close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Puma americká, Manul

17. prosince 2010 v 16:12 |  Obratlovci

Puma americká

Puma americká (Puma concolor) je velká kočkovitá šelma. Je to největší kočkovitá šelma Severní Ameriky a největší zástupce malých koček. 

Alternativní(možné) názvy

Vědecké

  • Felis concolor (staré jméno)

Lidové

  • kaguár
  • kuguár
  • lev horský (či horský lev)
  • lev stříbrný (či stříbrný lev)
  • lev americký (či americký lev)
  • a další

Popis

  • Výška v kohoutku: 61-76 cm
  • Délka těla: 95-243 cm
  • Délka ocasu: 53-82 cm
  • Hmotnost: 27-102 kg
Puma
Puma je velikostí srovnatelná s levhartem, i když velikost se liší podle poddruhu a zeměpisné šířky, kde puma žije. Pumy, které obývají tropické oblasti, jsou menší než ty, které žijí blíže k pólům. Samci jsou o polovinu větší než samice.
Puma americká je štíhlá, svalnatá kočka, hlava je v poměru k tělu malá a obličejová část je krátká. Má krátké a kulaté uši. Pumy jsou velmi silné a mrštné, k tomu jim napomáhají silné končetiny a velmi dlouhý, tlustý ocas. Pánevní končetiny jsou delší než přední, to jim dává sílu k dlouhým skokům (až 12 m do dálky, 5 m do výšky). Srst je jednobarevná, žlutohnědá, červenohnědá, hnědošedá i všechny odstíny mezi, záleží na poddruhu. Pumy tropických oblastí bývají zbarveny více do červena. Výskyt černé, melanotické pumy nebyl vědecky potvrzen. Břicho a pysky jsou vždy světlejší až bílé, konce uší a špička ocasu jsou černé. Koťata jsou tmavě skvrnitá, na ocase mají tmavší kroužky.
Existují i velmi světlé, leucistické pumy, a velmi tmavá barevná varieta, i když puma je jedna z mála kočkovitých šelem, u které se nevyskytují melanističtí jedinci.
Pumy patří, ač se to nezdá, mezi malé kočky, jejich nejbližším žijícím příbuzným je jihoamerický jaguarundi, šelma jen o málo větší než kočka domácí. Stejně jako ostatní malé kočky neumí řvát, ale přede, a je příbuznější domácím kočkám, než lvům.

Rozšíření, stanoviště

Puma je společně s kočkou divokou, rysem ostrovidem a levhartem skvrnitým kočkovitá šelma s největším areálem rozšíření. Obývá obě Ameriky, od Kanadského Yukonu přes Andy až k jižnímu cípu Jižní Ameriky. Před příchodem bílých osadníků žily na celém území dnešních Spojených států, z východního pobřeží ale kvůli člověku vymizely a na Floridě jsou kriticky ohrožené.
Pumy se nevyhýbají žádnému vhodnému prostředí, žijí ve všech nadmořských výškách (0 - 4500 m. n. m), daří se jim v horách, v jehličnatém, smíšeném i listnatém lese, v tropických pralesích i ve stepích. Vyhýbají se snad jenom místům, kde žijí jaguáři. Výborně šplhají i plavou, i když nerady.
Jejich přizpůsobivost je často dostává do konfliktu s člověkem.

Biologie

Pumy jsou samotáři, setkávají se jen v době páření. Teritoria dospělých samců mívají rozlohu kolem 250 km², teritoria samic bývají menší, 50 až 150 km². Velikost teritoria ale závisí na množství vhodné kořisti a může se pohybovat od 1000 km² až k pouhým 25 km². Teritorium si vyznačuje močí a škrábanci v půdě nebo ve sněhu, skutečné boje mezi jedinci bývají vzácné.
Oblíbenou kořistí pumy americké jsou kopytníci, jako je jelenec ušatý, jelen lesní a další druhy jelenů. Loví také menší zvířata, jako jsou ursoni, bobři, pásovci, divoká prasata, veverky, králíci, mývali, skunkové, malí hlodavci a dokonce i hmyz, jako jsou sarančata. Loví také jiné predátory, jako jsou kojoti nebo aligátoři. Mršinami se živí jen málokdy. Mohou napadat i dobytek nebo jiná domácí zvířata, útoky přímo na člověka jsou poměrně vzácné.
Loví ze zálohy, ke kořisti se nejprve připlíží a uchvátí ji jediným skokem, často zezadu. Přidrží si ji drápy a usmrtí ji jediným prokousnutím vazu. Ulovenou kořist pak odtáhnou (unesou až sedminásobek své váhy) a zahrabou nebo ukryjí pod vegetaci, kde je chráněná před ostatními masožravci, a kde se k ní puma může vracet, aby se nasytila.
Koťata
Pumy nemají žádné období rozmnožování, v Severní Americe ale většina koťat přichází na svět na konci zimy nebo brzy na jaře. Samice je v říji 8 dní. Hlasitým voláním přivábí samce, kteří mezi sebou bojují o právo se s ní spářit. Březost trvá 90 - 98 dní. Koťata se rodí v doupatech vystlaných mechem a listím, ve skalních štěrbinách, jeskyních, v houštinách a na podobných chráněných místech. Bývají 2-3, každé váží 220-500 g. Mají modré oči a skvrnitou srst, kresba se ztrácí až v 6 měsících věku.
Maso začnou jíst už v 6 týdnech, ale matka je kojí až 3 měsíce. S matkou zůstávají i po odstavu, až dva roky. Sourozenci spolu zůstávají ještě déle, i několik měsíců po té, co se osamostatnili. Samice pohlavně dospívají v 29 měsících, samci o něco později. Rozmnožovat se ale začnou, teprve když mají vlastní teritorium.
V přírodě se dožívají 8 - 10 let, v zajetí mohou žít přes 20 let. Kromě člověka je jejich jediným přirozeným nepřítelem medvěd baribal.
V zajetí se dobře rozmnožují, jsou proto častými chovanci zoologických zahrad. Od mládí chované pumy se dají ochočit, někdy se dokonce chovají i jako zvířata v zájmovém chovu, tzn. doma jako "mazlíček".
Popis obrázku chybí

Manul

Manul, jediná divoká dlouhosrstá kočka, obývá kamenité stepi asijské části Ruska, Nepálu a Tibetu. V minulosti byla zařazována do rodu Felis, v současnosti je jediným zástupcem rodu Otocolobus. V češtině je někdy označována jako kočka stepní, toto jméno se ale častěji používá pro poddruh kočky divoké obývající centrální Rusko, jméno manul je tedy jednoznačnější.

Popis

  • Hmotnost: 3-4,5 kg
  • Délka: 50-65 cm + 21-31 cm ocas
Manul je veliký asi jako domácí kočka, ale už na první pohled zaujme hustou, dlouhou srstí. Dlouho byla považována za předka dlouhosrstých plemen domácích koček, zvláště perské kočky, dnes ale víme, že to není pravda.
Manul je silná a zavalitá kočka, má relativně krátké nohy a krátké uši, skryté v srsti. Na rozdíl od jiných malých koček má kulaté zornice.
Srst je velmi dlouhá a hustá. Na břiše může být až dvakrát delší než na hřbetě, je to přizpůsobení k pohybu v hlubokém sněhu. Je šedá nebo načervenalá, s mourovatou nebo tečkovanou kresbou. Na břiše bývá srst tmavá.
Bílé špičky pesíků způsobují, že manul vypadá jako pokrytý jinovatkou.
Přesné zbarvení manulí srsti je velmi variabilní a vedlo k rozlišení tří poddruhů:
O.m.manul, který žije v Mongolsku a v Číně, je "typicky zbarvený" manul, O.m.ferrugineus, obývající okolí Kaspického moře, je načervenalý, a O.m.nigripectus, žijící v Tibetu a Nepálu, je naopak velmi světlý poddruh.

Rozšíření

Jak bylo popsáno výše, existují tři poddruhy manulů, obývající území od Kaspického moře, po západní Čínu a Mongolsko. Nevyskytuje se ale na celém území, jen velmi vzácně byl pozorován v nížinách a v některých oblastech byl vyhuben.

Stanoviště

Manul žije na kamenitých suchých stepích a v horách do nadmořské výšky až 4800 m n. m., nížinám se vyhýbá, stejně jako místům, která zapadají sněhem. Nežije ale v takových výškách jako irbis.

Biologie

Manul: povšimněte si dlouhé srsti na břiše
Manuli jsou samotáři, lovící v noci nebo za úsvitu a za soumraku. Přes den spí v doupatech pod kameny, v malých jeskyních a někdy v opuštěných norách jiných zvířat. O jejich chování toho není moc známo, ve svém přirozeném prostředí se dokážou velmi dobře skrývat před zraky lidí. Nemňoukají, ale vydávají zvuky, které znějí jako štěkot malého psa.
Ani o jejich rozmnožování toho není moc známo. Manuli žijící severněji se páří později než jižnější populace, koťata se rodí 9-10 týdnech. Bývá jich 3 až 6, ale byly popsány i případy, kdy se v jednom vrhu narodilo až 8 koťat. Ve dvou měsících věku jsou už odstavená. Může se dožít až 12 let.
Manuli jsou aktivní lovci, jejich hlavní kořistí jsou piky a malí hlodavci. Loví také hmyzožravce a ptáky.

Ohrožení

V minulosti byli manuli ve velkém loveni pro svou kožešinu. To je nyní ve většiné států, kde se manul vyskytuje, zakázáno. V současné době je největším problémem trávení pik, které jsou hlavně v Číně považovány za škodlivý druh, konkurující pasoucímu se dobytku. Piky jsou pro manula, podobně jako pro kočku šedou, hlavním zdrojem potravy, a kočka se často otráví pozřením piky. Samozřejmě, že samotný úbytek pik má neblahé důsledky na místní populaci manulů.
Manuli, zvláště koťata, jsou také velmi citliví na toxoplasmózu. V přírodě se manuli s tímto parazitem nedostávají do kontaktu, nemají proto potřebné protilátky. Toxoplasmóza ale způsobuje úhyny manulích koťat, která se narodila v zajetí, a až donedávna bránila nárůstu populace manulů v zoologických zahradách.
Popis obrázku chybí

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama