close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Rypoš lysý, Dikobrazové, Morčata

11. prosince 2010 v 12:08 |  Obratlovci

Rypoš lysý

Rypoš lysý (Heterocephalus glaber) je hlodavec pocházející z Východní Afriky a je jediným druhem aktuálně klasifikovaným v rodu Heterocephalus. Je to jeden ze dvou známých druhů savců, kteří žijí eusocialním způsobem života (druhým je rypoš damarský). Má řadu neobvyklých vlastností, je neobyčejně adaptován na nehostinnému prostředí podzemí - počítaje v to například absenci receptorů bolesti na kůži a velice pomalý metabolismus.

Fyzický popis

Typický jedinec je 8-10 cm dlouhý a váží 30-35 g. Královny jsou větší a můžou vážit přes 50 g, nejtěžší až 80 g. Jsou velice dobře adaptování na svou podzemní existenci. Oči jsou velmi malé, jejich schopnost vidět slabá. Nohy jsou tenké a krátké, navzdory tomu jsou schopni se v podzemí pohybovat stejně rychle vzad jako vpřed. Svoje velké vyčnívající zuby používají pro kopání, jejich rty jsou uzavřeny těsně za zuby, aby se zabránilo průniku materiálu při kopání. Mají velmi málo chlupů (viz název) a svraštělou růžovou či nažloutlou kůži.
Jejich adaptace na omezený přísun kyslíku uvnitř tunelů, které jsou jejich prostředím: plíce jsou velice malé a krev je schopna velice silně vázat kyslík, zvyšujíc tak efektivitu absorpce kyslíku. Jejich velice nízká dechová frekvence a metabolický proces na zvíře jejich velikosti ( okolo 2/3 myši srovnatelné velikosti), jim pomáhá využívat minimálně kyslík. V dlouhých obdobích hladu, například v případě sucha, se jejich metabolismus sníží až o 25 procent.

Prostředí a zvyky

Výskyt a prostředí

Rypoš lysý se přirozeně vyskytuje v sušších částech tropické savany Východní Afriky, převážně v Jižní Etiopii, Keni a Somálsku.
Společenstvo zvící průměrně 75-90 jedinců žije společně v složitém systému chodeb ve vyprahlé Africké poušti. Systém tunelů vytvořených rypoši může souhrnně dosahovat až dvě nebo tři míle (3-5km).

Sociální struktura a reprodukce

Rypoš lysý je jeden ze dvou druhů savců, kteří žijí eusociálně. Mají složitou sociální strukturu, ve které pouze jedna samice (královna) a jeden až tři samci plodí potomstvo, zatímco ostatní členové kolonie jsou dělníci. Stejně jako některá včelstva, dělníci jsou rozděleni do různých kast namísto skupin. Někteří primárně hloubí tunely, zvětšujíce tak síť již hotových tunelů, někteří (vojáci) chrání skupinu před vnějšími predátory.
Vztah mezi královnou a plodnými samci může přetrvat po mnoho let. Chování zvané potlačená reprodukce je předpokládaným důvodem neplodnosti ostatních samic. Je tím myšleno, že neplodnost dělnic je pouze dočasná, nikoli vrozená. Královna žije 13-18 let a je extrémně nepřátelská vůči ostatním samicím chovajícím se jako královny, nebo produkujícím hormony pro přípravu na roli královny. Pokud královna zemře, další samice převezme její místo, někdy po krutém boji se sokyněmi.

Strava

Primární potravou jsou velmi velké hlízy (její možná váha až tisícinásobek váhy průměrného rypoše lysého), které nacházejí hluboko v podzemí při hloubení tunelů, ale stravují se též vlastními výkaly. Jedna hlíza může zásobovat kolonii dlouhodobě i několik měsíců či let, protože ji vyjídají zvenku, aby se hlíza regenerovala a dorůstala.
Symbiotická bakterie v jejich střevech jim pomáhá rozložit i vlákninu.
Rypoš lysý

Dikobraz jihoafrický

Dikobraz jihoafrický (Hystrix africaeaustralis) je běžný druh dikobraza, rozšířený po celém území subsaharské Afriky s výjimkou poušních oblastí na jihozápadním pobřeží. 

Popis

  • hmotnost: 18-30 kg
  • délka těla: 80-86 cm
Dikobraz jihoafrický je ve svém areálu největším hlodavcem. Samice jsou v průměru ještě o jeden kilogram těžší než samci. Tmavá, přiléhavá a hrubá srst, která kryje břicho a končetiny, přechází na hlavě a na hřbete ve hřívu, kterou zvířata v rozčilení naježí. Na zádi a ocase je srst přeměněna v tuhé, černo-bílé ostny, které mohou být až 50 cm dlouhé. Některé z kratších bodlin na ocase jsou navíc duté a když jimi dikobraz zatřese, vydávají chřestivý zvuk. Ostny jsou usazené v kůži jen velmi volně a snadno se uvolňují, rychle ale dorůstají.

Rozšíření a stanoviště

Je hojný v celé subsaharské Africe, vyskytuje se až do výšky 2000 m n. m všude tam, kde je nějaký vegetační kryt. Obývá křoviny, savany i lesy, dává však přednost kamenitým oblastem, kde přes den snadno nachází úkryt.

Biologie

Dikobraz jihoafrický je aktivní převážně v noci, přes den odpočívá v doupatech pod kameny, v opuštěných norách hrabáče nebo si vyhrabává vlastní, až 20 m dlouhé nory. Jsou buď samotáři, nebo žijí v malých rodinných skupinkách do 6 jedinců.
Jsou to převážně býložravci, vyhrabávají kořeny, hlízy a cibule rostlin, pojídají ovoce a také okusují kůru ze stromů. V oblastech, kde je nedostatek fosforu, také okusují kosti.
Samice je březí 3 měsíce a pak v noře vystlané trávou vrhne 1-4 dobře vyvinutá mláďata. Mladí dikobrazi jsou osrstění, mají otevřené oči a prořezané zuby, měkké ostny ztvrdnou až několik hodin po narození. Matka je kojí 3 nebo 4 měsíce, mláďata rychle rostou a v roce věku už mají plnou velikost. Samci pohlavně dospívají mezi 8 až 18 měsíci, samice mezi 6 až 16 měsíci věku. Dikobraz jihoafrický je na hlodavce dlouhověký a dožívá se 12-15 let
V případě ohrožení se dikobraz naježí a začne výhružně chrastit ostny. V případě, že to nepřítele neodežene, pokusí se jej nabodnout na ostny, které se při zapíchnutí do kůže snadno uvolňují. Dikobraz tak může způsobit i těžká zranění.
Popis obrázku chybí

Dikobraz srstnatonosý

Dikobraz srstnatonosý, též dikobraz běloocasý (Hystrix indica) je dikobraz běžný v jihovýchodní a Střední Asii, vyskytuje se také na Blízkém východě. Mezi všemi dikobrazy je to druh s nejsevernějším rozšířením.

Synonyma

  • Hystrix hirsutirostris Sykes, 1831
  • Hystrix leucura Brandt, 1835

Popis

  • hmotnost: 11-18 kg
  • délka těla: 70-90 cm
  • délka ocasu: 8-10 cm
Dikobraz srstnatonosý je velký hlodavec se zavalitým tělem a silnými končetinami opatřenými dlouhými drápy. Srstna břiše, hlavě a končetinách je tvořena hrubými chlupy tmavě hnědé barvy, na temeni hlavy je delší a tvoří "hřívu".Chlupy vyrůstající na krku, hřbetě a ocasu jsou přeměněné v typické černo-bílé ostny různé délky.
Nejdelší ostny vyrůstají na krku a ramenou a mohou být až 30 cm dlouhé. Mezi dlouhými úzkými ostny se skrývá další řada kratších, ale za to silnějších bodlin, na ocase jsou pak obecně ostny kratší a téměř bílé. Některé z těchto ocasních ostnů jsou navíc duté a při třesení vydávají chřestivý zvuk.

Rozšíření a stanoviště

Dikobraz srstnatonosý je velice přizpůsobivé zvíře, vyskytuje se prakticky v celé jihozápadní a Střední Asii v pásu od Bangladéše přes Indii a Nepál až po Blízký východ, jeho areál zahrnuje mimo jiné Izrael, Turecko i Saúdskou Arábii. Mezi dikobrazy má nejsevernější rozšíření, je běžný v Kazachstánu, Arménii i Ázerbájdžánu. Vyskytuje se též v Himalájích a to až do výšky 2400 m n. m.
Dávají přednost kamenitým stráním a úbočím kopců, nicméně to není podmínkou a dikobrazi žijí také v travnatých a křovinatých biotopech nebo v lesích.

Biologie

Dikobraz srstnatonosý je zvíře s noční aktivitou, přes den spí ve vyhrabaných norách, ve škvírách pod kameny nebo v jeskyních. Živí se výhradně rostlinami, pojídá hlízy, kůru stromů i listy, mladé výhonky, ovoce i semena. Také okusuje kosti, aby tak získal stopové prvky.
Je monogamní, březost trvá asi 240 dní. Novorozená mláďata jsou dobře vyvinutá, mají otevřené oči a jejich těla jsou už krytá krátkými měkkými bodlinami, které časem ztvrdnou. Obvykle přicházejí na svět 2-4 mláďata. Dikobraz se dožívá v průměru 10 let, ale je zaznamenán i jedinec, který se dožil 22 let.
V případě ohrožení se dikobraz naježí a začne výhružně chrastit ostny. V případě, že to nepřítele neodežene, pokusí se jej nabodnout na ostny, které se při zapíchnutí do kůže snadno uvolňují. Dikobraz tak dokáže způsobit těžká zranění nebo dokonce zabít i tygra nebo levharta.

Význam pro člověka

Ve své domovině je zemědělským škůdcem.
Popis obrázku chybí

Morče divoké

Morče divoké (Cavia aperea) je přímým předkem morčete domácího. Liší se od něj především stavbou těla. 

Původ

Žije v Jižní Americe v oblasti hor, především v travnatých a křovinatých krajích od nížin Argentiny až po vysokohorská údolí v Andách, kde vystupují až do výše 5000 metrů nad mořem. Morčata byla chována indiány už před 9 tisíci lety a v některých oblastech se dokonce ještě chová. Morčata byla chována pro maso a také jako obětní dary. Tamní obyvatelé morčata často chovali také jako mazlíčky pro děti. Chovali je v příkopech u domů nebo přímo v domech. Už tehdy byly různé barevné typy, dokonce se vyskytovaly i rozety. Černá morčata byla hned po narození zabíjena kvůli pověrčivosti.

Způsob života

Morče je velice společenské zvíře. Žijí ve velkých skupinách. Vyhrabávají si jednoduché zemní nory nebo využívají opuštěná doupata jiných zvířat. Jsou aktivní za soumraku a v noci, což je chrání před predátory (především před dravci). Jsou to výborní skokani. Mnohdy dokážou vyskočit do výšky až 1 metru.

Popis

Morče divoké má odlišnou stavbu těla od morčete domácího. Je delší a hubenější, díky tomu také pohyblivější. Má úzkou hlavu, což slouží ke snadnějšímu pronikání křovinami. Zbarvení je tmavohnědé až černohnědé (aguti). Kožich je poněkud tvrdší než u domácích morčat. Rozmnožování je téměř stejné. Březost trvá 62-70 dní. Mláďata se rodí již se srstí, vidí, slyší, jsou zcela vyvinutá. Už druhý nebo třetí den mohou pojídat tuhou stravu, jsou tedy brzo samostatná. Samice mláďata kojí zhruba tři týdny.
Morče divoké

Morče domácí

Morče domácí je domestikovaná forma jihoamerického hlodavce morčete divokého. V současnosti patří mezi oblíbené domácí mazlíčky. 

Historie

Morče domácí
Morče domácí (Cavia aperea porcellus) pochází z divokého morčete (Cavia aperea). Již dávno předtím, než dobyli Jižní Ameriku Španělé, chovali morčata pro maso a kožešinu Inkovév oblasti dnešního Peru a Chile. Často se chovala také jako mazlíčci pro děti. Svědectvím této skutečnosti jsou mumifikovaná morčata nalezená ve vykopávkách inckých sídlišť. Již tehdy se vyskytovaly mnohé barevné rázy. Avšak výzkumy naznačují, že černá morčata byla (nejspíše z pověrčivosti) hned po narození usmrcována. V 15. století zmiňuje své první setkání s ochočenými morčaty u jihoamerických indiánů Kryštof Kolumbus a v 16. století tato zvířata popsal v knize o přírodě této oblasti biolog Conrad Bessner.
Není úplně jisté, kdy byla morčata dovezena do Evropy, ale jako domácí mazlíčci se začala chovat na počátku 18. století, a to hlavně v Anglii. Zpočátku si je mohli dovolit jen bohatí lidé. V Anglii byly také v 19. století pořádány i první morčecí výstavy. Po druhé světové válce přišla vlna obliby morčat, která trvá dodnes.
V dnešní době existuje mnoho různých plemen morčat, lišících se barvou,délkou či strukturou srsti,barvou očí a cenou

Chov morčat

Stejně jako při chovu jiných domácích mazlíčků je potřeba zajistit zvířeti vhodné podmínky a věnovat mu dostatek času. Morčata jsou zvířata společenská, zvláště samice je proto možné chovat ve skupině. Chovat dva nebo více samečků se většinou nedoporučuje, neboť se často kolem půl roku věku začínají prát, a to i když spolu žijí od narození. Ale přesto jsou případy, a není jich málo, kdy se samečci neperou.
Vhodné obydlí pro jedno morče je klec o ploše minimálně 60×35 cm a výšce 35-40 cm. Ta by měla být umístěna ve světlém nepřetopeném pokoji. Je třeba dbát na to, aby v pokoji nebyl průvan a pokud možno ani zdroje hluku, jako např. televize, ovšem u většiny chovatelů tento faktor nezpůsobuje žádné komplikace.
Je několik možností, jak morče ubytovat:
  • Klec - asi nejčastější používané obydlí pro morčata. Dá se koupit v každém zverimexu, momentálně je již i na trhu velká nabídka co do barev a velikostí. Mezi výhody patří snadná přenosnost, vzdušnost a jednoduché čištění, mezi nevýhody cena, nebezpečí průvanu (pro morčata je průvan velmi nebezpečný), možnost broušení zubů o kovové mříže klece a také vyhazování podestýlky z klece.
  • Plastbox - dosti podobný kleci, ale místo mříže je vršek plastový průhledný poklop. Díky tomu na morče netáhne a nevypadává ven podestýlka, ale zase je v plastboxu trosku horší ventilace(mřížka je jen zvrchu) a tak se musí častěji čistit, aby v něm nebyla příliš velká vlhkost.
  • Akvárium - podobné výhody a nevýhody jako plastbox, navíc ale v něm bývá problém s upevněním napaječky a také čištění je těžší. Pokud není akvárium vloženo do nějaké bedny ap. je také menší soukromí pro chované jedince.
  • Doma nebo na zakázku vyrobená ubikace - často využívané chovateli, ubytování obvykle vypadá jako skříň z lamina s šuplíky z plexi nebo skla, někdy jen se sklem vysokým 25-30cm v přední stěně. Jednotlivé ubikace se lehce čistí, s morčaty se jednoduše manipuluje (proto se i lépe ochočují) a přitom nejsou vystavena průvanu. Také toto ubytování skýtá možnost variací a lze jej vhodně zakomponovat do vybavení bytu. Mezi nevýhody ovšem patří váha, díky čemuž se s celou sestavou špatně manipuluje, toto se ale dá částečně vyřešit např. kolečky.
Jako podestýlku je vhodné použít hobliny (piliny jsou příliš jemné, dráždí oči a vnikají do nozder, sláma může způsobit poranění očí, které jsou u morčat přirozeně vystouplé). Seno je vhodné podávat jako potravu pokud možno každý den, nikoli však jako podestýlku, protože nasákne močí a velmi rychle začne zapáchat. Morčata si v seně také ráda budují hnízda. Dalšími možnostmi jsou například kočkolity nebo dřevěné/konopné pelety. U konopných pelet je ale možný výskyt parazitů, ti se však dají lehce odstranit vystříkáním nějakým přípravkem (např. Arpalit).
  • Je potřeba kontrolovat, zda u morčat dochází k dostatečnému obrušování zubů a nepřerůstají-li mu drápky. V případě že ano, je potřeba pravidelně zastřihávat. V případě, že si na tuto činnost netroufne sám chovatel, je nutné navštívit zvěrolékaře.

Potrava

Skinny morče
Jeho potrava by měla být pestrá (hlavně v domácích podmínkách). Vhodné je krmit morče pravidelně každý den ve stejnou dobu. Obvykle se krmí dvakrát denně.
  • Zelenina a ovoce jsou jedny ze základních složek potravy. Každý den by mělo morče kousek čerstvé zeleniny/ovocedostat. Čerstvá potrava nesmí být podávaná příliš studená. Morčeti můžete nabídnout téměř jakýkoli druh zeleniny či ovoce (Např.: mrkev, paprika, jablko, hruška, kedlubna, různé zeleninové natě, v malém množství slupky od okurka). Ovšem pozor na salátovou okurku (obsahuje příliš vody, na což není morčecí trávení zvyklé) a zelí, salát a kapusta(nadýmá a to je opět velká zátěž na morčecí trávení). Nepodávejte morčeti také brambory!
  • Čerstvá tráva je další velmi důležitou složkou potravy. V teplém období by měla morčata dostávat trávu každý den. Je pro ně důležitým zdrojem vitamínů. Trávu nesmíte podávat zapařenou a nesmí být chemicky ošetřena. Největší radost jim uděláte pampeliškovými listy či květy sedmikrásek. Samozřejmě můžete podávat i jiné druhy. Dávejte však pozor, co trháte! Ne všechny rostliny jsou pro morčata jedlé. Nesbírejte nic, co neznáte. Z jedovatých rostlin si jmenujme např. pryskyřník.
  • Další důležitou složkou potravy je seno. Morče k němu musí mít přístup celý den. Velkou výhodou je, že neobsahuje tuky. Při krmení senem, musí mít morče také neustálý přístup k pitné vodě.
  • Tekutiny morčatům nesmí chybět. Většinou je do sebe vpraví při konzumaci čerstvé potravy, ale vždy je důležitý přístup k pitné vodě. Neměla by být přímo z kohoutku, ale převařená nebo odstátá. Příležitostně můžete morčeti nabídnout čaj.
  • Speciální směs zrní pro morčata bývá k dostání ve zverimexu. Je namícháno tak, aby morče mělo dostatek vitamínů, které jsou pro ně nejvhodnější. Takovéto směsi také obsahují méně slunečnicových semínek (obsahují příliš mnoho tuku a může dojít až k obezitě morčete).
  • Morčeti neustále dorůstají zuby. Proto je důležité dávat mu suchý chleba nebo větvičku ovocného stromu na ohlodávání.
  • Nejpotřebnějším vitamínem pro morčata je vitamín C. Stejně jako člověk si jej neumí samo vyrobit a proto jej musí získávat z potravy. Často je ale nutné také vitamíny dodávat v podobě různých kapek, prášku apod.

Komunikace

Morčata žila v přírodě ve velkých skupinách, jedná se o zvířata se silně vyvinutým socialním smyslem. Morčata ovládají pestrou škálu zvuků a jiných prostředků k vyjádření svých pocitů.
  • Kvíkání - morče vyžaduje pozornost, má na něco chuť, kvíkají také mláďata, dožadující se své matky
  • Bublání - vyjadřuje spokojenost, klid; "bublají" i samice v říji
  • Cvakání zubů - značí hrozbu, strach, vztek
  • Zpívání - jedná se o ojedinělou záležitost, přesně se neví, co zpívání vyjadřuje, existují domněnky např. signál stresové situace, sociální tlak
Uši morčete dokáží vnímat ultrazvuk až k hranici 100 kHz.

Čistokrevná morčata

V mnoha státech jsou zřízené kluby morčat s rodokmenem, které se řídí určitými standardy. Česká republika není výjimkou. Pořádá mnoho výstav, které je možno navštívit. Informace a termíny výstav naleznete na stránkách klubu.
Abyste mohli odchovávat morčata s průkazem původu (PP), musíte se nejdříve stát členy Českého svazu chovatelů u libovolné základní organizace (např. v místě bydliště či chovatelů morčat), zaregistrovat si vlastní chovatelskou stanici (CHS).
Vystavovaná morčata se dělí do tří standardů - A, B, C. Morče lze registrovat od 500 g a výš, na věku nezáleží. Mělo by ovšem mít vyvinuté všechny znaky svého plemene. Vystavovat můžete v kategorii baby, junior nebo dospělých.
Průkaz původu se vystavuje jedincům, kteří odpovídají standardu svého plemene. Poté se absolvuje registrace, čili uchovnění. Mláďatům se vystavuje tento průkaz pokud mají alespoň jednoho z rodičů registrovaného.

Plemena morčat

Následující tabulka ukazuje dělení morčat podle barvy a struktury srsti. Zahrnuje pouze uznané formy. Lze se tedy setkat i s jinými typy morčat.
Barevné rázyStruktura srsti (krátkosrstá)Struktura srsti (dlouhosrstá)
agutianglické (hladké)šeltie
zlatáanglický rextexel
skořicováamerický teddycoronet
oranžováanglický crestedmerino
stříbrnáamerický crestedperuánec
šedározetaalpaka
krémová
angora (neuznané plemeno)
jednobarevné formy

albín

černá řada

černé

čokoládové

lila

slate blue

béžové

červená řada

červená

zlatá

oranž

buff

krémová

šafránová

ice cream

bílá

vícebarevná morčata

dalmatinská kresba

holandská kresba

japonská kresba

ruská kresba (himálajská)

tříbarevné

želvovinové

želvovinové s bílou

šiml


Saténové morče
Toto morče bylo vyšlechtěno v USA. Jeho srst má saténový lesk, je jemnější než u normálních hladkosrstých morčat a má také méně podsady. Charakteristický je výrazný lesk (vyžaduje se až ke kořínkům). Vyskytuje se v nejrůznějších barvách (nejčastěji v červené, zlaté, krémové, bílé a aguti). Mnoho barev zatím nebylo uznáno.
U saténových morčat se bohužel vyskytuje osteodystrofie (není to však pravidlem, jedná se spíše o výjimečné případy). Je to choroba spočívající v poruše metabolismu vápníku. Dochází k vyplavování vápníku z kostí a nahrazení kostní hmoty měkkou vazivovou tkání. Měkké kosti pak působí morčeti bolest při přijímání potravy a při pohybu. Diagnózu lze určit jednoznačně pouze rentgenovým snímkem lebky a dlouhých kostí. Tato nemoc je neléčitelná.
Základní příznaky osteodystrofie:
  • Problémy s pohybem
  • Problémy s příjmem potravy
  • Postupný úbytek váhy

Morče jako laboratorní zvíře

Morče domácí se řadí podle vyhlášky č. 207/2004 Sb. mezi obvyklé druhy laboratorních zvířat. Používá se k laboratorním pokusům ve farmakologii, mikrobiologii,imunologii, parazitologii a dalších biotechnologických oborech. Chov v laboratorních podmínkách jakož i veškeré pokusy na morčatech musí být v souladu se zákonem č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání, ve znění zákona 77/2004 Sb., dále pak vyhlášky č. 207/2004 Sb a dalších souvisejících předpisů. Ve zmiňované vyhlášce je stanoveny limity pro minimální chovnou plochu pro jedno zvíře během pokusu i mimo něj, chovnou plochu pro matku s mláďaty, limity pro teplotu a vlhkost, limity pro navykací fázi před samotným experimentem.
Morče domácí
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lovesify lovesify | Web | 11. dubna 2011 v 19:51 | Reagovat

jůů morčátka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama