Zkoušky z přemisťování a Rita Holoubková
"Harry, no tak počkej!" křikl za ním ještě Ron, když se Harry ráno vypravil na snídani. Po včerejších událostech byl na Rona naštvaný a nechtěl se s ním bavit, dokud mu to nevysvětlí, což očividně Ron zatím neměl v úmyslu. Harry tedy spěšně vyšel z nehelvítské věže, všiml si, že většina duchů, kteří se vždycky pohybovali po chodbách, se Harrymu obloukem vyhýbali, jako by jim mohl něco udělat. Harrymu to ale bylo jedno, přestože ho to nejdříve zaskočilo.
"No tak Harry," Ron ho konečně dostihl, samozřejmě v doprovodu Střevlíka, který se však tvářil, jako by byl hluchý, němý a slepý a tvářil se naprosto profesionálně. Očividně ho profesorka McGonagallová včerejším pokáráním přiměla k větší mlčenlivosti a naopak zvýšené ostražitosti.
"Jsi můj přítel?!" vyštekl po něm Harry podrážděně a jen tak tak se mu dařilo držet svůj vztek na uzdě. Nenechal ho však odpovědět. "Místo, abyste mi s Hermionou všechno řekli, tak to přede mnou tajíte," vztekal se.
"Je to pro tvoje dobro," ozvala se Hermiona, která očividně také okamžitě vyběhla za nimi, když zahlédla Rona.
"Jasně," osopil se Harry, "víš dobře, že je všechno ještě horší a stejně se to dozvím, jenomže už bývá pozdě," uvědomil si, že zase mluví o věštbě a Ron s Hermionou si to také uvědomili. "Jestli mi neřeknete podstatné věci, které se přihodili, zatímco jsem trčel ve Kvikálkově, ani se neobtěžujte mi pomáhat s ničím jiným... zjistím si to sám!" Harry byl opravdu zlostí bez sebe. Bylo mu svých přátel, kteří se tvářili naprosto zbědovaně, strašlivě líto, ale bohužel ho nenapadl jiný způsob, jak by mu konečně mohli říct úplně všechny podstatné novinky a drobnosti týkající se Voldemorta a jeho plánů. Nechal tedy své přátele stát zaražené na schodech a sám pokračoval do Velkého sálu. Střevlík se jako na povel okamžitě rozešel za ním.
"Harry!" zavolal za ním ještě kdosi jiný a Harry cítil, jak nadskočil a nervózně se otočil za sebe. Jeho rozčilenost byla ta tam.
"A-ahoj Jeny," zazubil se rozpačitě Harry.
"Jsi v pořádku?" vyptávala se Jeny starostlivě, jako by se mu mělo něco stát. chytla ho opatrně za rukáv a zkoumavě se mu dívala do obličeje.
"J-jistě, proč bych neměl být?" podivil se Harry. Že by Jeny slyšela jeho hádku s Ronem a Hermionou? To ale přece nebyl důvod, proč by se tak vyptávala. Harry musel uznat, že se ale tváří starostlivě až zkroušeně.
"Slyšela jsem, co se včera stalo ve Velké síni s Malfoyem," vysvětlovala Jeny a Harrymu to bylo hned jasné. Přemýšlel o tom včera ještě dlouho, než konečně usnul a ráno na Malfoye zapomněl úplně.
"Kdo ti to řekl?" nechápal Harry. Tušil tak nějak, že na druhý den se to všechno samozřejmě rozkřikne po celé škole, ale netušil, že by to mohla být taková rychlost.
"No, včera tu seděli tři naši prváci," vysvětlila prostě Jeny, ale očividně se o tomhle zrovna bavit nechtěla a měla na srdci něco důležitějšího. Harry si ještě všimnul, že v ruce svírá balíček. V ten moment mu došlo, že dárek pro Jeny nechal nahoře, ve svém pokoji.
"Jeny... já... .něco pro tebe mám," vyhrkl rychle, "ale nechal jsem to v pokoji, počkáš tu?" zeptal se a Jeny, červenající se v obličeji, slabě přikývla. Harry se jako střela rozeběhl do schodů a asi za deset minut se zase řítil zpátky. Byl celý uřícený a bál se, jako by tam už Jeny neměla stát. Ta ale stále byla na svém místě, bohužel už nebyla sama. K Harrymu velkému překvapení u ní stála i Cho se dvěmi svými kamarádkami. Harryho hned napadlo, jak je možné, že Cho potřebuje takový doprovod a Jeny se může procházet po škole sama, aniž by se bála, že se jí něco stane.
"Ahoj Cho," pozdravil ji a naprosto normálně se otočil k Jeny, která se však tvářila naprosto zkroušeně. Harry se až zalekl, když v koutcích jejich krásných hnědých očí zahlédl třpytící se kapičky slz. V tento moment naprosto nechápal, co se mohlo stát, vlastně ani nepřemýšlel o příčině, jako o tom, jak by mohl zabránit Jeninému pláči. Na prsa, jako by mu okamžitě sedl tíživý pocit a tlačil ho a tížil až k zoufalosti.
"Co se stalo?" vyptával se opatrně a tiše Jeny, jako by se bál, že když promluví příliš hlasitě, nadobro ji rozbrečí.
"Jen... " fňukla Jeny, "... netušila jsem, že se v tobě takhle spletu," zasteskla si, otočila se a rozeběhla se pryč. Harry se chtěl rozeběhnout za ní, ale tak nějak tušil, že zaběhne na dívčí záchodky, které byly hned za rohem a proto se otočil naprosto zmateně k Cho.
"Nevíš, co se jí stalo?" vyptával se.
"No, jen jsem jí to řekla," špitla prostě Cho a tvářila se skoro lhostejně. Harry byl dokonale zmatený. Chvíli si snažil v hlavě vybavit, jestli existovalo něco, na co zapomněl a co právě Cho sdělila Jeny, ale marně.
"Co jsi jí řekla," zeptal se nakonec opatrně, jako by už předem tušil, že je to nějaký výmysl.
"No, pravdu přeci," prohodila dotčeně Cho, jako by jí Harryho tón v hlase urážel, "že spolu chodíme," zakončila a nevěřícně zakroutila hlavou, jak něco takového Harry mohl opomenout.
"CO?" vyjekl Harry přidušeně a všichni na chodbě se po něm ohlédli. Cho samým leknutím nadskočila. Zjevně čekala cokoliv, ale takovou reakci rozhodně ne.
"Snad to nechceš popřít?" vyštěkla po něm skoro nepříčetně.
"Vždyť to není pravda!" bránil se Harry, ale Cho se tvářila, jako by ho neslyšela, to Harryho rozčílilo ještě víc. Připadalo mu, jako by se Cho strašlivě změnila a už ji nepoznával. Připadala mu jako vyměněná a tentokrát se tvářila tak přesvědčivě, že kromě Jeny, která tomu jistě uvěřila, by tomu pomalu začal věřit i sám Harry, kdyby za ním nepřiběhl nějaký kluk z mrzimoru a nechňapl ho rozezleně za hábit.
"Co jsi udělal Jeny?!" vyjekl zlobně, Harry si uvědomil, že je nejméně o rok mladší než on a je opravdu malého vzrůstu, takže musí skoro stát na špičkách, aby Harrymu viděl tak tak do očí, přesto jej držel pevně a s naprostou odhodlaností a připraveností na všechno. Harry se však rozhodl nic neudělat, nejspíš byl ještě přílišně zaskočený hochovou odvahou. "Nezasloužíš si ji!" štěkl po něm. Harry se ho chtěl zeptat, kde Jeny je, ale kluk ho odstrčil a okamžitě se vracel zase zpátky, odkud přišel, ani se neohlédl. Harry byl naprosto v koncích. Všechno se seběhlo tak rychle, že mu z toho všeho šla hlava kolem. A za všechno mohla Cho, která se teď trochu zmateně, ale zato naprosto vítězoslavně culila. Harry měl co dělat, aby se udržel, ale stejně se mu to nepodařilo.
"Cos to udělala?" štěkl po ní možná až příliš tvrdě, dokonce i Cho, která vypadala, že jí dnes nic nevyvede z velmi dobré nálady, se zatvářila vyděšeně. Několik jejich kamarádek, které stály poblíž ní, si poděšeně zakrylo ústa, jako kdyby Harry vykřikl zaklínadlo. Cho se však přesto vzpamatovala a zadívala se na Harryho pohledem přísným, až skoro opovživým.
"Ty mi za to ani nestojíš Pottere! Myslíš, že bych si s tebou něco začala?!" ušklíbla se a Harry s úžasem pozoroval, jak se změnila. "Jen si dělej co chceš, ale se mnou nepočítej!" přestože tato věta zněla jaksi výhružně, Harry měl strašlivé nutkání se začít smát. Jak tak Cho stála pod schody a snažila se vytvořit jakýsi bojový postoj, vypadala strašlivě směšně. Ač byl Harry ještě před chvílí naprosto rozhozený, tím, jak se ho Cho snažila ještě více vyprovokovat svými řečmi, akorát ho pobavila. Harry už to prostě nevydržel a začal se smát. Cho se tvářila zaraženě.
"No konečně," utrousil pobaveně, "jen mi dej prosím pokoj," uvědomil si, že ještě loni by si tohle nedovolil, ale teď opravdu viděl jen namyšlenou holku a jediné, co ho zajímalo bylo, kdy zase Jeny uvidí, aby jí mohl všechno vysvětlit. To na něho ale padl tíživý pocit - vybavil si, co Cho vlastně provedla. Kdyby se Cho uraženě neotočila na podpatku a nepádila pryč, Harry by se asi neudržel a rozkřikl by se na ni tak, jako ještě na nikoho.
"To je ale potvora," pronesl nanejvýš pohoršeně Ron, "neříkej mi, že ti to takhle všechno zavařila a pak tě pustila k vodě," vztekal se.
"Jsem rád, nechci s ní mít nic společného," vyhrkl až přespříliš energeticky Harry a začal se ohlížet, jestli se Jeny také přeci jen nepřišla podívat, jak se situace dál vyvíjela, jako to třeba udělal Ron. Bylo mu ale jasné, že tam určitě nebyla a Ron chtěl jen sejít ke snídani a hlavní schodiště byla nejrychlejší cesta.
"Kde je Hermiona?" zeptal se a cítil jak se červená. Opravdu mu přišlo líto, že dnes na své přátele tolik vyjel, ale tak nějak měl dojem, že je to přinutí promluvit si s ním o všech problémech. V Denním věštci totiž konečně tak nějak uvěřili po loňském roce, že Voldemort opět získal svoji moc, přesto ale se tam Harry mohl dočíst o různých vraždách a přepadeních a věděl, že jeho dva kamarádi ví něco víc, chtěl vědět všechno.
"Šla ještě do knihovny, zase tam něco hledá," ušklíbl se Ron a Harry se také zazubil. Sešli spolu do Velkého sálu na snídani a když byl teď Harry s Ronem a měl si s kým povídat, už mu ani nevadilo, že po něm všichni zvědavě koukají. Seděli u stolu když se zhruba z prostředku nehelvítského stolu vyřítil Skoro bezhlavý Nick. Harry si byl hned v ten moment, kdy se na něho podíval, stoprocentně jistý, že kdyby byl tento duch ještě živý, byl by samým rozčílením naprosto rudý hněvem. K velkému překvapení se však Skoro bezhlavý Nick přiblížil právě k Harrymu.
"Vy nevíte, co děláte!" rozkřikl se na Harryho a byl naprosto nepříčetný. "Nepleťte se do světa duchů! Nekřiste mrtvé a vyhýbejte se nám obloukem!" Nick byl v takové ráži, že mu při tom, jak křičel, odpadávala špatně useknutá hlava z krku.
"O čem to mluvíte!" vykřikl Harry a byl připraven se slovně bránit proti každému obvinění. Nebylo nic, co by měl s duchy společné a byl pevně rozhodnutý to skoro bezhlavému Nickovi říct, i když ten vypadal, že ho moc poslouchat nebude. "My se nesnažíme nikoho křísit," bránil se ještě, ale zbytečně. Nick zlobně zchladil pohledem celý nebelvírský stůl a vztekle proletěl skrz stolem, až to tak zadunělo, že popadaly veškeré poháry. Harry byl naprosto zmatený.
"Myslíš, že tím myslel Síriuse?" napadlo ho najednou a vyhrkl tak hlasitě, až se bál, že je ostatní slyšeli, ti měli ale větší starosti s úklidem rozlitých pohárů a neustálým šuškáním. Harry zabloudil očima ke zmijozelskému stolu a uvědomil si, že ho pozoruje Malfoy až skoro s šíleným pohledem. Harry cítil, jak mu přejel po zádech mráz. Draco se zdál naprosto klidný, ale byl jakýsi smrtelně pobledlý a v očích mu planula červená světélka, jako dva malé ohýnky, tvářil se jako šílenec, který se nemůže dočkat, až se pustí do své objeti a rozdrásá ji na kousíčky. Harryho jeho ledový klid a smrtelný obličej opravdu děsil, jako by to ani nebyl známý Malfoy, který uteče při každé příležitosti, spíš někdo v jeho těle. Harry od něho nemohl odtrhnout pohled, jako by se v okamžiku, kdy by se podíval jiným směrem, měl Draco zvednout a vychrlit na něho nějakou kletbu, kterou nepoužívá ani sám Voldemort. Nějakou strašlivou... dokonce horší, než kletbu smrti. Harry si začal okamžitě v duchu přerývat veškeré vzpomínky a myšlenky a přemýšlel, jestli existuje taková hrozba, že by takovou kletbu ještě někdo mohl vymyslet. Nakonec se ale ujišťoval, že nic horšího, než je smrt, přeci neexistuje.
"Určitě ne," ujistil ho důrazně Ron, "ale raději by jsme se měli zeptat Hermiony," dodal po chvilce váhání.
Harrymu to přeci jen nedalo a ještě jednou se zahleděl Malfoyovým směrem, jako by se chtěl ujistit, že se Draco opravdu nepřiblížil blíž, aby ho mohl svým ledově klidným výrazem rozčilovat - už tam však neseděl a jeho místo bylo prázdné. Harry se rozhodně zvedl k odchodu.
"Kam jdeš? Vždyť jsi ani nesnídal," upozornil ho Ron.
"Jdu se nachystat na zítřejší zkoušky a na Malfoye," oznámil mu přesvědčeně Harry.
"Malfoye si nevšímej," prosil ho Ron. "Je to hlupák."
"Ale možná ví něco, co mi ne," utrousil ještě Harry. "A já to chci vědět, pro každý případ," rozhodně při tom vyšel z Velkého sálu a tentokrát byl tak zamyšlený do sebe, že si ani nevšiml, jak po něm každý natahoval zvědavě krk.
Celý den dostali žáci šestého ročníku volno, aby se mohli připravovat na nastávající zkoušky z přemisťování a Harry ho výjimečně využil opravdu k dobru. Nejprve si ještě letmo zopakoval s Hermionou a Ronem teorii, pak se ale zaměřil na několik obranných a užitečných útočných kouzel. Hermiona očividně také dvakrát nesouhlasila s Harryho rozhodnutím postavit se Malfoyovi, jakmile však viděla Harryho odhodlanost, spolu s Ronem mu pomáhali zdokonalovat se v rychlosti vrhání kouzel, kdyby se ho Malfoy chystal napadnout někde zpoza rohu, což si tipoval Ron, nebo měl něco schované v rukávu.
Nebelvírská společenská místnost byla nyní plná šesťáků a dokonce i někteří z nich, jako Dean a Seamus se rozhodli riskovat vyloučení, které slíbila profesorka McGonagallová každému, kdo bude trénovat přemisťování mimo její hodiny, a vypůjčili si Potřebnou místnost. Harryho nejprve mrzelo, že takto prozradili velmi užitečnou místnost, ale nakonec si uvědomil, že i tak by riskovali odhalení, když ji zná tolik lidí. Takže se po obědě vytratili do chroptící chýše a tam nejprve pomáhali Harrymu a později trénovali svoje přeměny ve zvířata. Ron, který očekával, že se cvičení jako vždy protáhne, s sebou vzal velký zdroj jídla a tak se mohli všichni tři zdržet až do večeře a potom jít rovnou do nebelvírské věže.
Celé cvičení se ale protáhlo. Ronovi se totiž zdálo, že cítil, jak mu roste ocas a tak to zkoušel znovu a znovu přestože nanejvýš docílil jen toho, že byl ještě více vyčerpaný, než obvykle a už neměl sílu ani se zvednout ze země, natož se opravdu proměnit. Zato Harrymu se povedlo, že mu podél páteře narostlo jakési bílé, až šedavé peří.
"Takže budeš nějaký pták," pronesla nadšeně Hermiona, "třeba sova," přemýšlela, ale Harry nebyl tak nadšený jako ona. Představa, že by měl bojovat s Voldemortem v podobě sovy, mu dvakrát na sebevědomí zrovna nepřidávala.
"Nebo budeš něco jiného," zamyslel se Ron, "co třeba Hypogrif?" usmál se zasněně a Harryho to opravdu potěšilo. Strašlivě rád létal a jako hypogrif by měl nějakou sílu na obranu nebo útok, Hermiona je však okamžitě vrátila zpátky do reality.
"V kouzelnické zvíře se asi těžko Harry přemění, to prostě nejde," zchladila je rázně a nejen Ron, ale i Harry, by byli v tu chvíli raději, kdyby jim byla nic neřekla.
"Co ty víš?" pronesl ještě provokativně s nadějí v hlase.
Ještě štěstí, že s sebou Harry vzal neviditelný plášť, který předtím pro jistotu použili u vrby mlátičky, aby nevznikly problémy, kdyby je někdo náhodou uviděl vcházet do Chroptící chýše. Když se totiž vraceli zpátky do hradu, bylo už hodně pozdě a všichni studenti byli na svých kolejích a to poslední, o co Harry stál, bylo, aby se střetli s Filchem. Přestože u sebe měli jako vždy Pobertův plánek, mohlo se stát, že by se s neoblíbeným školníkem přeci jen setkali. "Leo patrus," pronesl Harry a Buclatá dáma ospale ustoupila.
"Zítra musíme říct prefektům heslo na další týden," připomenula Harrymu Hermiona, přestože zatím vymýšlela hesla téměř sama, protože cokoliv chtěl Harry navrhnout, jeho kamarádka ho pokaždé předběhla, takže vždy jen přikývl. Jak tak usoudil, rozhodně se zatím jako primus nemusel nijak zvlášť do něčeho pouštět. Měl takový dojem, že se ho Hermiona snažila vynechat z nejrůznějších primusských úkolů, ale byl by opravdu raději, kdyby se také nějak mohl podílet.
"Já nějaké vymyslím," nabídl se tak horlivě, až se Hermiona zatvářila překvapeně, potom ale vypadala zklamaně, jako by jí chtěl Harry odepřít největší radost. Nic mu ale neodpověděla, jen pokývala hlavou a šla si lehnout, stejně jako Ron s Harrym, protože zítra už začínaly zkoušky z přemisťování a bylo už po dvanácté hodině.
Na druhý den ráno se Harry probudil překvapivě brzy. Všichni ještě spali, když se převlékl a sešel do společenské místnosti. Přestože venku už začalo svítat a vypadalo to, že na dnešní zkoušky bude neobyčejně překrásné počasí, konečně po dlouhé době nedeštivé a s překrásnou modravou oblohou, Harry se ještě pohodlně usadil v křesle a zamyšleně se díval do krbu, kde jen tak slabounce plápolal ohýnek.
Zpočátku si jen otupěle a ospale prohlížel malinké plamínky, jak pomalu pohlcovali dřevěná polínka, ani si neuvědomil, kdy začal opravdu vzpomínat na Síriuse a najednou se mu dokonce hlavou ozval hlas Moudrého klobouku a Harry se přistihl, jak přemýšlí, zda s Hermionou a Ronem dělají dobře, že se pokouší proměnit ve zvěromágy. Nakonec ale usoudil, že se nemají čeho chytit a pokud je to opravdu správné, tak se jim může hodit všechno.
V místnosti se začínali objevovat i ostatní šesťáci. Ostatní žáci si ještě mohli přispat vzhledem k tomu, že se obvykle stačilo vydat na snídani a následně do vyučování o hodinu později, Harry se ale domníval, že pravým důvodem toho, že Seamus a všichni ti dlouzí spáči, se vzbudili a už nemohli znovu usnout. Všichni se tvářili naprosto ospale, jako, kdyby cvičili a studovali si teorii pozdě do noci, což bylo nejpravděpodobnější. I když Harry, Ron a Hermiona už ve společenské místnosti nikoho nezastihli, určitě se museli přinejmenším s Nevillem jen o kousíček minout. Ten vypadal, jako by nespal alespoň týden.
"Když vezmete v úvahu, že loni jsme se připravovali na zkoušky NKÚ a udělali jsme je, tak tohle bude hračka," pronesl ochraptělým hlasem a zmoženě se svalil do křesla vedle Harryho.
"Byla by, kdyby někteří nezačali hledat svoje poznámky teprve před dvěma dny a nemuseli se pak učit celé včerejší odpoledne z cizího sešitu," ušklíbl se kousavě Dean.
"Ale já jsem je opravdu měl," bránil se Neville, "jenom si nepamatuji, kam jsem je založil," vzdychl bezmocně.
"Ostatně jako vždy," smál se Dean. "Ale jinak máš pravdu, myslím, že když nám Harry takhle pomohl, tak ten zbytek už nebude problém," dodal ještě, ale spíš chtěl ujistit víc sám sebe, než Nevilla - ten se totiž výjimečně tvářil naprosto klidně a nevypadal vůbec nervózní, i když podle Harryho mínění to bylo hlavně protože byl ještě moc rozespalý, aby si s něčím lámal hlavu.
"Zvládli jste to sami," zahlaholil Harry ještě marně, ale jako by tu ani nebyl.
"HEJ!" vykřikl Neville, "tady jsou!" a vytáhl z křesla ze škvíry mezi opěradlem a sedadlem zmačkaný chomáček papírů, očividně jeho poznámky, které si psal v hodinách s profesorkou McGonagallovou.
"Ještě, že jsi tam nezaložil hlavu," řehnil se Ron, který už také vstal, aniž by si toho Harry byl všiml. Celá společenská místnost se dala do smíchu stejně, jako Neville, který vítězoslavně mával papíry.
"Kde je vlastně Střevlík?" zeptal se Harry a rozhlížel se po místnosti, jestli ho tam někde nespatří sedět tiše v koutě a šmírovat.
"Doufám, že mu dá Brumbál co proto," přál si Ron.
"Já si myslím, že ne," posteskl si zklamaně Harry. "Jestli je pravda, že s nasazením Střevlíka nesouhlasí... "
"Je to pravda," ujistila ho Hermiona, "ale myslím, že ho přehlasovali v řádu," zatvářila se kysele.
"Aspoň na zkoušky se ho zbavíme," oddychl si Ron, ale mýlil se.
Hned po snídani se všichni žáci šestých ročníků vydali na školní pozemky, zatímco ostatní šli do hodin. K velkému překvapení studentů tam na ně čekala jako hodnotící porota kromě profesorky McGonagallové, profesora Brumbála (spolu s ním přišel bohužel i Střevlík) a Tonksové i nějaká postarší kouzelnice, podle Harryho mínění dozor z Ministerstva, jestli studenti opravdu zvládají kouzlo přemisťování a zároveň zapisovatelka nových oprávněných uživatelů tohoto kouzla.
Po krátkém proslovu profesora Brumbála, který všem popřál mnoho štěstí, a poučení profesorkou McGonagallovou pravidly, která se musela při testech přísně dodržovat, se žáci posadili do dřevěných lavic, které stáli asi sto metrů od vyznačené plochy pro praktické zkoušky, aby mohli nejprve napsat písemně teorii. Na celou práci měli asi půl hodiny, což se Nevillovi zdálo docela málo, ale jak se později i sám Harry přesvědčil, času měli víc než dost. Když popsal nejdůležitější a základní prvky pro přemisťování a vypsal také něco z dějin o přemisťování (o kterém věděl opravdu jen to, že se užívá již skoro od středověku a poprvé jej použil Merlin Poustevník, jak mu vyprávěla Hermiona), neměl už co dělat. K velkému překvapení všech se však měli konat ještě ústní zkoušky, které měla provádět přímo kouzelnice z ministerstva.
Harry se poohlédl po ostatních a viděl, že jsou všichni nějak nervózní. Hermiona samým vyděšením vykřikla. Určitě měla všechno tak naplánované, že se bála, aby náhodou neztratila nějaké body. Kouzelnice, kterou Brumbál představil jako Samanthu Rohotvárovou, si tedy předvolávala pokaždé tři studenty, kterým však dávala jen různé "orientační" otázky, takže se brzy všichni uklidnili. Konečně se dostalo i na Harryho, Rona a Parvati. Harrymu neuniklo, jak si ho čarodějka z ministerstva bedlivě prohlížela a studovala jeho jizvu na čele.
"V jakých situacích máte v plánu užívat přemisťovací kouzlo?" zeptala se první Harryho.
"No...ehm... " spustil, "nejspíš, když se budu muset někam urychleně přesunout."
"Ano, ale mohl byste to, prosím, upřesnit?" Harry nechápal, co víc má upřesňovat a jestli to řekl tak moc nesrozumitelně, proto se zamyslel.
"Třeba, kdyby se konalo další mistrovství světa ve famfrpálu, tak abych nemusel používat přenášelo," napadlo ho rychle a vybavil si, jak museli s jeho kamarády a panem Weasleyem před dvěma roky šlapat pěkný kus cesty k přenášedlu, zatímco Percy a ostatní starší Weasleyovi si mohli v klidu přispat a potom se prostě přenesli. Pro čarodějku z ministerstva to očividně byla dostačující odpověď, protože stejnou otázku dala i Ronovi a Parvati, přesto se však tvářila zklamaně, jako by od Harryho čekala nějakou nečekaně výjimečnou odpověď.
"Kdyby jste se potřebovali nutně přenést, ale byli by jste ve společnosti mudlů, jak by jste se zachovali?" zeptala se znovu Samantha Rohotvárová a Harryho v ten moment napadlo, jestli je její povinnost takhle se vyptávat, nebo si otázky vymýšlí sama, protože se mu zdály opravdu hloupé. Když tak nějak Ron, Parvati i Harry odpověděli podobně, že by se někam vytratili a potom by se přenesli, až by si zkontrolovali, zda není v okruhu žádný mudla, přešla čarodějka k třetí otázce.
"Když by ve vaší blízkosti bylo nějaké nebezpečí, kdyby se objevili smrtijedi nebo podobní přívrženci... " zasekla se a čekala, až najde v očích všech třech studentů záblesk pochopení, aby nemusel plýtvat dalšími slovy: Harry, Ron i Parvati tušili, co má na mysli a tak čarodějka spokojeně pokračovala. Harryho napadlo, že ještě loni by se takto nevyptávala a měl takový dojem, že se chtěla jen v něčem informovat, nejspíš, jak jsou žáci připraveni na situace, které můžou vzniknout.
"... co uděláte?" zeptala se a zkoumavě nyní přejela pohledem z Parvati a Rona přímo na Harryho, do kterého se zabodla pohledem a mlčky čekala. "Toto už je otázka mimo přemisťování, musím jen zjistit, jak by jste se v dané situaci zachovali," dodala ještě, aby uvedla věci na správnou míru. Harry ještě pohlédl letmo za sebe na Brumbála, aby zjistil, že ho profesor pozoruje svým klidným pohledem.
"Já... já netuším," pokrčila rameny Parvati, ale Harry tušil, že se čarodějka nenechá tak odbýt. Ta se tvářila jako by nic neslyšela a čekala na odpovědi. "Nejspíš bych počkala, jestli tam nejsou nějací lidé, abych jim pomohla a pak bych se nejspíš přenesla pryč," dořekla a čarodějka jen zklamaně povzdechla a s nadějí pohlédla na Rona, jako by měl zachránit to, co jeho spolužačka pokazila. Ron ji však taktéž nepotěšil.
"Přemístil bych se hned pryč," začal očividně slibně Ron, protože Samantha Rohotvárová jej povzbudila zaujatým slovíčkem "dál", "pro pomoc a pak bych se vrátil a pěkně bych s něma vymetl," zakončil Ron a jakkoliv byl očividně se svojí odpovědí spokojen a hrdý, čarodějnice se tvářila, jako by jí někdo praštil do obličeje. Její svraštěná tvář připomínala, jak stará už musí být, i když u kouzelníků to nešlo tak snadno poznat. Pohlédla s jistým skoro až výhružným pohledem k Harrymu, jako by se ho snažila předem varovat, aby se v žádném případě nesnažil odpovídat podobně, jako jeho dva spolužáci. Harry měl dojem, že naprosto tuší, co by chtěla slyšet. Bylo mu jasné, že Ministerstvo z jakéhosi nejasného důvodu usiluje o to, aby se všichni kouzelníci co nejvíce vyhýbali přívržencům Voldemorta a snažili se unikat z nebezpečných situací. Proto se také podařilo prosadit Bezpečnostní hodinu tady na škole, v Bradavicích.
"Já bych si na smrtijedy počkal a snažil se jim zabránit v dalším zabíjení a ničení," zakončil prostě Harry, jako by se nic nedělo a byla to hračka. Spíš se však snažil čarodějku rozčílit, ani nevěděl, proč. Prostě se mu nelíbilo, jak se ještě loni Ministerstvo snažilo přesvědčit kouzelnický svět, že Brumbál i Harry jsou blázni a Voldemort nepovstal a teď, když se ukázalo, že má Brumbál pravdu, chtějí, aby se žáci i dospělí kouzelníci ukrývali, přestože moc dobře museli vědět, že je to zbytečné. Bylo přeci jasné, že když Voldemortovi každý ustoupí, stejně dříve či později přijdou jeho přívrženci a budou zabíjet.
Harry s naprostým klidem pozoroval čarodějku, která začala zhluboka a pomalu dýchat, jako by jí někdo vyrazil dech a ona se snažila znovu natáhnout do plic příjemný jarní vzduch. Pak po Harrym šlehla skoro až znechuceným pohledem.
"Ehm... ehm... " ozvalo se zakašlání a když se čarodějka otočila, stál za ní již profesor Brumbál, "tak si myslím slečno Rohotvárová, že jestli jste už skončila, mohli bychom přejít k praktické části testů," navrhnul klidně a příjemně se usmál.
"J-jistě," čarodějka se tvářila zaskočeně, přesto však už se otočila na podpatku a šla se postavit vedle profesorky McGonagallové, která už měla očividně všechno nachystané pro praktické testy. Harry s Ronem na sebe pobaveně pohlédli a vydali se s ostatními zařadit ke kraji ohraničené plochy pro přemisťování.
Když se na své místo postavil i profesor Brumbál, profesorka McGonagallová začala číst pravidla a hodnocení.
"Hodnotit se bude vaše přesnost přemístění, ale důležité bude hlavně to, jak se přenesete. Doporučuji vám snažit se přemístit s citem a lehce, než aby jste se provedli přemisťovací kouzlo moc rychle a zběsile," zakončila a začala předčítat jména podle abecedy a žáci postupně předstupovali a stavěli se na svá místa. První na řadě byla Magda Abotová z Havraspáru, která se nervózně postavila na svoji značku a vyčkala na pokyn profesora Brumbála. Harry si všiml jak se na ni ředitel povzbudivě usmál, ale hned nato se mu zdálo, jako by za ním zahlédl nějakou postavu. Jakkoliv se ale snažil zjistit, kdo by to mohl být, neznámý se krčil vzadu za jedním nízkým stromem, jako by na něco vyčkával a nechtěl být při tom spatřen.
Magda Abotová se mezitím bez nejmenších komplikací přemístila asi dva metry od cílové značky a bouřlivý potlesk jejich spolužáků ji probral z roztřesení, takže se mohla spokojeně vrátit k ostatním. Profesorka McGonagallová spokojeně pokývala hlavou a vyzvala Antoniho Rumělka z Mrzimoru.