11. prosince 2010 v 13:01
|
Kaloň malajský
Kaloň malajský (Pteropus vampyrus Linné, 1758) nazývaný také kaloň jedlý nebo upír jedlý je největší žijící aktivně létající savec na světě.
Popis
- Rozpětí křídel až 1,7 m.
- Hmotnost max přes 1,5 kg.
- Zbarven je černorezavě.
Areál rozšíření
Kaloň malajský je rozšířen v jihovýchodní Asii od Thajska přes ostrovy Indonésie až na Filipíny.
Stanoviště
Kaloň malajský je noční živočich. Den přespává v mnohdy početných koloniích na stromech tropického pralesa.
Potrava
Kaloň malajský je na rozdíl od našich netopýrů býložravý a jeho potravu tvoří květy a tropické ovoce (např.chlebovník). V místech svého rozšíření mohou početné kolonie kaloňů tvořit významné škody na ovocných plantážích.
Kaloň trubkonosý
Kaloň trubkonosý (Nyctimene robinsoni) je drobný druh kaloně žijící na Nové Guinei, sousedních ostrovech a v severovýchodní Austrálii.
Kaloň trubkonosý dosahuje délky asi 10 cm, v rozpětí měří necelých 30 cm. Jeho jméno je odvozeno od zvláštního trubicovitého vyústění nozder vybočeného do stran. Jeho účel je nejasný - domněle slouží při vyhledávání potravy, snad i k hlasovým projevům. Zvuky které kaloni vydávají mohou sloužit jak k dorozumívání tak k orientaci pomocí echolokace.
Kaloň trubkonosý obývá temné jeskyně, žije osaměle nebo v malých koloniích. Živí se šťávou tropických plodů, příležitostně i hmyzem; žije poměrně skrytě, proto je způsob jeho života dosud jen málo znám.
Upír obecný
Upír obecný (Desmodus rotundus E. Geoffroy, 1810) někdy nazývaný též upír rudý nebo upír velký je druh tropických netopýrů žijící ve střední a jižní Americe.
Synonyma
- Desmodus rufus
- Phyllostoma rotundus
Popis
Tělesné rozměry:
- Délka: tělo 8 cm
- Rozpětí křídel: 20 cm
- Hmotnost: 30 g
Areál rozšíření
Střední a Jížní Amerika, tropické a subtropické oblasti od Mexika po sever Chile a Argentiny
Potrava
Upír obecný se živí výhradně krví teplokrevných živočichů.
Upíři nejsou příliš obratní letci a podobně jako kaloni vysílají ultrazvukové signály nižší frekvence. Existuje teorie, že právě toto znevýhodnění donutilo předka upírů, aby se místo chytání hmyzu za letu živil ektoparazity velkých savců. Společně s krví nasátými cizopasníky tak spořádal i větší či menší množství krve hostitele.
Dnešní upíři jsou plně přizpůsobeni ke konzumaci krve. Stoličky mají téměř úplně redukované, zato řezáky jsou velmi ostré a slouží k naříznutí kůže hostitele. Správné místo, kam kousnout, pozná upír pomocí zvláštního tepločivného orgánu, který mají v okolí nozder.
Způsob života
Přes den se ukrývají na tmavých místech, v jeskyních, v dutinách stromů i v budovách, často ve velkých koloniích, někdy společně s dalšími druhy netopýrů. Vylétávají, teprve když je úplná tma, a hledají hostitele. Létají pomalu a nízko nad zemí.
K hostiteli málokdy přilétávají, jakmile nějakého objeví, přistanou na zem a dojdou po čtyřech.
Délka života: nejstarší známý exemplář ve volné přírodě 9 let, v zajetí až 20 let
Pes krátkouchý
Pes krátkouchý (Atelocynus microtis), známý také jako krátkouchý Zorro nebo liška krátkouchá, je jihoamerická psovitá šelma, jediný zástupce rodu Atelocynus. Má tmavou červenošedou srst, krátké a štíhlé končetiny, krátké kulaté uši, huňatý ocas a výrazný čenich, který vypadá jako by byl liščí. Loví malé savce, ryby, hmyz a ještěrky. Občas si pochutná i na ovoci. Žije v deštných pralesích Amazonie a povodí Orinoka v oblastech neobývaných lidmi. Patří k ohroženým druhům.
Pes hřivnatý
Pes hřivnatý (či vlk hřivnatý, u domorodců známý jako "Guarou"; lat. Chrysocyon brachyurus) je krásně vybarvená šelma z čeledi psovitých (Canidae).
Základní informace
Rozšíření
Obývají Jižní Ameriku, především území Brazílie, severní Argentiny, Paraguaye, jižní Bolívie a jihovýchodního Peru. Jejich domovem jsou křovinaté lesy a savany s bažinatým povrchem a bujnou vysokou vegetací.
Popis
Vlci hřívnatí dorůstají délky 95 - 107 cm, s ocasem dlouhým 35 - 49 cm. V kohoutku měří 70 - 90 cm, váží 20 -25 kg. Svým vzhledem vlk hřivnatý připomíná spíše lišku s extrémně dlouhýma nohama a nápadnou hřívou přes ramena. Dlouhé nohy mu umožňují vidět přes vysokou trávu, zkosené drápy usnadňují pohyb v bažinatém prostředí. Je mimochodníkem.
Způsob života
Samec a samice obývají společné teritorium ale většinou se setkávají pouze v době páření
Kam do Zoo
Expozice vlka hřivnatého je nově v Zoo Brno od roku 2010. Pár tvoří samec Milan z německé Zoo Stuttgart a samice Mira ze Zoo Heidelberg. Dále jsou chováni v Zoo Praha, Zoo Lešná, Zoo Děčín, Zoo Plzeň a Zoo Ústí nad Labem
Několikadenní mládě


Pes bojovný
Pes bojovný (Dusicyon australis), dříve nazývaný Canis antarcticus (antarktický vlk), byla šelma volně žijící na Falklandských ostrovech, která vyhynula v roce 1876. Jeho taxonimocké zařazení bylo několikrát upravováno. Nejprve byl považován za vlka (canis), poté za kojota a nakonec v roce 1914 byl druh již jako vyhynulý označen současným latinským jménem Dusicyon australis.
Tento endemitský druh byl vysoký v kohoutku 60 cm a dlouhý 120-160 cm. Zbarvený je podobně jako evropský vlk. Jelikož nebyl pes bojovný jako živočišný druh nikdy pořádně zdokumentován, ví se o jeho způsobu života poměrně málo. Pravděpodobně lovil ptáky hnízdící na zemi (např. tučňáky), larvy a housenky.
Příčiny vyhynutí
Pes bojovný doplatil na své vlčí vzezření a na to, že se vyskytoval na poměrně malém území v nevelkém počtu. Když byly Falklandy kolem roku 1860 osídleny britskými chovateli ovcí, pes bojovný začal být bezohlednými farmáři nemilosrdně likvidován jako škodná. Byl i hojně loven pro svou kožešinu. Vzhledem k malé velikosti ostrovů a nemožnosti se před lidmi pořádně schovat byl brzy vyhlazen. V letech 1868 až 1870 byl neúspěšně uskutečněn zoufalý pokus o záchranu druhu v londýnské ZOO, když se tento dříve hojný druh dostal na seznam druhů ohrožených vyhubením. V roce 1876 byl uloven poslední příslušník tohoto "antarktického" psa.
Pes hyenovitý
Pes hyenovitý, možno také hyenový (Lycaon pictus) je šelma z čeledi psovitých, obývající Afriku od jižního kraje Sahary až po Transvaal v jižní Africe. Jeho přirozený biomem je savana, polopouště a hory do 3000 m n. m.
Popis
Pes hyenovitý je nápadně zbarvená šelma s černým, hnědým, bílým a žlutým zbarvením srsti. Má dlouhé nohy, poměrně malou hlavu, štíhlé tělo a krátký a velice masivní čenich a tlamu. Na všech nohou má jen čtyři prsty, což je mezi psovitými šelmami poměrně neobvyklé. Tělo je 80 - 110 cm dlouhé, ocas je 30 - 40 cm dlouhý a hmotnost se pohybuje od 17 do 36 kg.
Chování
Stejně jako ostatní psovití je i pes hyenovitý vysoce společenské zvíře, které žije ve smečkách tvořenzých 6, někdy až 90 jedinci. Ve smečkách se členové dorozumívají pomocí různých postojů a hlasových projevů. Psi hyenoví jsou toulaví a při hledání kořisti urazí značné vzdálenosti; pouze v době, kdy jsou mláďata na cestování moc malá, zůstávají delší dobu na jednom místě.
Po většinu dne psi hyenovití odpočívají a čistí se ve stínu; na lov se vydávají hlavně brzo ráno a večer nebo za měsíčných nocí. Když si ve smečce odbydou zdravící ceremoniály, vydají se pátrat po kořisti, kterou můžou být gazely, impaly i zebry. Jakmile kořist spatří, chvíli ji zvolna následují a pak zahájí honičku. Mohou se soustředit na jednu oběť nebo sledovat několik členů stáda, pak se však všichni zaměří na jedno zvíře. Jsou-li dost blízko zaútočí na kořist, přičemž zasahují různé částí jejího těla. Často zasáhnou nohy a ocas a snaží se ji povalit.
Jakmile ji strhnou, začnou ji okamžitě trhat a pustí se do hostiny. Na úlovku si pochutnávají všichni bez vzájemné nevraživosti, nechávají mláďata, aby se nasytila první, a opozdilcům maso vyvrhnou. Někteří členové smečky se vrátí do pelechu a vyvrhnou potravu dospělým, kteří hlídali mláďata. Díky dokonalé souhře, kličkování při honičce a různým taktikám dokáží psi hyenoví s úspěchem ulovit kořist i mnohem větší, než jsou sami, jako například pakoně.
Samice rodí 2 až 16 mláďat (obvykle 7), doba březosti je 69 až 72 dny. Mláďata se rodí v noře opuštěné například hrabáčemnebo prasetem bradavičnatým. Často v ní bývá více samic. Mláďata po narození nevidí, ale ve dvou týdnech se jim otevřouoči a brzy se vydávají ven z nory. Sají asi 3 měsíce a již od 2 týdnů se přikrmují natrávenou potravou, kterou jim členové smečky vyvrhnou. O mláďata se stará celá smečka a dokrmí i mláďata, která přišla o matku. V 6 měsících se mladí psi začínají učit lovu a doprovázejí smečku.
Pes ušatý
Pes ušatý (Otocyon megalotis) je africká šelma z čeledi psovitých. Své jméno získal díky svým velkým uším. Zvláštní je také stavbou chrupu, neboť ho má jiný než ostatní psi. Pes ušatý v Africe obývá tři izolované oblasti: východní část Somálska, střední Afriku od Etiopie po Kongo a oblast jižní Afriky na území JAR, Namibie a Botswany. Člověk však s tímto rozdělením druhu nemá nic společného, neboť k tomu došlo již před mnoha tisíciletími. Jeho početní stavy však bohužel stejně ubývají, neboť špatně snáší zásah člověka do krajiny, ale přesto stále je poměrně hojný.
Rozměry
- Výška v kohoutku: 35-40 cm
- Délka těla: 50-60 cm
- Délka ocasu: 30-35 cm, samice má ještě delší
- Hmotnost: samci - 3-5 kg
- Délka života: v zajetí 13 let
Vzhled
Pes ušatý má zpravidla žlutošedou srst na těle a tmavohnědou na koncích ušních boltců, tlap a ocasu. Nepřehlédnutelné jsou jeho velké uši, které jsou schopny zachytit i ten nejslabší zvuk. Díky nim si dobře udržuje stálou tělesnou teplotu, protože má oproti jiným živočichům stejné velikosti větší povrch těla. Má podobně jako ostatní psovité šelmy špičatý čenich, dlouhé nohy a huňatý ocas. Od ostatních se však liší jak ušima, tak i tím, že špatně vidí. Navíc má poměrně malé zuby, což je dáno jeho hlavní potravou. Zubů má 52, což je nejvíce ze šelem.
Způsob života
Pes ušatý nejraději obývá africká suchá údolí a savany. Má rád krajinu, kde není tráva příliš vysoká, ale lze ho zahlédnout i v zarostlejších křovinách. Vyhrabává si hlubokou noru nebo si obsadí doupě cizího zvířete. Jeho doupě má mnoho vchodů a bývá i několik metrů hluboké. Svůj příbytek však používá jen jako úkryt před deštěm nebo v nouzi před nepřáteli, neboť většinou spí v úkrytech v křovinách nebo prázdných termitištích. V noci pak vyráží kontrolovat své teritorium a na svých pochůzkách si zároveň hledá potravu. Při svých toulkách se i přibližuje k lidem.
Tato psovitá šelma se od ostatních psů liší i jídelníčkem. Je jediným psem, jenž se živí hlavně hmyzem, který tvoří až 80% jeho potravy. Nejraději má termity a pochutná si i na štírech, neboť je proti jejich jedu odolný, či na kobylkách. K lovu hmyzu má dobře uzpůsoben chrup: má až 8 stoliček na rozmělňování kořisti. Dále jí také med, některé ovocné plody, vejce ptáků a mláďata ptáků. Proto je považován za škodnou a farmáři ho pronásledují.
Rozmnožování
Pes ušatý žije v pevných partnerských vztazích. Asi po dvou měsících po páření se samice uchýlí do své nory a porodí 3 až 5 štěňat. Kojí je 4 až 15 týdnů podle toho, jak rychle rostou. Mláďata se však velmi rychle vyvíjí a poprvé opouští noru už ve stáří 18 dnů. Při hrozbě nebezpečí jsou rodiči okamžitě odneseny zpět do nory. Mláďata se po narození podobají více šakalům, než svým rodičům, protože mají štíhlé tělo a dlouhé nohy. Mláďata se stanou soběstačnými zhruba ve věku 6 měsíců, ale ještě nějaký čas zůstávají s rodiči. Pohlavně dospívají po jednom roce nebo po dvou.
Vztah psa ušatého s člověkem
Člověk vidí v psovi ušatém spíše škodnou, než roztomilého domácího mazlíčka. Člověk je tak pro psa ušatého druhým největším přirozeným nepřítelem, protože je loví pro jejich krásnou kožešinu. Domorodí afričané si dokonce kromě jeho kůže cení i jeho masa. I když některé populace díky člověku trpí, v některých oblastech se paradoxně psům ušatým díky člověku velmi daří, protože ten přeměnil křovinatý les v pastvinu pro dobytek, kde lze nalézt bezpečné útočiště.
It'll also save a lot of cash and time for those on