close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Útěk ze Zobí ulice (část 2)

21. listopadu 2010 v 17:26 |  Harry Potter a Dech jednorožce
    Snape ji chvíli probodával pohledem a potom přistoupil k Harrymu a bolestně mu stisknul rameno. Harry by se mu nejraději vyrval ze spárů, ale momentálně byl rád, že stojí. Nezúčastněně hleděl na Snapa, který už z rány strhal obvazy a teď si ji zkoumavě prohlížel. Pak se otočil k Tonksové. "Kdo mu to udělal?" Zeptal se jí, jako kdyby Harry byl malé dítě a neuměl mluvit. "Já myslím... podle Harryho popisu asi...asi Wulturf." Vydechla do ztracena Tonksová a začala rozpačitě ohlížet. Paní Weasleyová, Lupin i Moody sebou vyděšeně škubli, jen Ron - který zřejmě neměl ani ponětí o čem se mluví a pořád udiveně zíral na Harryho - se rozpačitě začal ohlížet. Snape stál nepohnutě, ale pohledem se zavrtal do Tonksové. "Víte to jistě?" "Já... nejspíš... Harry říkal... " "Ale vy jste ho neviděla, co?" Ušlíbl se škodolibě. Harry byl zlostí bez sebe. Jak jen může ještě někdo pochybovat o tom, co říkám. Opět pocítil ke svému učiteli lektvarů obrovskou nenávist. Nejraději by po něm skočil. Začal se teď třást vzteky a paní Weasleyová, která ho stále ještě podpírala, si toho všimla. Myslela si však, že se třese bolestí. "To je teď jedno,"vyjela vztekle a začala se třást víc než Harry. "Hm,…" lhostejně zabručel Snape a začal si opět prohlížet Harryho rameno. "Myslím, že bych toto zranění mohl dočasně napravit, dokud nepřijde profesor Brumbál. Ten bude vědět, co dál." "Ale…" "Paní Weasleyová, už jsem vám říkal, že nám teď hrozí venku velké nebezpečí a není moudré nic podnikat. Dnešní zprávy, které jsem vám zdělil před chvílí by vás měli navést k lepšímu zvažování." Zarazil ji chladným hlasem a viditelně se snažil uklidnit. I když ho Harry k smrti nenáviděl, byl mu teď nesmírně vděčný - do nemocnice se mu totiž vůbec nechtělo.
    Paní Weasleová - v obličeji teď tak rudá, že by mohla soutěžit se strýcem Vernonem - se otočila k Harrymu. "Harry, zlatíčko, myslíš, že to tady vydržíš?" Zeptala se ho mateřsky, ale Harry pocítil obrovskou úzkost. Nechtěl jít už nikam, ale zároveň nechtěl starostlivou paní Weasleyovou zklamat. A hlavně, za žádnou cenu nechtěl nahrávat Snapeovi. Ten se teď pohrdavě ušklíbl. "Byl bych raději," začal Harry - a díval se do země, když zjistil, že na něm visí všechny pohledy, "raději, bych tu asi zůstal." Snape se vítězoslavně pousmál a zamračená paní Weasleyová mlčky odložila kabát. Tonksová a Mundungus se v naprostém tichu opatrně odebírali do kuchyně. Po cestě jen zabrblali něco jako, že ještě musí projednat hlídkování. Snape odešel za nimi připravovat lektvar a nakonec zůstali v sále jen Harry, paní Weasleyová a Ron. Takové chování Harry nečekal. Paní Weasleyová se k němu otočila bez sebemenšího rozčilení či zklamání. "Tak Harry," pronesla nanejvíš klidným hlasem, "půjdeme nahoru. Abych pravdu řekla, profesor Snape má pravdu." Harry s Ronem na sebe zmateně pohlédli. Nikdy ji ještě neviděli, že by před někým jen tak ustoupila. "Teď tě Ron odvede nahoru a já ti tam donesu lektvar, který tě zatím zbaví bolesti." Povzbudivě se na něho usmála, otočila se na podpadku a vešla do kuchyně. Harry s Ronem na sebe překvapeně pohlédli. "Viděl jsi to?" Ron byl nanejvíš zmatený. Nevěděl, jestli se má usmát nebo ne. Harry jen pokrčil rameny a bolestně zasykl. Ron ho rychle podepřel za zdravou ruku a mlčky vyšli do schodů. Chodba byla stále ještě zaprášená a schody pod nohama unaveně vrzaly. V pokoji se Harry složil na postel. Byl strašně unavený. Chtěl si všechno, co se dnes přihodilo, nechat projít hlavou, ale měl tam prázdno. Nebyl schopný uvažovat, ale zároveň nemohl usnout jak ho bolela ruka. Chvíli se díval na mrtvý bod na skříni a potom si uvědomil, že na něho Ron upírá zrak. "Řekneš mi to zítra, jo?" Odtušil Ron rychle a pokusil se usmát. Nechtěl, aby se Harry musel nějak rozčilovat. Harry byl rád. Vydal ze sebe jen nějaké zabručení souhlasu, přetočil se na záda a bezmyšlenkovitě pozoroval strop. Už mohlo být kolem osmé. Při vzpomínce na noc, kterou prožil, se zachvěl. Najednou se mu podařilo usnout.
Stál v lese. Ptáci spokojeně hvízdali. Takový sen se mu ještě nezdál. Kolem dokola byly jen vysoké staré stromy. Když do nich narážel vítr, začaly tichounce zpívat. Harry slyšel jen několik málo srozumitelných slov. Byla to nějaká zvláštní píseň o nějakých zvláštních tvorech, ale on rozuměl jen několika slovům. Nedávalo to smysl. Podíval se před sebe a uviděl malou tmavou jeskyni. Chtěl do ní vejít, ale náhle ho oslepilo ostré světlo. Harry nevěděl, kde je, ale nechtěl ani odejít. Světlo ho hřálo. Rozproudilo mu sílu do všech jeho údů. Zapomněl na svoje starosti. Zapomněl na stále ho pronásledující úzkost, na Rona a Hermionu, zapomněl na svoje rodiče a na Siriuse. Cítil, jak v něm proudí nezměrné množství energie a chtěl se vznášet. Pak spatřil ve světle nějaký obrys. Nevěděl, co to je. Ani ho nenapadlo vzít si pro jistotu hůlku. Obrys mu připadal jako ten nejkrásnější na světě. Co může být tak nádherné? Něco se stalo. Místo, aby se obrys vynořil, začal se ztrácet. Světlo zmizelo a všechny příjemné pocity s ním. Harrymu se vrátila úzkost i všechny vzpomínky. Kolem něho kroužila černá tma, která začala pohlcovat stromy. Ptáci přestali zpívat. Ze tmy vycházel strašlivý chlad. Tma se pomalu blížila k Harrymu a on cítil bezradnost. Začaly se ho zmocňovat šechny špatné bolestné pocity - nabývaly dvakrát tak větších rozměrů. "Vítej Harry, už zase se mi snažíš překazit plány." Ten chladný odporný hlas. "Tentokrát s tebou počítám, Harry. To TY jsi můj plán." Začal se dusivě chechtat a Harryho jizva začala hořet. Před ním se objevila děsivá vlčí hlava s krvavě rudýma očima a řítila se na něho.
    "NE!" "HARRY!" "NE!" "HARRY!" Všechno je v pořádku! Už se nic neděje. Vyskočil z postele. Najednou byl v pokoji. Ani nevěděl, jak dlouho spal, než ho musela vzbudit paní Weasleová, která mu přinesla Snapův lektvar. Ron u něho stál a vypadal vyděšeně. "Harry, jsi v pořádku?" Zeptal se. "Jo, nic mi není," zalhal a díval se při tom za něho někam do zdi. "Profesor Snape už dodělal ten lektvar," paní Weasleyová mu podávala malou skleněnou lahvičku s nažloutlou, ne moc povzbudivě vyhlížející tekutinou. Harry do sebe mlčky obrátil obsah lahvičky . Lektvar byl odporný. Jeho hořká chuť se mu zastavila v krku a Harrymu začalo být zle. Do jeho těla se začínala rozmáhat slabost. Připadal si, jako by se mu tekutina rozlila do celého těla a teď by měla explodovat. Podíval se na Rona, který si ho starostlivě prohlížel. "Tak co, je to lepší?" zahuhlal. "Jestli má Snape v úmyslu zbavit se mě, tak ano," poznamenal Harry a zašklebil se odporem. Ron se začal usmívat. "Doufám, že si pak nezasedne na mě." "Pro jistotu bych tě měl naučit pár dobrých provokací - mohli by se ti hodit," zazubil se a Ron, který se až doposud snažil tvářit smrtelně vážně, vyprskl smíchy. "Nechte toho," obořila se na ně paní Weasleyová, "O profesorech byste měli mluvit slušně, ať je to kdokoli." "Jo, třeba jako paní profesorka-ředitelová vrchní vyšetřovatelka Umbramborová," uchechtl se Ron a teď se pro změnu začal hihňat Harry. Najednou do pokoje vtrhla Ginny: "Nazdárek Harry," vypískla vesele, ale paní Weasleyová ji zachytila za rukáv trička dřív než se Ginny stačila posadit na Harryho postel. "Tak Harry, teď si odpočiň, Rone, můžeš tu zůstat s Harrym, ale ty mi, Ginny, půjdeš pomoci dolů. Musíme ještě nachystat stoly na poradu Řádu." Ginny se to samozřejmě nelíbilo a tak po delším přemlouvání a smlouvání vypukla mezi ní a její matkou menší roztržka, načež rozčílená Ginny jako poražená opustila s pomocí hlasitého protestního dupání pokoj následována paní Weasleyovou a Harry s Ronem zůstali sami. Harry se začal cítit líp. Snapeův lektvar se mu vztřebával do těla a měl okamžitý účinek a v rameni ho přestávalo píchat. "Abych ti řekl pravdu, vypadals dost mizerně," poznamenal Ron vážněji. "Jo, díky." Harry si ho moc nevšímal. Snažil si vybavit přesněji včerejšek, ale potom ho přece jen přemohla zvědavost a pohlédl na Rona. "Tak co je nového?" "No... ehm... tak nejdřív bych ti chtěl vysvětlit, proč jsem ti neposlal ani jednu sovu," zpustil Ron, ale Harry se usmál. "Já vím, nech to tak - to je dobrý." "Ne, ne," vyhrkl jako by se bál, že se Harry každou chvílí rozčílí. Pořád si ještě pamatoval na jejich první loňské setkání v tomto domě - Harry byl strašně naštvaný. "Víš, Brumbál se bál, aby někdo naši sovu neodchytil. Mohl by změnit vzkaz a tím tě vylákat od tety a strýce." Jistě, myslí si, že by mě nachytali jako loni na odbor záhad. Už mi nevěří ani Brumbál, musím být daleko od všeho, bez jediné sovy, abych něco nezkazil. Harry si zase začal uvědomovat všechny ty křivdy, které se mu staly. "Páni, měl bys to vidět. Teď když všichni ví, že Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit znovu povstal, je pěkně rušno. V Denním věštci je každý den něco, co by mohlo mít spojitost Však-ty-víš-s-kým. K tomu všemu - Kornelius Popletal tobě a Brumbálovi už věří a tak vzburcoval všechny bystrozory na ministerstvu a skoro všechny obory týkající se něčeho, co by mohlo pomoci." "A vědí o Fénixově řádu?" "Nejspíš ne. Podle mého Brumbál Popletalovi moc nevěří. Nebo spíš nevěří některým lidem na ministerstvu. Když uvážíš kolik tam pracuje lidí... a k tomu, sám jsi říkal, že tam má Ty-víš-kdo svoje špehy." "Jo, to je pravda," potvrdil mu Harry a oba se na chvíli odmlčeli. Harry vnímal, jak mu v žilách putuje nová síla z lektvaru. Bylo mu dobře, ale v břiše měl pořád tu tíhu. Jak dlouho budu mít v sobě ten nepříjemný pocit? Potřeboval, aby se mu ulevilo, potřeboval Ronovi říct, o čem si s Brumbálem povídali.
    "Rone, víš... já..." začal, ale do dveří vběhla rozčilená paní Weasleyová. "U svatého Munga! Harry se potřebuje prospat. Běž zatím pomoct Lupinovi, Rone, porada je za chvíli a ještě není nic hotovo." Vzlykavě ji lomcoval hlas. Měla červené oči a na tvářích měla ještě vlhké stopy od slz. Harry s Ronem se na sebe podívali. Ani jeden z nich nedokázal pochopit náladu, kterou dnes Ronova mamka měla. "Harry, drahoušku, zatím si lehni, ať máš navečer sílu," starostlivě se k němu obrátila, pak odešla z pokoje, a když za sebou Ron zavíral dveře, udělal pár posunků, kterýma naznačil, že jeho mamce už z toho 'hrabe'. Harry jen pokrčil ramenem. "Jakmile na schodech utichli vrzavé kroky, Harry zůstal v pokoji sám a začal se rozhlížet. Pak uslyšel chrapot a pohlédl se na obraz, kde si ho zkoumavě prohlížel Phineas Nigellus. "Dobrý krásný den, přeji," pronesl trochu posměšně, což Harryho rozčílilo. Nebylo to poprvé, co s ním Nigellius mluvil posměšně - jako s malým dítětem. Ten si Harryho rozmrzelého pohledu všimnul a pronesl: "Profesor Brumbál se teď vydal na cestu. Vzkazuje ti jen, abys nevycházel z domu." "To není žádná novinka," zamumlal a hodil sebou na postel. Tvářil se co nejvíc lhostejně, ale v duchu byl rád, že se s Brumbálem uvidí. "Tedy, opravdu se divím, proč se tě pořád zastává," kousavě pokračoval Nigellius. "Já s ním tedy rozhodně nesouhlasím, ať jsi, kdo jsi - chovat by ses měl ke svému řediteli slušně." Harry zčervenal. Vzpomněl si, jak mu Brumbál trpělivě vysvětloval celou pravdu a Harry mu začal dělat z ředitelny kůlničku na dříví. Ale neměl si přece ztěžovat na Siriuse. On za to nemohl, že šel do pasti. Šel tam kvůli mně - já jsem za to mohl. Harrymu tíseň ztoupala až do krku. Ano, kdyby se nenechal tak hloupě napálit, mohlo by být všechno jinak. Od souboje na konci školního roku si začal uvědomovat čím dál tím víc, jak moc Sirius v jeho životě znamenal a jak moc mu teď chybí. Teď má každým dnem větší pocit, že může za jeho smrt. Tyto prázdniny byly pro něho nejhorší ze všech. Před třemi roky konečně našel někoho, kdo mu rozumněl a teď, když ho Harry ztratil, neměl z ničeho radost. Ani do Bradavic se tolik netěšil.
    Bylo asi kolem poledne, když Harry nakonec ve svém zadumání znovu pod tíhou únavy, která se zase navracela po vyprchání Snapeova životabudiče, usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama