close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zpátky v Příčné ulici (část 2)

21. listopadu 2010 v 17:44 |  Harry Potter a Dech jednorožce
 Když si koupili výbornou citrónovou a oříškovou zmrzlinu rozešli se k velkému houfu chlapců a děvčat, kterým se závistně blýskaly oči. "Harry," vykřikl Ron, "to je přeci ten nový Kulovat!" a nevnímaje dál Hermioniných rad, vrazili společně mezi ostatní obdivovatele. Konečně se prodrali až k výloze a spočinuli před nádherným obrázkem. Uprostřed několika málo věcí: rukavic na famfrpál, krásně zdobeného kávového camrálu a několika dalších doplňků na famfrpál; leželo ve dvou malých zlatých stojancích překrásné lesklé koště. Harry, stejně jako Ron a ostatní, co stáli doslova přisátí na skle, museli přivřít oči, jak bylo nablýskané. Prohlížel si jeho zvláštní, od prvního pohledu trochu přehnaně pokřivený tvar. "Jeho konstrukce je zvolena tak, aby bylo co nejvíce přispůsobené rychlému, ale zárověň vyváženému a hladkému letu," vysvětloval za Harryho zády nějaký kluk, na kterého však neviděl. "Je to prostě téměř dokonalý aerodynamický tvar, dokáže zrychlit do obrovské rychlosti a z toho se okamžitě ladně zabodne na místě, stačí se jen udržet a naučit se to pořádně ovládat," dodal nadšeně a zdálo se, že ještě něco nesrozumitelně drmolí, ale hluk davu, hlasitě rokujícího o informacích právě podaných, ho jednoznačně přehulákal. Harry si koště ještě dlouhou chvíli prohlížel.
 "Je prostě úžasné," ozval se najednou Ron a když na něho Harry rychle pohlédl, měl dojem, jako by byl jeho kamarád naprosto zhypnotizovaný, jak tam tak civí do výlohy a s napůl otevřenou pusou lehce pokývává hlavou. Harry si v tu chvíli uvědomil, že Ron vlastně mluví sám se sebou a rozhodl se raději ho odvést do bezpečí. Po několika vyčerpávajících pokusech se mu ho pomohlo od výlohy odtrhnout, Ron byl však ještě hodnou dobu zasněný a často se ohlížel; Harry se mu musel smát. "Neříkej, že se ti to koště nelíbilo," vyjel po něm Ron. "Bylo úžasné," přikývl mu, když se pomalu vraceli zpátky. Při těch slovech se každým okamžikem rozhlížel a najednou si uvědomil, že se vlastně snaží zahlédnout Hagrida. V mysli mu však zakotvila podivná myšlenka, že bradavický učitel péče o kouzelné tvory není v Příčné ulici, ale na míle daleko odtud, protože se neobjevil ani na poradě Fénixova řádu; byl z toho trochu zklamaný, ale Ronovi a Hermioně to nedával nijak najevo. Najednou se ozval ohromný dunivý hluk a z úzké uličky po levé straně se vyřítil dav několika kouzelníků a spousta malých chlapců a dívek. "HONEM! JSOU TADY!" hulákal houf a než se stačil překvapený Harry probrat ze svého údivu a nenápadně se vytratil, bylo už pozde. Dokonce si nemohl ani nasadit plášť, jak ho kouzelníci tlačili mezi sebou nemohl se ani pohnout. Chvíli se ještě snažil odporovat a vytrhnout se z hlavní vlny, ve které uvázl, ale když pak slyšel nadávky a hrozby Hermiony a Rona, kteří tudíž byli strhnuti s ním, přestal se vzpírat a nechal se unášet dál.
   "Co se děje? Co se stalo?" slyšel ještě jakoby vzdálený křik Hermiony. "Kam se jde?" "Jsou tady, rychle!" zařval nějaký muž hned za Harrym, ale jakkoli se ho vyptávali, dál už nic jiného neřekl. Harrymu okamžitě hlavou bleskla nepříjemná myšlenka. Jsou tady? Ale kdo? Musí to být něco zlého, když je tu takové pozdvižení. Najednou mu všichni připadali nervózní a vyděšení. Měl dokonce dojem, že u jedné dívky zahlédl i stopy od slz. Smrtijedi nebo mozkomorové, pomyslel si vduchu, určitě! Náhle se ho zmocnil nějaký pocit, že by se měl z tohoto zajetí co nejdříve osvobodit. Otáčel se za sebe v domění, že ještě spatří Hermionu nebo Rona, ale ti už tam nebyli. Pak jej někdo dloubl loktem do žeber a Harry s bolestným výkřikem upustil svůj neviditelný plášť. "Plášť, můj plášť!" řval z plna hrdla, ale přes ohlušující dupot těch mnoha nohou a neustálého řevu svůj hlas neslyšel ani on sám. Skoro si ani nebyl jistý, zda ze sebe vydal vůbec nějakou hlásku a tak křičel dál a dál, že potřebuje zastavit nebo ať ho alespoň pustí, že se musí vrátit pro své kamarády, kteří jsou někde vzadu, ale když už ho od samého napětí a hulákání začínalo pálit u plic, přestal se dožadovat. Začal sebou rozzuřeně zmítat a smýkat; ostatní, kteří ho podpírali zezadu se ho snažili uklidnit, že bude všechno v pořádku, ať vydrží, ale Harry je nebral na vědomí. V plném vypětí svých sil se vzepjal a někdo za ním ho strčil vpřed tak prudce, až z davu vyletěl a narazil prudce hlavou do nějakého sudu na rohu hlavní ulice a malé tmavé boční uličky, do které se okamžitě odvalil, aby ho nikdo z houfu nepodupal. Před očima se mu na okamžik zatmělo ze silného nárazu; sáhl si rukou na čelo a zjistil, že mu z něj teče tenká strunka krve. Rychle si ji setřel a postavil se co nejpružněji na nohy. Když se nahlédl směrem, kterým se dav řitil, zjistil, že počet kouzelníků je fascinující; měl dojem že se k nim přidala celá Příčná ulice. Přemýšlel, co se jen mohlo stát a ještě okamžik se díval směrem zpátky, jestli náhodou nespatří příčinu tohoto rozruchu. Potom uslyšel, jak někdo vztekle vyštěkl a uvědomil si, že ten odporný a podlízavý hlas odněkud zná, vycházel z té malé temné uličky.
Harry reagoval téměř okamžitě a přikrčil se za sud, tak mohl vidět alespoň polovinu ulice - což bohatě stačilo. Jen necelých pár metrů od něj stál podivný člověk, který, i když mu nebylo přes kápi vidět do obličeje, vypadal opravdu zmrzačeně. Chvíli zápasil z popelnicí, o kterou předtím zřejmě zakopl a snažil se teď vymotat z odpadků, které se rozsypaly po zemi. I když ztlumil hodně hlas, Harry ho slyšel velice dobře všechny jeho mrzuté nadávky a poznámky, které se sebe jen chrlil. Kdykoliv mužík promluvil, pocítil Harry vlnu nenávisti jakéhosi zhnusení a najednou si uvědomil, kdo onen tajemný vlastně je. Pohublá, pokroucená postava s lehkými tikavými pohyby, jako by byl dlouho v nějakém jiném těle, ve kterém si přivlastnil určité pohyby... jistě... Harrym projel záchvat hněvu... okamžitě se chopil hůlky a zároveň si uvědomil, že se celý třese vztekem... snažil se zachytit ještě nějakou známku toho, že ten člověk... ten zrádce... ta bestie je tím, čím si myslí, že je. A pak jeho pohled spočinul na kouzelníkově ruce, která vypadala, jako by k té druhé ruce ani nepatřila - jako by si jí prostě její majitel vyměnil za novou. Jistě... je to on... Harry počkal, až se Červíček otočí obličejem k němu... chtěl si to s ním vyřídit jak se patří... tváří v tvář.
   "Co to tady děláš, Červíčku?" ozval se za ním ledově chladný hlas, který Harryho přiměl ještě chvíli počkat. Byl ale stoprocentě připravený vyrazit prudce vpřed a zničit jak člověka, který měl prsty ve smrti jeho rodičů, tak člověka, se kterým se sice odjakživa nenáviděl, ale kterému také každý věřil - hlavně profesor Brumbál. Harry se přikrčil ještě víc, aby mohl Červíčkovi a Snapeovi vidět do tváře, jak se mezi sebou bavili. Profesor lektvarů se však netvářil zrovna překvapeně, což Harry čekal. Odjakživa si ho představoval vždy na straně zla a nedokázal pochopit, jak mu můžou ostatní tak hloupě věřit, když už byl předtím smrtijedem. "Tak co, máš něco nového o tom Potterovi?" vyštěkl na svého společníka až přespříliš sebejistě. "Tobě to rozhodně říkat nebudu," sykl nenávistně Snape, "chci mluvit se svým pánem osobně." Se svým pánem, opakoval si Harry v duchu ta slova, ten podrazák. Zmocnil se ho obrovský vztek. Snape byl odjakživa na straně Voldemorta, je v Bradavicích jako jeho špeh.
   "Mylíš si, že tě za to bude čekat nějaká pocta? Že třeba zaujmeš moje místo?" vyštěkl podrážděně Červíček. "Nezapomínej, že já jsem ten, kdo pomohl Pánu zla k jeho návratu; já jsem se o něho celou tu dobu staral, když z něho byla jen nějaká neurčitá hmota, která se sama nedokázala ani najíst a já jsem objetoval svoji ruku, aby zjískal tělo," nabíral na hlase a narovnal co nejhrději svůj pokřivený hřbet. Na Snapea to však viditelně nezabralo, Harrymu se dokonce zdálo, že zahlédl pohrdavý úšklebek. "Jestli už jsi skončil," pronesl chladně, "řekni mi, kde ho najdu, nemám na tebe celý den," dokončil nevzrušeně, v jeho hlase však Harry, stejně jako asi Červíček, zaslechl jistou výhrůžku. Jeho společníka proto dost rychle opustila sebedůvěra a odvaha a začal se všelijak krčit a pomalinku couvat. "Ne... je mi líto... mám přísné instrukce, že nikomu nesmím sdělit jeho polohu. Vlastně to neví kromě mě vůbec nikdo," ujišťoval ho. "Ale varuji tě, Snape," vyhrkl, "kdybys na mě použil jakékoliv kouzlo nebo lektvar, můj Pán to pozná... jsem totiž chráněn jeho kletbou," vzedmul se nadšeně, takže nyní trochu připomínal načepýřeného kohouta, který je hrdý na své pestrobarevné dlouhé peří - vypadal opravdu směšně a nejenom Harry, ale i profesor Snape si ho pobaveně prohlížel.
   "Jak chceš," spustil Snape znovu svým nepřístupným, přísným tónem, "vzkaž mu, že už vím, jak toho nafoukaného Pottera dostat," dořekl tlumeně, když se Červíčkovi samým nadšením nad dobrou zprávou, kterou svému Pánovi podá, zablýskly oči. "Ale chci mu sdělit sám - osobně, kdy bude nejvhodnější okamžik chytit toho hlupáka," podotkl, čímž způsobil, že se Červíčkův obličej svraštil; vypadal, jako by ho někdo opařil horkou vodou. "Doufám, že neplánuješ nějakou zradu," vypískl podezřívavě, "to by se ti nevyplatilo -." "Nemluv hlouposti, Petře," vyjel na něho ostře, "ty mi rozhodně nemáš o zradě co vyprávět." Harry si oba se zájmem prohlížel, jakoby se ho vůbec nic, o čem se zrovna jednalo, netýkalo. V tento okamžik nad ničím nepřemýšlel, nevnímal, jestli cítí vztek, lítost, že Červíčka nepotkal dřív, dokud byl ještě Sírius na živu, nebo cokoli jiného. Připadal si, jako z jiného světa - tvor, který bezděčně pozoruje, pro něj, zcela bezvýznamný rozhovor. Snape s Červíčkem se ještě dlouhou chvíli navzájem probodávali pohledy a Harry, který se jakoby probral ze snu, usoudil, že je to vhodná příležitost potrestat zrádce. Sevřel ještě pevněji svoji hůlku a zároveň si uvědomil, že má dlaně celé zpocené. V duchu napočítal do tří a neposlouchaje už dál jejich rozhovoru se prudce zvednul ze země. Stejně tak rychle mu ale naopak spadla tíživá nervozita v žaludku až někam k nohám. Okamžitě si uvědomil, že jak Snape, který od něho byl jen pár kroků, tak i Červíček - teď stojící už v polovině cesty úzké krátké uličky; k Harrymu stojí otočení zády. Harrymu hlavou začali proudit nejrůznější slova a zvolání, které by měl vykřiknout, aby tak donutil oba protivníky otočit se. Náhle se však ozval Snape, což ho přimělo ještě chvíli nehnutě stát. Ještě okamžik mu ale trvalo, než alespoň z části doopravdy vnímal smysl slov a konečně přestal Snapea probodávat prosebným pohledem, aby se k němu učitel lektvarů otočil. "Je tedy pravda, že se Pán zla snaží ještě zvětšit svoji moc?" Harrym po této otázce projel chlad. Chtěl se zase co nejrychleji přikrčit za sud, ale zjistil, že se nemůže hnout z místa, jak ho nohy tíží - připadali mu, jako olověné. Nakonec se přece jen malátně a co nejtiššeji dokymácel do svého úkrytu a napjatě čekal na Červíčkovu reakci. Ten vypadal nanejvýš překvapeně, ale přece jen se, po delší době - jako by váhal, otočil zpátky k Snapeovi. V jeho obličeji viditelně zápasila nervozita s klidem a těžko říci, co z toho převažovalo. Harry si postupně uvědomoval, že i ten bídný Petr Pettigrew od doby, kdy se naposledy viděli, změnil celé své chování. Dříve byl podlézavý, vtíravý a úlisný, ale teď, jakoby mu návrat jeho Pána zvedl sebevědomí, stále častěji po svém společníkovi šlehal povýšeným mocným pohledem. "Co o tom víš?" vyhrkl. "Asi tolik, jako každý druhý kouzelník," odpověděl stroze Snape a nasadil svůj blažený vítězoslavný úsměv, který Harry k smrti nenáviděl - moc dobře ho znal, jeho profesor jej na svého nejméně oblíbeného žáka používal až příliš často. Je také pravdou, že Harrymu se příliš často ve Snapeových hodinách podařilo rozlít svůj lektvar nebo prostě vybuchnul či vybublal, každopádně to vždycky vedlo jen ke smíchu a pobavení zmijozelských a Harryho naprosté celodenní rozmrzelosti, kterou tento pošklebek doprovázel pokaždé, když se Harry se Snapem setkali na chodbě. "Zprávy se šíří opravdu dost rychle," zašeptal téměř neslyšně Červíček a Harry, který zaslechl jen několik slov, si musel zbytek domyslet. "Já ale nebudu ten, kdo je bude rozhlašovat, ještě se musím s někým setkat," dodal, pokýval hlavou směrem k Snapeovi na pozdrav a až přespříliš rychle se stratil v uličce. Harry si připadal, jako by ho někdo opařil horkou vodou. Brumbál se celou tu dobu mýlil, Snape se vrátil k smrtijedům a teď dělá špeha. Uvědomil si, že se třese po celém těle, ale ne strachem z toho, co si vyslechl, ale vztekem. Nyní svého nejméně oblíbeného učitele lektvarů nenáviděl jako snad nikdy. Rázem jím ale projela další vlna - byla spíš jako leknutí nebo zaskočení. Harry si totiž uvědomil, že nechal Červíčka odejít. Chvíli nechápavě hleděl směrem hlouběji do uličky, kde předtím Voldemortův poskok zmizel a zároveň si uvědomil, že mu z krku do žaludku spadl nepříjemný pocit, který mívá snad každý člověk, co propásne nějakou důležitou věc a teď neví, co si má počít, aby to napravil - trnulo to v něm a tížilo ho to, jako nějaký kámen.
   Harry se ale co nejrychleji vzchopil; byl už pevně rozhodnutý chytit alespoň proradného Snapea, když už nikoho jiného. Sevřel pevně hůlku a prudce vyskočil na nohy, přičemž vrazil kolenem do sudu. Bylo nanejvíš jasné, že se Snape otočí, aby zjistil, co způsobilo ten hluk, ale zatímco se Harry zvedal, něco ho zezadu bleskurychle obstoupilo a přehodilo přes něj nějakou průhlednou clonu. Chtěl vyjeknout, ale něčí ruka mu pevně až bolestivě přiletěla k ústům a zmáčkla je tak, že si Harry připadal jako nějaká ryba. Snažil se z podivného zajetí vymanit, ale únosce ho přinutil, aby se s ním přestal přetahovat. Vlastně to byli únosci, jak si Harry uvědomil, ale přece jen se dál nijak nebránil, ani se nesnažil zahlédnout jejich obličeje. Věděl moc dobře, co je to za clonu, která ho zakrývá - schovával se pod ní už nesčetněkrát, a proto se ani nedivil Snapeovu přihlouplému a vyděšenému pohledu, když se díval přímo na Harryho, ale přesto bylo poznat, že ho vůbec nevidí.
   Buď tiše," zašeptala mu do pravého ucha slabounkým hláskem Hermiona, "opatrně couvnem dozadu a trochu doprava, ať na nás nepřijde," přikázala. Harry z tohoto plánu ale nebyl zrovna nadšený; chtěl se ze Snapem utkat v souboji, chtěl ho zničit a dostat do Azkabanu, kam patří. Hermiona zřejmě poznala Harryho značnou nevoli. "Nech ho být, Harry, ještě se naskytne příležitost," ujišťovala ho a tak všichni tři ustoupili, jak Hermiona řekla, což bylo právě včas, protože Snape se k nim přiblížil z jeho obvyklým nedůvěřivým pohledem a šmátral rukama před sebe a kolem sebe a snažil se zachytit něco hmatatelného, přičemž měl komicky pokřivený obličej od svého namáhavého snažení. Harry po své levici zaslechl nějaké slabounké prskání a hned si uvědomil, že to Ron zadržuje smích - dobře věděl proč; on sám měl totiž co dělat, aby se Snapeovým grimasám a gestům nezačal hlasitě smát a Ronův záchvat mu rozhodně na podpoře nepřidal. Jako by úplně zapomněl na tajný rozhovor, který si před chvílí vyslechl a jeho závažnost mu vletěla jedním uchem tam a druhým ven. Hermiona ho však okamžitě bolestivě rýpla loktem do žeber a tak se Harry snažil myslet na to, jak se pomalu a hlavně tiše vykroutit Snapeovi s dosahu. Pomalu v něm rostl nepříjemný dojem, že jim tento únik stejně neprojde, kdesi za Snapem se však ozval čísi hlas; Harry si byl jistý, že ho moc dobře zná. Jistě byl to on... Harrym projela taková vlna radosti, jako už po dlouhou dobu ne.
   "Dobrej den, profesore Snape," zaburácel mocným hlasem Hagrid. Hermiona se ještě marně pokusila zadržet Harryho na místě, ten se ale, spolu s Ronem okamžitě vyvalil co nejvíc nalevo, aby do úzké uličky viděl. Naštěstí se nemuseli natahovat ještě blíž, protože obrovitý učitel péče o kouzelné tvory zabral úplně celou uličku a bylo k podivu, že se v ní vůbec nijak nezadrhnul. Harry si okamžitě uvědomil, že od té doby, co ho naposledy zahlédl z okna tenkrát při praktických zkouškách z astronomie, jak se ho neúspěšně snažili odvést kouzelníci z ministerstva, Hagrid neuvěřitelně pohubl. Harryho strašlivě lákalo zeptat se ho, kde se po celou tu dobu ukrýval, protože v ústředí Fénixova řádu se neschovával. Cítil ale někde hluboko ve své mysli, že nebyl daleko od Bradavic; měl tam totiž svého bratra - Drápka; a také musel velmi dobře vědět, že se o něj neměl kdo starat, když skončil školní rok. Harry ze sebe chtěl okamžitě shodit neviditelný plášť a rozběhnout se ke svému nejoblíbenějšímu učiteli, ale jenom podnikl první krok dopředu, Ron s Hermionou ho zarazili. Tentokrát se však nijak nevzpíral a nepokoušel se klást jakýkoliv odpor. Alespoň se utěšil myšlenkou, že Hagrid žije a je v Anglii a ne někde v Evropě nebo podobně.
  
"Hagride?" vyrazil ze sebe překvapeně Snape a vypadalo to, jako by spolu s jeho slovy vyletěla i duše, tak moc se tvářil zaraženě a jako bez dechu. "Co vy tady děláte?" utrousil. "No dyť co?" brebtl Hagrid, "vrátil sem se," dodal, ale tvářil se zmateně, jako by ho Snape sám zavolal a teď se tváří, že nemá vůbec ponětí, co tu Hagrid vlastně dělá a jak si to jen může dovolit, přijít bez toho, aniž by se předem ozval. "Jdu na něho," sykl nenávistně Ron, ale tentokrát to byl Harry, co ho zadržel. Strašně ho zajímalo, jak se situace dál vyvrbí. Znal Hagrida dost dobře na to, aby věděl jak neuvěřitelně hbitě a nenápadně může jakéhokoli člověka uvést do zaskočení a následného obrácení hovoru, aniž by si toho byl, podle Harryho mínění, sám vědom.
Nastala dlouhá odmlka, ve které si Snape zjevně shromažďoval myšlenky a snažil se nasadit svůj klidný obličej s chladným, odměřeným pohledem, jako by se vlastně nic nedělo a neměl žádné pocity. Harry, Ron ani Hermiona mu nemuseli vidět do tváře. Zato Hagrid stál nepohnutě a bez jakéhokoli zvláštního výrazu hleděl mlčky na Snapea.
    "A kde jste po celou tu dobu byl, kolego?" spustil podezřívavým hlasem Snape, který se už do značné míry uklidnil a tvářil se tak jako obvykle - odměřeně. Při tomo dotazu se Hagrid nervózně otřepal, jako by se ze sebe snažil setřást nějakou zlou vzpomínku, což Snapea viditelně potěšilo, protože se zlomyslně zašklebil a pohodil zlehka svými mastnými tmavými vlasy. "Hnusák,"zavrčela Hermiona, tentokrát to však zaznělo hlastitěji, než sama očekávala a učitel lektvarů se neobyčejně rychle ohnal za sebe. Naštěstí pro Harryho, Rona a Hermionu zakopnul o nějaký kámen a než se mu podařilo vůbec rukou hmátnout po plášti, což by se mu určitě povedlo, stihl jen zamávat rukama jako vrabec křídly, aby nestratil bilanc a neupadl. Ron jednoduše vyprskl smíchy a Harry se mu co nejrychleji snažil zakrýt ústa pusou. "Ste v pořádku?" ozval se starostlivě Hagrid. "Co tam vidíte?" "NIC!" vyštěkl po něm rozčíleně, "všechno je v pořádku," ujišťoval. "No tak nic," zabručel Hagrid, "a co tady vlastně děláte vy? Vono to tady taky není zrovna dvakrát bezpečný, víte?" dodal rychle, když po něm Snape šlehl nenávistným pohledem. "Do toho vám nic není," ucedil a otočil se k němu zády. "Uvidíme se ve škole, pokud se tedy vůbec objevíte," poznamenal ironicky a v tom okamžiku se v Harrym vzedmula ta obrovitá nenávist. Měl sto chutí Snapeovi přerazit jeho orlovitý, velký nos. "No to si piště, že se zas vrátím," ujišťoval ho horlivě Hagrid, který si zřejmně nepovšimnul Snapeova posměšně pokřiveného obličeje ani tónu jeho hlasu. "Slyšel sem, že konečně vyhodili tu ježibabu, takže teďkom bych si mohl konečně pořádně popovídat s Harrym," řekl nadšeně, ale při vyslovení Harryho jména sebou Snape trhnul, ale dál se mlčky rozešel těsně kolem Harryho, Rona a Hermiony, přečemž Harry zaslechl jen nějakou nejasnou poznámku, jako "to jistě". Nakonec se přece jen ztratil někde za rohem zatímco Hagrid zůstal chvíli nepohnutě stát. 
   "Harry, ne," sykla téměř neslyšně Hermiona, čímž mu okamžitě zamýtla jeho nápad ukázat se Hagridovi.Ten však stál i nadále nepohnutě a dívaje se přímo na ně. Nejenom Harry, ale i Hermiona a Ron si byli téměř jistí, že je vidí. To bylo samozřejmě nemožné, ale přesto o nich moc dobře věděl. "No tak, ukažte se," zamručel Hagrid spíš jakoby pro sebe - jako by si nebyl úplně jistý, že uhodl správně, kdo tu je navíc. Harry ale ani na okamžik nezaváhal a rychle ze sebe strhl plášť. "Hagride," vydechnul, ale bradavický učitel se netvářil zrovna nadšeně. Snad to bylo způsobeno místem a způsobem jejich setkání. "Co vás to, u ježoura, napadlo?" vyjel zostra, "jak jste se sem dostali?"
"No," spustila váhavě Hermiona, "vzal nás sem Mundungus, ale..." "Mundungus," vyprskl Hagrid a tvářil se, jakoby právě spolknul neobyčejně kyselý citron, "von snad nemá žádnej rozum, co?" Na to mu nikdo neodpěvěděl. "Dobře, že jsem na vás trefil," pokyvoval zamyšleně hlavou, jako by pro sebe, ale pak zase rychle strhnul svůj pohled na ubohého Harryho, který byl tónem jeho hlasu a absolutní nepříčetností naprosto zmatený. Věděl, že to, co s Ronem a Hermionou udělali, nebylo zrovna vhodné ani správné, ale přesto nechápal, jak se může Hagrid takhle rozčilovat, když se vlastně neviděli už pěknou dobu. Hagrid přece sám Snapeovi říkal, že se těší, až si popovídá s Harrym, ale když se mu konečně naskytla možnost, tak se vzteká a hubuje mu. Harry začínal mít dojem, jako by byl z jiného světa - lidé, se kterými se normálně bavíval, se k němu otáčí zády a jsou na něho nevlídní, zato naopak lidé, se kterými udržoval až doposud naprosto chladné vztahy mu radí, ať na sebe dává pozor a přejí mu hodně štěstí. Pomalu a jistě se ho začínal zmocňovat podivný pocit, který jako by se mu usadil někam hluboko do povědomí a tam se nebezpečně rozpínal a rozrůstal a chtěl mu prostě a jednoduše zastínit celé logické myšlení, aby již nebylo možné se v těchto situacích vůbec orientovat. Dlouhou chvíli nepromluvil - jen tak bezradně na Hagrida civěl a čekal, co z něho prostě vypadne. Ten si ale zřejmě konečně uvědomil, že to ze svou nadměrnou nepříjemností poněkud přehnal a tak obrátil.

   "No... ehm... Harry, jináč.... slyšel sem, co se stalo Síriusovi, už vlastně ani nevím, kdo mi vo tom vyprávěl.... je mi to moc líto," řekl. Harry cítil, jak se ho při vyslovení Síriusova jména zmocňuje prázdnota, ale byl odhodlaný se jí nepoddat. Slabě kývl hlavou na důkaz, že ho slyšel a že je všechno v naprostém pořádku, ale doopravdy si byl téměř stoprocentně jistý, že by ze sebe nevydal ani hlásku. Chtěl vědět, kde se celou tu dobu Hagrid ukrýval a nebyl jediný. "Kam jsi vlastně zmizel?" předehnal ho z otázkou Ron, "celkem nás vyděsilo, jak jsme vyděli ty kousky, co se venku děly. Hlavně jak dostali McGonagallovou - to bylo opravdu příšerné." "Jo... slyšel sem, že je profesorka už zase v pořádku," odkašlal si Hagrid, ale dál neřekl ani slovo, dokud mu Harry, Ron a Hermiona nepřikývli. "To, co pro mě udělala vod ní bylo fakt statečný, nevím, jak by to bez ní dopadlo," připustil, "ale to, že si pro mě přišli tak, aby ste to viděli, to už trochu přehnali," zavrčel a pak jen naprosto nejasně zamručel něco jako 'mamlaští ouředníci z ministerstva'.
   "Tak kde jsi byl?" vyzvídal Harry, "měli jsme o tebe strach..." "Vo mě?" uchechtl se pobaveně, "dyď mě znáš, Harry, já se neztratím," ujišťoval ho, "a co ste vlastně vy tři potřebovali vod Snapea?" zeptal se ještě, ale Harrymu utkvěl někde hluboko v hlavě prapodivný dojem, že jim Hagrid neřekl úplnou pravdu a snaží se z něčeho vykroutit. Jelikož však učitel péče o kouzelnické tvory stočil směr rozhovoru taktéž k zajímavému tématu, usoudil Harry, že otázek týkajících se Hagridova útěku a schovávání, využije až v jinou dobu, kdy na to bude taktéž čas a možná i příhodnější. "Snape je smrtijed a Brumbál mu věřil," vykřikl rozzlobeně Harry a Hagrid, Ron i Hermiona strnuli v němém úžasu ještě dlouhou chvíli, než Harryho výkřik, doléhající snad až do sídla Fénixova řádu, konečně zanikl. Stáli nepohnutě, jako přilepení přimrazovacím kouzlem a Harry si nebyl v danou chvíli zrovna stoprocentně jistý, jestli nevyslovil nějaké zaklínadlo, kterým je zbavil všech známek života. "Harry," zpustila opatrně velice mírným hlasem Hermiona, při čemž k němu pomalinku a jemně natáhla ruku, jako by sebou doopravdy divoce házel škubal a ona se ho snažila uklidnit. Při pohledu na její nejistou tvář si připadal jako nějaké malé děcko. "Uvědomuješ si, jaké je to obvinění," zeptala se. "Ale Hermiono ty jsi ho také viděla s Červíčkem!" zahučel, ale nebyl si právě jistý, že to byla pravda, protože jak Hermiona tak Ron se tvářili neobyčejně ustrašeně a udiveně, takže to bylo nanejvíš pravděpodobné. "Musela jsi přeci slyšet, jak se s ním bavil.... o mě a o Voldemortovi," zakňučel, ale jediné, co svým líčením způsobil, bylo již od pohledu uškubnutí svých přátel - a to hlavně při zdůraznění jména Pána zla. "Jediné, co jsme viděli," pokračovala i nadále svým přehnaně mateřským a starostlivým tónem Hermiona, "bylo, jak jsi se prudce zvednul a chystal jsi se skočit na Snapea..." "Nechystal jsem se na něho skočit," odporoval, "jen jsem chtěl počkat, až se otočí zpátky ke mně.... Červíček zrovna odcházel tou uličkou," beznadějně mávnul rukou, "po tom, co mu Snape říkal, že se chce setkat s Voldemor..." "Každopádně jsme tě včas zarazili," skočila mu rychle do řeči Hermiona, "víš, jaké by jsi mohl mít potíže, kdyby jsi se Snapeovi jakkoliv postavil?" Harrymu ale přestávala docházet trpělivost; jak se s ním může Hermiona takhle vybavovat, jako by se nic nedělo? Mluví k němu, jako ke lháři s přílišnou fantazií, co neví, co doopravdy viděl. "Hermiono ty mě snad neposloucháš!" vyštěkl po ní podrážděně, "Snape je špeh!" Stačil jen kratičký okamžik, aby Harry při pozornějším pohledu na ni zjistil, že je to absolutně nesmyslné, dál jí tu něco vyprávět. Prostě to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Zato Ron se tvářil rozhodně pozorněji, stejně jako Hagrid, který stál ale pořád ještě opodál, jako by tu vůbec nebyl a jen mlčky a zaujatě poslouchal a mnul si zamyšleně svoje tmavé hrubé vousy. "Já ti rozhodně věřím, Harry!" poznamenal nadšeně Ron, "viděl jsem opravdu jen tebe a Snapea, ale on je takový křivák, který je toho opravdu schopný," zamračil se a stiskl pěst, až mu zbělala. "Nevím ani jak, ale nějak jsme s Hermionou propadli až na konec té dlouhé řady, bylo to opravdu hrozné, a pak jsem tam jen jednoduše jenoho naprosto děsného staříka popostrčil -." "Chceš říct, že jsi mu podrazil nohy," osopila se na něho Hermiona. "Tak to tedy ne!" bránil se Ron, "já za to opravdu nemůžu - ty jsi do mě prostě strčila..." "A co jsem měla dělat, když tam nebylo žádné místo? Zleva se na mě tlačila nějaká strašně obtloustlá ženská!" byla rozčílená téměř do nepříčetnosti, ale Ron si mluvil dál to své a ani v nejmenším ji neposlouchal. "...takže jsem do něho prostě vrazil a on zakopl o nějaký kámen! Byla to prostě nehoda!" ucedil, ale jakmile konečně zamlkla i Hermiona, pokračoval zase klidnějším spokojenějším hlasem. "No, takže jsme se dostali z toho kola ven a jakmile se alespoň trochu ustálil ten prach, protože přes něj nebylo naprosto nic vidět, vydali jsme se za tebou. Při tom jsme našli tvůj neviditelný plášť, takže nás napadlo, že to by mohlo být dost zle. Naštěstí jsme tě našli tady," pronesl a mávl při tom slavnostně doširoka rukama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama