close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapybara, Osmák degu, Činčila, Nutrie říční

11. prosince 2010 v 12:21 |  Obratlovci

Kapybara

Kapybara (Hydrochoerus hydrochaeris) je největším žijícím hlodavcem. Jejich přirozené prostředí je v tropických a teplých krajích Jižní Ameriky východně od And, vždy blízko u vody. 

Výskyt

Od Panamy až po ústí La Platy u Buenos Aires v Argentině, východně od And. Žije ve vodním prostředí všude tam, kde ještě nebyla vyhubena. Západně od And je rozšířena až po zalesněné oblasti Chocó v Kolumbii. Obrovský areál, větší než Evropa, však není osídlen stejnoměrně. Centrum výskytu kapybary se nalézá na záplavových územích velkých řek, zejména v povodí Orinoka v oblasti Llanos, na Amazonce, v Pantanalu plošiny Mato Groso, na záplavových územích v oblasti Gran Chaco a podél řeky Paraná až k ústí La Platy. Větší ohniska výskytu kapybary se nalézají i na savanách severovýchodní Bolívie.

Prostředí a stanoviště

Pobřežní pásmo řek (vodní prostředí jsou kapybary nuceny vyhledávat i z termoregulačních důvodů, neboť na souši se jejich mohutné tělo rychle přehřívá), především záplavová území s bohatým travním porostem. Jméno "kapybara" má původ v nářečí indiánského kmene Guarani a znamená "pán trávy".

Vzhled

  • Hmotnost: až 80 kg
  • Délka těla: 1- 1,3 m
  • Výška v kohoutku: 50 cm
Mohutný, tupě zakončený čenich, bez ocasu. Na zemi sedí často jako pes. Základní zbarvení je hnědé. Srst je překryta dlouhými a hrubými pesíky, podsada je hustá a měkká. Srst ve střední části hřbetu je delší a tmavší než na bocích těla. Hlava má tvar pravoúhlého hranolu, což podtrhuje nápadně ploché čelo. Nozdry leží vysoko na hlavě, což umožňuje kapybarám dýchat, aniž by vysunovaly oči a ušní boltce nad vodní hladinu. Relativně malé ušní boltce zřetelně vystupují ze srsti. Oči jsou malé a tmavé, nažloutlé, nebo načervenalé. Velkou část hlavy zabírají čelisti s mohutnými obloukovitými řezáky, hluboko zasazenými až do oblasti stoliček. Řezáky s neukončeným růstem jsou zabrušovány stálým hlodáním tvrdé rostlinné potravy. Největší, dominantní samečci mají u kořene nosu černě se lesknoucí pachovou kožní žlázu zvanou "morillo", která v období rozmnožování produkuje bělavý sekret. Ten kapybary využívají ke značkování. Podobné žlázy, avšak podstatně menší, mají i samičky. Mohutné tělo kapybary se pohybuje na krátkých kulovitých končetinách. Mezi prsty se nachází krátká plovací blána. Na předních končetinách jsou čtyři, na zadních pouze tři prsty, zakončené drápy ve tvaru kopýtek.

Chování

V nebezpečí vždy utíkají do vody a ozývají se ječivým alarmujícím hlasem. Individuální hlasová komunikace probíhá pomocí chrochtání a švitoření, slyšitelného většinou jen zblízka. Je výborný plavec a dovede se i potápět, pod vodou vydrží 8 až 10 minut. Žije ve skupinách, jeden samec kolem sebe shromažďuje harém samic různého stáří a páří se s každou z nich. Na příhodných místech, jako např. v bažinách Ilha de Marajó, se kapybary shromažďují do velkých skupin a můžeme tu potkat i stočlenná stáda. Přes den se kapybary ukrývají, za šera se vydávají za potravou. Jejich sociální chování se v průběhu roku mění. V období sucha se shromažďují ve značném počtu u zbylých vodních nádrží a chovají se k sobě tolerantně. Se stoupající vodní hladinou jednotlivé skupiny migrují do okolní vegetace, kde si dominantní samci značí svá teritoria sekretem pachových žláz uložených u kořene nosu.Jsou poměrně plaché a žijí ve skupinách na březích řek.

Rozmnožování

Samec kapybary, Zoo Praha
Páření probíhá ve vodě. Samice je březí pět až pět a půl měsíce a jednou či dvakrát do roka rodí 2-4 mláďata.Hmotnost mláďat se pohybuje okolo 1,5 kg. Jsou dokonale vyvinutá, hned následující den přijímají pevnou potravu. Přesto je matka kojí ještě dva měsíce. Pohlavně dospívají v 15 měsících. Kapybary se dožívají 8- 12 let.

Potrava

Živí se výhradně rostlinnou potravou, především trávami, vodními rostlinami a kůrou stromů. Také sbírají spadané plody. V honbě za potravou prohledávají listí,ale v zemědělských oblastech občas kradou melouny a zrní.

Nepřátelé

Mezi nejvýznamnější přirozené nepřátele kapybar patří šelmy, menší kapybarou nepohrdne ani anakonda. Bohužel se v poslední době na populaci tohoto zvířete podepisuje lov pro maso a pro kůži. Navzdory lovu je však počet kapybar relativně velký.

Ochrana druhu

Spásáním vegetace se kapybary staly vážnými konkurenty dobytka. Loví se také pro chutné maso, kvalitní kůži s mimořádně hebkou srstí, kterou rančeři již po staletí používají jako podložky pod koňská sedla. Ze zubů si domorodí obyvatelé vyrábí ozdobné předměty. Počty ve volné přírodě: vinou intenzivního lovu stavy klesají. Počty v lidské péči: v poslední době počty zvířat v zajetí stoupají, především díky úspěšným odchovům.

Zajímavosti

Absence ocasu. Samice jsou větší než samci. Pohlaví je na první pohled nerozlišitelné, protože pohlavní orgány jsou ukryty ve zvláštním kožním záhybu. Kapybara je výborný plavec, asi také proto byla dříve pojmenována v českém jazyce jako plavoun. Chycená mláďata se dají snadno ochočit a jsou velmi přítulná. Ve Venezuelských vesnicích jsou často kapybary chovány jako domácí mazlíčci, mohou se naučit spoustu povelů podobně jako pes. V České republice zatím oficiálně žádná chovná stanice kapybar neexistuje. Nozdry, oči a uši má kapybara vysunuté k horní klenbě hlavy, takže během plavání může vnímat okolí čichem, zrakem a sluchem. Kapybary jsou především v Llanos ve Venezuele chovány na farmách.
kapybara, zoo Bristol

Osmák degu

Osmák degu (Octodon degus) je malý chilský hlodavec, lidově přezdívaný též chilská veverka. Jméno osmák má původ ve tvaru žvýkacích plošek jeho stoliček, které tvarem připomínají osmičky.
Pro svoji mírnost, nenáročnost chovu, inteligenci, živost a sociální povahu je s oblibou chován jako domácí mazlíček, k této roli jej navíc předurčuje i skutečnost, že narozdíl od řady dalších zvířat netrpí nemocemi přenosnými na člověka.
Jelikož je nenáročný na chov a zároveň trpí přirozenou cukrovkou, slouží vědcům jako modelový organismus pro výzkum cukrovky.

Informace

Osmáci pochází z Chile, kde žijí ve velkých rodinných skupinách mezi západním pobřežím a pohořím Andy.
Osmák se začal v Česku chovat teprve v posledních 50 letech nebo tak, jak byli použiti v laboratořích k prošetření jejich diabetické tendence. Osmáci nemohou trávit cukr - je-li konzumován, pravděpodobně dostanou cukrovku.
Ve volné přírodě žijí osmáci zhruba dvanáct let. V zajetí žijí mezi 5 a 8 lety, i když bylo zaznamenáno, že se dožili až 9 let. Osmák, který je chován sám, zemře dříve, než když budeme mít chovnou skupinu, či více těchto mazlíčků. Má-li člověk jen jednoho, měl by mu věnovat značnou pozornost.
Osmáci jsou pohlavně dospělí od 9 měsíců, ale bylo známo, jak se snaží otěhotnět již ve 2 měsících. Mláďata se narodí zhruba za 90 dní a rodí se dobře vyvinutá. Po páření vydává samec hlasité zvuky.

Vzhled

Osmák degu je drobný hlodavec (obvykle měří okolo 15 cm bez ocásku, 20-25 cm s ocáskem) s dlouhým úzkýmocáskem, který tvoří jednu až dvě třetiny délky těla a je na konci opatřeným štětičkou chlupů. Ocásek je velmi křehký, podobně jako u slepýše tak může posloužit k zabavení predátora - nebo zůstat v ruce člověku, který za něj osmáka chytí. Ulomený ocásek nedorůstá ani částečně.
Zadní končetiny jsou mohutnější a delší než přední a mají pět osrstěných prstů s drápky, které si často okusují, aby jim nepřerostly (zastřihávání není nutné). Přední packy mají plně vyvinuty jen čtyři prsty (palec je zakrnělý)
Srst je obvykle hnědočerná, na bříšku krémové barvy. Kolem velkých černých očí jsou světlejší kroužky. Má poměrně velké uši a dlouhé jemné vousky, které mají i hmatovou funkci (rvaví nevychovaní jedinci chovaní ve stísněném prostoru si je často navzájem oškubávají).
Zuby osmáka mají přirozeně oranžovou barvu. Získávají ji pár týdnů po narození. Oranžová barva vzniká reakcí slin a chlorofylu z rostlin, které požírají. Tato barvy je tedy závislá také na složení potravy. Žvýkací plošky stoliček připomínají tvarem osmičky, což dalo osmákům jméno.

Chov

Chovná skupina by měla sestávat z 1 samce a několika samic (3-4ks). Osmák je velmi družný a společenský. Nedoporučuje se chovat jej jednotlivě, neboť samota je pro něj stresující, vhodný je pár nebo skupinka osmáků. Samostatně držený osmák bude taky znuděný, nevyniknou u něho jeho přirozené vlastnosti, které uplatňuje ve své skupině.
Pro chov je ideální vysoké, dobře větratelné terárium, popř. klec z pevného materiálu. Je schopen rozkousat bez větších problémů dřevo či plast. Vybavení z těchto materiálů tedy není pro osmáka vhodné. Minimální velikost pro pár zvířat je 80 × 60 × 60cm. Je schopen poměrně vysokých výskoků, po kratším tréningu může jedinec v nejlepším věku zvládnout i přes půl metru, takže je vhodné.
Důležité je do ubikace umístit větve, kořeny nebo špalíky na šplhání a hlodání.
Jako podestýlka se používají hobliny, směs písku a rašeliny nebo jiné přírodní materiály (seno, sláma, listí, větvičky).
Pro zabavení osmáků postačí kovový kolotoč, větve na šplhání či různé závěsné žebříky a úkryty (např. z kokosových skořápek).
Osmák, tak jako činčila, potřebuje k čištění své srsti písečnou koupel. Písek označuje močí, která slouží ostatním jako pachová značka.
Pokud se volně pohybuje po bytě, třeba při útěku, často okouše kabely či dráty a to i pod napětím.

Povaha

Osmák je velmi zvědavé, aktivní a čilé zvíře. Neustále něco dělá a nevydrží chvíli na jednom místě. Je velmi společenský a rychle se ochočí i při chovu ve skupině. Je vhodný i pro děti, protože nekouše. Aktivní je ve dne (převážně nad ránem a v pod večer). Je to tiché a velmi čistotné zvíře bez typického zápachu hlodavců. S ostatními se domlouvá typickým pískáním a štěbetáním. Při uleknutí nebo strachu se staví na zadní a hlasitě, pronikavě píská.
Je též poměrně inteligentní, běžně bere do předních pacek potravu a dlouhodobějším výcvikem ho lze naučit používat jednoduché nástroje, např. aby si přistrčil potravu nacházející se mimo jeho dosah.
Pro chovatele varování: prvních několik dnů se nesmí vylekat nebo zranit, pak se z něho stane velmi agresivní zvíře, které se všeho bojí.

Potrava

Základem krmné dávky v zajetí je seno, které by mělo být stále k dipozici. To doplňujeme směsí zrnin s velmi malým obsahem olejnatých semen (slunečnice, len, ořechy), granulemi pro činčily, tvrdým pečivem, ovocem a zeleninou. Nepostradatelné jsou čerstvé větvičky stromů a keřů s pupeny a listy. Osmáky krmíme velmi střídmě v malých dávkách. Jednou za týden by měli mít hladovku. Neustále by měli mít k dispozici čerstvou vodu na pití.

Reprodukce

Osmáci mohu mít v zajetí mláďata po celý rok (3-4 vrhy). Samice je březí 3 měsíce. Nejčastěji rodí 2-6 mláďat, která jsou plně vyvinutá - osrstěná, vidoucí, slyšící a velmi brzy vylézají z úkrytu. Samice je kojí 2 týdny. V tomto věku již přijímají některé druhy krmiv, ale samice je kojí ještě další 2-4 týdny. Mladí osmáci se odstavují ve věku 6-8 týdnů. Pohlavně dospívají již kolem 3 měsíce, ale tělesné vyzrálosti dosahují až kolem 8-10 měsíce.
Březí nebo kojící matce vypomáhají ostatní s výchovou a péči o potomstvo. Mezi sebou mají osmáci vybudované velmi pevné rodinné vztahy.

Zdravotní stav

Osmák problematicky tráví cukry a tuky. Při překrmování a nedostatku pohybu velmi rychle ztuční a může mít problémy s reprodukcí nebo s cukrovkou. Je proto používán jako modelový organismus pro výzkum cukrovky (diabetu).
Osmák degu

Činčila

Činčila (Chinchilla) je rod hlodavců z čeledi činčilovití (Chinchillidae). Původně pochází z And Jižní Ameriky. Tento malý savec se vzhledově podobá veverce. Má výrazné oči a vzhledem ke své tělesné konstituci i poměrně velký ocas a uši.

Popis

Činčila dorůstá v dospělosti délky těla 25 - 35 cm, délky ocasu 15 - 20 cm a hmotnosti 400 - 600 gramů. Původní barva srsti byla světle až tmavě šedá. Dnes se vyskytují také barevné mutace bílá, stříbrná, černá, béžová a hnědá. Délka života se v přírodě pohybuje mezi 10 až 15 lety, v zajetí se dožívá 18 až 22 let. V přírodě mívá činčila 1-3 vrhypo 1-6 mláďatech. Březost trvá 111-113 dní, mláďata se rodí značně vyvinutá - hned po narození vidí a jsou osrstěná. Pohlavně dospívají v 5. až 6. měsíci, ale k chovu by se měla používat až od 10. měsíce.

Druhy činčil

  • Činčila krátkoocasá, též činčila pravá (Chinchilla chinchilla) má poddruhy:
  • Činčila královská: Tato zvířata jsou již deset let zcela vyhynulá. Jediný vycpaný exemplář se nachází v Senckenberském muzeu ve Frankfurtu nad Mohanem. Malá činčila krátkoocasá: V zajetí se tento poddruh chová jen zřídka. Ve volné přírodě žijící zvířata jsou téměř vyhubena.
  • Činčila vlnatá nebo (Chinchilla lanigera): tento druh se v zajetí chová často, ale ve volné přírodě byl už téměř vyhuben. Někteří zoologové ještě rozdělují tento druh vlnaté činčily do tří typů. Vycházejí přitom z rozdílných oblastí původu nebo z rozdílných vzrůstových forem. Potom se tedy rozlišuje typ La-Plata, typ Costina a typ Raton (zakrslá činčila).

Činčily jako domácí zvířata

Jako domácí zvíře se stala činčila oblíbenou teprve v poslední době. Většina činčil žijících v zajetí žije stále ještě na kožešinových farmách. A tak existuje neobvyklá situace, kdy z divokého užitkového zvířete se dosud nestalo zvíře domácí. Tento stav se nazývá polodomestikace.
Činčila, která je v chovatelských obchodech nabízena jako kožešinové zvíře, ale nyní i jako domácí zvíře, patří mezi malé činčily a je to kříženec činčily krátkoocasé a činčily vlnaté. Ve vzhledu přitom převládají znaky činčily vlnaté. Ta je stavbou těla protáhlejší s velkýma ušima oproti málokdy přivážené zavalité činčile krátkoocasé.
Činčila je i Viskača, narozdíl od ostatních činčil žije v nížinách.

Mutace

Činčily se nevyskytují pouze v jedné barevné mutaci, existuje mnoho barevných odstínů:
  • Standard grey (běžná šedá) - činčily jsou celé šedé, břicho je bílé.
  • Black velvet (černý samet) - činčily bývají na hřbetě černé, pouze břicho bývá bílé. Je zde letální faktor, kvůli kterému se činčily nemohou křížit mezi sebou, protože by se malé činčily rodily velice slabé. Tyto činčily se můžou rozmnožovat například se standard grey.
  • Black ebony (ebenová čerň) - jedinci jsou celí uhlově černí, břicho, tlapy i uši taktéž.
Soubor:Chinchilla-Patchouli.jpg

Nutrie říční

Nutrie říční (Myocastor coypus), známá též jako vodní krysařekomyškoypu či Mus coypus, je velký hlodavecpůvodem z Jižní Ameriky, ve světě často chovaný na kožešinu (ceněnou zejména ve východní Evropě a střední Asii) a maso. V mnoha teplejších oblastech severní polokoule se podařilo z chovu uniknuvším jedincům založit místní populace, čímž se nutrie zařadila na seznam nepříjemných invazních druhů.

Výskyt

Nutrie říční je jediný známý zástupce čeledi nutriovitých. V současné době se vyskytuje ve volné přírodě na všechkontinentech mimo Antarktidu a Austrálii, o přirozený výskyt se však jedná pouze v Jižní Americe. Za obtížný invazní druh je považována v Jižní Koreji, jižním Japonsku, jihozápadní Číně, v povodí řeky Mississippi, jižní Evropě, centrální Asii a na Blízkém východě. Její rozšíření do severnějších oblastí je omezeno tím, že jde o spíše subtropické zvíře špatně snášející delší mrazivé zimy. Ty dokážou její populaci spolehlivě zredukovat. Daná vlastnost se projevuje expanzí směrem do hloubi mírného pásu v časech mírných zim a vyhynutím těchto exponovaných okrajových populací, pokud v zimě přituhne.

Stanoviště

Myocastor coypus4.jpg
Nutrie říční žijí na hustou vegetací pokrytých březích potoků, jezer a řek či v zarůstajících bažinách. V březích si budujínory s chodbami dlouhými 15 a více metrů. Aktivní jsou hlavně za šera, přičemž se obvykle nevzdalují více jak 180 m od nory. Jsou vynikající plavci a podstatnou část své aktivity vyvíjejí ve vodě. Na nohou mají plovací blány a jejich nozdryjsou posunuty dopředu a nahoru. Okolo tlamy mají hmatové vousky, které jim ve vodě umožňují snadněji hledat potravu. Výrazné jsou oranžové hlodáky.

Rozměry

lebka nutrie
Velikostně se nutrie nacházejí přibližně mezi ondatrou a bobrem - tělo dospělé nutrie je dlouhé 40-70 cm, ocas je dlouhý 30-45 cm a po úmrtí jedince se mezi 2.-5.hodinou samovolně oddělí. Dospělé nutrie váží obvykle 5-6 kg, dobře živenýalfa samec může dosáhnout 10 kg, samec vykrmený v zajetí až 12 kg.

Potrava

Nutrie se živí kořeny a bylinami - potravu si vyhrabávají, nebo se pasou na březích a podél břehů. Potravu si dokáže přidržet předními končetinami. Větší množství jedinců dokáže zcela spást pobřežní a příbřežní vodní vegetaci a rozhrabat břehy, čímž přispívá k jejich erozi. Velmi nepříjemná je tato jejich aktivita, pokud si k ní vyberou sypané hráze, které pak mohou rychle znehodnotit a uvést do havarijního stavu. Další nepříjemností je, že jsou hostiteli pro nematodální parazity, které mohou napadat člověka (jde zejména a druh Strongyloides myopotami napadající kůži člověka). V chovech je základem krmné dávky zelená píce v letních měsících, v zimních měsících seno, pařené brambory, krmná řepa či mrkev a jadrné krmivo (oves, ječmen, pšenice, kukuřice), a to nejčastěji v podobě šrotovaného krmiva.

Rozmnožování

Mláďata nutrií se rodí po celý rok, pohlavní dospělosti dosahují nejdříve do 4 měsíců. Rychlost dospívání je přímo úměrná dostatku kvalitní potravy, což znamená, že v mírném pásu mláďata narozená v zimě vyrůstají pomaleji. Březost trvá asi 130 dnů, v jednom vrhu je obvykle 5-6 mláďat. Mláďata mohou přežít odstavení odkojení již po pěti dnech, nicméně průměrná doba kojení je 5-6 týdnů.
Ve volné přírodě vzniká následující sociální uspořádání. V polygamní sociální skupině vládne alfa samice, jí je podřízen alfa samec (v době říje se vedení prohodí). Mladé samice si vytvářejí teritoria částečně se kryjící s teritoriem matky, mladí samci jsou z rodiny vypuzeni.

Využití

Chov nutrií je mnohem náročnější než třeba chov králíků nebo drůbeže. I zkušený chovatel by měl počítat se ztrátami okolo patnácti procent, začátečník, samozřejmě ještě s vyššími. Nejčastější příčinou je nevhodné krmivo. Nutrie jsou mimořádně náchylné k chorobám žaludku a zažívacího traktu vůbec, takže všechna potrava musí být kvalitní. Zatuchlé, namrzlé nebo i jen zapařené krmení může lehce vyvolat nadýmání, popřípadě záněty. Nebezpečná je píce sklizená z chemicky ošetřených míst nebo taková, která obsahuje jedovaté byliny (ocún, blín, pryšec, sasanka, …). Mezi větvemi, které dáváme k ohryzu, by neměla převládat vrba nebo jíva. Nutriím hrozí i jiná onemocnění. Hustá kožešina je v zimě nechrání před omrzlinami (nejčastěji na lysém ocase a končetinách) a v létě naopak bývá příčinou přehřátí organismu, příliš studené podlahy v kotcích mohou způsobovat záněty močových cest.
V zajetí je nutrie chována pro maso nebo pro kožešinu, obvykle se ale jedná pouze o malochovy. Kromě standardního plemene (hnědá kožešina) se podařilo vyšlechtit další plemena. Dominantní (viz mezialelové interakce - úplná dominance) jsou např. odrůdy bílá, černá a zlatá, recesívní pak stříbrná, pastelová, safírová, perlová. V České republice má chov nutrií dlouhou tradici již od roku 1928. Rozmch nastal v období 60. - 80. let, ale pak, za úpadku tátem dotovaných velkochovů, došlo k poklesu chovaných zvířat. V důsledku nezájmu a chybějící mladé chovatelské generaci je chov nutrií v ČR ohrožen, resp. hrozí reálné nebezpečí zmizení plemen, patříích k národnímu dědictví - nutrie standardní, nutrie zlaté a nutrie přeštické. Záchranu a dohled na genetickou reservou má Národní referenční středisko genetických zdrojů Výzkumného ústavu živočišné výroby. Maso nutrie je libové a lehce stravitelné, takže se hodí jako výživa pro nemocné.
Nutrie říční
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Veronika Š. Veronika Š. | E-mail | 25. prosince 2012 v 17:50 | Reagovat

Já bych se chtěla dozvědět,když má činčila teplé uši jestli to není nemoc!!Nikde se to nemůžu dozvědět.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama