Lachtan jihoafrický
Lachtan jihoafrický (Arctocephalus pusillus) je šelma z čeledi lachtanovití.
Popis
Samec je velký 180-230 cm, samice 140-180 cm, dospělý jedinec samec váží okolo 200-350 kg, samice 60-120 kg.
Způsob života
Doba páření připadá na listopad a prosinec. Rodí jedno mládě a samice je březí 51 týdnů. Oplodněné vajíčko se z toho asi 4 měsíce nevyvíjí. Mládě bývá obvykle pouze jedno. Samice ho kojí přibližně rok. Nemůže do vody, protože jeho srst nemá ochranu a utopilo by se. Toto období trvá asi dva měsíce. V době rozmnožování se vyskytují na souši. Když jsou malí lachtani schopní plavat, na souš se vrací zřídka. Na rozdíl od tuleňovitýchmají lachtanovití uši a rozdělenou ploutev.
Zadržují v krvi kyslík a dovedou s ním ve vodě šetřit. Dech zadrží i na půl hodiny. Plavou i v hloubce 200 m. Jejich nozdry a boltce se mohou uzavřít. Potopí-li se, tep jim klesne ze 150 na 10 za minutu.
Živí se především lovem mořských ryb a hlavonožců. Průměrná délka života je 15-20 let, v lidské péči až 30 let.
Vyznačují se velkou hravostí. Hrají si např. s kamínky, které vynášejí ze dna, pustí a znovu je chytají. Při obraně mláďat však mohou člověka v přírodě i napadnout.
Výskyt
Původní výskyt je na jižním pobřeží Afriky, Austrálie, Tasmánie. Velké kolonie nalezneme na pobřeží a na skalnatých ostrůvcích, charakteristický je silný zápach trusu šířící se do okolí. Kolonie čítají i několik tisíc jedinců, kde si samci hájí svůj harém, který čítá několik samic.
Lachtan ušatý
Lachtan ušatý či lachtan Stellerův (Eumetopias jubatus) je velký mořský savec, největší zástupce čeledi lachtanovitých (Otariidae), který obývá břehy Tichého oceánu konkrétně od Britské Kolumbie přes Aljašku a ostrovy v Beringově moři, přes pobřeží asijského východu a Japonsko až po Sachalin. Z ploutvonožců ho dokáže co do velikosti dohnat jedině jediný žijící zástupce čeledi mrožovitých (Odobenidae): mrož lední (Odobenus rosmarus).
Jeho méně známý název lachtan Stellerův pochází od George Wilhelma Stellera, po kterém byl tento savec pojmenován na počest toho, že jako první v roce 1741 tento druh popsal.
Popis
Dospělá zvířata jsou barevně světlejší, než ostatní lachtanovití. Jejich srst je převážně světle žlutá či rezavá, případně žlutohnědá nebo velice výjimečně rudá. Po namočení je srst znatelně tmavší, spíše až černá. Samice jsou světlejší, menší, zvláště co se týče hlavy. Mláďata jsou po narození většinou celá černá a váží pouze 23kg. Na váze však rychle přibývají a již za několik dnů dosahují hmotnosti nad 189 kg. Samec tohoto obrovského zvířete může dosáhnout váhy 600 kg, ale výjimkou nejsou ani jedinci, kteří dosáhli 1016 kg nebo dokonce 1120 kg. Zatímco samec běžně dosahuje až přes 3 m, samice jsou podstatně menší; měří maximálně 2,5 m a váží kolem 100 kg. Dospělí jedinci mívají též delší srst na krku, připomínající malou hřívu a na lachtanovitého poměrně veliké ušní boltce, podle kterých získal i své pojmenování.
Způsob života
Skupina lachtanů ušatých o sobě dává vědět svým hlučným štěkotem, který jde slyšet i na 200 metrů. Lachtan ušatý je výhradně masožravec. Loví nejčastěji ryby, ale i olihně a chobotnice. Jeho lov mu usnadňuje i jeho výborná schopnost v plavání, což dokazuje i fakt, že zkoumání obsahu žaludku potvrdilo, že se pro svou potravu umí potopit i do hloubky 180 m.
Velké nebezpečí pro ně představují silné mořské bouře, při kterých jim nepomůže ani jejich výborná plavecká zdatnost a často se následkem vysílení i utopí. Proto se při mořských bouřkách stahují lachtani ušatí ke břehu, kde na skaliskách pomalu přečkávají nepříznivé období.
V období rozmnožování připlouvají na společná shromaždiště nejprve samci, kteří vedou o území bouřlivé boje, které však jen občas končí smrtí jednoho z nich. Každý z nich si snaží přivlastnit území, které je asi 20 až 30 m2. Po soubojích teprve připlouvají samice, kteří se ihned připojují k samcům, kteří si toto území již obsadili. Nejsilnější samci mívají až 80 samic, ale ti slabší jen 7 až 8, někteří jednu a asi jedna čtvrtina nezíská žádnou. Ti se poté připojují k mladým nedospělým samcům, kteří připluli spolu se samicemi. I přesto, že nejsilnější samec dá rázné znamení, že on je nejsilnější, často se najdou jedinci, kteří se mu snaží získané samice odcizit. Proto si je musí samci bedlivě hlídat, zuřivě odhánět slabší samce, což má za následek i to, že samice nepustí do moře ani za potravou.
Když se samice dostane na skaliska, nejprve porodí mláďata a poté se páří. Samci se k samicím chovají velice něžně, přesně naopak jako ke svým sokům, se kterými o ně bojoval, a někteří samci nosí samici dokonce v zubech. Po skončení období rozmnožování odchází ze skalisek nejdříve samice s mláďaty a na závěr teprve samci. V tomto období zkonzumují lachtani ušatí několikrát více potravy, než obvykle. Důvodem toho je stálé hlídání samic, při kterém se nemohl samec pořádně ani nažrat, ani napít. Navíc jsou samci ze stálých soubojů velice unaveni, což se projevuje i u jejich štěkotu, který je velice slabý a střídá ho silné chraptění. I samice jsou na tom stejně, jelikož je samci nepouštěli za potravou.
Lov
Smutným faktem je, že jediným vážným nepřítelem lachtanů ušatých je právě člověk. Až do začátku druhé světové války se ročně ulovilo přes 12 000 až 20 000 lachtanů ušatých, po válce se lov velice mírně stabilizoval. Při lovu se lovci snaží lachtany odehnat od moře a silnější samce zabíjejí nejčastěji střelnými zbraněmi. Nutno však dodat, že v mnohých krajích poskytují lachtani ušatí lidem jedinou obživu.
Lachtan kalifornský
Lachtan kalifornský či lachtan tmavý (Zalophus californianus) je přímořský druh lachtana obývající Tichý oceán. Lachtani kalifornští jsou nepochybně nejhojnějšími ploutvonožci, kteří se mohou dobře přizpůsobit umělým podmínkám. Počet žijících zvířat je opravdu vysoký a jejich populace ročně stoupají o 5,0 %. Jsou to velice inteligentní zvířata a dospělé samce lze poměrně snadno přiučit nejrůznějším kouskům. To je hlavní důvod proč jsou častými a oblíbenými atrakcemi v cirkusech, zoologických zahradách nebo v mořských parcích; v US Navy jsou využíváni také v určitých armádních operacích.
Popis
Samci lachtanů kalifornských dosahují hmotnosti 390 kg a délky asi 2,4 m. Samice jsou podstatně menší než samci. Dosahují hmotnosti 110 kg a délky 2 metrů.
Samce od samice můžeme poznat také díky kostěnému hřebenu na lebce, což na jednu stranu způsobuje, že má hlavu o něco větší. Samice jsou poměrně dost světlejší, než samci. Pokud mají srst suchou, má žlutohnědou či čokoládově hnědou, pokud je mokrá, tmavě hnědou či černou barvu. Mláďata jsou po narození tmavá, ale jejich srst je lesklejší. Rodičům se začne podobat asi po dvou měsících života.
Lokalita rozšíření
Lachtan kalifornský obývá převážně vody u Kalifornie, odkud pochází i jeho název. Žije také v blízkosti Oregonu(Washington) a Britské Kolumbie směrem na sever, v Mexiku a na ostrovech Galapágy směrem na jih. Lachtani kalifornští žili dříve i v blízkosti Japonska, ale dnes jsou již na tomto území pravděpodobně vyhynutí.
Lachtan kalifornský je vysazen na Normandských ostrovech mimo jižní Kalifornie, až k Mexiku. Významnější chovná místa jsou na San Miguelu a na ostrovech Svatého Mikuláše. Chovné populace naopak nežijí jak na vzdáleném severu, tak v Britské Kolumbii.
Lachtan kalifornský dává přednost spíše písečným plážím na jižní části svého rozšíření. Při teplých dnech se lachtani kalifornští zdržují u okrajích vodních skalisek. V noci nebo při chladných dnech jsou lachtani kalifornští méně aktivní a zdržují se ve vnitrozemí nebo na přímořských svazích. Často se zdržují u přístavů nebo na navigačních bójích. Zdržování u těchto člověkem vyrobených věcech jim poskytuje pocit bezpečí před jejich hlavními predátory: kosatkami a bílými žraloky.
Potrava
Jídelníček lachtana kalifornského je opravdu rozmanitý, nejčastěji však žere chobotnice a ryby. Lachtan kalifornský loví hned několik druhů ryb. Zvláště potom lososy, tichomořské tresky, sardinky nebosledě. Lachtani kalifornští jsou velice dobří plavci a jen málokterou rybu nedohoní. Loví nejčastěji v blízkosti břehu u mořského dna. V zajetí se musí lachtani kalifornští krmit čerstvými rybami. Množství potravy u samce v zajetí závisí na jeho věku. Měl by však dostávat přibližně 4000 kg/rok, ale až od svých 10 let. U samic se zjistilo, že mají prudce zvýšený roční příjem potravy až do věku 3 let. Poté samice ve volné přírodě zkonzumují 1800 kg potravy na rok.
Lachtani kalifornští loví buď po jednotlivcích, nebo v malých skupinách, jejíž počet členů závisí na množství dostupné potravy. Při lovu často spolupracují s delfíny, žraloky a mořskými ptáky, kdy společně útočí na obrovské hejna ryb. Lachtani kalifornští, žijící u Washingtonského pobřeží často vyčkávají u řek, kde následovně loví nic netušící lososy. Často strategicky loví i pstruhy americké a bílé jesetery v Bonneville Dam a v dalších místech v Kolumbijské řece, Willamette River a v Puget Sound.
Dospělá samice se může za potravou vydat i několik desítek metrů od břehu a potopit do hloubky 31,1 až 98,2 m, maximálně a vzácně do hloubky 196 až 274 m. Plave průměrnou rychlostí 10,8 km/h. Dospělé samice tráví na souši 1,6-1,9 dnů a na moři přibližně 1,7-4,7 dnů.
Způsob života a rozmnožování
Lachtani kalifornští jsou vysoce sociálně založení a nejvíce porodů probíhá od května do června. Při obsazování teritoria se nejvíce samci předvádějí, vydávají mohutný štěkot a snaží se u svých soků vzbudit dostatečný respekt. V tomto období mají samci poměrně dost energie, uskladněné v podkožním tuku. Klíčovým faktorem je zde velikost, která napomáhá lachtanům kalifornským jak hlavně k vítězství, tak i k vzbuzení dostatečného respektu. Nejtěžší samec déle vyčkává, ale v bojích se prezentuje neobvyklou brutalitou.
Samec dokáže své teritorium pracně udržet nejčastěji asi 27 dní. Samec si musí své samice bedlivě hlídat, jelikož se mu snaží několik samců vždy nějakou samici odcizit. Nejsilnější napětí je však na souši do 21. dne, kdy samice začnou postupně rodit mláďata. Po tomto zuřivém období začínají pomalu bouřlivé boje přecházet jen do výhrůžek, předvádění, kroucení hlavou, funění a hlasitého štěkotu. Většinou získají nejsilnější samci kolem 16 samic na jednoho.
Lachtan kalifornský v Zoo de la Palmyre,Francie.
Březost trvá asi 12 týdnů. Samice porodí nejčastěji na souši, ale není velikou výjimkou ani porod v moři. Mláďata mají po narození oči otevřené a umí "zpívat" spolu se svou matkou.
Mláďata kojí po dobu šesti měsíců a rychle sílí. Životně důležitý tuk do sebe dostávají právě z mateřského mléka, který jej obsahuje. Mateřské mléko lachtanů kalifornských však neobsahuje prospěšnou laktózu. Pravděpodobně po dvou měsících se malý lachtani učí plavat a začínají spolu se svou matkou lovit.
Po výchovném období se samice stahují do severních vod, kde tráví poměrně dlouhou dobu a nabírají nové síly. Nedospělá zvířata migrují na jih.
Lachtan japonský
Lachtan japonský (Zalophus japonicus či Zalophus californianus japonicus) byl ploutvonožec z čeledi lachtanovitých (Pinnidae), který vyhynul zřejmě po roce 1950.
Až do roku 2003 byl považovaný za poddruh lachtana kalifornského (Zalophus californianus ssp. japonicus); nicméně byl později uznán za samostatný druh. I přesto mnoho klasifikátorů považuje lachtana japonského za poddruh lachtana kalifornského a s uznáním za samostatný druh nesouhlasí. Někteří konstatují, že japonicus, californianus a wollenbaeki (Lachtan galapágský) jsou odlišné druhy proto, že mají příliš od sebe vzdálené areály rozšíření a že jsou i vzhledově velice rozdílní.
Dříve obývali Japonské moře, zvláště území pobřežních oblastí u Japonského souostroví a Korejský poloostrov. Zdržovali se převážně na otevřených a rovných písečných pláží, ale občas se objevili i v oblastech, kde převládá převážně skalnatý povrch.
Popis
Samec lachtana japonského byl tmavě šedý, dosahoval hmotnosti od 450 do 560 kg a na délku měřil 2,3 až 2,5m; byly tudíž delší než samci jejich příbuzných lachtanů kalifornských. Samice byly podstatně menší; dosahovali délky 1,64 metrů a měli světlejší barvu srsti než samci.
Rozšíření
Samice většinou porodili na plochých, otevřených písečných plážích a v oblastech, kde převládá skalnatý povrch jen zřídka. Jejich prioritou byl také spánek a odpočinek v jeskyních. Nejvíce pozůstatků lachtana japonského bylo nalezeno v Japonském moři podél pobřežních oblastí u Korejského poloostrova, na souši Japonského souostroví (obojí podél Tichého oceánu a Japonského moře), na Kurilských ostrovech a na jižním cípu Kamčatských poloostrovů.
Staré korejské záznamy také udávají, že byly ostatky nalezeny v rozsáhlých oblastech zahrnující Japonské moře, ale hlavně Bo Hai a Žluté moře.
Vyhynutí
S počátkem 20. století začal počet volně žijících lachtanů japonských rázně klesat s narůstajícím lovem a jen v roce 1900 se ulovilo neuvěřitelných 3200 jedinců, což stálou populaci výrazně ohrozilo. Již v roce 1915 byla situace velice vážná a v přírodě žilo jen na 300 jedinců, ale lov neustával. Netrvalo dlouho a již na konci čtyřicátých let 20. století byla zaznamenána poslední malá skupina lachtanů japonských, která se později stala také kořistí rybářů a tak již padesátá léta můžeme považovat za ty, v kterých byl lachtan japonský zcela vyhuben.