VELKÉ PŘÍPRAVY
Proměnit se zpátky z hipogryfa pro Harryho nebyl takový problém, jako uzvednout se na vlastních nohách. Ron, který se také trochu kymácel ze strany na stranu, však Harryho podepřel z jedné strany, Hermiona z druhé, a pak vyšli opatrně k hradu. Harryho nohy se začínaly vzpamatovávat a už když vstupovali do hradu a přehazovali přes sebe neviditelný plášť, šel Harry docela sám. Po cestěnepotkali vůbec nikoho. Byly už tři ráno, když dorazili do nebelvírské společenské místnosti.
"Aspoň víme, že Filch taky spí," zazubil se Harry unaveně, "ve tři ráno."
"Jo, ve svým kabinetě se svíčkou v ruce, kdyby zase něco slyšel," zívl Ron a při tom pomyšlení se oba rozesmáli. Hermiona zatím pozorovala Harryho, jako by na něm bylo dnes večer něco zvláštního.
"Co se děje?" Harrymu už její zkoumavé pohledy byly nepříjemné.
"Přemýšlím," prohodila, jako by nic, ale Ron s Harrym dobře věděli, že tak krátká odpověď není u Hermiony obvyklá. Něco se dělo.
"No tak, Hermiono," Ron se zvedl z křesla a chytil ji za ruku, "všechno dopadlo dobře. A bylo to bezva, nebo ne?" Hermiona se na něho podívala skelníma očima. Ani Harry si nemohl nepovšimnout, jak jí po obličeji stékají slzy. V ten okamžik věděl, že nebrečí kvůli dnešnímu večeru. Ron Hermionu objal a ta se mu rozplakala přímo v náruči. Harry se cítil, jako někdo navíc. Jako někdo, kdo je tou příčinnou a teď tu přihlíží tomu neštěstí a nic s tím nedělá. Bylo mu opravdu špatně.
"No tak, bude to dobrý," utišoval ji Ron a při tom pohlédl na Harryho, jako by se chtěl ujistit, že mluví opravdu pravdu a všechno bude dobré. Jak to měl Harry vědět? Chvíli pevně sledoval Ronův pohled, než mu kamarád uhnul. Ron s Hermionou se poskládali ke krbu na zem a opřeli se o Harryho křeslo. Ten tiše sledoval malinké plamínky dohasínajícího ohýnku, jak, přestože věděly, že brzy vyhasnou, stejně dál urputně bojovaly a natahovaly se všemožně do stran. Byl to zajímavý souboj. I když to vypadalo, že je zbytečný. Harry vstal, chytil jedno poleno a přihodil jej do ohně. Chvíli to trvalo, ale malinký plamínek, tolik toužící, aby neuhasl, se vzchopil a pořádně se rozhořel.
"Teď to nebylo zbytečné," podotkl Harry, jako by sám pro sebe, Ron s Hermionou jej ale pečlivě pozorovali a opravdu netušili, co tím myslel.
"Jistěže ne, je důležité, abychom cvičili," usoudil Ron, ale Harrymu bylo jasné, že zase mluví o dnešním večeru a vůbec mu nerozumí.
Harry teď přemýšlel horlivěji, sedíc úplně u krbu. Tyhle myšlenky se mu hlavou honily už dlouhou dobu, ale teprve nyní se cítil na to, aby si je mohl pořádně uspořádat a vyvést z nich důsledky.
"Na co myslíš, Harry?" zeptala se Hermiona ještě stále roztřeseným hlasem.
"Jsem jako ten plamínek," řekl Harry zasněně. Vlastně to nemluvil ani on, ale nějaký vnitřní hlas hluboko v něm, který si nyní vzal slovo a Harry s tím nic neudělal. "Ale je tu rozdíl. Ten plamínek nikdy nepomýšlel na to, vzdát se. Nikdy nebyl unavený, protože věděl, že mu někdo pomůže…"
"Ty víš, že mi ti taky pomůžeme," skočila mu Hermiona horlivě do řeči, nejspíš to chápala tak, že svým pláčem ukázala slabost a myslela si, že Harry pochybuje o tom, že by mu s Ronem pomohli.
"Vím," přikývl Harry, "ale za jakou cenu," když si všiml jejich nechápavého výrazu, usmál se. "Když přihodíte polínko, víte téměř jistě, že se ten ohýnek vzchopí…že neselže."
Ron si to ještě hodnou chvíli přebíral, za to Hermiona už naprosto rozuměla.
"Harry, možná…možná jsi to slyšel už víckrát, ale ty jsi velký čaroděj…"
"Jistě, vždyť to máš i v krvi. Vždyť Albus Brumbál je tvůj prastrýc," chytal se Ron úplně mimo.
…není to tím, co dokážeš, ale je to tím, co máš v srdci," pokračovala Hermiona a neustále napjatě pozorovala Harryho obličej. "Stačí, když se necháš vést svým srdcem, jako jsi to dělal vždycky. Nemysli na ostatní a na to, co o tobě říkají a co si myslí. Mysli jen na to, co chceš udělat," zakončila Hermiona.
"Máš pravdu Hermiono," pousmál se Harry. "Díky," už to byl zase on. Už se zase cítil, jako by byl sám sebou.
"Ta…slabost, co mě přepadla," pokračovala Hermiona a tentokrát ona nyní zvážněla ještě více, "nebyla z toho, že bych ti nedůvěřovala. Jen…přepadl mě strach, že bych někoho z vás ztratila," sklopila oči k zemi.
"Toho se bojím každý den," podotkl Harry a Hermioně to očividně úplně stačilo na to, aby se uklidnila, že je to normální.
"Tak…teď bych šel ale spát, už je půl čtvrté a zítra nás čekají ještě poslední úpravy před Mogus Plasma," podotkl Ron a Harry si v ten moment uvědomil, že Mogus Plasma má být v pondělí, které je vlastně pozítří.
"Co?" zeptal se Ron, který si všiml Harryho zmateného pohledu.
"Myslím, že Mogus Plasma nebude jen obyčejný výlet. Bude to ten náš poslední výlet, na který jsme se tolik připravovali," přikývl Harry rozhodně a jeho oba přátelé se odhodlaně posbírali ze země.
"Tak to je dvojnásobný důvod, jít spát. Zítra nás čeká velká příprava," podotkl Ron a všichni tři se rozešli k ložnicím.
Na druhý den se Harry vzbudil v osm hodin. Ron ještě spal, ale Harry prostě nemohl. Měl zase ten sen s jeskyní, ale nedostal se nikam. "Zjistím to až tam," zamumlal si pro sebe. Už se mu nad tím nechtělo přemýšlet. Spíš ho napadlo, jak se vůbec dostanou k Hraniční jeskyni. Harryho napadlo, že by mohli letět, pokud však stromy nezakryjí hledané místo, což se nejspíš stane. Potom ho ještě napadlo, že by si měli s Ronem a Hermionou projít několik vhodných kouzel, kdyby náhodou narazily na něco naprosto nečekaného. Harry byl pevně rozhodnutý pořádně se připravit, ale už když si oblékl kalhoty a chystal se vydat ven z ložnice, vtrhla tam Hermiona.
"Dobré ráno Harry, ty už jsi vzhůru?" zeptala se, jako by ji to nanejvýš překvapilo a pohledem spočinula na spícím Ronovi.
"Dnes máme spoustu práce," prohodil Harry, ale měl takový dojem, že, přestože si to Hermiona moc dobře uvědomuje, nepřišla sem jen kvůli tomu. "Ron ještě spí," podotkl ještě.
"No…to vidím," řekla Hermiona trochu rozmrzele, "hlavně, že mi opakoval, abych nezaspala."
"Vy jste se někam chystali?" ptal Harry, ale najednou si připadal jako Moody, který kde co ví, aniž by to bylo řešeno. Samozřejmě, že Harry neměl žádné čarovné oko, ale už při pohledu do Hermionina obličeje mu bylo jasné, na co se ti dva dnes ráno smlouvali. Očividně to byla jediná volná chvíle, kterou spolu mohli trávit a užívat si jí asi tak, jako Harry s Jeny chodívali ven na procházky po školních pozemcích. Harrymu už bylo alespoň jasné, proč jej ráno nebudili a čekali na něj rovnou na snídani. "Já…chtěli jsme se jen…projít," podle Hermioniny červené tváře bylo všechno jasné. Harry se usmál. "Tak to bys ho měla vzbudit," připomněl jí Harry a pomalu vyšel s pokoje, aby zůstali sami. Ve společenské místnosti ale už někdo kupodivu byl. Harry si ani nevšimnul, že Neville byl už dávno vzhůru a odešel z ložnice jako první.
"Dobrá ráno," pozdravil Harry a Neville se na něho trochu přiospale a zmateně podíval.
"Dobré ráno Harry," prohodil. "Ani jsem si nevšiml, kolik je hodin, že už je pomalu čas na snídani," jako by se omlouval.
"Ještě je spousta času," zazubil se Harry, "ani jsem si nevšiml, že jsi vzhůru," podotkl ještě. Měl totiž pocit, jako by najednou s Nevillem nebyl schopný se normálně bavit a jako by nebylo žádné rozumné téma pro jejich rozhovor.
"Ano…" Neville se zatvářil opravdu dost unaveně, "nemohl jsi spát?" zeptal se s nanejvýš zkoumavým pohledem a Harry jen tiše přikývl.
"Omlouvám se za všechny potíže," pokračoval Neville, ale Harry byl z toho naprosto zaražený.
"Za jaké potíže?" nechápal.
"Které ti nastali tu noc, kdy poprvé padl V-Voldemort," přestože se Neville zachvěl při vyslovení Jeho jména, očividně byl pevně rozhodnutý vyslovovat jeho jméno už napořád.
"Jak by ses mohl omlouvat za něco, cos nemohl ovlivnit?" pousmál se Harry. "Nechci, aby ses tím vůbec zabýval," posadil se do křesla vedle Nevilla, "protože už se to stalo a nikdo to neovlivní. Teď záleží jen na tom, co s tím uděláme, nemyslíš?" řekl rozhodně Harry a byl tak naprosto přesvědčený, že ta včerejší slabost, která jej přepadla, je nadobro pryč. Byl dokonce tak pevně rozhodnutý postavit se Voldemortovi čelem, že svojí jistotou okamžitě přesvědčil i Nevilla. Tomu se rázem vytratila z obličeje veškerá lítost a nejistota.
"Jsi na něj připraven?" zeptal se Neville. Očividně nebyl jediný, kdo se domníval, že jejich výlet na výstavu Mogus Plasma bude jen obyčejný výlet.
"Udělám všechno proto, abych Voldemorta zastavil," přikývl Harry a Neville vzal knížku, kterou si tu očividně pročítal, než přišel Harry a začal v ní listovat. Harry si všiml nápisu na její tmavě zelené čelní desce. Jmenovala se Základní léčivé byliny.
"Chtěl jsem tu najít nějaké byliny, které by se ti mohli shodnout, kdyby se…něco stalo," podíval se upřímně Harrymu do očí. Očividně byl trochu vyděšený při pomyšlení na to, co bude teď někdy v budoucích dnech následovat stejně, jako Harry, přesto byla v jeho pohledu jakási odhodlanost.
"Toto je obyčejná ranhojička, která roste prakticky všude, ale málokdo ji jen tak používá," podával Neville Harrymu obrázek s popisem, "protože se velmi lehce plete s jedovatkou. Stačí, když se podíváš na ten kořen, podívej."
"Ranhojička má tenké rozvětvené kořínky," podotkl Harry svůj postřeh.
"Přesně tak," přikývl spokojeně Neville, "zatímco jedovatka by měla jeden tlustý zakroucený kořen. Musíš si dát opravdu moc velký pozor Harry, občas to dá velkou práci vytáhnout tyto rostlinky vcelku s kořenem tak, abys ji mohl bezpečně určit."
"A kdybych se spletl?" zeptal se Harry, přestože tušil, jak zbytečný dotaz to je.
"Jedovatka působí velmi rychle, nemusel by ses dožít druhého dne," kývl významně Neville. "Jinak ranhojičku stačí najemno pomačkat ve vodě nebo v krajní nouzi požvýkat a pak přiložit na ránu. Měla by snížit bolestivost a pomalu začít léčit a zatahovat rány."
"Funguje i na rány od kouzel?"
"Záleží na tom, jaké kouzlo je způsobilo, ale na většinu ano, i když působí pomaleji."
"Díky," Harry se podíval na Nevilla, který se pousmál.
"Nejsi v tom sám, Harry."
Zbylou hodinku Neville Harrymu ukazoval další běžné rostliny, které by mu mohli pomoci, kdyby se např. ztratil, zranil nebo by se odněkud potřeboval dostat. Harry byl překvapený, jaká spousta rostlin roste běžně kolem něj a má tolik léčebných účinků.
"Dobré ráno," ozvalo se asi po hodince za Nevillem a Harrym. To už se Hermioně podařilo vzbudit Rona a oba se vypravili očividně rovnou na snídani. "Co to tu děláte?" zeptala se Hermiona zaujatě.
"Neville mi tu ukazoval nějaké důležité rostliny," prohodil Harry a Neville zaklapl knížku.
"Myslím, že to je tak všechno, hlavně to nezapomeň, půjčím ti tu knížku, ať si to ještě můžeš zopakovat," podal Harrymu knihu.
"Díky," zazubil se Harry a vydal se zpět do ložnic, aby si Nevillovu knížku schoval.
Dean a Seamus už byli také vzhůru a zrovna se oblékali. Když tam Harry přišel, Dean zrovna něco dořekl a bylo ticho.
"Dobré ráno," pozdravil oba kamarády Harry a tvářil se jako by nic. Oba jeho spolužáci něco jednohlasně zamumlali a Harry položil knihu na stůl.
"Harry," zarazil ho Dean mezi dveřmi. "Počkej, prosím, chtěli jsme ti něco dát." Harry se nechápavě otočil.
"Víš, s Deanem jsme tak přemýšleli," chytil se okamžitě slova Seamus, "a jak pořád nosíš hůlku za páskem od kalhot, napadlo nás…víš…že by se ti to mohlo hodit," podal Harrymu krásné kožené pouzdro na hůlku s jakými si vzory. Harry nemohl ani mluvit, jak měl vyražený dech.
"To víš, určitě to bude pohodlnější v pohybech a nemusíš se bát, že ji někde ztratíš, protože má na vrchu i zapínání a taky je to bezpečnější, kdyby vypálila," usmál se Dean.
"Já…mockrát vám děkuju," Harry cítil, jak mu štěstím bije srdce. Přestože tohle všechno značilo, že je každý s jeho přátel téměř přesvědčen, že na Mogus Plasma se něco přihodí, nikdo necouvl a navíc Harryho podporovali. Kdyby se to stalo ještě včera před Harryho večerním rozhovorem s Ronem a Hermionou, Harry by si byl jistý, že to je způsob, jak se s ním ostatní chtějí rozloučit.
"To nic Harry," usmáli se jeho oba kamarádi a když si Harry zastrčil svoji hůlku do nového pouzdra a pověsil si jej k pasu, všichni tři vyšli k obědu.
Harry měl dnes opravdu výtečnou náladu. Po cestě na snídani se k Harrymu, Ronovi, Hermioně, Nevillovi, Deanovi a Seamusovi ještě přidala Ginny a asi dalších pět nebelvírských studentů. Zmijozelští tiše přihlíželi od vedlejšího stolu a nechápali, co ostatní vede k tak dobré náladě a všeobecnému veselí. Lee navíc udělal pár svých kousků, na kterých se podepsali ještě loni i Fred s Georgem a nikdo z profesorů se výjimečně nerozhodl jít udělat trochu klidu k nedělní snídani. Dokonce i Snape se zájmem přihlížel k podivné zábavě připomínající nějakou oslavu, která se rozléhala celou Velkou síní a nabírala větších a větších rozměrů.
Protože počasí venku bylo naprosto překrásné a skoro až prázdninové, přestože prázdniny začínali až za dva měsíce, všichni se vydali ven, aby se trochu protáhli. Po chvíli se Harry podíval směrem k Ronovi a Hermioně, protože bylo na čase, aby šli všichni tři ještě dokončit poslední přípravy, ale oba dva jeho přátelé se očividně moc dobře bavili. Harry je tedy nechtěl rušit a řekl si, že jim zrovna neuškodí, když si dobrou náladu ponechají a ještě chvíli se budou bavit.
Harry se tedy vydal opatrně k hradu, aby si toho nikdo nevšiml a nevyptával se, ale ani by se nemusel snažit, protože jej nikdo vůbec nezpozoroval. Byl tu ovšem Střevlík, kvůli kterému si Harry musel dát pozor, ten ale, přestože stál v povzdálí, sledoval hlavně hlouček a tvářil se smrtelně bledě. Přestože by Harryho musel vidět, že nestojí mezi ostatními, ale jde spěšným krokem k hradu, očividně byl zamyšlený a jako by byl k smrti vyděšený. Harrymu bylo jasné, že je to jeho reakce na zítřek. Všem to bylo jasné, že se něco stane. I Harry to věděl, už ze svých snů, které byli silnější a silnější, jako tehdy, když se mu zdál ten sen o chodbě a zamčených dveřích. Střevlíkova reakce ale byla naprosto opačná, než jakým se dělal. Harrymu ale i přesto bylo jaksi líto. Také se, při pomýšlení na zítřek, bál a pokaždé se mu rozbušilo srdce. Harry se rozběhl k hradu a vběhl dovnitř. Najednou mu ale jizvou projela strašlivá bolest a jakoby se mu dostala rovnou do hlavy, která zakázala tělu se hnout, Harryho nohy selhaly a skácel se k zemi. Chodba i schodiště bylo prázdné. Většina studentů byla venku, kde se připravovala na závěrečné zkoušky nebo se učili vevnitř a podle hluku s Velké síně tam sedělo jen pár studentů. Harry, ležíc na obličeji se snažil bolest, projíždějící jizvou až do všech částí těla, ovládnout a položil ruce na podlahu, aby se zvednul. Cítil však jen, jak se mu ruce nesnesitelně třesou a měl pocit, jako by ho bolest ovládala, jako by ho někdo mučil.
"Ano Harry, tak ty mi chceš vzdorovat?" zaslechl ten hrozný hlas Voldemorta. "To mě mrzí, že právě ty ke mně nemáš žádný respekt, žádnou úctu. Právě ty by sis měl vážit života, který už beztak bude krátký."
"Dej mi pokoj!" rozkřikl se Harry, ale další bodavý nával bolesti jej umlčel.
"Ale to přeci nejde Harry, vždyť víš, že jsme jaksi spojeni, že máme něco společného. Ale tentokrát jsi v tom sám a Brumbál už tě nijak neochrání. Je to jen mezi námi dvěma Harry," Harry cítil jeho sípavý smích až v žaludku. "Zničím tě," zavrčel hrozebně Harry, "za to všechno, co jsi provedl mým rodičům i Síriusovi, já tě zničím," Voldemortův hlas ustal a jako by stál před chvílí u Harryho a najednou zmizel. Harry cítil, že se mu vrací cit do rukou a nohou a zvednul se. Ruce se mu ještě stále třásli, tentokrát ale zlostí. Harry se snažil potlačit zbytek bolesti, která úspěšně ustupovala do jizvy a v ní se pomalu vstřebávala.
"S kým jsi to mluvil, Pottere?" Malfoyův hlas byl zmatený. Byl tu sám.
"S Voldemortem," Harrymu bylo naprosto jedno, jak Malfoy zareaguje, automaticky si přiložil ruku k pouzdru s hůlkou. Malfoyův pohled sklouznul k Harryho novému pouzdru a křivě se pousmál.
"Tak vidím, že se před smrtí snažíš trochu vybavit pro lepší pocit," smál se. "Je to ale zbytečné, Pottere, Jemu neunikne nikdo, i když se ti to dařilo. Nemá slitování s nikým, kdo zapříčiní smrt jednoho z jeho nejlepších smrtijedů."
"Nebuď směšný Malfoy. Voldemortovi je jedno, kdo z jeho smrtijedů zemře, jsou to jen poskoci," prohodil zlostně Harry.
"MŮJ OTEC NEBYL NIČÍ POSKOK!" Draco vyběhl proti Harrymu, který se však uhnul, když se Dracova ruka dotkla jeho obličeje. Harry upadl znovu na zem a s pevně zavřenýma očima se kamsi propadal. Viděl temnou postavu ležící někde uprostřed močálů. Cítil, jak je ten člověk slabý a nemůže se hýbat, jak umírá. Zatím ale dýchal. Ležel obličejem k zemi, jednu polovinu tváře měl ponořenou to vody, ale druhou Harry viděl a stačilo mu to naprosto k tomu, aby rozeznal, komu patří. Člověk se k němu s velkou námahou otočil. Jeho oči, které bývali kdysi plné zloby, krutosti a nenávisti vůči Harrymu a jeho přátelům byly plné prosby, lítosti a bolesti. Harry už se dál nemohl dívat na to zubožené tělo, ležící a pomalu umírající někde v močálech. Vracel se zpět. Tmavá postava mu z očí zmizela téměř okamžitě a netrvalo dlouho a močály zmizeli také. Harry ležel na studené podlaze a díval se směrem nahoru přímo do Dracových bolestných očí, které se na něj upírali.
"Už se ani neudržíš na nohách, Pottere?" zamířil na Harryho hůlkou.
"NE!" Dracův překvapený obličej náhle zmizel. Když se znovu postavil na nohy zjistil, že to byl Snape, kdo zasáhnul.
"To už je podruhé, co vás má Střevlík chránit a vy jste mu prostě uprchnul Pottere," káral Harryho, ale ten jako by tu ještě stále nebyl přítomen. Hleděl ochromeně na zmítajícího se Draca. Teď už Harry chápal, proč Brumbál Malfoye nevyhodil ze školy.
"Nepotřebuji ho," podotkl Harry otupěle.
"Jistě, vidím, že vám nic nedošlo, Pottere," zavrčel zlostně Snape a to už tu byla i profesorka McGonagallová, Hagrid a Tonksová.
"Panebože, už zase?" zasteskla si McGonagallová a letmo si Harryho změřila pohledem. "Není vám nic Pottere?"
"Ne…ale…Malfoy…"