close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kočky 2

17. prosince 2010 v 16:52 |  Obratlovci

Kočka bengálská

Kočka bengálská (Prionailurus bengalensis) je krásně zbarvená malá kočka, žijící v jihovýchodní Asii. Starší latinský název je Felis bengalensis.

Vzhled

  • Hmotnost: 4,5 - 6,8 kg
  • Délka těla: 44-107 cm
  • Délka ocasu: 15-44 cm
  • Výška: 41 cm
Kočka bengálská je velká asi jako domácí kočka, kočky, které žijí v severní části areálu jsou o něco větší. V porovnání s domácí kočkou mají o něco delší končetiny. Základní barva srsti se liší podle poddruhu, většinou je zlatá, zlatočervená nebo zlatošedá až šedohnědá. Kresba je černá, skládá se ze skvrn nebo rozet, skvrny se často slévají do velkých map, na hřbetě se mohou tvořit pruhy. Břicho a brada jsou bílé, také na ušním boltci mají bílou skvrnu, podobně jako další kočkovité šelmy.
Sumaterský poddruh má méně skvrn, které jsou navíc menší, pákistánské kočky jsou šedé a mají nevýraznou kresbu. Srst severněji žijících poddruhů je hustší a méně nápadně zbarvená. Mezi kočkami bengálskými existuje velká variabilita, dokonce tak velká, že některé poddruhy byly původně považovány za samostatné druhy a teprve analýza DNA je odhalila jako poddruh. Krásným příkladem je iriomotská kočka, vzácný poddruh z japonského ostrova Iriomote. Její srst je tmavě hnědá a tečkování je nevýrazné. Kočka z ostrova Tzušima byla nedávno také odhalena jako poddruh bengálské kočky.

Rozšíření a stanoviště

Kočka bengálská žije v celé jihovýchodní Asii, západní hranice rozšíření leží v Pákistánu, severní v Mongolsku a na východní Sibiři. Žije v Indii, Bangladéši, Barmě, Thajsku, Vietnamu, Malajsii, Indonésii, Číně, na Filipínech i vJaponsku.
Obývá deštné pralesy, tropické lesy, ale i křoviny, polopouště i zemědělsky využívanou půdu. Dává přednost blízkosti vody.

Biologie

Kočky bengálské jsou samotářská zvířata s noční aktivitou. Ve dne odpočívají v doupatech v dutinách stromů nebo v jeskyních. Jsou to oportunisté, na zemi i na stromech loví hlodavce i zajíce, malé hmyzožravce, ještěrky, žáby inetopýry. Uloví také malé kopytníky, jako jsou kančilové, kabaři nebo i srnče. Jídelníček si zpestřují rybami a vejci, v obydlených oblastech odnášejí drůbež. Dobře šplhá i plave.
Teritorium jedné kočky mívá rozlohu asi 9 km², kočka si ho označuje močí a výkaly.
V tropech se mohou rozmnožovat celoročně, na severu se páří v březnu a v dubnu. Samice je březí 56-72 dní, pak v doupěti porodí 2-3 koťata. V 10 dnech věku otevírají oči, ve 23 dnech začnou jíst maso. Doupě opouští asi po měsíci. Na rozdíl od ostatních kočkovitých šelem se na péči o koťata podílí i samec.
V zajetí se stává, že samice, pokud je vyrušována, svá mláďata zabije. Přijde-li kočka o koťata, může mít v jednom roce ještě jeden vrh. Bengálské kočky dospívají v 18 měsících věku, v zajetí se mohou dožít až 13 let. Někdy jsou loveny kvůli kožešině, kromě člověka je jejich přirozeným nepřítelem levhart.
Popis obrázku chybí

Kočka bažinná

Synonyma

  • kočka rysová
  • rys bahenní
  • rys bažinný
  • rysec bažinný

Vzhled

  • Hmotnost: 4-16 kg
  • Délka: 50-75 cm + 15-25 cm ocas
  • Výška: 35-38 cm
Srst je jednobarevná, šedohnědá nebo žlutočervená. Špičky uší a ocasu jsou černé. Koťata se rodí mourovatá, postupně ale kresbu ztrácejí.
Kočka bažinná má v poměru k tělu nejdelší končetiny ze všech euroasijských koček.

Rozšíření a početnost

Kočka bažinná žije v Egyptě, okolo Kaspického moře, v Afghánistánu, Indii, Nepálu, Barmě, v Thajsku a jihovýchodní Číně. Vyhledávají rákosové porosty a travnaté plochy v blízkosti stojatých vod nebo pomalu tekoucích řek, kočky bažinné, které žijí v sušších oblastech, se také sdržují v blízkosti vody.
Není ohrožena.

Biologie

Kočky bažinné jsou samotáři. Loví hlavně ve dne, jinak odpočívají v opuštěných norách jiných zvířat. V severních částech svého areálu se páří na konci zimy, na jihu se mohou rozmnožovat celoročně. Březost trvá 8 týdnů, kočka vrhá 3-4 koťata. V 8 měsících se osamostatňují, pohlavně dospějí v roce a půl věku. Někdy může kočka mít až dva vrhy do roka.
Díky svým dlouhým nohám kočka bažinná výborně běhá a skáče, dokáže ulovit bažanta v letu. Živí se vodními ptáky, žábami, rybami a hlodavci, kočky žijící v sušších oblastech loví králíky, pískomily, ještěrky a velké ptáky. Uloví i dikobraza.
Ve starověkém Egyptě byly kočky bažinné cvičeny k lovu vodního ptactva. Díky jejich podobnosti s habešskou kočkou existují hypotézy, že i kočka bažinná je jedním z předků kočky domácí.
Kočka bažinná

Kočka černonohá

Vzhled

  • Hmotnost: 1-2 kg
  • Délka těla: 33-50 cm + 15-20 cm ocas
  • Výška: 25 cm
Srst je žlutohnědá, s tmavší kresbou, která připomíná kresbu levharta. Na tlapkách a mezi prsty jí vyrůstají dlouhé černé chlupy, které ji chrání před spálením se o horký písek. Nohy jsou tedy černé. Odstín srsti se může u různých jedinců lišit, poddruh F.n. thomasi je tmavší. Kocouři jsou větší než samice.

Rozšíření

Kočka černonohá žije pouze v jižní Africe, zvláště v Jihoafrické republice, Botswaně, Namibii a na jihu Angoly. V severní části areálu je rozšířen její světlejší poddruh, F. n. nigripes, v jižní části naopak nalezneme tmavší kočky černonohé.
Na většině území svého rozšíření je kočka černonohá chráněná.

Stanoviště

Kočka černonohá obývá pouště, polopouště a savany jižní Afriky, nejrozšířenější je v poušti Kalahari.

Biologie

Kočka černonohá, zoo Wuppertal
O chování koček černonohých toho příliš nevíme, ale pravděpodobně jsou samotáři, jako většina kočkovitých šelem.
Páří se v srpnu a září, po dvou měsících se v podzemním doupěti rodí pouze 1 nebo 2 koťata. Matka je často přenáší z místa na místo. Koťata rychle rostou a už v šesti týdnech věku jsou odstavená a mohou sama lovit. Pohlavně dospívají ve 20 měsících a mohou se dožít ař 15 let.
Kočky černonohé jsou noční lovci, v některých oblastech loví za úsvitu a za soumraku. Přes den se skrývají v doupatech pod kameny, v opuštěných králičích norách nebo v termitištích - to jim vysloužilo místní pojmenování Anthill tiger, tedy tygr z termitiště.
Jsou to oportunitní lovci, loví bezobratlé, hlodavce, jako zemní veverky a pískomily, malé ještěry, ptáky, vybírají hnízda a nepohrnou mršinou. Velký samec dokáže ulovit afrického zajíce, který váží tolik, jako kočka samotná. Byly popsány případy, kdy kočka zaútočila na ovci. Domorodci věří, že kočka černonohá dokáže zabít žirafu.
Každou noc dokáže kočka černonohá zkonzumovat množství potravy, které odpovídá 1/5 její váhy. Jsou dobře přizpůsobení životu v poušti, podobně jako kočka pouštní nemusí pít, ale veškerou vodu získává z ulovené kořisti.
Kocouři jsou známí pro svoje hlasité hlasové projevy, jeho volání bývá přirovnáváno k řevu velkých koček.

Početní stavy

Přesný stav populace je neznámý. Pravděpodobně se jedná o druh s přirozenou nízkou hustotou populace, proto bývají mnohdy označovány za vzácný druh. Nejsou loveni. Můžou být ohroženi nástrahami pro hubení šakalů, jako jsou jedovaté návnady a pasti. Trávení sarančí často otráví i kočky, které se živí i sarančemi. Kvůli nadměrnému spásání vegetace dobytkem ztrácí svoje přirozené prostředí.
V přírodě mají mnoho přirozených nepřátel, jako jsou jedovatí hadi, šakali, draví ptáci a sovy.
Kočka černonohá

Kočka pouštní

Kočka pouštní nebo také kočka písečná je jedna z nejmenších divokých kočkovitých šelem, obývá pouštní oblasti severní Afriky a Blízkého východu.

Vzhled

  • Hmotnost: 2-3,4 kg
  • Délka: 40-57 cm + 27-35cm ocas
  • Výška: 24-30 cm
Kočka pouštní se od kočky domácí kromě velikosti odlišuje nápadně širokou hlavou a velkými ušními boltci. Má kulaté tělo a krátké končetiny.
Srst je měkká, hustá, jednotvárně pískově nebo šedě zbarvená. Na končetinách a ocasu může být naznačené mourování, záleží na poddruhu. Špička ocasu je černá.
Mezi prstními polštářky jí vyrůstá hustá, hrubá, černá srst, která zabraňuje tomu, aby se kočka bořila do písku.

Rozšíření

Kočka písečná se vyskytuje v aridních oblastech severní Afriky a Blízkého východu, v Alžírsku, Egyptě, Libyi,Maroku, prakticky na celém Arabském poloostrově, v Izraeli, Jordánsku, Íránu, Iráku, její areál zasahuje přesAfghánistán až do Pákistánu.
V Africe se vyskytuje i v Čadu a Nigeru.
Její populace je ale rozdělena do pěti oddělených míst výskytu, dvě jsou v Africe, jedna je na Arabském poloostrově, jedna má centrum v Pákistánu a poslední je v okolí Kaspického moře.
Jestli byl někdy areál kočky písečné jednotný, není jisté. Nicméně, vzhledem k obtížnosti najít kočku písečnou v jejím přirozeném prostředí, je možné, že kočky žijí i na mnoha místech, kde jejich výskyt není potvrzen.

Stanoviště

Kočka písečná žije v písečných nebo kamenitých pouštích, vyhýbá se oblastem s utuženou půdou. Žije také v pouštních horských oblastech.

Biologie

Kromě doby páření žije samotářsky. Není zcela jasné, jakým způsobem v přírodě naleznou partnera k páření, kočky písečné žijí roztroušeně, jejich teritorium může mít rozlohu až 16 km². V době páření vydávají štěkavé zvuky, ty zřejmě slouží k přilákání opačného pohlaví.
V zajetí se páří i vícekrát ročně. Saharské populace se páří od ledna do dubna, v Turkmenistánu se kočky páří v dubnu, v Pákistánu od září do října. Březost trvá 59-63 dní, pak se rodí 1-8 koťat, průměrně 4-5. Koťata sexuálně dospívají v 9-14 měsících věku. Koťata mají velkou úmrtnost, až 41%.
V zajetí se kočka písečná dožívá až 13 let.
Kočka písečná je aktivní v noci. Přes den se skrývá ve vyhrabaných doupatech. Jedna kočka může mít i více takových nor. Vzácně je pozorována, jak přes den leží na zádech před doupětem.
Má výborně vyvinutý čich a zejména sluch, který používá při lovu. Dokáže slyšet svou kořist pod vrstvou písku, následně ji vyhrabe. Její hlavní kořistí je pískomil, loví také hmyz, ještěrky a ptáky, někdy i drůbež. Dokáže ulovit také jedovaté hady, které nejprve je omráčí úderem tlapky. Ve své podstatě je to oportunista, který nevynechá žádnou příležitost jak se v poušti nasytit. Její kořist je pro kočku také hlavním zdrojem vody.
Kočka písečná není moc dobrý běžec nebo skokan, ale výborně hrabe. Její drápy také nejsou tak ostré, jako u jiných koček, protože v poušti není příliš příležitostí si je nabrousit.
Jejím přirozeným nepřítelem jsou šakali, draví ptáci, sovy a jedovatí hadi.

Početní stavy

Kočka písečná se velmi špatně pozoruje v přírodě. Téměř nezanechává stopy v písku, zbarvení srsti ji činí neviditelnou. Je o ní známo, že při oslnění baterkou zavírá oči, takže nejsou vidět ani odlesky jejích očí.
Jako jedna z mála kočkovitých šelem není ohrožována úbytkem svého přirozeného prostředí. Místní obyvatelstvo ji nezabíjí, navzdory tomu, že někdy loví i domácí ptáky. Kočka pouštní totiž údajně dělala společnost proroku Mohamedovi, a to ji chrání.
Je ale ohrožována lovem za účelem prodeje do soukromých zoo. Důsledek válek v oblasti jejího výskytu na populaci písečných koček je neznámý.
IUCN odhaduje její početní stavy na 5000 dospělých jedinců. Jak již bylo zmíněno, zjišťování stavu populací je velmi obtížné, ne-li nemožné.
Kočka písečná je zapsána v příloze CITES 2.
Kočka pouštní

Kočka divoká

Kočka divoká (Felis silvestris) je savec z čeledi kočkovitých. Její poddruhy, kočka plavá a kočka stepní, jsou předkové dnešní domestikované kočky domácí. Dožívá se 15-20 let. V České republice se až na výjimky (např. v Národním parku Podyjí) přirozeně nevyskytuje, ačkoliv k nám může pronikat z prosperující populace v Bavorsku. Je - vedle rysa ostrovida - jediným zdejším zástupcem kočkovitých šelem. Více rozšířená je na Slovensku, kde žije několik set jedinců. Další roztroušené populace se nacházejí v Evropě a Asii.

Popis

Kočka divoká, zoo Děčín
Kočka divoká může vážit 1,2-11 kg a dosáhnout délky 47-80 cm. Má na první pohled zavalitější postavu než kočka domácí, zejména díky delší a hustější srsti; tento rozdíl je nejvíce patrný v zimě. Kočka divoká má také větší hlavu s dlouhými vousky a menšíma ušima. Je zbarvena šedohnědě až šedožlutě, s výrazným pruhováním na hřbetu, ocase a nohách. Na hřbetu je výrazný tmavý pás, zatímco břicho bývá krémově žluté. Od zdivočelé kočky domácí ji lze rozlišit zejména dle ocasu: ocas kočky divoké je kratší než polovina délky jejího těla, po celé délce huňatý a před špičkou má 3-4 pruhy, zatímco zdivočelá kočka domácí má ocas delší než polovinu délky svého těla, postupně se zužuje a má větší počet pruhů u špičky.

Životní areál

Pro kočku divokou jsou typické smíšené a listnaté lesy v podhůří nebo na vrchovinách, výjimečně se vyskytuje ve vysokých horách nebo v nížinách. Přes den odpočívá ve své skrýši (např. dutiny stromů, vývraty, skalní dutiny, nory jezevců apod.), za teplých dnů se však ráda vyhřívá na slunci. Na lov vyráží v noci.

Potrava

Její potravu tvoří až z 80 % hlodavci, dále ptáci a jiní drobní obratlovci, výjimečně uloví i větší zvířata (např. divokého králíka, zajíce nebo srnče).

Rozmnožování

Žije samotářsky. V době páření, které v České republice spadá do jarních měsíců, se na čas stává společenskou a svého partnera láká hlasitým mňoukáním. Celkově se říje podobá říji koček domácích, ale je více skrytá a probíhá hlavně v noci. Březost trvá cca 65 dnů a končí porodem tří až pěti koťat. Koťata obyčejně vrhá od dubna do června a stará se o ně až do podzimu, kdy se osamostatňují. Dospělosti dosahují zhruba ve stáří dvanácti měsíců. Matka mláďata brání (postaví se i člověku) a v případě ohrožení je přenáší do jiného úkrytu.
Kočka divoká
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama