Teta Petunie
Byla klidná teplá noc, všichni obyvatelé Kvikálkova v Zobí ulici spali klidným spánkem znaveni horkými dny. Jediný, kdo nespal klidně, byl kluk v domě číslo 4. Do nočního klidu se ozývaly jeho prosby a vzlyky. Už od doby, kdy se Harry vrátil ze Školy čar a kouzel v Bradavicích, se mu noc co noc zdál stejný sen, který ho ubíjel. Je tomu už 6 let, kdy tuto školu poprvé navštívil a hned zpočátku zabránit Voldemortovi, aby znovu povstal. Přes všechnu Harryho snahu se mu však před dvěma roky podařilo zjískat tělo i svoji moc; od té doby Harry cítil, jak kolem sebe shromažďuje síly, kterými by opět zavedl v kouzelnickém světe strach z jeho jména a pokoru všeho živého. Důvodem toho, že Harry věděl, co Pán zla zrovna dělá byla jeho jizva, kterou měl vyřezanou na čele už svého prvního roku. Zavinil ji stejný čaroděj, který měl na svědomí smrt jeho rodičů - Voldemort. Ten přecenil jednoduché kouzlo, kterým bylo jednoroční dítě chráněno a tím se jeho moc obrátila proti němu, když zabil Harryho rodiče a kletba Adava kedavra hocha nezabila, Pán zla na téměř čtrnáct let upadnul do zapomnění. Harryho jméno se proslavilo po celém kouzelnickém světě a nebylo jediného kouzelníka, který by jej nepoznal. Většina z nich k němu vzhlížela, ale našli se i tací, kterým ten obyčejný kluk zmařil všechno - byli to Voldemortovi přívrženci.
Harry po celou tu dobu vyrůstal u svého strýce a tety - byli to jeho jediní příbuzní, ale zároveň mudlové (ti, co neumějí čarovat) toho nejhoršího typu. Celou dobu svému synovci, který vyrůstal v domněnce, že existuje jen svět, ve kterém právě je, zabraňovali podnikat cokoli divného. Nechtěli, aby se do kouzelnického světa vrátil, ale přece jen nadešel čas...
I když se neobjevily žádné zprávy o tom, co Voldemort právě dělá, bylo jasné, že nemarní čas a něco chystá. Harry to dobře věděl. Cítil jeho pocity a nijak ho nepotěšilo, že v poslední době se Pán zla hlavně radoval. Nebyly to ale jen Voldemortovi činy, které ho budily ze spaní.
Každou noc se ve svých snech dostával na Ministerstvo kouzel do posledního patra oboru záhad a stál v místnosti, kde byla velká opona se závěsem. Každou noc se zde opět odehrával boj mezi smrtijedy a bystrozory. Viděl vyděšeného Nevilla, rozbitou věštbu, kterou nikdo přes hluk volajících kouzel nezaslechl. Sponzoroval i Moodyho, Kyngsleyho, Lupina, Tonksovou a další bystrozory, kteří se snažili pomocníky zla zneškodnit a byl tam také Sirius, (Harryho kmotr, který byl křivě obviněný z vraždy, jenž nespáchal) který se postavil Belatrix. Harry sledoval, jak jeho kmotr raněný padá za clonu. Opakuje se to pořád dokola a on se nemůže pohnout. Je jako zkamenělý, přirostlý k zemi. "Né, Siriusi, Siriusi, vrať se! Potřebuju tě! Siriusi. Kde je? Proč nevychází? Lupine? Co se s ním stalo? To ona, ona za to může! Může za jeho smrt! Zabiju ji! Zabiju!" Harry se za Belatrix rozběhl, ale najednou se mu zablýsklo před očima a obklopilo ho ostré světlo, které zřejmě zaplavilo celou místnost. Bylo to zvláštní, nikdy se ve svém snu tak daleko nedostal. Na okamžik měl dojem, že mu světlo probíjí až do hlavy, pak ale konečně ustalo a Harry se ocitl v tmavé místnosti. Vypadala podobně, jako síň, ve které se s Brumbálovou pomocí snažil ospravedlnit před disciplinární komisí, když jako nezletilý použil kouzlo proti mozkomorům, kteří ho a jeho bratránka Dudleyho, napadli. Vpředu místnosti stál ale jen dlouhý stůl a za ním... seděla tmavá postava schovaná ve stínu.
Harry věděl před kým stojí a strnul. Okamžitě se chtěl chopit hůlky, ale nikde ji neměl. Jak je to možné, vždycky ji mám u sebe. Jizva ho začala nesnesitelně pálit. Tak silně, že se začal svíjet bolestí. Čekal už jenom smrt…..čekal, že se mu hlava každou chvílí rozskočí.
Celý se chvěl, ale zároveň cítil, jak je rozpálený. Snad bolestí, možná i vztekem, že stojí před vrahem, který může za všechnu jeho bolest. Voldemort zabil jeho rodiče, když byl Harry malý. A před dvěma roky, když se opět dostal k moci, zabil jeho spolužáka Cedrika Diggoriho. Nebyl to ani strach, co k Voldemortovi cítil, byl to hlavně vztek. Jeho vinou zemřel Sirius. Kdyby Harryho pomocí nitrozpytu nepřesvědčil, že drží Siriuse.... že ho chce zabít, Harry by se na Ministerstvo nevydal. Sirius mu neuvěřitelně chyběl. Kdo jiný mu radil? Kdo jiný ho chránil? Kdo jiný ho měl tak bezmezně rád, že i přesto, že byl hledaný pro zločin, který nespáchal, vydal se za Harrym do Bradavic, aby ho viděl, utěšil ho a dal mu najevo, že je na světě někdo, kdo ho má rád. Ne,.... ani Ron ani Harmiona, i když byli jeho nejlepšími kamarády hned od začátku, nemohli Siriuse nahradit - on mu totiž rozuměl, moc dobře věděl, jaké to je být sám, bez rodiny. A kvůli tomu, že se Harry takhle nechal nachytat, Sirius musel zemřít.
"Tak se opět setkáváme Harry," promluvil na něho ten chladný odporný hlas - byla z něj cítit smrt. I když jej Harry znal moc dobře, zachvěl se. Jen mě zabij, do toho, posluž si. Půjdu za Siriusem, chci mu to vysvětlit, chci si s ním promluvit o všem, co jsem nestihl. Ozvala se palčivá bolest jizvy. "Už jsem se začínal bát, že se ti něco stalo," šílený sípavý smích zaduněl místností jako ozvěna a byl ještě hrozivější , "připravil bych se o to potěšení vlastnoručně tě zabít. Ostatní si začínají myslet, že je v tobě nějaká síla, kterou nemohu já, největší a nejobávanější kouzelník na světě, zlomit. Hm..." ,zavrčel", "tvé neuvěřitelné štěstí mi zkazilo plány - pravda. Přiznávám také svoji vinu, když jsem podcenil starodávné kouzlo tvé matky, které tě chránilo. Byl zničen Kámen mudrců, který by mi vrátil moc, můj deník, kterým bych získal zpět tělo a .... ano.... i tehdy - na hřbitově jsi mi dokázal uniknout. Všichni tě obdivují, jsi v jejich očích velký kouzelník", místností opět zaduněl jeho zlomyslný smích, "ale to skončí. Jakmile tě zabiju, ostatní pochopí, že jsi byl jen ubožák. Copak nevidíš, jak lidé kolem tebe umírají? Jak Brumbál, tvůj ochránce, se snaží hájit tvoje chyby, kterými ostatní trpí? Jsi stejný jako já, proč bychom měli stát na opačných koncích?"
"Ne... já nechci... nikdy s tebou nebudu... jsi vrah... vrah mých rodičů... vrah Siriuse... raději smrt!" - Nemohl nic dělat. Jazyk mu uvázl někde hluboko v krku. "NE! NIKDY!" Sám byl překvapený, jak to z něho vypadlo. Konečně to vyslovil.
Náhle ale pocítil strašlivou bolest v břiše. Tak silnou, až padl na kolena. Mezitím se Voldemort postavil a zasípal: "Ani jsem nedoufal, že bych tě mohl přesvědčit. Jsi stejný, jako tvůj otec. Máš tu tvoji hrdost a jsi tak neuvěřitelně čestný. Tak strašlivě hloupý, že bys raději zemřel. Víš vlastně, jaká je smrt, Harry? Jak vypadá?", další vlna bolesti Harrymu přerušila všechny myšlenky. Nebyl ani schopen myslet, "Jistěže ne. Ale neměj obavy, Harry, brzy ji poznáš, brzy..." Harry už ani neposlouchal. Neslyšel hlasitý sípavý smích, cítil jen bolest. "Harry! Harry, tady jsem!"
Ten hlas, tak známý. "Siriusi! Ty žiješ! Jsi tu? Brumbál říkal, že jsi mrtvý!" Harry okamžitě ožil a podíval se na místo, kde předtím stál Voldemort, který najednou zmizel. Ano...byl tam. Ale něco na něm bylo zvláštního, něco bylo jiné. Už neměl na tváři ten tolik povzbuzující úsměv plný srozumění. "Žiju, ale né tvým přičiněním!" vykřikl tak tvrdým nepřístupným hlasem, že sebou Harry trhnul. "Jak si mě tam mohl nechat, Harry? Jak si mě mohl nalákat do té pasti a nechat mě zabít? Nejsi jako tvůj otec, NEJSI!" "Ale Siriusi....já...já jsem ti chtěl přijít na pomoc....já chtěl, ale Lupin -" "LUPIN? To je ten, kterému dáváš svoji vinu? Tvůj otec byl přítel, ale ty jsi zrůda, jsi vrah. Máš víc z Voldemorda než ze tvých rodičů. Jsi nebezpečný, sobě i svému okolí!" "Já ne! Věř mi Siriusi... Lupin... Lupin mě zadržel... tvrdil, že... ž-že už ti n-nemůžu pomoci!" Harry už nemohl dál. Po tváři mu začaly téct slzy. Ani se jim nebránil Teď teprve chtěl doopravdy zemřít. I když byl celý rozpálený a jeho jizva byla v jednom ohni. Slzy ho pálily do tváře, ale on si ničeho nevšímal; necítil žádnou bolest - bylo v něm prázdno. Díval se jen na Siriusův nevraživý a nenávistný pohled, který ho spaloval nejvíc. Nikdy v životě takhle Siriuse neviděl. "Siriusi, já....já jsem tě chtěl zachránit. Myslel.... myslel jsem-" "TY LŽEŠ!" přerušil ho ostrý hlas. "Nechal si mě napospas smrti, stejně jako tehdy Cedrika!"
Harry nemohl ani vydechnout, hlas se mu zasekl a nemohl nic dělat. Jen němě zíral na Cedrika, který se najednou objevil v místě, kde byl předtím Sirius. Jeho oči se do Harryho krvežíznivě vpíjely a blýskaly se nenávistí. Harry se na něho jen nevěřícně mlčky díval a snažil se potlačit tupou bolest v břiše. Jeho jizva ho pálila pořád stejně, ale tomu Harry nevěnoval pozornost, byl na tuto bolest zvyklý. Co se děje? Jak to že se tu objevil Cedrik... a předtím... Sirius. Možná se mi teď zjevují mrtví. Ale proč by tu potom byl i Voldemort? "CEDRIKU!" vykřikl jedním dechem a pak se skoro zapomněl nadechnout. Bál se, že by se Cedrik někam vypařil. "C-Cedriku, t-ty... ale jak to. Já... já jsem.... viděl jsem tě přeci, jak... viděl jsem tě zemřít - ." Harry už nemohl dál. Podlomila se mu kolena a hlas ho zradil. "Byl bys rád, co?" zasýpal Cedrik s takovou nenávistí, až se Harry leknul. Už neměl sílu; byl slabý. Jakoby znovu začal vnímat bolest, ale dvakrát tolik. Jeho hlas se mu zlomil a v hlavě měl prázdno. Jen se mlčky díval na znovuzrozeného Cedrika a čekal. "Měl jsem to vědět. Mělo mě napadnout, že pro to, abys získal pohár, uděláš cokoli. I kdybys mě měl zabít." "NE!" do Harryho vjela nová síla a postavil se opět na nohy. "TO NENÍ PRAVDA A TY TO VÍŠ MOC DOBŘE." Krev v celém těle se mu začala vařit. Nevěděl proč, ale najednou cítil k Cedrikovi neuvěřitelný vztek. To všechno, co se snažil pro něho udělat - aby ho zachránil a potom, aby odnesl jeho tělo zpět do Bradavic - to všechno mu teď vytýká. Zmocnila se ho obrovská vlna vzteku z nepochopení. Snažil jsem se, opravdu jsem se moc snažil. Nic víc s tím udělat nešlo - neustále se mu honilo v hlavě. "Víš, že jsme na pohár vztáhly ruce společně. Nemohl jsem za to, nevěděl jsem, že pohár byl přenášedlo. A ty, ty jsi mě přeci potom prosil, abych tvoje tělo donesl rodičům. Věděl si, že jsem za to nemohl."
Harrymu vytryskly znovu slzy. Chtěl se podívat na Cedrika, ale už tam nebyl. Stál tam opět Voldemort, který proti němu obrátil hůlku a bleskurychle zvolal: "AVADA KEDAVRA!" To byl jeho konec.
Najednou se zablýsklo a Harry se objevil ve svém pokoji. Uvědomil si, že se na něho lepí zpocené tričko. Skláněla se nad ním vyhublá postava tety Petunie. Harry nadskočil. Cítil, jak ho teta křečovitě drží za ruku a v jejím kostnatém obličeji je ještě pobledlejší než obvykle. "Teto Petunie," sykl tiše. "To nic Harry, něco se ti zdálo. Všechno v pořádku?" Harry tomu nerozuměl. Nikdy v životě se nestalo, že by se k němu někdo z Dursleyových choval tak ohleduplně a že by na něho mluvili s takovým soucitem, jako právě teď jeho teta, která mu právě připomněla, že je vlastně sestrou Harryho maminky Lily. "J-Já jsem.... jsem v pořádku.," vykoktal, "jen bych chtěl vědět.... co se vlastně děje?"
"Co se vlastně děje?" Její hlas se náhle změnil. Opět nasadila svůj nepřístupný a opovržlivý obličej a stáhla rty, až z nich byla vidět jen úzká čárečka. Takto Harry tetu znal. Jen na chvíli se mu zdálo, že v ní bylo něco mateřského. Nějaký kladný cit, který by ke svému synovci opravdu cítila - aby mu dokázala, že ho má přeci jen ráda. "No to je úžasné!" zavrčela "Pán si tu sebou spokojeně hází a huláká a my se tu nemůžeme ani pořádně vyspat. VZBUDÍŠ CELÝ DŮM! TO SE TU DĚJE!" Stiskla Harrymu ruku tak křečovitě, až se zajíkl. "Člověk se začíná bát, že se tě tu někdo snaží zabít, a když se mu tě podaří vzbudit, mladý pán se mě zeptá, co se vlastně děje!" Teta ztlumila hlas. Snad se bála, aby se strýc Vernon nevzbudil a nenašel ji u Harryho v pokoji, protože od té doby, co se Harry vrátil z Bradavic, se s ním nikdo z Dursleyových nebavil už jenom kvůli Lupinovi a Moodymu, kteří se do strýčka Vernona hned na nádraží pustili. Harrymu to ale nijak nevadilo. Nějak neměl chuť se s nikým vybavovat a po výhružkách, ke kterým na nádraží došlo, se dokonce Dursleyovi natolik uklidnili, že teď došlo i k několika změnám. Nejzásadnější byly asi ty, že se Harry mohl dívat na zprávy v televizi a dostával i lepší večeře, které předtím tvořil jen salát nebo brokolice.
"Varuju tě naposledy, jestli vzbudíš našeho Dudlánka, tak si mě nepřej!" sykla na něj. "Určitě to děláš naschvál. Víš moc dobře, že se zítra náš synáček utká ve finálním zápase s o pět let starším boxerem. Bude obhajovat titul," rozplývala se, jako by pomalu pro chloubu nad jejím dokonalým Dadlíčkem zapomněla, s kým se baví. Harry potlačil svůj úšklebek. Je sice pravda, že je jeho bratránek opravdu dobrým boxerem, ale taky stejně dobře věděl, jakým způsobem se jeho starostliví rodiče postarají o jeho výhru - a stačí k tomu jen něco málo výhružek a malý balíček peněz, vlastně to vědí úplně všichni, v celé Zobí ulici. "Takže, bych ti vřele doporučovala, abys spal jako každý normální člověk, i když ty normální nejsi," odfrkla pohrdavým hlasem, který používala vždy, když mluvila o Harrym a jeho přátelích, "a než abys rušil ostatní, tak radši nespi vůbec. Prostě buď ticho, ty kluku nevděčná," teta se náhle probrala ze svého rozplývání. "Zajímalo by mě, co je s těmi tvými divnými přáteli, kterých tolik máš. Už aby si tě odvezli, když jim na tobě tolik záleží."
Harry uhnul jejímu zlostnému pohledu. Nerad si to připouštěl, ale začínal mít pocit, že se s ním opravdu chtějí co nejméně stýkat, když je tu teď lord Voldemort. Vzpomněl si na rozhovor pana Weasleyho s ostatními v nemocnici svatého Munga. Harryho tenkrát strašně rozhodilo, když zaslechl ultradlouhýma ušima - novým vynálezem George a Freda - jak Pošuk Moody poznamenal, že na tom Potterovic klukovi je něco divného. Harry se snažil na to teď nemyslet. Ale proč by mi jinak za celé tři týdny, co tu jsem, neposlal ani Ron ani Hermiona žádnou sovu? "Na nádraží měli přece tolik starostí o tvoje pohodlí. Snad na tebe nezapomněli, co?" uchechtla se škodolibě. "Ani bych se nedivila, kdyby tě prostě nechali na pokoji. Kdo by chtěl být s někým, jako jsi ty," ulevila si.
Nic dalšího už nestihla říct, protože Harry, který začal kypět vztekem, vybuchl: "Mé přátele nech laskavě na pokoji! Vím, že mají moc práce. Určitě se ještě ozvou." Tuto odpověď, týkající se Rona a Hermiony však pronesl tišeji, což vynutilo tetě Petúnii na tváři široký úsměv i přes vyděšený pohled, který zajistila Harryho nepříčetnost. "Je mi jedno, co Dudley zítra dělá," nevšímal si jí Harry a pokračoval, "je mi úplně jedno, že ani nevidíte, jak za vašimi zády mlátí mladší kluky a krátkou chvíli si krátí vybíjení oken! JE MI TO JEDNO!"
Teď konečně zamlkl a čekal, až se teta Petunie, která vypadala bělejší víc, než kdy jindy, rozkřikne po celém domě. Bylo mu jedno, že ho zřejmě za tuto strašlivou opovážlivost čeká přestěhování se znovu do přístěnku pod schody a dva týdny bez večeří. Pravda, začalo ho mrzet, že k trestu bude určitě přidáno měsíční domácí vězení. Prosím, ať už se ozve Hermiona nebo Ron. Ať se ozve kdokoliv. Harrymu projel v břichu nepříjemný pocit. Ano, kdyby byl Sirius naživu, mohl jsem se k němu odstěhovat. Mohli jsme být spokojeni, i když by tu pořád byl lord Voldemort. V Siriusově domě jsou porady Fénixova řádu. Alespoň bych věděl co se děje, věděl bych, co Voldemort zamýšlí. Harryho se opět zmocňoval vztek nad svojí bezradností.
Teta Petunie jakoby si všimla, když Harry zaťal ruce v pěst a klidněji než by od ní kdy čekal pronesla: "Ty... ty nebudeš..." pronesla rázně, ale hlas se jí stejně třásl kypějícím vztekem, "opakuji.... nebudeš pronášet takové lži. Vůbec mě nezajímá, že máš nějaké potíže. Jakmile zjistím, že ohrožuješ Dudleyho nebo kohokoliv z Dursleyových....tak tě...já....vyhodím tě z tohohle domu. Slyšíš? VYHODÍM!" "ALE TY MĚ NEMŮŽEŠ VYHODIT!" zařval Harry tak vztekle, že mu pustila ruku a vyskočila z postele, jako by měl nějakou nemoc. "Co si to dovoluješ ty spratku?" pronesla falešným hlasem. "Když budu chtít -." "NE! Prostě nemůžeš! Máš smlouvu s Brumbálem, vím to. Musím tu být pod ochranou," pronesl znechuceně. "Nejsem z toho nadšený, ale..." Odmlčel se.
"Dobře," promluvila po chvíli, "myslím, že jsme pro tebe se strýčkem udělali dost, ale ty si toho nevážíš. Nezajímá mě, co se teď u vás v tom.... u vás... tam... tam mezi těmi jinými lidmi děje, ale tady budeš prostě poslouchat, dokud nepřijde ten krásný den, až zase odjedeš do té tvé školy pro vás úchylné." Pronesla opět svým tvrdým nepřístupným hlasem a otočila se k Harrymu.
Proč se nikdo neozývá? Snaží se mě chránit? Paní Figová! Ta by mi mohla říct, co je nového. Ale jak se k ní dostat? Jeho myšlenky však přetrhla teta Petúnie při odchodu, která neobvyklým hlasem, jakoby jí ani nepatřil, pronesla: "Harry, ať se děje cokoliv, drž se," při těch slovech se však rozhlížela po chodbě - bála se, aby ji nikdo zbylý z Dursleyových neslyšel, a bez jakýchkoliv poznámek mlčky odešla. Harry seděl jako by ho drželo k posteli nějaké kouzlo. Co to má znamenat? Člověk, který mi celých šestnáct let dává najevo, jak moc mě nenávidí a jak je mu lhostejná moje smrt, mi popřál hodně štěstí. Jak ji to mohlo napadnout? Odkud může vědět, co se právě děje? Kdo by ji mohl informovat? Brumbál? Ne, ten má určitě dost starostí. Paní Figová? To je přeci možné - byl by to i důvod, proč mě k ní neposlali, nechtějí, abych se setkával s kýmkoliv z kouzelníků, když se tu loni objevili ti mozkomoři.
Harryho však z přemýšlení vytrhla ta známá bolest hlavy. Ano, ta jizva, která ho provázela na každém jeho kroku, ho teď pálila mnohem častěji a víc. Cítil, jak Voldemortova moc rostla a nejvíc ho znepokojovalo, že vždy, když se jizva ozvala, bylo to protože mu něco vyšlo. Z něčeho se náramně radoval a Harryho vždy rozčílila jeho bezmocnost a to, že musel být mimo kouzelnický svět bez jakýchkoli zpráv. I když věděl, že ho v něm nic dobrého nečekalo, nesnesl pomyšlení, že neví, co se děje a Ron s Hermionou ano. Proč bych neměl nic vědět? Jsem to přece já, kdo má Voldemorta zabít. Teď se lehce zachvěl a žaludkem mu projela chladivá úzkost, která mu byla až moc známá. Ale dokážu to? Dokážu zabít lorda Voldemorta? Dokážu se mu postavit?
Harry si opět lehnul, ale nespal. Už od doby, kdy se vrátil z Bradavic se pořádně nevyspal. Tížila ho spoustu věcí... kdyby se aspoň mohl svěřit Siriusovi... zmocnila se ho zoufalost... vzpomněl si na Siriuse, jak padá za clonu a po tváři se mu začaly řinout slzy. Bylo už dlouho po půlnoci, když se Harrymu konečně podařilo usnout neklidným spánkem.
Vzbudil se až pozdě ráno, ale nebylo mu o moc líp než předešlou noc. Vlastně ani žádné předešlé dny. Všechno ještě komplikovalo to, že musel být u tety a strýce. Kdyby aspoň byl v Doupěti nebo na Grimmonauldově náměstí v domě číslo 12. To, že neví, co se děje, ho užíralo nejvíc. Každým dnem Voldemort sbírá síly a snaží se ovládnout kouzelnický svět a Harry k němu po smrti Siriuse cítil obrovskou nenávist, snad dokonce větší než na samotnou Belatrix. Všechno mohlo být úplně jiné. Byl teď v období, kdy mu bylo jedno, jestli ho Pán zla zabije. "Vezmu ho s sebou." To si pokaždé říkal. Náladu mu nespravila ani Hedvika, která se zrovna vracela z lovu a přes obrovskou myš, kterou měla pořád ještě v zobáku na něj pískla na pozdrav. "Ahoj Hedviko, kde jsi se toulala?" Zavolal, ne moc dobře předstíraným veselým hlasem. Hedvika ještě jednou houkla a s chutí se pustila do snídaně.
Harry nikam nepospíchal. Pomalu si sednul na postel, protřel si oči a projel si prsty svými černými nepoddajnými vlasy. Potom se nátahl pro brýle na nočním stolku, nasadil si je a vstal. Začal si promítat včerejší večer. Něco se mu zdálo. Ale jakto že ho bolela ta jizva? Nikdy se mu neozývala i v těch nejhorších nočních můrách. A byla tam teta Petunie a něco mu řekla.
Harryho přerušil šílený křik, který se rozléhal po domě: "TO SNAD NENÍ MOŽNÉ! CO TAM TAK DLOUHO DĚLÁŠ, TY MIZERO? OKAMŽITĚ SLEZ DOLŮ! NEMYSLI SI, ŽE PROSPÍŠ CELÝ DEN, SLYŠÍŠ?" Burácivý křik strýce Vernona Harryho přiměl, aby vyšel ze svého pokoje. Nestál o to, aby se mu strýc vydal naproti. Sešel z pokoje do kuchyně, kde už všichni seděli u stolu. Dudly se na něho jako vždy zlomyslně zašklebil,ale Harry si ho nevšímal. Dudly se teď, s pomocí "výživných přesnídávek pro sportující", které mu nakoupili oba starostlivý rodiče, začal velmi podobat přerostlé neohrabané gorile. V pase velmi rychle začal dohánět svého otce a strýc Vernon na něho byl viditelně hrdý. Bratrancovy ruce ale vypadaly, jako by k jeho tělu vůbec nepatřily. Byly to jen velké svalnaté medvědí tlapy, které uměli zasadit tak silnou ránu, že jakýkoliv Dudlyho protivník se těžko z takové rány vzpamatovával, v boxu se stal opravdu dobrým. Jediným Harryho štěstím bylo, že před rokem, kdy byli napadeni dvěma mozkomory, se Dudly svému více než polovičnímu bratránkovi bál ublížit a když se na něho odvážil promluvit, bylo to jen v přítomnosti jeho rodičů.
"No to je dost, že jsi vstal, kluku!" Vyjel na něho nevrle strýc Vernon. "Doufám, že sis zase dopisoval s těmi tvými kamarádíčky. Víš moc dobře, že ti dáváme až moc velkou volnost, uličníku, takže bys čas od času mohl projevit nějakou tu vděčnost." Harry si ho však nevšímal. Neměl náladu na hádání. Mlčky obešel stůl a usedl tíživě na židli. "Teď mě dobře poslouchej," prohlížel si ho s opovržlivým pohledem. "Chtěli jsme dnes jet za tetou Rózou" prosím ať nemusím jet také, prosím, " a protože jsi ji před třemi rokama nafouknul a ona tě do domu nevpustí a nemíním riskovat, že ji uděláš něco z tou její zahrádkou," zamračil se na něj strýc, "s námi nepojedeš." Harry si hlasitě oddechl a všichni kolem stolu se na něho výhružně podívali. Strýc Vernon pokračoval: "Proto tě bude hlídat paní Figgová," zakončil vítězoslavně svůj proslov. Bezva. Harry rychle sklopil hlavu, aby nikdo nepoznal, že se usmívá. Alespoň se dozvím, co je nového. Zamyslel se. Strýc Vernon se začal tvářit spokojeně, protože si Harryho postoj vysvětlil jako zkroušenost a tak se nadechl a znova začal rýpavým tónem mluvit. "Doufám, že ti alespoň spadne hřebínek," ušklíbl se, "když tu tady hulákáš po nocích." Harry sklouznul pohledem ze strýce na tetu, která na židli nadskočila a nápadně zbledla. Strýc Vernon si toho však viditelně nevšimnul. "To by mě zajímalo, co jsi zase vyváděl. Kdyby tam za tebou nešla Petúnie, asi bys tam vyřvával doteďka." Podíval se významně na svoji manželku, která zřejmě zjistila, že by nikoho v tomto domě ve snu nenapadlo, co ji vlastně doopravdy přimělo jít večer do Harryho pokoje. Harrymu už něco tušil, ale pořád nechápal, proč se tak zachovala. Proč ji najednou zajímalo, jestli jsem v pořádku, přemýtal si neustále. A protože bylo pro strýce samozřejmostí, že jeho nepovedený synovec byl utišen závalem nadávek a výhružek, teta Petúnie se opatrně přidala. "No jistě," scedila skrz zuby, "hulákal tam ze spaní jako malé děcko."
Harry snad ani nečekal jinou reakci, ale bylo mu to jedno. "Ze spaní?" Zvolal posměšně Dudley, "To dělal taky loni." Harrymu začalo být nepříjemně. Strýc Vernon se znovu přidal: "To se ani nedivím, rušit lidem klidný spánek -." "Ale já za to nemůžu," zvolal jen tak do vzduchu a strýc Vernon okamžitě nebezpečně zrudnul. Harry se začal připravovat na jeho zával vzteku, který se v něm viditelně hromadil. Najednou ale někdo hlasitě zaklepal.
Vernon se zvednul s takovou energií, že od něj odlétla židle a pořád rudý jako krocan si to rázoval ke dveřím. "Dobrý den, pane Dursley," ozval se starý povědomý hlas. Paní Figová! Zajásal v duchu Harry, a snažil se skrýt svoje nadšení. Nikdo kolem stolu si ho naštěstí nevšímal. Dudly natahoval zvědavě svůj masivní krk ven z kuchyně až pod ním výhružně zapraskala židle. Jeho matka se zvedla a šla úvítat sousedku svým falešně příjemným hlasem - "ale copak copak... něco se stalo?" Zeptala se starší dáma starostlivě. "Ále," vyjel na ni rozčilený Vernon, "zase se musím rozčilovat kvůli tomuhle..." a znechuceně pohodil hlavou na Harryho. Paní Figgová na něho bezvýznamně pohlédla. Harry byl zmatený. Teď, když věděl, že je stará bláznivá milovnice koček doopravdy moták, najednou netušil, jak se má chovat. Byl rád, když za sebou uslyšel Dudlyho posměšný chichot, který ho přiměl otočit se za sebe a tak se vyhnul zkoumavému strýcovu pohledu.
"No," pronesla pomalu stařičká sousedka, jako by se rozmýšlela, "když je potřeba, tak se nedá nic dělat," pokrčila bezvýznamně rameny. Oba manželé se začali úsmívat. "Mockrát děkujeme," radovali se, jako kdyby jim právě někdo odebral obrovské břemeno. "To víte, minule jsme ho tu nechali večer samotného a jakmile jsme se vrátili, byl tu takový nepořádek, že to moje ubohá manželka musela uklízet ještě celý druhý den," vysvětloval strýc Vernon a paní Figgová se začala usmívat. Takže to znamená, že paní Figgová nic Dursleyovým neřekla. Tak co tedy včera teta myslela tou radou? Začal Harry přemítat. "Hej Harry, no tak dělej, slyšíš? Pospěš si, za hodinu chceme odjíždět," vyjel na něho strýc. "Mnohokrát vám děkujeme," otočil se s úsměvem, který mu po celém obličeji dělal vrásky, na sousedku. "No to je, dobré," začala se netrpělivě rozhlížet paní Figgová, "jenom ať si pospíší, moje kočičky mají už jistě hlad," zavrčela. "No tak dělej kluku!" vyjela na Harryho teta. Ten už si však jejího zlobného křiku nešímal a běžel po schodech do svého pokoje pro hůlku, kterou s sebou pro jistotu nosil vždy, když někam šel.
Za chvíli už šel mlčky po boku paní Figgové, která se na Harryho ani nepodívala. Ten si z jejího podivného chování nic nedělal - pamatoval si moc dobře loňský rok, když mu vysvětlovala, že kdyby se k ní Harry těšíval, Dursleyovi by ho k ní nepouštěli. Mlčky vešli i do domu, který tak dlouho nenáviděl. Vždycky byl pro něj vězením a paní Figgová ho trápívala řečmi o svých kočkách. "Tak Harry, jak ti je?" zeptala se starostlivě a podívala se na něho zkoumavým pohledem přes své velké kulaté tlusté brýle.
"Hm...no,... dobře", zalhal. "Tomu se mi nechce věřit," zkřivila tvář, "slyšela jsem, co se stalo na konci školního roku na ministerstvu". Harry, který se vyhýbal jejímu pronikavému pohledu po ní okamžitě šlehl zvědavím pohledem. "Takže přece jen něco víte!" zvolal dychtivě " Co se děje? Co teď dělá Voldemort? Jsou o něm nějaké zprávy?" Paní Figgiová při vyslovení Voldemortova jména nadskočila a zbledla, ale Harry stál vmžiku na nohách a byl úplně nepříčetný. Již téměř celý měsíc neměl žádné zprávy. Je to přece on, kdo se má s Voldemortem utkat. On je záchrana a vždycky se všechno dozví až poslední. Cítil obrovskou křivdu, ale neměl ani čas aby se vztek rozlil do jeho těla, protože paní Figgová se stihla vzpamatovat. "Chlapče," řekla a třásl se jí hlas, "měl bys vědět, že teď, v těchto dobách bys neměl vyslovovat jméno Pána zla,-."
"Ale já se ho nebojím a Brumbál jeho jméno taky říká a - " "Ne Harry. Nezáleží na tom, jestli se Ty-víš-koho bojíš nebo ne. Chtěla... chtěla jsem ti jen dát najevo, že.... že má prostě všude kolem sebe spojence, Harry a posaď se a zkus se, prosím, nevyjadřovat moc hlasitě, někdo by nás mohl slyšet." Vykoktala ze sebe a ohlédla se ¨, jako kdyby u ní v bytě někdo byl. Harry spozoroval, jak se třese. Pak se z hluboka nadechla a zpustila ještě tišeji: "Myslím, že pan Brumbál ti už popsal, co se od tebe čeká, Harry. Proto bys měl chápat, že ti toho nesmíme moc říct dokud jsi tady." Harry na to chtěl něco říct, ale paní Figgová mu nedala šanci. "Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit se teď bude snažit, aby tě zničil. Odněkud unikly informace o tom, jak si důležitý," šeptala tak potichu, že ji Harry téměř nerozumněl. "To ale nechápu, kdo by to mohl být?" Harry sebou překvapeně škubl. "To se neví přesně, ale myslím, že Brumbál už má vážné podezření," odtušila. "O Pánu zla nic nevím a ani nechci vědět. Ocenila bych, kdybys o něm v mé přítomnosti nemluvil," zamlkla, když jí konečně selhal hlas a Harry si všimnul, jak se jí na kraji oka třpytí slza. "Přece ale musím vědět, co se děje," špitl. Mrzelo ho, že teď, když se konečně dostal k někomu, kdo by mohl něco vědět, skončí zase s nepořízenou.
"Dozvíš se to v pravou chvíli.Teď se nemusíš bát. Tvoje hlídky se zdvojili," při této poznámce se Harryho opět začal zmocňovat vztek, "ale to neznamená, že jsi v bezpečí," poznamenala ještě co nejklidnějším a nejpomalejším hlasem, který v této chvíli dokázala nasadit. Nastalo dlouhé ticho ve kterém si oba skládaly myšlenky. Pak paní Figgová spustila: "Hlavní důvod, proč jsem se tě ke mně snažila dostat je, že ti mám dát vědět, aby ses připravil na cestu do Bradavic," podívala se na Harryho, který na ni nechápavě vytřeštil oči. "Vždyť tam chodím už šestým, rokem, proč bych - "