Slon indický
Slon indický (Elephas maximus) je jiho- a jihovýchodoasijský slon dlouhý 3,5 metrů, jeden ze tří žijících druhů slona a jediný nevymřelý druh z rodu Elephas. Je největším suchozemským živočichem v Asii. Vyskytuje se v Bangladéši, Indii, na Šrí Lance, v Indočíně a v částech Nepálu, Indonésie a Thajska. Je považován za ohrožený druh, ve volné přírodě žije odhadem 40-50 tisíc jedinců.
Vzhled
Je menší než jeho africký příbuzný, nejjednodušším rozlišovacím znakem je velikost uší - slon indický je má výrazně menší. Stoličky mají tvar podobný vymřelým mamutům, což ukazuje na bližší příbuznost těchto druhů. Slon indický má na chobotu pouze jeden prstík (výběžek na konci chobotu sloužící k uchopení menších předmětů).
Slon indický má více klenutou páteř než slon africký, na každém zadním chodidle má čtyři nehty místo tří, na čele dvě vybouleniny a pouze 19 párů žeber (slon africký jich má 21). Samicím obvykle nenarůstají kly a když ano, tak jsou jen stěží viditelné i když slon otevře tlamu. Samci také mohou postrádat kly, tento jev se vyskytuje hlavně v populaci na Šrí Lance. Na rozdíl od slona afrického, který používá přední končetiny téměř výhradně k manipulaci se zeminou, umí společně s trupem lépe využívat přední končetiny k manipulaci s objekty.
Velikost
Slon indický dorůstá do výšky 2-4 metry a váží 3-5 tun. Jeho ocas dosahuje délky 1 m až 1,5 m. Velikost slonů v přírodě byla v minulosti zveličována. Nejtěžší zaznamenaný jedinec vážil 8 tun, byl vysoký 3,35 metru a dlouhý 8,06 metru.
Chování
Žije v menších skupinách. Má také výbornou paměť, pamatuje si i po několika letech, kde našel vodu. Stádaslonů v přírodě migrují po přesně určených trasách. Úkolem nejstaršího slona je pamatovat si a vyhledat tradiční migrační trasy. Farmám umístěným na jejich trase vzniká škoda na úrodě a je běžné, že slon zemře při bojích s lidmi. Dospělí jedinci jinak nemají žádné predátory, ale mláďata se mohou stát kořistí tygrů.
Sloni žijí průměrně 60 let v přírodě a 80 let v zajetí. Denně zkonzumují potravu o hmotnosti 10% svého těla, u dospělých je to 170-230 kilogramů. Potřebují denně 80-200 litrů vody a další využijí ke koupání.
Ke komunikaci využívají infrazvuk, tento fakt poprvé zaznamenal indický přírodovědec Madhaviah Krishnan a později tento jev studovala Katherine Payne.
Samci
Samci jsou většinou samotáři a v době říje bojují o samice. Mladší samci mohou vytvářet menší skupinky. Samci pohlavně dospívají v patnácti letech a poté se každý rok dostávají do říje zvané "musth". V tomto období je hladina testosteronu 60krát vyšší než normálně a slon je extrémně agresivní. Ze spánkových potních žláz vylučuje sekret obsahující feromony.
Samice
Samice žijí v malých skupinách. Mají matriarchální společnost, skupina je vedena nejstarší samicí. Dospívají v 9-15 roku života. Březost trvá 18-22 měsíců a rodí jedno nebo výjimečně dvě mláďata. Mládě je zcela vyvinuté v 19. měsíci, ale zůstává v děloze aby vyrostlo a matka jej mohla krmit. Po narození mládě váží kolem 100 kg a je kojeno 2-3 roky. Samice zůstává ve stádě, ale dospělí samci jsou odháněni pryč.
Samice vytvářejí feromony, hlavní složkou je (Z)-7-dodecen-1-yl acetát, tato látka byla nalezena také u mnoha druhů hmyzu.
Slon pralesní
Slon pralesní (Loxodonta cyclotis) je malý druh slona žijícího v tropickém pralese západní Afriky. Dříve byl považován za poddruh slona afrického, ale analýza DNA, provedená původně ke sledování slonoviny z nelegálního lovu, ukázala, že se jedná o samostatný druh.
Slon pralesní je menší než slon africký, v kohoutku dosahuje 2,2 - 2,5 m, a váží 2,7 - 4 t. Má tmavší kůži, delší dolní čelist, zaoblenější uši a chobot více osrstěný. Na hrudních končetinách je pět nehtů, na pánevních čtyři, stejně jako u slona indického. Kly jsou žluté nebo nahnědlé, rovnoběžné a směřují dolů. Tyto tvarové adaptace umožňují slonovi pralesnímu dobře se pohybovat v husté vegetaci. Slonovina těchto slonů je tvrdá a má narůžovělý odstín.
Podle současných výzkumů se slon africký a slon pralesní začali vyvíjet odděleně už před 2,63 milióny let, dnes se spolu oba druhy nekříží.
Slon africký
Slon africký (Loxodonta africana) je savec z řádu chobotnatců. Je to největší suchozemský savec, který dorůstá výšky až 4 m. Slon africký se vyskytuje roztroušeně v celé Africe jižně od Sahelu, ale v dřívějších dobách se prokazatelně vyskytoval v mnohem hojnějším počtu na celém kontinentu, i v severní Africe. Obývá poměrně rozmanité prostředí. Slony můžeme najít v deštných lesích, na savanách a vystupují až do horských oblastí do 5000 m n. m. Sloni jsou poměrně přizpůsobiví - důležitý je pro ně jen dostatek potravy, vody a stínu.
Rozměry
- Výška v kohoutku: 3-4 m
- Délka těla: 7-9 m (samice 6,5-8,5m)
- Hmotnost: 6-7 tun (samice 4 tuny)
- Rychlost běhu: až 40 km/h
- Délka života: 60-80 let
- Největší dosud popsaný jedinec tohoto druhu slona, který byl v roce 1955 zastřelen v Angole, vážil 12,24 tuny a v kohoutku měřil 4,2 metry.
Vzhled
Slon africký má silnou, ale pružnou kůži šedivého až šedohnědého zbarvení bez srsti. Chlupy má jen na konci ocasu. Na celém těle je pokrytý hmatovými chloupky, které jsou více koncentrované na chobotu. Mezi charakteristické znaky patří dva citlivé "prstíky" na konci citlivého chobotu, který slouží k dýchání, čichání, pití, sprchování a podávání potravy. Dalším výrazným znakem jsou obrovské silně prokrvené ušní boltce na jeho velké hlavě, pomocí nichž ztrácí mnoho přebytečného tepla, a předchází tak přehřátí během horkých afrických dní. Má vysoké nohy a štíhlou postavu, čelo ubíhající dozadu a prohnutý hřbet. Samec i samice mají kly, které rostou celý život. Největší kly, jaké byly u slona zjištěny, měřily přes 3 metry a vážily přes 100 kg.
Sloni mají velmi jemný čich a dobrý sluch, kterým vnímají i pro lidi neslyšitelné infrazvuky (5-24 Hz), jimiž se dorozumívají na velké vzdálenosti. Navíc díky tomu sluchem vnímají i otřesy půdy, způsobené například pohybem vzdálených zvířat, a zaznamenávají změny atmosférického tlaku.
Tato zvířata, i když jsou schopná běhat velmi rychle, upřednostňují spíše chůzi přibližně stejně rychlou jako u člověka. Na zem totiž při pomalejší chůzi našlapují měkce a pohybují se téměř neslyšně. Došlapují jen na konečky prstů srostlé rosolovitým vazivem do polštáře, který tvoří celé "chodidlo" a slouží jako tlumič.
Způsob života
Afričtí sloni jsou společenská zvířata a drží se pohromadě ve vysoce organizovaných skupinách tvořených deseti až dvanácti samicemi a jejich mláďaty. Skupinu vede dominantní samice, která je spřízněná se všemi členy tlupy. Tyto skupiny se někdy dočasně shromažďují do stád o několika stech kusů. Samci žijí stranou v mládeneckých skupinách, starší jedinci pak samotářsky. Dospívají ve věku 25-ti let. V době páření přicházejí samci na krátkou dobu do stád, a soupeří o možnost spáření se samicemi. Sloni mají i velmi vyvinuté sociální cítění. Když někdo ze stáda zemře, ostatní sloni ho "pochovají" pod hromadu dříví a několik hodin truchlí.
Stádo slonů dovede překonávat značné vzdálenosti, ale drží se při tom v blízkosti vody, protože každý slon potřebuje denně pít až 130-190 litrů vody a rád se koupe. Když je voda dost hluboká, ponoří se až na dno a dýchá jen chobotem, který slouží jako periskop. Při koupání na své tělo chobotem nastříká bahno z břehu a chrání se tak nejen před obtížným hmyzem, ale i proti přehřátí organismu v horkých dnech.
Dorozumívání
Sloni se potřebují dorozumívat a činí tak hlavně při hledání potravy v lese, když na sebe členové stáda navzájem nevidí. Vydávají hluboký bručící hlas, který se dříve považoval za kručení v břiše, ale dnes se ví, že ho slon vydává kloktáním v chobotu. Když je slon spokojený, mručí tlumených zvukem, ale když se vyleká, prudce a krátce zatroubí.
Mladí samci se při bojových hrách staví proti sobě a zamávají choboty. Pak se proti sobě rozeběhnou a začnou se choboty přetlačovat. Když se ani jednomu nepodaří druhého přetlačit, vrátí se oba zpět na původní místo a souboj začnou znovu. Dominantní jedinec si ve skupině zjednává pořádek jen zatočením chobotu nebo zvířením prachu. Někdy je při tom slyšet i sloní troubení.
Potrava
Sloni jsou býložravá zvířata. Jejich jídelníček závisí přímo na tom, kde se zrovna jedinec nachází. Všichni ale musí denně spořádat až 225 kg potravy. Takto velké množství potravy musí požírat 15 až 18 hodin denně. Z toho jim zbudou jen přibližně 4 hodiny denně na spánek. Potrava navíc není v těle dobře zpracovávaná a zužitkuje se jen z 35-40%, takže slon vyprodukuje denně až 180 kg trusu a 40-60 litrů moči.
Potravu si slon podává chobotem až do jícnu. Má málo zubů, navíc stoličky důležité pro drcení rostlinné potravy má jen čtyři. Potravu tak může jen rozžvýkti, proto má slon tak malou účinnost trávení. Když ztratí všechny zuby, nemá už v tlamě moc možností potravu rozžvýkat a slon umírá hlady, protože žaludek nerozžvýkanou potravu nerozloží. To se stává zhruba v 70 letech sloního věku.
Rozmnožování
Samice jsou říjné 2-6 dní každé dva měsíce a rodí zpravidla jednou za čtyři roky. Mládě se většinou rodí jedno po 22 měsíční březosti, výjimečně se rodí dvojčata. Při porodu samici hlídají její společnice ze stáda, aby ochránily ji i mládě. Slůně měří po porodu jen 85 centimetrů a váží 110 kg. Samice své mládě kojí dva roky. Po uplynutí této doby slůně zůstává u matky, i když ta má již dalšího potomka. Samice se pak stará naráz i o tři různě stará mláďata. Sloni dospívají zhruba v deseti letech, ale do rozmnožování se zapojují až za dalších 5 až 10 let. Když je mládě napadeno, matka jej velmi zuřivě brání.
Ochrana druhu
Dříve se v Africe vyskytovalo na miliony kusů těchto zvířat, ale kvůli pytláctví jsou jejich stavy nižší. Sloni se často zdržují v Národních parcích, kde jsou ve větším bezpečí. Ve většině zemí jsou sloni afričtí chráněni zákonem a jejich nezákonný lov se přísně trestá. I když je tento slon považován za zranitelný druh, jeho stavy se v jednotlivých lokalitách značně liší. Podle IUCN není znám přesný celkový počet jedinců, ale v jedné oblasti na východě Afriky se na ploše 20 000 km² pohybuje okolo 10 000 jedinců, které mohou decimovat okolní floru, zatímco z mnoha míst slon zcela vymizel. V současnosti se ani neví, jestli populace slonů roste nebo klesá, protože jedna sloní generace má až 25 let a obsáhlejší analýza by trvala také tak dlouho, ale na základě pozorování se zdá, že ve většině oblastí počet slonů oproti předchozí generaci klesl.
Dugong indický
Dugong indický (Dugong dugon) či jen dugong, případně moroň indický, je plachý vodní savec z řádu sirény. Je to jediný žijící zástupce čeledi dugongovití. Žije u dna v mělkých mořských zátočinách, ale stejně jako ostatní savci dýchá vzdušný kyslík. Jídelníček mají dugongové společný se všemi druhy kapustňáků, jsou to především vodní rostliny, které rozžvýkávají zrohovatělými destičkami vyrůstající z horní i dolní čelisti.
Popis
Zavalitým tělem hydrodynamického tvaru se dugong podobá kytovcům.
Obvykle dosahuje délky 2,4 - 3,2 m, hmotnosti většinou menší než 200 kg. Největší jedinec údajně dosáhl délky 4,1 m a hmotnosti 980 kg. Žijí ve vodách o teplotě 20 - 36 °C v hloubce 1 - 12 m. Na pastvu vyrážejí v noci, jejich životní rytmus je synchronizován s přílivem. Jednou za 2 minuty se pravidelně vynořují pro nadechnutí. Nozdry na vrcholu hlavy uzavírají záklopky, které umožňují nadechnout se, aniž by bylo nutno vynořit celé tělo. I když jejich vnější sluchové ústrojí tvoří jen malé otvory po stranách hlavy, mají ostrý sluch. Věk moroně je možno určit z přírůstkových vrstev klů, podobných letokruhům stromu.
Chování
Rozmnožování
Pohlavní dospělosti dosahuje moroň až v 10 letech věku. Samice je březí přibližně jeden rok. Před porodem samice vyhledá mělkou mořskou pláž a rodí jedno mládě. Poté ho dopravuje na hladinu, aby se mohlo poprvé nadechnout. Při kojení mládě přidržuje u prsních bradavek. Mládata přijímají rostlinnou potravu brzy po narození, přesto sají mateřské mléko až do 18 měsíců. Chrup mláďat tvoří 26 zubů, dospělých jen 10 zubů.
Potrava
Jejich nejoblíbenější potravou jsou kořínky chaluh a mořské trávy, které vyhrabávají ze dna. Potravu vyhledávají citlivými hmatovými vousy na jeho čenichu.
Dugong je poměrně plaché zvíře, a proto se ocitl v ohrožení vyhubení a v některých oblastech byl již vyhuben, např. ve Středozemním moři. Je loven domorodci, kteří se živí jeho masem.
Výskyt
Dugong se vyskytuje v tropických vodách u pobřeží východní Afriky, Asie, Austrálie a Nové Guinei. Až do pozdního miocénu příslušníci tohoto rodu obývali i pobřeží Atlantiku a Karibského moře, ale byli vytlačeni kapustňáky, jejichž biotop je širší a jsou schopni přijímat různorodější potravu.
Mýty
Podle řeckých bájí lákaly sirény svým okouzlujícím zpěvem lodě plující okolo na mělčinu. Přitom opravdové sirény (tedy kapustňáci a dugongové), vydávají jen příležitostně jakési chrochtání. Podle jiných zdrojů jsou moroni praotci stejnojmenného druhu upíra (tedy Muroni= č. jednotné), který se pohybuje i po souši a krev saje právě svými drobnými kly.

Koroun bezzubý
Koroun bezzubý (Hydrodamalis gigas) je vyhynulý mořský savec z čeledi dugongovitých (Dugongidae).
Kapustňák širokonosý
Kapustňák širokonosý (Trichechus manatus)je jeden ze tří žijících druhů kapustňáků. Dorůstá délky 2,5 až 4,5m a jeho hmotnost se pohybuje mezi 200 až 600 kg. Vyskytuje se v oblasti jihovýchodně od USA až po Texas a u pobřeží severní části Jižní Ameriky. Jedná se o býložravce - živí se vodními rostlinami.
Kapustňák senegalský
Kapustňák senegalský (Trichechus senegalensis) je velký vodní savec, žijící podél západního pobřeží Afriky. Jedná se o nejméně známý druh ze všech sirén, o jejich životě je toho známo jen velice málo.
Jejich životním prostředím je teplá mělká voda při pobřeží, řeky a bažinaté oblasti. Na severu jejich areál ohraničuje řeka Senegal, na jihu Cuanza ve státě Angola. Jsou to býložravci, živí se vodní vegetací a mangrove. Aktivní jsou převážně v noci. Jejich přirozenými nepřáteli jsou krokodýli a žraloci, jejich populace je nicméně nejvíc ohrožena člověkem. V některých oblastech jsou loveni pro maso, jsou též považováni za škůdce rýžových polí.
Ahoj Máš super článek a moc mi pomohl díky