close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zpátky v Příčné ulici (část 1)

21. listopadu 2010 v 17:42 |  Harry Potter a Dech jednorožce
Zpátky v Příčné ulici 
Následující dva dny byly pro Harryho snad těmi nejdelšími, co kdy pamatoval. I když byl plně zaměstnán opravou schodů, která se neuvěřitelně táhla, připadalo mu to jako věčnost. Jako by se proti němu spiknul i čas, který se teď snažil co nejdéle ho zdržet v tomto šíleném domě, který se sice už vůbec nepodobal tomu starému zatuchlému hradu, jako loni, ale přece jen si tu neustále připadal jako ve vězení. Stokrát milejší by mu bylo, kdyby dům zůstal v původním stavu, ale pod podmínkou, že by tu setrvával se svým kmotrem. Odpoledne, hned na druhý den od Harryho domluvy s Mundungusem, se konala menší oslava nové prefektky Ginny a dvou primusů Hermiony a Harryho. Ten byl teď opravdu šťastný, že se stal alespoň primusem po svém otci a ještě víc ho těšilo, když zjistil, že z toho má zřejmě nepředstíranou radost i Ron. Když se Harry zamyslel nad rozhovorem mezi ním a Brumbálem, který vyslechl, usoudil, že je asi pravdou, že by se ředitel školy nenechal jen tak něčím ovlivnit a rozhodl se sám, z vlastní vůle. Trochu ho však tížilo, že se na oslavě neukázal Mundungus. Neustále si přemítal, jestli to s ním myslel vážně, když mu nabídl tak riskantní cestu do Příčné ulice. Harry nechtěl nikomu působit strasti, ale rozhodl se, že když už se má jednou doopravdy setkat s Voldemortem, nebude se mu do té doby schovávat. Nechtěl být na nikom závislý. Nikdo mu nikdy nic neřekne, vždycky si to s Ronovou a Hermioninou pomocí musí zjistit sám a to ve vší tichosti. 
   "Tak co, Pottere, řekněte nám, proč jste se vlastně chtěl dostat do Příčné ulice?" vyrušil ho z jeho zamyšlení Moody. Harry si byl dobře vědom, že ho celou tu dobu, co oslava začala, bedlivě pozoruje kouzelnickým okem. Ani jednou s ním nezamířil někam jinam a stále ho probodával zkoumavým pohledem. Harryho to rozzuřilo; připadal si díky němu jako nějaké malé dítě, které musí každý hlídat. "Chtěl jsem se ohlédnout po novém koštěti," odpověděl stručně a zahleděl se mu pevně do jeho zdravého oka. "Ve škole nemají náhradní košťata?" ušklíbl se ironicky a to Harryho neuvěřitelně rozpálilo. Jednal s ním, jako by to byl nějaký odsouzenec. "Měl jsem na mysli Kulový blesk, chtěl jsem sehnat ten," sykl vztekle a obrátil se směrem k Ronovi. Vypadalo to, jako by jejich rozhovor nikdo nezaslechl. Paní Weasleyová se vesele bavila s Tonksovou; Bill a Lupin s panem Weasleym, který si vzal na dnešní slavnostní den vyjímečně volno, řešili viditelně něco závažného, protože mezi sebou jen šeptali a každým okamžikem se jeden z nich otáčel a hlídal, jestli jsou od nich všichni přítomní dostatečně daleko.
   Hermiona s Ginny spolu také něco projednávali, zjevně se snažili stanovit dobu, kdy se bude Ginny doučovat, aby zvládla zkoušky NKÚ všechny na výbornou, ale Hermiona se s velkým překvapením, netvářila zrovna nadšeně, protože až moc zaujatě sledovala svoji poloprázdnou lahvičku máslového ležáku a když do ní Ginny občas pořádně drbla, aby si tak získala její pozornost, Hermiona jen slabounce pokývala hlavou a hlasitě vzdychla. Fred s Georgem se mezi sebou tiše dohadovali a neustále se přetahovali o nějaký balíček, bylo nanejvíš pravděpodobné, že to byly jejich další vylepšené nápady, jako třeba nový druh hnojůvek - i když byl totiž jejich dárek už od pohledu pečlivě zabalený a obě dvojčata seděla dost daleko od stolu, kuchyní se pomalu začal šířit slabounký ostrý puch.
   Přesto všechno si Harry uvědomil, že jakmile Moody přerušil jeho rozhovor s Ronem, Tonksová, Lupin, Bill, paní Weasleyová s panem Weasleyem, Ginny a dokonce i tolik zamyšlená Hermiona je oba začali poočku pozorovat. Paní Weasleyová se chytře snažila dostat blíž, aby všechno slyšela, tím, že šla Ronovi donést novou láhev máslového ležáku i přesto, že Ron měl tu svoji ještě téměř plnou a kdyby mu chtěla podat třeba cokoliv jiného, stačilo jen, aby k němu mírně natáhla svoji pravou ruku, což zase asi nebyl takový složitý výkon, vzhledem k tomu, že nebyl den, aby mu tímto způsobem něco nepodala. Ron však neprotestoval, Harry měl dojem, že si toho dokonce ani nevšimnul, protože mu teď doslova visel na rtech. Za to pan Weasley byl z celé té skupiny zvědavců absolutně nenápadný. Harry totiž nemohl poznat, jestli se prostě rozvalil na téměř polovině stolu za účelem slyšet co nejvíc, což bylo nanejvíš pravděpodobné, protože si navíc levou ruku opřel o ucho tak, aby slyšel opravdu dobře, nebo jestli se jen natahoval k Moodymu, aby mu něco pošeptal, ale tento důvod Harry okamžitě vyloučil. Teď však považoval jeho rozhovor s Moodym za ukončený.
   "Ale Harry, to už je lepší nový Kulovat," vyhrkl Ron, "co jsem četl nejnovější tabulku se sportovními košťaty, tak tahle novinka se drží na prvním místě už tak tři měsíce. Je to, zatím, nejdokonalejší koště, které se podařilo vyrobit. Jak se každý domníval, že po Kulovém blesku už nic lepšího nebude, tak Kulovat je prostě dokonalý. Jestli by se někomu povedlo letět plnou rychlostí, proslavil by se po celém kouzelnickém světě. Už teď se snaží několik málo odvážlivců, nejlepších letců ze všech, dosáhnout jeho možností, ale to už na sobě mají všelijaké speciální pláště..." "Jo, to je pravda," přerušil ho George, "dokonce se tvrdí, že některý z těch zkušebních letců se rozletěl tak rychle, že skoro hned zmizel až někde ve vesmíru a už ho nikdy nikdo nenašel." "Bylo to vzrušující - hledali ho celé dva měsíce, ale stejně," pokračoval tajemně Fred, "jako by se po něm slehla zem. Prostě se vypařil."
   "Prosím vás, už toho nechte," vložila se mezi ně paní Weasleyová, "už zase přeháníte." "Ale vůbec ne," bránila se dvojčata, "to se doopravdy stalo." "Víte co, raději si ukliďte ty vaše hnojůvky pryč, už to tady začíná být k nevydržení," poručila jim a otočila se zpátky k plotně, takže naštěstí nezastihla Fredův a Georgův rozezlený pohled, kterým po ní hodili. "Jak můžeš vědět, že jsou to hnojůvky. My potřebujeme taky pracovat..." snažili se bránit, ale to ji vyprovokovalo ještě víc. "Frede a George Weasleyovi," zaburácela, "jednou už jsem vaší matkou, takže mě také budete poslouchat, ať děláte, co děláte," dvojčata okamžitě kapitulovala, "teď si sbalte ty svoje smrdůvky a odneste je ven z kuchyně. A aby vám bylo jasné," dodala rychle, když se Fred s Georgem začali usmívat, "neopovažujte se ty šílenosti vypouštět v tomto domě, na to si najdětě jiné místo," zahrozila. "Mami, ty jsi prostě skvělá," vykřikli šťastně, "SMRDŮVKY! Lepší název nás prostě nemohl napadnout!" hulákali nadšeně jeden přes druhého. "Je to nápadité..." začal George. "...originální..." "...jednoduché..." "...výstižné..."
   "PROSTĚ DOKONALÉ!"vykřikli společně a bleskurychle se vyřítili z kuchyně. Ještě hodnou chíli bylo slyšet jejich hlasité poskakování, přeřvávání a radostné výskání, než se konečně celý humbuk utlumil, což měli zřejmě za následek dveře jejich pokoje, které naposledy práskly a byl klid. "Nevím, jak to vidíte vy," zahučel Ron, "ale já se o ně začínám opravdu bát - opravdu. Vypdadá to totiž, že jim z toho jejich žertovného obchůdku začíná trošičku kapat na maják," dodal nanejvíš starostlivě a Harry se snažil potlačit smích.
   Bylo už kolem desáté, když se oslava začala chýlit ke konci. Harry byl příjemně utahaný, spíš tím pitím a jídlem, které do sebe dnes nasoukal; a příjemnými hovory, kterými zabili vlastně celé odpoledne, takže dnes byli osvobozeni od opravy schodů. Pomalu se sbírali ke spánku, protože paní Weasleyová už obíhala kolem stolu a nervozně je popoháněla do postele, že prý by se jim ráno nechtělo vztávat a to zrovna bude potřeba dodělat schody u podkroví.
   Hermiona, Ginny a paní Weasleyová věšely k oknům dlouhé, kávové záclony, takže je nebylo celý ten následující den vidět. Harry byl nanejvíš zklamaný; opravdu se domníval, že se na Mundunguse může spolehnout a věřil mu. Neměl náladu se teď nějak vybavovat a když si Ron nebo kdokoli jiný, dělali z něčeho legraci a vesele se mezi sebou bavilil, ani se nesnažil svoje zklamání nějak skrývat. Pokoušel se jen o nucený úšklebek, když se někomu povedla nějaká směšná poznámka, ale to bylo tak všechno. Bylo asi kolem jedenácté, když konečně dodělali celou tu úpornou práci. Paní Weasleyová okamžitě přiběhla s tácem naplněným chlebíčky a Ron se na ně bleskurychle začal sápat. "Opravdu se vám to povedlo, je to nádherné," rozplývala se nad jejich prací. "Dneska už je to všechno, myslím, že už by jsme úklid a zútulnění tohoto domu mohli slavnostně uzavřít," dodala slavnostně. "Bille, drahoušku, můžeš si dodělat ty plány, mockrát ti děkuju za pomoc." "Ale to je v pořádku mami," zabrblal téměř neslyšně Bill, vzal si z tácu dva chlebíčky a okamžitě se vytratil. Podle kroků, které byli slyšet, Harry usoudil, že šel nejspíš do kuchyně, ne-li vůbec ven z domu.
   "Pokud jde o vás," otočila se směrem k Harrymu, "udělali jste pro Řád možná víc, než si uvědomujete," chválila je, "můžete se konečně odpočinout," při těch slovech Fred s Georgem vyrazili jako rakety dolů ze schodů, Harrymu bylo jasné, že se znovu zavřou do svého pokoje a budou tam vynalézat vylepšené hnojůvky, musel se tomu zasmát. "Harry, Rone, vy si ale ještě budete muset připravit zbylé věci do školy," dodala rychle, když se oba snažili odejít. "Knížky vám dám večer, Mundungus mi slíbil, že je koupí a vyrazí chvíli po obědě..."
   "Mundungus je tady?" vyhrkl nadšeně Harry. Cítil, jak mu celým tělem projel ostrý nepříjemný pocit, jakoby ho už neměl zastihnout. "Ano," řekla nevzrušeně; zřejmě ji ani ve snu nenapadlo, co ti dva měli v plánu, "je dole v kuchyni, přišel před chvílí." Harry už na nic nečekal a vyrazil dolů ze schodů. Připadal si, jako by na každém jeho zastavení nebo zpomalení mělo záležet úplně všechno. Nakonec vrazil do kuchyně, div se nepřerazil o nejbližší židli, která byla opřená o stůl a ležela na ní nějaká krabice. U stolu, zády k Harrymu se krčil někdo v černém ošoupaném plášti, ale jinak tu nikdo další nebyl. V tichu, které nastalo, bylo slyšet jen Harryho hlasité oddechování, spíš z napjetí, než z běhu po schodech, a srkání polévky. "Ještě máme čas," ozval se Mundungusův klidný hlas, "ani ses nemusel tak řítit, vyjdeme až za hodinku." "Dobře, ale jak to uděláme?" vyhrkl ještě stále udýchaný. Cítil, jak ho pálí plíce, ale nevěděl z čeho - byl si téměř jistý, že to ze spěchu sem opravdu nebylo. Možná si někde hluboko vzadu v hlavě začínal pomalu uvědomovat, že si pomalu připadá, jako nějaký rebel. Začínalo mu být líto všech lidí, které dnes zklame, pokud se někdo z nich dozví o jeho úprku.
   Nemáš si s čím lámat hlavu, ujišťoval ho vnitřní hlásek někde hluboko v hlavě, ty si to zasloužíš. "Ale budou zklamaní," zabručel si zasmušile pod nosem. Co to povídáš? Teď v hlásku zazněla ironie, přece tě tu nemůžou držet jako zvíře, jsi svobodný a budeš plnoletý. "Jak to chcete udělat, aby se to později nedozvěděli?" zahučel nejistě a Mundungus, který zrovna skončil s polévkou, odsunul talíř, spokojeně si mlaskl a otočil se k němu. "To bude složitější," pronesl zasněně, " bylo by potřeba, aby tě někdo kryl, nejlépe Ron," dodal jakoby nic. Harry si usmyslel, že to zase nebude takový problém - Ron ho vždycky v takových situacích podržel. "Dobře," zahučel nevzrušeně, když Harry pokýval hlavou na souhlas, "tak si to běž domluvit a já půjdu připravit Molly, aby nás nechytila."
   S tím se zvednul od stolu a bez jakéhokoli dalšiho slova vyšel z kuchyně a nechal tam zamyšleného Harryho. Ten tam stál ještě chvíli. Vůbec mu nedělalo starost, jak Rona přesvědčí; věděl moc dobře, že mu spíš bude dělat potíže donutit ho, aby zůstal doma; ale teď mu vrtalo hlavou, jak se do Příčné ulice dostanou, protože už se opravdu blížilo ke dvanácté hodině a bylo na nějaké cestování pěšky dost pozdě. Z myšlenek ho vyrušilo teprve nějaké brblání. Harry si uvědomil, že mu nával vzteku projel celým tělem a otočil se. "Jistě - kdo jiný by to mohl být," ucedil nenávistně a Krátura se zarazil. Chvíli se navzájem spalovali pohledem, až to nakonec domácí skřítek nevydržel. "Ale, ale, pan Potter jde do Příčné ulice, co?" sykl jedovatě a Harry samým překvapením strnul. Poočku se rozhlédl po kuchyni, jestli ho tam náhodou předtím nepřehlédl, ale bylo nanejvíš jasné, že by si kohokoliv dalšího všimnul už zezačátku. "Jak to víš?" střelil po něm znovu pohledem plným zášti, ale skřítek se jen odporně zazubil a bylo jednoznačné, že svému protivníkovi nemíní odpověděť. "Varuju tě," procedil Harry hrozbu mezi zubama, "jestli o tom někomu povíš." "A proč bych měl?" nasadil přátelský tón, "když se chceš sám zničit, ty největší skvrno tohoto domu, co kdy byla..." "Mlč!" vyštěkl na něho Harry, ale Krátura, jakoby si z toho nic nedělal, začal se dusivě smát a vyšel z kuchyně brblaje si další tiché nadávky a kletby. Harryho tentokrát rozhovor se zkaženým domácím skřítkem nijak moc nerozčílil. Byl hlavně překvapený - jak se mohl dozvědět o jeho a Mundungusových plánech. Zároveň ho trošku těšilo, že si tentokrát nedobíral Síriuse a nazval poskvrnou domu jeho, což sice určitě nebyla žádná pocta ani pochvala, ale Harry byl rád - vlastně ani nevěděl proč. Jako by se probral z hlubokého zamyšlení, pustil se z kuchyně rovnou do pokoje. Tam už byl Ron a balil si zbylé věci do kufru.
   "Rone, něco bych od tebe potřeboval," zpustil a skládal si při tom svoji vyžehlenou hromádku, kterou mu nachystala paní Weasleyová, do svého kufru. Ron se na něho jen mlčky zadíval a čekal. "Asi za půl hodiny jdu s Mundungusem do Příčné ulice," dořekl jakoby to bylo všechno a zaklapl kufr. "Bezva Harry," vyštěkl a Harry nadskočil. Čekal nadšení, ale přece jen ne, takový výbuch radosti. "Půjdu s tebou." "To je právě ten problém," pokračoval nejistě, "potřeboval bych, abys každému, kdo se po mě bude shánět řekl, že jsem tady nahoře....nebo.....nebo u Klofana." "Harry, co to povídáš?" pronesl zasmušile a na okamžik si navzájem zadívali do očí. "Pokaždé, když se něco děje, tak jsem já s Hermionou s tebou," oznámil mu, jako kdyby na to Harry zapomněl. "Já vím, Rone, ale.... mám z toho špatný pocit.... jako bych někoho zradil...." "Koho?" nechápavě na něho zíral. "Ty, co mi chtějí pomoci," vyhrkl, "a k tomu, znáš Hermionu, tohle by u ní neprošlo vůbec." "Tak dost!" zaburácel Ron a Harry samým údivem zmlknul. "Nevím, co to s tebou je, ale řeknu ti to naposled a jasně!" Takového Rona Harry opravdu neznal. Stál u svého, z poloviny nabaleného, kufru a v očích mu blýskalo, jako kdyby se měl utkat s nějakým strašlivým soupeřem a byl při tom stoprocentně připraven jej roznést na kopytech. "Jdu s tebou a hotovo, je tu ještě Fred s Georgem a silně pochybuju, že by se tě nezastali, mě už to tvrdnutí tady taky nebaví. Jak se tam dostaneme?" Harry zpočátku nevěděl, co má říct, ale potom se konečně probral; byl rád, že tam může jít s Ronem. Zajímalo ho, co způsobilo takové chování, ale nakonec usoudil, že by bylo přece jen lepší, kdyby šli spolu. "No, já nevím, ale nejspíš pomocí letaxu," zadrmolil, "měli bychom se tam pomalu vydat." Nebyl si jistý, zda Ron zaslechl jeho poslední poznámku, protože nerozumněl sám sobě a vypadalo to, že Harryho ani neposlouchá, v duchu si přemýtal, nemá-li Ronovi svůj dodatek zopakovat. "Ale vždyť tenhle způsob bude hlídaný," zapochyboval, "myslím, že tohle by nám neprošlo." "Co by vám neprošlo?" do pokoje vrthl Fred věrně následován Georgem.
   "Snad se nesnažíte podniknout něco proti mamčiným pravidlům," zkoumavě si oba měřil George, "víš, že by si tím mamku pěkně rozzlobil, Ronánku," uchechtl se kysele a Fred už prskal smíchy. "Nechte toho, Georgi," vyštěkl na ně podrážděně Ron, "něco by jsme od vás s Harrym potřebovali." Tentokrát dvojčata zmlkla a pozorně je sledovala. Ron se tázavě podíval na Harryho, jakoby se chtěl ujistit, že má dvojčatům vysvětlit, co od nich potřebují, a ten mu nakonec přikývl. Ron se tvářil tak nějak spokojeně, asi proto, že s ním tedy jeho nejlepší kamarád počítá a Harry se do jisté míry uklidnil, když jeho společník nasadil znovu svůj normální přátelský výraz. "Chceme se s Harrym dostat ještě před zítřejším odjezdem do Bradavic do Příčné ulice," to mělo na Freda a George neuvěřitelný dopad; Ron musel na okamžik zmlknout a nechat je, až ztlumí svoje pochvalné výkřiky. Trvalo to ale nepředstavitelně dlouho. Naštěstí nakonec obě dvojčata napadlo ztišit se, když, asi po pátém pochvalném poplácání svého mladšího bratra, v jeho tváři zpozorovali jistou nevrlou nedočkavost, který způsobovala, že se začínal moc nápadně zbarvovat do červena. "A jak to chcete udělat?" vyzvídal Fred, který byl nanejvíš nadšený a neustále do sebe navzájem s Georgem rýpali lokty a jásali, jak se jim v tuto chvíli Ronánek podobá. Ten se na Harryho znovu podíval, ale tentokrát naprosto vyčerpaně, jako by v něm spíš hledal oporu. "Vezme nás tam Mundungus, má tam totiž cestu, bude nakupovat učebnice pro mě, Rona, Ginny a Hermionu - paní Weasleyová ho o to poprosila," vysvětloval Harry a Fred s Georgem se na sebe významně podívali. "No jistě, kdo jiný by to mohl být, než Mundungus," pronesl vítězoslavně Fred, "přesně to jsem čekal, je na něho prostě spolehnutí." "A nejlepší na tom je, že si mamka ušila past sama na sebe, když mu dala ty seznamy učebnic - vlastně je to, jako kdyby řekla Harrymu - 'jen jdi, zlatíčko'", křenil se pochvalně George. "To je teď jedno," osopil se na ně Ron, "za chvíli máme s Mundungusem sraz, takže potřebujeme, aby jste komukoli z tohoto domu řekli, když se po nás budou zhánět, že s námi není žádná řeč, protože třeba hrajeme kouzelnické šachy nebo něco podobného," vysvětloval netrpělivě a Harrymu najednou Fred s Georgem připadali jako absolutně nechápající tvorové, jak tam tak stáli a tvářili se podivně oblble. "Jistě, všechno bude v pořádku," uklidňoval Harryho s Ronem George, "každý moc dobře ví, že s vámi při šachách opravdu není kloudná řeč." Harryho ale jeho proslov nijak nepotěšil a jak se zdálo, Ron byl na tom podobně.
   Přesto jim nezbývala jiná možnost a proto na sebe rychle hodili co nejtmavší mudlovské oblečení, Harry si vzal svůj neviditelný plášť a potichu se vydali dolů do Příjmacího salónu. Ron byl trochu pobledlý a Harry měl dojem, že přesně ví, co teď cítí - měl podobný pocit něvděku vůči paní Weasleyové i ostatním, kteří se je sice snaží chránit, ale přece jen mají už vlastní hlavu a nemůžou se před každým schovávat. Šli teď absolutně neslyšně a každé zavrznutí schodu, jako by se ozývalo čtyřikrát hlasitěji než obvykle. Snažili se sice jít co nejrychleji, přesto je opatrnost nutila, aby se každou chvílí zastavovali, jestli neuslyší nějaké, blížící se kroky, a nahlíželi dolů přes zábradlí, kdyby tam náhodou byl s Mundungusem ještě někdo jiný. "A to si představ, že by s námi měla jít i Hermiona, ta by brblala, že to není správné, ještě týden po tom, co bychom se vrátili bez problémů zpátky," zahučel tiše Ron. Jakoby se jeho slova odebrali zpátky nahoru do pokoje a začaly tam vyřvávat z plných plic, najednou práskly dveře a ozval se ohromný dunivý dusot mířící směrem k Ronovi a Harrymu. Ti se okamžitě přiklčili k zábradlí, protože nikde jinde se schovat nešlo. Pak po sobě vzájemně hodili trochu ironický úšklebek - zřejmě si uvědomili, jak je jejich opatrné přesouvání za Mundungusem zbytečné, protože kdyby kdokoliv scházel dolů nebo naopak mířil nahoru, nebylo by, kam se ukrýt, takže byli vlastně na očích všech. Přesto však mlčeli a v duchu počítali, kolik schodů už daný člověk slezl. Harry si strašlivě přál, aby nikdo nescházel do kuchyně, ale jeho přání bylo zbytečné. Rozzuřené kroky už byly téměř u obou uprchlíků, kteří ze zvědavosti začali natahovat krky směrem nahoru, kde každým okamžikem čekali jeho obličej. Konečně - toto ale Harry opravdu nečekal. Vůbec ho nenapadlo, že by se tam v těch místech objevila Hermionina, vzteky rudá, tvář.
   "TO MYSLÍTE VÁŽNĚ?" zaburácela a Harry měl dojem, že se celý dům otřásl v základech. A všechno je ztraceno, pomyslel si v duchu, teď nás prozradí. Ron se ale viditelně nevzdával. "Hermiono, prosím tě uklidni se...." "UKLIDNI SE?" vypíska, ale když spozorovala jejich vystrašené obličeje, přece jen trochu ztlumila hlas. "Jak vás mohlo napadnou jít přes zákaz všech do Příčné ulice," rozčilovala se, "a hlavně tebe Harry." "Prosím tě Hermiono, nemusíš mi to říkat," ohradil se nevrle, ale Hermiona se nenechala přerušovat. "A ještě ke všemu jste mě nevzali s sebou, co jste si jako mysleli?" Harry s Ronem po sobě vzájemně šlehli tázavým pohledem - byli z toho zmatení. Hermiona, která se je v takových záležitostech většinou snažila zastavit jim teď hlavně vyčítá to, že jí to neřekli a nechtěli ji vzít do Příčné ulice sebou. Teprve v tuto chvíli si Harry uvědomil, jak je oblečená. Měla na sobě tmavě modré jeansy, které však téměř zanikaly pod černým dlouhým pláštěm, sahajícím až po kotníky. Viditelně byla připravená jít s nimi. Chvíli o tom přemýšlel, co bude asi Mundungus říkat na to, že místo dvou vyrazí čtyři, ale nakonec usoudil, že už stejně nemá navybranou, protože ani Hermiona ani Ron ho ještě nikdy nenechali jít takto někam samotného, kdykoli se naskytla příležitost a oni byli poblíž, vždycky se rozhodli jít s ním.
   "Promiň, Hermiono," hlesl tiše, "už bychom ale měli jít," zazubil se a oba jeho přátelé se s ním vydali dolů. Už jim bylo nějak jedno, jestli někoho potkají - Harry usoudil, že jestli nikoho nevyrušilo Hermionino vzteklé kázání, tak už je neprobere ani několik kroků po schodech a tiché šeptání, kterým se mezi sebou Harry, Ron a Hermiona, bavili. "A jak jsi to vlastně zjistila, že jdeme do Příčné ulice?" ptal se jí Ron. "No, musím říct, že rozhovor s Fredem a Georgem nebyl zrovna nejtišší," ozvala se vesele, "takže jsem se rychle oblékla a běžela jsem za vámi," dodala. "Ti dva jsou opravdu nemožní," rozčiloval se zbytečně, když už stáli v příjimacím salónku, "to by mě zajímalo, jak tohle dopadne. Počítám, že to za chvíli stejně nevydrží a začnou běhat po domě a rozkřikovat, že jsme pryč," brblal zlostně, ale téměř okamžitě polekaně vykřikl. Stejně tak i Hermiona vypískla, když se hodně blýsko za nimi ozval Mundungusův hlasitý a trochu chraplavý hlas.
   "Myslel jsem, že jsme se domluvili, že tu budeš sám, Harry," sykl na něho až nepřirozeně chladně. "No, já vím, ale.... prostě chtěli jít se mnou..." najednou jím projela vlna zlosti. Neviděl důvod, proč by se mu měl ospravedlňovat, když jsou to jeho přátelé, stejně jako neměl ponětí, proč by se k němu měl Mundungus takhle chovat. Ten zřejmě poznal Harryho náhlou zlost v tvrdém nepříjemném hlase a proto pokračoval klidněji. "Dobře," šeptl, "Molly s Billem jsou v kuchyni, mají tam nějakou práci pro Řád, ostatní tu nejsou," vysvětloval, ale najednou se při pohledu na Hermionu zarazil. "Proč máš sebou ten odznak?" "A proč ne? Jsem primuska, proč bych ho nemohla nosit?" zeptala se nejistě. Harry s Ronem je oba zkoumali pohledem a čekali, co se bude dít dál. Mundungus pokřivil podrážděně obličej, ale nic jiného jí už neřekl; jen se navztekaně otočil ke krbu a něco nesrozumitelného zahuhlal. Vypadal dost podrážděně a Harry si s Hermionou a Ronem letmo prohodili tázavé pohledy. Nakonec si všichni tři usmysleli, že mu prostě něco nevyšlo a je naštvaný. Harry ale usoudil, že nemá žádné právo vybíjet si zlost na nich, ať pro ně dělá cokoliv. "Tak dobře, jste připraveni?" zeptal se Mundungus poněkud odměřenějším tónem a při tom se stále díval do krbu. "Nechceš nás brát pomocí latexu, že ne?" vyhrkla vyděšeně Hermiona. "Máš snad lelpší nápad?" vyštěkl na ni podrážděně. "Pokud je mi známo, přenášet se ještě neumíte." "To ale ještě není důvod, abys na nás byl naštvaný," vyprskl Ron; snad to na Mundunguse zabralo nebo se prostě nechtěl hádat, ale každopádně alespoň potlačil svůj vztek a snažil se k nim promlouvat co nejpřívětivěji. "Nevím to jistě, ale asi jsem našel jednu nehlídanou skulinku v latexové síti," oznámil jim bezvýznamným, ale přesto ztlumeným hlasem. Harry, Ron i Hermiona měli co dělat, aby ho vůbec slyšeli a proto se k němu srazili ještě víc. "Myslím si, že by mohla být celkem bezpečná, nikdo, kromě mě ji asi nepoužívá."
   "Já jsem nevěděl, že se můžeš dostat do Příčné ulice více linkami," pronesl zuchmuřeně Harry. "Je to možné," přikývl mu, "existují některé trasy pro speciální případy a tahle je zapomenutá." "Ano, o tom jsem někde četla," vyhrkla nadšeně Hermiona, "ale pomocí těchto speciálních linek je potřeba, aby daný člověk řekl nějaké heslo. Takže její objevení vyžaduje experimentování s latexem, když je to teď tak nebezpečné, tak jak jsi na to přišel?" "Používal jsem ji už předtím a.... máš pravdu.... musel jsem přesto trochu zkoušet, jestli není hlídaná a prostě to vyšlo - to vás ale nemusí zajímat. Důležité je, že ji můžeme použít k našemu účelu a i k jiným dle libosti," při těch slovech přistoupil ke krbu a nabral si plnou hrst letaxu. Harryho, Rona ani Hermionu už nemusel vůbec pobízet - okamžitě ho následovali. "Takže, před tím, než vyslovíte Příčná ulice, tak ještě musíte říci 'Lublum', to je všechno," vysvětloval a nakonec se postavil do krbu, mrknul na ně a pronesl hlasitě a srozumitelně: "Lublum Příčná ulice!" a zmizel někde v hustém oblaku dýmu, který se při tom vytvořil. Harry se ohlédl po Hermioně a Ronovi, ti se ani nepohnuli a proto se chystal vyjít ke krbu.
   "Počkej Harry," zarazila ho Hermiona, "nechci se s vámi zbytečně dohadovat, ale Mundungus je nějaký jiný," špitla téměř neslyšně, jako by je ještě mohl slyšet, což bylo absolutně nemožné, protože už byl jistě v Příčné ulici a čekal na ně. Ron se jí chystal odporovat, ale Hermiona pokračovala. "Raději půjdu první, potom jdi ty a poslední půjde Ron," dodala prosebně a k Harryho velkému údivu se Ron tomuto nápadu nijak nebránil a bez nejmenších námitek souhlasně přikývl. Když byl Harry na řadě, stoupl si do krbu a stejně, jako před tím Mundungus a Hermiona, si nabral do hrsti trochu prášku. Párkrát nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou, protože si ještě dobře pamatoval, co se stalo naposledy, když nevyslovil název Příčné ulice zřetelně, a pak konečně, tentokrát pevným srozumitelným hlasem, vykřikl: "Lublus Příčná ulice!" a silný proud ho vcucl někam výš a táhl ho v obrovské rychlosti někam směrem nahoru. Po chvíli už ale neměl nejmenší potuchy, kterým směrem letí, protože se začal točit neustále dokola jako na kolotoči. Tentokrát to však nebylo tak strašné jako před čtyřmy lety. Harry si byl ale téměř jistý, že to způsobilo jeho zakoktání při vyslovení místa, kam se chtěl dostat. Přesto mu však začínalo být silně nevolno, protože se začínal točit víc a víc. Ještě chvíli se mu podařilo nechat otevřené oči a jakoby v nějakém zamlženém snu viděl několik krbů, u kterých občas i někdo stál. Trasa byla nekonečná; několikrát se o něco zachytil rukávem a tak se snažil v tom bláznivém kole co nejvíc k sobě přitlačit ruce. Potom z ničeho nic dopadnul tvrdě nohama na zem a skácel se, chvíli se snažil trochu nemotorně posbírat, ale nohy mu od silného nárazu nepřestávali brnět a žaludek, teď sevřený z neustálého točení, jako by měl převrácený naruby.
   Konečně se mu z alespoň z hlavy začala pomalu ale jistě vytrácet otravná závrať, ale to už ho něčí silné ruce stiskly za pravou paži a vytáhli ho, od popela zaprášeného, kamenného krbu - byl to Mundungus a když se na něho Harry pozorněji zadíval, zjistil, že má úsměv od ucha k uchu, to jak se snaží potlačit smích. "No nebylo to špatný, Harry," vypustil ze sebe pobaveně, když si všimnul jeho káravého pohledu, "ještě budeš muset trošičku pilovat, no," pak se otočil - zřejmě se o něho pokoušel nezastavitelný záchvat smíchu, to Harryho trochu podráždilo, ale mezitím se už v krbu zvířil prach úplně až ke stropu staré dřevěné místnosti, kde stáli, a objevil se tam Ron. Okamžitě ze sebe setřásal popel a prach. "Tuhle linku opravdu moc lidí nepoužívá, co?" ušklíbl se. "Říkal jsem vám to," pokýval hlavou Mundungus, "je opravdu dost bezpečná; možná bych si dokonce dovolil říct, že jsem asi jediný, kdo ji používá." S těmi slovy se společně všichni čtyři otočili ke dveřím na odchod. Harry se ještě zběžně rozhlédl po celé místnosti a vmžiku si uvědomil, že to je vlastně jen nějaký hodně maličký domek, zřejmě už pěknou řádku let nepoužívaný. "To je tady takových osamnělých budov víc?" zeptal se Mundunguse, který, jakoby jeho otázku už čekal a rychle přikývl. "Když jsem byl v Příčné ulici, nikdy jsem si jich nevšiml," pokračoval Harry, "myslel jsem si, že jsou tu jenom samé obchody." "Celá Příčná ulice je větší, než si vůbec dokážete představit," vysvětloval, "její větší část sice tvoří obchody, ale jsou tu i jiné boční ulice plné zlých černokněžníků i různých kouzelnických tvorů.... tam raději nikdo z vás nechoďte..." Harrymu se okamžitě vybavilo, jak tam ve druhém ročníků omylem zabloudil... nebýt tehdy Hagrida, bůhví, co by se stalo. "...ale přece jen jsou tu i další jiné ulice, o těch už ví ale jen několik málo lidí," zakončil Mundungus a vyšli do malé poněkud klidnější ulice; dali se vpravo a už po několika krocích se začali míjet se stále více lidmi. Mundungus Harryho vybídl, aby si nasadil svůj neviditelný plášť, to se mu zrovna moc nelíbilo, ale když zjistil, že se po něm každý kouzelník okamžitě otočí a zkoumavě si ho prohlíží, raději ho poslechl.
   "Už jsme tu, raději se drž tady mezi Hermionou a Ronem a vy dva se mě snažte držet co nejblíž, Molly by mě přetrhla, kdyby se vám něco stalo," poručil jim, když vcházeli do nejrušnější části, kterou už Harry spolehlivě poznával. Jak rád viděl znovu obchod s hůlkami s košťaty a jiné obchůdky se spoustou báječných věcí. Vzadu se tyčil obrovitý dům, na kterém bylo napsáno zlatavým velkým písmem 'Gringottova banka'. Mundungus jako by přesně věděl, kam se Harry potřebuje vypravit znova spustil. "Harry, buď ale opatrný, půjdu rychle něco málo nakoupit a potom se sejdeme zase před bankou, bude to trvat asi déle, takže se raději nikde netoulejte a asi za dvě hodiny se sejdeme znovu před bankou - s Gringottovýma se vidět nepotřebuju. Je mi jasné, že se těm skřetům musíš ukázat, ale kdyby vzniklo jakékoli nebezpečí, skryj se pod svůj plášť a Ron s Hermionou tě vyvedou, jasné?" kázal a díval se jeho směrem; Harry si byl ale stoprocentně jistý, že ho nevidí, protože se mu díval jakoby na rameno. Když trochu nejasně zabrblal "ano" vydal se Mundungus do Krucáncích a Kaňourů, aby tam nakoupil učebnice. Harry, Ron a Hermiona se tedy vydali do banky; skřítci se ale starali jen o peníze a o své úřadování, takže Harry schytal jen několik tázavých pohledů a nic víc. Když si ve svém trezoru cpal peníze do váčků, Hermiona s Ronem si zrovna prohlíželi stěny podzemního tunelu a řešili, zda je drží pohromadě kouzlo, nebo je to tak postaveno. Harry byl rád, protože nevěděl, jak by se měl chovat, kdyby Ron viděl tu hromadu peněz, a i když už mnohokrát přemýšlel, že by mohl Weasleyovým nějaké peníze dát, byl si téměř jistý, že by tím nanejvíš Ronovu hrdou rodinu pohoršil. Když se konečně dostali před banku, Harry se ani neobtěžoval přehodit si přes sebe svůj neviditelný plášť. To samozřejmně přimělo Hermionu, aby se do něj okamžitě pustila. "Raději by ses měl schovat, Harry," pobízela ho starostlivě, ale téměř okamžitě zmlkla, protože bylo jasné, že z těchto rad si její kamarád vůbec nic nevezme. Ještě hodila marným tázavým pohledem po Ronovi, ale ten dělal jako by ji neviděl, aby se s ní nemusel hádat. Harry se musel vesele pousmát, když ty dva viděl - Hermionin starostmi pokřivený obličej a Ronova pobavená a povzbuzující tvář. "Nepůjdem se projít?" zeptal se Harry, ale mluvil spíš k Ronovi než k Hermioně, aby nemusel zápasit s jejím rozezleným pohledem. "To nemyslíš vážně!" osopila se na něj, "mělo by ti stačit, že jsi se sem dostal..." "Hermiono, mě to ale nestačí," obořil se na ni, "Mundungus příjde až za hodinu a půl a stát tady by bylo nanic." To stačilo k tomu, aby se bez jakýchkoli dalších dohadů vydali hlouběji do Příčné ulice. Harry téměř okamžitě zapomněl na všechny starosti, jak tam tak pozoroval nejrůznější obchody s přeplněnýma výlohama a spoustu ruchu a veselí. Mihlo se kolem něj plno kouzelníků a většina z nich se po něm otáčela a zvědavě si ho prohlížela, ale nikdo neřekl ani slovo. Zdálo se, že si toho všímá jen vyděšená Hermiona, která se ale nemínila znova dohadovat a nakonec si také přivykla a pomalu začínala nabývat stejného veselí a nadšení, jako její přátelé.  
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama