close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Takin, Goral východní, Tahr himálajský, Serau malý, Pižmoň severní, Kamzíci, Muflon

7. února 2011 v 15:20 |  Obratlovci

Takin

Takin (Budorcas taxicolor) se řadí do podčeledi koz a ovcí. Takini obývali v minulosti rozsáhlé oblasti Číny, Bhútánu, Ásámu a severní Barmy.
Takin zlatý je velmi vzácné zvíře, které je v přírodě ohroženo vyhubením. Žije v severovýchodních a jihozápadních čínských provinciích Šan-si, Kan-su a S'-čchuan. Obývá alpínské porosty zakrslého bambusu v nadmořských výškách mezi 2.200-4.300 m. V zimních oblastech sestupuje do nižších oblastí. Samice po 8 měsících březosti rodí zpravidla jedno mládě. Aktivní je převážně přes den a seskupuje se do malých stád okolo 10 kusů.
V zajetí je chován téměř výhradně v čínských zoo. Raritou je vlastnictví takina zlatého v ZOO Liberec, je to vůbec první chov tohoto druhu mimo Asii.
Takin zlatý z liberecké zoo

Goral východní

Goral východní (Naemorhedus caudatus) je druh divoké horské kozy obývající Východní a Jihovýchodní Asii.

Popis

  • hmotnost: 22-35 kg
  • délka těla: 95-130 cm
  • délka ocasu: 7-20 cm
  • výška v kohoutku: 50-70 cm
Goral východní je příbuzný kozám a kamzíkům. Je to podsaditý, končetiny a krk jsou kratší, samcům vyrůstá na krku krátká polovzpřímená hříva. Obě pohlaví mají 12-18 cm dlouhé růžky.
Srst má hnědošedou barvu, na hřbetě se však táhne černý úhoří pruh, tmavý je také chvost, naopak směrem ke kopýtkům je srst světlejší. Pesíky jsou dlouhé a hrubé.

Rozšíření a stanoviště

Areál gorala východního sahá od jihovýchodní Sibiře a Korejského poloostrova a Číny do Myanmaru, Laosu aThajska. Obývají nepřístupné zalesněné horské svahy od 1000 do 4000 m n. m. a to včetně Himaláje, v Thajsku žijí v pohoří Tanentaundži.

Biologie

Samci gorala východního žijí osamoceně, samice s mláďaty tvoří malá stáda o 4-12 kusech. Živí se hlavně listy, plody a větvičkami nízkých dřevin, spásají trávu ibyliny a v případě nouze okusuje i mechy a lišejníky. Velmi dobře vidí a spoléhají se na zrak více než jiní kopytníci.
Říje přichází v listopadu a v prosinci. Samci bojují o právo pářit se se samicemi, přetlačují se čely a vydávají samci kašlavé a syčivé zvuky. Březost trvá 6 měsíců, jediné mládě je schopné následovat matku záhy po narození. Pohlavní dospělost přichází ve třech letech, v zajetí se dožívají až 17 let.
Popis obrázku chybí

Tahr himálajský

Tahr himálajský (Hemitragus jemlahicus) je velký sudokopytník a blízký příbuzný divoké kozy. Vyskytuje se na zalesněných hrbolatých stráních a na horských svazích Himalájí od severní Indie po Tibet. Léto tráví na pastvinách ve větší výšce a na zimu sestupují z hor.
Tahr himálajský je jedním ze tří druhů žijících tahrů. Zbylí dva jsou tahr jihoindický v Ománu a tahr arabský v jižní Indii. Nové molekulárně genetické studie naznačily, že tahrové nejsou až tak úzce příbuzní, jak se dříve myslelo. Nyní existují tři samostatné rody: Tahr himálajský (Hemitragus jemlahicus), tahr jihoindický (Hemitragus hylocrius) a tahr arabský(Hemitragus jayakari).
Tahr himálajský v Zoo Stadt Haag v Rakousku.
Mají malou hlavu s velkýma očima a špičatýma ušima. Jejich kopyta mají pružná, elastická jádra, která jim umožňují udržet se na hladkých skalách a tvrdé a ostré okraje jim slouží jako opora. Samci jsou větší a mají odlišné zbarvení a strukturu rohů než samice. Dospělý tahr himálajský váží od 135 do 180 kilogramů, na délku měří 120 až 170 centimetrů a na výšku 60 až 90 cm. Jsou to býložravci jedící trávu, keře a stromy. Období březosti trvá sedm měsíců a často se narodí pouze jedno mládě. Mláďata jsou kojeny po dobu okolo šesti měsíců, ale mohou zůstávat s matkou až do dvou let. Ve volné přírodě se mohou tahrové dožít až patnácti let, ale obvykle se délka jejich života pohybuje okolo 10 let.
Zdivočelí himálajští tahrové jsou nepůvodním druhem na Jižním ostrověNového Zélandu, kde se v Jižních Alpách vytvořila stáda. Ve velkém množství jsou tahrové považováni za škůdce kvůli jejich ohryzování vegetace. Jsou však uznáváni jako cenný zdroj Nového Zélandu, jelikož jejich lov přináší ekonomické prostředky regionu West Coast.
Tahr hilálajský je ze strany International Union for Conservation of Nature (IUCN) považován za zranitelný druh v jeho původní oblasti v Himalájích. V nepůvodních oblastech jako například na Novém Zélandu, Novém Mexiku, Kalifornii,Jihoafrické republice a Ontáriu jsou jejich predátory lidé, kteří je loví pro maso, pro sport nebo trofeje.
Hemitragus jemlahicus01.jpg

Serau malý

Serau malý (Nemorhaedus crispus) je sudokopytník z čeledi turovitých. Jeho způsob života je málo prozkoumaný a proto o něm není k dispozici mnoho informací.

Rozměry

Výška v kohoutku: 60 - 90 cm
Hmotnost: 30 - 130 kg
Délka rohů: 10 cm

Rozšíření

Ve východní Asii - Japonsko.
Žije v jehličnatých lesích v Japonských horách.

Potrava

Hlavně mladé výhonky stromů a keřů a tráva.

Zajímavosti

Rohy mají obě dvě pohlaví.
V jako jedněch z mála zoologických zahrad na celém světě ho můžete vidět v zoo Děčín a Ústí nad Labem.
Popis obrázku chybí

Pižmoň severní

Pižmoň severní neboli tur pižmový nazývaný též jako pižmoň východní (Ovibos moschatus) je velké zvíře, které je dokonale přizpůsobeno silným mrazům vysokého severu.

Popis

Pižmoň severní je velké, zavalité zvíře se zakulacenou hlavou a celý je porostlý černohnědou srstí sahající až na zem. Pižmoň severní je sice menší než kráva, ale dosahuje výšky v kohoutku 90 až 150 cm, jeho tělo je dlouhé 200 - 250 cm a dosahuje hmotnosti 180 až 400 kg, proto působí mohutným dojmem.
Na pižmoni upoutá masivní čelenka z dotýkajícími se základů rohů na hlavě. Ty můžou být až 70 cm dlouhé, ohýbají se směrem dolů a k ostré špici se nebezpečně hákovitě zahýbají.

Rozšíření

Rozšíření pižmoně severního: červená barva = původní rozšíření (19. století); modrá barva = místa, kde byl úspešně vysazen v 20. století
Pižmoni pocházejí z chladných stepí s kontinentálním suchým klimatem, proto jsou dost náchylní na deště kombinované s mrazem. Změna klimatu byl nejpravděpodobnější důvod vyhynutí těchto savců v Evropě(četné nálezy a fosílie dokládají, že žili i na území ČR) a Asii v poledové době, kdy se výrazně zvýšilo množství srážek.
Do dnešních dnů se podařilo pižmoňům přežít jen v odlehlých a pustých místech kanadské Arktidy a severovýchodního Grónska. Ale i tady téměř vyhynuli během 19. století, kdy do těchto oblastí začali pronikat obchodníci s kožešinami. Na poslední chvíli byly naštěstí vydány zákony na jejich ochranu. V rámci několika ochranářských programů byla zvířata na nějakých místech svého výskytu znovu vysazena, což způsobilo fakt, že dnes už znovu pižmoň oživuje kamenitou tundru i na Aljašce, na západě Grónska, na Tajmyrském poloostrově v Rusku a v Evropě ve dvou horských oblastech střední Skandinávie.
Díky tvrdému režimu ochrany jejich počet znovu stoupá a dnes se pohybuje kolem 50 až 60 tisíc zvířaty. Dokonce se v některých oblastech Kanady povoluje původním obyvatelům - Eskymákům omezený lov několika desítek kusů ročně.

Způsob života

Línající kus
Pižmoň severní je zvíře žijící ve skupinách - v létě žije v menších skupinách a v zimě se houfuje do větších skupin, které mohou čítat až 100 kusů. V krutých mrazech polární noci vyhledávají pižmoni vichřicemi vyfoukané svahykopců, kde je dostupná potrava v podobě větví, pupenů nízkých vrb, vřesovcovitých rostlin a uschlých travin.
Staří býci žijí samotářsky a jen v období rozmnožování se obklopují několika kravami. Říje začíná v druhé polovinězáří a trvá asi měsíc. Samci kolem sebe šíří pronikavý pach, podle kterého dostalo zvíře české pojmenování. Jedná se o výměšek žláz umístěných v srsti nad očima, který si vtírají do srsti na předních nohách.
Býci mezi sebou urputně bojují o přízeň krav. V plném trysku se na sebe řítí ze vzdálenosti několika desítek metrů a zvuk narážejících rohů do sebe jde slyšet na velkou vzdálenost. Boj pokračuje tak dlouho, dokud jeden samec neustoupí. Březost krav trvá 8 měsíců a telata přichází na svět v květnu. Již od prvních dnů jsou telata schopna následovat matku i stádo. Plně se osamostatňují během prosince, kdy přestávají definitivně sát mléko. Jalovice jsou pohlavně dospělé v třetím roce života, býčci asi o dva roky později. Pižmoni severní se mohou dožít až 35 let.

Obranná strategie

U pižmoňů se vyvinul jeden z nejlepších způsobů obrany u býložravce proti predátorům. Při objevení nepřítele se vylekaná zvířata rychle sbíhají do kompaktního kruhovitého tvaru. Natisknou se k sobě tak, že zadek mají vevnitř a hrozivou hradbou skloněných čel s nebezpečnými rohy vně kruhu. Uvnitř kruhu se nacházejí telata a slabší zvířata. Nejstarší a nejsilnější členové stáda provádějí proti nepříteli tryskové útoky, které odradí i vyhladovělou smečku vlků.
Zatímco proti vlkům tato technika jednoznačně uspěla, proti člověku nikoli a stala se jim osudnou. Statečnost a soudržnost pižmoňů je pověstná už od pradávna. V novodobé historii se nejednou stalo, že lovec, který chtěl zabít jen několik kusů pro potřebu, musel zabít celé stádo. Pižmoni totiž hájí a neopustí ani mrtvá zvířata. Obranný pud se jim stává osudným i v dnešní době, kdy na sever proniká množství turistů. Pižmoni zaujímají kruhovou obranu i při postřehnutí malého letadla s turisty. Při přeletu je ale zachvátí panika a stádo se dává na bezhlavý útěk. Vystrašená zvířata také často udupou v panice svá telata.

Je pižmoň nebezpečné zvíře ?

Na většinu turistů působí pižmoni neohrabaně a tak se nebojí přijít blíž, aby si živočicha prohlédli nebo vyfotografovali. To se jim ale většinou stává osudným. Pokud člověk překročí jejich útěkovou vzdálenost, která je asi 50 - 100 m, zvířata ještě varují. Hlasitě funí, nervózně potřásají hlavou a často hrabou některou z předních končetin. Pak již následuje překvapivě rychlý útok. V otevřeném prostranství je útěk zcela beznadějný. Proto se doporučuje udržet od zvířat vzdálenost 200 m.

Hrozba oteplování

Pižmoň severní v Národním parku, Norsko
Na dnešních největších ztrátách pižmoňů se podílejí převážně náhlé vpády teplého vzduchu vysoko na sever. Přežene-li se v zimě déšť, rouno pižmoňů promokne a následujícím mrazem zmrzne "na kámen". Ležící pižmoni často přimrznou k zemi svou dlouhou srstí a už nevstanou. Šťastnější, kteří se pohybují, se přes ledový krunýř nedostanou k potravě a tak většina telat a starších kusů uhyne hlady. Tato plošné decimace je dávána do souvislosti s možným globálním oteplováním zeměkoule.
Popis obrázku chybí

Kamzík bělák

Kamzík bělák (Oreamnos americanus) je velký savec, který obývá pouze vysoké severoamerické skalnaté hory od Aljašky po Montanu, Idaho, Oregon a je vysazen v Jižní Dakotě, kam se dostává díky své horolezecké zdatnosti a kde se také chrání před dravci, kteří do takovýchto výšky nevystupují.

Popis

Kamzík bělák má hustou bílou srst, která ho bezpečně chrání před mrazy. Svým dlouhým vousem, hlavou a krátkými zahnutými růžky připomíná spíše kozu, což dokazuje i jeho anglický název Mountain goat, v překladu doslovahorská koza. Hřbet má v lopatkách prohnutý nahoru, což způsobuje, že vypadá, jako by měl malý hrb. Kopyta mají opatřena tvrdým, ostrým okrajem a měkkým, pružným nášlapním polštářkem, které způsobují pevné přilnutí jak keskále, tak k ledu. Kamzík horský je mohutné zvíře, které dosahuje až 1,5 m na výšku a tělo je 1,3 až 1,6 m dlouhé. Obě pohlaví jsou si velice podobná. Zahnuté rohy dosahující 27 cm a mají je jak samci, tak samice.

Způsob života

Kamzík bělák umí velice dobře šplhat po téměř příkrých a kluzkých skalách a nejčastěji obývá území ve výšce kolem 4000 m při okrajích sněhových polích. Jejich jídelníček tvoří téměř všechno zelené co v těchto výškách roste - odtrávy, ostřic, výhonky a listy stromů až po lišejníky a mechy. Velice rádi mají slaný liz, ke kterému podnikají dlouhé a namáhavé výpravy. V zimě slézají do nižších výšek, kde není sníh příliš hluboký a občas se zatoulají i k mořskému pobřeží. Pokud je počasí příliš nepříznivé, zdržují se v jeskyních či pod skalními přívěsy.
Kamzík bělák žije v malých skupinkách, které se skládají s trvalých párů a samice rodí po 7 měsíční březosti jedno, vzácně dvě mláďata. Mláďata mají již od narození hustou srst a jsou neuvěřitelně aktivní, což dokazuje i to, že po více jak půl hodině po narození jsou schopni skákat mezi skalami.
Popis obrázku chybí

Kamzík horský

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) je druh divoké horské kozy.

Biologie a chování

Rozšíření a biotop

Jeho původním domovem jsou především vysokohorské oblasti Alp (chráněn v pohoří Ortles - 3000 kusů aGrajských Alpách), Tater, Karpat, vyskytuje se i na Balkáně a v Turecku. V Česku se vyskytuje v Jeseníkách aLužických horách, kde byl uměle vysazen.
Kamzík se často popisuje jako druh skalní a vysokých nadmořských výšek, připisuje se mu obliba pro pastviště ležící v dosti větších výškách než 2000 m. Toto však vždy neplatí, jak pravidelně dokazuje jeho přítomnost v lesích, kde ho nezkušení lidé spatří obtížněji. Je tomu tak především proto, že život na skalách mu neposkytuje nutnoupotravu i na jaře a v létě, ale též jeho většího ohrožení v nekrytím terénu. Na jaře a v létě se kamzíkům v lese daří, zejména v lesích větších nadmořských výšek. Detekce výskytišť kamzíků podle nadmořské výšky je tedy obtížná. Nalézají se jak pod hranicí 1000 m, tak do výše nad 2500 m. Je možno zaznamenat přítomnost této zvěře ještě nad 3000 m, avšak příčinou těchto mimořádných případů může být časté rušení, než aby se jednalo o pravidelná letní stanoviště.

Popis

Dva kamzíci
Kamzík horský je půvabná zvěř, elegantní a plná energie a síly, což jsou rysy potřebné v horském prostředí. Jeho výška v kohoutku činí 0,70 - 0,85 m, délka těla 1 - 1,30 m, váha 11 - 36kg, ocas 3 - 8 cm a lebka 18,3 - 22 cm.
Kamzík má dlouhé končetiny, což je nezbytné, aby se mohl pohybovat v často prudkém terénu a jeho tělo je dost masivní. Má hnědou vysokou srst, která je v zimě zbarvena velmi tmavě, na zadních končetinách má bílé skvrny a dolní část tváří jsou také bílé. V létě má srst výrazně světlejší, jedině horní část tváří, hřbetní podélný pruh a dolní část končetin zůstávají dosti tmavé. Hrdý postoj a hákovité růžky, zdobící hlavu, jsou první znaky, které umožňují kamzíka přesně určit. Samec má často větší rozměry než samice stejného věku.
Na rozdíl od jelenovitých, kteří každý rok mění paroží, neztrácí kamzík parůžky nikdy.

Potrava

V létě se kamzíci živí především většinou z divokých trav a nízké vegetace, tvořící koberce, ale neopomíjejí ani bobovitými rostlinami, zvláště alpským jetelem, kterému dávají výraznou přednost. V zimě, kdy čelí omezením v potravě a pokud sněhová pokrývka není příliš silná, se uspokojí se suchými bylinami a přechází pak k režimu, kdy si vystačí s větévkami listnatých dřevin (jeřábyrůzných druhů, olše aj.), lišejníky a i letorosty jehličnanů.

Život

Kamzíci jsou pospolitá zvěř. Část roku žijí ve tlupách, kde jsou často samci i samice, ale vedeny jsou zásadně starší samicí. V určitých periodách lze nicméně zaznamenat zcela zřejmou segregaci. Například vznikají tlupy, kde jsou výlučně kamzice a jejich potomstvo, nebo jsou tlupy složeny pouze z kozlů.

Rozmnožování

Mládě
Na konci října a na začátku listopadu vznikají velká shromáždění obou pohlaví - je to znak blížící se říje. Samci tíhnou k polygamii, v této době se bez ustání provokují v duelech a imponují tak samicím. Boje jsou velice prudké, zvýrazněné akrobatickými výkony kozlů a jejich vzájemným pronásledováním rychlostí, kterou skoro nelze pochopit vzhledem k obtížnosti pohybů v daném prostředí. Tyto souboje, i když jsou velice prudké, končí jen určením dominantního samce (který na místě zůstává) a podlehlého soupeře (který odtáhne pryč). Zranění na citlivém místě těla může přivodit smrt účastníka, ale tyto případy jsou každopádně velmi vzácné.
V prosinci říje končí, zvěř se odebírá do zimních stanovišť a kamzíci zcela ztratí zájem o samice. Březost trvá 160 - 170 dní a 20 - 30 dní před porodem se samice oddělí od tlupy. K porodu dochází na rozhraní května a června.
Od narození mláděte disponuje všemi smysly, i když se svými poměrně dlouhými "čapími" končetinami vyvádí obdivuhodné kousky. Za několik dní již svou matku všude následuje, a i když kojení trvá přibližně 2 měsíce, kůzle samo spásá jemnou vegetaci už 30 dní po narození. V naprosté většině kamzice rodí jedno mládě.
Popis obrázku chybí

Muflon

Muflon (Ovis musimon Pallas, 1762 ) je jediný volně žijící evropský zástupce rodu ovce.

Areál rozšíření

V prehistorických dobách žili mufloni na evropské pevnině, jak dosvědčují archeologické nálezy kostí a lebek. V době historické žili už pouze na ostrovech Sardinie a Korsiky. Muflon i jeho nejbližší příbuzný ovce muflonní byli dávno v pravěku domestikováni a byli základem chovu domácích ovcí. Je zde však i teorie, že muflon naopak vznikl z raně domestikované neolitické ovce a kolem roku 9000 před. n.l. se dostal spolu s lidmi na Korsiku a Sardinii. Odtud se poté díky lidem opět rozšířil do celého světa. Muflona chovali jak staří Řekové tak i Římané, u nichž byl součástí římských her.
Rozšíření muflonů u nás, kde není pochyb o tom, že šlo skutečně o muflony, probíhalo v druhé polovině 19. století. Nejprve byli roku vysazeni do Staré obory u Hluboké nad Vltavou, odtud se postupně rozšířili do dalších oblastí. Zejména kamenitých a hornatých, kde si mohou obrušovat neustále dorůstající kopýtka "spárky". V současné době je Česká republika naprostou světovou špičkou v chovu muflonů. Z lesního závoda v Židlochovicích u Brna napřílad pochází 8 z 10 největších muflonních trofejí na světě. I když přesné světové počty muflonů nejsou známy, v České republice žije zhruba 35,8% světové mufloní populace. To, že se v ČR muflonovi tak daří má i své stinné stránky. Zvíře je v mnoha lokalitách několikanásobně přemnoženo a působí značné škody na lesním porostu i přízemní vegetaci.

Potrava

Muflon nepatří mezi vybíravé druhy a spásá i kyselé a tvrdé trávy. V celkovém objemu přijímané potravy tvoří trávy asi 70%, listí stromů a keřů asi 15% a polokeře okolo 10%. Pokud nenajde dostatek a vhodné složení potravy, ohryzává kořenové náběhy lesních dřevin, případně kmeny. Dostal se tedy do rozporu s ekonomickými zájmy člověka. V mnoha oblastech došlo k výrazné redukci nebo dokonce likvidaci muflonů. Muflon je opakem srnčí zvěře, a to nejen z hlediska složení potravy.
Je to typický stádový druh a celý rok žije v různě četných stádech rozdělených podle pohlaví, pouze starší berani žijí raději samotářsky. Základem je rodinné stádo, které vodí stará a zkušená muflonka. Tato muflonka je dobře rozeznatelná podle bílé hlavy. Stádo hlídá s velkou obezřetností. Mufloni mají velmi dobře vyvinutý sluch, čich i zrak a dokážou zaznamenat člověka na vzdálenost více než jeden kilometr.

Rozmnožování

Doba námluv probíhá v listopadu, někdy i v prosinci. Muflončata se rodí asi po 22 týdnech, většinou po jednom, někdy po dvou mláďatech. Mláďata se rodí nejen všem dospělým muflonkám, ale dokonce i silným muflonkám starým pouze jeden rok. Muflončata se rodí již počátkem března a samičky během jara a léta tak fyzicky vyspějí, že koncem roku již přichází do říje. Tyto muflonky pak přivádějí na svět mláďata koncem června. Hlas muflonní zvěře je podobný hlasu ovcí, je to krátké bečení, které již z dálky označuje táhnoucí či pasoucí se tlupu. Varovným signálem při vzrušení je ostré syknutí. Mufloní zvěř má na hlavě rohy, toulce a od paroží jelenovitých se liší tím, že se neshazují, stále přirůstají a jsou produktem kůže jako srst či spárky a nemají charakter kosti. Velké, silně vyvinuté rohy nosí pouze mufloni, kteří je používají při soubojích. Mnohé muflonky je nosí také, jsou však malé nejvýše 16cm dlouhé. Povrch toulců je vrubován a podle vrubů lze poznat věk muflona.
Muflon

Paovce hřivnatá

Paovce hřivnatá (Ammotragus lervia) je druh z podčeledi kozy a ovce původem ze skal hor v Severní Africe. Bylo popsáno šest poddruhů. V původní domovině je k nalezení jen výjimečně, ale rozšířila se v Severní Americe, na jihu Evropy a jinde.

Popis

Paovce hřivnatá má výšku, po ramena, 80 až 100 cm a váží 40 až 140 kg. Má písečně hnědou barvu, která s věkem tmavne, světlejší slabiny a tmavší pruh na zádech.

Výskyt

Paovce hřivnatá se nachází v Severní Africe v Alžírsku, Tunisku, na severu Čadu, Egyptu, Libyi, na severu Mali,Mauritánii, Maroku (včetně Západní Sahary), Nigeru a Súdánu (západně od Nil a východně od Nilu v Red Sea Hills)
Paovce hřivnatá (Ammotragus lervia)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DK DK | 21. července 2013 v 21:22 | Reagovat

Proč všichni pořád od sebe opisují a opakují, že jediní takini mimo Asii jsou v Liberci? V Brně v zoo jsou možná detašovaní z Liberce (byly tam nejméně 4 kusy s mládětem), ale kromě Liberce je chová ještě minimálně Rotterdam a Vídeň.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama