close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bodlíni, Bércoun africký, Daman skalní

8. února 2011 v 14:32 |  Obratlovci

Bodlín Telfairův

Bodlín Telfairův, též bodlín drobný, bodlín menší nebo ježkobodlín Telfairův (Echinops telfairi) je malý druh bodlína, ježkovi podobný savec, který je endemitem ostrova Madagaskar.

Popis

  • hmotnost: 100-230 g
  • délka těla: 14-18 cm
  • délka ocasu: cca 1 cm
Zbarvení bodlin na hřbetě kolísá od bělavé po téměř černou v závislosti na množství melaninu, spodní stranu těla pokrývá jemná světlejší srst.

Rozšíření a stanoviště

Bodlín Telfairův je endemit Madagaskaru, vyskytuje se hlavně v suchých lesích, křovinách, v polopouštních a suchých pobřežních oblastech na západě a jihozápadě ostrova.

Biologie

Jsou aktivní v noci, přes den spí v dutinách stromů, pod kořeny nebo ve vlastních vyhrabaných norách. Nepříznivé období od května do září stráví ve stavu strnulosti. V přírodě občas hibernují v párech, v zoologických zahradách jsou k sobě relativně tolerantní, několik dospělých samic nebo pár mohou sdílet klec, samci se ale napadají.
Páří se v listopadu, během období páření vylučují samci z předočních žláz mléčně zbarvený výměšek. Březost trvá 62-65 dní, obvykle se narodí 5-7 mláďat, které jsou už po měsíci samostatná.
Bodlín Telfairův se živí hlavně bezobratlými, případně myšími holátky. Potravu si hledá na zemi i ve větvích stromů, velmi dobře šplhá.
V případě ohrožení se brání ostny; dovede se stočit do klubíčka, podobně jako ježci, také se pokouší vrazit bodliny do protivníka nebo kousnout.
Popis obrázku chybí

Bodlín bezocasý

Bodlín bezocasý, též tenrek, tanrek nebo armatus (Tenrec ecaudatus) je největší druh bodlína. Je to savec připomínající ježka, který ve volné přírodě žije na Madagaskaru a několika okolních ostrovech.

Popis

  • hmotnost: 1,6-2,4 kg
  • délka těla: 26,5-39,0 cm
  • délka ocasu: 1,0-1,6 cm
Bodlín bezocasý je velký zavalitý bodlín se silným a svalnatým tělem a špičatým čenichem. Přední končetiny jsou delší než zadní, ocas téměř chybí. Srst je řídká a skládá se ze štětin a bodlin - mladým zvířatům se po hřbetě táhnou řady bílých tupých bodlin, které jsou u dospělců nahrazeny hřívou dlouhých tuhých chlupů, které se při podráždění naježí. Na zbytku těla je srst červenohnědá nebo šedohnědá, možné jsou i všechny odstíny mezi tím, někteří jedinci jsou i tmavě hnědí.
Bodlín bezocasý je stejně jako ostatní bodlíni velmi primitivní savec s nestálou tělesnou teplotou a vyvinutou kloakou; ze všech savců má nejvíc prsních bradavek, obvykle 12.

Rozšíření a stanoviště

Bodlín bezocasý je endemit Madagaskaru a Komorských ostrovů, byl introdukován také na ostrovy Reunion,Mauricius a na Seychellské ostrovy. Běžně se vyskytuje jak na vnitrozemských plošinách, tak v pobřežním deštném lese, ale nevyskytuje se v jihozápadní části ostrova. Vyhledává místa s hustým podrostem v blízkosti vody, proto je nejhojnější v deštných pralesích na východě ostrova a také v okolí rýžových polí.

Biologie

Bodlín bezocasý je samotářské zvíře s noční aktivitou, které přes den spí v norách ve tvaru písmene Y. Teprve v noci se vydávají za potravou - je to všežravec, loví bezobratlé živočichy, ještěrky, žáby nebo i malé savce, a sbírá takéovoce. Jeho hlavním smyslem při hledání potravy je hmat - pomocí dlouhých hmatových vousů nachází hmyz ve škvírách mezi kameny a pod kůrou spadaných kmenů.
Budují si dva druhy podzemních nor, obvykle v blízkosti vody. Prvním typem je již zmíněná nora ve tvaru Y, se dvěma únikovými východy, kterou bodlíni používají většinu roku. V období od května do září, během suchých a horkých měsíců, upadají do stavu strnulosti (estivují). Pro tento účel slouží druhý typ, až dva metry hluboká nora s jediným vstupem, který bodlín zahází hlínou.
Samec a samice se setkávají jen během období od října do listopadu, kdy se páří. Březost trvá 56-64 dní, mláďata se rodí v období největší hojnosti hmyzu. Bodlíni obvykle mívají jen jediný vrh do roka, jsou ale pozoruhodní množstvím mláďat v jednom vrhu - průměrně jich bývá 12 až 16, ale byl zaznamenán i vrh s 32 mláďaty (!).
Mláďata jsou altriciální, holá a slepá. Oči otvírají do 14 dnů věku, ve třech týdnech se vydávají na lov hmyzu spolu s matkou. Ve čtyřech týdnech přestávají pít mléko, brzy poté matku opouštějí. Mláďata mohou zůstat ještě nějakou dobu spolu, ale pak se z nich definitivně stávají dospělí samotářští bodlíni. V zajetí se dožívají až čtyř let.
Je-li ohrožen, naježí se a výhružně syčí. Měkké chlupy ho ale nijak neochrání, zachraňuje se tedy spíše útěkem (běhá rychlostí až 50km/h).
Popis obrázku chybí

Bércoun africký

Bércoun africký, též bércoun krátkouchý (Macroscelides proboscideus) je malý hmyzožravý savec žijící v pouštích a polopouštích jihozápadní části Afriky.

Synonyma

  • Macroscelides typus A. Smith, 1829

Popis

  • hmotnost: 40-50 g
  • délka těla: 100-110 mm
  • délka ocasu: 97-130 mm
Bércoun africký je nejmenší ze všech bércounů. Stavbou těla připomíná rejska s dlouhým ocasem a prodlouženýma, štíhlýma zadníma nohama. Na všech končetinách má pět prstů zakončeným drápky. Oproti ostatním bércounům jsou uši bércouna afrického menší a zakulacené, takže se téměř ztrácí v srsti. Nápadný je dlouhý, špičatý a velmi pohyblivý rypáček, který slouží k chytání hmyzu. Na bázi rypáčku vyrůstají dlouhé hmatové chlupy.
Při pohybu je dlouhý ocas nesen vodorovně se zemí.
Srst je neobvykle dlouhá, jemná a hustá, na hřbetě tmavší než na břiše. Jednotlivé chlupy jsou tmavě pigmentované, jejich konce, které propůjčují barvu celému živočichovi, jsou hnědé, šedavé nebo i do oranžova. Existuje několik barevných variet bércouna, které se někdy popisují jako poddruhy. Ocas je porostlý černými štětinami a při jeho kořeni je nápadná pachová žláza.
Bércounům africkým chybí světlé kruhy okolo očí, které jsou typické pro jiné bércouny.

Rozšíření a stanoviště

Bércoun africký žije v pouštích, polopouštích a na suchých okrajích savan a to hlavně v Namibii, jižní části Botswany a v Jihoafrické republice.

Biologie

Bércouni jsou samotáři, nejaktivnější jsou za soumraku a v noci. Jejich domovské okrsky mohou mít rozlohu až 1 km2, ale bércouni si svá teritoria nijak nebrání. Jako skrýše před predátory využívají opuštěné nory surikat, pískomilů nebo jiných hlodavců, nebo se skrývají pod kameny a keři. V případě ohrožení dovedou rychle vyhrabat i vlastní noru. Spí na holé zemi, hnízda si nestaví.
Jednotlivé skrýše a loviště jsou propojené vyšlapanými cestičkami, které jsou udržovány v čistotě, bércouni pravidelně odklízí písek, kamínky nebo části rostlin. Je to důležité pro jejich přežití, jsou-li ohroženi, běhají po cestách rychlostí až 20 km/h do nejbližšího úkrytu a nečekaná překážka by je mohla stát cenné sekundy a tedy i život.
Bércouni jsou všežravci, živí se hlavně hmyzem, mravenci a termity a jinými drobnými bezobratlými, ale nepohrdnou také kořínky, mladými rostlinnými výhonky nebo bobulemi. Přes den se také sluní, nebo se koupou v písku.
Období rozmnožování připadá na srpen a září. Březost trvá 56 dní, rodí se jedno nebo dvě velká, velmi vyvinutá mláďata, která běhají už pár hodin po narození. Samice je nechává dlouho o samotě a vrací se jen, aby je nakojila. Mezi 16-25 dny věku jsou už odstavena a ve kolem 43 dne věku už dosahují pohlavní dospělosti a vydávají se hledat si vlastní domov.

Chov bércounů

Bércouna afrického je možno chovat v teráriích nebo klecích pro malé savce. Jsou vhodnější spíše větší terária, zvláště pro chov v páru.
Jako substrát je nejlepší písek, při použití stěrku, hoblin nebo podobných materiálů je stejně nutné bércounům dát k dispozici misku s pískem (například písek pro činčily), aby se v něm mohli koupat. Bércouni také potřebují skrýš: kořeny, kameny, kusy kůry, květináč nebo třeba skutečný domeček vyrobený ze dřeva či lepenky. Hnízda si nestaví, nepotřebují tedy seno.
Milují, mají-li k dispozici zdroj tepla, jako je infrazářič používaný při chovu plazů.

Krmení

Bércouni potřebují zdroj živočišného proteinu (navlhčené krmení pro kočky, tvaroh, mleté maso, vejce uvařené na tvrdo). K tomu přidáváme zeleninu a ovoce, směs semen a vitamínový doplněk. Bércouni také musí mít přístup k vodě.
Popis obrázku chybí

Daman skalní

Daman skalní, též daman kapský nebo daman jihoafrický (Procavia capensis) je větší druh damana, savec připomínající králíka nebo morče, nicméně příbuzný spíše sirénám a slonům. V Jihoafrické republice ho nazývají dassie, což znamená jezevec.

Popis

  • hmotnost: 1,8-5,5
  • délka těla: 47,5-58,5 cm
  • délka ocasu: 1,1-2,4 mm
  • výška v kohoutku: 20,0-30,5 cm
Daman skalní připomíná králíka s krátkým ocasem a ušima. Samci jsou o něco větší než samice, srst je hnědé barvy.
V ostatních ohledech se damani od králíků nebo hlodavců výrazně liší. Prsty jsou zakončené nehtovitými kopýtky, na předních končetinách mají prsty čtyři a našlapují na celou plochu chodidla, na pánevních končetinách jsou prsty jen tři a chodidlo se země nedotýká (poloprstochodci). Na kopýtka našlapují pouze v běhu, jinak se pohybují po měkkých polštářcích na chodidlech, kam ústí žlázy vylučující lepkavý sekret, který jim umožňuje snadný pohyb po skalách.
Další zvláštností je pár stále dorůstajících řezáků, které tvoří jakési kly, a stoličky, které připomínají stoličky nosorožce.

Rozšíření a stanoviště

Daman skalní je běžným druhem etiopské oblasti, žije v Africe na jih od Sahary, na většině území subsaharské Afriky, v jihovýchodní i jižní Africe. Mimo toto území obývá také izolované horské masivy v Libyi a Alžírsku a vyskytuje se rovněž v Sýrii.
Je přizpůsobený životu ve skalnatých suchých oblastech, obývá skalní převisy a opuštěné nory hrabáčů nebo surikat.

Biologie

daman skalní vyhřívající se na slunci
Damani jsou aktivní ve dne, kdy hledají potravu nebo se vyhřívají na slunci. Mají poměrně špatnou schopnosttermoregulace, slunění proto zabírá značnou část jejich dne. Žijí ve velkých stádech čítajících až 80 damanů, které se dále skládá ze skupin tvořených několika rodinami vedených dospělým samcem.
Daman skalní je býložravec, jeho trávení je podobné trávení koně. Stejně jako on má objemné tlusté střevo osídlené symbiotickou mikroflórou, která mu umožňuje trávit celulózu. Krmí se hlavně bylinami, jako je Lobelia deckenii a rostliny rodu Senecio, tedy starčeky, které ovšem v areálu damanů rostou také jako stromy. Jejich nejoblíbenější potravou jsou mladé výhonky a ovoce, v období sucha však 75% jejich potravy tvoří trávy.
Období páření začíná v srpnu a trvá 1-2 měsíce. Březost trvá 202-245 dní, poté se rodí 1-6 mláďat, která jsou už osrstěná a dobře vidí. Už po dvou týdnech mohou konzumovat pevnou stravu, nicméně samice je kojí po dobu 3-6 měsíců.
Mláďata pohlavně dospívají v 16 měsících a plné velikosti dosahují ve třech letech. Mohou se dožít 9-14 let.
Popis obrázku chybí

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama