"A co vlastně Snape s Červíčkem řešili?" zpustila Hermiona, která se už také tvářila o mnoho klidněji a Harry nabýval dojmu, že už mu také konečně věří. Ostatně vlastně neviděl nejmenší důvod, proč by mu věřit neměla. Červíček si neustále běhal po svobodě, kde se mu zachtělo a samozřejmě, že s tím nikdo nic nedělal; každý měl jiné starosti. "Tak se vobávám,"zpustil zasmušile Hagrid a tvářil se, jako by právě procitl z nějakého snu, "že tohle teďkom nevyřešíme jenom my čtyry. Pojďte se mnou, já vás vemu někam si sednout... někam na bezpečnější místo, kde by nás neměl nikdo překvapit nebo odposlouchávat, nebojte, tam vám nikdo neublíží, dyž budete se mnou," ujistil je rychle, když po něm Hermiona hodila nedůvěřivým pohledem a Ron s Harrym si navzájem prohodili nucené tísnivé úšklebky. Když se totiž jednalo o Hagrida, byl si Harry téměř jistý, že sám tento obrovitý profesor nezná význam slova 'bezpečí'. Každému, kdo ho znal, bylo nanejvíš známo, že se neobyčejně vyžívá v chovu nejrůznějších dosti nebezpečných a prapodivných tvorů. Co si Harry pamatoval, začínalo to od psa se třemi hlavami a pokračovalo to obrovským pavoukem a končilo to Norbertem - norským ostrohřbetým drakem. Loňského roku se dokonce Hagridovi podařilo uchovávat v Zapovězeném lese divokého obra z Evropy. Harry bral moc dobře na vědomí, že Drápek je Hagridův bratr, přesto se však s tím, co profesor udělal, nějak nemohl smířit. Muselo mu být přece jasné, že přechovávat a držet ho tam nebude zrovna nejlepší. Přesto všechno ale Harry svému příteli věřil a proto mu na jeho návrh přikývl.
"Ty si na sebe ale přehoď plášť, Harry, vo tom nebudeme diskutovat," poručil mu Hagrid a Harry si ho sice neochotně, ale nakonec kapitulovaně přehodil přes hlavu. Když všem zmizel z očí, vydali se, pod Hagridovým vedením, kousek po hlavní ulici. Za celou dobu nikdo z nich nepromluvil. "Tak řekneš nám konečně, kde jsi celou tu dobu byl?" Přerušila ticho Hermiona zrovna, když se blížili ke knihkupectví Pohádek a legend. Stále ještě se tu zdálo vylidněno. "Měj na paměti, že jsme tě naposledy viděli tehdy v noci, kdy si pro tebe přišli ti poskoci z ministerstva, kteří tě chtěli odvést... měli jsme o tebe opravdu strach," dodala a prosebně ho sledovala, než se konečně rozhodl promluvit. "To ste hodní, Hermiono, ale já jsem byl vopravdu v pořádku," pokyvoval svojí velkou zarostlou hlavou, "profesor Brumbál se vo mě postaral - našel mi nějaký pěkný vodlehlý místečko, kde sem chvilu byl a pak sem se stejně vrátil do své hájovny za Tesákem a Drápkem..." "A proč jsi tedy nebyl na poradě Fénixova řádu?" zeptal se Harry. "A jak vo tom víš, že sem tam zrovinka nebyl?" vyhrkl užasle Hagrid, který se zřejmě pokoušel dívat se na prázdné místo těsně vedle Rona tak, aby to vypadalo, že ho vidí a teď zrovna mu upřeně hledí do očí. "Protože tam Harry byl..." odpověděl za něho nadšeně Ron "...on je totiž členem Řádu," řekl stejně hrdě, jako by to byl on sám. "Co?" vyhrkl Hagrid a musel se na zastavit na místě, asi, aby mohl zpracovat nadměrné množství informací. "Takže Brumbál tě přijal do Řádu?" Harry ale neodpověděl, protože spíš to znělo, jako by si to Hagrid brblal tak nějak pro sebe, než jako by se ptal. "Čekal jsem to," dodal po chvíli, tentokrát už duchapřítomně dívaje se už zase na prázdné místo. Znovu se dali do pohybu. "Bylo jen otázkou času, než se to profesoru Brumbálovi podařilo prosadit," oznámil jim pochvalně, "jsem rád, že jsi se stal členem," usmál se. "Hagride, chtěl jsem se tě zeptat,"začal nejistě Harry, "má to nějaký důvod nebo účel, proč jsem se dostal do Řádu?" Hermionu s Ronem jeho otázka zjevně vyvedla z míry podobně jako Hagrida, který se to však očividně snažil nedávat najevo - což se mu ale stejně nedařilo.
"No... ehm... asi nejsem ten pravej, kdo by ti to měl říct," vypadlo z něho. "Ale Hagride, kdo jiný by mi to měl říct?" bránil se Harry, "už mě opravdu nebaví, když mi nikdo nechce nic říct, chci to vědět." Ještě chvíli bylo vidět, jak učitel soustředěně hledí do země a zřejmě si v duchu skládá myšlenky a pak se konečně znovu ozval. "No.... fakt je takovej Harry, že já to vopravdu nevím, jakej je pravej účel, jenom tuším, že to bylo pro ředitele Albuse Brumbála dost důležitý..." "Jo, aby se mu to hodilo do plánu," zamumlal Harry, ale přesto to bylo natolik hlasité, že se k němu otočil jak Ron s Hermionou, kteří stáli každý vedle něho, tak i Hagrid, který se tvářil tak udiveně, až mu málem vypadli oči z důlků. "Harry," vydechl. "CO?!" ucedil rozčíleně, "neříkej mi, že to tak není. Vždycky něco plánuje a jediné, na co se nakonec zmůže je, že mi pokaždé na konci školního roku, až je po všem, vysvětlí, co a jak bylo a proč. Proč mi to neřekne rovnou a hned?" "Harry, co se stalo mezi tebou a profesorem Brumbálem," zeptala se Hermiona. "Už od toho, co jsi se vrátil do hlavního ústředí Fénixova řádu a vždycky se bavíme o Brumbálovi, jsi nějak rozmrzelý a zdá se mi, že tě něco užírá." "To bys ho musela slyšet," zařval, "celou tu dobu, co jsem byl v jeho pracovně, se choval a mluvil, jako by se nic nestalo - byl úplně klidný a ještě k tomu se snažil hodit vinu na Síriuse - vůbec se divím, že mi tam na místě neoznámil, že si za to Sírius může sám." "Tak to by stačilo, Harry," ozval se dunivý hlas Hagrida, "dobře víš, že tě profesor Brumbál má rád a snaží se dělat všechno jenom pro tvoje dobro. Nikdo z nás nemá ani ponětí, vo co všechno se musí postarat, aby to klaplo," ujišťoval ho a Harry cítil, jak se začíná červenat - byl teď rád, že ho vůbec není vydět a napadlo ho, že by tento plášť měl s sebou brávat častěji. Vlastně ani pořádně nevěděl, proč se na svého ředitele stále ještě tolik zlobí. Když se ještě více zamyslel, uvědomil si, že vlastně ani nemá ponětí, proč se zlobí. Protože mu Brumbál řekl, že na Harryho místě mohl být teď Neville? Sám už ani nevěděl, co si má o svém řediteli myslet. Kolik ještě takových věcí mu řekne? Konečně tížívé ticho přerušil Ron.
"A kam vůbec myslíte, že se ti lidi valili?" "No..." spustil Hagrid zase klidným mírným hlasem, "...co by se tak dalo čekat v Příčné ulici, než další výprodej nějakejch knížek nebo něco podobnýho." "Ale proč tedy křičely 'už jsou tady' ?" přidala se Hermiona. "Vopravdu?" spozorněl Hagrid, "a jak se tvářili?" "Kdo?" ptal se Ron. "No ti lidi. Esi se smáli nebo vypadali nešťastně." "Nevypadali zrovna na mrtvici," poznamenal Harry, protože mu jejich pohledy až přespříliž dobře utkvěli v hlavě. "Tak to v tom bude jinej háček," pokyvoval zamyšleně hlavou. "Nic tě nenapadá?" ptala se Hermiona. "No...něco jo...je dost pravděpodobný..." "Co myslíš?" Harry ho dál pozoroval a čekal, co z něho konečně vypadne, ale Hagrid se očividně k jakémukoliv proslovu nechystal. "Tak co kdybychom se tam šli podívat, když to není nic hrozného?" navrhla Hermiona. "Třeba zjistíme něco nového, jestli se to třeba týká Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit - co kdyby jsme toho využili?" "Poutniční kouzelníci nejsou zrovna nejlepším zdrojem," vyhrkl Hagrid, "nechte vostatní, ať si jim věří." "Poutniční kouzelníci?" zeptali se zároveň Harry, Ron i Hermiona, "co jsou zač?" "Sou to chudí kouzelníci, keřy za různý almužny, jako jídlo a tak, vyprávěj, co se zrovna nejzajímavějšího děje po Evropě a tak," vysvětloval, ale netvářil se zrovna nadšeně. "Já vosobně na ně moc nespolíhám a ani neznám moc kouzelníků, taky dobrejch lidí, kteří by jim jen tak věřili ty jejich brepty." "A proč ne, protože nemají co jíst?" zarazila ho Hermiona nanejvíš podrážděným hlasem. "Ale vůbec ne," vyvedl ji z omylu, "jenomže někteří neberou vůbec na vědomí, co je pravda a co ne a za kousek žvance nebo vobčerstvení sou schopní říct všechno," objasňoval dál. "Jen některejm se dá vopravdu věřit, ale to už si nevyberete." Mezi tím pomalu došli skoro až na konec Příčné ulice a vlezli do menší hospůdky U Zlomené hůlky. Hostinský, menší zavalitý chlapík s velkým černým knírem u špiček stočeným nahoru a s dlouhou bradkou stejné barvy, jen trochu světlejší, na nově příchozí, kteří si objednali místo tří máslových ležáků, jak bylo očekávané, o jeden víc, si je dlouhou chvíli znepokojeně prohlížel, ale nakonec se přece jen rozešel pomalým a rozvážným krokem k výčepu, aby podivnou trojici obsloužil. Zjevně si usmyslel, že obrovitý zarostlý Hagrid bude mít rovnou dva, aby se nemusel tolik naběhat.
Když se však vracel zpátky ke stolu s ležáky, na okamžik strnul, protože tam spozoroval čtvrtého přísedícího. Harry, Ron, Hermiona, dokonce i Hagrid na něho pobavěně hleděli a zubili se od ucha k uchu, když se k nim nervózně přiblížil a třepajícíma se rukama jim rozestavěl láhve na stůl. Pak se kolem sebe začal rozhlížet, jako by doufal, že někdo ze zákazníků zahlédl Harryho, jak si přisedá, protože ve dveřích hospody byl malý zvoneček, který byl ale dost hlasitý, aby přehlušil všechny ty hlasité rozhovory uvnitř a upozornil tak hostinského na příchozího nebo odchozího. Zvoneček se však mezi jeho putováním mezi pultem a stolem ani jednou neozval a proto se až přespříliš zvědavý hostinský stále ještě rozhlížel a hledal někoho, kdo by mu pomohl. Nakonec se přece jen odvážil pohlédnout dolů k Harrymu a když zjistil, že v rukou třímá nějaký plášť, zamlaskl si, uraženě se otočil na podpadku a odešel, jako by si z něho udělali Harry, Hagrid, Ron i Hermiona nějaký špatný vtip, aby ho zmátli. Po celou dobu jejich přítomnosti se u jejich stolu již nezastavil, což zase nikoho z nich tak nerozčílilo, protože chtěli být o samotě.
Když si Harry konečně po chvíli přiviknul temnému prostředí a začal se pořádně rozhlížet, zjistil, že je hospoda přímo přeplácaná. Někteří kouzelníci, kteří přišli jen o něco později, než oni, už museli dokonce stát a jak se zdálo, hostinský, kterému zjevně šlo do kapsy dost peněz, si s tím nikterak nelámal hlavu. Po každé, když si Harry povšimnul zkoumavých pohledů ostatních, které ostatně jako pokaždé mířili na jeho jizvu, snažil si ji nenápadně zakrýt rukou, jako by se o ni opíral. Doopravdy mu to však bylo nepříjemné, jak na něho všichni civěli. Bavili se teď s Hagridem o nejrůznějších věcech, Hermiona se ho nejčastěji vyptávala na pichlavce a svištíky - jestli se jejich nárůst letos zvětší nebo zmenší. Pokaždé, když začala Hagridovi vyprávět statistiky, které kdesi vyčetla nebo co z nich vyvodila, Harry s Ronem po sobě vrhali veselé úšklebky. "To všecko záleží na počasí a na prostředí, Hermiono," řekl Hagrid znuděně, "nemůžeš to teda předvídat," zakončil stručně a Harrymu se dokonce zdálo, že si i unaveně oddychl. Nastalo další delší ticho. "Jak se vlastně má Drápek?" zeptal se Ron a popravdě, stejná otázka napadla i Harryho. "Není to vůbec špatný," usmál se Hagrid a už od pohledu bylo vidět, že do tohoto tématu rozhovoru se určitě velmi rád pustí. "Představte si, že už se pomalu učí mluvit. Von je opravdu báječnej - hned sem to říkal," rozplíval se, "už mi umí říct ménem," oznámil. "Jo - my víme," poznamenal Harry, "tenkrát v zapovězeném lese se po tobě ptal," pronesl bezvýznamně. "No to je ale bezvadný," vykřikl Hagrid a praštil svojí ohromnou rukou obrovskou silou do stolu, až dřevo zapraskalo a Harry, Ron i Hermiona sebou vyděšeně škubli a s nimi další polovina hospody. Hagrid chvíli počkal, až se všechny pohledy přítomných odvrátí zase zpátky a potom pokračoval klidněji jako by nic. "Vidíte? Já sem vám přeci říkal, že von se bude snažit - a že tu snahu von má, to mu teda nevodepřete," dodal a divoce zamával pěstí, spíš na důkaz jeho pravdivého slova než jako výhrůžku.
Jejich rozhovor však přerušil ohlušující výkřik: "ALE TO JE HARRY POTTER!!!" A Harry, který právě upíjel svého ležáku na židli tolik nadskočil, že měl dojem, že už láhev od svých úst neodlepí. Naštěstí stihl Hagrid rázně zakročit. Okamžitě se zvednul ze židle a stoupnul si těsně za Harryho židli tak, že na něho nejenže velká většina neviděla, ale také se k němu nemohl nikdo dostat, jak je Hagrid odstrkoval svýma dlouhýma rukama. "Co se děje? Nechte nás, ať si s ním promluvíme," hulákal tam nějaký mladík a zvědavě natahoval svůj, beztak už nadprůměrně dlouhý krk, aby zahlédl chlapce, jenž přežil zlobu Toho-jehož-jméno-se-neříká. "Nahoď si plášť, Harry," poručil mu; ten se sice nechtěl schovávat, přesto, trochu vyděšen tou spoustou lidí a situací, do které se dostal, Hagrida poslechnul. "Proč? My už přece věříme, co říkal, víme, že Pán zla se vrátil," vyvalil ze sebe tvrdým a ledově klidným hlasem nějaký starší kouzelník sedící vzadu u pultu, který se však ze svého místa ani nehnul. Když Harry konečně zmizel pod svým pláštěm, Hagrid se chystal zaplatit, aby mohli co nejrychleji vyjít na ulici. "To by mě zajímalo, proč se před námi musí schovávat," poznamenal chladným hlasem starý muž. "Je snad tak úžasný, že by se s námi nemohl bavit?" pronesl jasně a ironicky - celá hospoda se teď otřásla v základech, jak se všichni rozesmáli. Harry toho měl dost, vzedmula se v něm obrovská zlost. Hagrid, který ho však celou dobu popostrkoval dopředu ho prudce a bolestivě zmáčknul za ruku. Harry měl dojem, že v ní uslyšel zapraskat kosti. "No to víte," pokračoval chlapík svým odporným chraplavým hlasem a neustále se ještě pochechtával, "co kdyby ho tu našel někdo ze zastánců zla - to by už asi nevydržel." To už bylo na Harry přespříliž. I když měl Hagrid velmi pevný stisk, nečekal z jeho strany žádný odpor a proto se mu Harry snadno vysmekl a strhnul ze sebe plášť. "JÁ SE NIKOHO NEBOJÍM," zařval z plných plic až se mu zdálo, že mu každým okamžikem prasknou. "ANI SMRTIJEDŮ, ANI VOLDEMORTA." Při tom jméně se pobavené úsměvy na rtech všech přítomných proměnili jako mávnutím kouzelného proutku na křečovité stažené úšklebky. Celá hospoda okamžitě zmlkla, zdálo se dokonce, že utichl i obvykle tolik hlasitý ruch venku. Harry si byl téměř jistý, že slyší tlukot vlastního srdce, které teď bušilo jako o závod a měl dojem, že mu každým okamžikem vyskočí až do krku. "Zabil moje rodiče, ale přesto se ho nebojím... je to jen vrah, kterému se jednou pomstím," zakončil prostě a kdyby v tu chvíli neměl křečovitě sevřené ruce v pěsti, byl by každý člověk řekl, že mluvil klidným hlasem, jako by právě dovyprávěl pohádku.
"Chlapče..." ozval se někde vzadu hluboký, ale přesto nijak zvlášť hrubý hlas a téměř okamžitě, jakmile zazněl, se houf kouzelníků rozestoupil a Harry v muži, který ho oslovil, poznal okamžitě jednoho člena Řádu, který ho už tam zaujal - Sharona Wergera. "...máš ponětí, co Pánu zla slibuješ?" zeptal se klidným pevným hlasem, ani se nijak nepohnul - nic na sobě nedal znát. Harrymu v té chvíli připadalo, jako kdyby na něho promluvila socha. "Slibuji mu to, co on slibuje už léta mě," zavrčel Harry navztekaně a několik kouzelníků blízko něj pochvalně zabručelo nad Harryho vzdorovitou a nadmíru odvážnou odpovědí. Ten ale náhle skoro vyjekl překvapením, když se Werger pousmál. Bylo to vůbec poprvé, co na něm Harry zpozoroval nějakou grimasu a musel si v duchu přiznat, že se k jeho obličeji nehodila - snad protože to u něho bylo opravdu neobvyklé. "Dobře," hlesl, "uvidíme." A znovu nasadil svůj obvyklý, nadmíru soustředěný pohled. "Co uvidíte?" vyjela po něm Hermiona. Když na ni Harry strhnul pohled, měl dojem, že jí klidný člen Řádu absolutně nepadnul do oka - v tichu, které nastalo po její otázce, z něho nespustila svůj přísný, skoro až zlostný pohled, jako by chtěl tento podivný kouzelník Harrymu nějak ublížit, nebo ho jakkoliv urážel.
"Ehm.... ále... profesor Werger," vložil se mezi ně Hagrid, "sem rád, že vás vidím," řekl a Harry, Ron i Hermiona udiveně vyjekli. Harry se ještě chtěl rychle zeptat, co má učit za předmět, ale přespříliš rozveselený Hagrid ho nenechal ani otevřít ústa. "Dneska mám vopravdu štěstí," s těmi slovy se k němu velmi rychle přesunul a stiskl mu přátelsky ruku. Přestože Harry moc dobře věděl, že má bývalý hajný ve své ruce ohromný neovladatelný stisk a opravdu snad každý, kdo si s ním podá ruku téměř okamžitě skřiví samou bolestí křečovitě obličej, k jeho, ale i k Ronovu a Hermioninu velikému údivu se Werger po celou tu dobu tvářil neustále stejně a jestli ho Hagridovo drtící uvítání bolelo nebo ne, na sobě každopádně nedal vůbec znát. "Dobré odpoledne, profesore Hagride," zahuhlal, ale při tom se díval neustále na Harryho a zamyšleně ho zkoumal. Ten z něho neměl zrovna nejpříjemnější pocit a proto se snažil co nejvíce zaujatě bavit s Ronem, který se ale zadrhnul očima na bradavickém učiteli. Harry měl v tu chvíli dojem, že se vlastně pokouší o to samé, jako předtím na poradě Fénixova řádu on sám - prokouknout jej a zjistit alespoň z jeho pohledu, co si asi tak může myslet. Vůbec mu nevadilo, že ho jeho kamarád neposlouchá a vlastně byl i do značné míry rád, protože ani sám pořádně netušil, o čem mluvil. Usoudil, že mu bohatě stačí Ronovo nepřítomné přikyvování a občasné souhlasné zahuhlání souhlasu. Kdyby Harryho totiž opravdu poslouchal, určitě by se k němu okamžitě otočil a upozornil ho, že mluví nesmysly, což by vyvolalo Wergerovu ještě větší pozornost. Ten se teď totiž o něčem jakoby zaujatě vybavoval s nadšeným Hagridem (tedy spíš Hagrida tak napůl poslouchal, jinak zaujatě klouzal pohledem z Harryho na Hermionu a Rona - ale všiml si toho jen Harry) a ostatní zákazníci se opět vrátili ke svým stolům. Konečně se Hagrid s Wergerem rozešli zpátky ke stolu, Hagrid pohotově přisunul ještě jednu židli od vedle a sedl si na ni hned vedle svého společníka.
"No... ehm..." odkašlal si, "sem vopravdu rád, že tu s náma ještě budete... tadyhle Harry bude chodit zrovinka na vaše hodiny," poznamenal hrdě a přátelsky Harryho poklepal tak jemně po zádech, až se málem praštil čelem do stolu. "Já si stejně myslím, že Harry na to má.... myslím, na to bejt bystrozorem," pokyvoval mudrcky hlavou. "Takže vy máte učit hodiny obrannářství?" vyhrkl tak prudce, až se lekl i samotný Hagrid, který nadskočil tak, až pod ním židle zapraskala natolik, že se několik blíže přísedících bleskurychle otočilo, jestli se pod ním neprolomila. "Ano," přitakal ledově klidným hlasem, "profesor Brumbál to prosadil u Popletala, ale teď záleží jen na tom, jestli se přihlásí dost žáků, protože i tak je tu ještě spoustu dalších hodin, které jsou na výběr." Harry samým úžasem oněměl. Ne snad proto, že by se divil Brumbálovu zájmu o založení nové hodiny pro bystrozory, ale protože to byla první pořádná delší věta, kterou od tajemného muže zaslechl. "A proč chtěl prosadit zrovna obrannářství?" ptala se Hermiona a když na ni Harry letmo pohlédl, zjistil, že její počáteční nedůvěra naprosto zmizela. Nadšeně pozorovala Wergera a dychtivě hltala každé jeho slovo. "To nevím, ale podle mého se snaží urychlit průběh výcviku bystrozorů, který je sice i tak zdlouhavý, ale je také pravdou, že v těchto dobách, které nastali, se bude o toto povolání zajímat mnohem více žáků. Je tu větší šance, že mohou úspěšně zdolat nejenom zkoušky OVCE - to není tak složité, ale zvládnou i vztupní testy pro bystrozory," vysvětloval. "To si jako myslíte, že se budou žáci snažit stát se bystrozory, protože Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit povstal?" zeptal se Ron. "Podle mého mínění, a jak to tak vypadá, tak i podle ředitele a mnoha dalších, se o sebe budou chtít umět postarat - a já si myslím, že to také není na škodu... to je ostatně také důvod, proč jsem místo učitele přijal," dodal a Harry si zároveň uvědomil, že od něho poprvé na delší okamžik odvrátil pohled. Konečně toho tedy mohl pořádně využít a svého nového profesora obrannářství si ještě jednou pořádně prozkoumat.
Nakonec seděli v hospodě ještě dlouhou dobu a většinu času trávili Harry, Hermiona a Ron tím, že napjatě poslouchali rozhovor Hagrida s Wergerem, který se časem konečně rozpovídal. Asi po třetím máslovém ležáku se ale jako první probrala Hermiona. "Harry!" vřískla, "jak dlouho už tu jsme?" nemusela se však nijak moc vyptávat, protože Harry už moc dobře tušil, co měla Hermiona na mysli. Okamžitě vyletěl ze židle, přičemž sebou Ron leknutím škubnul natolik, že si vylil svůj máslový ležák. Zatímco drmolil jen něco nesrozumitelného a Hagrid nechápavě přihlížel, Werger seděl klidně na svém místě a začínal se usmívat. "Jen klid, máte tam být asi za patnáct minut," uklidňoval je. "Přesto by jste ale měli vyjít," upozornil. Harrymu téměř okamžitě problesklo hlavou, jak jen mohl Werger vědět, kdy a kde mají s Mundungusem sraz. "Jo... já vás radši doprovodím," dodal Hagrid, jako by si právě vzpomněl na něco, o čem chtěl diskutovat už dávno. "Ještě si musím promluvit s tím Mundungusem. Až se profesor Brumbál dozví..." začal, ale Ron ho nenechal domluvit. "To nesmíš, Hagride! Kdyby se to Brumbál dozvěděl, už by jsme se nemohli nikdy nikam takhle vypravit," vysvětloval prosebně. "Je vám jasný, jak moc je to teďka nebezpečný? A hlavně tady pro Harryho," rozčiloval se. "Aspoň ty bys měla být rozumná, Hermiono," káral ji. Nakonec ale přece jen neodolal jejich zklamaným pohledům. "Zatím mu teda nic říkat nebudu, ale jináč si to s ním stejnak vyřídím, jestli ještě něco takovýho nebezpečnýho provede," vyhrožoval, ale to už mu Hermiona visela kolem krku. Vlastně spíš kolem ramen, protože i když Hagrid pořád ještě seděl a ona stála, byl stejně vyšší.
Konečně zaplatili hostinskému, a když procházeli mezi stoly, Harry na sobě ucítil zvědavé a pronikavé pohledy všech hostů. Mlčky procházeli ulicí zpátky k bance Gringottových a Harrymu neustále vrtalo hlavou, jak Werger věděl o jejich místě a čase schůzky. Nakonec už nevydržel jen dumat a neustále si přehazovat myšlenky. "Jak víte, kdy a kde se máme setkat s Mundugusem?" vychrlil ze sebe. "No,"začal zadumaně, jako by se chystal na nějaký delší proslov, "to ti vysvětlím později...až to budeme probírat," pousmál se. "Tohle je nějaká magie?" vyhrkl nadšeně Ron. "Myslím si, že tenhle způsob znáte," řekl. Konečně došli až před vchod banky, kde už stál Mundungus, který, když spatřil Harryho, Hermionin a Ronův doprovod, viditelně znervózněl a začal přešlapovat z místa na místo. "Ale, ale.... H-Hagrid.... a.... S-Sharon.. co vy tady? Dělali jste doprovod tadyhle dětem?" zašklebil se nuceným veselým pohledem. "Mundungusi - ty hlupáku!" vyjel po něm zostra Hagrid a Harry měl dojem, že se obchodník s nejrůznějšími věcmi začíná třást, jak se k němu blížil zavalitý rozzuřený bývalý hajný, který se podle Harryho také třepal, ale ne strachem, jako Mundungus, ale naopak vztekem. Hermiona s Ronem se ho ještě snažili přibrzdit, ale spíš to vypadalo, jako by se na něj jen zavěsili, aby se mohli pohoupat. "Ty si vopravdu vosel! Uvědomuješ si vůbec, co se těm dětem mohlo stát?" vyřvával a všichni kolemjdoucí si celý výjev pobaveně prohlíželi. Kde by také mohli jen tak spatřit obrovitého Hagrida, který, celý rudý vztekem, hulákal na úplně pobledlého, naproti němu naprosto maličkého, kouzelníka - ten vypadal, že se každým okamžikem rozbrečí. "A-ale Hagride, vždyť..." pokusil se ze sebe dostat alespoň nějaké slovo, ale nebyl schopen ani pořádně otevřít pusu, natož ještě normálně mluvit. Bylo nanejvíš jasné, že má k Hagridovi Mundungus obrovský respekt a, jak si Harry odvodil, určitě nebyl jediný kouzelník, kdo měl z poloobra strach. Každopádně jeho slovo na malého obchodníčka ze vším viditelně platilo. "Ale Hagride," vložila se mezi ně Hermiona, ale i na ní šla rozpoznat jistá opatrnost a nejistota, "Mundungus nám chtěl jenom pomoci. Ono totiž není zrovna příjemné, trčet někde dlouho, jako kdybychom byli ve vězení." Na poslední slovo však přikladla takový důraz, až to zapůsobilo i na samotného Wergera, který, i když původně hleděl bezmyšlenkovitě do země, teď se konečně pohnul a dal tak vědět, že nezkameněl, ani nic podobného. Harry moc dobře tušil, o co Hermioně jde. Pamatoval si moc dobře, jak Hagrida ve druhém ročníku odvedli do strašlivého vězení Azkabanu - ostatně to byl loni důvod, za kterým se za ním z ministerstva vydali znovu; a stejně jako předtím, byl Hagrid samozřejmě nevinný. Přesto se v něm pokaždé, když někdo nahlas vyslovil název Azkaban, objevil jistý neklid a obrovská nervozita. Bylo nanejvíš jisté, že Hermionina prosba se prostě musí ujmout, protože způsob přemlouvání, který si zvolila, byl na Hagrida jednou z nejvyšších zbraní.
"Dyť Harryho mohli chytit poskoci Toho-jehož-méno-nesmíme-vyslovit - vy si to pořád neuvědomujete?" osopil se na ni. "Mohli mu pořádně ublížit," mezi tím se prudce otočil k Harrymu načeš si Mundungus nejspíš myslel, že se Hagrid napřahuje, aby mu zasadil ránu, protože si rychle přikryl oběma rukama obličej a nějak předčasně ze sebe vydal bolestný lítostivý výkřik. Několik lidí vycházejících z banky začalo okamžitě o něčem nesrozumitelném, tedy nejpravděpodobněji o zvláštní skupince, stojící před vchodem, rokovat, ale nikdo z nich se naštěstí nemínil připlést mezi ně. "A ty moc dobře víš, vo co všechno teďkom de," dodal, ale hlas se mu s ničeho nic podivně zlomil a Hagrid se téměř okamžitě snažil strhnout svůj pohled někam jinam za Harryho. Ten ale ještě stihnul zahlédnout, jak se mu něco zatřpytilo v oku. "Myslím," zpustil znovu Hagrid, "že tohle už bys prostě neměl dělat," teprve teď si Harry uvědomil, že tato věta patřila ještě Mundungusovi, přestože se člověk, který mu dával tuto radu, díval jakoby zamyšleně někam dodáli. "Harry, dávej na sebe pozor a už se nenech vodit po takovejch místech, který sou plný lidí - je to vopravdu nebezpečný," rozkázal mu a bylo viditelné, že se pokouší uklidnit. Hlas se mu ještě mírně chvěl a několikrát se zatřepotal, když ještě přál Harrymu, Hermioně a Ronovi pěkný začátek školního roku a že se mají určitě stavit okamžitě, jak budou mít čas a šťastnou cestu domů. Pak se ještě naposledy otočil k naprosto roztřesenému Mundungusovi. "A pokud de vo tebe," začal výhružným tónem, "na přání tadyhle mých přátel," ukázal přitom na Harryho, Hermionu i Rona, "to eště profesoru Brumbálovi neřeknu, ale neopovažuj se tendle kousek vopakovat," zahrozil. Takto se rozloučili s Hagridem i s Harryho novým učitelem obrannářství Sharonem Wergerem, který stál ostatně po celou dobu této roztržky opodál, a nakonec jen Harrymu, Ronovi a Hermioně podal ruku na rozloučení a při přání šťastného návratu se na krátký okamžik zahleděl na Harryho opět svým nepříjemně pronikavým pohledem a Harry si uvědomil, že se mu tentokrát nedívá přímo do očí, ale na jeho jizvu, a proto sklonil hlavu. Hagrid konečně zamumlal něco nesrozumitelného, že už musí jít a tak se konečně rozloučili a rozešli se každý jiným směrem - Hagrid s Wergerem směrem zpátky, k hospůdce, a Harry, Hermiona a Ron včele s, ještě stále smrtelně bledým a zamlklým, Mundungusem. Harry k němu pocítil obrovskou lítost. Jak často se mu stávalo, že by se pro něho takhle někdo objetoval. Zároveň si uvědomil, že to byl jediný člověk v Síriusově domě, který se měl opravdový zájem, aby se Harry mohl trochu proběhnout a alespoň na chvíli zmizet z toho tísnivého napjatého prostředí.
Konečně došli zpátky do starého, již na půl zříceného, domku a Harry posoudil, že zřícenina vypadá zvenčí ještě hůř, než zevnitř. Najednou ho ale přepadla důležitá otázka, která ale zřejmě v tu chvíli výřila myslí i Ronovi. "A jak se odtud vlastně dostaneme, aby jsme zároveň věděli, že na druhé straně není mamka ani nikdo jiný?" zeptal se, když už byli uvnitř a Hermiona za sebou zavírala dveře. "Ehm... no..." začal pomalu a co nejrozvážněji Mundungus, který se tvářil, jako by mu Ron položil nějakou strašně složitou a zákeřnou otázku, na kterou asi ani neexistuje odpověď, ale přece jen se na ni snaží nějak odpovědět. "No... já.... mohli by jsme.... já bych... asi bude nejlepší..." byl naprosto dokonale zmatený. Kdyby Harrymu nezačala tato zapeklitá situace připadat tak složitě, asi by se v ten okamžik Mundungusovu nanejvíš bezradnému obličeji a grimasám, vzniklým nadměrným přemýšlením, začal okamžitě smát. Na okamžik úplně zmlknul a dmul si zamyšleně obočí. "A co kdybych šel prostě napřed a zkontroloval, jestli je vzduch čistý.... potom bych vám sem přesunul nějaký předmět na důkaz, že se můžete přesunout," vyhrkl na ně tak hbitě, až se lekly. Když se Harry na Mundunguse zadíval pozorněji, měl dojem, jakoby na tento způsob přenosu právě přišel, protože se mu samým nadšením blýskaly oči. Uvědomil si zároveň, že už se jejich průvodci přece jen tolik netřepal hlas a přestával se konečně tvářit přikrčeně a poddajně. Přesto ale Harrymu připadal trošku jako malé dítě, když tam tak stál, u toho krbu, a triumfálně se zubil nad svým skvělým plánem. Bylo rozhodnuto. "Mundungusi," oslovil ho Harry, když si nabral hrst latexového prášku, "moc mě mrzí, že..." "Ale to je v pořádku, Harry," skočil mu do řeči a povzbudivě se usmál. "Ne, my jsme nechtěli..." začal znovu. "Harry," zpustil klidným a důrazným hlasem, jako by to, co mu chce právě říct, Harry potřeboval vysvětlit o něco pomaleji, aby to vůbec pochopil, "jsem rád, že jsem to tak udělal a udělal bych to znovu. Že jste se potkali s Hagridem a Wergerem, se nedá nic dělat. Naštěstí je Hagrid skvělý a neřekne to Brumbálovi," pokýval hlavou a Harry si všimnul, jak se při vyslovení Brumbálova jména lehce zachvěl. "A teď už by jsme si měli pohnout," pobízel, "Lublum Grimmauldovo náměstí 12!" z těmi slovy zmizel. "Stejně mi připadal Mundungus nějaký divný," podotkla Hermiona. "A proč jako myslíš?" zahučel Ron, který viditelně Hermionin názor nesdílel. "Ještě by jsme mu mohli nadat třeba my - to víš, za to, že vůbec riskoval, aby nás vytáhl ven," zamračil se. "Ale ne," bránila se, "já jsem jenom myslela, že se dost změnil; víte přece, jak mu záleží jen na těch jeho obchodech a teď nic," podotkla. "A k tomu - nepřipadalo vám, že neměl vůbec naplánovanou cestu domů?"
"No vidíš to," spráskl ruce Ron, "tak to mu musíme také hned vyčíst, jenom jak se vrátíme," dořekl ironicky. "A co tím myslíš," vyhrkl Harry. "No, že to chvíli vypadalo, jako by vlastně ani nepočítal s tím, že se budeme vracet," vysvětlovala prostě. Ron sice vyprskl v hlasitý posměšný smích, ale Harry věděl, co tím Hermiona myslí - podobná myšlenka ho také tížila. Zatím o tom ale nechtěl diskutovat. Někde vzadu, hluboko v podvědomí se snažil sám sebe přesvědčit, že to byla jen Mundungusova zapomnětlivost, že si prostě jen zapomněl návrat naplánovat, což by u něho nebylo zrovna tak neobvyklé. Je ale pravdou, že ho nějak podivně zneklidňoval jeho předešlý výstup cestou sem, když se k nim nečekaně přidali i Hermiona s Ronem. Mezitím se však v krbu vznesl obrovský nános prachu a po chvilce v něm spatřili překrásně malovanou vázu, která, jak se Harry domníval, stávala na krbu v domě Fénixova řádu.
"Půjdu první," oznámila jim Hermiona, "potom půjde Harry a nakonec Ron - ale hlavně, prosím tě, nezapomeň vzít s sebou tu vázu," prohodila poručnicky. "A proč bych ji měl brát já?" osopil se na ni, "není to jedno, kdo ji bere?" "Je," přikývla Hermiona, "ale prostě to tak bude lepší. Co kdyby tam zrovna někdo přišel... mohli by jsme se na ni nějak vymluvit," dodala. "A to prosímtě jak?" zamručel Ron, "to jakože upadla do krbu s trochou prášku a Krátura si zrovinka zpíval písničku Lublum Příčná ulice?" Na tuto poznámku mu Hermiona neodpověděla, už měla v ruce trochu prášku a zmizela jim z očí.
"Občas má prostě strašné nápady," posteskl si Ron, "asi bychom jí měli pečlivěji vybírat knížky, které zrovna čte," zabrblal a Harry se musel usmát. Pak přistoupil ke krbu, nabral si trochu prášku a zařval: "Lublum Grimmauldovo náměstí 12." Znovu pocítil, jak se mu žaludek nepříjemně svírá až někde u nohou, ale z ničeho nic odkudsi vpadla nějaká ruka a chytila ho za levý kotník. Harry cítil, jak se ho síť snaží vcucávat dál směrem, který určil, ale ruka ho stále křečovitě až bolestně svírala. Nevěděl, co má dělat. Chvíli s sebou zmítal a snažil se nějak vysmeknout, ale pak uslyšel promluvit nějakého muže. "No tak, Pottříku, lotříku - ty nám neutečeš. Pojď za námi..." neznal ten hlas, který k němu mluvil, věděl ale, že je nepříjemně skřípavý a vysoko postavený, skoro si až myslel, že je to hlas ženský. Náhle ucítil, jak ho ruka začíná stahovat k sobě a i když nevěděl, co by se dělo dál, tušil moc dobře, že nejspíš nic dobrého. Okamžitě se oběma rukama zapřel do stěn, které tu byli docela úzké a zběsile se snažil vyškubnout, ale potom uslyšel čísi křik. Ten hlas ale znal. "Harry, co to tam děláš? Pozoooor!!!!!" Ron se s ním vmžiku srazil, ale pak se mu zachytil za pravý rukáv. "Co to je?" "Nevím, někdo mě drží za kotník," vysvětloval, ale jakmile se podíval do Ronovi náruče a spatřil v ní vázu, vykřikl: "Rone, dej mi tu vázu a pořádně se zapři rukama o tu zeď," rozkázal a doslova mu vázu vytrhl z ruky a bleskurychle se ohnul a vhodil ji do krbu, ve kterém stál útočník, který Harryho okamžitě pustil. Dál se všechno odehrálo strašlivě rychle. Harryho s Ronem strhl proud zároveň. Harry ještě zaslechl bolestný pisklavý výkřik, který musel doléhat až k Hermioně a Mundungusovi, kteří už byli jistě nachystáni před krbem. Když se Harry díval na Rona, viděl jen nějaký nejasně rozmazaný tvar, který jen s velkou představivostí mohl připomínat obličej. Protože se však zdi po bocích chvílemi zúžovali a zase rozšiřovali, každým okamžikem se Harry nebo Ron zasekávali o nějaký výstupek či hranu, ale nakonec se přece jen oba zároveň s obrovským rámusem vysypali do krbu.
"Co se stalo?" vyhrkla rychle Hermiona, když se tak nějak posbírali, celý zbití a špinaví. "Slyšeli jsme tam nějaký jekot," dodala a začala střídavě Rona a zase Harryho zezadu oprašovat. "Někdo tam byl.... v krbu a držel mě za kotník," oznámil ji Harry a pozoroval přitom zaujatě krb, jako by se tam ten útočník měl objevit každým okamžikem. "A co říkal, víš kdo to byl?" vyhrkl Mundungus. "To nevím," pokýval hlavou, "ale věděl, kdo jsem, oslovil mě jménem," dodal výrazně. "Takže to znamená," spustila zadumaně Hermiona, "že tam na tebe čekal," Harry přikývl. "Vždyť to není ani možné," ozval se Mundungus, "kdo by to věděl?" divil se, "o téhle síti ví jen málokdo," dodal. "No a ten málokdo si tam čekal na Harryho," poznamenal Rona a snažil se přitom ze sebe oprášit saze. Najednou se v kuchyni ozvaly nějaké kroky, rychle následovány hlasem paní Weasleyové. Harry, Ron i Hermiona se rychle vydali po schodech do pokoje a rychlým pokýváním hlavy se rozloučili s Mundungusem. Než za sebou však stihli tiše zaklapnout dveře, zaslechli ještě její nadmíru pronikavý veselý hlas. "Tak to vidíš, že jsi to zvládnul a děti už můžou zítra konečně jet do Bradavic - opravdu to tu pro ně musí být zdlouhavé," pronesla spokojeně a rozešla se do jejich pokoje, aby je svolala na večeři.