close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Levharti, Irbis, Tygr džunglový

11. prosince 2010 v 16:05 |  Obratlovci

Levhart obláčkový

Levhart obláčkový (harimauda, pardál obláčkový) Neofelis nebulosa je samotářsky žijící lesní kočkovitá šelma. Je nejmenší z velkých koček. Je nazýván podle tmavých "obláčků" na jeho těle. Svým uměním šplhat může konkurovat malým kočkám.

Výskyt

Výskyt levharta obláčkového
Levhart obláčkový obývá horské i nížinné lesy jižní a jihovýchodní Asie.

Popis

délka 
0,6 - 1,1 m
délka ocasu 
55 - 91 cm
hmotnost 
16 - 23 kg

Potrava

Levhart obláčkový loví opice, gibony, ptáky, dikobrazy, malá prasata ajeleny. Má nápadně dlouhé špičáky, které mírně připomínají zuby dávno vyhynulého šavlozubého tygra.

Rozmnožování

Samice je březí 86 - 95 dní a rodí 1 - 5, nejčastěji dvě mláďata, o která pečuje sama. Po 12 dnech vidí a v 10. týdnu života jedí maso, i když je matka kojí až do půl roku. V této době jejich srst - po narození celá šedá - dostává stejné vzorování jako u .

Ohrožení

Přestože je levhart obláčkový ve většině zemí chráněn zákonem, často se stává obětí lovců. Lidé ho loví pro kožešinu a také pro velké špičáky, kterým přičítají kouzelnou moc. Největší pohromou je však ničení lesů, bez nichž nemohou žít.
Levhart obláčkový

Levhart skvrnitý

Levhart skvrnitý (Panthera pardus) žije v Africe a Asii, jeho původní oblast výskytu byla podstatně větší, ale kvůli lidem se stejně jako u většiny ostatních zvířat neustále zmenšuje. Jako jedna z mála velkých kočkovitých šelem se zdržuje často v korunách stromů, kam si vynáší kořist a ukrývá si ji zde před dalšími predátory, např. lvy a hyenami. Má velkou sílu a podle některých údajů je schopný vytáhnout na strom kořist i 3× těžší, než je jeho hmotnost. Jeho kořistí jsou různá zvířata od hlodavců po různé antilopy a gazely. Na kořist útočí ze země a ze zálohy, někdy i velkým skokem z koruny stromu. Nikdy kořist nepronásleduje na větší vzdálenost jako např. lev nebo gepard.
Levhart je nejrozšířenější kočkovitou šelmou. Za tento úspěch vděčí své velké přizpůsobivosti jak prostředí ve kterém žije, tak potravě, kterou se živí. Je to velice elegantní tvor s pružným a hbitým tělem a jemným, lehce skvrnitým kožichem. Tím, čím je pro člověka otisk prstů, tím je pro levharta tvar skvrn na jeho kožichu, kterým se liší od ostatních jedinců svého druhu. Každého levharta lze podle jeho kožichu přesně poznat. Někteří levharti jsou černí a jsou označování jako černí levharti. I tito levharti mají na svém kožichu skvrny, ty však nejsou zřetelně vidět. Černí levharti se nejčastěji vyskytují v jihovýchodní Asii, kde jejich černá srst dokonale maskuje v hustém podrostu. Tento druh levhartů je agresivnější než jejich ostatní příbuzní. Levharti jsou nejtajemnějšími velkými kočkovitými šelmami a lze je vystopovat pouze velmi obtížně. Za potravu jim slouží mnohem širší škála živočichů než jakémukoli jinému druhu velkých kočkovitých šelem. Jejich kořistí se stávají gazely, šakali, pštrosi, prasata bradavičnatá a dokonce i želvy. Značnou část času tráví levhart rozvalováním se na větvích vysokých stromů nebo v odlehlé části lesa, kde spí nebo kde se upravuje.

Popis

Levhart dříve také nazývaný panter, leopard nebo pardál patří v rámci rodu Pantera spíše k menším druhům. Dosahuje hmotnosti 30-90 kilogramů, délky těla 110-190 centimetrů, ocas měří 60-100 cm a výška v kohoutku bývá v rozmezí 45-75 cm. Samci jsou obvykle mohutnější než samice. Základní zbarvení je žlutavé, okrové, žlutošedé až žlutooranžové, břicho a spodina těla je světlá až téměř bílá. Černá kresba má podobu od drobných okrouhlých a oválných skvrn až po tmavé rozety bez vnitřní skvrny. Skvrny se nachází na hlavě spodních částech nohou a ocase. Na hřbetě, bocích těla a stehnech se vyskytují prázdné rozety. Odstín i hustota a velikost skvrn se liší podle jednotlivých geografických poddruhů. U některých subspecií může být zbarvení uvnitř rozet tmavší. U levharta se velmi často vyskytuje tzv. melanismus, to je černé zbarvení. V některých oblastech je velmi běžné (Etiopie, Jáva), jinde však černé jedince nenajdeme (severní Čína, Dálný východ). Černě zbarvení jedinci se běžně kříží s ostatními příslušníky rodu a nejsou zvláštním druhem ani podruhem, ale jen barevnou odchylkou. Ve vrzích se mohou vyskytovat černá i skvrnitá koťata.

Rozšíření

Levhart měl obrovský původní areál rozšíření, který je největší u velkých koček. Vyskytoval se od jihovýchodního cípu Evropy v okolí Kavkazu, přes téměř celouAfriku kromě velkých pouští. V Asii se nacházel od východních oblastí přes celou jižní a jihovýchodní Asii až po Aralské jezero ve střední Asii, Kašmír, Tibet,Nepál, Malajsii dále přes Čínu až po Koreu a oblasti východního Ruska. Kromě toho obýval i řadu ostrovů, z nichž lze jmenovat Zanzibar, Jávu, Srí Lanku a další. Na mnoha místech ustoupil civilizačnímu tlaku člověka nebo byl vyhuben. Stalo se tak v jižní i severní Africe, v Malé a Přední Asii, v okolí Kavkazu, Střední Asii,Číně i na Dálném východě. Mnohé subspecie, především v Asii jsou ohrožené vyhubením a jsou velmi vzácné, jiné se dodnes vyskytují v poměrně uspokojivých počtech. V Africe se jejich počty odhadují až na 700 000 jedinců.

Způsob života

Levharti žijí v nejrůznějším prostředí a dokáží se přizpůsobit velmi rozdílným podmínkám. V Africe obývají buše i pralesní oblasti, v Asii se vyskytují na polopouštích i v tropických pralesích a na severu svého areálu dokáží čelit velmi tvrdým zimám. Vystupují i vysoko do hor, dobře plavou i když vodu příliš nevyhledávají. Jsou to typické stromové šelmy a pokud k tomu mají příležitost tak se na stromech ukrývají, odnáší si tam kořist a na stromech i loví. Kromě člověka, který je hubil pro krásný kožich nebo jako škůdce stád domácích zvířat mají řadu dalších nepřátel. V Africe jsou to lvi a v Asii tygři. Ti jej považují za vážného potravního konkurenta a nevynechají příležitost, kdy jej mohou zabít nebo vyhnat ze svého teritoria. Kromě nich se nedokáže ubránit ani větší smečce dhoulů nebo hyenovitých psů a v severní části areálu jej mohou ohrozit i vlci nebo medvěd. V dospělosti jsou levharti samotářští a jim obývané území nebývá obvykle větší než 50 km², ale jsou známé případy, kdy teritorium mělo až několik set km². Aktivní jsou především v nočních hodinách, ve dne se ukrývají především na stromech, v hustých křoviscích nebo ve skalních rozsedlinách. Své území si označují močí a drásáním kůry stromů. Také levhart vydává mnoho různých zvuků od mručení, chraplavé předení až po řvaní známé u tygrů nebo lvů, které je však mnohem méně hlasité. Ani v divočině, kde se levharti vyskytují je není běžné slyšet. Obě pohlaví se setkávají pouze v období říje, kdy dochází k páření. Říje u samic se projevuje stejně jako u ostatních koček, třou se o různé předměty, válí se po zemi a vydávají mručivé zvuky. V tropických a subtropických oblastech se rozmnožují po celý rok, kdežto v severovýchodní Číně a na Dálném východě spadají porody především do jarních měsíců. Samice je březí okolo 90-95 dnů, rodí až 6 mláďat, obvykle však ve vrhu bývají 2-3. Samice se o ně pečlivě stará, mléko pijí do 3-4 měsíců, v půl roce věku je začíná učit lovit. S matkou se pohybují až do 1,5-2,5 roku, kdy pohlavně dospívají a osamostatňují se. V zajetí se dožívají před 20 let, v přírodě žijí obvykle kratší dobu.
Za potravu slouží levhartům celá řada živočichů. Nejčastěji se jeho kořistí stávají menší a střední druhy antilop a gazel, mláďata větších kopytníků, různé druhy jelenů, divoká prasata a tam, kde společně s ním žijí opice jsou i ty s oblibou zařazovány do jídelníčku. V Africe se někteří levharti specializují na lov paviánů i když jsou známé případy, kdy sám levhart přišel při jejich lovu o život. Nezřídka napadají i domácí kozy, ovce, mladý dobytek a v oblibě má i psy. V době nouze nepohrdne ani hlodavci, malými plazy nebo zdechlinou. V Africe si svou kořist často ukrývají na stromech a po několik dní se k ní vrací. V takovém úkrytu je v bezpečí před lvy, hyenami, šakaly a supy. Jsou známé případy, kdy si na strom levhart vytáhl kořist, která vážila víc než on sám. V Asii si zase potravu spíše zahrabávají listím a ukrývají větvemi. Jsou známí i levharti lidožrouti, kteří byli v některých oblastech postrachem širokého okolí.
Popis obrázku chybí

Levhart mandžuský

Levhart mandžuský, také levhart amurský nebo levhart skvrnitý mandžuský, (Panthera pardus orientalis nebo Panthera pardus amurensis) je kriticky ohrožený poddruh levharta skvrnitého. Jedná se o jednu z nejvzácnějších kočkovitých šelem na světě. Podle počtu stop ve sněhu v roce 2007 se odhaduje 27 až 32 jedinců ve volné přírodě. 17 čistokrevných levhartů mandžuských žije v zajetí, z toho 5 v zoologické zahradě v Praze.

Vzhled

Levhart mandžuský (Panthera pardus orientalis) v Zoo Praha.
Od ostatních osmi podruhů levharta skvrnitého se liší především světlejší barvou s rosetami a delší srstí přibližně 25 mm dlouhou v létě a až 70 mm v zimě. Je také větší, má šedé oči a dlouhý hustý ocas o délce 60-97 cm. Samci mají délku okolo 170-190 cm, samice 140-175 cm. Výšku kohoutku 50-75 cm. Samice váží od 30 do 55 kg a samci 40 až 80 kg.

Výskyt

Je to nejseverněji žijící poddruh levharta. Vyskytuje se v Asii na ruskémDálném východě na pomezí Ruska, Číny a Severní Koreje. Žije v oblasti, kde zimy dosahují silně záporných teplot. Jeho přirozeným biotopemjsou člověkem nedotčené listnaté a smíšené husté lesy, kde je dostatek kopytníků a jelenů. Nedostatek těchto podmínek byl důvod pro jejich vymření na Korejském poloostrově a na severovýchodě Číny.
Levhart mandžuský (Panthera pardus orientalis) v Pittsburghské Zoo.

Irbis

Irbis (Panthera uncia, dříve také Uncia uncia, zařazení do rodu Panthera je však přesnější, neboť nejbližším příbuzným irbise je tygr), také zvaný jako levhart sněžný, je velká kočkovitá šelma. Irbisové mají mláďata na jaře. Koťata zůstávají během první zimy s matkou. Teprve pak si odejdou hledat vlastní domov. Irbis má obrovské teritorium, které pravidelně obchází. Musí urazit velkou vzdálenost, než vystopuje vhodnou kořist. Jeho teritorium měří 600 km2 až 1000 km2.

Popis

  • Hmotnost: 30-55 kg
  • Délka těla: 1-1,3 m
  • Délka ocasu: 0,8-1 m
Barva srsti: světlá, bíložlutá nebo modrošedivá

Rozšíření a biotop

Vyskytuje se ve střední, jižní a východní Asii. Žije na útesech, skalních hřebenech, rozvolněných jehličnatých lesích až do nadmořské výšky 5000 m. Patří mezi málo živočichů, kteří jsou schopni žít v tak vysoké nadmořské výšce.

Způsob života

Irbis připomíná levharta velkou šíří potravního spektra. Jeho kořistí jsou např. kozorožci, velekuři, jaci, divoké ovce, kozy, svišti, pišťuchy, zajíci a ptáci. Při nedostatku potravy nepohrdne ani hraboši.
V ČR jej v současnosti chovají zoologické zahrady v Ostravě, Liberci (1. tuzemský odchov), Jihlavě (nejvíce odchovů), Plzni (odchov 2008), Ústí nad Labem (odchov 2009) a Chomutově. První tuzemská mláďata z poloviny 70. let v královédvorské ZOO nebyla odchována.

Ohrožení irbise

V současné době je levhart sněžný na střední úrovni ohrožení. Stalo se tak, protože byl dříve hojně loven pro jeho krásnou hustou srst, ze které se vyráběly zimní kožichy. Pro irbise jeho srst slouží také jako ochrana před zimou, ale též jako maskování ve sněhu.

Zajímavosti

Irbis je velká kočka s největším akrobatickým nadáním. Ke skákání i šplhání po kolmých skalních stěnách má uzpůsobené zadní nohy. To mu pomáhá při stopování kořisti. Život ve vysokohorských podmínkách mu umožňuje prostorná nosní dutina, která ohřívá vdechovaný vzduch. Když chce šelma spát, skryje se ve skalní dutině, jeskyni nebo opuštěném supím hnízdě, svine se do klubíčka a obtočí se huňatým ocasem, aby jí nebyla zima.
Irbis

Tygr džunglový

Tygr džunglový (Panthera tigris) je největší kočkovitá šelma. V minulosti byl v mnoha poddruzích rozšířen prakticky po celé Asii, od Turecka až po Koreu a Indonésii. Dnes jsou, hlavně kvůli člověku, některé poddruhy vyhubeny a tygr je ohroženým druhem. Věk uváděný u jednotlivých poddruhů je údajem ze zajetí - ve volné přírodě se tygři dožívají podstatně méně (kolem deseti let).
Jednotlivé poddruhy tygra se od sebe liší velikostí i zbarvením, tedy kresbou.

Poddruhy

Tygr ussurijský (Panthera tigris altaica)

  • Zeměpisné rozšíření: Dálný východ - dnes jen Mandžusko a Korea, dříve až k Bajkalu
  • Biotop: tajga, husté porosty kolem řek a jezer, jehličnatý les, listnatý a smíšený les
  • Potrava: divoká prasata, srnci a jeleni, příležitostně medvědi, i menší živočichové. Větší kořist si tygr ukrývá a opět se k ní vrací, živá kořist.
  • Rozměry: hmotnost samců až 300 kg, samic kolem 100 kg, délka těla s ocasem 1,9-3,3 m, výška v kohoutku 1,1-1,25 m
  • Rozmnožování: Samice je březí 104-107 dní, rodí 1 až 5 (6) mláďat, která vodí až do věku 2 let. Samec žije samotářsky.
  • Věk: 18-20 let
  • Zajímavosti: Ve volné přírodě přežívá posledních 200-300 jedinců, stav v zajetí je asi 1000 jedinců. Je to největší kočkovitá šelma. Výborně plave a na lov vychází i za dne.

Tygr bengálský (Panthera tigris tigris)

  • Zeměpisné rozšíření: Indie, Bangladéš, Bhútán, Čína, Nepá
  • Biotop: tajga, husté porosty kolem řek a jezer, listnatý les, tropické lesy
  • Potrava: buvoli, gaurové, jeleni a další velká zvířata
  • Zajímavosti: Nejpočetnější druh tygra, v přírodě přežívá 2000-4900 jedinců. Synonymem tohoto poddruhu je tygr indický.

Tygr sumaterský (Panthera tigris sumatrae)

Detail tváře Tygra Sumaterského
  • Zeměpisné rozšíření: ostrov Sumatra
  • Biotop: husté lesy i travnaté oblasti, tropický les, travnaté území
  • Potrava: střední a větší obratlovci do velikosti jelena, živá kořist
  • Rozměry: délka těla 140-180 cm, délka ocasu 60-80 cm, výška v kohoutku 80-90 cm, hmotnost 115-180 kg
  • Rozmnožování: Samice je březí 102-105 dní a rodí 2-4 bezmocná mláďata, která jsou ukrytá v hustém podrostu.
  • Věk: až 25 let
  • Zajímavosti: Je nejmenším z pěti poddruhů tygra. Vzhledem k ostrovnímu areálu patří ke kriticky ohroženým druhům a je uveden v červené knize IUCN.

Tygr indočínský (Panthera tigris corbetti)

  • Zeměpisné rozšíření: Čína, Laos, Malajsie, Myanmar, Thajsko, Vietnam

Tygr jihočínský (Panthera tigris amoyensis)

  • Zeměpisné rozšíření: Čína
  • Zajímavosti: poslední volně žijící jedinec tohoto poddruhu byl spatřen v roce 1994 a proto se má za to, že tygr jihočínský ve volné přírodě vyhynul. 3. října 2007 však jistý farmář mladého jedince tohoto poddruhu v přírodě údajně vyfotografoval, autentičnost fotografie prý potvrdili i experti. Bohužel, v červnu roku 2008 vyšlo najevo, že fotografie byly padělané. Patrně většina dnes žijící jihočínských tygrů (59 jedinců) žije v čínských zoologických zahradách a jsou to potomci pouhých šesti zvířat. Zánik poddruhu je tedy pravděpodobný.

Tygr jávský (Panthera tigris sondaica)

  • vyhuben v roce 1979
  • Zeměpisné rozšíření: ostrov Jáva

Tygr balijský (Panthera tigris balica)

  • vyhuben v roce 1937
  • Zeměpisné rozšíření: ostrov Bali

Tygr kaspický (Panthera tigris virgata)

  • vyhuben v roce 1968
  • Zeměpisné rozšíření: Afghánistán, Írán, Irák, Pákistán, Rusko, Turecko.

Bílí tygři

Bílí tygři nejsou poddruhem, bílá barva je recesivně děděná barevná odchylka. Vyskytuje se jen u bengálského tygra.
  • Zeměpisné rozšíření: první bílý tygr byl odchycen v roce 1951 v indickém státě Madhjapradéš
  • Potrava: střední a větší obratlovci do velikosti jelena, živá kořist
  • Rozměry: podobnost ostatním druhům
  • Rozmnožování: v roce 1958 se poprvé narodila 4 bílá tygřata v soukromé Zoo Maharádži z Révy poté, co nechal spářit bílého samce s jednou z jeho normálně zbarvených dcer. Získat bílého tygra bylo zpočátku nemožné. Teprve po dostatečném rozmnožení se podařilo tato zvířata zakoupit i několika zoo světa.
  • Zajímavosti: bílé zbarvení se zachovanými tmavými pruhy je znakem částečného albinismu - nedostatku barviva. Také oči bílého tygra nejsou červené jako u pravých albínů, ale modré. Bílý tygr by v přírodě s největší pravděpodobností neměl šanci přežít, neboť nápadné zbarvení srsti by mu znemožňovalo skrýt se v mladém věku před predátory, případně v dospělosti cokoliv ulovit. Jedná se tedy o zvířata žijící pouze v zajetí.

Život tygří rodiny

Námluvy

Tygři nevolají a neřvou tak často jako lvi. Jedině v době páření je lze slyšet pravidelně. Vynikající znalec tygrů ussurijských N.A.Bajkov, který o nich napsal nádhernou knihu, líčí, jak v zimní mrazivé tajze brobděl v době říje mnoho nocí a počítal kašlavé hluboké hrdelní volání soupeřících samců i lákavé volání samic.
G. B. Schaller při svém několikátem studiu tygrů v indickém národním parku Kanha pozoroval velmi dramatické námluvy. Říjná samice vyšla z hustého lesníhopodrostu na otevřenou paseku a hlasitě volala. Najednou jí začali současně odpovídat 3 tygří samci. Po dlouhém volání vyšel 1. samec z lesa a zamířil k ní. Vtom zlesa vyrazil 2. samec a mocným skokem přistál na hřbetě svého soka. Nastala rvačka, kterou samice se zájmem pozorovala. Vzápětí se objevil 3. samec, sedl si vedle samice a také pozoroval souboj svých soků. Když se po několika minutách 1 z bojujících samců odbelhal do lesa, 3. samec zahnal vítěze, začal olizovat samici, oba se o sebe otírali a zmizeli v lese. Po říji se začíná březí samice připravovat na své nejvýznamnější životní poslání. Nejprvně intenzivně loví, aby nahradilaenergii, kterou vložila do námluv a kterou vyžadují rostoucí embrya v jejím těle. Když jí začnou nabíhat mléčné linie na břiše a vystupovat mléčné bradavky, hledá skryté, bezpečné místo k porodu.
Tygr sibiřský
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jana Bublová Jana Bublová | E-mail | 4. května 2013 v 15:22 | Reagovat

Pěkná stránka, ale vypadá to, že čerpáte jen z Wikipedie.. i fotky.

2 Bell Bell | Web | 22. ledna 2014 v 13:41 | Reagovat

Pěkný... určitě sis s tím dala práci :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama