close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Galidie Durrellova, Nosorožci

19. prosince 2010 v 10:49 |  Obratlovci

Galidie Durrellova

Galidie Durrellova (latinsky: Salanoia durelli) je masožravý savec původem z Madagaskaru. Poprvé byl spatřen v roce 2004 v okolí největšího madagaskarského jezera Alaotra, o rok později byl nalezený mrtvý jedinec prozkoumán londýnským Přírodopisným muzeem a v roce 2010 byla galidie Durrellova prohlášena novým živočišným druhem. Velikostí odpovídá zhruba kočce domácí, váží přibližně půl kilogramu a jejím nejbližším příbuzným je galidie hnědoocasá (Salanoia concolor). Má jít o prvního nově objeveného masožravého savce za 24 let, který zároveň patří mezi nejohroženější živočišné druhy.
Jedná se o endemitní druh, jehož areál je limitován na mokřiny při jezeru Alaotra na centrálním Madagaskaru. Jeho habitat je zároveň ohrožován invazními druhy, extenzivním způsobem zemědělství, apod. Je pojmenován na počest britského spisovatele, zoologa a popularizátora ochrany přírody Geralda Durrella.
Galidie hnědoocasá (Salanoia concolor) je nejbližším příbuzným galidie Durellovy, od níž se odlišuje pouze několika tělesnými rysy. (Poznámka: Na obrázku není vyobrazen celý ocas.)

Nosorožec tuponosý

Nosorožec tuponosý, jinak je také nazývám nosorožec bílý, nosorožec bělorohý, nosorožec tuporohý,nosorožec širokohubý (Ceratotherium simum) je africký zástupce z čeledi nosorožcovitých. Jižní poddruh je nejrozšířenější ze všech nosorožců (8500 jedinců).
Avšak jeho severní poddruh je kriticky ohrožen a podle informací z roku 2008 ve volné přírodě vyhynulý. Podle pozorování z ledna roku 2010 by se však ve volné přírodě v Súdánu mohlo vyskytovat ještě několik jedinců, které potřebují zoologové získat pro rozmnožení čtyř nosorožců dodaných do Afriky ze ZOO ve Dvoře Králové.
Tento druh nosorožce je hned po slonu druhým největším suchozemským savcem. Na délku má 3,7 - 4 m (ocásek až 70 cm) a vážit může až 2,3 tuny. Pro nosorožce tuponosého je rozlišovacím znakem typická široká tlama s rovným horním pyskem. Má dva rohy, dolní roh může být dlouhý dokonce až 1 m, zatímco horní roh je spíše zakrnělý. Vyznačuje se také tím, že mu na zádech sedí malí ptáčci, kteří mu pomáhají zbavit se otravného hmyzu.
Vyhledává rovinatou travnatou krajinu s dostatkem vody. Při přesunech k napajedlům se pohybuje po stálých vyšlapaných cestách. Za velkých veder odpočívá ve stínu a pohybuje se více v noci.

Areál rozšíření

Žije v Africe, stejně jako nosorožec dvourohý. Vyskytuje se v přírodních rezervacích.
Rhinoceros in South Africa adjusted.jpg

Nosorožec dvourohý

Nosorožec dvourohý (Diceros bicornis) nazývaný někdy též nosorožec černý, je společně s nosorožcem tuponosým zástupcem nosorožce v Africe. Je býložravec, populace nosorožců dvourohých se vyskytuje zejména v afrických rezervacích.

Výskyt

Oblast výskytu dříve zasahovala přes celou sub-saharskou Afriku. V dnešní době je rozšířen v několika málo oblastech Keni, Tanzanie, Namibie, Zambie a jižní Afriky.

Popis

Nosorožec dvourohý neboli černý, je menším ze dvou druhů afrických nosorožců. Tělo je silné a kůže má šedou barvu, je skoro holá, bez větších kožních záhybů. Srst má pouze na koncích uší a ocasu. Hlava je krátká a vyrůstají na ní dva rohy, které jsou tvořeny z keratinu (rohoviny) - což je hmota ze které rostou lidské nehty a vlasy. Hlavu nosí pod úrovní hřbetu. Nemá týlní hrbol jako nosorožec tuponosý. Nohy jsou krátké a silné. Další viditelný rozdíl mezi těmito druhy je horní pysk, který má nosorožec dvourohý protažený do špičky a může s ním tak otrhávat listy a větvičky ze stromů a keřů.

Chování

Nosorožec dvourohý je samotářské zvíře. Je nesnášenlivý a nevypočitatelný, napadá vše co je mu podezřelé. Někdy jsou to auta turistů, jindy třeba jiná zvířata. Prudké výpady jsou ovšem většinou blafováním, protože má špatný zrak a je krátkozraký. Oproti tomu má dobrý sluch i čich a jakmile se přesvědčí, že nehrozí nebezpečí, uklidní se. Pase se hlavně za šera a v noci. Přes den se nejradši válí v bahně a nebo odpočívá ve stínu. Matka vodí mládě za sebou.

Potrava

Nosorožec dvourohý díky svému pohyblivému hornímu pysku může otrhávat listí i větvičky z keřů a nebo stromů.

Rozmnožování

Rozmnožují se po celý rok. V Keni, jsou vrcholy v září-listopadu. V Jižní Africe, vrcholy nastanou v období dubna-července. Samice rodí v periodách 2-5 let. Tele má při narození asi 40 kg a poněkolika týdnech je schopno přijímat pevnou stravu. Je odstaveno ve 2 rocích a je nezávislé kolem 2.5-3.5 roku.

Způsoby komunikace

  • hlasová
  • čichová
  • tělesná

Ohrožení a ochrana

Nosorožec dvourohý neboli černý je zařazen na červeném seznamu IUCN v kategorii: kriticky ohrožený - CRITICALLY ENDANGERED (CR/A2abc). Černí nosorožci byli dříve rozšíření a hojní přes celou sub-saharskou Afriku. Jsou dodnes loveni kvůli rohům, ze kterých se vyrábí ozdobné dýky a jsou používány v některých asijských zemích v tradičním lékařství, kde si mylně představují, že to povede ke zvýšení sexuální potence. Je odhadováno, že 90 % dospělých nosorožců je zabito pytláky kvůli rohům.
Popis obrázku chybí

Nosorožec sumaterský

Nosorožec sumaterský možno také sumatránský (Dicerorhinus sumatrensis) je nejmenší a druhý nejvzácnější nosorožec světa (další je nosorožec dvourohý (Diceros bicornis)), kterého řadíme spolu s dalšími pěti 5 druhy dočeledi nosorožcovitých (Rhinocerotidae). Obývá převážně Kalimantan (možno také Borneo) a Sumatru.
Původně se vyskytoval v Barmě, Thajsku, Malajsii, Sumatře, Borneu a možná i v Laosu.
Nosorožec sumaterský je (jak už bylo výše zmíněno) nejmenším druhem čeledi nosorožcovitých. Délka jeho těla je sotva 230 - 320 cm, výška v kohoutku 110 - 140 cm a jeho hmotnost se pohybuje kolem 1 tuny. Od ostatních druhů nosorožců se liší nejčastěji tmavě hnědou, poměrně hustou srstí, která vyrůstá na hřbetě, bocích, břiše, vnějších stranách končetin i v uších. Nejvíce osrstěná jsou mláďata. Jeho dalším typickým znakem je to, že má jako jediný z asijských nosorožců dva rohy.
Tito nosorožci jsou převážně samotářští, i když se někdy sdružují do párů. Za potravou se vydávají hlavně brzo ráno a večer a jejich jídelníček tvoří listy, větvičky, plody s bambusovými výhonky. Někdy ohýbají a lámou mladé stromky, aby se dostali k jejich listům. Podobně jako jiní nosorožci mají dobrý sluch a čich a velmi slabý zrak.
Po asi 7 až 8 měsíční březosti rodí samice pouze jedno mládě o které pečuje minimálně dva roky.
Nosorožci sumaterskému stejně jako jeho příbuznému nosorožci dvourohému hrozí akutní hrozba vyhubení. Stejně jako i u jiných nosorožcovitých je i nosorožec sumaterský loven hlavně pro své rohy. Současný počet žijících nosorožců sumaterských se pohybuje jen kolem 300 kusů - jedná se tedy o zvíře velice zranitelné a v Červeném seznamu ohrožených druhů (IUNC) je zapsán jako "kriticky ohrožený druh".
U nosorožce sumaterského rozeznáváme celkem tři poddruhy, z toho je nosorožec severní, který dříve obýval Indii a Bangladéš, už vyhynulý.
Ilustrace od Friedricha Wilhelma Kuhnerta

Nosorožec jávský

Nosorožec jávský (Rhinoceros sondaicus) je jedním z nejvzácnějších velkých savců světa a současně nejvzácnějším nosorožcem. Podle odhadů přežívá na Jávě posledních padesát až šedesát jedinců, a ve Vietnamudokonce méně než deset. Podobně ohrožený druh je také nosorožec sumaterský.

Popis

Je příbuzný s nosorožcem indickým, s nímž má podobný pancíř, ale s 3-3,5 m délky a 1,4-1,7 m výšky, je menší než jeho příbuzný. váží až 1,4 tuny. Jeho kůže je tlustá, šedá a holmá vyjma uší a konce osacu, rozdělená hlubokými záhyby, které nad krkem vytvářejí jakési sedlo, je posetá bouličkami a uzlinami a nosorožci dodává vzhled, jako by měl na sobě pláty brnění. Jejich roh nebývá delší než 25 cm - u samců, u samic je malý nebo žádný. Dožívají se 30-45 let. Je to samotář s noční aktivitou, spásající mnoho různých rostlin. Nosorožec jávský byl zdecimován odleňováním nížin. Dodnes žijí jen dvě zbylé populace, které využívají existenci pobřežních mangrovových porostů a bambusových mokřin. samec je pravděpodobně teritoriální, značí své území hromadami trusu a loužemi moči - s eventuálními pohlavními partnerkami se setkává u vhodných bahnišť. Po šestnáctiměsíční březosti se rodí jedno mládě, které s matkou zůstává dva roky, možná i déle.

Biotop

Tento druh se vyskytuje především v nížinných tropických deštných lesích, kde se obvykle živí listy a výhonky stromů a keřů, občas i různými plody. Dříve se také vyskytoval v daleko větší oblasti především v nížinách podél řek, kde se živil i spásáním trávy.
Nosorožec jávský zabit evropským lovcem - 1895

Nosorožec indický

Nosorožec indický známý také jako nosorožec pancéřový (Rhinoceros unicornis) je jeden z 5 recentních (žijících) druhů z čeledi nosorožcovitých (Rhinocerotidae), který se vyskytuje na území Indie (odtud také název indický).

Základní informace

Popis

Nosorožec indický při jezení trávy
Nosorožec indický je největším druhem asijských nosorožců. Má silnou, tmavošedou kůži posetou drobnými hrbolky. Kůže vytváří pláty spojené hlubokými záhyby, takže nosorožec vypadá jako by byl v brnění. Tento druh nosorožce má pouze jeden roh - samice podstatně menší než samec. Mají masivní hlavu a pružný horní pysk, kterým si trhají a podávají tuhou rostlinnou stravu.
Nosorožec indický je masivní zvíře, které váží 1,6 - 2,6 t, čímž patří mezi nejtěžší živé suchozemské živočichy. Dorůstá délky až 420 cm a jeho kohoutková výška se pohybuje kolem 190 cm. Má také asi 75 cm dlouhý na konci ochlupený ocas. Čich a sluch má nosorožec indický velice citlivý, ale hůře je na tom zrak - jsou totiž krátkozrací. Nosorožci indičtí mají stejně jako všichni zástupci nosorožcovitých na všech končetinách tři prsty: druhý, třetí a čtvrtý. První a pátý prst zakrněly. Osa končetiny probíhá třetím prstem. Jeho kůže může mít barvu od šedé po tmavě hnědou až světle černou.

Způsob života

(zleva doprava) Mládě, samec a samice nosorožce indického v Zoologické zahradě San Diego
Nosorožec indický je výborný plavec, který se dokonce dovede potápět a hledat pod hladinou potravu. Nosorožci se rádi válejí v bahně, což napomáhá jejich kůži a chrání ji proti parazitům, v horkých dnech je bahno ochlazuje a ochraňuje proti spálení. Jsou přirozeně zvědaví a je známo, že následují zvuk, který je zaujme. Proto je tak snadné ulovit je a zabít.
Nosorožci indičtí jsou většinou samotáři, kteří se ráno a večer vydávají za potravou a po zbytek dne odpočívají. Nejsou příliš vybíraví - jejich jídelníček tvoří různé listy, tráva, různé rostliny a větvičky. Ačkoliv by se mohlo zdát, že svůj roh mají k boji, používají ho k tomuto účelu spíše zřídka.
Březost u samic nosorožců indických trvá zhruba 13 měsíců a samice rodí jediné mládě. Mládě je pohyblivé velice brzy po narození a saje mateřské mléko až 2 roky.
Na první pohled působí nosorožec indický spíše neohrabaně, ale jde o poměrně pohyblivé zvíře. Umí slušně skákat a dokáže běžet až 35 - 40 km za hodinu.

Rozšíření a početnost

Nosorožec indický se přirozeně vyskytuje v Nepálu a v severovýchodní Indii, kde obývá travnatá místa v mokřadních oblastech. Drží se často v těsné blízkosti vody, v které tráví také poměrně dost času.
Jeho příkré snížení početnosti způsobilo především nelegální pytláctví, ale i legální lov pro jeho rohy, prášek z rohu nosorožce je totiž součástí některých lidových léčiv a afrodisiak. Nejčastěji se u pytláků stává, že lovec který nosorožce ulovil, uřeže jen jeho roh a zbytek mrtvého těla nechá rozložit.
Tyto a jiné důvody způsobily, že i když je nosorožec indický nejhojnějším asijským nosorožcem (jeho počty dosahují něco mezi 2000 a 2500 jedinců), zůstává druhem ohroženým vyhubením. Tato hrozba u něj není tak aktuální jako například u jeho příbuzného nosorožce sumaterského (Dicerorhinus sumatrensis), který je kriticky ohrožen. Nosorožec indický obývá pouze tři rozvojové státy tropické Asie (Indie, Nepál, Bhútán) a jen ve dvou rezervacích (NP Čitwan v Nepálu a NP Kaziranga v Indii) žije více než 100 těchto nosorožců. Je tedy druhem velice zranitelným a v Červeném seznamu ohrožených druhů (IUNC) je zapsán jako "ohrožený druh". Chov nosorožců indických v lidské péči je tedy založen na dovozech pocházejících výhradně z těchto dvou rezervací.
Na světě existuje několik sdružení, které se snaží o záchranu nejenom nosorožce indického, ale i o jiné druhy z čeledi nosorožcovitých. Do podobného programu se zapojila i Zoologická zahrada Ostrava, která nosorožce indické chová a kde jsou volně k vidění.
Vývoj populací si můžete prohlédnout na této tabulce a na obrázku:
Vývoj populací nosorožce indického od roku 1910 do roku 2005
RokSouhrnIndieNepál
1910100
195235030050
1958700400300
1963600
1964625440185
1966740575165
1968680
1971630
19831000
19841500
198617111334377
19871700
19901700
19941900
199521351600535
19972095
19982100
20002500
20022500
20052400

Kam do zoologické zahrady

V ČR je pár nosorožců indických chován zoologickou a botanickou zahradou v Plzni ve zcela nových expozicích.Jedná se o samce Beniho(6 let) narozeného v Zoo Stuttgart a samici Manjulu (2 roky) narozenou v Tierparku Berlin.
V ČR dosud žilo 6 indických nosorožců - Zoo Dvůr Králové importovala postupně 2 samce a 1 samici, poprvé roku 1980. Narodila se zde 3 mláďata, odchován byl samec a samice. Samec, odchovaný ve Dvoře Králové, žil 12 let v Zoo Liberec. Na snímku ze Zoo Ostrava ve fotogalerii jsou nosorožci tuponosí jižní "Natal" a "Dinah".
Samec nosorožce indického v Zoologické zahradě San Diego, Kalifornie, USA

Nosorožec srstnatý

Nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis) je rod velkého vyhynulého nosorožce, obývajícího severní eurasijské stepi v době pozdního pleistocénu. Latinské rodové jméno Coelodonta znamená "zub s dutinami". Srstnatí nosorožci byli součástí tzv. pleistocénní megafauny a někdy bývají označováni jako "věrní průvodci mamutů". Je pravděpodobné, že se příležitostně stávali kořistí pravěkých lovců, rozhodně však nebyli snadným soupeřem. Byli vybaveni mohutným srstnatým porostem, který je chránil před okolních chladem.

Velikost

Srstnatí nosorožci byli nesporně velcí savci, blížící se svými rozměry dnešním slonům a největším druhům nosorožců. Délka těla mohla dosáhnout asi 3,7-4,4 metru a výška v plecích přesáhnout 2 metry. Hmotnost největších se tak blížila zhruba 5 tunám. Jen přední roh na jejich lebce, pokrytý keratinem, dosahoval délky 1 metru.

Potrava

Nosorožci srstnatí byli obligatorní býložravci. Živili se zřejmě převážně travinami a nízko rostoucí vegetací některých netoxických jehličin.

Vyhynutí

Není jisté, co tyto masivní savce vyhubilo, stali se však obětí velkého vymírání na konci poslední doby ledové. Poslední zástupci vyhynuli někdy kolem roku 8000 př. n. l. na území dnešní Sibiře. Příčinou byla zřejmě změna klimatických podmínek (oteplování klimatu a úbytek vhodných habitátů) a sílící lov pravěkými populacemi člověka. Někteří jedinci byli objeveni v podobě dobře zachovaných mršin, díky kterým známe přibližný tvar těla i barvu tohoto zvířete.
Rekonstrukce vzezření nosorožce srstnatého
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama