15. listopadu 2010 v 15:51
Vombat severní
Vombat severní (Lasiorhinus krefftii), známý též pod názvem Krefftův, je velice vzácný vačnatec a jeden ze tří žijících zástupců čeledi vombatovitých (Vombatidae). V minulosti se v Austrálii vyskytoval od Nového Jižního Walesu až po Queensland, dnes přežívají poslední jedinci v malé kolonii čítající asi 70 nor ve střední části Queenslandu. Celá oblast měří něco přes 15 km², část tohoto území je vyhlášena národním parkem.
Je o něco menší než jeho známější příbuzný vombat obecný (Vombatus ursinus). Dorůstá délky asi 1 m a hmotnosti až 36 kg. Jeho srst je poměrně jemná a pokrývá i čenich.
Vombat obecný
Vombat obecný (Vombatus ursinus), známý také jako vombat medvědovitý, je jedním ze tří žijících zástupců čeledi vombatovitých (Vombatidae) a jediný zástupce rodu Vombatus. Obývá vlhčí oblasti jižní Austrálie, Nového Jižního Walesu a Tasmánie. V jižní části jeho areálu rozšíření obývá většinou lesy mírného pásma včetně zalesněných krajin, na severu pak hory, vysočiny a suťové svahy.
Vombat obecný je 0,7-1,2 m dlouhé zvíře se zavalitým tělem, širokou a hranatou hlavou, masivními končetinami, holým čenichem, 2-3 cm dlouhým ocasem, hmotností od 25 do 14 kg a s hrubou a hustou, obvykle olivově zelenou až téměř černou srstí.
Způsob života
Po většinu roku žije samotářským způsobem života. Hrabe poměrně rozsáhlé, vysoce rozvětvené nory, které mají jen jediný vchod a které dokáže vybudovat i v těžko dostupných terénech, k čemuž mu napomáhají jeho silné drápy na končetinách. Staří samci bývají vysoce územní a často napadají savce, kteří proniknou do jejich domácích areálů.Člověku však většinou nebezpečí ze strany těchto vačnatců nehrozí, mohou však zapříčinit významně nižší účinnost oplocení proti králíkům, které bývá v Austrálii hojně využíváno.
Vombat obecný přes den většinou odpočívá a za potravou se vydává převážně v noci. Jeho potrava je převážně vegetariánská a tvoří ji tráva, ostřice, kořínky a hlízy. Před přímým sluncem se chrání, ale pokud není sluneční žár silný, rádi se vyhřívá na slunci. Samice před porodem důkladně vystele jednu komoru své nory suchou trávou a listím. Na svět přivádí jediné mládě, které ve vaku zůstává po dobu 6-7 měsíců. Během následujících třech měsících se občas do vaku stále vrací kvůli potravě a úkrytu. Matku opouští ve věku dvanácti až patnácti měsíců, tudíž ve věku jednoho roku a v přírodě se dožívá zhruba 18 let.
Pásovec štětinatý
Pásovec štětinatý (Chaetophractus villosus) je druh savce z řádu chudozubých žijící v Jižní Americe.
Popis
Pásovec štětinatý dorůstá délky až 40 cm a má tělo pokryté krunýřem z kostěných destiček. Krunýř se skládá z osmnácti pásů spojených navzájem měkkou kůží.
Pokud ho někdo napadne, stáhne končetiny a okraje krunýře dosednou na zem.
Areál rozšíření
Vyskytuje se na území severní Argentiny a Paraguaye.
Pásovec devítipásý
Pásovec devítipásý (Dasypus novemcinctus Linnaeus, 1758) je druh savce z řádu chudozubých žijící zejména v Jižní Americe. Do tohoto řádu patří také lenochodi a mravenečníci. Ti ale mají skutečně jen několik zubů na rozdíl od pásovce, který muže mít až přes sto zubů, což nemá ve světě savců obdoby.
Popis
- Délka těla: 30 - 55 cm
- Délka ocasu: 25 - 40 cm
- Hmotnost: 3 - 8 kg
Tělo je kryté krunýřem z kostěných destiček pokrytých rohovinou. Krunýř se skládá z devíti pásů spojených navzájem měkkou kůží. Pásovec svůj krunýř používá k obraně, když hrozí nebezpečí svine se do klubíčka a je jím chráněn ze všech stran.
Areál rozšíření
Pásovec devítipásý se vyskytuje v širokém pásu lesů a stepí od Argentiny přes Střední Ameriku až do jižní části USA.
Potrava
Při hledání potravy spoléhá na svůj dobrý čich. V létě je nejvíc aktivní po setmění, v zimě je aktivní pouze při nejteplejší části dne. Dokáže najednou sežrat až 40000 mravenců. Někdy pozře i menšího savce či plaza. Oblíbenou pochoutkou pásovců jsou také zdechliny.
Bydliště
Pásovec devítipásý velice dobře hrabe a užívá toho jak při lovu tak při stavbě svého obydlí. Vyhrabává si hluboké nory, v nichž potom ve dne přespává.
Rozmnožování
Pásovci se rozmnožují zajímavým způsobem. Samice je březí 120 dní. Když ji samec oplodní, vajíčko se v jejím těle rozdělí na několik prstenců. Z každého prstence se vyvine jedno mládě. Jelikož jsou všichni z jednoho vajíčka, jsou vždy stejného pohlaví. Mláďata dospívají asi v jednom roce.
Lenochod dvouprstý
Lenochod dvouprstý (Choloepus didactylus) je velký savec a zřejmě nejznámější zástupce své čeledi lenochodovitých (Bradypodidae), který je nejčastěji chován v zajetí. Obývá území Venezuely, severní Brazílie, Guyany, Surinamu a Francouzské Guyany.
Synonyma
- Bradypus didactylus Linnaeus, 1758
- Lenochod jižní
- Unau
Popis
Lenochodi dvouprstí mají dlouhou a hustou hnědavou srst, která roste opačným směrem, než je obvyklé. To lenochody chrání před deštěm, jelikož může voda stéká směrem od břicha ke hřbetu a na zem a tudíž se srst nepromočí. V přírodě mají srst zelenavou, což však nezpůsobuje barvivo srsti, ale zelené řasy, které na lenochodech rostou na povrchu ve zvláštních žlábkách a poskytují tím lenochodům ochranné zbarvení. V zoologických zahradách však toto zbarvení nalezneme jen zřídka, jelikož jsou řasy velmi citlivé na vlhkost vzduchua rostou jen v takové vlhkosti, jaká je v pralese. Jeho srst se však stává domovem i hmyzu, např. motýlců. Jeho tělo dorůstá na délku přibližně 60 až 64 cm a jeho hmotnost se pohybuje kolem 6 - 8 kg.
Mají dlouhé končetiny s dvěma (na předních končetinách) a třemi (na zadních končetinách) zahnutými drápy, které slouží jako háčky při zavěšování na stromech. Lenochodi dvouprstí nemají ocas, který ve vývoji pomalu zcela zakrněl.
Lenochodi mají celkem dvacet zubů. Zajímavý je i tím, že nejsou zuby potaženy sklovinou, ale řídkou a pórovitou zubovinou, do které pronikají šťávy z potravy a proto získávají zuby tmavohnědou barvu. Lenochodi mají i v poměru na své tělo obrovský žaludek, který pokud je naplněný může zabírat i celou břišní dutinu. Jejich žaludek je rozdělen na tři oddíly a jeden slepý výběžek. Těžce stravitelnou stravu tráví pomocí zvláštních bakteriía prvoků a lenochod dvouprstý se vyprazdňuje zhruba jednou za deset dní, ale přílišnou výjimkou ani nebylo jednou za třicet dní. Mají také proměnlivou teplotu těla, která i během dne může kolísat mezi 27 až 35 °C a při velkém kolísání teploty upadají lenochodi dvouprstí do strnulosti, která se na první pohled podobá zimnímu spánku.
Způsob života
Spatřit lenochoda dvouprstého v přírodě je velice obtížné, jelikož žijí nehybně v hustých spletích větví a listů v deštných pralesech. Lenochodi se dostali do všeobecného povědomí především kvůli své "lenosti". Lenochod však není jen pomalé zvíře a v korunách stromů může zdolat i větší vzdálenost, než 3 km/hod.
Většinu svého života tráví zavěšeni na stromech, což mu umožňují jeho silné končetiny. Na zem slézají jen v případě, pokud na předešlém stromě spásali všechno listí nebo se jdou vyprázdnit a to vždy na stejné místo. Na zemi je však lenochod zcela bezmocný a pohybuje se jen na břiše plazivými pohyby, jelikož se nedokáže ani postavit na nohy. Proto se stává snadnou kořistí nejrůznějších šelem jako je například ocelot. Odtrhnout a natožpak ulovit lenochoda na stromě je značně obtížné. I přesto mu na ve spletích větví hrozí nebezpečí, zvláště ze strany orlů, především harpyje pralesní a orla chocholatého, před kterými se lenochod brání svými ostrými drápy, které mohou způsobit vážná zranění nebo dravce dokonce zabít.
Je aktivní převážně v noci. Lenochodi nemají nijak zvláště vyvinut zrak a proto se při hledání potravy, kterou se stávají především listy, ale i větvičky a plody, zřídka kdy i drobní obojživelníci nebo plazi, spoléhá na skvěle vyvinutý hmat a sluch. Čich nemají lenochodi nijak zvláště vyvinutý a řídí se jim jen zřídka kdy. Jak dokázaly pokusy zabývající se lenochody v přírodě, mohou lenochodi podobně jako netopýři slyšet tóny mnohem vyšší, než dokáže slyšet člověk. I přesto, že byli do poslední doby považovány za němé tvory, vydávají lenochodi zvláštní zvuky, které lidské ucho nedokáže zachytit. K životu na stromech je opravdu skvěle přizpůsoben. Nejenom, že zde hledá potravu, přespává, ale také se zde stará o mláďata. Držet se celé hodiny za čtyři končetiny na stromech vyžaduje opravdovou sílu v končetinách, která lenochodům skutečně nechybí, a kterou způsobují jeho zvláště vyvinuté svaly, kde se každá krevní cévka rozděluje v síť drobných cévek, a tak roznáší krev svalům výživu a kyslík v každé poloze. Poměrně velkou zajímavostí je i to, že umí lenochod skvěle plavat a často se neostýchá pustit ani do širokých jihoamerických řek.
Lenochodi dvouprstí žijí až na období rozmnožování samotářským životem. Když následuje doba rozmnožování, začnou samci vydávat zvláštní, vysoké a lidským uchem neslyšitelné zvuky, kterými láká samice. Samice je březí 240-325 dnů. a poté rodí ve větvích stromů jediné mládě, které se svými drápy celý následující rok pevně drží na břiše své matky. Mláďata se nejprve od matky liší zbarvením - mají výrazně tmavší srst.
Mravenečník velký
Mravenečník velký (zvaný též jako mravenečník tříprstý nebo hřivnatý; lat. Myrmecophaga tridactyla) je největšídruh mravenečníka a jediný zástupce rodu Myrmecophaga. Obývá většinou pastviny, listnaté a deštné lesy Střední aJižní Ameriky.
Popis
Mravenečník velký je mohutné zvíře dorůstající 1,8 až 2 m na délku. Hmotnostse obecně pohybuje mezi 29 až 65 kg a ocas obvykle měří 64 až 90 cm.
Tento druh mravenečníka má velmi husté a drsné chlupy, které jsou nejdelší naocase, kde dosahují až 40 cm. Nedospělí jedinci mají chlupy měkčí než dospěláci a spolu s dospíváním jim tuhnou. Většinou bývají zbarveni šedě nebo hnědě, charakteristickým znakem je černá protáhlá skvrna, bílý ramenní pruh, masivní kočetiny s třemi ostrými drápy, trubkovitý čenich a malý obličej s drobnýma očima a ušima.
Mravenečník velký má až 60 cm dlouhý a 12,5 mm široký jazyk, kterým velice rychle kmitá a za jednu minutu jej může zastrčit až 150×. Při lovu potravy jazyk pokrývá lepkavá slina, která zachycuje drobný hmyz. Stejně jako ostatní mravenečníci nemá ani mravenečník velký žádné zuby. Ty nahrazují výrůstky v ústech a ve svalnatém žaludku.
Způsob života
Ke hledání potravy používá mravenečník velký především svůj dobře vyvinutýčich, zrak a sluch jsou poměrně špatně vyvinuté. Živí se drobným hmyzem, obzvlášť mravenci a termity, ke kterým se dostává pomocí svých ostrých drápů, kterými rozbíjí tvrdá termitiště, případně mraveniště. Občas sežerou ihousenku nebo vejce. Často bývají v jejich žaludcích nálezány drobné kamínky, které v žaludku pomáhají ve trávení tím, že potravu rozemelou.
Většinu roku žije samotářským životem. V blízkosti lidských obydlí je aktivní převážně v noci, v odlehlejších oblastech spíše ve dne, přičemž často odpočívá ve stínu stromů nebo keřů, v opuštěných norách nebo dutinách. Při spánku si tělo přikrývá svým dlouhým a huňatým ocasem. Nápadná je i jeho chůze, při které došlapuje na své klouby prstů, aby se chránil před opotřebováním svých dlouhých drápů. I přesto, že tráví většinu času na souši, je velice schopný plavec.
Mravenečníci se mezi sebou dorozumívají prskáním, čenicháním, syčením nebo pachy, které jsou velice nápadné a cítitelné na několik metrů daleko.
O rozmnožování tohoto druhu existuje mnoho nejasností. Samec mravenečníka velkého se před pářením samici předvádí a čeká na samiččino svolení se s ní spářit. Samice se rozmnožuje zhruba jednou za 9 měsíců a po 190 dnech březosti rodí jediné mládě, které je po narození stejně barevně osrstěné jako dospělci a váží kolem 1,3 kg. Několik prvních týdnů přečkává na zádech matky, která jej tímto způsobem přenáší. Samice svého potomka odstavuje zhruba v 6 měsících života. Samci dosahují pohlavní dospělosti ve věku 2,5 až 4 let, samice zhruba v podobném stáří. Mravenečník velký se může dožít až dvaceti pěti let.
Pokud se cítí mravenečník ohrožený, chová se podobně jako medvěd: postaví se na zadní končetiny, přičemž mu ocas pomáhá na udržení rovnováhy a velice rychle začne sekat svými ostrými drápy, což může být pro jehopredátory, které tvoří kočkovité šelmy jako např. jaguár nebo puma velice nebezpečné a občas dochází i ke smrtelným zraněním. Většinou tedy tento obranný manévr uspěje.
dobrý