close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Hroch obojživelný, Hrošík liberijský, Babirusa, Prasata, Pekari páskovaný

7. února 2011 v 13:51 |  Obratlovci

Hroch obojživelný

Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius) je sudokopytník z čeledi hrochovitých.
Hroch má zavalité tělo s velkou hlavou s široce rozevíratelnou tlamou. Má krátké, sloupovité nohy se čtyřmi prsty, krajní dva prsty má dobře vyvinuty a při chůzi došlapuje na všechny prsty. Mezi prsty má krátkou plovací blánu. Protože tráví většinu času ve vodě (zhruba 18 hodin denně) má uzavíratelné ušní boltce a nozdry.
Na hrochovi jsou velmi nápadné zuby (vzorec: 2 1 4 3 / 2 1 4 3), kterých má 40. Nejvýraznější jsou stále dorůstající špičáky, které s kořeny mohou měřit až 70 cm, při váze 4 kg. Hroší špičáky, na rozdíl od slonoviny nežloutnou, proto se využívaly k výrobě zubních protéz.
Hroší kůže je velmi citlivá na sluneční záření, proto vylučuje načervenalý mazlavý sliz, který pohlcuje UV záření a zároveň zabraňuje šíření bakteriální infekce. Díky červené barvě tohoto slizu se říká, že hroši potí krev. Při vyschnutí dosahuje hroší kůže extrémní tvrdosti, proto se dříve využívala k broušení diamantů.
Hroši jsou vegetariáni, živí se převážně vodními rostlinami, které jsou pro ostatní býložravce nestravitelné. To jim umožňuje speciální konstrukce žaludku, který je rozdělen na tři velké části a jedenáct menších částí, další zvláštností je i na býložravce dlouhé střevo (50 - 60 m). V noci spásají porost na březích, během jedné noci hroch ujde zhruba 10 km a sežere zhruba 40 - 60 kg potravy, což je při jeho váze relativně malé množství. Jeho "zívání" je vypouštění přebytečných plynů vznikajících při trávení rostlinné potravy v žaludku.
Přestože se hroch nejraději pohybuje ve vodě zhruba metr hluboké, tak že mu vykukují pouze oči a nozdry a působí nemotorně, dokáže výborně plavat (uplave až 30 km), je schopen se potopit na 5 minut v extrémním případě se může potopit až na deset minut. Na souši se hroch také dovede pohybovat poměrně rychle (až 30 km/h).
Velikost se standardně udává do 460 cm, výška v kohoutku pak do 150 cm, váha samce se pohybuje mezi 1500 a 3200 kg, samice váží do 1500 kg, délka ocasu 35 - 50 cm. Hroši se v zajetí dožívají zhruba 45 let, nejstarší známý hroch se dožil 59 let.

Způsob života

Matka s mládětem
Hroši jsou teritoriální zvířata, žijící ve stádech, která mají zpravidla 15 - 20 kusů, výjimečně i výrazně více. Vůdcem stáda je dominantní samec. Ve stádu výrazně převládají samice, kterých zpravidla bývá kolem 75%. Mladší samci se zpravidla zdržují v malých skupinách v dostatečné vzdálenosti od dominantního samce, v případě že se setkají, plazí se po břiše, čímž dávají najevo své podřadné postavení. Své teritorium vyznačují trusem, který ocasem roztrušují po kmenech stromů a kamenech.
Dominantní samec bývá starý přes dvacet let a své postavení většinou udrží zhruba deset let. O dominanci svádí hroši souboje, které často končí zraněními, zřídka i smrtí. Souboj se zpravidla odehrává ve vodě, začíná zastrašováním dlouhými kly a hlasitým řvaním, pokračuje snahou kousnout a podupat soupeře. V případě setkání dvou rovnocenných soupeřů, může souboj trvat i několik hodin. V případě setkání dvou dominantních samců, k tomu dochází pouze na hranici teritoria, se k sobě obrátí zadky, vydefekují se a ocasem rozmetají své výkaly, k souboji mezi nimi dochází ve zcela ojedinělých případech.
Hroch obojživelný je považován za jedno z nejnebezpečnějších afrických zvířat. Samci, nebo samice s mláďaty jsou velmi agresivní a bez varování útočí prakticky na jakéhokoliv vetřelce v jejich teritoriu.

Rozšíření

Žije v Africe poblíž řek, sladkovodních jezer zhruba do dvou tisíc metrů nad mořem. Dříve býval rozšířen prakticky po celé Africe, jižní Evropě a podle Bible i u řeky Jordán.

Rozmnožování

Samice se páří zpravidla s dominantním samcem, zhruba ve dvou a půl letých intervalech. Samotné páření probíhá ve vodě a trvá relativně dlouho. Březost trvá 227 - 240 dní, po této době hrošice v mělké vodě porodí jedno, velmi zřídka dvě mláďata. Mládě se musí do 20 sekund po porodu dostat nad hladinu, jinak se utopí. K porodu u hrochů nejčastěji dochází na přelomu srpna a září, mládě váží mezi 30 a 50 kg. Ke kojení dochází pod vodou, mládě je kojeno kolem sedmi měsíců. Hrošice si při péči o mláďata vypomáhají a to především na souši, kde se mláďata stávají častou kořistí šelem. Dospělosti se dožívá kolem 20% jedinců.
Hroši žijí v symbióze s kaprovitou rybou Labeo velifer, která se přisává na hroší kůži a zbavuje ho tak ektoparazitů, ryba se odsává až když hroch opouští vodu.
Hroch obojživelný

Hrošík liberijský

Hrošík liberijský (Hexaprotodon liberiensis Morton 1849), domorodci nazývaný nigbwe, je trpasličí druh hrocha, žijícího skrytě v pralesích Západní Afriky. Zprávy o něm byly dlouho považovány za výmysly a o hrošíka se zajímali jedině kryptozoologové. Jeho existenci se proto podařilo vědeckému světu dokázat až v roce 1914.

Tělesné rozměry

  • Délka těla 1,7-1,9 m
  • Výška 80 cm
  • Hmotnost 250-300 kg
  • Latinské jméno Hexaprotodon liberiensis
  • Výskyt Deštné pralesy tropické a subtropické lesy, bambusové lesy, mangrove/Sladká voda řeky, jezera, rybníky, slepá ramena řek, potoky, mokřady, močály, bažiny, prameny, zaplavovaná území, přehrady, stoky, břehy řek, podzemní voda v jeskyních

Biologie

Tento menší příbuzný hrocha žije v okolí bažin, ale většinu času tráví na souši. V současné době je jeho přežití vážně ohroženo v důsledku kácení tropických deštných pralesů.Nebezpečí mu hrozí i od lovců, kteří ho pronásledují kvůli masu.Vyhledává bažinaté, vlhké biotopy v okolí řek. Na rozdíl od hrocha není tak jako jeho větší příbuzný vázán na vodu. Nežije ve stádech, ale vyskytuje se jednotlivě nebo v párech. Březost trvá okolo 7 měsíců. Mívají pouze jediné mládě, vážící 5-7 kilogramů, které samice kojí 9 až 12 měsíců, při kojení samice leží na boku. S matkou se mládě zdržuje dva až tři roky.
Hrošík liberijský je chovancem několika českých zoologických zahrad:Zoo Olomouc kde chovají pár, který přivedl na svět už sedm mláďat. Dále Zoo Plzeň , Zoo jihlava a Zoo Dvůr Králové

Historie objevování

Zprávy o tomto tvorovi přicházely z Afriky často. V roce 1843 získal americký zoolog Morton z Libérie dvě lebky. V roce 1870 bylo při pitvě uhynuvšího domněléhohrocha v Dublinské zoo zjištěno, že se jedná o nový druh, choreopsise. V Hamburské zoo v roce 1885 chovali jeden exemplář (o kterém se též zprvu domnívali, že je jen malý hroch). I přes to, odmítala tehdejší věda existenci hrošíka liberijského uznat. Lebky prohlásila za pozůstaky již vyhynulých zvířat a o exemplářích chovaných v zoo prohlásili, že jde jen o degenerované jedince hrocha.
V roce 1910 financoval Carl Hagenbeck, ředitel Hamburské zoo, výpravu do Libérie. První výprava ještě úspěchem neskončila, ale ta druhá, která se uskutečnila v roce 1913, znamenala pět živých exemplářů pro Hamburskou zoo a uznání nového druhu.
Hrošík liberijský v ZOO Jihlava

Babirusa

Babirusa (Babyrousa babyrussa) je divoce žijící, téměř holé prase, vyskytující se na několika ostrovech v Indonésii. Žije v tropickém deštném lese a na močálech. Rychle běhá a dobře plave.

Základní údaje

lebka
Délka těla: 90 - 110 cm
Délka ocasu: cca 30 cm
Hmotnost: až 100 kg
Rozšíření: ostrovy v Indonésii (Celebes, Togian, Mangole)
Délka březosti: 155 - 158 dnů
Počet mláďat: 1 - 2

Vzhled

Babirusy jsou kromě nevelkého množství tenkých chlupů téměř holé a jejich kůže má hnědošedou barvu. Samci mají mohutné, až 30 cm dlouhé horní špičáky (kly), které jim prorůstají čenichem a stáčejí se zpět k obličeji. Jsou však křehké a mají mělké kořeny a zatím se nezdá že by měly nějakou funkci.

Chování

Babirusy jsou aktivní především v noci a přes den se rozvalují v bahně, čímž se zbavují parazitů. Samci babirus žijí osamoceně, avšak samice s mláďaty se toulají v asi 8 členných skupinách.
Babirusa, Singapore Zoo.JPGBabirusa 001.jpg

Potrava

Babirusa je všežravec. Živí se například ovocem (oblíbené je mango) semeny, ořechy, houbami, anebo také larvami. Občas sežere i mršinu.
Popis obrázku chybí

Prase divoké

Prase divoké (Sus scrofa) je velký sudokopytník z čeledi prasatovití. Jeho domovinou je velká část Evropy a Asie, ale člověkem byl zavlečen i na jiné světové kontinenty.
Jedná se o typického všežravce, který k životu preferuje staré lesní porosty. Prase divoké bylo vždy významnou lovnou zvěří, díky čemuž se velmi často objevuje ve folkloru. Je také předkem prasete domácího, které se chová pro maso a tuk.

Popis

Prase divoké je poměrně velký sudokopytník. Dospělí samci dorůstají 120 - 180 cm a v kohoutku měří přibližně 90 cm. Jejich hmotnost je značně různorodá a v jednotlivých oblastech se viditelně liší, v průměru však činí 50 - 90 kg. VeFrancii byl v roce 1999 zastřelen samec vážící celých 277 kg, v Rumunsku a Rusku byli několikrát zaznamenáni i samci s hmotností téměř 300 kg.
Vzhledem k poměru těla má prase divoké nápadně velkou hlavu a relativně krátké končetiny. Jeho srst je tvořená hustými štětinami, které ho chrání před nepříznivými vlivy. Její zbarvení kolísá mezi tmavošedou přes hnědou až k černé. Během zimy je srst výrazněji hustší a tmavší. Selata jsou zpočátku hnědá a světle pruhovaná.
Mezi další nápadné znaky prasete divokého patří jeho čtyři výrazné trojhranné špičáky, jež se při dorůstání zahýbají vzhůru. Slouží hlavně jako účinná zbraň při soubojích. U samců dorůstají obvykle 20 cm, ve výjimečných případech však mohou dorůst až do délky 30 cm. Spodní špičáky kňourů myslivci nazývají páráky a menší horní špičáky klektáky. U samic jsou viditelně menší a směřují směrem nahoru výrazně mírněji, navíc pouze u starších jedinců.
Prase divoké má skvěle vyvinutý čich a sluch, jeho nejhůře vyvinutým smyslem je zrak.

Rozšíření

Mapka s rozšířením
Nejenže je prase divoké daleko nejrozšířenějším zástupcem celé své čeledi, ale navíc patří - a to díky zásahu člověka - i mezi nejrozšířenější pozemské savce. Jeho areál rozšíření se v průběhu staletí značně měnil a v mnoha oblastech, kde byl dříve běžný (Dánsko, Egypt, Irsko, Norsko), byl vyhuben, do některých byl naopak zavlečen a hojně se zde vyskytuje dodnes. Jeho domovinou je téměř celá Evropa s výjimkou velké části Skandinávie a Velké Británie, kde byl vyhuben a později reintrodukován zpět do volné přírody. Dnes však již obývá všechny světové kontinenty kromě Antarktidy.
Ačkoli je dnes jeho populační trend nejistý, na území mnoha států jeho početnost v posledních letech rapidně stoupla a v některých z nich je již považován za vážného škůdce. Výrazné navýšení početnosti prasat divokých bylo zaznamenáno i v České republice, kde je v mnoha oblastech již přemnoženým druhem. V optimálním prostředí přitom připadají zhruba 2-3 kusy/ha lesa.
Prase divoké ke svému životu preferuje zejména staré listnaté lesy s bohatým podrostem a s dostatkem příležitostí k bahenním "koupelím".

Etologie

Prase divoké je aktivní zejména v noci, den tráví většinou odpočinkem. Jedná se o skrytě žijící tvory, kteří se díky svým dokonale vyvinutým smyslům většinou velmi účinně vyhýbají přítomnosti člověka. Jejich přítomnost v lese však často můžeme zaznamenat díky jejich bahenním koupelím, ve kterých je bahno v loužích rozválené na velké ploše. Žijí obvykle ve skupinách, které průměrně čítají 20, vzácně až 50 jedinců. Výjimkou jsou pouze staří samci, kteří žijí samotářsky.
Jsou schopni vyvinout rychlost 48 km/h.

Potrava

Prase divoké je typický všežravec. Požírá trávu, hlízy, ořechy, různé bobule, mršiny, kořeny, odpadky, hmyz, malé plazy. Často navštěvuje pole, zvláště kukuřičná, kde dokáže napáchat hodnotné škody.

Predátoři

Pro dospělá prasata představuje největší nebezpečí zejména vlk nebo medvěd, selata se mohou zase stát relativně snadnou kořistí rysů, lišek, koček divokýchnebo různých dravců, zejména výrů. Velký úbytek predátorů je ve většině oblastí hlavní příčinou jejich rychlého přemnožení.

Rozmnožování

Bachyně se selaty
Samice prasat divokých pohlavně dospívají v 8. až 10. měsíci života, samci přibližně ve věku 2 let. Doba paření je značně ovlivněna klimitickými podmínkami, ve střední Evropě však většinou probíhá v rozmezí od listopadu do ledna. Samice je březí 114 - 118 dnů. Ve střední Evropě vychází většina vrhů na období od března do května. Počet mláďat ve vrhu se pohybuje od 3 - 12. Těsně před vrhem se samice odpojuje od své skupiny a zpět se k ní připojuje až v době, kdy jsou již selata odrostlá. Během péče je přitom velmi ostražitá a v případě bezprostředního ohrožení může potenciálního predátora napadnout.

Prase divoké a člověk

Prase divoké se v lidské kultuře objevuje již od pradávna, většinou jako významný zdroj potravy nebo symbol síly. Již na z pravěku dochovaných jeskyních malbách můžeme často pozorovat souboj kance s člověkem. Velmi často se objevuje v bájesloví, kde často vystupuje po boku některého z bohů. V současné době se s ním můžeme setkat jako s častým námětem erbů mnoha světových měst. Doposud je prase divoké také nejrozšířenější a nejoblíbenější lovnou zvěří na světě.
Prase divoké při bahenní koupeli

Prase domácí

Prase domácí (Sus scrofa f. domestica) je domestikovaný savec, vyšlechtěný z prasete divokého (Sus scrofa). Domestikace proběhla přibližně před 9 tisíci lety. Jedná se o nejvýznamnější druh dobytka ve střední Evropě, např. v České republice se jich k 31. prosinci 2005 chovalo celkem 2 876 834. Je všežravé. Prasata domácí, která uniknou do přírody, zdivočí a mohou působit značné škody (jako například na Novém Zélandu). Jako pracovní zvíře se využívá pro hledání lanýžů.
Potrava zejména brambory, obilný šrot, kořeny, hmyz, červi, vejce
Prase rychle přibývá na váze a je velmi plodné, v průměru mívá 8 až 14 mláďat. Většinou nezemře přirozenou smrtí, protože je poraženo pokud dosáhne určité porážkové hmotnosti. Pokud zvíře dosáhne tělesné dospělosti, již dále neroste. S takovými zvířaty se ale v chovech rozvinutých zemí nesetkáme, protože ta jdou na porážku mnohem dříve (vyjma vynikajících plemeníků).
Březost dvakrát do roka 6-12 selat při každém vrhu. Na rozdíl od jiných zvířecích samic své mláďata po narození prasnice neolíže.Selata se rodí předníma nebo zadníma nohama napřed. Jakmile přijdou na svět, hned se postaví a hledají bradavky, aby mohla pít mateřské mléko. Přitom se jim přetrhne pupeční šňůra.
Prasata jsou chována v zemědělských zařízeních zvaných vepřín. Menší zařízení na statku se nazývá chlívek. V případě vepřína se prasata nejčastěji chovají v kotcích po více kusech nejčastěji stejné kategorie. Někdy může být u vepřínu i výběh. V některých zemích se chovají prasata pod otevřeným nebem - tedy extenzivně. V tomto případě mají malou boudičku, ve které spí, a ohrazený výběh, ve kterém se mohou pohybovat, nebo v kališti rochňat.
K péči o tělo patří bahenní koupel(vyválení v bahně). Kromě toho tato koupel v létě prasata krásně ochladí, protože nemají potní žlázy a nemohou se potit jako my. Potom si otřou bahno o nějaký pařez nebo kámen. Tak se zbavují dotěrného hmyzu jako jsou klíšťata, blechy a komáři. Prasata jsou totiž velice čistotná zvířata.
Vykastrovaní samci prasete se nazývají vepři, nevykastrovaní se nazývají kanci. Kanci obvykle nejsou vhodní pro potravinářskou výrobu, neboť maso jistého procenta z nich páchne (zápach je závislý na genetické predispozici a nedaří se jej eliminovat selekcí).
Samice se nazývá prasnice (někdy bývá význam zúžen na samice před porodem), samice, která již rodila se nazývá svině (někdy se užívá i v širším významu) nebo bachyně. Samice v říji se bouká (nebo se řouká). Gravidní samice se označuje pojmem březí. Samice, která porodila, se oprasila. Vykastrovaná samice prasete se nazývá nunva.
Mládě se nazývá sele nebo podsvinče.
Prase vydává zvuky: tzv. chrochtání nebo kvičení. Je porostlé štětinami. Chodí po dvou paznehtech.
Prasnice se seletem

Pekari páskovaný

Pekari páskovaný (Tayassu tajacu) je středně velký sudokopytník z čeledi pekariovitých, rozšířenější a známější ze dvou zástupců rodu Tayassu.
Pekari páskovaný je nenápadně zbarvený, 80 - 100 cm velký savec s výškou v kohoutku až 50 cm a hmotností mezi 15 - 25 kg. Celé tělo má porostlé dlouhými, tmavě zbarvenými štětinatými chlupy. Svůj název získal díky nápadnému bílému pruhu na krku.
Mapka s rozšířením pekariho páskovaného (modře).
Vyskytuje se v široké paletě biotopů od pouště až po tropický deštný a opadavý les v Jižní a Střední Americe.
Ve volné přírodě žije obvykle v menších, 2 - 20 (obvykle v 6 - 9) členných skupinách, které vede starší a zkušená samice. Je aktivní přes den, noc přečkává ve vlastnoručně vyhrabaných norách, které si hloubí většinou pod kořeny stromů. Požírá ovoce, kořeny, plody, traviny, bezobratlé živočichy i malé obratlovce. Podobně jako prasata rád navštěvuje také bahnité oblasti.
Je velmi nebojácný, v případě nutnosti dokáže vyvinout i rychlost 35 km/h a při ohrožení se často neostýchá použít velmi ostré zuby. V mnoha lokalitách si však již přivykl na lidskou společnost a občas se v její přítomnosti vyskytuje i na okrajích měst.
Po 142 - 148 denní březosti rodí samice v ústraní 1 - 4 mláďata, která dospívají již v prvním roce života.
Pekari páskovaný je často chován v zoologických zahradách po celém světě. V České republice jej můžeme spatřit v Zoo Praha, Zlín, Liberec a Ústí nad Labem.
Pekari páskovaný

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama