Sýček králičí
Sýček králičí (Athene cunicularia) je asi 25 cm velká, široce rozšířená sova z čeledi puštíkovitých. Obývá otevřené suché krajiny s nízkou vegetací, nejčastěji pastviny, zemědělskou krajinu a polopouště na velkém území Severní a Jižní Ameriky. Jedinci ze Severní Ameriky jsou přitom tažní se zimovišti ve Střední Americe, jedinci z populací jihoamerických však na svých hnízdištích setrvávají po celý rok.
Na rozdíl od většiny ostatních puštíkovitých je aktivní také ve dne a zdržuje se zejména na zemi. Na kořist, kterou tvoří široká řada bezobratlých živočichů (např. velký hmyz) i malých obratlovců (zejména hlodavci), číhá na vyvýšeném místě (např. na spadlém kmeni nebo kamenu).
Je obvykle monogamní a hnízdí v norách. V Severní Americe začíná hnízdit během konce března a v dubnu, kdy samice do hnízda klade 4-12 (průměrně 9) vajec, na kterých sedí sama po dobu 3-4 týdnů. Během období, kdy samice provádí inkubaci, ji samec do hnízda nosí potravu. Po čtyřech týdnech jsou již mláďata schopna létat na krátkou vzdálenost a začínají opouštět hnízdní noru. Rodiče je však přestávají zcela krmit až po 1-3 měsících.
Mapka s rozšířením (zeleně)
Výr velký
Výr velký (Bubo bubo) je velký noční pták z čeledi puštíkovití. Je největší žijící sovou. Často je mu přezdíváno král noci.
Rozšíření
Výr velký je rozšířen v téměř celé Evropě (s výjimkou Britských ostrovů severozápadní Francie a severníSkandinávie), v severozápadní Africe (středomořské oblasti Alžírska a Maroka) a ve značné části Asie (mimo severních a jižních oblastí).
Stanoviště
Nachází se všude, kde má vhodné podmínky pro hnízdění a lov. S oblibou osidluje kamenité stráně, zříceniny s lesy v okolí. Někdy však osidluje i oblasti beze skal, pak osidluje dutiny stromů či opuštěná dravčí hnízda.
Vzhled
Výr velký je velký pták, větší než káně lesní, ale na druhou stranu zřetelně menší než např. orel skalní. Samice jsou těžší než samci a mají větší rozpětí křídel. Délka těla se u dospělce pohybuje mezi obvykle mezi 60-70 cm, rozpětí křídel se u dospělce pohybuje okolo 170 cm. Hmotnost se pohybuje obvykle mezi 1800-3000 g, obzvlášť velcí jedinci však dosahují až hmotnosti přes 4 kg.
Silueta sedícího výra velkého je jen těžko zaměnitelná, na hlavě má totiž z peříček výrazné pohyblivé chvostky připomínající ouška (proto se mu říká ušatá sova). V souvislosti s jeho velikostí jde o poměrně jednoznačný určovací znak. Zbarvení je značně proměnlivé, obecně svrchu žluto(oranžovo-rezavo)hnědé s tmavohnědými skvrnami, na břiše světlejší odstín téhož s výraznými podélným tmavým skvrněním a jemným příčným mramorováním. V oblasti krku a okolo zobáku je peří světlejší až bílé. Duhovka je ohnivě oranžová. Nohy a prsty jsou porostlé jemnými, zpravidla žlutohnědými až rezavými pírky. Mláďata jsou porostlá zprvu jemným žlutobílým prachovým peřím, po opeření mají matnější zbarvení a kresby.
Etologie
Výr velký je noční pták a samotářský tvor. Stejně jako ostatní sovy létá velmi tiše a střídá mávavý let s plachtěním. Jsa vyrušen a nemaje možnost rozumného ústupu, nafukuje se, čepýří peří a výhrůžně syčí. Loví v noci v rozsáhlém revíru (v době hnízdění v okruhu až 15 km okolo hnízda) a není příliš vybíravý. Kořistí jsou zejména hlodavci, zajíci, králíci a další drobní savci, ale nepohrdne ani spícími ptáky (včetně dravců), s oblibou loví ježky.
Výr musí čelit značnému nepřátelství řady denních ptáků, zejména dravců a havranovitých, kteří jej za dne vztekle napadají, kdykoli ho uvidí. Toho je využíváno myslivci a ornitology k lovu či odchytu na výrovku. Výr (v hantýrce označovaný jako kuba či kubina, dle svého pohlaví) je někde přivázán na relativně viditelném místě a poblíž se usadílovec s puškou či jsou rozvěšeny sítě. Rozzuření ptáci chtějí výra napadnout a vše ostatní ignorují, dostanou se tak před pušku nebo vlétnou do ornitologických sítí.
Rozmnožování
Počínaje zimou (prosinec až únor) si výr značkuje teritorium výrazným hú-hú, občas ho prokládá i jinými zvuky, které mohou připomínat zvláštní řehot. Samice houká hlouběji než samec. Výři vytváří stabilní páry s velkou věrností k hnízdišti. Obvykle mají v jedné oblasti několik hnízd, které postupně střídají. Zpravidla zůstávají věrní i hnízdům, ve kterých jim byla vybrána mláďata.
Koncem března nebo počátkem dubna (v českých podmínkách) snáší samice 2-5 téměř kulatá, čistě bílá vejce. Někdy leží na volném prostranství mezi kameny na nepříliš příkrých stráních, jindy jsou skryta pod převisem a vyskytují se i případy převzetí hnízd dravců vysoko ve skalách či na stromech. Samice na nich sedí a hlídá je, samec ji krmí (obvykle ale kořist nepředává přímo v hnízdě). Doba sezení na vejcích trvá 31-36 dní. Mláďata se líhnou asi po 35 dnech (v českých podmínkách). Staří je krmí, samice pak i chrání před nepohodou. Postupem času se mláďata rozlézají dál po okolí, po 6 týdnech se už v hnízdě moc nezdržují a postupně se rozcházejí. Dobrými letci se stávají ve věku cca 100 dnů. Obvykle jsou mláďata dostatečně zásobena potravou.
Přijdou-li výři o vejce, zpravidla zahnízdí znovu, ztratí-li mláďata, již se tak zpravidla nestává. Je paradoxní, že ačkoliv je výr velký největší sova, vybrat jeho hnízdo je opravdu jednoduché. Matka se sice staví výhrůžně, syčí a nafukuje se, ale pokud to člověka neodradí, dává se zpravidla na rychlý ústup a pouze z povzdálí smutně houká. Na rozdíl od podstatně menších puštíků, kteří svou snůšku fanaticky brání proti jakémukoliv útočníkovi, včetně člověka.
Sova pálená
Sova pálená (Tyto alba) je široce rozšířený druh sovy a jeden z vůbec nejrozšířenějších ptáků na světě, který se vzácně objevuje i v České republice. Spolu s několika ptáky řadíme i sovu pálenou do čeledi sovovitých.
Synonyma
- Strix alba
Scopoli, 1769 - Lechusa stirtoni
Miller, 1956
Popis
Sova pálená je středně velká sova měřící na délku 29-44 cm a vážící obvykle mezi 300 až 650 g. Má dlouhá a nádherně zbarvená křídla, která v plném rozpětí dosahují 80 až 90 cm. Břicho, dlouhé končetiny, hlava a spodní strany křídelních per jsou čistě bílé až našedlé a na hlavě má sova pálená nezaměnitelný srdcovitý obličej s dvěma velkýma černýma očima a růžovým zobákem. Svrchní strana křídelních per a hlavy je zbarvena v kombinaci s černou a oranžovou. Při letu jsou nápadné i zubaté okraje vnějších letek a krátký ocas.
Rozšíření a početnost
Sova pálená je nejrozšířenější ze všech druhů sov a vůbec jedním z nejrozšířenějších obratlovců na Zemi, jelikož obývá každý kontinent kromě Antarktidy. Nepřítomná je zpravidla na území Kanady, Aljašky, Grónska, až na výjimky ve Střední a Východní Asii, Sahary, Nového Zélandu, některých tichomořských ostrovů, části Ruska, Švédska,Finska a dalších. Obývá převážně otevřené krajiny, převážně pak hospodářskou půdu jako jsou pole a louky, okrajelesů, slatiny, vřesoviště, savany a křovinaté plochy.
Mezi největší predátory sovy pálené patří vačice, mývalové, některé druhy hadů a jiných dravců, převážně pakjestřábů, orlů a větších sov (včetně výra virginského a výra velkého). I přesto, že je oficiálně uznána jako málo dotčený druh, na některých územích se díky změnám zemědělských technologií snížily potravní zdroje a zapříčinilo to, že je v současnosti v některých oblastech dosti vzácná. Vzorným příkladem je i Evropa a bohužel i Česká republika, kde byl v posledních letech zaznamenán drtiví pokles v přírodě žijících jedinců. Hnízdní stavy se u nás odhadují pouze na 400 - 700 párů, což vedlo k zařazení sovy pálené v Česku podle zákona č. 114/1992 Sb. mezi silně ohrožené druhy. Ochranná opatření jsou tedy naprosto nezbytná a několik zemědělských ploch zemědělci pro dobro sov pálených ani neobdělávají pod záměrem přilákat dostatek hlodavců, hlavní potravy tohoto ptáka. Nezbytné je také zajištění otevřených vletových otvorů do úkrytu v krovech domů, kde se přes den velice rádi ukrývají.
Způsob života
Sova pálená je stálý pták s noční aktivitou. V letu vydává dlouhé, protáhlé "chryií", samice na hnízdě osobité chraptivé zvuky. Mláďata škemrají o potravu sípavým chrápáním, které je v noci slyšitelné na velkou vzdálenost. Pokud se cítí ohrožena, obvykle se vrhne na záda a začne mlátit svýma silnýma nohama s ostrými drápy, což se obvykle jeví jako efektivní obrana.
Potrava a lov
Živí se převážně malými obratlovci, zvláště hlodavci (hraboši, křečky polními a různými druhy myší), ale loví také ptáky aplazy, občas i hmyz. Průzkumy dokázaly, že dospělý jednotlivec sovy pálené může za noc zkonzumovat jednoho nebo více hlodavců; zato hnízdící pár a jejich mláďata mohou zkonzumovat více jak 1000 hlodavců pouze za jeden rok.
Sova pálená má charakteristický elegantní let. Podobně jako ostatní sovy létá i ona nízko a velice tiše, k čemuž jí napomáhá i drobné zoubkování na předních letkách, které rovnoměrně přenáší proud vzduchu přes celé křídlo. Přesně zaměřit kořist i v úplné tmě ji umožňují skvěle vyvinuté smysly, zvláště pak sluch, který dokáže zachytit i kořist, která je několik centimetrů pod sněhem, půdou nebo pískem. V tu chvíli se na kořist vrhá neuvěřitelnou rychlostí, v posledním okamžiku vymrští nohy s ostrými drápy, kterými kořist uchytí a usmrtí. Velice dobře vyvinutý je i zrak, který plní význačnou, ale ne tak podstatnou roli při lovu jako sluch. V porovnání s jinými sovami má sova pálená vyšší rychlost metabolismu, což způsobuje, že vyžaduje větší přínos potravy. Nicméně patří k největším lovcům škodných hlodavců, což oceňují hlavně zemědělci, kteří je mnohdy využívají i na místo jedů a do blízkosti své zemědělské půdy je často dostávají přemístěním jejich hnízd.
Jelikož polyká kořist vcelku, včetně kostí a srsti, musí se těchto nestravitelných částí zbavovat pomocí vydávení vývržků. Tak se děje zhruba 6 až 7 hodin po spolknutí kořisti, kdy se sova připravuje na vyvrhování nestravitelných částí, které svine do vývržku v podobě kostí obalených srstí a peřím a nakonec vydáví; znovu se tak děje zhruba po 24 hodinách.
Rozmnožování
Tok za příznivějších podmínek začíná již v únoru, obvykle probíhá až v březnu. Sova pálená si hnízdo nestaví a vejce klade obvykle do stromových dutin, tmavých koutů opuštěných a prázdných staveb, ale také do prázdných půd a podkrovích obydlených budov. V jedné snůšce bývá obvykle 4 až 7 čistě bílých vajec na kterých sedí samice, samec zatím pro ni a později i pro mláďata obstarává potravu. Jelikož se mláďata můžou rodit i po dvoudenním intervalu, jsou mláďata značně mezi sebou velikostně rozdílná. Všechny mláďata se však nedožijí okamžiku, kdy opouštěji matku, jelikož často starší mláďata obírají o potravu ty mladší, které později zemřou hlady. U matky setrvávají do stáří tří týdnů po vylíhnutí, dokud jim nenaroste prachové peří, které udrží jejich tělesnou teplotu. Plně schopny letu jsou mláďata zhruba ve věku 60 dní.
Sova pálená s potravou
Výr virginský
Výr virginský (Bubo virginianus) je statný a velký pták, jeden z mnoha zástupců rodu Bubo. Obývá severní, střední i jižní Ameriku. Je to velice přizpůsobivý pták s velkým rozsahem rozšíření, ačkoli není v Americe tak rozšířený, jako sova pálená.
Výskyt
Většinu času tráví výr virgirginský na stromech v jehličnatých, listnatých i ve smíšených lesech, tropických deštných lesech, v prériích, pampách, hornatých oblastech, subarktických tundrách, pouštích, u skalnatých pobřeží a v některých městských oblastech. Ačkoli je jeho výskyt méně obvyklý ve více extrémních oblastech (tj. "srdce" pouští, příliš husté deštné lesy, vysoké oblasti v arktických tundrách), obývá většinu lokalit v Americe.
Popis
Výr virginský dosahuje 46 až 68 cm na výšku, rozpětí křídel 101 až 153 cm a hmotnosti zhruba 1400 g. Obecně jsou největší sovy nejblíže u polárních oblastí a nejmenší sovy poblíž rovníku. Samice jsou o něco větší než samci. Dospělé sovy mají velké ušní chvostky, rudohnědou tvář a bílou srvrnu na hrdle. Vrchní část těla je kropenatá, spodek těla tvoří žlutohnědé svislé vlnkování. Ušní "chvostky" tvoří pouze pera a nijak nesouvisí se sluchovým ústrojím. Mají skvělý sluch, který jim umožňuje nalést přesné umístění jejich kořisti.
Potrava
Výr virginský na svou kořist číhá na vysokých stromech. Potrava tohoto výra je velice různorodá, ale žere převážně malé až střední savce, např. krysy, veverky, myši, krtci, skunci, rejsci, netopýry, lasice, ale také ptáky, hmyz, korýše, obojživelníky, plazy nebo ryby. Na vybraných území se stávají jeho důležitou součástí potravy i zajíci nebo králíci.
Chování
Dospělci vydávají čtyřslabičné, někdy pětislabičné "ho-ho-hoo hoo hoo", mláďata většinou vydávají syčivé a prskavé zvuky.
Období páření se liší spolu s areálem rozšíření, může začínat už v lednu a únoru. Páry většinou využívají opuštěných hnízd od jiných druhů ptáků, někdy hnízdí v dutinách či na skalních útesech. Samice snese nejčastěji bílá 2-3 vejce, je-li dostatek potravy tak i 6, oba rodiče na nich sedí zhruba 35 dní.