"Ty o tom víš?" vyhrkl tak trochu zklamaně Harry. Byl si téměř stoprocentně jistý, že Ron o ničem nevěděl, ale jakmile si všiml, že ani Hermiona se nijak nediví, nesnaží se svým pronikavým pohledem zavrtávat do něho ani do Rona a očividně ví, o čem se její dva kamarádi baví, usnesl, že Ron už nejspíš Hermioně řekl všechno, co slyšel a viděl. Jak moc toho ti dva věděli, však nevěděl ani samotný Harry, protože neměl ani ponětí, co všechno ze spánku křičel. Každopádně si připadal tak nějak podvedený, že mu o tom Ron neřekl.
"To bys mohl vědět ty, když mě ve spánku tak pečlivě hlídáš a pozoruješ," ucedil rozhorleně Harry střelil po překvapeném Ronovi pohledem. Ten se očividně chystal Harrymu klást odpor, vzhledem k tomu, jak mu u koutku úst nebezpečně zacukalo. Vypadalo to, že se docela rozčílil. Hermiona, která je však stále neposlouchala a pořád ještě horečně listovala v obrovské knize, jako kdyby v ní bylo schováno něco, co by každou chvílí mohlo zmizet, je ale přerušila.
"Mám to!" vykřikla, práskla s knihou ještě více doprostřed, až to zadunělo a ukazovala prstem na levou stranu knihy, kde byl obrovský nápis "Sny". Téměř okamžitě ale sjela prstem skoro až úplně dolů. Harry s Ronem se pořádně zahleděli na malinký rámeček s titulkem "Jednorožci" a začetli se.
"Tomu vůbec nerozumím," zavrtěl hlavou Ron a Harry mu musel dát za pravdu. Neměl nejmenší ponětí, o čem se v knize píše. Hermiona si jen ztěžka povzdechla a dala se do čtení, které ještě doplňovala svým výkladem.
"Jednorožec má vliv na spánek kouzelníků, tuto moc nemá každý, jen vůdce," předčítala.
"Já jsem si myslel, že jednorožci žijí jen v malých stádech," přerušil ji Ron, který ale hned na to zmlkl, jak ho Hermiona spařila svým nebezpečným pohledem.
"Ano, většina žije i sama, ale je jeden, který je musí chránit, vlastně chrání celou oblast, kde žijí, stará se o přírodu a o její koloběh i o jiná kouzelnická i nekouzelnická zvířata, která zde žijí, ale ne o všechna," vysvětlovala prostě. "Jde jen o to, že jeho moc je tak obrovská, že dokáže i ovlivnit někoho jiného."
"Já jsem si myslel, že jednorožci k životu kouzelníky nepotřebují," řekl Harry, ale hned na to měl dojem, že na to právě přišel.
"Takže to kvůli němu mám takové sny?" ptal se, "proč ale? Vždyť nikoho nijak neohrožuji," zamyslel se.
"On tě prosí o pomoc, Harry?" přerušila jeho úvahy Hermiona.
"Cože?" vyjekl udiveně, a hned na to ztlumil hlas, aby je někdo nezaslechl. "Ale proč mě?"
"Hermiono o čem to zase mluvíš," rozčiloval se Ron. Harry také neměl rád, když jeho kamarádka mluvila v takových krátkých větách hlavně, když se jednalo o něco důležitého.
"Harry," zpustila tónem, jako by se mu chystala domlouvat, "vybral si tebe," oznámila prostě, jako kdyby to bylo samozřejmostí, že když má někdo potíže, tak jde a řekne Harrymu Potterovi, "teď musíme zjistit, jak mu pomoct," oznámila jednoduše, ale ani Harry ani Ron neměli naprosto žádný nápad, jak by mohli jednorožci pomoct.
"A kde vlastně..." zpustil a ale okamžitě se zarazil Ron. "Kdo že to je?"
"Král jednorožců," oznámila mu důrazně Hermiona.
"No tak jo," kývl rukou Ron, "a kde vlastně ten Král jednorožců žije?"
"No...to nikdo neví," oznámila mu Hermiona, ale očividně jí to nedělalo žádné starosti, "nikdo neví, jak se k němu hlavně dostat, tedy," upřesnila.
"Tak to je skvělí," vyhrkl Ron, "budeme hledat někoho, koho nikdo nemůže najít," ucedil ironicky, "na to jsi přišla sama?"
"Kdyby jste mě nechali domluvit, řekla bych vám ještě něco," osopila se na Rona Hermiona.
"To jsem opravdu zvědavý," ušklíbl se zlomyslně Ron a oplatil Hermioně nebezpečně blýskavý pohled.
"Myslím si, že se to týká i Moudrého klobouku," vysvětlovala, "podle mě ti dal ten večer varování, a vysvětlení..."
"No rozhodně ti to asi tak moc dobře nevysvětlil, když jsme to ani jeden nepochopili," skočil jí do řeči Ron, ale Hermiona mluvila bez přestání dál, jako kdyby nic neřekl.
"...máš hledat pána našich snů," zamyslela se, "Harry, co přesně se ti zdává?" zeptala se a vypadalo to, že na něco opravdu přišla.
"Ehm...no..." Harry nevěděl, jak má začít, "já tam nic nevidím, jen slyším nějakou píseň..."
"Jistě, to jsou zpívající stromy, tam někde žije Král jednorožců, vysvětlovala spíš jako by víc pro sebe.
"A pak, jako když ji něco pohltí, je to strašlivé, všechen dobrý pocit ze mě zmizí, je to, jako bych už nikdy neměl...dál se radovat," pokračoval, ale hlas mu klesl, nebylo třeba už nic říkat, zřejmě se opravdu trefili.
"Já myslím, že je to něco...s...s Voldemortem," špitl Ron, jako kdyby tu Pán zla měl někde být. "A když se něco stane tomu Králi jednorožců, tak bude ještě mocnější, třeba...třeba nám pak poleze i do snů, takže nebude potřebovat špehy a bude nám číst i myšlenky," Ron se téměř třásl. To už dělá, pomyslel si Harry, do snů a myšlenek už mi Voldemort leze. Nastalo dlouhé ticho, ve kterém si každý z nich představoval, jak by to asi vypadalo, kdyby měl Voldemort takovou výhodu, jako moci číst ostatním myšlenky a ovládat jejich sny.
"Tak tedy budu muset najít Krále jednorožců," přerušil skoro až mučivé ticho rozhodně Harry.
"Ale vždyť ani nevíme, jak ho hledat," v Hermioniným hlasem šla vycítit jakási bezradnost.
Všichni tři se znovu odmlčeli a každý zamyšleně dumal nad tím, jak by mohli Krále jednorožců najít. Najednou, jako by se ozval Harryho vnitřní hlas a Harry měl dojem, že přesně ví, co má dělat.
"Zvíře," vykřikl a oba jeho kamarádi téměř nadskočili na místě, jak je tak prudce vytrhl ze zadumání.
"Zvíře?" opakoval nechápavě Ron.
"Musíme se tam dostat v nějaké podobě zvířete," vysvětlil Harry, ale Ron s Hermionou ho obdařili nanejvýš zmateným pohledem.
"Jak tě to napadlo?" utrousil skoro až lítostivým tónem Ron.
"Možná, že má Harry pravdu," přidala se na Harryho stanu Hermiona, "Moudrý klobouk přece říkal, že ho máš hledat v podobě dokonalé a nevidomé, a to jsou zvířata ne? Jsou nevinná," jako by ještě ujišťovala sama sebe.
"Takže se musíme stát zvěromágy," rozhodl se Harry tak lehce, jako kdyby se právě rozhodl, že půjde na snídani už v šest hodin. Hermiona ho obdařila pohledem, jako kdyby naprosto zešílel, zato Ron nadšeně vykřikl: "Bezva!"
Bylo už docela pozdě, všichni studenti už měli být na svých kolejích a tak se Harry, Ron a Hermiona vydali také spát. Po cestě však ještě vášnivě debatovali o tom, co v knihovně zjistili.
"Takže, kdy začneme trénovat?" vyptával se nadšeně Ron.
"To jako myslíš vážně?" vyjela po něm Hermiona, "víš vůbec, kolik papírů budeme muset podepsat a kolik zkoušek udělat? A vzhledem k tomu, že se teď na Harryho skoro každý lepí a všichni profesoři mají totální přehled o téměř každém jeho kroku; tak bych moc ráda viděla, jak bys ututlal, že se snažíme být zvěromágy," uzemnila ho.
Harryho nadšení také okamžitě zmizelo. Poprvé doopravdy zalitoval, že je primusem a chtě něchtě si musel přiznat, že Hermiona má pravdu; bylo nanejvýš nutné, aby všichni - od prváků po prefekty; věděli, kde ho jako prefekta mají hledat, kdyby něco potřebovali.
"Tak zaprvé," pustil se do ní nanejvýš klidně Ron, "nikdo nemusí vědět co budeme dělat - ani ministerstvo..."
"Ale to je nezákonné Rone!"
"Bože můj, Hermiono," zasténal a rozčíleně si odhodil z čela jeho rezavé vlasy, které mu padaly do obličeje jak vcházeli k obrovité chodbě s přesouvacími schody, kde byl opravdu docela průvan, takže tam fučelo, skoro jako venku až na to, že tento vítr byl o mnoho teplejší než ten venkovní. "Kolikrát už jsme porušili nějaké pravidlo nebo zákon?" Hermiona se zadumala, jako by to opravdu chtěla spočítat, ale Ron bleskurychle odpověděl za ni. "Nejmíň tisíckrát. Tohle tě nemusí zajímat. Když se to podařilo i Náměsíčníkovi, Dvanácteráku, Červíčkovi a Tichošlápkovi tak my to zvládneme taky. A dál - neměla bys to s těmi primusskými povinnostmi tak přehánět, jde přece jen o to, že v nebezpečí odvedeš žáky a že navalíš Malfoyovi školní tresty a posrážíš mu co nejvíc bodů," při této poznámce se Harry zlomyslně uchechtl, ale Hermionu to očividně nanejvýš rozčílilo, Ron však důležitě pokračoval, "zadáš perfektům několik rozkazů a oni to prakticky provedou sami. Primus nemusí přece skoro nic dělat."
"Tak to se teda mýlíš," vyjela na něho zostra, "primus se musí starat o ostatní, kdyby se něco stalo."
"Jo, ale naposledy tu byli studenti v ohrožení před čtyřmi roky a pochybuji, že by se Tajemná komnata znovu otevřela, když je bazilišek mrtví a Harry zničil Raddleyův deník," prohodil naprosto klidným hlasem.
"Dobře, máš pravdu," připustila Hermiona.
"Bezva!" skočil jí do řeči, "tak co Harry, mohli by jsme trénovat třeba v Komnatě nejvyšší potřeby."
"Myslím, že by to mohlo být nebezpečné, mohl by nás najít někdo z učitelů. Pamatuješ přece, co se stalo v loni, když nás ta Marietta práskla Umbridgeové; tentokrát by nám takový plán neprošel možná ani u samotného Brumbála a taky, teď když tuhle místnost zná většina studentů, protože se tam doučují pod Harryho vedením přemisťování, tak nebudeme asi jediní, kdo tam půjdou i mimo tohle cvičení," řekla Hermiona.
"Máš pravdu, ale kam jít?" Zastavili se teď schodech, které se posouvali směrem k Nebelvírské společenské místnosti.
"Mohli bychom použít třeba Chroptící chýši," poznamenal Harry po delším zadumáním, které doprovázelo jen vrzání a skřípání posouvajících se schodů nad nimi a několika rozčilenými výkřiky obrazů.
"To je skvělí nápad," vykřikl Ron a dělal, jako by neslyšel nadávky obrazů, které svým hlukem podráždil téměř do nepříčetnosti.
"Nechci vás zklamat," spustila klidně Hermiona, "ale když už si berete příklad ze Síriuse a Harryho otce, mohli by jste si uvědomit, jak dlouho jim trvalo, než se naučili proměnit v nějaké zvíře." Harry se zarazil a téměř ihned mu hlavou proletěl Lupinův silný, snad stokrát zesílený hlas a duněl jako zvon. Trvalo jim téměř tři roky, než se konečně dokázali normálně proměnit.
"Hermiono, ty opravdu dokážeš člověka potěšit," povzdechl si a když se schody konečně zastavili, vyšel krok před nimi.
"Proč jako, co má být?" začal se nechápavě vyptávat Ron, který si zjevně nemohl vybavit, co jim bylo řečeno.
"Prostě nemáš tolik času, aby se ti vůbec podařilo stát se zvěromágem nejenom v tomto, ale ani v příštím roce. To bys byl opravdu výjimečně nadaný, protože se to nepodařilo ani těm třem, kteří patřili mezi nejchytřejší žáky," vysvětlovala mu Hermiona, ale nejspíš neuvedla zrovna nejvhodnější příklad.
"A to já jako nejsem?" vyštěkl podrážděně Ron.
"To jsem neřekla, ale stejně - Tichošlápkovi, Červíčkovi a Dvanácteráku to trvalo asi tři roky, Rone, prostě tudy cesta nevede," vysvětlovala mu celý problém jako malému dítěti. "Kdo ví, kolik máme vůbec času," posteskla si.
"Říkej si, co chceš Hermiono," spustil zase neodbytně Ron, "ale já si myslím, že to bylo hlavně proto, že tehdy nebyl přístup k žádným učebnicím. Zvěromágů bylo totiž málo."
"A co si myslíš, že by se v tuto chvíli vyřešilo tím, kdybychom měli u sebe každý tucet učebnic?" stáli před obrazem Buclaté dámy a ta je ze zájmem pozorovala; začalo se totiž schylovat k hádce.
"No hlavně myslím," Ron začal nebezpečně přidávat na hlase, "že když budeme znát postup, mohli bychom zvládnout nějaký ten základ."
"Rone to není žádná legrace, víš, co by se ti mohlo stát, kdybys něco popletl?"
"To je ono - ty si o mě totiž myslíš, že jsem absolutní nemehlo a nedokázal bych to," Harry se z plných plic nadechl, aby vrcholící roztržku mezi nimi zastavil.
"Ne - jen mám o tebe strach." Harry vyprskl vzduch, který stlačoval v puse a začal kašlat, Ron na Hermionu začal rozpačitě civět a při té příležitosti mu spadla brada a hlavu vysunul mírně dopředu, takže s otevřenými ústy a natvrdlým nepřítomným pohledem krapet připomínal horského trolla.
"Adios," pronesla rychle červenající se Hermiona a když ji Buclatá dáma konečně pustila, okamžitě vrthla dovnitř a dřív, než jí kdo cokoliv stihl říct, byla už v dívčích pokojích.
"Co to jako mělo znamenat, slyšel jsi to?" Ron se konečně pohnul, ale obličej mu teď zazářil. "Myslíš, že to vypadalo nadějně?"
"Kdo ví?" pronesl pobaveně Harry.
"Ty bys to mohl vědět, když už máš zkušenosti," hlas měl důsledkem Harryho odpovědi trochu rozmrzelý.
"Jo, takové zkušenosti ti teda nepřeji," pronesl zklamaně, "doteď jsem chování holek nepochopil a jak to tak vypadá, oni sami se nechápou."
"Jo," zašklebil se Ron, "stačí se podívat na Ginny."
"Tak půjdete už dovnitř nebo ne?" zavrčela nevrle Buclatá dáma, viditelně zklamaná, že nebyla svědkem ani hádky ani ničeho dalšího; a Harry s Ronem ze smíchem vlezli do společenské místnosti.
Bylo už kolem jedné hodiny ráno, když už Harry ležel v posteli, pozoroval nebesa nad sebou a přemýšlel o tom, co se bude ještě dít. Dnešní den ho totiž přesvědčil o tom, že se toho bude dít ještě hodně. Možná, že to konečně všechno skončí, pomyslel si Harry, ale ani nevěděl proč, nějak tomu sám nevěřil.