close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jelenci, Jeleni

7. února 2011 v 14:29 |  Obratlovci

Jelenec běloocasý

Jelenec běloocasý, také jelenec virginský, jelen viržinský nebo jelenec viržinský, (Odocoileus virginianus, Zimmermann, 1780) je druh spárkaté zvěře původem z oblastí od jižní Kanady až po sever Brazílie, importovaný do mnoha míst Evropy mj. i do Česka.

Popis

Samci obvykle váží 50-100 kg, ale vzácně, hlavně v Americe byly zaznamenány kusy, které přesahovaly 159 kg. Samice obvykle dosahují váhy 40-90 kg, ale byly zdokumentovány kusy, které dosahovaly až 105 kg. Délka se pohybuje od 160 do 220 cm včetně ocasu a výška v kohoutku od 80 do 100 cm. Jelenec běloocasý žijící v tropechbývá často mnohem menší než v mírném pásu, v průměru 35-50 kg. Laně jsou bez paroží. Samci paroží shazují v lednu až březnu. V letním šatu je srst jelenců krátká a červenohnědá, v zimním je delší a šedohnědá. Spodní část hlavy, krku a břicha je bělavá. kelka je 15 až 30 cm dlouhá, porostlá na okrajích a vespod dlouhou bílou a řasnatou srstí. Při nebezpečí jelenci charakteristicky vyskakují všemi čtyřmi běhy najednou a vztyčují kelku, takže vlaje jako dlouhý bílý prapor.

Ekologie

Jelencům vyhovuje krajina, kde se střídají lesy s poli a loukami. Říje probíhá koncem října a v listopadu, samci se při ní ozývají sykavými až hvízdavými zvuky a tvrdě mezi sebou bojují o přízeň samic. Po 7 měsících březosti klade samice 1 až 2 mláďata, která jsou na hřbetě a bocích bíle skvrnitá. Stejně jako ostatní parohatá zvěř se jelenci dorozumívají kelkou.
Jelenec běloocasý

Jelenec ušatý

Jelenec ušatý (Odocoileus hemionus) je přežvýkavec z čeledě jelenovitých (Cervidae), který žije na západě Severní Ameriky. Jedná se o největšího zástupce z rodu jelenců. Jelenec ušatý má typické, mule podobné, velké uši, od kterých je odvozen jeho druhový název.
Je dlouhý 1-1,9 m, váží 50-215 kg a ocas má 10-25 cm dlouhý. V zimě má šedohnědě, v létě zas červenohnědě zbarvenou srst. Obvykle má světlejší končetiny a bílý obřitek. Samci jsou o něco větší než samice.
Za potravou se vydává zrána nebo navečer a vyhledává ji především v otevřených biomech (na polích, lukách), přes nejteplejší část dne odpočívá v pelechu ve stínu stromů. V létě se živí především trávou nebo jinými rostlinami, občas si zpestří jídelníček i lesními plody nebo žaludy, v zimě okousává větvičky jehličnatých stromů. Samice obvykle žijí spolu s mláďaty v menších skupinách, samci jsou po většinu roku samotářští, mladí pak tvoří mládenecké skupiny.
Jelenec ušatý se páří obvykle na podzim. V období páření u samců vzniká několik soubojů o samice a území. Samice je březí 190-200 dní a jedno až dvě mláďata rodí na jaře. Mláďata matku opouští na podzim, po 60-75 dnech života.
Jelenec ušatý

Jelen sika

Jelen sika, někdy jen sika (Cervus nippon) je savec z řádu sudokopytníků, čeledě jelenovitých, který byl na přelomu 19. a 20. století uměle vysazen i Čechách. Pochází z dálného východu asijského kontinentu z Mandžuska, Japonska, Thajska, Vietnamu, Koreje a z východního Ruska.

Rozšíření v Čechách

Na přelomu 19. a 20. století začal být v Čechách uměle chován jelen sika japonský a jelen sika Dybowského v oborách na Plzeňsku. Nejprve se jednalo pouze o menší skupinky chované v oborách. Od 40. let se díky tehdejším válečným událostem (poškození oplocení obor) objevil i ve volné přírodě. Ze své původní vlasti se poměrně dobře adaptoval na středoevropské životní podmínky. Vyskytuje se ponejvice v jihozápadních Čechách a je chován v některých českých zoologických zahradách.
Oproti našemu jelenu lesnímu je výrazně menší a méně hmotný. Dospělý samec v kohoutku dosahuje maximálně 120 centimetrů, tělesná hmotnost dosahuje obvykle maximálně do 100 kilogramů. Obě pohlaví mají v letním období po těle výrazné bílé skvrny na hnědém podkladu, paroží u samců je jednodušší, mívá obvykle maximálně 8 výsad. V přírodě se obvykle vyskytuje v menších skupinkách, nejčastěji jeden samec a několik laní s kolouchy. Říje probíhá od září do října.

Lov

Jeho lov je prováděn podle platných právních norem, v současné době na podkladě vyhlášky 245/2002 Sb. Ministerstva zemědělství ze dne 7. června 2002, §. 1 písmeno n), která stanovuje dobu jeho lovu od 1.8. do 31.12. kalendářního roku s výjimkou celoročního odchytu v oboře při překročení normovaných stavů.
Soubor:Formosan sika deer Cougar Mountain Zoo 2.jpg

Jelen lesní

Jelen lesní (Cervus elaphus), známý také pod názvem jelen evropský, je velký sudokopytník z čeledi jelenovitých (Cervidae). Vyskytuje se na rozsáhlém území Evropy, na Kavkaze, v Malé, západní a střední Asii a izolovaně také na území mezi Marokem a Tuniskem, což z něj činí jediný druh jelena v Africe. Člověkem byl později zavlečen i do jiných částí světa, např. do Austrálie, na Nový Zéland nebo do Argentiny.
Po celá století byl jelen lesní velmi oblíbenou lovnou zvěří, což na značné části jeho areálu rozšíření platí dodnes. Ačkoli byla jeho početnost často viditelně oslabena, díky zpětné reintrodukci do volné přírody a mnoha ochranářským opatřením přežívá v poměrně hojném počtu i v současné době.

Popis

Jelen lesní patří mezi největší zástupce své čeledi. Samci dorůstají 175 - 230 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 160 - 240 kg. Samice jsou oproti samcům značně menší, dorůstají 160 - 210 cm a dosahují hmotnosti mezi 120 - 170 kg. Ocas přitom měří 12 - 19 cm a v kohoutku dosahují výšky 120 až 150 cm. Velikost i hmotnost je však velmi proměnlivá a viditelně se liší mezi jednotlivými poddruhy, kdy nejtěžší (C. e. elaphus) může vážit až 500 kg, oproti tomu jeleni žijící v méně příznivých podmínkách se mohou dorůstat pouhých 70 cm a vážit sotva 100 kg.
Jednotlivé části jeleního parohu
a) očník - první výsada
b) opěrák - druhá výsada
c) nadočník - třetí výsada
d) koruna - vrchol parohu
Přes léto má jelení srst obvykle hnědou barvu s rudějším nádechem a u samců je většinou navíc patrná i prodloužená srst na krku.
Nejtypičtějším znakem pro samce jsou parohy, které každý rok, obvykle na konci zimy, shazuje. Na jaře, kdy jelenům rostou parohy nové, jsou porostlé jemnou ochranou sametovou vrstvou, která později zmizí. Parohy jsou tvořeny kostí, která může denně vyrůst v průměru o 2,5 cm. U dospělých samců se na parozích navíc objevují jakési výrůstky, kterým se odborně říká výsady, a které s přibývajícím věkem rostou a přibývají. Samec s jednou výsadou, která se nazýváočník, se v myslivecké mluvě označuje jako vidlák. Druhá výsada se označuje jako nadočník. Třetí (roste však jako druhá v pořadí), poslední pak jako opěrák; samci s ní se poté nazývají šesteráci. Rozvětvené zakončení parohu se za výsadu již nepovažuje a označuje se jako koruna (viz obrázek vlevo - paroh šesteráka).

Rozšíření

Jelen lesní je rozšířeným a v mnoha zemích i hojným druhem sudokopytníka. Obývá prakticky celou Evropu, zcela chybí pouze v její nejsevernější části. Na území Asie obývá její střední a západní část a zasahuje také na území Malé Asie. Jedná se přitom o typického obyvatele starých lesů s občasnými palouky a pásy křovin.
V minulosti se předpokládalo, že obývá i území Severní Ameriky, díky DNA testům je však dnes populace žijící na tomto území považována za zcela samostatný druh - jelen wapiti (Cervus canadensis).
Ačkoli jeho početnost obecně roste (zvláště na území států, kde byli téměř zcela vyhubeni jeho přirození predátoři), v některých částech světa je jeho populace stále na poklesu. Příkladem je například severní Afrika. V některých státech byl v minulosti zcela vyhuben (Albánie, Izrael, Jordán, Libanon, Mexiko, Nepál, Turkmenistán) a nevyskytuje se zde dodnes, v některých byla jeho populace zachráněna díky vypouštění uměle odchovaných jedinců zpět do volné přírody (Řecko, Kazachstán, Maroko). Člověkem byl zcela zavlečen např. do Austrálie,Chile, Portugalska, Argentiny nebo na Nový Zéland.
V některých oblastech je jeho početnost natolik vysoká, že je zde dokonce považován za významného škůdce mladých stromků.

Ekologie

Samci se mimo říji zdržují většinou samostatně, samice naopak ve skupinách, které mohou čítat až 50 jedinců. Aktivní bývá obvykle až za soumraku, kdy ho můžeme vidět při pastvě na lesních paloucích.
Dosahují rychlosti 40 km/h, krátkodobě i 78 km/h.

Potrava

Jelen lesní je typický býložravec. V jeho stravě převažují zejména zelené byliny, ale často okusuje také kůru stromů nebo požírá lesní plody (bukvice, kaštany, žaludy) a pupeny.

Predátoři

Díky své velké velikosti dospělí jeleni nemají v současné době kromě člověka příliš přirozených predátorů. Největší hrozbu pro něj představuje vlk, občas na ně může zaútočit i medvěd. Kolouši se zase mohou stát relativně snadnou obětí rysů. Při pokusu o napadení se samci většinou ohání svými parohy a snaží se tak predátora zastrašit, samice obvykle spoléhají na svou ostražitost a při pastvě na otevřené ploše nad bezpečností stáda dohlíží několik z nich, které v případě ohrožení vydají poplašný signál a celé stádo se stáhne zpět do lesního porostu.

Rozmnožování

Souboj samců v období říje
Samci jelena lesního jsou během říje charakterističtí svým hlasitým troubením, při kterém se snaží upoutat pozornost samic a udržet tak své stádo pohromadě. Tento jev můžeme nejčastěji zaslechnout při svítání nebo naopak při soumraku, kdy jsou jeleni nejaktivnější. Samotné troubení však používají i při soubojích mezi sebou, kdy se snaží pomocí svých parohů vyhnat svého konkurenta od blízkosti samic.
Samice pohlavně dospívají druhým rokem života a březost u nich trvá 240 - 262 dnů. Rodí 1, vzácně až 2 mláďata vážící přibližně 15 kg, která jsou několik prvních dnů po narození skrytá v travnatém porostu. Po dvou týdnech jsou kolouši schopni se připojit ke stádu, ale na matce jsou závislí po dobu 3 měsíců. Jejich charakteristické bílé skvrnění obvykle mizí koncem léta, ale poměrně často se stává, že několik bílých skvrn je na srsti mladých jelenů patrných ještě následující rok.
Ve volné přírodě se jelen lesní dožívá průměrně 10 - 13 let, v zajetí se může dožít i více jak 20 let.
Jelen lesní - samec

Jelen bělohubý

Jelen bělohubý (Cervus albirostris) patří mezi velice vzácná zvířata, v Evropě jej chová méně než 10 zoologických zahrad. Domovem jelena bělohubého jsou horské louky a horské lesní oblasti asijských vysokých pohoří. Živí se trávou a bylinami - hmotnost dospělého jedince je 130-150 kg.
Samice je březí 270 dní a rodí 1, zřídka 2 mláďata. Délka života je 16-18 let.
Jelen bělohubý - samec

Jelen lyrorohý

Jelen lyrorohý, zvaný též thamin (Cervus eldii) je ohrožený druh jelena žijící v Jihovýchodní Asii.

Popis

  • hmotnost: 80-150 kg
  • délka těla: 150-180 cm
  • délka ocasu: 22-25 cm
  • výška v kohoutku: 107-115 cm
Jelen lyrorohý je středně velký jelen, vzhledem podobný blízce příbuzné basasinze. Nechybí mu typická jelení elegance, má dlouhé štíhlé končetiny a velkou hlavu nesenou na tenkém krku. Samci jsou větší a těžší než laně a nesou paroží typického lyrovitého tvaru - až dva metry dlouhé lodyhy rostou nejprve dozadu, téměř vodorovně se hřbetem, a teprve pak se v oblouku stáčí směrem nahoru. Většina zvířat se pyšní dvanácti výsadami, ale některé kusy mohou mít výsad až 20. Největší a nejnápadnější z výsad bývá očnice.
Letní srst je červenohnědá, v zimě jsou jeleni tmavěhnědí. Samci jsou obecně tmavěji zbarvení než laně a hrubší delší chlupy na krku u nich tvoří hustou hřívu.

Rozšíření a stanoviště

Areál jelena lyrorohého zahrnuje téměř celou Jihovýchodní Asii, sahá od jihovýchodní Indie a Myanmar do Thajska, Laosu, Kambodže a Vietnamu a zasahuje také na Malajský poloostrov.
V minulosti žili v největších počtech na území Thajska, ale byli téměř vyhubeni a dnes v Thajsku žijí jen při hranicích s Kambodžou. Žijí ve světlých lesích a na travnatých pláních v blízkosti vodních toků a jezer.

Biologie

Jelen lyrorohý žije ve stádech odděleného pohlaví, v jediném stádě může být až 50 kusů. Je aktivní převážně v noci. Pase se na trávě a bylinách, okusuje výhonky a také vodní rostliny. Říje přichází v únoru a v březnu, kdy samci přicházejí za samicemi a bojují mezi sebou o právo se pářit. Březost trvá 220 až 240 dní, zpravidla se rodí jediné mládě. Kolouch má skvrnitou srst, kresba ale věkem bledne. Laň jej vodí sedm měsíců, pohlavní dospělost přichází v 18 měsících. V přírodě žijí průměrně 10 let.
Popis obrázku chybí

Jelen milu

Jelen milu (Elaphurus davidianus), též jelen Davidův nebo jelen pátera Davida je vzácný druh jelena, který v přírodě vyhynul již před téměř 2000 lety. V zajetí se však dobře rozmnožuje a na konci 20. století byl reintrodukován do své původní domoviny.

Popis

  • hmotnost: 100-300 kg
  • délka těla: 190-210 cm
  • délka ocasu: 25-65 cm
  • výška v kohoutku: 100-130 cm
Jelen milu je silný, poněkud podivně vypadající jelen s protáhlou hlavou nesenou na štíhlém krku. Končetiny jsou dlouhé a kopýtka široká, podobná sobím. Ocas je velmi dlouhý, zakončený černým střapcem. Na hlavě jsou nápadné předoční žlázy, ušní boltce jsou menší, zato oči velké a výrazné. Samci nesou paroží, které se zdá být "naopak", výsady směřují dozadu, větvení je také neobvyklé, dichotomické. Další zvláštností je fakt, že během roku mohou vyrůst dvě sady paroží - letní parohy jsou větší a jeleni je shazují v listopadu, další pár doroste v lednu a shazován je několik týdnů poté.
Letní srst je okrová až načervenalá, s dlouhými vlnitými pesíky. Zimní srst je hustší a matně šedá, s krémovou podsadou. Samci mají krční hřívu a jsou větší než laně. Kolouši jsou bíle skvrnití a při narození váží kolem 11 kg.
V Číně se o něm mluví jako o zvířeti složeném ze čtyř částí. Jeho hlava prý připomíná jelena, krk se podobávelbloudímu, ocas má z osla a paznehty jsou kravské. Existují i další verze: jelen milu má mít velbloudí krk, oslí ocas, kravské pazhehty a jelení parohy, nebo paroží jelena, ale hlavu podobnou hlavě koně a tělo kravské.

Rozšíření a početnost

V minulosti jeleni milu obývali mokřady a rákosové porosty na středovýchodě a severu Číny, nicméně kvůli nadměrnému lovu a rozšiřování rýžových polí zmizel už kolem roku 200 n.l. Jeleni milu však přežili v císařském loveckém parku Nau-Hai-Tsue u Pekingu, kde žili chráněni za zdí pro potěchu císařského dvora.
V roce 1865 je pro západní vědu objevil francouzský misionář a přírodovědec páter Armand David, který v něm poznal dosud nepopsaný druh soba. Páter David byl schopný získat dvě kompletní kůže tohoto zvířete, které odvezl s sebou do Evropy - na základě těchto kůží pak Milne-Edwards jelena milu vědecky popsal. Čínský císař následně daroval několik zvířat Francii, Německu a Velké Británii. Právě včas, protože při záplavách v roce 1894 byla stržena zeď kolem parku a většina stáda uhynula. Zbývajících asi 30 kusů pak bylo vybito během povstání boxerů roku 1900.
Po zániku populace v Číně bylo zbývajících 18 jelenů milu, kteří zůstali v Evropě, převezeno do v parku Woburnského opatství v Anglii, kde se je podařilo rozmnožit a jelen milu začal být chován i v ostatních evropských zoologických zahradách, v roce 1956 se čtyři jeleni milu dostali i do Pekingské ZOO.
V roce 1985 byl jelen milu reintrodukován do přírodního parku v blízkosti Pekingu, tam, kde se kdysi nacházel císařský lovecký park. O rok později byli vysazeni také v rezervaci Dafeng (u Šanghaje). V těchto rezervacích jsou zvířata chována oborovým způsobem.
V současnosti jsou jeleni milu chováni v zoologických zahradách i na farmách na celém světe, jen v Číně jich v oborách a přírodních rezervacích žije asi 2000. Od roku 1998 jsou vypouštěni i do volné přírody.

Biologie

Všechny znalosti o chování jelena milu pocházejí z pozorování v zajetí. Jsou to společenská zvířata, která se sdružují do velkých smíšených stád. Mezi jeleny jsou výjimeční svým vztahem k vodě - velmi dobře a rádi plavou. Jsou to pasoucí se býložravci, jejich potravou jsou hlavně trávy a vodní rostliny.
Asi dva měsíce před příchodem říje samci opouštějí stáda. Vrátí se až v červnu, v říji, kdy bojují o právo pářit se s laněmi. Jejich zbraněmi v boji jsou kromě parohů i zuby a přední končetiny.
Březost trvá asi 280 dní, poté se rodí 1-2 mláďata, která laň vodí 10-11 měsíců. Žijí průměrně 18 let.

Původ

Jelen milu je pravděpodobně mezidruhovým křížencem mezi jelenem lyrorohým Cervus eldi (matka) a jelenem wapiti Cervus canadensis (otec) nebo mezi nějakými dnes vymřelými druhy blízce příbuznými obou uvedených. Vzhledem k tomu, že existuje fosilní záznam jelena milu z pozdního pliocénu, jeho vznik není ovlivněn lidmi.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TheMileynka TheMileynka | Web | 7. února 2011 v 14:37 | Reagovat

prosím hlásek na
http://milsgo.blog.cz/1102/1-kolo-sonb#komentare
jsem tam jako TheMileynka ráda oplatím 8o)

2 suchitra suchitra | Web | 19. června 2015 v 5:41 | Reagovat

mobil pujcka pred vyplatou ;-)

3 pullout pullout | Web | 15. ledna 2016 v 14:29 | Reagovat

výhodné firemní půjčky :-D

4 MELODEE MELODEE | Web | 9. září 2016 v 8:49 | Reagovat

ihned pujcka i o vykendu ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama