close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Psi 2, Psík mývalovitý, Šakalové, Kojot prérijní

11. prosince 2010 v 13:19 |  Obratlovci

Pes horský

Pes horský (Pseudalopex culpaeus), známý též pod jménem liška patagonská, je jihoamerickou šelmou. Je to druhá největší jihoamerická psovitá šelma hned po psu hřivnatém. Vyskytuje se v horách (až do výšky 4800 m) a travnatých pláních na území Ekvádoru, Peru, Bolívie, Argentiny a Chile. Uměle byl vysazen na Falklandech.
Tato šelma váží 5-13 kg a má šedivou až oranžovou barvu srsti s bílou skvrnou na bradě a na zádech má výrazný tmavý pruh. Zbarvení se může ještě lišit podle toho, kde přesně jedinec žije. Vzhledem je pes horský velmi podobný lišce obecné.
Pes horský loví především drobné hlodavce, králíky, ptáky a ještěrky. Někdy se živí i ovocem nebo loví ovce a jiná hospodářská zvířata, proto je člověkem pronásledován. V některých oblastech jeho početní stavy ubývají, ale v současné době nehrozí, že by byl druh bezprostředně ohrožen vyhynutím.
Popis obrázku chybí

Pes argentinský

Pes argentinský (Pseudalopex griseus je jihoamerickou šelmou, která se řadí mezi tzv. "falešné lišky". Vyskytuje se na úpatí hor a na travnatých pláních u obou dvou stranách And od severní Chile a Argentiny po Ohňovou zemi. Vyhýbá se však vysokohorskému terénu a v Argentině severovýchodního pobřeží. Pes argentinský byl také uměle byl vysazen na Falklandech a údajně byl spatřen i na území Peru, jenže zatím to nebylo vědecky doloženo.
Pes argentinský, byl v minulosti hojně loven lidmi, kteří si jej cenili pro jeho kožešinu. Také ho lovili proto, že je schopen ulovit i zdravou dospělou ovci nebo kozu, i když je malého vzrůstu. Dnes je ale ohrožován spíše bezohledným lovem pro zábavu a také silničním provozem. I přesto ale zůstala jeho populace poměrně stabilní.

Rozměry

  • Výška v kohoutku: 32-34 cm
  • Délka těla včetně ocasu: 43-70 cm
  • Hmotnost: 2,5-4 kg

Vzhled

Tento druh se vzhledem podobá malé lišce. Má malou hlavu s velkýma ušima. Na těle má mírně vybledlou žíhanou šedivou srst, zatímco na hlavě má srst načervenalou s bílými skvrnami pod bradou. Končetiny má žlutohnědé s černou skvrnou na stehnech. Ocas je dlouhý a velmi huňatý, na vrchu a na konci je černá skvrna a na zbytku je ocas zbarven žlutohnědě.

Potrava a způsob života

Pes argentinský je spíše noční živočich, i když v mnohých oblastech bývá aktivní i během dne. Loví především drobné savce, ptáky, a ještěrky. Někdy se živí i ovocem nebo mršinami, ale upřednostňuje hlavně lov. Většinou loví sami, ale byly spatřeny i lovící smečky o čtyřech až pěti kusech, ale většinou to bývaly samice se svými dospívajícími mláďaty. Ke svému lovu pes argentinský používá svůj bystrý sluch a pomalu sleduje svou oběť, až ji nakonec skokem přepadne. Pokud se před ním kořist schová do nory, je schopen ji rychle vyhrabat.

Rozmnožování

Samec a samice psa argentinského tvoří trvalý pár a hlídají si teritorium o rozloze 2-3 km². Doba páří je okolo srpna a září a po 58 dnech březosti samice rodí 4-6 mláďat do připraveného doupěte, které matka prvních pár dnů málokdy opouští a o potravu pro matku shání samec. Mláďata opouštějí noru přibližně po měsíci a rodiče opustí, jakmile dosáhnou věku 6-7 měsíců. Občas dochází k tomu, že se samec stará o více samic, které s ním mají mláďata, nebo že páru jedna cizí samice pomáhá, aby se zvýšila pravděpodobnost, že mláďata přežijí, neboť jsou často lovena jinými predátory.
Popis obrázku chybí

Pes pouštní

Pes pouštní či pes Sechura (Pseudalopex sechurae) je velice malá šelma z čeledi psovitých (Canidae).
Psa pouštního můžeme nalézt v Jižní Americe, konkrétně na území severního Ekvádoru a středního Peru. Obývá především planiny, polopustiné, ale i pustinné (často se drží zvláště u pustiny Sechura, odkud také plyne jeho synonimní název) terény, mnohdy i sušší, ale jen velice zřídka se dostane do blízkosti člověka. Jeho potravu tvoří hlavně brouci, hlodavci, menší ptáci, ale i části rostlin a mršiny. Jeho zbarvení je nejčastěji šedé ze zlatým podkladem. Může být však i krémové barvy. Prožívá typicky noční způsob života. Přes den se ukrývá někde ve stíny pod stromy, v houštích, ale i v podzemních norách. Jak už z jeho názvu plyne, dokáže vydržet na psovitou šelmu poměrně dlouhé období bez vody a dokáže se uspokojit jen s takovým zdrojem vody jako je ranní rosa. Je to velice malá šelma, délka jeho těla se pohybuje kolem 60 cm. Má poměrně krátké nohy, ale zato silný a huňatý ocas, připomínající spíše ocas lišky. Ten měří circa kolem 25 cm. Hmotnost psa pouštního se pohybuje od 4 do 5 kg.
Popis obrázku chybí

Pes pralesní

Pes pralesní (Speothos venaticus) dříve znám spíše jako Pes lesní je středně velká psovitá šelma obývající území Střední a Jižní Ameriky od Panamy až po Peru, Brazílii a Paraguay.
Pes pralesní získal několik jmen podle území, kde se vyskytuje. V Brazílii je znám jako cachorro-vinagre (překládáno jako "Octový pes") nebo cachorro-do-mato ("Lesní pes"). Ve španělsky mluvíckých zemích je znám jako perro vinagre, zorro vinagre ("Octová liška"), perro de agua ("Vodní pes") nebo perro de monte ("Lesní pes").
Hnědé, hnědočerné a někdy i rezavé tělo této šelmy měří circa od 57,5 - 75 cm, její kratký ocas 12,5 - 15 cm a hmotnost tohoto živočicha se pohybuje od 5 do 7 kg. I přesto, že má krátké nohy, umí pes pralesní zdatně běhat. Informací o jeho životě není mnoho, za což může jeho nízká početnost ve volné přírodě. Loví však ve smečkách jen v noci a jeho kořistí se se stávají převážně noční hlodavci včetně velkých druhů, například pak nebo agutiů. Díky své velké dovednosti v plavání, zřejmě větší než u jakékoliv jiné psovité šelmy, ho neodradí ani to, když kořist uteče do vody. Zdržují se v lesích, stepích, ale i u vodních ploch. Přes den psi pralesní odpočívají v různých prohlubních, skulinách nebo norách, např. po pásovcích. Proto je ve volné přírodě skoro nemožné je ve dne spatřit.
Svá teritoria si označují močí nebo výměškem análních žláz a dobře si toto území střeží. Březost trvá 67 dní, ale samice může otěhotnět několikrát do roka. V jednom vrhu může poté porodit 2-5 mláďat. Po narození se mláďata skrývají v norách, kde se o ně starají oba rodiče do doby, pokud nebudou schopna bezpečnost nor opustit.
Rozeznáváme u něj tři poddruhy:
  • Speothos venaticus panamensis (Panama)
  • Speothos venaticus venaticus (Ekvádor a Kolumbie (na západ od And), Severní Venezuela, Surinam, Guyana, Severní a Střední Brazílie a řidčeji i Peru, Bolívie, Paraguay a Argentina)
  • Speothos venaticus wingei (Jihovýchodní Brazílie).
Pes pralesní v pražské ZOO

Psík mývalovitý

Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) je šelma z čeledi psovitých. Původním oblast rozšíření se nachází ve východní Asii, v současné době se ale druh nekontrolovaně šíří mimo tuto oblast a v řadě zemí (včetně České republiky) je veden jako invazní druh.

Stavba těla

Délka těla dospělých jedinců se pohybuje od 60 do 80 cm a hmotnost v rozmezí 4-10 kg. Oproti vlku či lišce má krátký ocas (15-25 cm) a uši, přes oči má černou masku. Jeho srst je dlouhá, huňatá, hnědá až šedě nazrzlá

Potrava

Jde o všežravce živícího se bobulemi, vajíčky, kořínky, drobnými živočichy a mláďaty ptáků. Neumí štěkat.

Rozšíření

Kvůli kožešině jej v SSSR začali aklimatizovat i v západní části, odtud se rozšířil kolem roku 1955 na Slovensko a později do Německa. Protože se rychle rozmnožuje, není myslivci hájen.
Popis obrázku chybí

Šakal pruhovaný

Šakal pruhovaný (Canis adustus) je psovitá šelma, která se vyskytuje ve spíše sušších, ale bujně zarostlých biotopech Afriky v oblasti Sahelu, na východním pobřeží od Somálska a Etiopie po JAR, v jižním Kongu, Angole, Namibii, Botswaně, Zimbabwe a Zambii. Tento nežije v oblastech deštných pralesů a na jižním pobřeží Afriky.

Rozměry

  • Výška v kohoutku: 41-50 cm
  • Délka těla: 70-90 cm
  • Délka ocasu: 30-35 cm
  • Hmotnost: 6,5-14 kg
  • Rychost běhu: 60 km/h
  • Délka života: 10-12 let

Vzhled

Šakal pruhovaný má šedohnědou srst s velmi tmavým až černým pruhem táhnoucím se podél boků od lopatek až po kořen ocasu. Ocas je tmavý, skoro černý, s bílou špičkou. Srst na břiše a končetinách je o trochu světlejší než u zbytku těla. Dále má velké špičaté uši, díky nimž má vynikající sluch, a úzký černý čenich, díky kterému má dobrý i čich. Končetiny šakala pruhovaného jsou dlouhé a dobře přizpůsobené k běhu jako u ostatních druhů šakalů.

Způsob života

Šakal pruhovaný je plaché zvíře, obývající okraje deštných pralesů, řídké lesy, savany a hojně také člověkem vytvořené kulturní krajiny. Šakalové žijí v soudržných rodinných smečkách o průměru 6 jedinců a jsou převážně noční lovci. Přes den odpočívají v norách cizích druhů zvířat nebo v opuštěných termitištích, popřípadě v úkrytu ve křoví. Dospělí šakali obsazují teritorium o relativně malé rozloze (cca 0,5-2,5 km2), které si značkují. Mezi příslušníky své smečky se šakalové dorozumívají kňučením, štěkáním a vytím, čímž si u domorodých afričanů vysloužili pojmenování "Bwa" nebo "o-lu".
Šakalové pruhovaní tvoří stálé partnerské svazky, ale i přesto v období páření propukají boje samců s ostatními samci, kteří se objeví v teritoriu. Dokonce i fenky se občas zapojí do boje a vyhání z teritoria cizí feny, které by jí chtěly přebrat partnera. I když šakal pruhovaný dospívá ve věku 21 měsíců, mladé fenky se dost často nepářejí, protože slouží v rámci smečky jako chůvy starším fenám, kterým pomáhají s výchovou jejich mláďat. Tyto chůvy navíc hlídají mladé, když jsou starší členové smečky na lovu. Tímto způsobem zvyšují šanci mláďat na přežití a zároveň i upevňují vztahy uvnitř smečky. Když samice porodí po devítitýdenní březosti mladé, což ve střední Africe probíhá v lednu a v únoru a na jihu Afriky v březnu nebo v dubnu, jsou štěňata slepá a bez chrupu. V jednom vrhu jich je tři až šest. Jsou kojena pět týdnů a po té době jsou již štěnata natolik vyspělá, že mohou své rodiče doprovázet na lov. Rodiče je sice ještě půl roku dokrmují zpola natrávenou potravou, ale ve věku zhruba 8 měsíců jsou již mláďata natolik soběstačná, že mohou opustit rodinnou smečku.
Co se týče potravy, nejsou šakali příliš vybíraví. Živí se prakticky čímkoliv, co naleznou nebo uloví, ať už to jsou ptáci, drobní savci nebo plazi. Požírají také mršiny, které zanechají ladem větší šelmy, a někdy i ovoce. Přestože je šakal velmi rychlý běžec a často by i dokázal svou kořist uštvat, upřednostňuje trpělivé plížení a stopování pomocí výborně vyvinutého čichu a sluchu. Pak svou oběť ve vhodný okamžik překvapí skokem a usmrtí ji svými tesáky.
Šakal pruhovaný

Šakal obecný

Šakal obecný (Canis aureus) je psovitá šelma. Ze všech druhů šakalů je tenhto druh nejrozšířenější. Vyskytuje se na území severní a východní Afriky, na Balkánském poloostrově, na Blízkém východě, v Indii a v Barmě. Ostrůvkovitě se vyskytuje i na jihu Česka. Tento druh šakala je jediným, který žije i jinde než v Africe. Nehrozí mu žádné nebezpečí vyhynutím a lze ho podle oblastí, kde se vyskytuje, roztřídit do 12 poddruhů.

Rozměry

  • Výška v kohoutku: 35-50 cm
  • Délka těla: 80-95 cm
  • Délka ocasu: 20-30 cm
  • Hmotnost: 8-10 kg
  • Délka života: 8-9 let, v zajetí 14 let

Vzhled

Šakal má typickou postavu běžce na delší vzdálenosti a dlouhé svalnaté končetiny. Jeho barva srsti je většinou žlutá s odstínem zlaté a hnědé barvy. Barva srsti však bývá proměnlivá podle ročního období a také podle oblasti výskytu. Například v národním parku Serengeti má šakal obecný během období dešťů žlutohnědošedou barvu srsti a během období sucha se mění ve zlatou. Šakali žijící ve skalnatých oblastech mají spíše šedivý odstín srsti. Rozdíly jsou vidět i v celkových velikostech šelmy podle toho, kde žijí, protože afričtí šakali jsou o něco větší než blízkovýchodní.

Způsob života

Šakal obecný žije v párech nebo v malých rodinných smečkách, které se na zimní období v chladnějších oblastech spojují do větších tlup. Je to velmi teritoriální zvíře, takže každý člen smečky značkuje území. Přesto však ke střetům nedochází často a většinou se odbývají "jen" pomocí výhružek. Jeden pár šakala obecného zabere území o rozloze zhruba 2,5 km2
V říjnu nastává období rozmnožování a samec si svoji fenku pečlivě hlídá, aby za 2 měsíce nezplodila potomky jinému samci. Před porodem si šakalí pár vyhrabe noru pro štěňata, kterých je 6 až 9. Štěnata jsou sice po porodu už osrstěná, ale jsou slepá a bezmocná. Matka své mladé kojí asi 3 týdny a pak je začíná přikrmovat i pevnou stravou. V té době již však není období dešťů a potravy není dostatek, tak rodiče musí ulovenou kořist celou spořádat a štěnata jim potom olizují čenich tak dlouho, dokud úlovek nevyvrhnou. Po osmi týdnech jsou mláďata již odstavena, ale ještě jsou nějakou dobu závislá na rodičích, než se stanou soběstačnými. Šakali obecní dospívají asi tak ve 20. měsíci věku. Někdy se stane, že některé z mláďat zůstane u rodičů a pomáhá jim starat se o jejich následující vrh.
Šakalové loví v páru nebo ve smečkách, hlavně v noci. Úspěšnost lovu v páru je asi 70%, takže to z nich dělá obávané lovce, kteří mají silné zbraně ve vytrvalosti a ostrém sluchu. Na malou kořist číhá jako kočka a pak na nic netušící kořist zakousne do týla, ale větší zvěř musí štvát, dokud ji zcela nevyčerpá, aby ji mohl dorazit. Loví hlavně obojživelníky, hlodavce, ptáky a mladé kopytnatce. Nespotřebovanou potravu si šakal odtáhne pryč a schová pod křoví nebo pod zem na horší časy. V nouzi se přiživuje ovocem nebo odpadky.
Šakal obecný

Šakal čabrakový

Šakal čabrakový (Canis mesomelas) patří do čeledi psovitých - Canidae. Ze všech druhů šakalů je tento nejrozšířenější. Přesto však obývá výhradně východní a jižní Afriku. Patří k nejstarším druhům z čeledi psovitých.

Atributy

  • Výška v kohoutku: 30-50cm
  • Velikost: 70-130cm
  • Váha: 6-14kg
  • Délka života: v přírodě okolo sedmi let, v zajetí až čtrnáct let
  • Doba březosti: 60 dní
  • Název v jazyce Swahili: Bweha

Vzhled

Barva srsti je hnědá, na hřbetě a ocasu černá (odtud anglický název black-backed jackal). Šakal je poměrně malý, štíhlý, s dlouhýma nohama a protáhlým čenichem. Ocas je huňatý a plochý. Šakal se pohybuje charakteristickým klusem.

Životní styl

  • Šakal čabrakový žije v párech, které si vytváří na celý život. Pár samozřejmě tvoří jedinci opačného pohlaví. Tito dva partneři mají společné teritorium, které dává tušit ostatním šakalům, že "tady již není místo". Pokud přesto nějaký vetřelec vstoupí (rozuměj "otravuje") v již označkovaném teritoriu, přijde s ním soupeřit vždy ten z páru, který má stejné pohlaví jako vetřelec.
  • Počet mláďat: většinou 4-6, ale může být i víc.
  • O nově narozená mláďata se starají oba rodiče a dokonce i odrostlí potomci z předešlých vrhů (tzv. "helpers"). Mladí i rodiče si rádi a často hrají, hierarchie je zde formou rodiny. Samec je zpravidla robustnější než samice a spolu s ní tvoří hlavu "smečky" (rodiny).
  • Šakali s malými mláďaty často mění nory, aby zajistili potomkům co největší bezpečí. Dospělí šakali nejsou predátory nijak zvlášť ohrožováni, ale mláďatům hrozí nebezpečí například od dravých ptáků.
  • Šakal je všežravec, živí se převážně mršinami, nepohrdne však ani ovocem nebo, pokud rodí větší zvířata, může si pochutnat na čerstvě vyšlé placentě. Z hlediska člověka je šakal škůdce, protože v blízkosti lidských obydlí napadá drůbež. Pokud loví větší zvířata, nikdy ne sám. S partnerem nebo ve smečce je schopen ulovit například antilopu. Jinak se rád přiživí na kořisti velkých predátorů. Pokud jde o "hlídání" teritoria, nemá striktně vyznačené cesty, ani dobu, kdy chodí a pátrá po potravě.
  • Hra se šakalem, který není členem smečky, probíhá následovně: Jeden z aktérů přinese větev nebo kousek trusu, o kterou se šakali následně přetahují, čímž dají nenásilnou cestou najevo, kdo je silnější. Tomu předchází jakýsi uvítací obřad, kdy jeden ze šakalů položí druhému packu na rameno a ten druhý jej šťouchne zadkem do hřbetu. To se může několikrát opakovat.
  • Po skončení doby rozmnožování žijí ve společném teritoriu oba partneři odděleně a potkávají se jen sporadicky při "pochůzkách". Odrostlí jedinci, kteří si ještě nenašli partnera a nevyznačili teritorium, žijí ve smíšených smečkách vrstevníků. Pokud to je možné, šakal své teritorium nemění.
Canis mesomelas

Kojot prérijní

Kojot prérijní (Canis latrans) je severoamerická šelma z čeledi psovitých. Jeho jméno pochází z aztéckého slova coyōtl.

Rozměry

  • Výška v kohoutku: 60 cm
  • Délka: 100 cm
  • Hmotnost: samci - 15-20 kg

Rozšíření

Kojoti původně žili na skalnatých rovinách v severním Mexiku, odkud postupně pronikali dále na sever. Dnes je můžeme nalézt v celé Severní Americe, od pouští a polopouští na jihozápadě až po Aljašku.

Potrava

Kojot je masožravec. Loví hlodavce, malé ptáky, různé vodní živočichy, ale i vidlorohy. Dokáže vyvinout poměrně velkou rychlost, na vzdálenost 1,5 km může běžet rychlostí 48 km/h a na kratší vzdálenost i rychleji. Živí se nicméně takézdechlinami, v blízkosti lidských sídel požírá odpadky. V nouzi se dokáže spokojit jen s trávou a ovocem. Je pravda, že útočí na člověka.

Rozmnožování

Kojotí říje probíhá od února do března. Samci sice mezi sebou bojují, konečná volba však závisí na feně, která si tak může vybrat i poraženého. Takto vzniklé páry spolu zůstávají po celý život. Před porodem si samice za pomoci svého partnera vybuduje doupě, jež se stane útočištěm pro ni a pro štěňata. Někdy kojoti obsadí jezevčí nebo liščí noru. Po devítitýdenníbřezosti vrhne fena čtyři až deset mláďat, která kojí 7-10 týdnů. Ve stáří tří až čtyř týdnů jsou štěňata schopna přijímat pevnou stravu. Samec se stará o přísun potravy a hlídá okolí brlohu. Dovnitř však již nevstupuje. Do dosažení úplné dospělosti, tj. do věku 20 měsíců, doprovázejí mladí kojoti své rodiče, pak se osamostatňují a zakládají si vlastní rodiny.

Způsob života

Kojot prérijní v Národním parku Grand Teton
Kojoti žijí v párech nebo v rodinných smečkách. Pečlivě hlídají hranice svého teritoria, jež si značkují močí a trusem.

Uctívané i zatracované zvíře

Kojot hraje významnou roli v mytologii severoamerických Indiánů, kde často vystupuje jako potměšilý šibal, který na jedné straně ostatním tvorům pomáhá, ovšem na druhou stranu si z nich tropí nejapné žerty nebo se je snaží všemožně přelstít, aby získal to, co chce. Ne vždy mu ale jeho plány vyjdou. Některé kmeny ho považují za stvořitele světa.
Bílí farmáři však mají na kojoty jiný názor. Mnoho z nich je přesvědčeno, že tato zvířata jsou úhlavními nepřáteli jejich stád dobytka, a proto je nemilosrdně střílejí. Ročně je tak v USA zabito na 90 000 kojotů. Ve skutečnosti kojoti napadají ovce a telata pouze tehdy, není-li v oblasti dostatek potravy.
Kojot prérijní
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama