Myš domácí
Myš domácí (Mus musculus) je nejvýznamnější druh myši z čeledi myšovití.
Je to závažný domácí škůdce a je jedním z významných modelových organismů a laboratorních živočichů.
Některé charakteristické znaky a odlišnosti
Poněkud se délkou těla i ocásku liší myši západoevropské od žijících např. na Slovensku. Čím více na východ, tím je ocásek kratší.
- játra: slabě vyvinutá vazivová tkáň mezi jaterními lalůčky → téměř ode sebe nejsou ohraničeny. Jsou tam také kolem cév lymfoidní buňky.
- Má žlučový měchýř (na rozdíl od potkana)
- Předloketní kosti jsou spojené vazivově → nelze provést supinaci a pronaci.
- Kompakta dlouhých kostí: na příčném průřezu malý počet osteonů.
- Zdvojením poplicnice vzniká pleurální vak pro srdeční lalok plíce.
- V ledvině je jen jedna papila ledvinná. V ledvině je hodně glykogenu - hlavně u mladých zvířat.
- Nadledvina: ostré ohraničení mezi kůrou a dření viditelné pouhým okem.
- Děloha: jednovrstevný cylindrický epitel, spodní úsek krčku: vrstevnatý dlaždicový epitel. Děložní žlázky ojediněle málo rozvětvené. U březí myši rozšíření cév v děloze, okolní tkáň se překrví.
- Odlišnosti (od člověka) také v placentě.
- Příštítná žláza: člověk má dva páry, hlodavci mají jeden pár.
- erytrocyty: průměr 5,7 μm, anizocytóza (kolísá velikost), počet 6-11 milónů v ml
- aorta: 6-10 elastických blanek u medie, směrem k periférii řídnou
- slezina: bílá dřeň je na příčném řezu viditelná pouhým okem
- kůže: není stratum lucidum, není pigment v epidermis ani ve škáře, potní žlázy jsou zakrnělé a v kůži řídce.
- nášlapové polštářky na prstech a na dlani, drsná kůže, málo svaloviny, málo tuku
- slepé střevo: 3 cm dlouhé (tračník je dlouhý 12 cm)
- plíce: levá plíce lobus sinister má jeden lalok, pravá plíce lobus dexter má čtyři laloky (anglicky: cranial, middle, caudal, accesory lobus). Na rozdíl od plic člověka, který má levá plíce 2 laloky (superior, inferior) a pravá plíce 3 laloky (superior, middle, inferior).
Vývoj myši
- Od 6 párů somitů: pravidlené kontrakce srdce.
- Obecně je nejdůležitější fáze vývoje od 7,5-8 dne p.c. (objeví se neurální rýha (early headfold stage)) až pod 9,5-10 dne p. c. (objeví se přední končetiny).
- inverze zárodečných vrstev (inversion of the germ layers, "turning", axial rotation). Je to u myši a všech hlodavců, ale není u dalších savců. V období od 7,5-8 dne (6-8 párů somitů) až 9-9,5 dne (14-16 párů somitů, tzn. Theiler fáze 12-13).
- Ve věku nad 11,5 dne lze určit fázi i jen zvenku morfologicky (i jen podle nenařezaného materiálu.)
- Theiler fáze 19 a výše je lepší nepopisovat fázemi ale přímo věkem myši.
- U myši je přechod embryo → fétus (asi Theiler fáze 23, fétus je včetně TS 23) méně důležitý než u člověka (je velmi krátké období vývoje). Proto je v mnoha publikacích o vývoji myší u všech fází pojem "embryo".
Myš bodlinatá
Myš bodlinatá (Acomys cahirinus), také bodlinatka egyptská nebo myš ostnosrstá, je druh hlodavce z čeledi myšovitých.
Popis
Jedná se o poměrně velký druh hlodavce. Velikost těla je od 9 do 13 cm. Ocas je stejně dlouhý. Váží 60-80 g. Na hřbetě má bodliny, podle kterých dostala název.
Aktivní jsou hlavně v noci a za soumraku. Březost trvá 36-39 dní. Rodí se osrstěné vidící mláďata, která jsou velmi brzy schopná sama vylézt z nory a běhat.
Myš bodlinatá žije v malých společenstvích.
Výskyt
Vyskytuje se na severu Afriky a na Středním východě hlavně v Libyi, Egyptu, Súdánu, Etiopii a v Džibutsku.
Její přírodní stanoviště jsou skalnaté nebo keřovité oblasti a teplé pouště, polopoušti nebo stepi.
Myšice křovinná
Myšice křovinná (Apodemus sylvaticus) je myšice asi stejně velká jako myš domácí. Ve starší odborné literatuře byla označována jako myš lesní, což svádí k záměně s myšicí lesní - jinou velmi příbuznou a velmi podobnou myšicí.
Rozšíření
Obývá skoro celou kontinentální Evropu kromě severní Skandinávie a Finska. Žije i na Islandu a na středomořských ostrovech. V Asii proniká až do Číny, Mongolska a severní Indie, Vyskytuje se také v severozápadní Africe.
Výskyt v ČR
Myšice křovinná je jedním z našich nejběžnějších drobných savců. Žije na prakticky celém našem území od nížin až po subalpinské pásmo hor - např. v Krkonoších až do téměř 1500 m n. m.
Stavba těla
Dosahuje délky těla 75-110 mm; ocas je o něco kratší (70-105 mm). Je na něm 150-180 rovinových kroužků. Má velké ušní boltce, šedohnědý, lehce nahnědlý kožíšek, na břiše špinavě bílý, přičemž hranice přechodu barev mezi boky a břichem není ostrá. Mívá také žlutou skvrnu na hrdle, která je však oproti myšici lesní menší a nezasahuje na přední končetiny.
Výskyt
Obývá světlé a suché lesy, křovinatá místa na krajích polí, křoviny podél vod, ale také parky a okraje měst a vesnic. Žije i v horách především v křovinatých místech podél cest. V zimě se přestěhovává k lidským obydlím (pokud jsou blízko), nebo přímo do nich.
Vyskytuje se i v centrech velkoměst. Jako tzv. pionýrský druh je jedním z prvních savců osidlující zdevastované nebo naopak rekultivované plochy (smetiště, pouštěné lomy, výsypky dolů apod.).
Způsob života
Myšice křovinná velmi dobře šplhá i skáče - většinou se pohybuje rychlými skoky. Dovede také plavat. Za potravou se vydává po setmění.
Žije v málo organizovaných společenstvích. Skupinám dominuje dospělý samec, jehož relativně velké teritorium překrývá teritoria většiny podřízených samic.
Potrava
Živí se hlavně semeny - často konzumuje zásoby zrní. Potravu doplňuje některými drobnými plody, kořínky, hmyzem i dalšími bezobratlými - umí např. nahlodávat ulity hlemýžďů a vykusovat jejich těla. Živočišná složka u ní tvoří významnější podíl především na jaře a v létě. Zelené části rostlin požírá jen málo.
Často si dělá zásoby, například pecek třešní. Zimu stejně jako ostatní myšice nepřespává a dožívá se až 3 let.
Rozmnožování
Staví si hnízdo v noře, kterou si vyhrabává nejčastěji v měkkých půdách. Doupě má 2 až 3 východy. Někdy se však hnízdo nachází na zemi.
Samice vrhá mimo zimní období až třikrát ročně 2 až 9 mláďat (obvykle 4-7). Ta se rodí holá a slepá; váží 1-2 g. Od 6. dne se jim pokrývá hřbet šedohnědou srstí a po několika dalších dnech světlejší srstí i břicho. Ve 12 dnech jim rostou přední zuby; oči se jim otvírají po 12-14 dnech.
Nepřátelé
Myšici v Česku loví draví ptáci a sovy, ale i krkavcovití. Ze savců jsou to především drobné lasicovité šelmy, ale např. i lišky.
Myšice lesní
Myšice lesní (Apodemus flavicolis) - dříve též myšice žlutohrdlá - je středně velký hlodavec z čeledi myšovitých (Muridae). Obývá převážně lesy celého Česka i Slovenska.
Rozšíření
V Evropě žije od východní Francie, Itálie a jižní Skandinávie (kde u pobřeží proniká až k 64. stupni severní šířky) až po Ural, Kavkaz, Malou Asii a Blízký východ, ostrůvkovitě se vyskytuje v jižní Anglii, Pyrenejích a na mnoha ostrovech.
Stavba těla
Tato statnější myšice je dlouhá 90-123 mm, ocas má stejně dlouhý jako tělo. Váží 18-45 g. Zaujmou na ní výrazně velké oči - připadá na ně 0,52 % váhy celého těla (u myši domácí jen 0,13 %).
Je dvoubarevná, hřbet má rezavě hnědý, břicho bělavé. Často mívá výrazně žlutou skvrnu na hrdle.
Prostředí
Domovem myšice lesní jsou lesy všeho druhu. Obývá převážně vzrostlé listnaté nebo smíšené lesy, ale vyskytuje se i v jehličnatých lesích, horských porostech i mladých lesích. Lze ji nalézt i v křovinách navazujících na les. Vyhýbá se obdělávaným půdám.
Na většině území, kde se vyskytuje, je velmi hojná - její populační hustota přesahuje 100 jedinců na hektar. Nebyly u ní zaznamenány žádné populační exploze - tedy roky, kdy by se počet zvířat výrazně zvýšil.
Způsob života
Jako všechny ostatní myšice je velmi aktivní. Rychle běhá a dobře šplhá o stromech a keřích i ve výšce několika metrů. Zde také hledá potravu - žere žaludy, bukvice, ořechy a další semena stromů (nejraději olejnatá). Nedělá ji větší problém poradit si s tvrdou skořápkou. Především na jaře si přilepšuje i hmyzem nebo jinýmibezobratlými lesními živočichy. Nebylo zjištěno, že by se - oproti myšici temnopásé a myšici malooké - živila zelenými částmi rostlin.
Hodně potravy si také shromáždí ve svém hnízdě před zimou. To si staví v kořenech stromů nebo mezi kameny, ale i v dutinách stromů, metrech dřeva nebo ptačích budkách. V něm často žije i víc jedinců pohromadě. V zimě však - stejně jako ostatní myšovití - neupadá do zimního spánku.
Je aktivní především v noci (jak nazačují i její velké oči). Z hnízda vychází většinou hodinu po setmění a potravu shání i několik stovek metrů od něj.
Rozmnožování
Myšice lesní má za rok až 4 vrhy mláďat. Začíná se rozmnožovat poměrně brzy už v únoru až březnu; poslední vrhy jsou v září. Nejčastěji mívá 5-6 mláďat (pozorované rozmezí je 2-9), která kojí dva týdny. Mláďatům se oči otevírají v 12 dnech, osamostatňují se ve třech týdnech a v 6-8 týdnech pohlavně dospívají. Pokud se myšice lesní nestane kořistí kuny, sovy nebo zdivočelé, příp. divoké kočky, může se v přírodě dožít 2, v zajetí výjimečně až 3 roky.
Nemoci
Myšice je přenašečem některých patogenů, mj. i jednoho z hantavirů - viru Dobrava, objeveného ve Slovinsku.
Myšice malooká
Myšice malooká (Apodemus uralensis, synonymum Apodemus microps) je malý hlodavec z čeledi myšovitých. Velikostí a zbarvením připomíná myš domácí. Srst má obvykle šedohnědou, zespodu je bělavá. Velmi se podobá myšici křovinné, se kterou bývala dříve zaměňována.
Žije převážně v bezlesé krajině v nížinách a středních polohách východní Evropy a Asie. V Česku se vyskytuje v téměř všech nížinných oblastech jižní Moravy a na Opavsku. V Čechách žije jen v izolované enklávě na Žatecku. Někteří čeští zoologové považují tuto populaci za samostatný poddruh Apodemus uralensis cimrmani.
Myšice malooká vyhledává především zaplevelené meze stráně, kde si buduje podzemní hnízdo. V létě a na podzim se stěhuje na pole, kde se živí také plevelem, ale i pěstovanými kulturními rostlinami. Zvláště vyhledává pole řepky olejky. Na jaře tvoří významnější část jejího jídelníčku hmyz. Oproti ostatním myšicím, které často šplhají, se pohybuje prakticky jen na zemi a pod ní. Žije v rodinách nebo v malých skupinách. Je převážně nočním zvířetem. V zimě se stejně jako ostatní myši neukládá k zimnímu spánku. Rozmnožuje se několikrát ročně od března do října. Ve vrhu bývá obvykle 5-7 mláďat.
Taxonomie
Myšice malooká patří do poměrně rozsáhlého rodu myšovitých hlodavců Apodemus. Odborný druhový název "uralensis" je odvozen od místa, kde byl popsán - pohoří Ural. Co se týče alternativního názvu A. microps, "microps" odkazuje na malý rozměr obličeje (řecky micros-malý, ops-obličej).
Popis
Myšice malooká je dlouhá 70-96 mm, starší údaje udávají 75-100 mm. Ocas má vždy kratší než tělo (62-95 mm). Svrchu je šedohnědá až hnědá, zespodu bělavá, přičemž hranice barev na bocích je u dospělých jedinců obvykle poměrně ostrá. Jedná se o to nejmenší myšici žijící v Česku, váží 12-22 g. Velikost tlapek činí 17-20,5 mm, uši mají 13-15 mm, lebka má odpředu dozadu (kondylobazálně) asi 21 mm.
Zbarvením i velikostí připomíná myš domácí. Od ní se dá celkem jednoduše odlišit tím, že má dvoubarevný ocas, dole světlejší (myš jej má jednobarevný světlý). Pokožku ocasu jde také - jako u všech myšic - lehce stáhnout: proto se chované myšice nesmí brát za ocas, neboť by jim mohl lehce odpadnout. Samice myšic mají 4 páry mléčných bradavek oproti 5 u myší. Odborníci odliší lebky obou zvířat podle toho, že myšice malooká nemá na zadní straně špičáků zářez, který se vyskytuje u myší. Posledním rozdílem je absence výraznějšího zápachu, který je naopak pro myši typický.
Jednotlivá pohlaví jde dobře rozeznat, protože samci mají už od mládí dobře viditelná varlata.
Odlišení od myšice křovinné
Myšice malooká je velmi podobná mladým jedincům myšice křovinné, s nimiž byla původně zaměňována. Od ní se odlišuje především těmito znaky:
- menší oči: průměr 3,5-3,9 mm (oproti 4 mm a více u myšice křovinné)
- menší ušní boltce: výška 12,5-14,5 mm, nejvýše 15 mm (oproti 14,5-18,5 mm)
- kratší zadní nohy: délka 16-20 mm (oproti 19,5-24 mm).
Na hrdle a mezi předníma nohama nemá nikdy žlutou skvrnu, která se někdy vyskytuje u myšice křovinné.
Rozlišení těchto dvou druhů myšic je jedním z nejobtížnějších úkolů při určování našich savců - z výše uvedených znaků je vidět, že většina rozměrů se u obou druhů myšic překrývá.
Rozšíření
Na území bývalého Československa byla tato myšice popsána v roce 1952 jako zcela nový druh - Apodemus micropsKratochvíl et Rosický, 1952. Stalo se tak na základě nálezu na východním Slovensku; brzy poté byla nalezena i naMoravě a ve Slezsku. Teprve později bylo uznáno, že jde o stejný druh, který se vyskytuje východně od našich hranic v jižním Polsku, severozápadní Litvě, téměř celém Lotyšsku, jihovýchodním Estonsku, na Ukrajině, v Maďarsku, naBalkáně a v asijské části Turecka.
V Rusku je typickou oblastí jejího rozšíření jižní Ural, kde byla také poprvé v roce 1811 vědecky popsána. Žije však i jinde na jihu evropské části Ruska. Její rozšíření zřejmě zasahuje i dále až do severozápadní Číny a Mongolska. Česko tvoří nejzápadnější okraj jejího výskytu.
Někteří čeští zoologové však přiřazení myšice malooké žijící v Česku, na Slovensku a v přilehlých zemích k druhuApodemus uralensis neuznávají a uvádějí ji stále jako Apodemus microps. Prestižní online atlas savců Mammal Species of the World však uvádí A. microps jen jako synonymum k A. uralensis.
Rozšíření v Česku
V Česku se vyskytuje v nížinách a středních polohách na Moravě a ve Slezsku, především v nížinách jižní Moravy (zde na západě dosahuje až k východní hranici Národního parku Podyjí), podél řeky Moravy až k Olomoucku a na Opavsku. Izolovaná enkláva jejího výskytu se nachází v severozápadních Čechách na Žatecku jižně od Ohře na ploše jen asi 20 × 25 km. Tento žatecký výskyt byl s jistotou zjištěn až v 80. letech 20. století; do té doby byl považován jen za pravděpodobný. Nelze vyloučit, že se tato myšice vyskytuje i jinde v Čechách a je stále zaměňována za myšici křovinnou.
U nás byla nalezena jen v nadmořských výškách do 400 m, zatímco v jiných státech žije výjimečně i mnohem výše. Např. na Slovensku vystupuje v pohoří Liptovské hole až do 1000-1450 m, i když právě tento výskyt v okolí Tater je pokládán za problematický.
Oproti ostatním myšicím v Česku - zejména myšici lesní a myšici křovinné - jde o méně rozšířený druh, i když zejména v teplejších a sušších oblastech bývá hojnější. Např. v Biosférické rezervaci Jižní Morava (plocha asi 260 km2 zahrnující CHKO Pálava a větší část Lednicko-valtického areálu včetně dolního toku Dyje) bylo při různých výzkumech v rozmezí let 1950-2001 zjištěno 17 lokalit s výskytem myšice malooké. Proti tomu myšice lesní byla zjištěna na 47 lokalitách a myšice křovinná na 45.
Historický výskyt
Myšice malooká se v Česku vyskytovala už ve starším holocénu - tedy přibližně před 12 000 lety. Bylo to zjištěno zkoumáním fosilních pozůstatků myšic rodu Apodemus, konkrétně jejich zubů. Myšice malooká byla v té době rozšířena na mnohem větším území, než na jakém se vyskytuje v současnosti. Odtud byla zřejmě vytlačována myšicí křovinnou, takže její izolovaná populace na Žatecku je pravděpodobně reliktem jejího výskytu z období holocénu.
Endemický poddruh
Myšice malooké vyskytující se v severozápadních Čechách byly v roce 2002 popsány jako samostatný poddruh - Apodemus uralensis cimrmani Vohralík, 2002. Autor popisu - zoolog Vladimír Vohralík - jej pojmenoval podle fiktivního českého velikána Járy Cimrmana.
Poddruh byl popsána na základě studia sovích vývržků (chuchvalců nestravitelných částí potravy - především kostí a srsti - které sovy vyvrhnou z žaludku po strávení kořisti). Ty byly intenzivně sbírány dříve (v letech 1974-1981) za účelem přesnějšího zjištění soví potravy. Dodatečně pak byly použity k určení nového poddruhu, přičemž se analyzoval jeden lebeční a tři zubní rozměry.
Dalším náznakem, že jde o samostatný poddruh, bylo studium počtu ocasních obratlů u jednotlivých populací těchto myšic. U myšic z Žatecka byl zjištěn průměrný počet 29 obratlů, u myšic z Moravy a Slovenska 30 a u zvířat z Turecka 31 obratlů. Hodnoty počtů obratlů se však u jednotlivých lokalit významně překrývají (např. u žateckých myšic i u myšic z Moravy a Slovenska se počet obratlů pohyboval vždy v rozmezí 28-31), takže nemůže jít o údaj použitelný k určení poddruhu.
Apodemus uralensis cimrmani je český endemit - tento poddruh se tedy nevyskytuje nikde jinde na světě. Navíc jde o jediný český endemit mezi obratlovci. Mezi českými mammalogy (zoology zabývajícími se savci) však nepanuje shoda v tom, zda jde skutečně o poddruh.
Prostředí
Myšice malooká je stepní druh - žije v krajině mimo les, v níž v průběhu roku vystřídá 2 odlišné typy stanovišť. V zimě a na jaře vyhledává meze a zarostlé stráně, především tam, kde je hodně plevelů. Po vzestupu teplot se přestěhuje na pole za potravou, kde žije až do podzimu obvykle i po sklizení úrody.
V Česku vyhledává pole řepky olejky, kde se především v době dozrávání řepky živí jejími semeny, protože ta obsahují 44-47 % vysoce kalorického oleje. Myšice malooká na těchto polích zůstává i po sklizni a živí se zde plevelem a tzv. výdrolem (vydrolenými semeny řepky, která před sklizní nebo během ní zapadla do půdy a začala zde klíčit a růst). Podle studie z Jižní Moravy je myšice malooká v období před a po sklizni dominantním myšovitým savcem na řepkových polích (v období do květu řepky a pak později na podzim zde převažuje hraboš polní).
Lze ji nalézt i v řídkých listnatých lesících (zde především na pasekách) nebo na zarostlých březích potoků a řek. Na Slovensku byla zjištěna např. v okolí Košských mokřadů. Ty se rozkládají u obce Koš na jih od Prievidzy a vznikly propadem a částečným zaplavením území po skončené těžbě uhlí. Lesíky a vodní břehy však nejsou typická stanoviště myšice malooké; pokud se sem dostane, je odtud vytlačována jinými druhy myšic. To bylo zjištěno studií na východním Slovensku, kde ji z prostředí větrolamů vytlačovala myšice temnopásá.
Způsob života
Skupina myšic malookých odchycených na jižní Moravě
Pohybuje se prakticky pouze po zemi, oproti ostatním myšicím - zejména myšici lesní - šplhá velmi málo. Je aktivní především v noci, jinak se zdržuje ve vyhrabaných norách. V nich zřejmě tráví větší část života, na což ukazují i relativně malé oči a uši i kratší smyslové chlupy na čenichu. V zimě se neukládá k zimnímu spánku - využívá zásob, které si před zimou nanesla do podzemních komor.
Myšice malooká je společenské zvíře - žije v rodinách nebo v malých skupinách. Celkově žije podobně jako myšice křovinná.
Jako většina ostatních myšovitých hlodavců této velikosti se dožívá věku 2-3 let.
Potrava
I když část roku žije na polích, její potravu tvoří z 80 % semena plevelných a jiných rostlin. Jen v malé míře požírá zelené části rostlin. V zimě tvoří podstatnou část její potravy podzemní části rostlin: kořínky, hlízy a oddenky. Nepohrdne však hmyzem, který tvoří kolem 10 % jejího jídelníčku - především na jaře, kdy na polích ještě nenachází dostatek vhodné potravy.
V období před a po sklizni vyhledává především pole řepky olejky. Dosud nebylo vyhodnoceno, zda na těchto polích působí větší škody. Na jednu stranu se živí především semeny plevelných rostlin. Na druhou stranu byla pozorována, že v těchto případech výjimečně šplhá po řepce a ukusuje celé šešule se semeny, přičemž si vybírá ty nejzralejší. Semena si schovává do svých nor.
Obilná pole navštěvuje méně. Pokud se však na nich vyskytne, dává absolutní přednost pšenici před ječmenem (v laboratorních výzkumech preferovala pšenici ve 100 % případů, zatímco myšice křovinná jen v 87 % a hraboš polní v 60 % případů). I zde vylézá myšice malooká na stébla a vykusuje jen klasy. Tím se odlišuje od myšice křovinné, která po stéble jen povyleze a pokácí jej. Obě myšice pak na zemi klas rozeberou a zrno buď vykoušou, nebo si jej odnesou do nor.
Rozmnožování
Rozmnožuje se několikrát ročně od začátku jara do poloviny podzimu; nejvíce se mláďata rodí na přelomu jara a léta. Samice jsou březí přibližně 23 dnů. Ve vrhu je průměrně 6,4 mláďat; byly zjištěny vrhy od 2 do 10 mláďat. Samci produkují z pachové žlázy sekret; starší samci mívají tyto žlázy vyvinutější.
Myšice temnopásá
Myšice temnopásá (Apodemus agrarius) je menší myšovitý hlodavec, o málo větší než myš domácí. Žije především ve vlhčích oblastech, ale také na polích a u okrajů lesa. Je rozšířena ve střední a východní Evropě od Německa až po Kavkaz. Druhou izolovanou oblastí rozšíření je dálný východ. V Česku žije na severní a střední Moravě a v severních oblastech Čech.
Je to nejhezčí myšovitý savec žijící v Česku - po jejím hřbetě se ji od hlavy až k ocasu táhne 2-3 mm široký tmavý pruh.
Popis
Svrchní strana těla myšice temnopásé je rezavě hnědá až žlutohnědá. Břicho má výrazně světlé - šedohnědé až do bíla. Délka těla je 70-125 mm, ocas má o trochu kratší než tělo. Váží 15-40 g.
Rozšíření
Myšice temnopásá je kromě českých zemí rozšířena prakticky v celé střední a východní Evropě. Na západě zasahuje až do severoněmeckých nížin a do severní Itálie. Dále žije ve všech zemích střední a východní Evropy včetně celého Balkánu, pobaltských států a Ruska. Zde zasahuje až do Kavkazu a do zakavkazských republik. Oblast výskytu pokrývá děle Sibiř až po Bajkal, část Kazachstánu a Kyrgyzstánu a přilehlé oblasti Číny a Mongolska.
Druhou oblastí myšice temnopásé je východní Asie: žije v Číně (především Madžusku), na Tchaj-wanu, v Koreji a na ruském dálném východě v oblasti ohraničené na jihu 25. stupněm severní šířky.
Rozšíření v Česku
V Česku se myšice temnopásá dlouhodobě vyskytuje především na celé severní Moravě, přibližné severně od Olomouce. V období po druhé světové válce se rozšířila i dále na jih - především na Vsetínsko a Kroměřížsko a také do okolí Brna. Nejnověji byla nalezena i v okolí Hodonína a Znojma, i když zde již, stejně jako u Brna, jde jen o ostrůvkovitý výskyt.
V Čechách se vyskytuje jen na severu od Teplicka přes Českolipsko až k Liberecku. Ostrůvkovitě se pak vyskytuje naChebsku, v Krušných horách, ve východním Podkrkonoší a v Broumovském výběžku. Dřívější literární záznamy o nálezech z jiných částí Čech, především z Českobudějovické pánve, nejsou spolehlivě doložené.
Na Dálném východě je velmi hojná; v Evropě už výrazněji méně. Její populační hustota zde kolísá mezi 5 a 50 jedinci na hektar. V rocích populační exploze je počet zvířat výrazně vyšší, ale v Evropě nebyla od roku 1970 žádná takové exploze zaznamenána.
Prostředí
Myšice temnopásá žije v otevřené krajině. S oblibou vyhledává vlhčí stanoviště (rákosí), ale stejně často ji lze nalézt i na polích, na mezích a na okrajích menších lesíků, ale i na okrajích zahrad nebo městských parků. Proniká do okolí lidských sídlišť a přizpůsobí se i životu v menších vesnicích.
Nejvíce se vyskytuje v nížinách, ale ostrůvkovitě žije i ve vyšších polohách: v Krušných horách a Jeseníkách až do 800 m n. m., v Krkonoších i nad 1000 m. V Evropě byla nejvýše nalezena v Makedonii - 1750 m.
Způsob života
Žije v nehlubokých norách, které si vyhrabává celá skupina jedinců. Obvykle mívají dva vchody. Je aktivní hlavně za soumraku, ale i ve dne. Neskáče a nešplhá tak dobře, jako myšice lesní a myšice křovinná. Na zimu se stěhuje do stohů nebo do budov.
Rozmnožuje se od dubna do října. Po 3 týdnech březosti přivádějí samice na svět 4-9 mláďat. Ta jsou 14 dní kojena; pohlavně dospívají ve 2 měsících. V jednom roce mívá samice 2-3 vrhy.
Potrava
Myšice temnopásá je všežravá. Rostlinná potrava však u ní převažuje - požírá hlavně semena pěstovaných rostlin, plevelů, jejich zelené části i kořínky. Z živočichů se živí larvami hmyzu i dalšími drobnými bezobratlými (pavouky, žížalami).
Nemoci
Myšice je přenašečem některých patogenů - z jedince odchyceného v roce 1976 v jižní Koreji u řeky Hantaan byl poprvé izolován hantavirus.