close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Hyenka hřivnatá, Hyeny, Mangusty, Promyka mungo, Surikata

19. prosince 2010 v 10:33 |  Obratlovci

Hyenka hřivnatá

Hyenka hřivnatá, též hyenka hřívnatáhyena cibetková nebo hyena hnědá (Proteles cristatus) je nejmenší ze všech hyen. Obývá africké savany a živí se výhradně termity.

Synonyma

  • Proteles cristata (Sparrman, 1783)
  • Proteles lalandii I. Geoffroy, 1824
  • Viverra cristata Sparrman, 1783

Popis

  • hmotnost: 9-14 kg
  • délka těla: 55-80 cm
  • délka ocasu: 20-30 cm
  • výška v kohoutku: 45-50 cm
Hyenka hřívnatá připomíná malou hyenu žíhanou, má však špičatější čenich a větší uši. Na rozdíl od hyen má na hrudních končetinách pět prstů (hyeny jen čtyři), liší se také stavbou chrupu, její zubní vzorec je 3/3,1/1,3/2-1,1/1-2, má tedy méně třenových zubů. Všechny zuby, hlavně stoličky, jsou malé, kolíkovité a slouží k drcení hmyzích těl. Špičáky používá jen při konfrontacích s jinými hyenkami.
Hyenka je nejmenší a nejchlupatější ze všech hyenovitých šelem. Srst je žlutohnědá nebo červenohnědá s kresbou tvořenou několika svislými tmavými pruhy, čenich a uši jsou černé. Na hřbetě jsou chlupy prodloužené a tvoří hřívu, která se v rozčilení vztyčuje.

Rozšíření a stanoviště

Hyenka hřivnatá obývá otevřené suché pláně afrických savan, pastviny i ornou půdu. Je závislá na termitech z čeledi Hodotermitidae, kteří jsou její potravou; její areál je tudíž omezený výskytem tohoto hmyzu. Hyenky tvoří dvě oddělené populace - ve východní a severní Africe od Tanzanie po Somálsko a pobřeží Rudého moře v Súdánua Egyptě žije poddruh P. c. septentrionalis, v jižní Africe pak P. c. cristatus.

Biologie

Hyenky jsou plaší tvorové s noční aktivitou, během dne se skrývají v rozšířených norách noháčů, hrabáčů nebodikobrazů, i když v případě nedostatku vhodných opuštěných nor si dovedou vyhrabat svou vlastní. Na rozdíl od hyen nežije v klanech, ale jen v malých skupinkách, v párech nebo samotářsky.
Jejich hlavní potravou jsou termiti, zvláště z rodu Trinervitermes, krmí se také termity rodu Odontotermes, Macrotermes a Hodotermes. Hyenky nemají silné přední končetiny ani drápy k rozhrabávání termitišť a pojídají proto jen termity lezoucí na povrchu půdy. Termity lapá dlouhým, lepkavým jazykem a za jednu noc jich zkonzumuje až 200 000. Polohu hnízd si pamatují a mohou se k nim několikrát vracet. Během období sucha, kdy termité nejsou aktivní, ztratí až 20% tělesné hmotnosti. Kromě dřevokazů pojídají také další hmyz a jeho larvy, včetně těch, které se vyskytují na mršinách, samotné zdechliny však zřejmě nejedí. Konzumují také vejce a malé ptáky nebo savce.
K páření hyenek hřivnatých dochází zpravidla na jaře a na podzim, méně často i kdykoliv jindy během roku, velmi záleží na geografické poloze. Jsou převážněmonogamní, většina samic je se páří se samci v jejich vlastním teritoriu, i když existují výjimky, a také v případě dominantních samců platí, že se nakrývá i samice v okolí. Samotný akt může trvat až čtyři hodiny.
Březost trvá 95-110 dní, tři nebo čtyři mláďata přicházejí na svět v podzemní noře. O mláďata pečují oba rodiče, samcova úloha je především ochrana nory předpredátory. Asi po měsíci poprvé opouštějí noru, odstavené jsou ve čtyřech měsících, v teritoriu svých rodičů zůstanou do roka stáří. V zajetí se hyena hřivnatá může dožít až 15 let.
Popis obrázku chybí

Hyena čabraková

Hyena čabraková (Parahyaena brunnea) je druh hyeny žijící v jižní Africe. 

Synonyma

  • Hyaena brunnea

Popis

  • hmotnost: 35-50 kg
  • délka těla: 110-130 cm
  • délka ocasu: 20-25 cm
  • výška v kohoutku: 65-85 cm
Hyena čabraková je značně menší než známější hyena skvrnitá a blízce připomíná spíše hyenu žíhanou. Samci jsou větší než samice. Stavbou těla se nijak výrazně nevymykají ostatním hyenovitým - končetiny jsou tenké, pánevní jsou kratší než hrudní, mají proto typickou spadající záď. Čelisti jsou krátké a široké, velké uši vysoko posazené. Nápadným znakem je dlouhá hrubá po obou stranách splývající hřbetní hříva, která je tvořena černohnědými, až 25 cm dlouhými chlupy. V rozčilení se hříva vztyčuje. Srst je celkem jednotvárně hnědá, na končetinách je však patrné žíhání.

Rozšíření a stanoviště

Hyena čabraková je rozšířena v jižní Africe, zvláště v poušti Kalahari a Namib. Obývá mořské pobřeží, stromovou i travnatou savanu a také polopouště.

Biologie

Podobně jako hyena skvrnitá i hyena čabraková žije v klanech, které však nejsou tak organizované ani uzavřené a jednotliví členové mohou volně přicházet i odcházet. Klany obvykle sestávají z dominantního samce, několika podřízených samců, samic a mláďat, celkem až 15 zvířat. Společně obhajují teritorium, ale potravu si shánějí každý sám.
Hyena čabraková je mrchožrout, živí se skutečně hlavně zdechlinami, na pobřeží hledá i ryby nebo korýše, živí se také hmyzem, vejci, loví ptáky a malé savce. Zvláště v období sucha nepohrdne ani ovocem a kořínky. Nalezenou potravu si ukrývají podobně jako lišky.
Pářit se mohou celoročně. Březost trvá 84-97 dní, samice rodí ve společném doupěti v teritoriu klanu. Na svět přichází 1 až 5 mláďat, která mohou pít od kterékoliv laktující samice. Maso začínají pojídat ve 12 týdnech, ale odstavena jsou až po roce. Pohlavní dospělost nastupuje ve 2-3 letech. Mladé samice obvykle zůstávají, zatímco samci klan opouštějí. V zajetí se dožívají až 13 let.
Popis obrázku chybí

Hyena skvrnitá

Hyena skvrnitá (Crocuta crocuta Erxleben, 1777) je středně velký druh masožravé šelmy žijící v Africe. 

Popis

  • Délka: 95-166 cm
  • Hmotnost: 40-86 kg
  • Zbarveni:převážně žluté a po hřbetě,hrudi a celém trupu, jsou vidět černé tečky.

Areál rozšíření

Obývá hlavně savany a polopouště Afriky.

Způsob života

Za nocí se ozývá daleko slyšitelným jakoby chechtavým hlasem. Tak si zvukem označuje revír. Žije v párech nebo tlupách až o 30 zvířatech vedených dominantní samicí. Smečka uloví i velké kopytníky, jakými jsou třeba zebry. Někdy tlupa přepadne i stáda domácích zvířat. Dokonce zraní i lva, nebo jej odežene od kořisti (má se za to, že při poměru hyen ku lvicím 3:1 je rovnováha sil, při vyšším počtu hyen lvice zpravidla ustupují). Hyena většinou odežene od kořisti i levharta. Troufá si i na lov lvích a výjimečně i sloních mláďat. Rovněž sama vyhledává mršiny. Svým mohutným chrupem rozdrtí i silné kosti. Přes den obvykle přebývá v norách, které si sama vyhrabává, občas i v jeskyních. Mláďata se rodí značně vyvinutá a s otevřenýma očima. Při narození dvojčat stejného pohlaví si jdou mláďata reflexně doslova po krku.
Hyena skvrnitá patří mezi úspěšné sprintery. Na kratší vzdálenosti dokáže běžet rychlostí až 64 km v hodině. Je ale na rozdíl od kočkovitých šelem i velmi vytrvalým běžcem - tomu odpovídá i velikost jejího srdce, které je 2x větší, než srdce lva.

Rozmnožování

Březost trvá 99-130 dnů a samice rodí obvykle 1-3 mláďata.
Hyena skvrnitá

Hyena žíhaná

Hyena žíhaná (Hyaena hyaena) je samotářské zvíře. Vyskytuje se od západní Afriky, až po Indii.

Základní údaje

Délka těla: 110 cm
Hmotnost: cca 40 kg
Délka ocasu: 20 cm
Rozšíření: celá severní polovina Afriky (kromě pouští), Arabský poloostrov, Indie
Biotop: savany, podhorské oblasti

Vzhled

Hyena žíhaná má šedohnědou srst. Na šíji má hřívu a má huňatý ocas. Na bocích má několik svislých pruhů.

Chování

Hyena žíhaná žije samotářským životem. Pouze v období rozmnožování vytváří rodinu.

Potrava

Hyena žíhaná je všežravec. Loví hmyz a menší savce, ale také plody a jiné rostliny. Také často konzumuje mršiny.
Hyena žíhaná

Mangusta liščí

Mangusta liščí (Cynictis penicillata) je malá leč velmi rychlá čilá šelmička, žijící v oblastech jižní Afriky. Obývá bezlesou africkou krajinu od jižní Angoly po Namibii. Je příbuzná cibetkovitým a kočkovitým šelmám, ale i hyenám. Mangusty žijí v rodinných skupinách s 8 až 50 jedinci s jasně stanovenou hierarchií. Podřízení členové se plíží a pokládají na bok, olizují výše postaveného jedince nebo se od něj nechávají pokousat. Jsou aktivní ve dne, kdy se vyhřívají na sluníčku a často se vztyčují na zadních nohách pro lepší rozhled. Před nebezpečím prchají do nor. Je známá tím, že loví hady, a to i jedovaté druhy.
Mangusta liščí

Mangusta žíhaná

Mangusta žíhaná (Mungos mungo) je malý druh mangusty obývající území Východní a Střední Afriky. 

Popis

Mangusta žíhaná je silná šelmička s velkou hlavou, malýma ušima, krátkýma končetinama a dlouhým ocasem, který mnohdy dosahuje délky zbytku těla. Zvířata z oblastí s vlhčím podnebím jsou větší a tmavější než zvířata z oblastí s podnebím suším. Spodní část těla je vyšší a kulatější než hruď. Mají tvrdou nejčastěji šedou, ale i olivově hnědou srst, kterou lemuje několik tmavě hnědých příčných pruhů, které se střídají od plecí až po ocas. Čenich a končetiny, které jsou lehčí než zbytek těla, jsou tmavější. Na svých končetinách má mangusta žíhaná také silné drápy, které jí dovolují vyhledávat potravu ukrytou i několik centimetrů pod zemí.
Dospělé zvíře dosahuje délky těla od 30 do 45 cm a hmotnosti 1,5 až 2,25 kg. Ocas je dlouhý zhruba 15 až 30 cm.

Rozšíření

Mangusta žíhaná obývá převážně otevřené savany, ale i otevřené lesy a pastviny, zvlášť pak křovité planiny. Často se vyskytuje o poblíž vody a v oblastech s množstvím termitích mravenišť, které jim slouží jako přístřešek, ale také potravní zdroj (viz níže). Mangusta žíhaná obývá převážně Východní, jihovýchodní, ale i Střední Afriku. Část populace žije také v severních savanách Západní Afriky.
Vývoj zemědělství v Africe měl velice pozitivní vliv na početnost mangusty žíhané, jelikož pro ni představuje hospodářská půda důležitý zdroj potravy.

Chování

Skupina mangust žíhaných v Keni.
Mongoose.jpg
Mangusta žíhaná je denní zvíře, v horkých dnech vystupuje jen během rána nebo večera. Přes noc se ukrývají vestromových dutinách, skalních puklinách nebo norách, které si buď sami vyhrabou nebo obsadí po jiném zvířeti. Je to společenská šelma, která se toulá v rodinných skupinách čítajících až 30 zvířat. Pokud počet jedinců ve skupině přesáhne hranici 40 zvířat, obvykle se skupina rozdělí na dvě menší, které čítají obvykle 15 až 20 jedinců. Ve skupinách mangusty rozeznávají společenské postavení převážně podle výrazného pachu.
Mezi nejhlavnější členy skupiny patří dominantní samec a tři nebo čtyři dominantní samice (v oblasti Ugandy může být dominantních samic ve skupině i 10). Mangusta žíhaná má poměrně krátké rozmnožovací období, ve kterém je reprodukce rovnoměrně rozložena mezi jednotlivce, kteří jsou schopni se pářit. Ve skupinách vládne přísnáhierarchie, která závisí na věku, velikosti, ale také přílišném sebevědomí. Po zhruba dvou měsíců březosti rodí samice 2 až 6 mláďat, které může kojit hned několik samic ve skupině. Ostatní dospělci si s mláďaty také rádi hrají.
Mangusta žíhaná se ráda zdržuje ve společnosti paviánů. V těchto velkých skupinách totiž mangusty spoléhají na větší bezpečí před jejich úhlavními predátory a často si s paviány i hrají.

Potrava

Mangusta žíhaná se nejčastěji živí bezobratlovcemi, zvláště pak hmyzem (termiti a larvy brouků), stonožkami,ještěrkami, hady (nebojí se napadnout ani kobru, kterou usmrcují ukousnutím hlavy), žábami, vzácněji i hlodavci. Většinu svých kořistí usmrcuje svými ostrými drápy, které slouží podobně jako dýky. Někdy se živí i kořeny aovocem, mezi její oblíbená lehká jídla patří ptačí vejce, která rozbijí válením přes kameny. Je-li napadena, brání se velice neohroženě, přičemž výstražně vrčí, chňapou a hrbí hřbet.
Mangusta žíhaná hledá potravu v malých skupinkách, které zůstávají v kontakru díky široké škále zvuků.
Popis obrázku chybí

Promyka mungo

Promyka mungo či promyka indická (Herpestes edwardsii) je promykovitá šelma vyskytující se na jihu Asie. Je známá tím, že loví i velké a prudce jedovaté hady. Indové ji proto s oblibou dávají svým dětem a nechávají ji přespávat v dětských pokojích - nejen jako domácího mazlíčka, ale též jako ochranu před hady. V některých zemích, kam byla zavlečena člověkem, je vedena jako nebezpečný invazní druh. Rudyard Kipling ji zvěčnil ve svých Knihách džunglí, kde vystupuje sameček tohoto druhu, Riki-Tiki-Tavi.

Rozšíření

Její přirozený areál sahá od Arabského poloostrova až za Indii, člověkem však byla zavlečena či vysazena i v mnoha dalších lokalitách (např. Itálie, Mauritius), v některých zemích je vedena jako nebezpečný invazní druh.
Popis obrázku chybí

Surikata

Surikata (také hrabačka surikatapromyka surikataSuricata suricatta) je denní pospolitě žijící promykovitá šelma.

Výskyt

Surikata obývá skalnaté i písčité oblasti jihozápadní Afriky.

Základní údaje

Hmotnost 
600 až 975 g
Délka těla 
25 až 35 cm
Délka ocasu 
17 až 25 cm
Výška 
až 15 cm

Vzhled

Na obličeji a na spodu těla jsou surikaty hnědé, svrchu stříbrnohnědé, na hřbetě mají osm tmavších pruhů, tmavé kroužky kolem očí a tmavou špičku štíhlého ocasu.

Stavba těla

Surikata používá dlouhé drápy k vyhrabávání doupěte a potravy.

Potrava

Potrava surikaty sestává z hmyzu (termiti,kobylky nebo saranče), z pavouků a ze štírů (surikaty jsou imunní vůči jejich jedu); z menších obratlovců (hadi, ještěrky nebo hlodavci); také však z kořenů nebo z cibulek rostlin.

Rozmnožování a vývin

Březost trvá 11 týdnů a v doupěti se ve zvláštní komoře vyložené trávou rodí 2 až 5 mláďat.
Mláďata se rodí slepá, začínají vidět až od 10 - 14 dnů. Dominantní samice brzy opět zabřezne, proto se o její dřívější mláďata musí starat ostatní členové kolonie. První čtyři týdny žijí mláďata v noře a živí se mateřským mlékem, které však nemusí být jen od jejich matky, ale i od jiné samičky ze skupiny, které se mléko tvoří. V tomto období jsou velmi zranitelná, jestliže mláďata objeví konkurenční skupina, zabije je. Nedlouho po tom, co mláďata vyjdou poprvé z nory, jdou se skupinou na první lov.

Společenský život

Surikaty tvoří kolonie až o třiceti členech, které žijí v podzemní soustavě nor, které dříve vyhrabaly zemní veverky. Kolonii vévodí dominantní pár, který jediný se smí rozmnožovat. Když přeci jen zabřezne nějaká jiná samice, záleží na dominantním páru, zda a kolik mláďat přežije. Dominantní samička může zabít mláďata jiné samičky, aby zabezpečila přežití vlastních mláďat. Většinou však dominantní samička vyžene jinou březí samičku. Osamělá vyhnaná samička nemá velké šance na přežití. Buď o mláďata přijde nebo po porodu opustí vlastní mláďata, o které se nedokáže sama postarat. Její mláďata také můžou zabít surikaty z jiné skupiny, případně se sama může stát obětí dravce. Může i zahynout na následky podvýživy a podchlazení. Samička bez mláďat má šanci připojit se zpět k původní rodině. Někdy se spojí s osamělými samci a založí novou rodinu.
Brzy ráno vylézají surikaty z nor, posedají a sluní se (v noci klesá teplota na poušti k nule), poté vyhledávají potravu.

Biotop

Suchá savana, polopouště a pouště.

Hlídka proti dravcům

V době, kdy většina členů kolonie hledá potravu, někteří jedinci z kolonie jsou pověřeni hlídkováním proti jejich predátorům. Surikata dobře vidí do dálky, hůře už na blízko.
Hlídky stojí vzpřímené na vyvýšeninách nebo keřích, odkud v případě nebezpečí vydávají varovné pištění nebo kvokání. Ostré štěkavé a vrčivé zvuky jsou naléhavější, oznamují větší ohrožení, po kterém se surikaty ihned ukryjí do nor.
Popis obrázku chybí
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Standa Standa | 25. listopadu 2011 v 13:11 | Reagovat

Aspoň napiš zdroje, když vše včetně obráků kopíruješ z wikipedie....

2 for for | E-mail | Web | 15. června 2016 v 11:44 | Reagovat

Hello!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama