Saola
Saola (Pseudoryx) je málo známý sudokopytník z čeledě turovitých, ve které byl zařazen pro svou příbuznost do podčeledě turů (Bovinae). Vytváří monotypický rod s jediným druhem Pseudoryx nghetinhensis.
Výskyt
Areál jejího výskytu se nachází v Jihovýchodní Asii v Annamitském pohoří na rozhraní států Vietnam a Laos. Žije skrytě v hustém deštnatém pralese a byla pro svět objevena až v roce 1992 podle kosterních pozůstatků a kůží. Chytit a zkoumat saolu zblízka se žádnému vědci nepodařilo, živou ji v přírodě žádný neviděl, fotografii existuje jen pár a v zoologické zahradě nežije.
Popis
Na prvý pohled se podobá arabským a africkým antilopám také zařazených mezi tury. V kohoutku dosahuje výšky kolem 85 cm a váží asi 100 kg, přibližné délka jeho těla je 150 cm a ocasu 25 cm. Srst má tmavohnědou se světlejším odstínem na šíji a spodních partiích těla. Úzký tmavý pruh od kořene ocasu přechází na zadní končetiny. Na hlavě má světle skvrny, nad očima bílé proužky. Okolí spodního rtu a brada jsou také bílé. Ocas, na kterém se střídá bílá barva s hnědou, je zakončen chomáčem černých chlupů. Saola má silný a dlouhý krk. Mírně zahnuté rohy, dlouhé 35 až 50 cm, jsou tmavé barvy a vyrůstají samcům i samicím. Tento popis byl vytvořen podle několika málo jedinců kdy spatřených.
Výhled
Na konci srpna 2010 bylo z Laosu oznámeno, že vesničané jednu saolu, samce, polapili a přivedli do vesnice, kde za několik dnů zvíře uhynulo. Dokázali ho pouze vyfotografovat. Alespoň její tělo dostali vědci ke zkoumání.
Podle Červené seznamu IUCN patří Pseudoryx nghetinhensis ke zvířatům zařazených do kategorie kriticky ohroženýdruh. Proto se sešli odborníci z několika ochranářských organizací, aby naplánovali další ochranu unikátních kopytníků. Podle zprávy Světového fondu na ochranu přírody (WWF) chtějí ochranáři především v Annamitském pohoří potlačit pytláctví a snížit počet honicích psů. V plánech je také zlepšení postupů při pozorování saol a jejich označkování radiovými obojky.
Lesoň
Lesoň (Tragelaphus scriptus), známý také pod názvem lesoň pestrý nebo bušbok, je antilopa obývající křovinaté nebo lesnaté oblasti Střední, Západní, Jižní a Východní Afriky.
Popis
Kohoutková výška lesoně se pohybuje kolem 90 cm, délka těla mezi 1,1-1,5 m a hmotnost mezi 30 až 80 kg. Samice z populací žijící v křovinatých oblastech jsou světle žlutohnědé, samice z lesních populací mají rudý odstín.Samci obou populací jsou tmavě hnědí (podle několika poddruhů). Barva srsti s věkem tmavne a staří samci mají srst zbarvenou do černa a bílé skvrny jsou více viditelné. Obě pohlaví mají na bocích několik bílých pruhů a skvrn. Čenich je také bílý. Rohy, které mají pouze samci, mají jen jedno kroucení a mohou dosahovat na délku více jak půl metru.
Chování
Hlava samice
Lesoň obývá oblasti hustě porostlé keři, otevřený i řidčeji zarostlý les. Jejich hlavní potravou je tráva, různé druhy rostlin, listy keřů, kořínkynebo hlízy. V divočině je aktivní téměř celý den, přičemž čas od času odpočívá ve stínu stromů. Poblíž lidských obydlí je aktivní až večer, mnohdy i v noci. Většinou žijí osamoceně, ačkoli byly zaznamenány i případy, kdy žili lesoni v páru. Každý lesoň obývá svůj "domácí" areál, který za normálních podmínek neopouští a který bývá v sušších oblastech velký kolem 50 m², v lesích o hodně větší. Tyto území obvykle přečnívají jiné areály lesoňů a mnohdy dochází i k soubojům.
Pokud je vyrušen predátorem, zvláště leopardem, a zrovna se nachází v hustém lesním porostu, nehybně stojí a spoléhá na své zamaskování. Občas se ve vysoké vegetaci skrčí a čeká na vhodnou příležitost k útěku a to i přesto, že není příliš dobrým běžcem. Pokud je vyrušen v otevřených lokalitách, snaží se pomalými pohyby dostat do nejbližšího úkrytu.
Během období páření se samci hrbí, protahují a předvádějí se před samicemi, přičemž hrají velkou roli jejich bílé skvrny na těle. Mezi samci vládne přísná hierarchie a nejvyšší postavení má nejstarší samec. Poté, co po 6 měsíčníbřezosti samice porodí jediné mládě, očistí ho a placentu sežere. Mládě je pečlivě skryto ve vysoké vegetaci a matka, která ho chodí pravidelně kojit, pojídá jeho trus, čímž zabraňuje prozrazení úkrytu podle zápachu. Pouta mezi matkou a mládětem bývají u tohoto druhu velice silná, což potvrzuje i fakt, že si samice se svým mládětem často hraje. Mládě svou matku opouští zhruba ve věku čtyř měsíců. V přírodě se může lesoň dožít až 12 let.
Bongo lesní
Bongo lesní, též antilopa bongo nebo jen bongo (Tragelaphus eurycerus), je největší a nejtěžší lesní antilopa. Se svojí sytě kaštanově hnědou srstí s bílými svislými pruhy a tmavou maskou je právem považována za nejpestřeji zbarvenou a nejkrásnější africkou antilopu vůbec.
Taxonomie
Protože obě pohlaví této antilopy mají rohy, po svém objevení byl bongo zařazen do rodu Taurotragus, společně santilopou losí a antilopou Derbyho, které sdílí tento znak. Nicméně toto zařazení se ukázalo jako nevyhovující; pro antilopu bongo byl zřízen monotypický rod Boocercus. V současnosti je uznávána jeho pozice v rodu Tragelaphus, do kterého patří i nyaly, kudu a sitatunga.
Synonyma
- Tragelaphus euryceros
- Boocercus eurycerus
Popis
- hmotnost: 240-400 kg
- délka těla: 170-250 cm
- délka ocasu: 45-65 cm
- výška v kohoutku: 110-130 cm
Bongo je největší a nejmohutnější druh lesních antilop. Hmotnost samic se pohybuje mezi 210 a 235 kg, samci jsou výrazně větší a mohou vážit až 400 kg. Stavbou těla je bongo přizpůsobený pohybu v pralese - v poměru k tělu má kratší končetiny a poněkud kapří hřbet. Obě pohlaví mají spirálovitě zatočené rohy lyrovitého tvaru, které u samic dosahují délky asi 75 cm, u býků mohou být až metru dlouhé. Rohovina, která je kryje, je černohnědá.
Srst samic a mláďat je sytě kaštanově hnědá, samci věkem tmavnou a jsou až mahagonově černí. Končetiny jsou o něco tmavěji zbarvené. Tmavě hnědá srst také vytváří masku na obličejové části hlavy. Naopak bílá srst kryje vnitřní stany končetin, na hlavě vytváří "nánosník" a dvě oválné skvrny na lících. Na prsou vytváří půlměsíc a nevyhýbá se ani končetinám. 10-15 bílých pruhů zdobí boky zvířete od kohoutku až po stehna. Na krku a nohou jsou tmavě hnědé skvrny různé velikosti, nad kopýtky má černobílé skvrny. Obě pohlaví mají krátkou černobílou hřívu.
Rozšíření a stanoviště
Antilopa bongo obývá nížinné deštné pralesy střední a západní Afriky. Výskyt je potvzen v jižním Súdánu a ve státechDemokratická republika Kongo, v Angole, Beninu, Burkině Faso, Kamerunu, Středoafrické republice, na Pobřeží slonoviny, v Rovníkové Guinei, Etiopii, Gabunu, Ghaně, Guinei, Guinei-Bissau, a také v Libérii, Mali, Nigeru a v Sierra Leone. Malé populace žijí také v Keni, kde žijí v horských tropických lesích a bambusových porostech.
Bongo vyhledává neprostupný pralesní podrost, bambusové lesy a křoviny, kde nachází úkryt i dostatek potravy. K životu potřebuje velké množství vody. Vyskytuje se až do výšky 4000 m n. m.
Biologie
Bongo je velmi plaché zvíře s převážně noční aktivitou. Je to jediná lesní antilopa, která se pase ve stádech. Většinou tvoří menší stáda o 5 nebo 6 kusech, ale také větší skupiny až o padesáti antilopách. V jediném stádu může být i více býků, zřejmě nejsou příliš teritoriální. Staří býci mohou žít samotářsky. Žijí velmi skrytě, přes den se ukrývají v podrostu.
V noci konzumují mladé listy stromů a keřů, větvičky, výhonky nebo i květy a plody dřevin. Také se pasou na trávě. Často navštěvují přírodní minerální lizy, vyhledávají půdu bohatou na minerální látky nebo požírají spálené dřevo. Výhonky s listy strhávají dlouhým jazykem, k lámání vyšších větví pak používají své rohy.
Jsou to polyestrická zvířata, krávy přicházejí do říje každých 21 nebo 22 dní. Březost trvá 282 až 285 dní (9 měsíců), poté se narodí jedno, výjimečně i dvě telata. Matka je odkládá v podrostu a pravidelně je přichází kojit. Takto leží asi týden, pak následuje matku a připojí se ke stádu. Již ve 3 měsících začnou teleti růst rohy. Je odstaveno asi v 6 měsících, bongové pohlavně dospívají ve 20 měsících věku. Mohou se dožít až 19 let.
V přirodě je jejich největším nepřítelem levhart, hroznýši a hyeny. Bongové jsou velmi lekaví a při sebemenším vyrušení se dávají na útěk. V běhu se nahrbí a položí si rohy na hřbet, aby se při běhu nezapletly do lián a jiné vegetace.
Poddruhy
Popisují se dva poddruhy antilopy bongo: bongo nížinný, T. e. eurycerus, který obývá většinu současného areálu bonga v nížinných deštných pralesích, a bongo horský (T. eurycerus isaaci), který je ohrožený vyhubením, přírodě se vyskytuje pouze v Keni, na území Ugandy už pravděpodobně vyhynul. Nížinný bongo je větší než jeho horský příbuzný, který je naopak výrazněji zbarvený.
Ohrožení
Nikdo neví, kolik antilop bongo v neprostupných pralesích vlastně žije. Při předpokládané populační hustotě 0,25 kusu na km2 na území, kde se bongové běžně vyskytují, a 0,02/km2 v ostatních částech areálu, který má celkovou rozlohu 327 000 km2, by celková populace mohla činit asi 28 000 zvířat. Nicméně jen asi na 60% je bongo chráněný. Nížinný bongo není považován za ohrožený druh, horský bongo byl téměř vyhuben nadměrným lovem se psy.
V devadesátých letech devatenáctého století byli bongové téměř vyhlazeni epidemií moru skotu, ke kterému jsou zvláště vnímaví. Je snadné je ulovit do pastí nebo pomocí psů, antilopy ale dlouho chránily pověry: místní lidé věřili, že dotknou-li se bonga, onemocní epilepsií. Zdá se ale, že toto tabu již neplatí a domorodci antilopy loví pro maso, kůži i rohy. Bongo je ohrožený také kácením pralesů.
Tur domácí
Tur domácí (Bos primigenius f. taurus) zdomestikovaný sudokopytnatý savec celosvětově chovaný pro hospodářský užitek. Vedle prasete je jedním z nejužitečnějších chovných zvířat. Samice se nazývá kráva, samec býk. Vykastrovaný býk se označuje slovem vůl, vůl je méně agresivní, snáze ovladatelný. Mládě se nazývá tele. Kráva, která ještě nerodila, je jalovice. Gravidní samice se označuje pojmem březí nebo stelná. Samice, která porodila, se otelila. Potrat se nazývá zmetání. Potracený plod se nazývá zmetek.
V zemědělství se využívá pro maso, mléko, ale i jako pracovní síla při tahání nákladů. Maso z tura domácího se nazývá hovězí, z mláďat se nazývá telecí. Své využití také najde hovězí kůže (kožené oblečení, boty), kosti (mýdla, kostní moučka). Na světě existuje řada plemen skotu, která je možno dělit podle různých kriterií. Nejčastěji je využíváno dělení plemen podle typu produkce na mléčná, masná a kombinovaná.
Základem většiny plemen domácího skotu byl dnes již vyhubený pratur (B. primigenius), jehož původní areál výskytu patrně sahal od západní Evropy po Blízký východ a Zakavkazsko. Měl výšku v kohoutku až 2 m a vážil 800-1000 kg.
Samice (krávy) jsou zpravidla březí 9-10 měsíců, v závislosti na celkovém fyzickém stavu a plemenné příslušnosti.
Složený žaludek tura domácího se skládá z bachoru, čepce, knihy a slezu.
Banteng
Banteng (Bos javanicus) je jedním ze čtyř druhů žijích divokých turů. Stejně jako u všech divokých forem turů je jeho domovinou Asie. Zoologové rozlišují tři poddruhy - banteng jávský, který dal název celému druhu, banteng bornejský a banteng barmský. Poddruhy jávský a barmský jsou přímo ohroženy, banteng bornejský je s největší pravděpodobností vyhynulý.
Domestikovanou formou bantenga je tur domácí baliský (Bos javanicus f. banteng).
Kuprej
Kuprej (Bos sauveli) je druh divoce žijícího tura, jehož samci dorůstají ke 190 cm kohoutkové výšky, samice 140 cm. Váha dospělého samce může dosáhnout až 900 kg. Jedná se o poměrně štíhlé zvíře na vysokých nohách a s výrazným hrbem na hřbetě. Velmi silně bývá vyvinut kožní lalok, který sahá od brady až do středu břicha. U některých samců je vyvinut tak, že ho zvíře otírá o travní porost pod sebou. Rohy kuprejů mají sklon se ve stáří třepit. Jedná se o kriticky ohrožený druh. Od r. 1988 ho nikdo prokazatelně nespatřil.
Zvíře popsal Achille Urbain v roce 1937 (toho času byl ředitelem pařížské zoologické zahrady). V polovině 30. let podnikl studijní cestu do Kampučie, kde pobýval u svého přítele, veterináře Sauvela. U něj si všiml zajímavé trofeje. Zjistil, že patří turu, vyskytujícímu se ve zdejším okolí, domorodci nazývanému kuprej. Do Paříže odjel s trofejí a jedním odchyceným exemplářem. Ten bohužel během 2. světové války zemřel hlady. Nově popsaný druh nazval po svém příteli Bos sauveli.
Jak divoký
Jak divoký (Bos mutus) je jedním ze zástupců pravých turů. Ze smyslových orgánů se spoléhá především na velmi dobře vyvinutý čich, naopak zrak je jeho slabou stránkou. Domestikovanou formou divokého jaka je jak domácí (Bos grunniens).
Popis
Jedná se o mohutné zvíře žijící ve skupině, samec dorůstá přes 2 metry kohoutkové výšky a dosahuje hmotnosti kolem jedné tuny. Samice je ani ne poloviční. Jak se vyznačuje mimořádně dlouhým trupem. Hrudník je tvořen čtrnácti páry žeber (namísto obvyklých třinácti). Hlava je ozdobena mohutnými rohy, které jsou až metr dlouhé a u kořene mohou mít obvod až 50 cm. Srst je hnědočerná až černá, hustá, vlnitá a ve spodní části a končetinách prodloužená, splývající do výrazné hřívy.
Výskyt
Jakové jsou velice plachá zvířata, která žijí v Asii obvykle ve skupině o počtu 10 až 30 zvířat. Obývají bezlesé vrchoviny, kopce, náhorní plošiny a hory v nadmořské výšce 3200 m až 5400 m.
Jak domácí
Jak domácí (Bos mutus f. grunniensis) je domestikovaná forma jaka divokého. Domestikován byl ve východnímPamíru patrně již v 1. století před naším letopočtem. Oproti svému divokému předkovi je mnohem menší, má mnohem slabší rohy a občas se objeví i bezrozí jedinci.
Jak domácí je pro svoji nenáročnost a otužilost v horských oblastech Asie naprosto nepostradatelným pomocníkem. Jeho využití je široké. Slouží jako jezdecké zvíře, jako soumar je schopen nést v obtížném horském terénu až 150kg zátěže, používá se i v zápřahu k obdělávání polí.
Jak je pro obyvatele Tibetu mnohostranně využitelný, nejen že nahrazuje lidskou sílu, ale také nosí zavazadla turistům při cestách na Everest, chová se nejen pro vlnu, maso,mléko ale také pro jeho trus. Trus jaka je pro obyvatelé Tibetu hodně důležitý, slouží k zateplování domů (jačí trus se usuší na plátky a po té se pokládají na dům) a jako topivo do kamen.
Gayal
Gayal (Bos gaurus f. frontalis) představuje domestikovanou formu gaura. Oproti svému divokému předkovi se jedná o daleko méně mohutné zvíře. Kohoutková výška se pohybuje okolo 140 až 160 cm, hrb na hřbetě nepříliš výrazný. Lebka je kratší se širším čelem, stejně tak rohy jsou krátké a rovné. Zbarvení bývá hnědočerné až černé, objevují se však i jedinci zbarveni bíle či strakáči.
Gaur
Gaur (Bos gaurus) je nejmohutnějším ze všech žijících turů. U samců překračuje kohoutková výška 2 metry, samice jsou o něco menší (kolem 170 cm). Hlava gaurů je ozdobena mohutnými rohy dorůstajícími až 115 cm.
Rozeznávány jsou tři poddruhy - gaur indický, tmavohnědý s vysokým čelním hřebenem, gaur siamský, černý s méně vyvynutým hřebenem, a gaur malajský s nízkým čelem. Všechny poddruhy patří k ohroženým a místy již vyhubeným zvířatům.
Domestikovaná forma gaura je gayal (Bos gaurus f. frontalis).