Pak mu to došlo. Uvědomil si, co mu chtěl Brumbál ještě říct před tím, než omdlel. Harryho zaplavila vlna štěstí. Už beztak se dnes po tom, co se mu podařilo přemoci Voldemorta, cítil jako někdo jiný. Připadalo mu, že mluví a jedná jako úplně někdo jiný. Věděl ale, že to z něho dělá ten pocit, který ho měl každou chvíli připravit zasáhnout onou smrtící kletbou. Věděl, že se mu už nadobro uleví, když nyní udělá to, co mu Brumbál částečně pověděl a poradil. Doufal jen v to, že to vyjde.
"Vzdej se!" křikl na Gribhota jakýsi hlas za Harrym. To byla Hermiona. Oči měla podlité a červené od breku, hůlku držela ale pevně v ruce a mířila jí přímo na Gribhotovo srdce. Alespoň Hermiona už byla zpátky, teď už zbývalo osvobodit Rona.
Rozhodně to nevypadalo, že by se Gribhot mínil vzdát. Očividně přemýšlel, jaké má možnosti sám proti tolika bystrozorům a členům Fénixova řádu. Udělal však velmi nečekanou věc, která Harryho i všechny okolo zarazila. Vztáhl hůlku k nebi a zavřeštěl znovu oním strašlivým hlasem. Najednou se na obloze objevil obrovský černý mrak, který jakoby se zvětšoval. Čím byl blíže, tím víc si Harry uvědomoval, že to není mrak, ani dým, ale hejna černých ptáků, která se na ně řítila.
Ozval se další řev, tentokrát Gribhot ukazoval k lesu a Harry si uvědomil, že to přivolává na pomoc zvířata z lesa. Okamžitě na Gribhota zamířil hůlkou, to už ho ale zaplavilo hejno ptáků, kteří jej začali bolestně klovat do obličeje a všude po těle. Nastal obrovský chaos. Harry se snažil zamířit na svého nepřítele, neměl však nejmenší šanci ho v tom mračnu najít. Cítil, jak se mu po tváři řine krev.
"HERMIONO!" zařval Harry. "Udělám štítové kouzlo a ty to mračno zkusíš prorazit," snažil se překřičet řev ptáků a bolestné výkřiky ostatních, přestože jeho kamarádka stála přímo za ním.
"Digerte!" zaburácel Harry a z jeho hůlky vytryskl průhledný pramen, který vytvořil obrovský štít, který oba téměř zakryl. Byl velmi podobný tomu, který vytvořil předtím Brumbál. Harry prudce mávl rukou vpřed a odrazil hejno ptáků. Podle křiku za ním už z lesa dorazili vlci. Harry je však přes hejno nemohl zahlédnout.
"No tak Harry, pohni si," pobídla ho netrpělivě Hermiona a Harry ještě jednou odhodil svým štítem hejno ptáků tak, aby viděl na Gribhota. V tom momentě kouzlo přerušil a Hermiona zařvala: "EXPERIALLMUS!"
Naštěstí hned napoprvé zasáhla daný cíl, který byl nepřipraven a tak jej kletba vymrštila vzad. Po dopadu na zem mu z ruky vypadla hůlka a ptáci se o něco vzdálili. Přesto několik vlků ještě stále útočilo na členy řádu a bystrozory, kteří se jim naskytli.
Harry se rychle rozeběhl ke Gribhotovi. A hůlku mu podržel u prsou.
"Odvolej je!" poručil mu rázně. Bylo vidět, že Gribhot váhal. Jakoby se Harryho snažil odhadnout, čeho je schopen. "Dělej!" pohlédl koutkem oka na zápolící členy řádu, kterých začalo ubývat.
"To neuděláš," usmál se Gribhot a stále ještě sledujíce pevným pohledem Harryho natahoval ruku k hůlce.
"Crucio!" vyhrkla zčistajasna odněkud za Harrym Hermiona a Gribhot se začal svíjet bolestí. Harry moc dlouho nevydržel poslouchat jeho bolestný vřískot a proto okamžitě popadl Hermionu, aby kouzlo přerušil. "Jestli to vrátí Rona zpátky, Harry, je to nutné!" křičela úplně bez sebe. "Potřebujeme ho vystrašit."
Harry na ni třeštil oči a nebyl schopný slov. Než se však na cokoliv zmohl Hermiona vykřikla: "Experiallmus!" Harry se otočil zpátky ke Gribhotovi a zjistil, že využil chvilky překvapení a chopil se své hůlky. Hermioněna kletba byla natolik silná, že jej vymrštila daleko od nich. Gribhotovi vypadla hůlka z ruky a dopadl do houfu bystrozorů, kteří stále ještě zápolili se smečkou vlků, ale nyní postupně ustupovali, protože vlky nemohli zasáhnout, pohybovali se příliš rychle.
Harry s Hermionou okamžitě vyrazili za ním, než tam ale doběhli, stalo se něco neočekávaného. Jeden velmi rozzuřený vlk skočil po černokněžníkovi a začal jej sápat. Gribhot řval bolestí a Harry po cestě zamířil hůlkou a zařval: "Impedimenta!" svůj cíl však minul.
Bystrozorové jej následovali hned, jakmile si všimli kouzelníka ležícího na zemi, byli o něco blíže a proto pro ně bylo jednodušší zasáhnout svůj cíl. Ze všech stran vyšlehlo několik záblesků, vlk zavyl a skácel se k zemi mrtvý.
"Miřte všichni pokaždé na stejný cíl, je tu větší možnost, že je zasáhneme," vykřikl z houfu nějaký drobný kouzelník, který měl velice nepěkně poraněnou hlavu. Vypadalo to, jako kdyby mu dokonce chybělo i kus ucha. Ostatní jej poslechli, zasáhli tak tři nebo čtyři vlky, než se velká smečka dala na ústup.
Harry poklekl k Gribhotovi a zahleděl se mu do zakrvavené tváře. Hermiona k němu přiklekla také. V obličeji byla celá bílá a vypadalo to, jako kdyby se jí chtělo každou chvíli zvracet.
"Žije?!" zeptala se třesoucím hlasem.
"Ne," poznamenal Harry a Hermiona se rozeštkala.
"To jsem nechtěla. Tedy…já t-to…říkala jsem to…ale o-opravdu jsem t-to ne-nechtěla, Harry, vždyť to víš," naříkala.
"Já vím, Hermiono, vím, že jsi to nechtěla," snažil se ji utišit Harry. "Taky chci Rona zpátky a snažím se proto udělat cokoliv. Nebyla to tvoje chyba. Kdyby nevztáhl ruku po té hůlce a vzdal by se, nemusela bys jej odzbrojovat. Vlastně jsi nám zachránila život. Kdyby se té hůlky zmocnil, zase by na nás poslal ty ptáky nebo i něco horšího, co žije v lese. Neměl to dělat. Byla to nehoda," Harry už nevěděl, co má říct. Z ničeho nic si však všiml malé kuličky, která vycházela mrtvému Gribhotovi z nosu. Harry okamžitě z kapsy vytáhl roh, který ještě nedávno patřil Králi jednorožců a jeho špičkou se dotkl malé stříbřité kuličky. Ta jakoby se do rohu vsákla.
"Dech jednorožce," vydechla Hermiona, která se mezitím trochu uklidnila, stále ještě se jí ale po tváři řinuly veliké slzy. Harry cítil obrovskou únavu a měl pocit, že mu už i jeho nohy vypoví službu. Tušil, že Hermiona je také unavená.
"Pojď, jdeme zachránit našeho kamaráda," hlesl a tím sobě i jí dodal sílu. Oba se s větší námahou zvedli a rozeběhli se k Hraniční jeskyni.
"Myslíš, že to zvládneš?" ptala se ho Hermiona, která jen stěží popadala dech.
"Myslím, že ano," řekl pevně Harry, "Brumbál mi řekl, že bude stačit říct to, co řekl Voldemort, nejspíš ta brána, kterou otevřel nebo co to je, ještě stále funguje, dokud neuplyne dvacet čtyři hodin, můžeme to všechno jednoduše změnit."
Oba vyběhli do jeskyně a prudce zatočili chodbičkou doprava, protlačili se úzkou stěnou a doběhli do malého sálu. Ron tam ležel na zemi u malého výstupku v zemi uprostřed jeskyně. Harry zaslechl, jak Hermiona za ním zahekala, jakoby nedokázala ten pohled vydržet.
"Jak myslíš, že se ti podaří vyvolat právě Rona?" zeptal se Kingsley, který tam stál a očividně mu to celé docházelo.
"Ještě nevím," hlesl Harry a přistoupil ke kapalině ve výčnělku. Soustředěně se do ní zahleděl. "Voldemort použil nějakou kost, ale snad to půjde i tak," přemýšlel.
Pak ho napadlo udělat prostě to stejné. Namočil špičku rohu do kapaliny. Najednou pocítil, jako kdyby slábl a celá jeho síla přecházela z něho přes roh dovnitř, do výčnělku. Snažil se vydržet, ale třásly se mu ruce, jako kdyby už neměl sílu je udržet. Horlivě přemýšlel nad jménem Ron Weasley. Ronald Weasley, Ronald Weasley, říkal si v duchu pořád dokola a soustředil se jen na to jméno, Ronald Weasley. Zanedlouho pocítil přesně pravý opak. Cítil, jak kapalina vtéká zase zpátky do rohu a pomyslel si, že si nejspíš poprvé podivná kapalina vzala zpátky duši Gribhota s jeho silou a nyní se vrací Ronova duše, alespoň v to doufal. Vytáhl roh z nádoby a přešel k Ronovu tělu.
Na okamžik pohlédl na Hermionu, která těkala očima z Harryho na Rona. Jakoby se bála promluvit, aby vše nepokazila. Harrymu se zdálo, že se dokonce snaží i zadržet dech. Zato Kingsley se tvářil o něco méně napnutě. Harry měl pocit, že oba myslí na totéž. Jeho kouzelnická moc rozhodně nebyla na takové úrovni jako ta Brumbálova nebo Voldemortova, jak se mu mohlo tedy povést něco tak úžasného, jako vrátit někomu život? Přeci to nemůže být tak jednoduché, nemůže to provádět jen tak někdo. Nebylo ale nazbyt. Voldemort už neměl moc a Brumbál byl příliš slabý. Harry mohl jen doufat v zázrak, který se už dnes jednou stal. Odkryl tedy lem hábitu z Ronovy hrudi a přiložil na ni pevně zářící špičku rohu jednorožce.
"Duše mrtvých," zaduněl jeskyní Harryho hlas stejně, jako předtím Voldemortův, "Král jednorožců je mrtev, jeho poslední vydechnutí oživí nyní mrtvého,…" Harry se zarazil, aby si promyslel další větu. Nyní bylo velmi těžké soustředit se na ta správná slova, "…jako důkaz existence života a smrti - dvou protikladů, bez kterých nelze být. Smrt životem nahrazena!" pronesl Harry co nejpevněji a pak z rohu jednorožce vytryskl rudý plamen a zaplavil ostrým krvavým světlem celou jeskyni. Harry, stejně jako předtím, pevně zavřel oči. Netrvalo dlouho a mohl je zase otevřít.
- KONEC -