Vakoveverka létavá
Vakoveverka létavá (Petaurus breviceps) je drobný vačnatec dlouhý něco přes třicet centimetrů, z toho téměř dvě třetiny délky připadají na ocas. Létací blána je natažená mezi posledním prstem přední končetiny po první prst končetiny zadní.
Synonyma
- kuskus veveří
- parovník poletuchový
- parovník veverový
- vakoveverka cukrová
- vakoveverka krátkohlavá
- veverovec krátkohlavý
- veverovec létavý
Popis
Patří k nemnoha druhům vačnatců, kteří dokáží plachtit ve vzduchu i na poměrně velké vzdálenosti (za příznivých podmínek i více než 50 metrů). V přírodě žijí v malých uzavřených anonymních skupinách, to znamená, že příslušníci skupiny se navzájem neznají, ale poznávají se podle pachu, který je pro ně typický. Skupinu většinou tvoří samec a několik samic s mláďaty. Dožívají se přes deset let.
Mají tělo dlouhé 13-15 cm, přibližně stejnou délku má i hustý ovíjivý ocas. Mají poměrně velké uši a oči (je to dáno jejich nočním způsobem života). Samec váží 115-160g, samice 85-115g. Jsou zbarveni šedě nebo červenohnědě. Toto zbarvení je závislé na mnoha faktorech, např. mladá zvířata jsou šedá a v průběhu času zhnědnou, u některých jedinců je to přesně naopak a dokonce dospělá zvířata změnila barvu během pár týdnů při změně vlastníka.(chovní jedinci) Hlava je světlejší a uprostřed má markantní tmavý pruh, který se v zeslabující formě táhne až k ocasu. Na bocích vakoveverek se nalézají podélné lemy, pomocí kterých jsou zvířata schopna pasivního letu i a podél boků bývá kontrastní černá kresba. Břišní strana má krémovou barvu. Zde je jako jasný rozdíl mezi pohlavími už v mládí viditelné varle mužských jedinců. Ve volné přírodě se dožívají 5-8 let, v zajetí žijí 10-15 let.
Výskyt
jsou rozšířeni v severovýchodní, jihovýchodní a východní Austrálii, na Nové Guineji, Indonésii, Bismarckových ostrovech a byly vysazeny na Tasmánii.
Obývají lesy, kde se přes den ukrývají ve stromových dutinách. Jsou to společenská zvířata a jeden úkryt obývá pár nebo více (až 7 maximálně 12) dospělých jedinců. Určitý čas zde zůstávají i mláďata z několika vrhů. Samec "razítkuje" své samice výměšky kruhovité pachové žlázy na čele. Další pachové žlázy má na prsou a v anální oblasti. Samice se sami otírají o mazové žlázy dominantního samce. Zvířata pohlavně dospívají v 8. až 12. měsíci. Samice patří mezi polyestrická zvířata.To znamená, že mají říji několikrát v roce (obvykle ve 29. denních cyklech). Samice tak přinese na svět až 3x ročně po dvou mláďatech, někdy také jenom jedno. Mláďata se rodí cca po 15-17 dnech velmi malá a vyšplhají se do vaku, kde stráví příští 1,5-2 měsíce. Poté, co jsou příliš velká pro vak, drží se ještě nějakou dobu na matčiných zádech nebo břiše a nechají se nosit. Pak se stále častěji vydávají samostatně na objevování a hledání potravy. Svá hnízda si vakoveverky vystýlají rostlinným materiálem, který přinášejí v chápavém ocasu. Ožívají v noci, kdy tiše a obratně šplhají po stromech. Dokáží překonat padákovým klouzavým letem z vyvýšeného místa vzdálenost až 50 m. Při letu kormidlují ocasem. Ozývají se cvrlikavým hlasem, ale při násilném vyrušení z denního spánku protestují silným skřípavým křikem.
Chov
Velikost klece: Vzdálenost mříží by neměla být větší než 25x15 mm. V literatuře se hovoří o nejmenších rozměrech klece od 50cmx50cmx80cm pro 1 až 2 zvířata. Neboť to ale nezůstanou 2 zvířata (když má člověk pár), je doporučována pro jednu skupinu alespoň 1x1x1,5m, lepší by bylo 2x1x2m nebo větší, přičemž by měla být klec stavěna do výšky, neboť se jedná o zvířata obývající stromy. Zvířata je třeba chovat skupinově, samotné zvíře může umřít na osamělost, když si s ním člověk několik hodin za den nehraje. Ve větších prostorech nebo volně v místnosti se také lépe pozoruje chování, neboť k plachtění potřebují alespoň několik metrů. Dobře se k chovu hodí např. ptačí voliéry. Vybavení klece: Nejdůležitější je úkryt na spaní, může být např. z ptačí budky se zvětšeným otvorem. Toto zvětšení je důležité proto, že mláďata jsou po opuštění vaku nějakou dobu nošena na zádech nebo břiše matky a otvor musí být tak velký, aby jím oba dva nebo tři prošli. Kvůli přiblížení k přirozeným podmínkám zvířat by měl být jejich hnízdo na spaní co nejvýš v kleci. Důležité jsou samozřejmě pro zvířata žijící na stromech větve na šplhání, které by měly být vybírány z nejedovatých druhů stromů. Větve by také měly mít alespoň částečně určitou sílu, aby se pod zvířaty nelámaly. Jako substrát na dno se hodí např. mulčovací kůra nebo piliny. Důležité je, aby vsákly vlhkost (moč, výkaly, zbytky ovoce). Protože zvířata také pobíhají po zemi a hledají spadlé kousky ovoce a oříšky, měl by být tento substrát také poživatelný, což hovoří proti používání anorganické kočičí podestýlky. Misky se žrádlem a pití by měly být umístěny v horní části klece. Kromě toho zvířata ráda používají suché listy nebo listy z čerstvých větví jako materiál na stavbu hnízda. K sběru si zamotají ocásek a cpou lupeny do tohoto kroužku. Vypadá to pak tak, jako by měly uzel v ocasu. Klimatické podmínky: Protože savci mají řízení teploty těla, dají se chovat v normálních pokojových podmínkách (18-24°C). V teplém létě je možné v noci postavit klec také ven a vybavit ji slabou modrou lampou. Vakoveverky rády ukořistí přilákaný hmyz (od určité velikosti) jako doplněk potravy. Osvětlení: Protože se jedná o noční tvory, není osvětlení tak důležité. Mělo by ale kvůli synchronizaci zvířat (den/noc) být k dispozici 12 hodin za den přirozené světlo (pozor přímý sluneční svit by jim mohl poškodit oči), resp. umělé osvětlení. V místnostech, které nemají přirozené světlo, je možné zvolit obrácený režim dne a přeložit tak díky osvětlení aktivitu zvířat do denní doby, v které má člověk na ně čas. Provádí se to tak, že v noci svítí silné bílé světlo, které je ve dne nahrazeno slabým červeným nebo modrým světlem. To zvířata téměř nevnímají a chovají se přirozeně.
Potrava
Jejich potravu v přírodě tvoří nektar květů, míza blahovičníků, hmyz a ptáčata. Také nakusují kůru stromů a slízávají vytékající mízu. Pro jejich zálibu ve sladkostech jsou Australany nazývány "sugar glider". V zajetí je jejich potrava složena především ze 75% ovoce (zralé melouny, bílé hrozny, jablka) a zeleniny (mrkev, okurky), 25% hmyz (cvrči, mouční červi), různé zrníčkové žrádlo pro hlodavce, pražené arašídy ve slupce, oříšky, pozor u ořechů kvůli jejich tučnosti - zvířata jsou náchylná k přetučnění, ale také ovocné šťávy, dětské piškoty, vařené vejce, mléčné produkty, med, hotové krmení pro papoušky atd. U ovoce zůstane vždy slupka a částečně také dužina. Zvířata chtějí získat pouze šťávu. Takže pokud to jde, oloupat nebo druhý den odstranit ze země, jinak hrozí obtěžování vinnýma muškama. Vyživovací záliby závisí na chovateli a zvyklostech zvířat.
Ochočení
Ochočovaní zvířat musí být postupné. Nejdříve se pokusit dát z ruky její oblíbenou pochoutku, například piškot, pak ji postupně lákat, aby si přelezla na vaši ruku (nikdy ji násilím nevytahovat z úkrytu atp.). Všechny pohyby musí být pomalejší, aby se zvíře neleklo. Jestliže nejsou zvířata ochočená a vypustíme je volně v pokoji, měli bychom mít 1. dostatek času a trpělivosti na odchycení. 2. nosit kožené rukavice při chytání, protože koušou, když se jim něco nelíbí. Dále při vyrušení vydávají zvuky podobné startování motoru trabantu. Jsou to noční zvířata, takže jejich aktivitou vznikají různě hlasité zvuky. Když zvíře se 150g skočí na kovovou mříž ze vzdálenosti 1 metru. Dalším možným problémem může být soužití s jinými domácími miláčky. Kočky a psi vidí v srstnatých zvířatech této velikosti spíš dobře chutnající pochoutku než nového kamaráda na hraní, takže je nasnadě veliká opatrnost při pokusech o spřátelení.
Vakoplch drobný
Vakoplch drobný
Cercartetus nanus je velmi malý vačnatec lišící se od jiných vakoplchů hlavně svým rozšířením po Jihovýchodní Austrálii.
Cercartetus nanus je velmi malý vačnatec lišící se od jiných vakoplchů hlavně svým rozšířením po Jihovýchodní Austrálii.
Výskyt
V jihovýchodní Austrálii od jižního Queenslandu až po východ Jižní Austrálie. Jako samostatný poddruh se vyskytuje také na Tasmánii. Obývá vlhké oblasti podél východního pobřeží a žije v různých lesích, od deštného lesa, až po vřesoviště v blízkosti pobřeží. V každém případě vyhledává hustý stromový porost.
Základní data
Délka vakoplcha drobného je 7 až 11 cm. Jeho hmotnost je 15 až 45 g.
Zajímavosti
Dříve se vědci domnívali, že se vakoplši drobní živí především hmyzem. V poslední době bylo zjištěno, že se živí ve velkém rozsahu nektarem a pylem květů některých druhů stromů a keřů. Je nočním zvířetem a při hledání potravy hbitě šplhá ve větvích přidržujíc se ocasem. V zimě může upadnout do krátkého zimního spánku (na jednu noc až na celý týden), přičemž se jeho teplota téměř úplně přizpůsobí teplotě okolí a jeho látková výměna je silně utlumena
Koala medvídkovitý
Koala medvídkovitý (Phascolarctos cinereus, Goldfuss, 1817), známý také jako medvídek koala, je jedno z nejznámějších australských zvířat. Přestože vzhledem skutečně připomíná medvěda, je to ve skutečnosti vačnatec, podobně jako třeba klokan nebo Vakoveverka létavá.
Vědecké pojmenování koaly, Phascolarctos cinereus, doslova znamená šedý vačnatý medvěd, slovo koala je domorodého původu a znamená "nepije".
Popis
- Hmotnost: 4-12 kg
- Délka těla: 70-90 cm
- Délka ocasu: 6 cm
Koaly jsou zavalitá zvířata, mají delší uši a končetiny. Koaly dokážou postavit první dva prsty naproti ostatním, to jim společně s dlouhými ostrými drápy umožňuje dobře šplhat po stromech.
Srst koalů je hustá a měkká, jednotvárně šedá. Břicho a dlouhé chlupy vyrůstající na ušních boltcích jsou bílé.
Rozšíření
Koaly se vyskytují prakticky po celém východním pobřeží Austrálie.
Biologie
Samec si střeží harém 5-6 samic.
Koaly jsou potravní specialisté - živí se listím a kůrou blahovičníků. Blahovičníkové listy obsahují velké množstvívlákniny a terpeny, které způsobují, že eukalypty jsou pro většinu zvířat jedovaté. Naopak je v nich jen malé množství bílkovin a jejich energetická hodnota je nízká.
Koaly proto musí šetřit energií. Mají velmi pomalý metabolismus, extrémně malý mozek a spí až 20 hodin denně.
Krmí se většinou v noci. Průměrný koala denně zkonzumuje 500 g listí. Koalí játra jsou schopná odbourat škodlivé látky obsažené v potravě a díky velmi dobře vyvinutému slepému střevu a symbiotickým bakteriím může koala zužitkovat i to málo živin, které listy obsahují. Koala skutečně nepije tekutiny, veškerou vodu přijímá v rostlinné potravě.
Způsobem života se nejvíce podobají jihoamerickým lenochodům. Málokdy opouští svůj strom, obvykle se pohybuje velmi pomalu. Dokáže ale skákat ze stromu na strom a dobře plave.
Koaly jsou samotáři, s ostatními koaly se dorozumívá hlasitým voláním, které může být slyšet až kilometr daleko.
Páří se od prosince do března, tedy v létě. Březost trvá 35 dnů, pak se narodí zpravidla jen jedno mládě. Novorozený koala váží méně než 1 gram. Vyškrábe se do vaku a tam zůstává asi půl roku. Jakmile vyroste tak, že už se do vaku nevejde, matka ho nosí na zádech.
Mládě je kojeno, ale také pojídá matčiny výkaly, které obsahují symbiotické bakterie, které bude mládě potřebovat k trávení blahovičníkového listí.
Mladý koala se osamostatní ve věku kolem jednoho roku, samec pohlavně dospěje ve třech až čtyřech letech, samice o rok dříve. Může se dožít až 17 let.
Ochrana koalů
Koalové byli téměř vyhubeni člověkem, který je lovil hlavně kvůli kožešině. V současnosti jsou chráněni australskou vládou a největším rizikem pro koaly je úbytek vhodných blahovičníkových lesů a rozbití jejich teritorií výstavbou silnic. Velké nebezpečí pro ně též představují toulaví psi.
Koalové jsou velmi vnímaví k infekcím.
Zajímavosti
Koala medvídkovitý je jediný zástupce čeledi koalovitých. Jejich výskyt je kolem 500 tisíc. Protože se vak koalů, stejně jako vak vombatů, otevírá dozadu, s největší pravděpodobností budou vombati nejbližší příbuzní koalů.
V minulosti se rozlišovaly tři poddruhy koalů: P. cinereus victor, P. cinereus adustus a P. cinereus cinereus.
Linuxová distribuce Ubuntu z října 2009 byla pojmenována Karmic Koala (osudná koala).
Super že někdo dal na net nějaký stručný návod na ochočení,my jsme si pořídili vakoveverku a vůbec nevíme jak si s ní hrát atd. díky moc:)