close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Vlci, Maikong, Dhoul, Korsak, Fenek

11. prosince 2010 v 13:34 |  Obratlovci

Vlk obecný

Vlk obecný (Canis lupus) je psovitá šelma. Postupná domestikace tohoto druhu vedla k vydělení poddruhu Canis lupus familiaris - psa domácího. Původně byl rozšířen po celé severní polokouli, nyní je jeho výskyt značně omezen - jeho stavy radikálně poklesly a na mnoha místech byl vyhuben. V Česku se vyskytují poměrně v malé míře, pravidelně pouze při hranicích se Slovenskem.

Vzhled

  • Hmotnost: 30-60 kg
  • Délka těla: 100-170 cm, ocasu: 35-50 cm 
  • Výška v kohoutku: 65-115cm
  • Rychlost běhu: 45 km/h (krátkodobě i 58 km/h)
Vlk obecný je největší psovitá šelma. Samice bývají menší než samci, velikost vlka záleží také na poddruhu. Vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižní části areálu.
Vlk se na první pohled podobá německému ovčáckému psu, liší se však od něj v několika drobnostech. Má širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší, výrazně trojúhelníkovité uši.
Vlci mají 42 zubů. Vlčí špičák může být dlouhý až 6,5 cm, silné trháky a mohutné žvýkací svaly umožňují vlkovi chytit a zabít kořist.

Vlčí srst

Vlčí srst se skládá ze dvou vrstev: vrchní vrstva je tvořena hustými chlupy, které odpuzují vlhkost, podsada je měkká a slouží jako tepelná izolace. Izolační schopnost vlčí srsti je tak dobrá, že na vlkovi netaje sníh. Vlci mají huňatý ocas, který v zimě používají jako přikrývku. Severní poddruhy mají srst také podstatně delší a hustší než jižní.
Vlci jsou po lidech nejrozmanitějším druhem na světě - jejich srst může být čistě bílá, úplně černá, vybarvená ve všech odstínech šedé, skořicová, krémová, hnědá, stříbrná i zlatá. Možné jsou samozřejmě všechny přechody.
Zbarvení také závisí na sezóně. Zimní srst bývá světlejší a hustší.
Většina vlků má tmavší hřbet a světlejší břicho, často mívají tmavší masku okolo očí.
U vlka eurasijského, poddruhu vlka obecného, převládá podle sezóny rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou nažloutlé až bělavé a vnější okraje ušních boltců černé. Pruh tmavší srsti se někdy táhne i středem hřbetu.
Vlci obývající tundru a polární oblasti bývají i celoročně úplně bílí.

Změna barvy

Byly popsány případy, kdy vlk během několika let úplně změnil barvu. Štěňata polárních vlků mají krémovou barvu, až postupem času vyblednou. I úplně černí vlci mohou postupem let získávat stále světlejší barvu, někdy se z černého vlka stane i bílý vlk.

Rozšíření

Vlci jsou velmi přizpůsobivým živočišným druhem, dokážou žít v pouštích, suchých stepích, v lesích, bažinách i v tundře.
Vlci bývali po člověku nejrozšířenějším živočišným druhem. V mnoha poddruzích obývali celou severní polokouli. Na mnoha místech byl ale vlk člověkem vyhuben.
Vlivem pronásledování a lovu, které trvalo až do nedávných let, vlk zmizel z velké plochy svého původního areálu, a bohužel bylo nenávratně ztraceno i mnoho poddruhů vlka.

Stavy ve světě

Vlčí populace na Blízkém východě a v Asii nejsou chráněné místní legislativou a na většině míst jich ubývá. Křížení se zdivočelými psy snižuje genetickou kvalitu populace.
V Severní Americe žije stabilní populace v Kanadě, na Aljašce a v severních amerických státech.

Stavy v Evropě

V západní Evropě vlk prakticky nežije. V Anglii vyhynul v roce 1486, ve Skotsku v roce 1743 a v Irsku v roce 1770. V Německu byl poslední vlk zastřelen v roce 1904, od konce 20. století se tam však znovu objevují vlci z Polska - usadili se v saské Horní Lužici a začali se rozmnožovat.
Větší populace přežívají ve Skandinávii (ve Švédsku žije 210 kusů, jsou i v Norsku a Finsku), jižní Evropě (Španělsku, Itálii, Řecku), Polsku, Slovensku, Rusku aTurecku.
Ve východní Evropě a na Balkáně nejsou chráněni a jejich stavy se snižují. Na mnoha dalších místech sice chráněni jsou, ale vlivem pytlačení a ztráty přirozeného prostředí jich také ubývá. Ve Skotsku a ve Francii běží programy na jejich reintrodukci.

Stavy na Slovensku

Vlci se na Slovensku vyskytovali zejména v jeho východní a střední části v lesnatých a hornatých oblastech, zejména okolo pramenů řek Ondava, Hron, Laborec a vNízkých a Vysokých Tatrách. Jejich počet se v roce 1960 pohyboval okolo 174 jedinců stálých a cca 100 jedinců přebíhavých z Polska a SSSR. Až do roku1975, kdy se jeho stavy snížily až na 40 kusů, byl vlk považován za škodnou a za jeho ulovení byly dokonce vypláceny státní odměny. Od roku 1975 byl vlk hájen vždy půl roku, od roku 1994 je hájen celoročně. Počet vlků na Slovensku se v současnosti odhaduje na 130 - 180 kusů.

Stavy v Česku

Vlk obecný je v Česku chráněným druhem. Vlci žili na území Česka v hojném počtu do konce 17. století, poté jejich stav klesal kvůli lovu, až byli na přelomu 19. a 20. století zcela vyhubeni (poslední vlk na Šumavě zastřelen 2. prosince 1874, posledního vlka v Beskydech zastřelil 5. března 1914 František Jež). První potvrzené údaje o návratu vlků na území Česka pocházejí z roku 1994. Několik jedinců obývá Beskydy, kam přišli ze Slovenska. Jsou velmi ohroženi nelegálním odstřelem. Odhaduje se že k roku 2006 bylo v Beskydech přibližně 10 jedinců. Ojediněle se vlci vyskytují také v Rychlebských horách a Jeseníkách , pozorování osamělých jedinců bylo hlášeno i na Šumavě.

Sociální chování a potrava

Vlci jsou sociální zvířata žijící v dobře organizovaných smečkách.
Vlci jsou predátoři, kteří žijí ve smečkách, jejichž velikost závisí na tom, zda je dostatek potravy. Smečka se soustřeďuje kolem páru, který má mláďata (a sdružuje se na celý život), a může mít až 20 členů.
Protože vlci loví ve skupině, mohou zabíjet zvířata větší, než jsou oni sami. Živí se hlavně jeleny, losy a severoamerickými soby karibu. Hladová smečka se odváží napadnout i osamoceného bizona. Vlk může najednou sníst asi 10 kg masa. Průměrná spotřeba jedince na den je 2 kg masa, přičemž dokáže vydržet i několik dní bez potravy.
Vlk obecný arktický
Vlk obecný

Vlk eurasijský

Vlk eurasijský (Canis lupus lupus) je poddruh vlka obecného. Žije souvisle po celé Evropě a Asii. Na mnoha místech byl však vyhuben. Dobře se přizpůsobuje, takže ho můžeme nalézt jak v tundře, tak i v lesích. Vyskytuje se v barvě od šedobílé až po černou.

Základní údaje

Jeho tělo má délku 100-160 cm a váží 30-80 kg. Výška v kohoutku je maximálně 100 cm. V přírodě se dožívá až 10 let, v zajetí pak až 20 let.

Lov

Živí se srnci, jeleny, divokými prasaty, ale také domácími zvířaty (kozy, ovce). Loví v noci a spolupracuje se smečkou.

Březost

Samice jsou březí 61-63 dnů a poté porodí 4-7 mláďat. Po narození se o mláďata starají oba rodiče.
Popis obrázku chybí

Vlk kanadský

Vlk kanadský nebo vlk obecný kanadský (Canis lupus occidentalis) je psovitá šelma, poddruh vlka obecného. Obývá hluboké lesy Kanady a Aljašky.
Bez ocasu dorůstá délky 100 až 150 cm. Délka ocasu bývá mezi 30 až 50 cm. Váží 40 až 60 kg.
Samice je březí 62 až 65 dnů, rodí 3 až 9 mláďat.
Vlk kanadský v ZOO Olomouc

Vlk rudohnědý

Vlk rudohnědý (Canis rufus, také vlk červený nebo vlk červenohnědý) je vzácná psovitá šelma žijící na jihovýchodě Spojených států.
Ve volné přírodě vlk rudohnědý vymřel do konce sedmdesátých let 20. století. V roce 1988 započala jeho reintrodukce ze zvířat chovaných v ZOO ve státě Severní Karolína. Reintrodukce byla úspěšná a vznikla populace více než padesáti divoce žijících zvířat.

Popis

  • Délka: 1-1,2 m
  • Ocas: 25-35 cm
  • Hmotnost: 18-41 kg
  • Zbarvení srsti je žlutohnědé nebo skořicové, smíšené s šedou a černou barvou a na hřbetě je nejtmavší.
  • Žije ve smečkách společensky organizovaných jako u vlka obecného.

Potrava

Loví savce, např. králíky, nutrie a mývaly.

Areál rozšíření

Původní areál rozšíření zahrnoval jihovýchod USA, v současnosti žije divoce pouze v Severní Karolíně.
Vlk rudohnědý

Maikong

Maikong (Cerdocyon thous) je jihoamerická psovitá šelma. Maikong je v současné době jediným zástupcem svého rodu, ale je známo, že jich v pleistocénu bylo více druhů, např. Cerdocyon avius, který pravděpodobně vypadal stejně jako současný Maikong.
Tento druh šelmy je přibližně 64 cm dlouhý, ocas 30 cm a váží 5-8 kg. Maikong má krátké, ale silné nohy a mohutný ocas. Barva srsti je šedohnědá, ale hlavu, uši a přední tlapy má rudohnědé.
Maikong má pestrý jídelníček, ale nejvíce proslul svým lovem krabů na pobřeží. Je schopen lovit i raky v řekách, ptáky, plazy a drobné savce, ale i larvy hmyzu a pochutná si i na čerstvém ovoci.
Cerdocyon thous MG 9507.jpg

Dhoul

Dhoul (Cuon alpinus) je psovitá šelma a vlastně jediný druh rodu Cuon. Je rozšířen v jižní, východní a jihovýchodní Asii. Živí se středně velkými kopytníky, menšími živočichy a ovocem. Žije ve skupinách.
Délka těla : cca 90 cm
Hmotnost : 15 - 20 kg
Březost : 60 - 62 dnů
Dhoul

Korsak

Liška korsak (Vulpes corsac či Alopex corsac) je drobná liška z čeledi psovitých (Canidae) a z rodu Vulpes.
Vyskytuje se ve stepích a polopouštích střední Asie od jihovýchodní Evropy přes Kazachstán až po východní částMongolska, Číny až po Bajkal. Přes den žije převážně v norách, které vyhloubili již živočichové před ní a žije typickým nočním životem. Její obranou strategií v případě ohrožení např. větší psovitou šelmou je výskok na zadní, přičemž začne prskat.
Její zbarvení je nejčastěji šedožluté nebo bíložluté, ale může se objevovat i s kombinací šedé nebo rezavé, hlava je většinou světlá. Její hustý kožich jí přizpůsobuje do chladného klimatu, ale stejně dobře dokáže žít také v teplých krajinách. Dokáže přežít i poměrně dlouhou dobu bez vody a dokáže takováto území, kde daleko není vodní plocha obývat. Je menší než naše hojně rozšířená liška obecná, ale má delší nohy a uši. Žije v rodinných skupinách, které čítají několik jednotlivců.
Velikost těla korsaka se pohybuje asi do 60 cm, její huňatý ocas dorůstá 35 cm a její hmotnost se pohybuje od 4 do 6 kg. Liška korsak dává především přednost masné stravě, hlavně drobným savcům a ptákům, ale neodolá anihmyzu, různým bobulím nebo ovoci. Korsaci se páří s počátkem roku, nejčastěji v lednu až v únoru, později už jen velice zřídka. Březost trvá 49-60 dní a samice rodí od 2 do 11 mláďat, ale nejčastěji se počet mladých pohybuje kolem pěti; ta nejprve žijí naprosto odkázaná až do podzimu rodičům v norách, poté se začínají pomalu osamostatňovat. Její stav populací není pořádně ani prozkoumaný, ale i přesto je známo, že této lišce rodu vulpeshrozba vyhubením zatím poměrně dlouho nehrozí.
Liška korsak v zoo.

Fenek

Fenek, též fenek berberský (Vulpes zerda) je nejmenší liška na světě, malá pouštní šelma, která má vzhledem k velikosti těla největší uši ze všech psovitých. 

Původ jména

Slovo fenek pochází z arabského fanak, což znamená liška.

Popis

  • hmotnost: 0,8-1,5 kg
  • délka těla: 35-41 cm
  • délka ocasu: 18-30 cm
  • výška v kohoutku: 18-22 cm
Fenek je nejmenší psovitou šelmou. Je menší než kočka domácí, samice váží průměrně 0,8 kg, lišáci jsou o něco větší. Je to štíhlá šelmička s velmi dlouhým huňatým ocasem, který tvoří skoro 60% jejich délky, a dlouhýma, ale silnýma nohama. Nápadné jsou obrovské ušní boltce, které mohou být dlouhé až 15 cm. Společně s velkou bubínkovou výdutí (lat. bulla tympanica) zodpovídají za velmi jemný sluch, ušní boltce také slouží jako tepelný výměník a pomáhají tak fenkovi ochladit se.
Dalším důležitým smyslem je zrak, fenci vidí velmi dobře i v šeru. Zuby, zvláště špičáky a trháky, jsou malé. Srst je hustá a hedvábně hebká, zlatoplavá, na končetinách, břiše a obličeji bílá. Špička ocasu je černá. Také chlupyvyrůstající nad ocasní žlázou ("fialkou") jsou tmavě hnědé až černé. Tlapky jsou chráněné hustou srstí před rozpáleným pískem. Oči, hmatové vousy, čenich a prstní polštářky jsou tmavě zbarvené.

Rozšíření

Mapa rozšíření fenka
Areál fenků leží v pouštních oblastech severní Afriky, Sinajského a Arabského poloostrova. Vyskytuje se v Maroku,Tunisku, Libyi, Alžírsku, Egyptě i Saúdské Arábii a také v Mali, Mauretánii, Čadu, Nigeru a Súdánu až do 15 - 35° severní šířky.

Stanoviště

Fenek je zvíře dokonale přizpůsobené životu na Sahaře. Preferují písčitou poušť, kde obývají stabilní písečné duny. Zároveň potřebují stanoviště, kde rostou trávy nebo keře, jako je Aristida spp., Panicum turgidum, chvojník Ephedra alatanebo Zygophyllum spp., vyhledávají také oblasti, kde rostou stromy (kaparovník, akácie, datlové palmy). Vegetace jim poskytuje úkryt, materiál na vystýlání nor a v případě nutnosti slouží také jako potrava a zdroj vody.

Biologie

Fenek
Fenek je aktivní převážně v noci, přes den se schovává před pouštním žárem v hlubokých norách vyhrabaných pod kameny a kořeny rostlin. Nory mívají několik vchodů a jedinou noru může obývat množství fenků, výsledkem je pak složité bludiště podzemních chodeb. Doupata jsou vystlána listy, trávou, peřím a srstí.
Žijí v rodinných skupinách složených z jednoho nebo několika dospělých párů, jejich letošních mláďat a možná i některých starších potomků. Občas může v jediné noře žít i víc takových rodin. Jediná rodina se může skládat i z 10 jedinců, fenkové jsou tudíž velmi společenská zvířata a odpovídá tomu i množství různých zvuků, které slouží ke komunikaci s ostatními členy skupiny. Zřejmě i ocasní žláza slouží nějakým způsobem k posílení sociálních pout ve skupině. Teritorium je označováno trusem a močí. V jediném teritoriu je vybudováno více nor, mezi kterými se skupina fenků pohybuje v závislosti na nabídce potravy v okolí konkrétní nory.
Fenci jsou velmi aktivní, hraví a neuvěřitelně pohybliví - dospělý fenek dokáže z místa vyskočit 70 cm do výšky a přes jeden metr do délky, což činí téměř čtyřnásobek jejich délky. Cítí-li se ohroženi, zahrabou se tak rychle, že doslova "zmizí v písku".
Na lov se vydávají v noci a přestože žijí ve skupinách, potravu shánějí sami. Jsou to všežraví oportunisté a využívají jakýkoliv možný zdroj potravy. Výborně vidí a jejich citlivý sluch jim umožňuje slyšet kořist z velké dálky.
Jejich kořistí se stávají ještěři (paještěrka, gekon, scink apod.), ptáci a jejich vejce, sarančata, brouci, štíři, pavouci i jiní bezobratlí a také hlodavci, jako je tarbík egyptský a pískomilové. Pojídají kořínky, hlízy a cibule rostlin a také datle. Fenkové zpravidla nežijí v blízkosti zdrojů povrchové vody a veškerou potřebu této tekutiny kryjí pojídáním rostlin a ulovených živočichů.
Potravu si, podobně jako liška obecná, schovávají na horší časy a polohu všech svých skrýší si velmi dobře pamatují.
Období páření přichází v lednu nebo v únoru, kdy samice přichází do říje. Během této doby jsou lišáci agresivní a odhánějí ostatní samce. Březost trvá 50 až 53 dní, poté samice ve vystlaném doupěti vrhá 2-4 altriciální, slepá mláďata. Matka se o ně první dva týdny nepřetržitě stará, zatímco samec rodině přináší potravu. Při obraně mláďat jsou fenkové velmi agresivní.
Po dvou týdnech otvírají oči a po dalších dvou si již začínají hrát uvnitř nory. Ven se odvažují až v pěti týdnech věku. Odstavena jsou až ve 3 měsících a na rodičích jsou dále závislá do doby, než se naučí lovit a dorostou plné velikosti. Pohlavně dospívají v 6-9 měsících a v zajetí se mohou dožít až 12 let.
Jejich nepřáteli jsou pravděpodobně šakali, hyeny, zdivočelí psi nebo výři.

Fenci jako domácí mazlíčci

Fenek berberský na pohovce
Fenek je považován za jediný druh lišky, který se dá chovat v domácnosti jako "domácí zvíře". V zemích na západ od Česka se občas chová jako exotický mazlíček. Mohou žít volně v bytě, zvyknou si na člověka a údajně se naučí i na kočičí záchod.
V Česku podléhá chov fenků omezení, které vyplývají z vyhlášky č. 75/1996 Sb., kterou se stanoví nebezpečné druhy zvířat. Dále je zařazen v CITES, příloha II.
Fenek v ZOO
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama