Psoun prériový
Psoun prériový je denní hlodavec, který žije od jihozápadní Kanady až po severní Mexiko. Psounů je pět druhů.
Své aktivity přizpůsobují počasí, preferují travnaté biomy. Obývají planiny v nadmořských výškách 1 300 - 2 000 m. Dorůstají 30-40 cm. Váží kolem 0,9-1,3 kg. Ocas je dlouhý 7-11 cm. Konečky srsti jsou v zimě černé a létě bílé.
Samice rodí po 30 dnech březosti 4-5 slepých a holých mláďat. Ta opouštějí noru po 6 týdnech. Převážně mají srst pískově hnědou. Konečná třetina ocasu a hmatavé fousky jsou černé. Živí se rostlinami například: pýrem, bizoní trávou, určitými druhy slézu a v létě aromatickými keříky Chrysothamnus nauseosus, v zimě pak bodláky, kaktusy, kořeny a podzemními cibulemi. Když jsou jejich oblíbené druhy trav spaseny, nechají toto území ležet ladem, dokud tráva opět nenaroste. A naopak - jsou natolik chytří, že se snaží vyhubit druhy rostlin, které jim zrovna příliš nechutnají. Vždy ukousnou jejich výhonky a tím získají prostor pro žádané druhy rostlin.
Dostali se i do Evropy díky dovozu z Ameriky, kde je odchytávali a dováželi v otřesných podmínkách. Tento dovoz byl nakonec zakázán kvůli opičí nemoci (Monkey Pox).
Zajímavosti
Hlavní společenskou jednotkou psouna je rodina (rodinný klan). Je složený z jednoho samce, několika samiček a jejich dětí. Několik rodin tvoří strážní skupinu, jejichž úkol je hlídat a hájit teritoria a doupata, přičemž vyskakují, štěkají, klapou s vyceněními zuby a ježí se jim srst na ocase. Strážní skupiny vytvářejí společenství tzv. města, na ploše 65 hektarů. Každá rodina má svoji vlastní soustavu nor, jejich vchod je chráněn valem ze zeminy, aby do nor nenatekla voda.
Když se potkávají dva psouni z různých rodin, pozdraví se letmým polibkem a očichají si navzájem řitní žlázy.
Údaje o psounech
- Délka života: 8,5 let
- Délka těla: 30-40 cm
- Délka ocasu: 8-11 cm
- Hmotnost: 0,9-1,3 kg
- Délka březosti: 27-33 dní
- Počet mláďat: 4-5 mláďat
- Počet porodů: jeden
- Počet zubů: 22
- Tělesná teplota: 36-37 °C
Veverka obecná
Veverka obecná (Sciurus vulgaris) je středně velký hlodavec z čeledi veverkovitých (Sciuridae) obývající široké území v rozmezí od západní Evropy až po východní Asii. V České republice ji nalezneme v lesích všech typů, parcích, alejích, větších zahradách nebo hřbitovech se stromovým porostem.
Popis
Veverka obecná obvykle dorůstá 19 až 23 cm a dosahuje hmotnosti mezi 250 až 340 g. Huňatý ocas, který napomáhá udržovat rovnováhu při lezení a skocích na stromech a který veverka využívá jako "pokrývku" těla při spánku, je 14,5 až 20 cm dlouhý.
Charakteristickým znakem pro veverku obecnou jsou střapce chlupů na ušních boltcích směřující do špičky a viditelné především v zimním období. Stejně jako většina stromových veverek má i naše veverka ostré a zakřivené drápy, které jí pomáhají při lezení po větvích stromů. Ve světě bývá často zaměňována s blízce podobným čikarím červeným (Tamiasciurus hudsonicus), obývajícím Severní Ameriku a veverkou popelavou (Sciurus carolinensis), která obývá zvláště Severní Ameriku a západní Evropu. Zbarvení srsti veverky obecné se liší podle lokality rozšíření a období, ale vždy je srst na břiše a hrdle zbarvená krémově až bíle. U pohlaví není vyvinut sexuální dimorfismus. V Česku se nejčastěji objevuje červená a černá forma, ve světě není výjimkou ani šedá nebo čistě bílá forma. Veverce obecné se mění srst dvakrát ročně, a to z letní na zimní a ze zimní znovu na letní. Zimní srst je hustší a o něco tmavší než letní a veverkám narůstá v období mezi srpnem a listopadem.
Chování
Veverka obecná žije až na období rozmnožování samotářským způsobem života a jiným veverkám se většinou vyhýbá. V dutinách stromů, někdy i na tlustších větvích, obývá v průměru 25-30 cm velké hnízdo tvořené mechem, listy, trávou akůrou. Není teritoriální a domácí území jednotlivých jedinců se značně překrývají.
Veverka je aktivní přes den, ale ve vrcholné části dne je většinou ukryta ve svém hnízdě, přičemž se vyhýbá teplu a větší viditelnosti vůči predátorům, mezi které patří především kuna lesní, kočka divoká, liška obecná, lasice kolčava, která loví především mláďata, ale také větší dravci, např. káňata lesní nebo sovy. V ziměnehibernuje, ale tráví ve svém hnízdě větší dobu než v létě. Dokáže se pohybovat rychlostí až 19 km/h.
Potrava
60 až 80 % dne tráví hledáním potravy, kterou tvoří především semena šišek, houby, které si suší ve svých hnízdech, ptačívejce, různé plody, např. oříšky, ale občas si pochutná i na čerstvé míze. Část nalezené potravy si uschovává do svých "spižíren" v dutinách stromů, které ji poskytují výbornou zásobárnu potravy v nejtěžších obdobích. Při konzumaci potravy přitom sedí jako většina veverkovců "na bobku", přičemž si potravu drží v předních končetinách.
Rozmnožování
U některých jedinců probíhá páření již na konci zimy a na samotném počátku jara, tedy během února a března, většinou je však obvyklejší doba páření v letním období, během června a července. Samec svou partnerku nachází díky pronikavému pachu, kterýsamice vypuzuje. Po setkání dvou partnerů začne samec svou partnerku honit po stromech a tak činí až do hodiny před spářením. Před rozmnožováním se také samice vykrmují s cílem přibrat na váze, jelikož obecně platí, že samice s vyšší hmotností rodí více mláďat než samice s hmotností nižší.
Samice může mít i dva vrhy za rok, přičemž jeden vrh obsahuje obvykle 3 až 4 mláďata, která se rodí po 38 až 39 denní březosti. Mláďata se rodí slepá a téměř holá a po narození váží 10 až 15 g. Plně osrstěna jsou po 21 dnech života, oči se jim otevřou po čtyřech týdnech a chrup se jim plně vyvíjí až po 42 dnech, kdy začínají požírat pevnou potravu. Samice je však kojí až do jejich odstavení, tedy do 8 až 10 týdnů po narození.
Nejvíce, 75 - 85 % mláďat přitom umírá během svého prvního zimního období. Samice dosahuje pohlavní dospělosti zhruba v druhém roce života, samci o něco později. Veverka obecná se v přírodě dožívá průměrně 3 let, v zajetí se může tato hranice vyšplhat až na 10 let.
Ohrožení
Finská veverka obecná. VeFinsku se ročně uloví tři až čtyři tisíce veverek obecných. Poté, co začaly být v roce 1929 chráněny, se nastěhovaly z lesů do parků.
Veverka obecná je ve většině států Evropy chráněným druhem. To platí i v České republice, kde je v současnosti podle vyhlášky 395/1992 Sb. vyhodnocena jako ohrožený druh. V posledních letech u nás totiž došlo k příkrému poklesu početnosti tohoto druhu a z původních 60-110 tisíc kusů ulovených ročně ve 20. letech 20. století se počet ulovených veverek o 50 let později snížil pouze na několik stovek jedinců. Z celosvětového pohledu však nejde o druh nijak zvlášť ohrožený a v Červeném seznamu IUCN jej nalezneme v kategorii málo dotčených druhů. V některých částech světa se již od starověku loví pro svou srst, ale v současné době ji nejvíce ohrožuje spíše ztráta lesů - jejího přirozeného biomu. V jiných částech světa, např. ve Spojeném království, se potýkají s jiným problémem, a to vytlačováním veverky obecné úspěšnějším druhem - veverkou popelavou.
Veverka Prévostova
Veverka Prévostova (Callosciurus prevostii) je stromová veverka z tropických deštných lesů jihovýchodní Asie.
Popis
Velikostí se podobá naší veverce obecné, tělo má dlouhé asi 25 cm a ocas 27 cm. Mohutní jedinci mohou mít hmotnost až 500 g. Původní české jméno bylo veverka nádherná, což bylo patrně díky jejímu výraznému zbarvení. Má černá záda a ocas, bílý pruh podél boků (buď po celé délce těla, nebo může být i přerušený v oblasti hrudi) a cihlově červené břicho a tlapky.
Způsob života
Živí se převážně ovocem a jinými plody, semeny a občas i drobnými živočichy. Přiživuje se i na plantážích olejných a kokosových palem. Žije v párech nebo malých rodinných skupinách a staví si velká hnízda vysoko v korunách stromů, nebo využívá dutiny. Mívá 2-4 mláďata. Vyskytuje se na Malajském poloostrově, Sumatře, Borneu, ostrově Celebes a dalších menších ostrovech.
Sysel obecný
Sysel obecný (Spermophilus citellus) je jediný evropský zástupce rodu sysel. Je jako všichni ostatní veverkovití zástupcem řádu hlodavců. Na rozdíl od příbuzné veverky je to hlodavec zemní.
Popis
- Sysel dorůstá délky okolo 20 centimetrů a dosahuje váhy 200-400 gramů.
- Má hustý, hnědavý, přiléhavý kožich.
- Sysel má velké oči, malé ušní boltce a krátký ocas.
- Čtyřprsté přední končetiny jsou o hodně kratší, než zadní.
Způsob života
Je to denní zvíře. Žije v koloniích, vyhrabává si podzemní nory (nory na zimní spánek jsou mnohem hlubší než nory sloužící pouze za úkryt). V koloniích si jeden ze syslů vždy vezme hlídku a upozorňuje na nebezpečí pískavými zvuky. Všichni sysli velmi rychle zmizí v norách, takže je velmi těžké je pozorovat.
Není to výhradně býložravec, ale převážnou část jeho stravy tvoří potrava rostlinná. Živí se semeny, zelenými částmi rostlin a kořínky. Výjimečně může konzumovat i malé bezobratlé živočichy. Přes zimu syselhibernuje (délka zimního spánku závisí na vnější teplotě, stáří i pohlaví jedince). Sysel si na zimu udělá zásoby tuku, nikoliv obilí.
Je to původně stepní živočich. Můžeme ho spatřit v polích, nebo na travnatých plochách. Syslové dávají přednost lokalitám s nízkou trávou, kde mají dobrý výhled do okolí (z toho vyplývá jejich častý výskyt na golfových hřištích, nebo letištích).
Rodí 5-8 mláďat na začátku léta (červen). Mláďata jsou zprvu holá a slepá. Již po měsíci opouštějí noru a po dvou až třech měsících jsou plně samostatná. Do zimního spánku upadají o několik týdnů později než dospělí jedinci z důvodu doplnění tukových vrstev před zimou.
Rozšíření
Žije především v jihovýchodní Evropě a Malé Asii, ale místa jeho výskytu zasahují až do Polska a České republiky, kam se rozšířil s nástupem zemědělství. Dříve to byl hojný škůdce, dnes se ale v české přírodě stává vzácností. Existují dvě teorie, proč se tak děje. První hovoří o úbytku přirozených ploch pro jeho výskyt, druhá teorie zastává myšlenku, že hranice výskytu druhů se přirozeně mění a proto není nezvyklé, že zvířata dočasně nebo trvale zmizí.
Ochrana
Sysel je kvalifikován jako kriticky ohrožený druh (C1) a podléhá ochraně z celoevropského hlediska (dle zákona 114/1992 a vyhlášky 395/1992).
Ratufa černoprstá
Ratufa černoprstá (Ratufa macroura), někdy uváděná jako ratufa cejlonská je druh velké veverky žijící na Šrí Lance a v lesích jižní Indie. Druh byl pozorován v lužních lesích řeky Kaveri v jižní Indii a také v kopcovitých lesích poloostrovní Indie. Vyskytuje se také na Šrí Lance, kde je druh označen jako Ratufa macroura dandolena. V červeném seznamu IUCN je ratufa černoprstá označena jako zranitelný druh kvůli dopadu lidských aktivit v jejím přirozeném prostředí.
Svišť horský
Svišť horský, též svišť alpský (Marmota marmota) je druh hlodavce obývající hornaté oblasti Střední a Jižní Evropy. Žije mezi 800 až 3200 m. n. m. v Alpách, Tatrách, Pyrenejích a Mount Baldou na Baldo Rive del Garda v Itálii. V Pyrenejích, kde vymřel již v období čtvrtohor byl úspěšně reintrodukován v roce 1948.
Alternativní názvy
- svišť horní
- svišť vrchovského
Popis
Svišť horský je se svou délkou 42-84 cm (mimo ocasu, který je dlouhý zhruba 13-16 cm) a s hmotností mezi 4 až 8 kg největším zástupcem čeledi veverkovitých (Sciurudae). Zadní tlapka měří 8-9,5 cm, boltec 2,5-3,5 cm. Má krátkou a širokou hlavu, končetiny s velmi ostrými drápy a velice hustou srst, která je na hřbetě šedohnědá nebo žlutohnědá, na bocích a břiše světlejší a na obličeji kolem očí a na temeni hnědočerná.
Způsob života
Žije v norách, které vyhrabává pomocí svých končetin se silnými drápy, které fungují podobně jako rýč. Poměrně hravě si dokáže poradit i s velkým kamenem, který dokáže odstranit pomocí svých pevných zubů. Nory jsou pro sviště velice důležité, jelikož se v nich ukrývá před nepřáteli, sluncem, ale vychovává v ní také svá mláďata. Konec své nory svišť obvykle vystele senem nebo trávou. Výjimkou nejsou ani tunely, které svišť využívá jako místo na toaletu. Jednu noru obývá obvykle jedna rodina, ale postupem času bývá nastávajícími generacemi stále zvětšována a to do té míry, že vznikne obrovský komplex propletených chodeb a komor. Svišti horští žijí většinou ve skupinách, tvořených obvykle 5-15 členy, pod vedením dominantního páru. Staří samci jsou samotáři. Pokud vylézají za potravou, často se staví na zadní končetiny a vyhlížejí možné nebezpečí ze strany predátorů. Pokud predátora spatří, vydají výstražné pištění a rázem zmizí všichni členové skupiny ve svých norách. Vetřelce, který vstoupí na jejich teritorium, které si značkují pomocí pachů upozorňují nejprve tlukotem ocasu do země, cvakáním zubů a prskáním.
Potrava
Svišť horský se živí téměř všemi dostupnými roslinami, zrním, ale také hmyzem, pavouky nebo červy. K potravě nejvíce preferují mladé rostlinky, které si při konzumaci drží ve svých předních končetinách a stojí na zadních. Za potravou se vydávají převážně během rána a pozdního odpoledne, kdy není takové teplo, které může ve vyšším stádiu vyústit i k jejich hladovění. Pokud je však počasí vhodné, dokáží zkonzumovat neuvěřitelné množství potravy s úmyslem nashromáždit si co nejvíce podkožního tuku, který jim umožňuje přečkávat dlouhé hibernační období.
Rozmnožování
Svišti horští se páří na jaře, až po hibernaci, což umožňuje mláďatům vyšší možnost přežití tím, že se vyhnou zimnímu období. Pohlavní dospělosti dosahují svišti horští ve věku dvou let. Samice konec své nory důkladně vystle nejčastěji trávou a jednou za rok po 33-34 dnech březosti do ní rodí mláďata.
V jedné snůšce bývá kolem jednoho až sedm mláďat, nejčastěji tři. Všechny mláďata se rodí slepá, ale již téměř osrstěna; kožešina jim začne tmavnout po několika dnech života. Samice mláďata opouští zhruba po dosažení věkové hranice čtyřiceti dnů, kdy už jsou mláďata plně osrstěna a připravena k životu často v krutých podmínkách. Kožešina získá barvu dospělého jedince koncem léta a ve dvou letech života jsou stejně velcí jako dospělci. V zajetí se může svišť horský dožít i 15-18 let, v přírodě max. 15 let.
Hibernace
Ke konci léta začnou svišti horští aktivně sbírat části rostlin, trávu a seno, které nosí do své nory, kde následně posluhuje jako měkká podestýlka vhodná k zimnímu spánku neboli hibernaci. Ta začíná zhruba kolem října. Spolu s příchodem zimy vchody do svých nor zatěsní a celá rodina se velice těsně nachoulí k sobě a upadne do hibernace, stavu, kdy se jejichsrdeční funkce sníží na méně jak čtvrtinu a za minutu se svišť nadechne pouze jednou, maximálně třikrát. V tomto procesu je velice důležitý podkožní tuk, který si svišti celý rok naschromáždili. Jejich tělesná teplota klesne téměř stejně, jako teplota vzduchu, ačkoli pokud teplota klesne pod bod mrazu, jejich srdeční frekvence i dýchání se zrychlí. Často se stává, že mnoho svišťů zimu nepřežije, zvláště díky nedostatku podkožního tuku. Tento případ se stává velice často u mladých jedinců, u starších je spíše výjimkou.
Ohrožení
I přesto, že svišti horskému v současné době nehrozí významné nebezpečí zániku, dříve byl hojně loven pro svůj tuk, který byl po natření na kůži považován za lék proti revmatismu. V současné době a v budoucnosti ho však bude více ohrožovat lov pro sportovní účely. To by mohlo do budoucnosti jeho populace výrazně oslabit a napomoct tomuto svišti do kategorie ohrožených druhů.
jak sa zivi