"Ne, do Bradavic pojedeš už teď, za pár dní," nenechala ho domluvit a netrpělivě pokračovala. "Brumbál si to přeje. Paní Weasleyová navrhovala, že by tě vzali k sobě, ale Brumbál nechtěl." Proč?! Těšil jsem se tam celou tu dobu a nakonec mě tam Brumbál nepustí. "Má k tomu své důvody, Harry," pokračovala rychle paní Figgová, která si všimla, jak moc se nechápavě tváří. "Znáš ho a měl bys mu věřit, protože on se moc nemýlí" To jistě. Harry si vzpomněl, jak mu profesor Brumbál na konci školního roku v jeho pracovně vysvětloval, co ho přimělo k tak velké mýlce, že Harrymu neřekl dřív, jak to doopravdy je s Harryho jizvou. Harry byl na Brumbála pořád rozmrzelý. Potlačil vzteklý úšklebek a mlčky poslouchal dál. "Prý to bude jen na chvíli," pokračovala a neustále pozorovala Harryho upínavým pohledem. "Myslím, že bude chtět v Bradavicích s něčím pomoci." Zakončila, ale Harry se při poslední větě zavrtěl na židli. Stařičká paní Figgová si toho všimla a mírně se pousmála. "Nevím s čím," odtušila, "ale je to asi něco kvůli tvé bezpečnosti," Harryho zklamaného obličeje si nevšímala a po chvilce mlčení pokračovala. "Taky si myslím, že nechce, aby ses dostal do Siriusova domu," šeptla, ale Harry bleskurychle zareagoval: "Cože?" vypískl hlasitě, až paní Figgová nadskočila. "Jak... jak to myslíte?" zakoktal se, ale než cokoli dalšího stačil říct, stará Figgi ho přerušila oním tichým hláskem: "Nevím, co se mezi vámi stalo, Harry," řekla a ve tváři se tak zamračila, že vypadala ještě starší, "ale pan Brumbál je... je teď prostě nějaký pomlklý... dokonce už nemá ani tolik veselých poznámek, a nemyslím, že je to jen z důvodu, protože se Ty-víš-kdo vrátil."
Konečně se odmlčela a nechala překvapeného Harryho, aby si všechno promyslel. Mohlo to být tím rozhovorem na konci roku? Přemýtal si v duchu a vzpomněl si jak se tehdy na Brumbála rozkřiknul a začal rozbíjet jeho věci v pracovně. Cítil, jak se začíná červenat, vždyť měl proč. Profesor Brumbál ho měl vždycky rád - sám mu to přece řekl - a Harry se k němu choval, jako kdyby za všechno mohl. Ale on se přece tvářil klidně. Nic nedával najevo. Stařičký hlas ho znovu vytrhnul z proudu myšlenek: "Tak Harry," odkašlala si, naklonila se k němu blíž a opět zpustila šeptem: "Za tři dny si zbal věci a v sedm hodin se vydej na to dětské hřiště, kam tak rád často chodíš," sykla, "bude tam na tebe čekat někdo z Řádu..." No jistě, někdo. Napadlo Harryho. Když si pro něho někdo přijel minule, pomalu se těch osm kouzelníků nevlezlo do kuchyně. "...řekneš jim heslo ,Fénix, a oni se o tebe už postarají." Řekla a při vyslovení hesla si pro jistotu pomáhala rukama, kdyby ji Harry moc neposlouchal, ten ale naopak bláznivou milovnici koček vnímal celou myslí. "Tak" pokračovala a její hlas už nabýval na síle. "To je všechno."
"Harry jakoby se náhle probudil ze spánku, řekl: "Ale musíte přeci vědět víc, vždyť-" "Jak už jsem řekla, Harry, vím jen tolik, kolik je třeba-" "Ale vždyť musíte vědět o Voldemortovi alespoň něco!" vypískl vztekle. Na paní Figgovou mělo Voldemorovo jméno, které se v pokoji rozlehlo jako ozvěna, úžasný dopad. Téměř se zkácela ze židle a Harry se ji snažil co nejrychleji podepřeít. Trvalo dlouho, než znovu promluvila: "Harry, opakuji ti naposled, že mám své důvody bát se Jeho jména a ty bys měl taky, když vybil celou tvoji rodinu," řekla slabým, ale pevným hlasem a Harry se otřásl vztekem. "Už se o tom nebudeme bavit," smrtelně pobledlá paní Figgová se postavila na roztřesené nohy.
Celý zbytek dne mlčeli. Harryho napadala spousta otázek, na které se chtěl zeptat, ale když viděl, co s ní udělalo Voldemortovo jméno, bál se na ni jen podívat. Paní Figgová vypadala, jako kdyby prožívala poslední chvilky svého života. Co se jen mohlo stát? Co způsobilo takový otřes? Dobře, jeho jméno působí na víc lidí, ale aby se takhle zkácela. Harryho nenapadala žádná myšlenka. Přemýšlel teď, proč musí jet tak předčasně do Bradavic. Když si ale porovnával dům Durslyových a Bradavice, byl rád, že ho konečně odtud odvezou. K večeru se s paní Figgovou rozloučili jako pokaždé a paní Figgová se opět tvářila jako obyčejný mudla. Když byl ale Harry skoro až na příjezdové cestě, jakoby to nevydržela a zavolala: "Buď opatrný Harry!" A zavřela dveře.
Na okamžik pozoroval staré popraskané dveře jejího domu. Čekal, že vyjde ven, zavolá ho zpátky a poví mu něco víc, ale asi po pěti minutách se pomalu rozešel k domu Dursleyových. Zastavil se přede dveřmi a na chvíli se zaposlouchal. Uvnitř se ozýval jen mohutný hlas strýce Vernona, ten však doslova hulákal, takže to bylo dostačující. Harry si povzdechl a vešel dovnitř.
"Takhle zbytečně se nechat srazit, na co jsi myslel?" Strýcův hlas zněl teď ještě strašlivěji. Harryho si nikdo nevšímal - byl rád. Nechtěl se s Dursleyovými dohadovat, hlavně teď, když ani on ani Vernon neměli zrovna nejlepší náladu. I když od příjezdu domů nastal jistý zlom, pořád ještě vznikaly v tomto domě roztržky. Zezačátku to bylo hlavně kvůli sovám, jenomže za celou tu dobu Harrymu přišla jen jedna sova od Lupina, který posílal Harrymu zpět jeho koště. "Přece jsi to měl skoro v kapse a ty si necháš vzít titul od nějkýho hňupa nafoukanýho," rozčiloval se strýc a Harry měl co dělat, aby potlačil záchvat smíchu. Kdyby boxoval se svojí partou a proti prvňákům, stejně jako to dělají tady, v Zobí ulici, tak by ten titul měl. Harry si posměšně odfrkl, ale to bohužel připoutalo pozornost celého osazenstva. Teta Petunie si ho okamžitě začala měřit nenávistným pohledem. "Ech... už je tady," pronesla znechuceně. "No to nám teda ta Figgová moc nepomohla," vyjekl strýc Vernon. "Byla unavená," bránil ji Harry, ale strýc ho nenechal domluvit.
"Nejsem zvědavý na tvoje diagnózy, běž hned do svého pokoje, dneska na tebe nemám náladu," pronesl podrážděně. Za normálních okolností by se Harry se strýcem pustil do hádky, ale teď mu to bylo jedno. Vlastně jediné, co chtěl, bylo jít do svého pokoje a být sám. Mlčky se vydal do schodů a když míjel Dudleyho, který se na něho posměšně šklebil, Harry se na něho jen zazubil od ucha k uchu. Obvykle by se obtloustlý Dudley rozčílil do nepříčetnosti, ale zatím si ještě moc dobře pamatoval loňské prázdniny a napadení mozkomory. Okamžitě smrtelně zblednul a začal pofňukávat. Harrymu to přišlo veselé - k Dudleymu, který teď připomínal spíš obra než člověka, se pláč absolutně nehodil. Bohužel to nepřišlo tolik vesele jeho rodičům, kteří zpozorovali synovu bleskurychlou bělost.
"Ty kluku, že tys mu něco udělal," vyštěkl na ubohého Harryho Vernon a ukazoval při tom na svého syna, který se teď tvářil, jako by ho pohublý, ale od pohledu rovztekaný bratránek přibil na kříž. "Určitě si ho zaklel," zajíkal se zlostí strýc, "určitě ano." "Já jsem mu nic neudělal, víš přece moc dobře, že mimo Bradavice nesmím kouzlit," ohradil se Harry. "Tak na tohle ti neskočíme," strýc zesiloval hlas stále více a povědomně mu začal rudnout obličej - to byla předzvěst blížící se katastrofy. Harry si toho však nevšímal. Celým tělem mu teď procházel vztek. Proč mu prostě nemůžou dát pokoj. "Víme moc dobře, že jsi, uličníku, používal ty tvoje kouzla i loni na ty mramorody," zuřivě zaskřípal zubama a jeho manželka mu dávala za pravdu souhlasným pokyvováním. "Ale to bylo na obranu," dupl si Harry, čímž strýce rozčílil do nepříčetnosti. "To nikdo neví! Do teď jsi nám to nevysvětlil!" "A ani vysvětlovat nebudu!" Zařval a pokračoval s hlasitým dupáním do pokoje. Prásl za sebou dveřmi a skočil na postel. Křikem si trochu ulevil,ale když vztek ustupoval znova pocítil ten zvláštní pocit úzkosti, že se nemá komu vyspovídat. Ron a Hermiona mu už nenapsali vůbec nic a Sirius... Nechtěl nad tím dál přemýšlet. Bylo před půlnocí, když se vracel do svého snu.
Jako každé prázdniny, které Harry trávil u Dursleyových, i teď odpočítával hodiny a minuty, kdy bude moci odjet. Teď je však odpočítával i z jiného důvodu. Nevěděl, co se děje v kouzelnickém světě - co zamýšlí nepřítel - a to ho víc štvalo než děsilo. Byl tedy rád, že se do Bradavic dostane dřív, byl tam jako doma. Vlastně byl rád všude jenom ne v Zobí ulici. Ani ne z důvodů, že by se k němu Dursleyovi chovali nějak strašlivě, protože každým rokem se od něj odtahovali, jakoby měli strach, že by jim mohl něco udělat. Harryho to naopak těšilo, ale neustále ho trýznilo pomyšlení, že neví nic a Voldemort ho přitom určitě shání. A teď, když může konečně odjet, může se alespoň dostat mezi své přátele, kteří mu určitě řeknou, co se děje. Kdyby mi alespoň dali vědět dopisem. I když Harry věděl, že by jejich sovy s dopisy mohli odchytnout, měli mu alespoň napsat, jak se jim vede. Moc dobře si pamatoval, jak mu všichni psali, ať je na sebe opatrný . Mělo to mít povzbuzující a uklidňující účinek, ale Harryho to vždycky strašně rozčílilo. "Co bych teď dal za jeden takový dopis," zamumlal. Za celou tu dobu napsal Hermioně i Ronovi alespoň čtyři dopisy a ani jeden z nich mu neodepsal. Harry to vzdal. Kdybych napsal Siriusovi, určitě by mi odpověděl. Jeho radost z cesty do Bradavic se pomalu začala vytrácet. Třeba se k nim Hedvika nedostala. Ne, to by mi dala najevo. A k tomu, ještě se nestalo, že by někoho nenašla, i když neznala adresu, vždycky našla osobu, které jsem něco psal. Třeba se sem nedostaly jejich sovy. Jakkoli si Harry namlouval myšlenku, že mu jeho přátelé nepíší, protože mají svých starostí dost, nemohl sám sebe přesvědčit. Já přece musím vědět, co se děje, vztekal se v duchu. Přece bych jim mohl pomáhat. Mám právo znát nejnovější zprávy.
Poslední dny trávil procházkami. Za paní Figgovou už nešel - nechtěl jí nějak rozrušit. Každý večer poslouchal zprávy za hlasitého nesouhlasu tety i strýce. Nikdo z nich se však už nesnažil Harryho od televize vyhnat a ten jejich brblání a urážky nebral vůbec na vědomí, každá nápadná zpráva za to stála. Za to byl Harry svým přátelům velice vděčný. Teď poslouchal pohoršeně se tvářícího reportéra, který až přespříliš barvitě popisoval, jak nějaký chlapík vyvraždil svoji rodinu - ne to není On, ten už svoji zbývající rodinu vyvraždil dávno. Harryho zamrazilo; jak někdo může zabíjet. Jak vůbec může zabýt své příbuzné. Bezmyšlenkovitě v televizi pozoroval veselého chlapíka s dlouhými hnědými vousy, který držel na vodítku malou stepující opici. "Zvláštní upozornění." Náhle zpozorněl.
"Včera večer se, asi dvě míle od Londýna, našlo tělo neznámého muže. Měl na sobě zvláštní tmaví dlouhý plášť... " Harrymu se zatmělo před očima. To je určitě ono. Nedaleko Londýna. Začala se mu točit hlava a zalil ho studený pot. Tak přece jen Voldemort na nic nečeká. Už to vypuklo. "...kdyby někdo znal neznámého, prosím, dejte nám vědět," při těch slovech se zobrazila fotka člověka, který Harrymu nebyl nijak povědomí, ale přece jen usoudil, že vypadá přesně jako někdo z kouzelnického světa.
Vyskočil ze židle a teta se strýcem nadskočili leknutím. Neposlouchal jejich nadávky a vyběhl ven. Neměl ponětí, kam vlastně běží. V hlavě mu přeskakovaly myšlenky a on se je poněkud zmateně snažil poskládat. Najednou si uvědomil, že ho nohy nesou k dětskému hřišti, na kterém hodně často pobýval většinou až dlouho do večera. Hlavou mu probíhaly různé myšlenky. Voldemort opět započal své vraždění a já tu tvrdnu. Zamračil se a zkřivil obličej do hlubokého zamyšlení. Topil se ve svých myšlenkách až do doby, kdy se na celou ulici i předměty všude kolem začínala pomalu snášet tma a Harry si v ten okamžik uvědomil, že už nevidí ani na vlastní ruce. Vlastně se chystal zpátky, když uslyšel žalostný křik a prosby. Z ulice za ním vycházel Dudley a jeho parta. Občas tudy procházeli, ale tentokrát se tomu prapodivnému klukovi, který se stále zdržuje v Polepšovně svatého Bruta pro nenapravidelné nezletilé provinilce, pokaždé vyhýbali a Harryho zajímalo, jak je Dudley přesvědčil, aby ho nechali napokoji.
Z ulice vyběhl malý kluk, nemohlo mu být víc než osm, a za ním se hnali tři hromotluci včele z tetiččiným milovaným synáčkem Dudleym. "Prosím vás, nechte mě na pokoji!" Žadonil hoch, "já jsem vám přece nic neudělal." To už ho ale Dudley držel za rukáv trička a podrazil mu nohy. Hoch se zkácel k zemi a jeho bolestný výkřik se ztratil v odporném chechotu zbylých ničemů. Harryho se zmocnila obrovská zlost. Jak si může takhle dovolovat na mnohem mladší! "Hej, Dudley, dejte mu pokoj!" Vybuchnul a vyskočil vpřed. Cítil, jak mu v žilách proudí nenávist. Všechna beznaděj, křivdy na něm spáchané, dokonce i ten zvláštní pocit úzkosti, který ho všude doprovázel a nedal mu pokoj - to všechno se mu teď vlilo do hlavy a změnilo se to v jednu obrovskou zlobu, kterou si chystal vybít na těch lotrech.
"Nebo co?" pronesl provokativním protáhlým tónem Piers a začal se pisklavě smát s ostatními. Jenomže Dudley smrtelně zbledl. Harryho to potěšilo. Moc dobře věděl, že z něho má jeho bratránek strach a tím, co prožil loni se jeho respekt ještě zvětšil, ale zároveň se nemohl před svojí partou sám shodit. Vypadal, že neví, co má říct a to ho neuvěřitelně povzbudilo. "N-nech toho, H-Harry," snažil se o výhružný hlas, ale ten mu selhal. Ostatní na něho zmateně pohlédli. "Hej! A proč bychom si nemohli zašpásovat tadyhle s ukňouraným bratránkem, vazoune?" Spustil potěšeně Malcom, ale to Dudleymu viditelně náladu nepozvedlo. Za to Harry se začal usmívat. "Hej, tak proč ne, ty vazoune?" Spustil ironicky. "NESMÍŠ!" Vyštěkl poskakujícím hlasem a ostatní na něho vyvalili udivené pohledy. "Tady nesmíš..." odmlčel se. Nevěděl, jak má Harrymu vysvětlit, co nesmí, kdyby to čistě náhodou nepochopil. "Vím to, pořád ještě jsi nezletilý." Vypadal, že každým okamžikem omdlí. "Ale copak nesmím, vazounku, vazánečku?" Harry se viditelně bavil a Dudley na něho prostě nemohl. "Hej, to si necháš jen tak líbit?" vyštěkl na něho zlobně Piers. "Co to s tebou je, Dude?" přidal se Gordon. "Já - mě - nic," nemohl ze sebe vydat ani hlásku. "Jo, co to z tebou je?" Harry byl vzteky bez sebe. V duchu se modlil, aby se Dudley neudržel a vyletěl. Potřeboval si ulevit, podíval se na malého chlapce, který z něho nespustil oči plné díků - to mu sebralo veškerou kontrolu. Vytáhl si z kalhot hůlku a namířil ji na Dudleyho, který se okamžitě zkácel na zem a začal brečet. "Už ne, už ne - Harry prosím."
"Co to, prosím tě, děláš?" Piers byl viditelně Dudleyho chováním vyděšený. "Vždyť na tebe mává nějakým klackem a ty se tu takhle složíš." Odfrkl si posměšně. "To nemá cenu, padáme. Dudley - jseš osel!" pronesl vůdcovsky, otočil se na podpadku a kráčel pryč. Malcom s Gordonem se začali pobaveně smát a vyšli za jejich novým vůdcem. Kluk, který teď Harryho pozoroval s ještě větším obdivem ze sebe vykoktal jen tiché poděkování a s viditelnou bázní, kterou si u něho dnes Harry dobil složením Dudleyho, utíkal domů.
Harry byl trochu zklamaný. Myslel, že se mu podaří Dudleyho vyprovokovat k bitce, ale pak jako by se probral a uvědomil si, jaké by to mohlo mít následky. Tentokrát by ho z přísných pohledů disciplinární komise nevysekal ani Brumbál. Za chvíli mu ale bude šesnáct a on už bude plnoletý a to ho těšilo. Může opustit dům Dursleyových navždy. Bohužel nemá kam jít. Dudley stále ještě ležel na zemi a fňukal. Harrymu to najednou přišlo líto, začal se stydět. Bít se s mudlou, to je asi tak odvážné, jako když spráskáš malého prvňáka. "No tak, Dudley, vstávej," promluvil na něho přátelsky, když se konečně uklidnil. "D-dej m-mi p-pokoj," spustil Dudley a začal se sbírat ze země. "J-já t-to ř-řeknu d-doma." Jak tam tak byl, vypadal jako přerostlé děcko. "Opravdu?" sykl Harry, "a o co, že ne." Přísně se na něho podíval, ale bratranec mlčel. Harry mu pomohl na nohy a bez jediného slova šli pomalu vedle sebe domů. "Nepoužil bys tu věc," vyrazil ze sebe najednou Dudley, jako by se chtěl ujistit, že nebyl v ohrožení života. "Ne," přiznal se, ale doopravdy sám nevěděl, co by udělal, kdyby se na něho ta banda vrhnula. "Proč jsi to vlastně udělal?" Dudley si hlasitě oddychnul viditelně uspokojen touto odpovědí. O těchto prázdninách to bylo poprvé, co se spolu bavili jen tak o samotě. "Nebylo to fér, Dudley," trpělivě a pomalu mu vysvětloval. "Přesila čtyř přerostlých šesťáků na jednoho malého prvňáka je zbabělost." Pronesl a koutkem oka zpozoroval, jak si ho bratranec podrážděně prohlíží. "Týýýý..." zavrčel Dudley, ale Harry se na něho jen zazubil. "Ano, co je Dudleyku-dudlíku?" pronesl klidně a když se na něho Dudley začal sápat, pokračoval, "pamatuješ si to tady?" Jako kdyby mávl svojí hůlkou a uvalil na něho kletbu, Dudley okamžitě zbledl. Bylo ale nanejvíš jasné, co ho tolik rozrušilo - stáli teď kousek od domu - přesně na tom místě, kde je loni napadli mozkomorové. Harry se na něho pousmál, ale ten bez jakéhokoliv slova vyrazil prudce vpřed k domu. Pořád ještě si moc dobře pamatoval. "Aby ne, na takovou noc se zapomenout nedá," zamumlal si pro sebe Harry a vydal se za ním volnějším krokem. Bez problémů prošel kuchyní, kde se na něho nikdo z Dursleyových ani nepodíval. Harry si všiml, že Dudley si ho koutkem oka zkoumavě prohlíží. Neřekne nic. Šel pomalu po schodech. A i kdyby, tak co...
Už byl poslední den před odjezdem a tak si zatím balil věci do kufru, vyčistil Hedvičinu klec a přidal ji na hromadu k posteli, aby byl připraven. Nakonec si vzal svůj Kulový blesk, který mu poslal Lupin hned dva dny poté, co dorazili k Dursleyovým. Prý mu ho dal Brumbál, kdyby se Harrymu hodilo. To byla jediná jeho pošta za tři dlouhé týdny - pokud se ovšem vrácení koštěte může brát jako pošta. Lupin totiž Harrymu nenapsal nic jiného. Harry si koště chvíli prohlížel. Chtělo se mu strašně proletět. Tam nahoře by určitě přišel na jiné myšlenky. Famfrpál je snad jediná věc, která ho přiměje nemyslet na tuto dobu a zapomenout na všechny starosti, když se žene za zlatonkou a vítr mu šlehá do tváře.
Vyhlédl z okna; byl už večer a na ulici už nikdo neprocházel. Nechtěl, aby ho někdo z Dursleyových záhlédl - teta Petunie i strýc Vernon by nepřežili, kdyby Harryho někdo spatřil a oni by pak zvědavce museli ujišťovat, že to jejich nevděčný a nenapravitelně zkažený synovec nebyl. Jistě, že by to nebylo jednoduché, protože na Harryho by toto obvinění pasovalo akorát na míru, jak se domnívali sousedé. Viděli v něm totiž nebezpečného kriminálníka přesně takového, jakého jim popisovali oba Dursleyovi, kteří si tímto u ostatních obyvatel Zobí ulice vydobili pověst nadmíru srdečných dobráků, snášejících tak prohnilého a nenapravitelného hocha, jako byl Harry. Ten se nakonec přesvědčil, že je ulice opravdu prázdná a otevřel si tedy okno, sedl si na koště a vyletěl do teplé noci.
Okamžitě vyletěl co nejvíš, aby ho žádný mudla neviděl a rozletěl se směrem ke Kvikálkovskému lesu - asi míli vzdálenému - kde stála jen jedna stará rozbouraná bouda, ve které nikdo už dávno nežil. Nikdo z obyvatelů tak daleko tímto směrem nechodil, takže tu byla jen malá pravděpodobnost, že by ho někdo spatřil. Harry letěl, co nejrychleji mohl. Vítr, který na něj dorážel, způsobil, že mu zalehlo v uších, byl ale spokojený. Poprvé po dlouhé době se cítil dobře. Všechny jeho myšlenky nechal s tím starostlivým klukem u okna domu číslo 4. Dokonce i tu tíživou úzkost nechal někde viset.
Když doletěl na místo, asi půl hodiny kroužil nad lesem, dělal úhybné manévry a kličkoval vzduchem jako kdyby měl před sebou protivníky ve famfrpálu a stále úspěšně manévroval před potlouky. Náhle se z té obrovské rychlosti zastavil, zakroužil jako nějaký dravý pták a střemhlav se řítil dolů, kde viděl zlatonku. Těsně nad zemí stáhl koště zpět a letěl jen malý kousek nad zemí - podobně jako na svém prvním zápase v prvním ročníku. Mám! Zajásal v duchu.
Bylo jen chvíli před půlnocí a Harry už začínal být promrzlý. Zrovna se chystal domů; kdyby teta se strýcem zjistili, že je pryč, měl by zle. Nejvíc se ale obával, že by mu mohli vzít koště, kdyby zjistili, že se byl proletět... Chtěl naposledy zakroužit, když nad ním přeletěl obrovský černý stín. Harry stihl strhnout koště níž, jinak by ho stín srazil. Náhle se mu do břicha dostal zase ten nepříjemný tísnivý pocit, který ho pronásledoval poprvé už od doby, kdy viděl znovuposvstání Voldemorta a smrt Cedrika. Úzkost ho nikdy neopouštěla a po smrti Siriuse se dokonce ještě zesílila. Bral si ji všude s sebou a teď když ji nechal dole na zemi, ten stín ji do něj opět vnesl. Nastala obrovská honička. Chlad, který záhadného tvora doprovázel, mu byl neustále v patách a Harry se snažil co nejlépe uhýbat jeho obrovským tlapám s drápy, které se ho snažily srazit.
Pak se po Harrym ohnal znova a Harry ucítil ostrou bolest v levé paži. Když otočil hlavou, zjistil, že mu ve skrvaveném rameni trčí ostrý dráp. Ucuknul se a dráp mu z ramene zase vyjel. Harry zavyl bolestí a zapotácel se na koštěti. Když se ohlédl, obraz, který viděl, mu vyrazil dech. Za ním se vznášelo obrovská stvoření. Bylo černé s drsnou srstí, obrovskými křídly rozráželo vzduch a jeho ocas byl posetý velkými ostny podobné dračím. Na dlouhém tlustém krku měl posazenou obrovskou vlčí hlavu s velikým, jakoby nosorožčím rohem mezi očima.
Obrovitý tvor, který se stočil přesně naproti Harryho - si ho prohlížel svýma pronikavýma ohnivýma očima. Harry si zatím bestii jen bezmyšlenkovitě prohlížel. V hlavě měl prázdno. Zatímco čekal, co se bude dít, uvědomil si, že se třese po celém těle. Náhle uslyšel jeho burácivý řev. Krev mu tuhla v žilách, když se tvorovi ohnivě a nenávistně zablísklo v očích a vyrazil proti němu. Ten ale útok čekal, bleskurychle stočil koště a začal spirálovitě kroužit dolů. Ten křik... byl tak hlasitý, že to někdo musel slyšet. Určitě to museli slyšet. Ale kdo by přišel... jsou tu jen mudlové. Ne, hlavně ať nechodí, pomyslel si. Moc dobře si ještě pamatoval, jaké měli s Ronem problémy, když je viděli někteří mudlové letět nad Londýnem ukradeným létajícím autem pana Weasleyho. A paní Figgová,... ne, ta mi taky nepomůže... neumí kouzlit... nemohla mi pomoct ani loni, když nás s Dudlyem napadli mozkomorové. Harry najednou pocítil, jak se v něm zvedá nějaká síla. Jsem tu sám a nikdo by mi nepomohl, pomyslel si. Moc dobře věděl, že zvládl horší situace. Jen měl někde v povědomí nepříjemný pocit - podobný, jako v tom snu. Vždyť mu pokaždé někdo pomáhal.
Opět uslyšel ten hrozivý křik a otočil se. Okamžitě si vyndal hůlku, kterou měl za pasem, a namířil jí proti obrovské vlčí hlavě, která cenila obrovské bělavé zuby. "Expelliarmus!" Vykřikl tak pevným hlasem až překvapil sám sebe. Zasáhl jeho křídlo a tím dostal náskok, aby si mohl promyslet další krok. Příšera se v letu zakymácela a na okamžik uhnula z dráhy, ale za chvíli už mu byla zase v patách. Harry zamířil mezi stromy dole u lesa. Tvor už mu dýchal na záda a když se Harry blížil k prvnímu stromu, zakymácel se pod proudem vzduchu, který rozvířila teď vzteky supící bestie a vřítil se neovladatelně do lesa. Harry narazil do staré osamocené chaty a proletěl skrz její tlející prkna dovnitř. Když se postavil opět na nohy, zjistil, že jeho koště je rozlámané na třísky. Mezitím se však obluda snesla na zem a strkala svoji vlčí hlavu mezi stromy. Harry vyběhl z domku a všimnul si ležícího kmene stromu těsně od zuřivého tvora. "Wingardium leviosa!" zařval a kmen se vznesl do výše - Harry zamával hůlkou nad soptící hlavou a spustil na ni strom. Slyšel dunivé bolestné zakvičení. Tvor vyletěl ven z lesa a začal zuřivě sýpat. Harry se rozběhl za ním. "Orbilium plannia!" Zvolal a z jeho hůlky vyšlehl oheň a stvůra se začala zmítat bolestí. Harry si zacpal uši před jeho nepříjemně pisklavým křikem, který mu drásal uši. Pozoroval zmítající se bestii, která hořela a zpírala se v mrákotách. I přestože kolem dokola byla naprostá tma, ostré světlo zaplavilo celé prostranství u Kvikálkovského lesa a vypadalo to, že se zde jistojistě již za malý okamžik nahromadí spousta mudlů. Bylo třeba, aby se okamžitě vytratil.