close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zvonek zelený, Čečetky, Stehlík obecný, Konopky, Čížci

9. listopadu 2010 v 16:05 |  Obratlovci

Zvonek zelený

Zvonek zelený (Carduelis chloris, syn. Chloris chloris) je malý pěvec z čeledi pěnkavovití rozšířený v celé Evropě, severní, střední, západní a jihozápadní Asii a severní Africe. Později byl introdukován i do Austrálie a na Nový Zéland. 

Popis

  • Délka těla: 15 cm
  • Rozpětí křídel: 27 cm
  • Hmotnost: 28 g
Zvonek zelený dorůstá velikosti vrabce domácího. Má štíhlé tělo, poměrně krátký ocas a silný krátký zobák. Samecje celý zelený v různých odstínech kromě křídel a ocasu porostlých tmavějším opeřením. Okraj křídel a ocasu má svítivě žlutý, končetiny červené a zobák světle růžový. Samice a mladí ptáci jsou nenápadně šedohnědí.

Chování

Zvonek zelený (samec)
Zvonek zelený se hojně vyskytuje na okrajích listnatých a smíšených lesů, loukách, polích, v parcích, alejích a zahradách s dostatečně hustým porostem, často i v samotných centrech vesnic a menších měst. Je částečně tažný, na zimu migrují na jih většinou jen jedinci ze severních oblastí.
Ozývá se charakteristickým jemným a krátkým "gyk", "kip" nebo pískavým "ťuí". Zpěv je složen z několika jemných a rychlých melodií a velice se podobá zpěvu kanára divokého.
Živí se především semeny různých druhů rostlin, občas požírá i pupeny, květy nebo plody, pro mláďata hraje v potravě důležitou roli drobný hmyz.
Zvonek hnízdí od dubna do července často ve větších hejnech nebo ve společnosti strnadů či pěnkav. Samci při toku předvádějí let podobný netopýřímu a přitom se ozývá zvučným zpěvem. Hnízdo staví na stromech, keřích nebo popínavých rostlinách. Ročně mívá dvě snůšky, první v květnu, druhou v červnu. Jedna snůška obsahuje 3 - 8 vajec, na kterých sedí 13 - 14 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po 14 dnech života.

Zdraví a jeho ochrana

Zvonci jsou velmi náchylní na onemocnění způsobené bakteriemi Trichomonas gallinae. Při onemocnění je blokován trávící systém a postižení Zvonci tak nemohou polykat potravu, jsou načepýření a letargičtí. Dalšími příznaky nemoci jsou zrychlené dýchání a zvracení. Nemoc se přenáší hlavně ve znečištěných a vlhkých krmítkách, proto je doporučeno je občas dezinfikovat a následně opláchnout horkou vodou. V případě zjištění nákazy je nutné na několik týdnů přerušit krmení a vyčistit krmítka. Onemocnění není přenosné na člověka, čištění lze tedy provádět bez obav o vlastní zdraví.

Výskyt a početnost v ČR

Zvonek zelený se hojně vyskytuje na celém území České republiky až po nadmořskou výšku 1430 m a patří vůbec mezi naše nejrozšířenější obyvatele kulturní krajiny. V posledních letech byl v Česku zaznamenán výraznější pokles početnosti nejčastěji vysvětlovaný jako následek zavedení nových chemických metod na polích. V letech 2001 - 2003 u nás hnízdilo 450-900 tisíc párů.
Zvonek zelený (samice)

Čečetka zimní

Čečetka zimní (Carduelis flammea syn. Acanthis flammea) je drobný pták, zřetelně menší než vrabec, z čeledi pěnkavovitých (Fringillidae). 

Popis

  • Délka těla: 12,5-14cm
  • Délka křídla:67-81mm
  • Hmotnost: 14g
Sameček má nápadně karmínově červenou přední část temene a zejména hruď. Pod malým, u kořene širším, zobákem je výrazná černá skvrna. Kotřec je načervenalý a jemně čárkovaný (na rozdíl od čečetky bělavé, která má kostřec bílý). Vršek těla a boky jsou podélně proužkované, spodek těla je bělavý. Přes šedohnědá křídla se táhnou dva světlé křídelní pásky. Na ocase jsou zespodu dobře patrné široké, tmavé středy nejdelších spodních ocasních krovek. Samička má červené pouze temeno nikdy hruď. Mláďata nemají žádnou červenou barvu, chybí jim také černá skvrna v okolí zobáku. Jsou také na spodu hustěji skvrnitá.
Čečetka zimní

Bionomie a ekologie

Hnízdí především v řídkých březových a mladých jehličnatých lesích. údaje o hnízdění v České republice se patrně týkají především Čečetky tmavé (Carduelis cabaret, která hnízdí rozptýleně především v horských oblastech mimo východní část území; celková početnost čečetek tmavých u nás je odhadována na 6-12 tisíc párů. Hnízdí od dubna do července - většinou 2× ročně. Často hnízdí více párů pohromadě (čečetky mají sklon vytvářet jakési "kolonie"). Hnízdo staví, stejně jako u většiny pěnkavovitých ptáků, samička. Bývá umístěno na jehličnanech, listnáčích i keřích, zpravidla nevysoko nad zemí. Je postaveno z jemných větviček, suché trávy, mechu i lišejníku. Hnízdní kotlinka má výstelku z chlupů a peří. Samička snáší 4-5 vajíček, na kterých sedí sama a sameček ji na hnízdě krmí. Potrava je převážně rostlinná, semena olší, bříz, borovic a různých bylin, v době hnízdění nezralá semena a hmyz.

Chov a kulturní význam

V dřívějších časech nebývala čečetka, na rozdíl od jiných pěnkavovitých, oblíbeným "klecním ptákem". Zpěv není příliš libozvučný (zejména vedle stehlíka nebokonopky). Jsou-li chovány v bytě lezou i v noci po kleci a ruší své majitele. Čečetky spolehlivě hnízdí i v překvapivě malých klecích velikosti kanáří odchovny (50 × 40 × 40cm). Ovšem obvykle jim chovatelé poskytují příbytky větší. Čečetky jsou chovány v celé řadě barevných mutací (hnědá, achátová, isabelová, kobaltová, saténová...). I z toho důvodu jejich popularita v chovech roste. Poměrně snadno se kříží s ostatními pěnkavovitými ptáky a výsledkem bývají atraktivně zbarvení kříženci klidné povahy.
Gråsisik.JPG

Čečetka tmavá

Čečetka tmavá (Carduelis cabaret syn. Acanthis flammea cabaret) je drobný pták, zřetelně menší než vrabec, z čeledi pěnkavovitých (Fringillidae). Jde o monotypický druh, dříve uváděn jako ssp. čečetky zimní čečetka zimní středoevropská (Acanthis /ev. Carduelis/ flammea cabaret)

Popis

  • Délka těla: 12,5-14cm
  • Délka křídla:67-81mm
  • Hmotnost: 9-17,5g
Zbarvení je velmi podobné čečetce zimní, ale celkové vyznění je tmavší (hnědší). Má černavě hnědé okraje per, hlavně svrchu a na hrdle. Rovněž její vábení se liší od čečetky obecné. Sameček má nápadně karmínově červenou přední část temene a zejména hruď. Pod malým, u kořene širším, zobákem je výrazná černá skvrna. Kotřec je načervenalý a jemně čárkovaný (na rozdíl od čečetky bělavé, která má kostřec bílý). Vršek těla a boky jsou podélně tmavěji proužkované, spodek těla je bělavý. Přes šedohnědá křídla se táhnou dva světlé křídelní pásky. Samička má červené pouze temeno nikdy hruď. Mláďata nemají žádnou červenou barvu, chybí jim také černá skvrna v okolí zobáku. Jsou na spodu hustěji skvrnitá. 
rozšíření čečetky tmavé

Bionomie a ekologie

Rozšíření: Alpy a Britské ostrovy, v posledních 50 letech se rozšířila na celém území mezi oběma oblastmi (viz.mapka). Převážně stálý až potulný druh. Hnízdí především v řídkých březových a mladých jehličnatých lesích. V České republice hnízdí rozptýleně především v horských oblastech mimo východní část území; celková početnost je odhadována na 6-12 tisíc párů. Hnízdí od dubna do července - většinou 2× ročně. Často hnízdí více párů pohromadě (čečetky mají sklon vytvářet jakési "kolonie"). Hnízdo staví, stejně jako u většiny pěnkavovitých ptáků, samička. Bývá umístěno na jehličnanech, listnáčích i keřích, zpravidla nevysoko nad zemí. Je postaveno z jemných větviček, suché trávy, mechu i lišejníku. Hnízdní kotlinka má výstelku z chlupů a peří. Samička snáší 4-5 vajíček, na kterých sedí sama a sameček ji na hnízdě krmí. Potrava je převážně rostlinná, semena olší, bříz, borovic a různých bylin, v době hnízdění nezralá semena a hmyz.

Chov a kulturní význam

V dřívějších časech nebývala čečetka, na rozdíl od jiných pěnkavovitých, oblíbeným "klecním ptákem". Zpěv není příliš libozvučný (zejména vedle stehlíka nebo konopky). U nás jsou v zajetí chovány především čečetky zimní.
Carduelis cabaret1.jpg

Čečetka bělavá

Čečetka bělavá (Carduelis hornemanni) je malým druhem pěvce z čeledi pěnkavovitých (Fringillidae). Je velmi podobná čečetce zimní nebo čečetce tmavé, rozlišování druhů čečetek je krajně obtížné. Typičtí jedinci mají bílý neskvrněný kostřec, menší zobák a jemně úzce proužkované boky. Hnízdí v nízkých lesích v tundře nebo na horských vřesovištích. V ČR se vyskytuje vzácně většinou v hejnech s čečetkami zimními.
The Arctic Redpoll - Carduelis hornemanni.jpg

Stehlík obecný

Stehlík obecný (Carduelis carduelis) je malý pěvec z čeledi pěnkavovití s rozsáhlým areálem rozšíření. 

Popis

  • Délka těla: 12 cm
  • Rozpětí křídel: 23 cm
  • Hmotnost: 16 g
Stehlík obecný má štíhlé tělo, dlouhá křídla a silný zašpičatělý zobák. Je velice pestře zbarvený, svrchu béžově, křídla má zčásti černá s bílými skvrnami a jasným žlutým pruhem, zespodu je bílý. Má narůžovělý zobák, hnědé končetiny a charakteristickou červenou masku, zbytek hlavy je černobílý. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně a je často obtížné rozlišit pohlaví. Mladí ptáci postrádají červenou masku.

Rozšíření

Hojně se vyskytuje v celé Evropě vyjma větší části Skandinávského poloostrova, v Asii východně až po Bajkalské jezero a jižně po Himálaj a v severní a severovýchodní Africe. Jedinci, kteří unikli z umělých odchovů vytvořili stálou populaci i v Austrálii a na Novém Zélandu.
Je částečně tažný, na zimu z větší části migruje do jižní a západní Evropy. V České republice se vyskytuje celoročně, v zimě je však o něco vzácnější.

Bionomie a ekologie

Stehlíka obecného běžně nalezneme v otevřených lesích, na mýtinách, v zahradách, ovocných sadech nebo v kulturní krajině.
Stehlík na hnízdě
Nejčastěji se ozývá zvonivým a svižným "tiglitt" nebo drsným "čree".
Mimo období hnízdění se velice často objevuje na polích, loukách nebo opuštěných a zarostlých pozemcích, kde vyhledává malá semena různých druhů, nejčastěji hvězdicovitých rostlin (různé pcháče, pupalka, lociky, mrkvovitých...), ale i bříz nebo olší. Zvláště mláďata jsou vedle nezralých semen krmena také drobným hmyzem. Na podzim a v zimě se většinou seskupuje do početných, často i více jak 40 členných hejn. Během nepříznivého zimního období také často zalétává na krmítka.
Hnízdí od května do srpna a ročně mívá 1 snůšku (při zničení snůšky 2 - 3). Do většinou dobře ukrytého hnízda na větvích vysokých listnatých stromů klade 3 až 6 vajec, na kterých sedí 11 - 14 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po dalších 13 - 15 dnech.

Chov a kulturní význam

Stehlíci při hnízdění v kleci
Nádherně zbarvený stehlík obecný upoutal pozornost umělců i prostých lidí a byl v minulosti vítanou kořistí čižbářů. Odprehistorie, po celý středověk a v novověku až do poloviny 19. století byl spolu s jinými pěnkavovitými ptáky běžně chytán (také i jako zdroj potravy). Stehlík v křesťanské symbolice může souviset s dětstvím Krista, ale může být považován i za výraz vztahu mezi milujícími se osobami a v tomto smyslu být přenosný i na výše zmíněný mystický poměr Krista a P. M. Podle středověkých legend např. stehlík vytrhával trny z hlavy Kristovy, nesoucího svůj kříž na Golgotu, přičemž červeň peříček kolem jeho zobáku bývá pak ztotožňována s krví Kristovou, kterou se stehlík přitom potřísnil. Postupně se pro svůj atraktivní vzhled a příjemný zpěv stal oblíbeným a ceněným "klecním" ptákem. Chov stehlíků, zejména v západní Evropě, neztratil nikdy na své popularitě. Známí jsou pestře zbarvení kříženci stehlíka s kanárem. V současnosti jsou i v ČR chování a dále rozmnožováni jedinci v přímé péči člověka pocházející z registrovaných chovů (v souladu s platným zákonem na ochranu přírody a krajiny). Takový chov je cenným zdrojem poučení a i informací o bionomii druhu. V zajetí jsou vedle většího poddruhu (C. carduelis major) stále populárnější četné barevné mutace.
Stehlík obecný

Konopka žlutozobá

Konopka žlutozobá (Carduelis flavirostris) je malý pták z čeledi pěnkavovitých. Od příbuzné konopky obecné se liší hustším tmavohnědým proužkováním, béžovým nádechem a neskvrněným hrdlem. V zimním šatu má žlutý zobák. Hnízdí na vrchovištích a pobřežních vřesovištích, přes naše území pravidelně protahuje a občas zimuje.
Konopka žlutozobá

Konopka obecná

Konopka obecná (Carduelis cannabina) je malý zpěvný pták z čeledi pěnkavovití. 

Popis

  • Délka těla: 13cm
  • Délka křídla: 71-85mm
  • Hmotnost: 15-22g
Konopka je o něco menší než vrabec domácí. Záda a krovky křídelní jsou sytě tmavě rezavo-hnědé. Hlava je šedá. Zobák je zbarven hnědavě v zimě potom šedě. Letky ("konce" křídla) jsou černé s bílými lemy. Samec je na čele a hrudi karmínově červený. Samice je na prsou hnědě čárkované a nemá karmínovou hruď ani čelo. Zpěv je příjemný a rozmanitý. Dovede dobře napodobit i zpěv jiných ptáků.
Podobná konopka žlutozobá má zobák v zimě žlutý. Obě pohlaví jsou na zádech i bocích tmavě čárkovaná.

Rozšíření

Hnízdí v celé Evropě asi po 65st sev.š. a i v SZ Africe. V areálu tvoří několik zeměpisných forem. V mimohnízdní době se konopky obecné združují do hejn. Zčásti odtahují a zčásti se potulují nedaleko hnízdišť. Naši ptáci většinou zimují v Jižní Evropě a ve Středomoří.

Ekologie

Hnízdo si staví v živých plotech, v jalovcích a zeravech. V době hnízdění upřednostňuje "parkovou krajinu". Samička do hnízda dvakrát až tříkrát v roce (od dubna do srpna) snáší 5 - 6 vajíček. Mláďata se líhnou po 12dnech sezení na vejcích a v hnízdě jsou rodiči krmena ještě asi 12-14 dnů. Některé prameny tvrdí, že konopky mláďata krmí kromě nezralých semen polních plevelů (zejména smetáky lékařké) také housenkami motýlů, pavouky nebo larvamidvoukřídlého hmyzu, ale chovatelská praxe to příliš nepotvrzuje. V zajetí konopky živočišnou potravu (na rozdíl od nezralých semen) téměř nepřijímají ani jí nekrmí mladé. Mimo hnízdní období se zdržuje spíš v otevřené krajině, kde ptáci sbírají semena jitrocele, mléčů, čekanky, bérů, řepky, lnu, máku, hořčice a mnoha dalších kulturních plodin i běžných plevelů. Potravu na rozdíl od čížkůnebo stehlíků sbírá s oblibou i na zemi. Zpěv je příjemný a rozmanitý. Dovede dobře napodobit i zpěv jiných ptáků.

Chov a kulturní význam

Konopka obecná (dříve Jiřice obecná nebo polní) byla v minulosti vítanou kořistí čižbářů. Od prehistorie, po celý středověk a v novověku až do poloviny 19. století byla spolu s jinými pěnkavovitými ptáky běžně chytána (do roku 1870 také jako zdroj potravy). Od dávných dob až do 40. let 20. století byla také oblíbeným klecním ptákem drženým kvůli libozvučnému zpěvu. Nebyla ovšem tak rozšířena jako stehlík nebo čížek. Chycení ptáci si uchovávali plachost. V kleci zůstávali divocí a nervozní. Velmi oblíbení a cenění jsou zejména kříženci s kanárem zejména pokud si udrží typický zpěv konopky. I v současnosti jsou chování a dále rozmnožováni jedinci v přímé péči člověka pocházející z registrovaných chovů (v souladu s platným zákonem na ochranu přírody a krajiny). Odchovy se lépe daří ve voliérách (cca 1,8 x 1,8 x 0,8m). Takový chov je cenným zdrojem poučení a i informací o bionomii druhu. V zajetí se objevují vedle přírodně zbarvených ptáků výjimečně i barevné mutace.
Konopka obecná

Čížek lesní

Čížek lesní (Carduelis spinus) je malý druh pěvce z čeledi pěnkavovitých (Fringillidae). 

Taxonomie

Čížek lesní byl popsán Carlem Linném v roce 1758 pod názvem Fringilla spinus. Jedná se o monotypický druh (tzn., že nevytváří žádné poddruhy).

Popis

Dorůstá délky 11-12,5 cm, v rozpětí křídel měří 20-23 cm a váží 10-18 g. Je sexuálně dimorfní. Samci mají zeleno-šedý hřbet, žlutý kostřec, široké žluté pruhy na jinak černém ocase a křídlech, nažloutlou hruď, černou skvrnu podzobákem a černé temeno. Samice jsou svrchu zelenější, šedě pruhované s nazelenalým temenem, bílým opeřením pod zobákem a bílou, silně pruhovanou spodinou těla. Zobák je u obou pohlaví šedý, končetiny tmavě hnědé a oči černé. Mladí ptáci se podobají samicím, ale jsou zbarveni jednotvárněji.

Hlas

Vábí syčivým "diééé". Zpěv je rychlý, švitořivý, prokládaný silnějšími kratšími zvuky. Čížek lesní zpívá po celý rok, často i ve skupinách.

Rozšíření

Hnízdí na rozsáhlém území Evropy (zejména pak v její střední a severní části) a izolovaně též na území východní Asie. Je částečně tažný, asijští ptáci zimují zejména v Japonsku a Číně, evropští pak ve střední, jižní a západní Evropě a severní Africe.
Hnízdí v jehličnatých a méně početně i ve smíšených lesích, obzvláště pak ve vyšších polohách. V zimě se běžně vyskytuje také v parcích a zahradách.

Výskyt v ČR

V České republice hnízdí v počtu 90 000-100 000 párů, a to až po nadmořskou výšku 1600 m n. m. V zimě, kdy je zde zastoupen 1,5 -2,5 miliony jedinci, na naše území přilétají ptáci ze severní a východní Evropy.

Status

Globální populace druhu je odhadována na 30-70 milionů jedinců, evropská populace pak na 2,7-15 milionů párů. Čížek lesní proto není považován za nijak ohroženého a v Červeném seznamu IUCN je zařazen do kategorie málo dotčených druhů. Náleží též mezi druhy chráněné Bernskou úmluvou.

Chování

Čížek lesní je velmi energický pták, obratně šplhá a při hledání potravy často visí i hlavou dolů. Obzvláště pak na podzim a v zimě se často zdržuje v malých soudružných hejnech, v kterých panuje jasně stanovená hierarchie. Během hnízdního období však žije velmi skrytě.

Potrava

Je převážně semenožravý. Na podzim a v zimě požírá zejména semena listnatých stromů, včetně břízy nebo olše. Zalétává též do kulturních krajin, kde se přidává k jiným pěnkavovitým pěvcům a společně pátrají po semenechhvězdnicovitých rostlin, jakými jsou např. bodláky či pampelišky. Na jaře a v létě se v jeho potravě objevují zejména semena jehličnatých stromů, obzvláště pak rodů Abies, Picea a Larix. Dále se živí také semeny jilmů a topolů. Během péče o potomstvo v jeho potravě stoupá také význam živočišné složky, konkrétně hmyzu (zejména brouků).

Hnízdění

Čížek lesní hnízdí ve středoevropských podmínkách od března až do července, a to jednou nebo dvakrát ročně. Často přitom tvoří malá hejna až o 6 párech. Dobře skryté pohárovité hnízdo z malých větviček, trávy, mechů a lišejníků staví vysoko ve větvích jehličnatých stromů. Samice klade 2-6 bílých až našedlých nebo světle modrých, hnědě skvrnitých, 15,2 x 12,1 mm velkých vajec, na kterých sedí sama 10-14 dnů. Mláďata jsou atriciální a hnízdo opouští po 15 dnech.

Chov a kulturní význam

Barevná mutace
Jméno čížka je nápadně podobné v mnoha evropských jazycích (například rusky se řekne Čiž, německy Zeisig, holandsky Sijs). Pravděpodobně existuje i souvislost českého názvu s čižbou. Čížek byl od pradávna vítanou a poměrně snadnou kořistí čižbářů. Od prehistorie, po celý středověk a v novověku až do poloviny 19. století byl spolu s jinými pěnkavovitými ptáky běžně chytán (také i jako zdroj potravy). Čížci se snadno ochočí a jsou to nenároční chovanci. Snad z toho důvodu se tento čiperný ptáček stal, přes svůj nenápadný vzhled a poněkud vrzavý zpěv, oblíbeným "klecním" ptákem. Ještě ve 30. letech 20. století byl chován v mnoha domácnostech i dílnách drobných řemesníků. Jeho bývalou oblibu dodnes dokládají lidové písně (Čížku čížečku, Čížku, ptáčku zeleného peří...), říkadla, jména obcí (Čížkovice, Čížová...) nebo rozšířená příjmení. Z bytů a provozoven ho vytlačilo až masové rozšíření radiových příjímačů. Ze všech pěnkavovitých ptáků se nejsnadněji kříží s kanárem. V současnosti jsou i v ČR chování a dále rozmnožováni jedinci v přímé péči člověka pocházející z registrovaných chovů (v souladu s platným zákonem na ochranu přírody a krajiny). Takový chov je cenným zdrojem poučení a i informací o bionomii druhu. V zajetí se vedle přírodně zbarvených ptáků vyskytují i některé barevné mutace.
Samec
Samec
Samice
Samice

Čížek žlutý

Čížek žlutý (Spinus tristis) je druh zpěvného ptáka z čeledi pěnkavovitých žijící v Severní Americe. Hnízdí v rozmezí od jižní Kanady po Severní Karolínu. Je tažný se zimovišti od Kanady po Mexiko.
Je jediným pěnkavovitých ptákem, u kterého probíhá kompletní přepeřování. Je u něj vyvinut výrazný pohlavní dimorfismus, samec je v létě zářivě žlutý a v zimě olivově zelený, zatímco samice je celoročně matně žlutohnědá. Výrazné zbarvení samců přitom hraje důležitou roli při námluvách.
Čížek žlutý se žíví semeny, čemuž napovídá i jeho kuželovitý zobák. Je to společenský pták, který se při hledání potravy a tazích zdržuje v hejnech. Během období, kdy staví hnízdo, se však může chovat teritoriálně. Hnízdní období je závislé na dostatku potravy, který dosahuje vrcholu na konci července, což je na pěnkavovitého pěvce relativně pozdě. Druh je monogamní a ročně hnízdí jen jednou.
Lidská aktivita většinou tomuto ptáku prospívala. Často se vysyktuje v obytných zónách, kam ho lákají lidská krmítka. Ta pomáhají ptákům v těchto oblastech přežít. Díky odlesňování pak vznikly časté otevřené lučiny, které jsou pro něj upřesdnostňovaným prostředím.
Samec v letním pěří v provinčním parku Rondeau v Kanadě.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 paprskar miroslav paprskar miroslav | E-mail | 25. prosince 2013 v 11:36 | Reagovat

velmi poucne a hezke

2 prokopová marie prokopová marie | E-mail | 31. března 2015 v 15:50 | Reagovat

letos poprve máme  u nás krásné  myslím že jsou to stehlíci.je jich celé hejno asi 10 až 12 a krásně nám létají  do krmítek .ještě jsme je nikdy neviděli až letos

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama