Vačice opossum
Vačice opossum (Didelphis marsupialis) je druh vačice žijící od jižního Mexika k Bolívii.
Základní popis
Velikostí se podobá velké kryse, délka těla je asi 50 centimetrů se 40 centimetrů dlouhým, lysým a jen šupinkami porostlým ocasem. Váha dospělé vačice je okolo 1,5 kg. Ocas je ovíjivý, pomáhá při šplhání a vačice se na něj dokáže i zavěsit. Obývá lesy a křovinaté oblasti, nevyhýbá se ani lidským příbytkům, kde nejčastěji loví myši a krysy, ale nepohrdne ani drůbeží. Dále se živí ptačími vejci, plody a hmyzem. Nepříznivé životní podmínky překonává ve stavu strnulosti. Žije nočním způsobem života, přes den spí. Velmi zajímavá je schopnost "stavět se mrtvým" (akineze nebothanatóza) u savců známá pouze u vačic. V nebezpečí se zvíře převrátí na bok nebo záda, zavře oči a vyplázne jazyk. Jakmile nebezpečí pomine vačice prchá do nejbližšího úkrytu. Vačice jsou ve své domovině loveny pro jemnou kožešinu,indiáni považovali i její maso za pochoutku. Dožívají 3-5 let.
Výskyt
Jižní Amerika od Argentiny až po sever USA a jihovýchodní Kanadu, svůj výskyt neustále rozšiřuje směrem na sever.
Chov a krmení
Vačice jsou samotářská zvířata a je nutné je chovat jednotlivě. Pro chov severních populací postačuje venkovní voliéra 3 × 2 × 2 metry s vytápěným prostorem. Vhodnější je však ubikace s obráceným světelným režimem. Do ní umístíme množství větví na šplhání a duté kmeny jako úkryty. V období páření se dospělí jedinci honí, proto musí mít dostatek prostoru k pohybu, jinak nedojde k odpáření. Doba březosti je velmi krátká 12-13 dní. Rodí průměrně okolo sedmi mláďat, někdy jich však bývá až 16. Mláďata jsou asi 1 centimetr dlouhá, nevyvinutá a váží 0,1 g. Další vývoj probíhá ve velkém dopředu otevřeném vaku na břiše. Oči se jim otevírají po jednom až dvou měsících, pevnou potravu přijímají ve dvou až třech měsících. Dospívají ve věku 6-8 měsíců. Jakmile jsou mláďata odstavena, musí se umístit jednotlivě. Jinak se vzájemně ruší a napadají a může dojít i k zabití slabších jedinců.
Vačicím podáváme na krmení míchanici z masa, vajec, sušeného mléka, mrkve, rýže, ovesných vloček s přídavkem minerálů a vitamínů. Potravu je vhodné doplnit biologickým krmením (myši, krysy, morčata, kuřata a hmyz). Dále můžeme předkládat sladké ovoce.
Vačice virginská
Vačice virginská (Didelphis virginiana) je velmi přizpůsobivá a aktivně zvětšuje svůj areál v Severní Americe. Využívá výhody plynoucí z osídlení člověkem, hnízdí v hromadách stavebního odpadu či v přístavbách, vyhledává odpadky. Je všežravá a mezi její potravu patří ponravy, ptačí vajíčka, ale i květiny, ovoce a zdechliny. Vačice virginská je největší americký vačnatec. Je aktivní v noci a obvykle žije terestricky (na suché pevné zemi), k tomu i dobře šplhá a plave. Není sice striktně teritoriální, přesto se však mimo dobu páření vyhýbají jedna druhé. Samice může mít až osmnáct mláďat v jednom vrhu, i když počet mléčných bradavek postačuje jen pro třináct. Mláďata, která přežijí, zůstávají přichycena na bradavkách 50 dní a vak opouštějí za 70 dní.
Při vážném ohrožení vačice předstírá smrt, aby tím zmátla predátory. Dokáže ležet na boku až po dobu 6 hodin bez jediného náznaku pohybu. Ústa i oči jsou otevřené a vačice nereaguje na všemožné podněty. Dokonce může vyměšovat hnilobou zapáchající tekutinu z řiti.
Vakovlk tasmánský
Vakovlk (také vakovlk tasmánský nebo lidově tasmánský tygr, Thylacinus cynocephalus) je jediný druh čeledi vakovlkovitých a je považovaný za vyhynulého. Vakovlci byli chovaní i v zoo, jejich vyhynutí se však zabránit nepodařilo.
Vyhynul?
Vakovlk byl kvůli pověrám považován za nebezpečného a krvelačného živočicha. Byl masově vybíjen, také proto, že měl někdy za kořist domácí zvířata. Po jeho vyhynutí se však zjistilo, že zabil jen 2 lidi, navíc v sebeobraně. Poslední známý jedinec vakovlka uhynul 7. září 1936 v hobartské zoo. Od té doby bylo shromážděno více než 4000 zpráv o údajném pozorování vakovlků ve volné přírodě. Žádné z těchto pozorování však nebylo dostatečně hodnověrné a nepřineslo žádný hmatatelný důkaz o dalším přežívání vakovlků. Za vyhynulý druh byl vakovlk prohlášen v roce 1986.
Popis
Hlava vakovlka může připomínat hlavu psa (odtud název ,,cynocephalus´´ - psohlavý). Avšak při podrobném porovnání jeho lebky s lebkou vlka (psovití) se jeví závažné rozdíly, například ve velikosti mozku a ve stavbě zubů. Takovému druhu vývoje, kdy zcela odlišné živočišné skupiny vytvářejí pod vlivem stejných životních podmínek podobné typy, se říká konvergence. V kohoutku měřil až 90 cm. Byl to plachý noční živočich. Zřídka kdy se z ulovené kořisti nažral víc než jednou, zbytek zanechával mrchožroutům. Přírodovědci ho popsali poměrně pozdě, teprve v roce 1808.
Svou kořist získával vakovlk ani ne tak rychlostí, jako vytrvalostí. Sledoval ji čichem tak dlouho, až ji dostihl. V tlamě měl 46 zubů a dokázal ji rozevřít do 170°, takže jeho rozevřené čelisti tvořily téměř přímku. V jednom vrhu samice rodila nejvýše čtyři mláďata (měla jen čtyři struky), vak měla obrácený vstupním otvorem směrem dozadu. Byl v podstatě jen kožním záhybem, takže aby mláďata nevypadla, musela být prakticky pořád přisáta ke strukům. Tentovačnatec s černými příčnými pruhy na zádech, kdysi žil i na Nové Guineji a po celé Austrálii, zde byl ale člověkem vytlačen ještě před objevením Austrálie Evropany.
Ďábel medvědovitý
Ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii), známý též jako tasmánský čert, je jediným žijícím druhem rodu Sarcophilus a od vyhubení vakovlka roku 1936 i největším žijícím dravým vačnatcem. Vzhledem připomíná malého, ale nadměrně svalnatého a zavalitého psa. V současné době již žije pouze v Tasmánii, jeho kosterní pozůstatky však lze nalézt prakticky po celé Austrálii (na australské pevnině vyhynul zhruba 400 let před příchodem prvních evropských osadníků v roce 1788). Charakteristickými znaky jsou černá srst, velmi hlasitý hlasový projev a dravý způsob příjmu potravy. Je to zpravidla samotářské zvíře, ačkoli u potravy se jich schází více. Má dosti neoprávněnou pověst zákeřného a extrémně zuřivého zvířete, nicméně faktem je, že ve stresujících podmínkách či zahnáno do kouta dokáže, jako každé zvíře, opravdu zuřivě a nesmiřitelně bojovat. V Tasmánii, kde na ně lidé pohlíželi jako na škůdce domácích zvířat, byli hubeni až do roku 1941, kdy je vláda začala chránit. Na konci 90. let 20. století se mezi nimi rozšířila rakovina tváře, která velmi snížila a nadále snižuje jejich populaci; proto je od května 2008 považován za ohrožený druh a vláda začala s programy na snížení dopadu této nemoci.
Systematika
Přírodozpytec George Prideaux Robert Harris (1775 - 1810) je autorem prvního popisu tohoto zvířete, který pochází z roku 1807. Jím použité jméno bylo Didelphis ursina. V roce 1838 došlo k přejmenování na Dasyurus laniarius(autorem byl Richard Owen), až nakonec po svém přeřazení do rodu Sarcophilus druh dostal jméno Sarcophilus harrisii, neboli "Harrisův milovník masa" (autorem je Pierre Boitard). Pozdější revize systematiky, publikovaná roku 1987, se pokusila o změnu jména na Sarcophilus laniarius, ale vědecká obec toto přejmenování nepřijala pro příliš malý počet fosílií, takže jméno S. laniarius nadále přináleží toliko fosilnímu druhu. Fylogenetická analýza ukázala, že jeho nejbližším příbuzným jsou kunovci a rovněž blízkým, ač ne tak blízkým příbuzným, byl vakovlk.
Popis
Ďábel medvědovitý je největším žijícím vačnatcem Tasmánie. Má zavalité tělo, velmi silně osvalené, velkou hlavu a ocas dosahující asi poloviny délky těla. V ocasu si také vytváří zásoby tuku, pročež podle hubeného ocasu se dá často poznat, že je zvíře nemocné. Jeho přední nohy jsou o kousek delší než zadní, což je pro vačnatce netypické. Na krátkou vzdálenost vyvine rychlost až 13 km/h. Srst je zpravidla černá, časté jsou bílé skvrny nebo pruhy na hrudi a zadku. Samci jsou větší než samice. Průměrná délka těla samce je 65,2 cm, délka ocasu 25,8 cm, váha 8 kg. U samic jsou tyto hodnoty 57 cm, 24,4 cm, a 6 kg. Průměrná délka života v přírodě je odhadována na šest let, v zajetí mohou žít o něco déle. Z obličejové části a z vrcholku hlavy vyrůstají citlivé hmatové vousy, které pomáhají zvířeti lokalizovat ve tmě kořist, jakož i jiné příslušníky druhu. Při rozrušení dokáže vylučovat silný zápach srovnatelný se skunkem. Ačkoliv dominantním smyslem je sluch, má rovněž výtečnýčich. Poněvadž loví v noci, zdá se, že vidí černobíle. Právě ve tmě nejlépe vidí hýbající se objekty, vidět nehybné předměty jim činí potíže. Analýza síly stisku čelistí savců prokázala, že v poměru mezi silou skusu a velikostí těla má právě ďábel medvědovitý největší relativní sílu v čelistech mezi všemi žijícími savci. Sílu stisku je nutno připsat v poměru k tělu veliké hlavě. Má jedinou sadu chrupu, který během života stále pomalu roste.
Rozmnožování
Samice se začnou rozmnožovat po dosažení sexuální zralosti, zpravidla v druhém roce života. Od toho okamžiku jsou plodné jednou ročně. Páří se v březnu, na skrytých místech, jak ve dne, tak v noci. Samci bojují o samice, které se následně páří s dominantním samcem. Nejsou monogamní, takže samice se může pářit s více samci, pokud je samec občas nehlídá. Po 21 dnech březosti se rodí 20 - 30 mláďat, z nichž každé váží 0,18 - 0,24 gramu. Po narození začne tuhý boj o to, kdo se z vagíny dostane do kapsy. Jakmile se do kapsy dostanou, zůstanou přisátá na bradavce dalších 100 dní. Protože se kapsa (stejně jako u vombata) otevírá dozadu - ďábel medvědovitý totiž skvěle hrabe, proto nesmí být kapsa otevřená dopředu, kdy by hrozilo zanesení hlínou - je pro samici kontakt s mláďaty obtížný. Navzdory velkému počtu mláďat má samice pouze čtyři bradavky, takže v kapse nikdy nejsou více než čtyři mláďata; jak samice stárne, mláďat ve vrhu ubývá. Přežívá více samic než samců. V kapse je vývin mláďat rychlý. V 15. dni jsou viditelná ouška, v 16. oční víčka, v 17. vousky a ve 20. rtíky. Srst narůstá od 49. dne a nejpozději 90. den jsou plně osrstěná. Krátce po nárůstu srsti, mezi 87. a 93. dnem, se otvírají oči, a po 100 dnech dovedou mláďata pustit bradavku. Ve 105. dni opouštějí kapsu, váží zhruba půl kilogramu a vypadají jako zmenšené kopie rodiče. Na rozdíl od klokaních mláďat se do kapsy nevrací; místo toho zůstávají další tři měsíce v noře, kterou opouštějí nejprve mezi říjnem a prosincem, až se nakonec od ledna stanou plně samostatnými. Samice netráví výchovou potomstva pouze šest týdnů v roce.
Rozšíření a chování
Ďábel medvědovitý žije po celé Tasmánii ve všech habitatech, včetně okrajů měst. Nejraději mají suché sklerofylní lesy a pobřežní lesíky. Jsa soumračným a nočním lovcem, dny přečkává v hustých keřích nebo v noře. Mladí jedinci dokáží šplhat na stromy, ale jak stárnou, narůstající váha jim to znesnadňuje. Jedná se o samotářské zvíře netvořící smečky. Jejich teritorium má rozlohu 8 - 20 kilometrů čtverečních, a u jednotlivých zvířat se může dosti překrývat. Rádi plavou; plaváním pod vodou unikají nebezpečí.
Ačkoli dokáží ulovit i menší druhy klokanů, většinou využívají příležitosti a více než ulovená zvířata požírají mršiny. I když jeho oblíbenou kořistí je vombat, požírá všechny malé domorodé savce, domácí zvířata (i ovce), ptáky, ryby, hmyz, žáby a ještěry. Jejich strava se velmi liší podle obývaného místa. Průměrně denně sežerou asi 15% toho kolik sami váží, ale pokud se naskytne příležitost, dokáží sežrat až 40% toho co sami váží během půl hodiny. Mršiny likvidují kompletně; požírají i kosti a srst - tím si získávají náklonnost farmářů, protože rychlost, s níž v jejich tlamách mizí mršiny, zabraňuje rozšíření hmyzu, který by jinak mohl ohrožovat jejich chovy.
Požírání kořistí je pro toto zvíře společenskou událostí - chraptivý hřmot a poštěkávání až dvanácti jedinců, kteří se mohou sejít u jedné mršiny, se často nese několik kilometrů daleko. Studie identifikovaly dvacet různých pozic zaujímaných při přijímání potravy, mezi nimi i jejich slavné, hrůzostrašně vypadající zívání, a jedenáct odlišných zvuků používaných ke komunikaci během krmení se. Dominance je vyjadřována právě těmito postoji a zvuky, ačkoli boj se občas strhne. Nejagresivnější jsou dospělí samci, a jejich těla často nesou jizvy po bojích o jídlo nebo samici.
Ochrana druhu
Poté, co s příchodem člověka na australské pevnině vyhynuli velcí masožraví vačnatci, byla Tasmánie jejich posledním útočištěm. Přežily ale pouze nejmenší a nejpřizpůsobivější druhy. Ještě před 600 lety (to jest 400 let před příchodem Evropanů) je ďábel medvědovitý fosíliemi doložen ze západu státu Victoria. Jejich vyhynutí je přičítáno psu dingo a lovu (jejich lebky bývají nalézány v kuchyňských odpadcích domorodců). V roce 1912 byl sice jeden jedinec usmrcen asi 90 km od Melbourne, s největší pravděpodobností se však jednalo o uprchlíka z domácího chovu; o jejich možném přežití na kontinentu se nicméně stále vedou debaty. Na Tasmánii, kam se dingo nikdy nedostal, draví vačnatci prosperovali až do příchodu Evropanů. Osud postihnuvší vakovlka je dobře znám; ďábel medvědovitý byl ovšem také ohrožen. První osadníci jedli jejich maso, jehož chuť popisovali jako podobnou telecímu.
Protože však věřili, že navíc ohrožuje jejich domácí zvířata, od roku 1830 se za každého jedince zabitého na obdělávané půdě vyplácela prémie. Za sto let se druh kvůli pastem a jedům ocitl na pokraji vyhubení. Po úhynu posledního vakovlka v roce 1936 bylo toto nebezpečí rozpoznáno a o pět let později se druh stal zákonem chráněným, což jeho populaci umožnilo pomalu se vzpamatovat.
V zaznamenané historii se objevují dvě obrovská snížení populace: 1909 a 1950, obě zřejmě zaviněná nějakou epidemickou chorobou. Současná populace se odhaduje na deset až sto tisíc kusů, podle údajů tasmánského ministerstva je počet dospělých kusů dvacet až padesát tisíc kusů. Hamish McCallum, jeden z vědců vedoucích výzkum současné epidemie rakoviny tváře odhaduje stav mezi dvaceti až pětasedmdesáti tisíci kusy.
Rakovina tváře
Nádor na tváři. Tvoří se v ústech a okolo nich, takže znemožňuje příjem potravy a dochází k smrti hladem.
Poprvé zaznamenána v roce 1995, rakovina tváře ďábla medvědovitého (devil facial tumour disease, DFTD) pustoší jeho současnou populaci. Došlo k dvaceti- až padesátiprocentnímu snížení počtu kusů, zasaženo je až 65 % Tasmánie. Úmrtnost je 100%, smrt nastává po několika měsících vyhladověním zvířete.
Původně byl druh veden jako zranitelný (tasmánským výnosem z roku 1995, australským z roku 2006). IUCN původně vedla tento druh jako málo dotčený (1996), nyní už je druh veden jako ohrožený (od května 2008).
Divoká populace je monitorována kvůli mapování výskytu této choroby. Monitorování zahrnuje odchyt zvířat a opakované návštěvy lokalit. Výzkum zatím probíhá příliš krátce na to, aby se zjistilo něco jiného, než že krátkodobý dopad je hrozný. Cílem je zjistit, zda se populace dokáží vzpamatovat. Rovněž se z lokalit přemisťují již nemocní jedinci; terénní pracovníci doufají, že tímto opatřením pomohou ostatním jedincům dosáhnout let, kdy se budou moci rozmnožit.
Příčina je zatím záhadou, momentálně existují tři teorie:
- chemická látka používaná jako pesticid, je zcela neprokázána a opouští ji i ochranářští aktivisté, kteří s ní přišli.
- virus - teorii že jde o virové onemocnění se nepodařilo prokázat, nebyl ani objeven žádný virus, který by mohl být považován za původce.
- "přenosná rakovina" - nejnovější teorie, která tvrdí, že se rakovinové buňky zřejmě přenášejí kontaktem v době páření, kdy samci bojují o samice, uchycují se v ranách a začnou se množit. V současné době je tato teorie upřednostňována. Obdobná "rakovina" je také známa z pohlavních orgánů psa domácího. Nejnovější studie skutečně indikují, že by mohlo jít o přenosnou chorobu. Vzhledem k tomu, že zatím neexistuje způsob, jak tuto jejich nemoc léčit, se opatření omezují na přemisťování nakažených jedinců a karanténu zdravých pro případ že by populace v divoké přírodě zcela vyhynula. Extrémně malá genová diverzita, a chromozomální mutace jedinečné mezi savci způsobují, že ďábel medvědovitý je náchylný k této "infekční rakovině".
Dvě "pojistné" nenakažené populace se budují ve čtvrti Taroona (město Hobart), a na ostrově Maria u východního pobřeží Tasmánie. Rovněž zůstává v záloze chov v zajetí na australské pevnině. Mizení ďábla medvědovitého je pro Tasmánii ekologický problém, neboť jeho populace v lesích je považována za důvod, proč se zatím nerozšířila liška obecná, ilegálně zavlečená do Tasmánie v roce 2001. V kontinentální Austrálii představuje liška jako invazní druh velký problém. Její rozšíření po Tasmánii by ďábla medvědovitého rovněž ohrozilo.
Nedávný výzkum Sydneyské univezity znovu ukázal, jak malá je genová rozmanitost tohoto druhu, což znovu vyvolává otázku možné degenerace populace znovuobnovené z nízkého počtu jedinců.
V kultuře
Ďábel medvědovitý je nyní zvíře v Austrálii nesmírně populární; je symbolem Tasmánské správy národních parků a ochrany přírody. Existuje i klub australského fotbalu pojmenovaný po tomto zvířeti. Jako jedno ze šesti zvířat se objevil na jubilejní sadě dvousetdolarových mincí ražených v letech 1989-1994. Je to zvíře milované turisty, jak domácími, tak těmi ze zahraničí. Díky své jedinečné povaze se objevuje v mnoha dokumentech a vědeckopopulárních dětských knihách. I u nás je známý "Taz" z kreslených seriálů "Looney Tunes", ačkoliv jeho chování je skutečnému zvířeti podobné převážně jen hlučností a apetitem. Původní pověsti o zuřivosti pocházejí zřejmě od bílých osadníků a od objevitele druhu, který napsal: "Zdají se nezkrotně divocí a vydávají hlasité štěkavé vrčení". Tento popis je ovšem rázem postaven do správného světla, pokud si přečteme dodatek, že vědec držel pár zvířat "po celou řadu měsíců připoutaná k sobě v jedné kádi"! Zkušenosti však ukazují že jak mladí, tak staří jedinci (z odchytu) se snadno ochočí.
Ďábel medvědovitý nesmí být ze země vyvážen, proto je k vidění pouze v australských zoo. Poslední známý jedinec chovaný mimo Austrálii uhynul ve Fort Wayne's Children's Zoo v roce 2004. Jedinou výjimku tvoří pár zaslaný kodaňské zoo při příležitosti narození prvního syna dánského korunního prince Frederika a jeho ženy Mary, která je z Tasmánie.
Mravencojed žíhaný
Mravencojed žíhaný (Myrmecobius fasciatus) Známý též jako numbat. Jeho srst je nápadně oranžově hnědá se sedni, vzácně se šesti, bílými pruhy na trupu. Má charakterický tvar těla a dlouhý, chlupatý ocas.
Výskyt
Tento v současnosti vzácný druh se vyskytuje již jen v malé oblasti na jihovýchodě Austrálie. Žije především v lesích tvořených různými druhy blahovičníků.
Základní data
Délka Mravencojeda žíhaného je 20 až 28 cm, bez ocasz 16-21 cm. Jeho hmotnost se pohybuje od 275 až 550 g.
Zajímavosti
Stejným druhům stromů dávají přednost i termiti, kteří staví v dutinách svá hnízda. Potravu mravencojeda proto tvoří termiti a mravenci, které pomocí svého velmi dlouhého, lepkavého jazyka vytahuje z děr. Na rozdíl od většinyvačnatců hledá potravu přes den. Mravencojed je také zajmavý vysokým počtem zubů. 52 zubů má jako jediný ze suchozemských savců.
Kunovec tečkovaný
Kunovec tečkovaný Dasyurus viverrinus po ďáblu medvědovitém jsou kunovci tečkovaní zřejmě největšími ještě žijícími masožravými vačnatci v Austrálii, mají však mnohem útlejší stavbu těla než ďábel medvědovitý. Kunovec tečkovaný je stejně jako jeho nejbližší příbuzní po celém těle bíle kropenatý, na rozdíl od kunovce velkého, který žije ve stejné oblasti, však nemá skvrnitý ocas.
Výskyt
Vyskytuje se pravděpodobně již jen na Tasmánii, kde není vzácný. Obývá přednostně světlé lesy, především tehdy, když sousedí s loukami nebo kultivovanou krajinou. Najít ho můžeme i v Austrálii.
Základní data
Délka kunovce tečkovaného je 30 až 45 cm. Jeho hmotnost je 700 až 2000 g.
Zajímavosti
Tento vačnatec zaujímá v Austrálii místo naší kuny. Je neúnavným lovcem, který se živí hmyzem a malými obratlovci. Pojídá však i větší mršiny. Ačkoli dokáže hbitě šplhat, tráví více času na zemi než na stromech.Je ohrožený vyhubením.
Vakotarbík vlnkatý
Vakotarbík vlnatý (též vakotarbík Spencerův či vakomyš vlnatá, Antechinomys laniger) odpovídá rejskům jiných světadílů. Poznáme ho podle dlouhých zadních nohou a podle na konci hustě ochlupeného ocasu, který užívá jako orgán rovnováhy a kormidlování.
Výskyt
V suchých oblastech střední a jižní Austrálie, především v oblastech s trojzubcem pichlavým a v buši.
Základní data
Délka vakotarbíka vlnatého je 7 až 10 cm, ocas měří 10 - 15 cm, hmotnost 20 až 35 g. Skáče na vekých čtyřprstých zadních nohou, ale dopadá na přední nohy (jako králík). Má velké uši a tmavě olemované oči, jemnou zašpičatělou obličejovou část hlavy a podsadité tělo. Ocas je dlouhý se střapcem tmavých chlupů. Srst na těle je plavá nebo hnědá, vespodu bílá.
Stejně jako jeho ostatní příbuzní je nočním zvířetem, sbírá larvy hmyzu a bezobratlé.
Vakomyš tlustoocasá
Vakomyš tlustoocasá
Sminthopsis crassicaudata poznáme ji podle zesíleného ocasu a poměrně velkých uší.
Sminthopsis crassicaudata poznáme ji podle zesíleného ocasu a poměrně velkých uší.
Výskyt
V sušších oblastech v celé jižní polovině Austrálie, v řídkých lesích a savanách, ale i ve stepních a pouštních oblastech australského vnitrozemí. Chybí však v blízkosti jihoaustralského pobřeží.
Základní data
Délka Vakomyši tlustoocasé je 6 až 9 cm. Jeho hmotnost je 10 až 20 g.
Zajímavosti
Je poměrně hojným druhem vakomyši. Populace v suchých oblastech australského vnitrozemí a Eyreova poloostrova velmi silně kolísají podle množství dešťových srážek a potravinových zásob. Tlustý ocas je tukovým zásobníkem, který je odbouráván v zimě nebo v období delšího sucha.
Vakomyš lesní
Vakomyš lesní (Sminthopsis murina) je typická vakomyš, od vakomyši tlustoocasé se liší štíhlejším ocasem a menšíma ušima. Jako všechny vakomyši je vyzbrojena silnými zuby.
Synonyma
- Antechinus murinus
- Antechinus fuliginosus
Výskyt
Ve třech vzájemně oddělených populacích v jihovýchodní, jihozápadní a severní Austrálii. Žije především ve světlých lesích, savanách a stepních oblastech.
Základní data
Délka Vakomyši lesní je 6,5 až 10,5 cm. Jeho hmotnost je 15 až 30 g.
Zajímavosti
Vakomyš lesní je hojná a velmi rozšířená. Živí se hmyzem a lze ji spatřit pouze v noci. Z důvodů vyrovnání poklesu populace, způsobeného delšími obdobími sucha, může jeden vrh tvořit až deset mláďat.