečně dvě mláďata. Ta jsou od narození černobíle pruhovaná a velice hravá. Jejich jídelníček, zpočátku tvořený mateřským mlékem postupně přechází na jejich přirozenou bylinnou stravu. V době jejich největší zranitelnosti ztrácí jejich matka bázlivost a je schopná je ochránit i před většími šelmami.
Tapír středoamerický
Popis
Dospělý jedinec dorůstá až 2 m délky a ocas 7-13 cm. Tento největší americký tapír je tmavě hnědý, má světle šedožluté tváře a hrdlo a uši s bílými okraji. Vydává ostré hvizdy, pomocí nichž se dorozumívá s mládětem nebo varuje ostatní dospělé tapíry před vstupem do svého teritoria.
Způsob života
Tapír čabrakový je býložravec a přežvýkavec. Živí se různými rostlinnými částmi, od pupenů a listů k spadanému ovoci.
Rozmnožování
Březost trvá asi 390-400 dní a samice má jedno mládě (vzácně dvě), které váží 5-8 kg.
Tapír horský
Popis
Má nejdokonalejší srst ze všech čtyřb druhů tapírů: je hustá, tmavohnědá až černá a chrání tapíra proti chladu v jeho domově ve vysoké nadmořské výšce. Pysky a uši má obvykle lemované bílou srtsí. Dospělý jedinec dorůstá až 1,8 m délky. Je to ohrožený druh.
Způsob života
Tapír horský je býložravec a přežvýkavec. Přes den hledá stín pod porostem keřů a menších stromů, za potravou vyráží až navečer. Jsou to samotářská zvířata (až na matky s mláďaty). Tapír horský se vyskytuje na severozápadě Jižní Ameriky. Jeho trus obsahuje mnoho nepoškozených semen, tím tapíři pomáhají v rozšiřování rostlinstva a tudíž i při regeneraci lesa.
Tapír jihoamerický
Tapír jihoamerický (Tapirus terrestris) známý také pod názvem tapír americký, je velký lichokopytník z čeledi tapírovitých.
Tapír jihoamerický dorůstá 1,8 - 2,5 m s hmotností okolo 270 kg a výškou v kohoutku mezi 77 - 108 cm. Je porostlý krátkou, štětinatou obvykle tmavě hnědou srstí. Má mohutné tělo s poněkud krátkými končetinami, krátkým pohyblivým chobotem a nízkou, vzpřímenou hřívou, která se táhne od temena až po úroveň lopatek. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mláďata jsou hnědá se světlým pruhováním a skvrněním.
Obývá amazonský prales východně od And v rozmezí od Venezuely,Kolumbie a Guyanu na severu, po Brazílii, Argentinu na jihu a Bolívii,Peru a Ekvádor na západě. Od roku 2002 je v Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN z důvodu lovu a ztráty přirozeného biotopuoznačen jako zranitelný (Vulnerable), i přesto je stále nejhojnější ze čtyř druhů tapírů.
Tapír jihoamerický žije samotářsky a velmi skrytě. Většinou se zdržuje v blízkosti vodních ploch, kde se v případě přímého ohrožení často ukrývá. I přes svůj mohutný vzhled umí dobře plavat, potápět se a i na skalnatých terénech vyvinout poměrně vysokou rychlost. Mezi jeho hlavní predátory patří krokodýli, jaguáři a pumy, které na tapíry často útočí i v noci. Je býložravý, požírá listy, pupeny, výhonky, plody a vodní rostliny. Samci jsou vysoce agresivní a se samicí se sdružují jen na pár dnů v období páření. Samice rodí asi po 400 denní březosti jedno mládě vážící 4 - 7 kg. S matkou zůstává nejméně rok. Ve volné přírodě se tapír jihoamerický dožívá přibližně 25 - 30 let.
V České republice tapíra jihoamerického chová Zoologická zahrada Praha, Zlín, Jihlava, Brno a Ústí nad Labem.
Tarpan
Tarpan (Equus caballus, syn. Equus ferus), evropský divoký kůň, obýval stepi a lesy východní Evropy. Byl loven pro maso a vybíjen kvůli ochraně úrody a domácích koní. Poslední tarpan uhynul 1887 v zoologické zahradě v Moskvě, poslední volně žijící tarpan zemřel na Ukrajině roku 1879 na následky zranění v důsledku uštvání místními obyvateli.
Tarpan a kertag (kůň Převalského) jsou předky dnešních domácích koní.
Popis
- Výška: 130-135 cm
- Znaky: krátká stojatá hříva
- Zbarvení: šedé nebo plavé, úhoří pruh, zebrování
Tarpan (Equus Gmelini)
Tento kůň měl oproti dlouholebým kertagům se zavalitým a poměrně hrubým utvářením těla ušlechtilejší hlavu, rovnou nebo mírně prohnutou v profilu a zřetelně kratší v obličejové části. Byl lehčí a měl štíhlejší končetiny. Jeho typická barva byla světlý nebo tmavý plavák a měl vrozené znaky: úhoří pruh, oslí kříž a zebrované nohy. Tento kůň byl rozšířen v jihoruských náhorních stepnatých planinách kolem Černého a Kaspického moře a na východ do Asie až k Aralskému jezeru.
Tarpan stepní
Obýval stepi jihovýchodní Evropy a Kaspické oblasti.
Měli rovný profil hlavy.
]Tarpan lesní

Jediná známá fotografie pravého tarpana (chycen r. 1866 a prodán Moskevské ZOO)
Žil ve střední a západní Evropě. Byl huben zemědělci. Nejdéle vydržel v Litvě a Polsku. Žil do 1. poloviny 19. stol.
Protože v Polsku se poslední tarpani křížili s domácími koňmi, primitivní polské plemeno, konik, má mnoho znaků původního tarpana. Proto proběhlo zpětným křížením několik pokusů o regeneraci původního tarpana. Skutečně se podařilo získat zvířata, která se původním tarpanům velmi podobají, nemají ale stojací hřívu. Dnes jsou postupně vypouštěni zpět do volné přírody, převážně v Bělověžském národním parku.
Dalšími potomky tarpana jsou huculové žijící i na českém území. Používají se hlavně na agroturistiku a patří do genové rezervy České republiky. U některých zástupců tohoto plemene jsou dodnes zachovány znaky původního tarpana. Původní tarpan ale zmizel v propadlišti dějin.
Kiang
Kiang (Equus kiang) je větším druhem asijského osla a společně se zebrou Grévyho je největším divokým zástupcem čeledi koňovitých. Obývá horské stepi Tibetské náhorní plošiny v nadmořské výšce až 5000 m n.m.
Popis
- hmotnost: 350-500 kg
- délka těla: 210 cm
- délka ocasu: 50 cm
- výška v kohoutku: 140 cm
Kiang je divoký osel vzhledem podobný spíše domácímu koni než oslu. V kohoutku je vyšší než kůň Převalského, má těžkou klabonosou hlavu a poměrně krátké zašpičatělé uši. Hříva je tmavá, krátká a vzpřímená. Hlava, hřeben krku, hřbet, boky i kýty jsou červenohnědě až čokoládově zbarvené s černým úhořím pruhem, který se táhne středem hřbetu. Spodní část těla včetně končetin je čistě bílá. Zimní srst je hnědá, vlnitá a dvakrát delší než srst letní.
Rozšíření a stanoviště
Kiang je endemitem Tibetské náhorní plošiny, žije v Tibetu, Nepálu a v Indii. Jeho přirozeným habitatem jsou horské stepi v nadmořské výšce 4 100 - 4 800 m n. m.
Biologie
Kiangové žijí v malých stádech vedených starou klisnou, obvyklý počet jedinců v jedné skupině je 5-20. Hřebci bývají samotáři nebo se sdružují do mládeneckých stád. V červenci se samci připojují ke stádům klisen a během srpna si pak vytvářejí harémy, o které často vzájemně bojují. Březost trvá 11-12 měsíců, hříbata se ke stádu připojují již za několik dnů po narození, odstavena jsou v roce věku, kdy pohlavně dospívají.
Kiangové jsou aktivní hlavně ráno a večer. Jejich potravou je tráva, slanomilné byliny, listy a větvičky keřů. Jejich přirozenými nepřáteli jsou hlavně vlci, jinak se kiang může dožít až 20 let. Zvláště hřebci jsou teritoriální, agresivní a nebezpečná zvířata, která se v případě ohrožení neváhají bránit kousáním a kopáním.
Osel asijský
Osel asijský (Equus hemionus) se vyskytuje v jižní a střední Asii. Žije ve stádech převážně na stepích nebo v polopouštích blízko napajedel. Je označován jako poloosel protože vzhledem vypadá napůl jako osel ale napůl jako kůň. Velikost je 1-1,5 metrů, má až 25 cm dlouhou srst.
Osel africký
Osel africký (Equus asinus) je druh osla, který se vyskytuje v severní a východní Africe.
Zeměpisné rozšíření
Jednotlivé poddruhy osla afrického se vyskytují v těchto regionech:
- východní Afrika - oblast somálského poloostrova: osel somálský (Equus asinus somaliensis),
- severní Afrika - východní břeh řeky Nil (mezi 5-18° s.š., až po Saharu): osel nubijský (Equus asinus africanus),
- jižní pobřeží Rudého moře - oblast Danakilu: osel danakilský (Equus asinus taeniopus).
Znaky a zvláštnosti
- podél páteře mají většinou tmavý úhoří pruh, tmavý ramenní kříž je u divokých afrických oslů vzácností
- afričtí osli jsou schopni velice dobře vidět ve tmě a také jsou nejspíš schopni rozeznávat barvy
- při napadení stáda se vůdčí hřebec postaví na obranu, přičemž i zemře, zbytek stáda uprchne do bezpečí
- osel africký je také velmi rychlým hřebcem (56 km/h při běhu na 1500 m

Osel domácí
Osel domácí (Equus asinus f. domestica) je společně s koněm jediným domestikovaným lichokopytníkem. Byl domestikován dříve než kůň. Zkříží-li se osel s klisnou vznikne neplodná mula podobající se spíše koni. Zkřížením oslice s koněm vznikne mezek, který se podobá více oslovi. Divokým předkem osla domácího je africký osel núbijský a somálský, jež jsou již skoro vyhubeni. Dnes je používán k nošení břemen, unese až 300 kg. Samice se nazývá oslice, mládě oslátko (viz seznam zvířecích názvů).
Vzhled
Hřebec dosahuje v průměru kolem 122 centimetrů výšky v kohoutku, samice přibližně 115 centimetrů. Osel domácí má šedou srst s černým podélným pruhem uprostřed na hřbetě a s bílým břichem.
Potrava
Osel domácí je býložravec. Kromě kopřiv, šťovíku a trávy potřísněné močí a výkaly sežere osel domácí všechnu rostlinou potravu, osli dokonce okusují dřevo. Před domestikací se se živili často jen různými druhy suchých travin akeřů.
Rozmnožování
Dobou páření jsou poslední dny jara nebo první měsíce léta. Asi po 11 měsících oslice rodí jedno mládě, dost dobře vyvinuté, už v druhém roce má normální velikost, plnou sílu má ale až v třetím roce. Když se zkříží osel s klisnou vznikne mula, zkřížením oslice a koně vznikne mezek.
Význam
Osel domácí je používán k nošení břemen, dokáže unést i 300 kilogramů. Kromě své síly poskytuje i mléko a maso. Oslí mléko je výživnější než kravské aegyptská panovnice Kleopatra VII. se v oslím mléku koupala pro udržení hladké pleti. Oslí maso se údajně přidává do pravého uherského salámu.
Mula
Mula zvaná též mul (Equus mulus) je mezidruhový kříženec samce osla se samicí koně (kobylou). Mula není schopna rozmnožování, byť se výjimečně objevují zpochybňované zprávy o plodných samicích mul. Má velikost a barvu koně, po oslu zdědila hlas, mohutnější hlavu, dlouhé uši, štíhlejší končetiny, malá úzká kopyta, krátkou hřívu a ocas u kořene porostlý jen krátkou srstí. Umíněnost muly je podobně jako u osla dána jejím dobrým odhadem vlastních sil a možností a odmítnutím poslušnosti při překročení jejich mezí. Je ceněna pro svou nenáročnost na potravu, vytrvalost a dobráckost, jistý krok v krkolomném terénu, nelekavost, a rovněž pro sílu a odvážnost, kterou zdědila po matce. Díky lepším konstitučním vlastnostem se na rozdíl od mezka uplatňuje jako jezdecké zvíře a jelikož unese náklad až 150 kg těžký, je rovněž velmi výhodná jako soumar v horách a na těžko schůdných stezkách.
Chov mul probíhal již ve starověku, roku 580 př. n. l. se například na olympijských hrách konaly závody na mulách. Kvůli klidu a vytrvalosti se v antickém Římě k tahu pohřebních vozů používaly jen muly, což mělo starou tradici - pohřební vůz Alexandra Makedonského táhlo z Babylonu až do Alexandrie více než 60 mul. Lehčí muly se dobře uplatňovaly jako jezdecká zvířata v římské poště a římská armáda je využívala k tahu i jako soumary. Byly využívány i na bojištích 1. světové války. Velkou důležitost mají muly v Jižní Americe a v Etiopii. Nejkvalitnější tažné muly se chovají ve Francii v oblasti Poitou, kde vznikají křížením chladnokrevných klisen s velkýcmi, chlupatými poitouskými osly. Mezi jezdekými mulami vynikají arabská a severoafrická plemena.
Mezek
Mezek je kříženec samice osla domácího (Equus asinus f. domestica) se samcem koně (Equus caballus). Mezek je tedy mezidruhovým křížencem a vzhledem k neodpovídajícímu si počtu chromozómů je vždy neplodným.
Kříženci oslů a koní
Takovíto kříženci mohou být velmi silní a odolní a s výhodou bývají využíváni k tahu.
Přenesený význam slova
Slovo mezek se také používá v přeneseném významu (viz sousloví dřít jako mezek), někdy je užíváno i v pejorativním smyslu jako specifická nadávka.
Hello!