close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kočky

17. prosince 2010 v 16:34 |  Obratlovci

Kočka mramorovaná

Vzhled

  • Délka těla: 45-53 cm
  • Délka ocasu: 47-55 cm
  • Hmotnost: 2-5 kg
Kočka mramorovaná se podobá se malému levhartu obláčkovému. Základní barva je žlutohnědá, kresba je tvořena velkými, nepravidelnými tmavými skvrnami, které jsou ve středu světlejší. Kresba přechází i na ocas, končetiny a hlavu, kde se rozpadá na tmavé puntíky a pruhy. Mramorování je výrazné, ostřeji ohraničené než mramorovaná kresba domácích koček. Břicho je světlejší, brada a horní pysk mohou být až bílé. Špička ocasu je černá. Stejně jako tygr nebo levhart obláčkový, i kočka mramorovaná má na boltci bílou skvrnu, která slouží ke komunikaci s ostatními kočkami. Jedním z projevů agrese je totiž přiložení uší k hlavě - při tom je skrvna dobře viditelná.
Srst je velmi hustá a měkká, s bohatou podsadou.
Je to svalnatá, pevná kočka s širokou, kulatou hlavou. Očnice je celá ohraničená kostí - to je u kočkovitých šelem neobvyklé, část bývá tvořena jen vazivem. Horní třenový zub často chybí, zato špičáky jsou velmi dlouhé a silné. Ocas je silný a velmi dlouhý, tvoří skoro polovinu délky těla.

Rozšíření

Kočka mramorovaná žije v jihovýchodní Asii, areál jejího rozšíření sahá ze severní Indie přes Nepál, Barmu, Thajskoa Malajsii až na indonéské ostrovy Sumatru a Borneo.

Stanoviště

Je závislá na vlhkých deštných pralesech. Žije v korunách stromů, kde také nalézá potravu. Zdá se, že v pralesech jihovýchodní Asie zastává podobnou úlohu, jako jihoamerický margay.

Biologie

O životě kočky mramorované toho není moc známo. Žije samotářským způsobem života a málokdy se ji podaří pozorovat nebo vyfotografovat ve volné přírodě. Předpokládá se, že je aktivní hlavně v noci. Výborně šplhá a loví veverky, ptáky, ještěrky, žáby a jiné stromové živočichy.
V zajetí přichází samice do říje každý měsíc, jak je tomu v přírodě, není známo. Březost trvá asi 81 dní, pak se rodí 1 - 4 mláďat. Obvykle ale bývají dvě. Koťata jsou hnědě skrvnitá srst a rychle rostou. Ve čtyřech měsících se objeví mramorovaná kresba, pohlavně dospívají ve 21 měsících.
V zoologických zahradách se chovají zřídka, v zajetí se také velmi špatně rozmnožují a koťata musí být často odchovávána člověkem.
Kočka mramorovaná

Kočka bornejská

Kočka bornejská (Pardofelis badia, dříve Felis badia nebo Catopuma badia; české synonymum je kočka Grayova) je endemický druh malé kočkovité šelmy, obývající pouze ostrov Borneo. Veškeré údaje o druhu pocházejí ze šesti kůží ulovených koček a jednoho živého jedince, který byl chycen v listopadu roku 1992. V přírodě je pozorována jen málokdy a o jejím způsobu života není nic známo.

Popis

  • Hmotnost: 2,3-4,5 kg
  • Délka: 53-67 cm + 32-39 cm ocas
  • Výška: 28 cm
Kočka bornejská se podobá malé kočce Temminckově, srst je zlatohnědá, červenohnědá nebo šedavá, krátká a bez kresby. Břicho je světlejší, uši tmavě hnědé, ocas je hnědý. Konec ocasu je bílý, ale úplně na špičce je černá skvrna.
Zvláštností kočky bornejské je, že první horní třenový zub má pouze jeden kořen a je menší, než u ostatních kočkovitých šelem.

Rozšíření a stanoviště

Kočka bornejská žije pouze na Borneu, obývá tropický deštný prales, pravděpodobně se zdržuje v blízkosti vody.

Kořist

Loví hlodavce a ptáky, pojídá i mršiny a opice. Kočka bornejská zaútočí i na živočichy větší, než je ona sama (Postanowicz, 2001).
Popis obrázku chybí

Kočka Temminckova

Kočka Temminckova (Pardofelis temminckii) je středně velká divoká kočka, žijící v pralesech jihovýchodní Asie. Dříve byla zařazována do rodu Felis, nebo do rodu Profelis, spolu s kočkou zlatou, které se velmi podobá, ale - jak se ukázalo - není s ní až tolik příbuzná. V současnosti patří do rodu Pardofelis, ze kterého bývá občas společně s kočkou bornejskou vyčleňována do rodu Catopuma.

Vzhled

  • Hmotnost: 6-16 kg
  • Délka těla: 50-105 cm + 35-56 cm ocas
Srst je krátká, zlatohnědá, načervenalá nebo našedlá, obvykle bez kresby nebo jen se slabě naznačenými skvrnami. V Číně ale žijí i kočky, které mají skvrny podobně jako leopard a vypadají jako kočka bengálská. Zdá se, že je jedná o recesivní znak. Existují také úplně černé kočky Temminckovy.
Spodní strana ocasu je bílá, to slouží pravděpodobně k dorozumívání se s ostatními jedinci.

Rozšíření a stanoviště

Kočka Temminckova obývá tropické pralesy a subtropické lesy jihovýchodní Asie, od Nepálu, Indie a Číny až po Indonéský ostrov Sumatra. Jen zřídka žije na otevřených plochách.
Vyskytuje se v nížinách i v Himalájích do nadmořské výšky 3000 m n. m.
Kromě lovu jsou kočky ohrožené hlavně kácením pralesů a ničením jejich přirozeného prostředí.

Biologie

O chování koček Temminckových je toho známo jen málo, a většina informací pochází ze sledování v zajetí. Předpokládá se, že jsou aktivní hlavně v noci a že jsou samotáři, jako ostatní kočkovité šelmy.
Páří se celoročně, samice je v říji každých 39 dní. Březost trvá asi 90 dní, pak se rodí 1-2 koťata. V zajetí s péčí o mláďata pomáhali i samci, ale není známo, jestli je tomu tak i v přírodě. Samice pohlavně dospívají v 18-24 měsících, samci ve dvou letech věku. V zajetí se může kočka dožít až 20 let.
Kočky Temminckovy loví hlavně na zemi, ale umějí i dobře šplhat. Loví hlodavce, ptáky, ještěrky a všelijaké malé savce, také malé kopytníky, jako je muntžak, druh malého jelena. Zdá se, že jsou to oportunitní lovci. Je prokázáno, že zabíjejí také kozy, ovce a buvolí telata. Větší kořist loví v párech (Lekagul and McNeely, 1977).
Popis obrázku chybí

Kočka horská

Kočka horská (Leopardus jacobita) je jedna z nejvzácnějších a nejméně známých kočkovitých šelem. Je to malá kočka připomínající zmenšeného sněžného leoparda a stejně jako on obývá vysoké hory, vrcholky jihoamerických And.

Popis

  • Hmotnost: 4-7 kg
  • Délka těla: 57-64 cm
  • Délka ocasu: 35-48 cm
  • Výška: 36 cm
Kočka horská je o něco málo větší než kočka domácí. Nápadný je velmi tlustý a dlouhý ocas. Zvláštností kočky horské jsou některé znaky na lebce, přesněji velká, dvoukomorová sluchová výduť (bulla tympanica)
Srst je hustá a dlouhá, na hřbetě až 4 cm, 3,5 cm dlouhé chlupy vyrůstají na ocase. Základní barva je stříbrošedá nebo popelavá, hnědošedá nebo načervenalá. Tmavší, na těle nepříliš zřetelná kresba je tvořená rezavými rozetami na bocích a pruhy. Končetiny jsou mourované, s černošedou kresbou. Břicho je světlejší, s tmavými tečkami, ušní boltce jsou vždy šedé. Ocas je kroužkovaný, kroužků bývá šest až devět, u mladých zvířat jich bývá i více a jsou tenčí. Někteří jedinci mají špičku ocasu bílou.
Kočka horská bývá zaměňována s horskou formou kočky pampové, jejíž areál se překrývá s místy výskytu kočky horské (sympatrický výskyt). Srst kočky pampové je spíše žlutohnědá s tmavší, výraznější kresbou. Také má kratší ocas.

Rozšíření a stanoviště

Kočka horská obývá skalnaté vysokohorské pouště Andských vrcholů v nadmořské výšce nad 3000 m. n. m. Areál jejich výskytu je pruh táhnoucí se od severníhoChile a severozápadní Argentiny na jih Peru a do jihozápadních oblastí Bolívie.
Žijí na skalnatých, velmi suchých a chladných vrcholech vysoko nad hranicí lesa. Vegetace je tvořena zakrslými trávami a keři. Také se vyskytují na vysokohorských vlhkých loukách a vzácně i při hranici sněhu. Největší nadmořská výška, ve které byla kočka horská spatřena, je 5100 m. n. m.
Areál kočky horské není a nemůže být jednotný, protože náhorní plošiny jsou rozděleny hlubokými údolími.

Biologie

O chování kočky horské je toho známo jen velice málo. V posledních 25 letech bylo zdokumentováno méně než 10 pozorování kočky horské v jejím přirozeném prostředí, a žádná kočka není chována v zajetí. V zoologických sbírkách na celém světě je pouze pět lebek této vzácné kočkovité šelmy. Teprve v dubnu 2004 se podařilo odchytit jednu samici a vybavit jí telemetrickým obojkem, následně bylo odchyceno a označeno ještě dalších devět jedinců. Sledování ukázalo, že kočky horské jsou aktivní hlavně v noci nebo jsou diurnální (aktivní za soumraku a za úsvitu). Jsou samotářské a nebojí se lidí (Yensen and Seymour, 2000).
Jejich hlavní kořistí jsou pravděpodobně činčily, na jejíchž lov jsou specializované; jejich hlavní kořistí je činčila krátkoocasá a činčily rodu Lagidium, jako je činčila ušatá nebo činčila horská. Pravděpodobně loví také další malé hlodavce, jako je tukotuko, malé ptáky a plazy.
Pokusy vybavit obojkem i další kočky horské byly ukončeny poté, co byla první označená samice nalezena mrtvá v pytlácké pasti.

Ohrožení

Kočka horská je v celém svém areálu velmi vzácná, odhaduje se, že na celém světě žije méně než 2500 rozmnožujících se jedinců. Na rozdíl od ostatních kočkovitých šelem není ohrožována dvěma nejčastějšími příčinami vymírání druhů - ztrátou životního prostředí a ilegálním lovem ve velkém. Na náhorních plošinách, kde kočka horská žije, je totiž velmi malá hustota lidského osídlení, a kočky horské jsou příliš vzácné, než aby se vyplatilo je lovit kvůli kožešině.
Indiáni je nazývají titi a považují je za posvátná zvířata. Vycpané kočky nebo jejich kůže jsou používány při ceremoniích, které mají zajistit dobrou úrodu anebo vysokoprodukčnost domácích zvířat. V severní Bolívii a Chile existuje další pověra - kdo spatří kočku horskou, musí jí zabít, jinak ho stihne smůla. Pytlačení, společně s fragmentací populace, je největším rizikem pro přežití druhu.
Dalším důvodem, proč jsou kočky horské tak vzácné, může být jejich potravní specializace. Činčily žijí v malých koloniích (max 60 jedinců) a jejich výskyt je roztroušený. Proto má kočka horská velké teritorium a malou populační hustotu. A existují teorie, že hlavní kořistí kočky horské je (byla) jen jeden druh činčily, činčila krátkoocasá, jejíchž populace byla zmasakrována kvůi kvalitní kožešině na počátku 20. století. Činčila krátkoocasá je v současnosti kriticky ohroženým druhem, je dokonce možné, že v přírodě vyhynula. I ostatní druhy činčil byly a jsou loveny. Je-li kočka horská potravním specialistou, hlavní příčinou vzácnosti kočky horské by pak byl nedostatek potravy v důsledku nadměrného lovu její hlavní kořisti člověkem.
Oficiálně je kočka horská chráněná ve všech čtyřech státech, kde se vyskytuje, Washingtonská úmluva jí zařazuje v příloze I.
Popis obrázku chybí

Kočka tmavá

Kočka tmavá (Leopardus guigna), nazývaná také tigrillo a ve své domovině Guiña, je vzácný druh malé kočkovité šelmy obývající lesy ve středním a jižním Chile. Je to nejmenší druh kočkovité šelmy na západní polokouli.

Popis

  • Hmotnost: 1,8-2,7 kg
  • Délka těla: 39-51 cm
  • Délka ocasu: 19-25 cm
  • Výška: 25 cm
Velikostí je kočka tmavá asi poloviční oproti kočce domácí a podobá se malé kočce slaništní, se kterou je blízce příbuzná. Je dokonce možné, že kočka tmavá je pouze její poddruh. Kočka tmavá má ve srovnání s kočkou slaništní kratší obličejovou část hlavy a krátký silnější ocas. Také má poměrně velké tlapky.
Srst je šedohnědá, žlutohnědá nebo hnědavá s tmavší kresbou, která je tvořená množstvím černých kulatých skvrn, které často splývají v pruhy, hlavně na obličeji, ramenou a na hřbetě. Ocas je kroužkovaný. Ušní boltce jsou, podobně jako u kočky slaništní, černé s bílou skvrnou k vizuální komunikaci s ostatními kočkami. Břicho je bělavé.
Poddruh L. guigna guigna je poněkud menší a kresba je výrazná, tyto kočky tmavé mají tečky i na končetinách. Oproti tomu jedinci z poddruhu L. guigna tigrillo mají kresbu méně nápadnou, podkladová barva bývá světlejší a na končetinách žádná kresba není.
U obou poddruhů nejsou vzácností melanističtí, černí jedinci. Zdá se, že výskyt melanistického zbarvení stoupá se zeměpisnou šířkou (Miller and Rottmann, 1976); černé kočky jsou nejhojnější v oblasti Guaitecas a Chiloé v Chile.

Rozšíření

Kočka tmavá je endemit And, její areál je omezen území státu Chile a Argentiny. Vyskytuje se v oblasti od centrální chilského regionu Coquimbo přes Guaitecasa a Chiloé až po argentinskou provincii Chubut a Santa Cruz.

Stanoviště

Kočka tmavá je vázána na vlhké lesy mírného pásma, dává přednost stálezeleným deštným lesům nebo opadavým vlhkým lesům na svazích And, až k hranici lesa (1900 až 2500 m. n. m.). Jsou to vlhké lesy charakterizované přítomností bambusů v podrostu, liány a epifytní rostliny, hlavní druhy stromů jsou araukárie a pabuky. Byla pozorována také ve tvrdolistých lesích, jehličnatém nebo horském lese.

Biologie

O chování kočky tmavé je známo jen velmi málo. Pravděpodobně je aktivní v noci, kdy loví malé obratlovce, na zemi žijící hlodavce, ptáky nebo malé plazy. Větší samci někdy loví i domácí drůbež. Velmi dobře šplhá, na stromech odpočívá a ukrývá se tam před nebezpečím; možná loví i ve větvích. V zajetí má denní aktivitu (Green, 1991).
Březost trvá 72-78 dní, poté se rodí průměrně dvě koťata, která pohlavně dospívají až ve dvou letech. V zajetí se kočka tmavá dožívá až 11 let.
Popis obrázku chybí

Kočka slaništní

Popis

  • Hmotnost: 3-8 kg
  • Délka těla: 45-75 cm
  • Délka ocasu: 24-38 cm
  • Výška: 15-25 cm
Kočka slaništní je velká asi jako kočka domácí. Samci jsou o něco větší než samice a velikost záleží také na poddruhu; největší kočky slaništní žijí v okolí Rio Gallegos v Patagónii. Je štíhlá, lehce stavěná, má protáhlé tělo a nohy jsou stejně dlouhé jako ocas. Hlava je krátká a široká.
Srst je černě skvrnitá, základní barva kolísá od okrové (severní poddruhy) přes zlatohnědou, rudohnědou až šedou nebo stříbrošedou barvu jížních poddruhů. Kresba je dobře zřetelná, symetrická, kulaté černé skvrny se slévají v pruhy, typicky tvoří "obojek" kolem krku zvířete. Kresba na hlavě sestává z černých pruhů vedoucích z koutku oka a tlamy až k uším a několika rovnoběžným pruhům, které se táhnou z čela až na temeno hlavy. Ušní boltce jsou černé s bílou skvrnou, která slouží ke komunikaci s ostatními kočkami. Konec osasu je kroužkovaný, špička pak černá. Srst jižněji žijících koček je poněkud delší a kresba méně zřetelná.
Světlejší zbarvení a nezřetelnou kresbu nalezneme také u poddruhu O. geoffroyi salinarum, který žije v severní Argentině. Takové kočky se nazývají gato de las salinas. V severní části areálu se můžeme setkat také s melanistickými, černými jedinci.

Rozšíření

Areál kočky slaništní sahá od oblasti Gran Chaco v Uruguayi a Paraguayi, Rio Grande v Brazílii a jižní Bolívie přesChile a Argentinu až k Magellanově průlivu. Společně s pumou je to nejjižněji žijící kočkovitá šelma.

Stanoviště

Kočka slaništní v Argentinské zoo
Kočka slaništní v Berlínské zoo
Kočka slaništní je přizpůsobivá a obývá rozmanitá prostředí, ale dává přednost hustým lesům nebo oblasti s nízkými stromy a křovinami, které jí poskytují úkryt. Typicky se vyhýbá tropickým deštným pralesům a nadmořským výškám nad 3000 m. n. m. Její preference husté vegetace znamená, že může sdílet území s kočkou pampovou, která naopak vyhledává otevřenější krajinu. Oba druhy si proto nekonkurují.

Biologie

Je to samotářská šelma s převážně noční aktivitou. Žije skrytým způsobem života, je plachá a člověku se vyhýbá. Potravu hledají snad převážně na zemi, ale kočka slaništní také výborně šplhá. Ve větvích stromů snad loví ptáky, byla pozorována, jak spí na nižších větvích a na stromech se také páří.
Její oblíbenou kořistí jsou malí ptáci, ještěrky, hlodavci nebo hmyz. V některých místech loví také ryby, kočky slaništní velmi dobře plavou. Jídelníček si zpestřují také vejci.
Páří se celoročně, březost trvá 62-72 dní. 2-3 koťata přicházejí na svět v doupěti pod keřem, v dutině pod kořeny stromu nebo i v malých jeskyních. Koťata otvírají oči po 8 dnech, v šesti týdnech věku už skvěle šplhají a v 8 měsících věku jsou již samostatná. Pohlavně dospívají poměrně pozdě, až ve 14 měsících.

Ochrana druhu

V 80. letech minulého století, po zapsání jaguára, ocelota a margaye do příloh CITES a omezení obchodu s jejich kožešinami, dramaticky stoupla poptávka po kožešinách kočky slaništní. Protože kočky slaništní jsou menší, k výrobě jednoho kabátu je potřeba 25 kůží. Vysoká poptávka vedla k tisícům ulovených koček - jen ve státě Paraguay bylo v roce 1981, kdy lov vrcholil, zastřeleno 72 000 koček slaništních (Caldwell, 1984). Zapsání kočky slaništní do přílohy II omezilo lov, ale pokles populace pokračoval; od roku 1992 je kočka v příloze I a obchod s jejími kožešinami je ilegální.
I přes pokračující ilegální lov jsou kočky slaništní považovány za nejhojnější druh malé kočkovité šelmy v Jižní Americe. Je to možné, protože zvláštností kočky slaništní je malé teritorium obhajované jednou kočkou (cca 2,5 km² u samic, u samce asi 3x větší) a tím pádem mají velkou populační hustotu v porovnání s ostatními druhy koček. Přesné stavy ale nejsou známy.
Kočka slaništní

Kočka cejlonská

Popis

  • Hmotnost: 1,1-1,6 kg
  • Délka těla: 35-48 cm
  • Délka ocasu: 15-25 cm
Srst je šedá, šedohnědá nebo načervenalá, s rezavými tečkami. Z temene hlavy se táhnou čtyři tmavé pruhy, břicho je bílé s černými tečkami. Cejlonská kočka se podobá příbuzné kočce bengálské, ale kresba je méně zřetelná.

Rozšíření a stanoviště

Poddruh P. rubiginosus rubignosa, žije na indickém subkontinentu, ostatní dva poddruhy se vyskytují pouze na Srí Lance. V Indii jsou rozšířené hlavně na jihu, menší populace žijí také severněji, ve státech Gudžarát, Džammú a Kašmír.
Indický poddruh žije v suchém tropickém lese a v křovinách, cejlonské poddruhy naproti tomu obývají horskétropické deštné pralesy. Tento rozdíl ve stanovištích jednotlivých poddruhů je zřejmě způsoben konkurencí dalších druhů malých koček, které jsou větší než kočka cejlonská a proto jsou schopné ji vytlačit. Na Srí Lance je to kočka bažinná, která dává přednost otevřené krajině, v Indii je to kočka bengálská, která naopak preferuje vlhčí lesy a blízkost vody.

Biologie

O chování kočky cejlonské v jejím přirozeném prostředí je toho známo jen velmi málo. Jsou převážně noční, samotářské a velmi teritoriální. Přes den se skrývají ve větvích stromů nebo v dutinách. Dobře šplhají a většinu času tráví na stromech.
Pravděpodobně se živí malými obratlovci, jako jsou hlodavci, ptáci a ještěrky. Podle některých zpráv napadá také drůbež, když k tomu má příležitost (IUCN, 1996).
Březost trvá 67 dní, v jednom vrhu bývá jen jedno nebo dvě koťata. Obvykle se rodí v dubnu, samice vrhá mláďata v doupěti, někdy i na půdách domů.
Popis obrázku chybí

Kočka rybářská

Popis

  • Hmotnost: 5,9-11,7 kg
  • Délka těla: 65-100 cm
  • Délka ocasu: 38-41 cm
  • Výška: 25-33 cm
Kočka rybářská patří mezi větší malé kočky, je o něco větší než kočka domácí. Samci jsou výrazně větší a robustnější než samice. Jsou podsadité, silné, s kratšími končetinami a krátkým, tupě zakončeným ocasem, který na první pohled vypadá jako useknutý. Vzhledem připomínají cibetku, rodové jméno cibetky, viverra, tedy dalo název druhovému jménu kočky rybářské, tedy P. viverrinus.
Zvláštností kočky rybářské jsou plovací blány mezi prsty předních končetin a fakt, že i zatažené drápy neustále vyčnívají z pochev, kočka rybářská je nedokáže zatáhnout úplně.
Barva srsti je tmavě šedá,s černými kulatými skvrnkami. Okolí čenichu a spodní část brady jsou bílé, stejně tak flíčky na uších. Od čenichu se mezi uši až na krk táhnou tmavé pruhy.

Rozšíření a stanoviště

Kočky rybářské pocházejí z jižní a jihovýchodní Asie,kde obývají prostory poblíž vody. Vyskytují se jak v močálech a mokřinách, tak na březích potoků a řek. Obývají také mangrovové porosty.

Biologie

Kočka rybářská v zoo v San Diegu
Kočky rybářské jsou plachá samotářská zvířata, která se vyhýbají člověku. Potravu si hledají u vodních ploch. Jak napovídá jejich jméno, živí se převážně rybami, k jejichž chycení jsou skvěle přizpůsobeny. Drápy na předních končetinách používají jako harpunu a pro svou kořist se dokážou i potopit. V tomto případě přitisknou uši k hlavě, aby jim do nich nenateklo. Jejich kořistí se ale stávají i žáby, raci, měkkýši, vodní hmyz, nepohrdne ani na souši ulovenou myší, malým savcem či ptákem. Někdy napadají dobytek, živí se i mršinami. Údajně dokážou odnést i nemluvně.
O jejich rozmnožování v přírodě toho není moc známo a většina informací pochází z pozorování koček žijících v zajetí. Kočky rybářské se páří jednou ročně, většinou v lednu nebo únoru. Březost trvá 63 dní, po té samice vrhne 1-4 koťata, obvykle jsou ve vrhu 2 mláďata. V zajetí s péčí o mláďata pomáhá i samec, ale neví se, jestli je tomu tak i v přírodě. Koťata jsou odstavena v půl roce věku a v 10 měsících se osamostatňují. V zajetí se mohou dožít až 12 let.
Jejich jediným známým nepřítelem je člověk. Jsou ohroženy hlavně vysušováním mokřadů kvůli zemědělství, kácením vegetace i lovem kvůli masu, kožešině nebo kvůli útokům na dobytek.
Popis obrázku chybí
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama