close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Rozloučení (část 2)

21. listopadu 2010 v 18:43 |  Harry Potter a Dech jednorožce
  "Tak to je super," vydechl si a podal s úsměvem Harrymu ruku, "díky za pochvalu."
  "Je oprávněná," dodal povzbudivě Harry.

 Na večeři šel Harry s takovou náladou, jakou už dlouho neměl. Dnes se mu podařilo udobřit se s Jeny, vyhrát zápas a ještě navíc se mu podařilo částečně zrušit ty fámy, které kolovaly o něm a o Cho. Když procházel mezi stoly, nemohl si nepovšimnout, jak si na něj všichni poukazovali. Byl zvyklý na to, že od nástupu Voldemorta na něj hleděli častěji, než kdykoli předtím, alespoň se mohl uklidnit tím, že většina je na jeho straně a věří mu na rozdíl od loňského roku, kdy ještě většina věřila tomu, co se psalo v Denním Věštci a on spolu s Brumbálem byli podle jejich názorů blázni. Dnes však na něj většina přátelsky pomrkávala a horlivě kývala na pozdrav. Harry byl nadšený bohužel však ne, jako Hermiona, kterou ještě očividně její podivná nálada neopustila.
  "Skvělý zápas," pochválil Harryho ještě Neville.
  "Tedy," Brumbál muset udělat ochrannou clonu, když ta vichřice odfoukla pár prváků," poznamenal pobaveně Dean, "a jak jsme viděli, jak to s váma sem tam hází, mysleli jsme, že to bude zápas, který se asi nedohraje, ale zvládl jsi to," usmál se.
  "Díky," utrousil Harry a popošel ještě kousek dál doprostřed stolu.
  Když Harry dosedl vedle Rona (který se také raději posadil pro jistotu naproti Hermioně, aby se mu nic nestalo), několik nebelvírských žáků za ním přišlo pozdravit a pochválit mu jeho skvělý manévr, který by, podle Rona, nezvládl ani samotný Krum.
  "Tak to máš naprostou pravdu," chytla se toho hned Hermiona, "Krum by něco takového neudělal, protože by ho nic tak šíleného ani nenapadlo," poznamenala ostře.
  "Harry musel něco riskovat, jinak by jsme tam hráli ještě teď, Hermiono," snažil se marně protestovat Ron, než ho Hermiona zase zchladila.
  "Jistě, a proto má na krku ochránce," vyhrkla.
 "Jak to myslíš?" chtěl vědět Harry. Jeho kamarádka se na chvíli odmlčela a dávala si načas tím, že si pořádně usrkla dýňové šťávy.
  "Myslím to tak, že strašně rád riskuješ a proto ti pověsili na krk Střevlíka," vysvětlila prostě a ukázala směrem za Harryho, kde stál Střevlík skoro v pozoru a nespouštěl jej z očí. "Kdyby ses dostal do nějakého maléru, tak on ti z něho má pomoci."
  "Jako bych se do toho maléru chtěl dostat," osopil se na ni podrážděně Harry, "jen abys věděla, tak Střevlíka na mě pověsili spíš proto, že mi nevěří, že něco nezkazím," utrhl se ještě otráveněji Harry a Ron něco souhlasně zabrblal.
  "Ale to není pravda...," bránila ho Hermiona.
  "Ale je!" vyhrkl Harry prudce. "Vzpomeň si, kolik jsme toho už udělali a dokázali a nikdy jsem nepotřeboval někoho věšet na krk," rozčiloval se Harry a cítil, jak jej pomalu dobrá nálada opouští a naplňuje jej pomalu naprostý vztek.
  "Proč toho Střevla tak najednou bráníš?" utrhl se na ni i Ron.
  "Já ho vůbec nebráním, Rone, jen jsem chtěla říct, že se Harrymu mohlo něco stát a to už by se Střevlíka nemusel zbavit. Když vydržíme déle bez nějakých potíží, možná se Brumbálovi podaří přesvědčit ostatní, aby ho odvolali," vysvětlovala.
  "Kdyby Brumbál chtěl, už by tu Střevlík nebyl," poznamenal zahořkle Ron.
  "Ty víš, Rone, že to není tak lehké, být Brumbálem, taky bych se moc nestavěla proti Ministerstvu..."
  "Proti Ministerstvu?" vyhrkl Harry. "Já jsem si myslel, že ho na mě nasadili..." podíval se kolem sebe, aby zjistil, že jsou všichni příliš zabraní do jídla nebo rozhovoru o dnešním zápase, "...z Řádu," dodal nechápavě.
  "Ne," odporovala mu Hermiona, "on je členem, ale přesto dělá i na Ministerstvu a ti ho nasadili, prý pro lepší pocit. Popletal se cítil prý strašně provinile, že tě nechal loni rovnou na Ministerstvu v takovém ohrožení," podotkla ještě.
  "Kdyby nebylo Brumbála..." pokýval hlavou Ron a Harry raději mlčel. Pamatoval si moc dobře, jak toužil po tom, aby to všechno skončil, ale opravdu byl natolik utahaný, že nevěděl, jak by to bylo skončilo.
  "No tak se neloudejte a pojďte už," dodala Hermiona, která celý rozhovor považovala za ukončený.
  "Kam tak spěcháš Hermiono?" vyptával se zklamaně Ron. "Já jsem ještě nedojedl."
  "Musíme něco udělat přece. To, co jsme měli udělat včera večer," poznamenala, když zahlédla nechápavé obličeje Harryho i Rona. Jistě, pomyslel si Harry, dnes večer musí uprchnout Střevlíkovi a půjdou za Síriusem.
  "Ten Střevlík se za nás zavěsil jak smrtnoďas na zlato," ztěžoval si rozzlobeně Ron, když se neustále otáčel dozadu a zjišťoval, jak daleko od nich Harryho ochránce je, kdyby se náhodnou našla možnost, jak by mu mohli co nejrychleji uhnout do nějaké boční chodby a někde se v ní ztratit.
 "Stejně nejdřív musíme do společenské místnosti," uklidňovala ho Hermiona, "aby si vůbec nikdo nevšiml, že jsme venku."
  Ve společenské místnosti se ještě Hermiona s Ronem posadili do křesel a čekali na Harryho, který si musel zaběhnout pro plášť.
  "Ten tvůj hlídač tady dneska bude asi spát," poznamenal Dean otráveně k Harrymu a Seamus ještě dodal: "Jen musíme doufat, že ho Buclatá dáma nepřesvědčí, aby si s ní zazpíval, to už by bylo o dost horší," smál se.
  "Já to říkal," ucedil vztekle Ron, "ten hroznej hlídač se zbláznil, to přece ani nesmí," podíval se na Hermionu, ta jako jediná však zůstávala v klidu. I Harry začínal vážně pochybovat o tom, že se dnes večer jejich plán vydaří.
  "Harry má přeci plášť," poznamenala Hermiona vesele, když si šli Dean se Seamusem konečně lehnout. Očividně dnes měla výbornou náladu, která Harryho i Rona zaskočila vzhledem k tomu, jak byla rozmrzelá z dnešního zápasu. Harry však začínal nabývat čím dál většího dojmu, že Hermiona měla strach hlavně o Rona, a proto jí tak rozčílili jeho dnešní piruety ve vzduchu - Rona to strašlivě potěšilo a tak nějak povzbuzovalo takže, i když jej nestihl Harry pozorovat, nejspíš také něco před bránou vyváděl.
"To je fakt," uklidnil se Ron a škodolibě se mu zablýsklo v očích. Nejspíš si, stejně jako Harry, představil Střevlíka, jak zmateně stojí před vchodem do nebelvírské věže a marně hledá mezi Hermionou a Ronem i Harryho. "Tak jdeme," vybídl je.
  "Ještě něco," zarazila Hermiona Harryho, když se otočil, aby si zaběhl pro plášť. "Harry, potřebovala bych nějakou věc, kterou ti Sírius dal anebo jeho dobrý přítel," vysvětlila a Harry si okamžitě vzpomněl na nůž, který mu Sírius dal.
  "Nevadí, že by to byl jen takový zbytek? Sírius mi dal nůž," objasnil svoji otázku.
  "Bezva, ale bylo by potřeba, abys z toho nože donesl čepel, protože by bylo lepší, abys to bylo něco, co se leskne jako zrcadlo."
  "Čepel se mi roztavila," posteskl si Harry a byl si téměř jistý, že žádnou jinou věc s lesknoucím se povrchem od něj nedostal. Neustále si opakoval Hermionina slova, jestli ho ještě něco nenapadne. Najednou si na něco vzpomněl.
  "Ještě jsem dostal zrcátko, ale je rozbité," vyhrkl prudce až sebou Ron trhul.
  "No to je úplně perfektní," pokývala Hermiona hlavou. "Tak ho vezmi s sebou," vybídla jej. Jakmile si Harry zaběhl pro plášť (ve společenské místnosti totiž momentálně nikdo nebyl a byla to skvělá příležitost vydat se konečně na cestu), vytáhnul z pod postele svůj kufr a okamžitě z něj vyházel několik málo věcí, které obsahoval, aby na jeho dně našel kousíčky zrcátka, které tam leželo už od konce loňského roku, kdy jej tam Harry rozmrzele vhodil. Tehdy se chystal nazpět do Zobí ulice a zrcátko mělo být spojení mezi ním a Síriusem, který byl však už mrtev a zrcátko tedy ani nefungovalo. Harry sebral největší kousek, který našel, co nejrychleji se vrátil k Hermioně a Ronovi, přikryl se pláštěm a společně se okamžitě vydali ven.
  "K-kam jdete?" vyhrkl Střevlík, který očividně pospával, což znamenalo, že Buclatá dáma konečně vzdala přemlouvání jejího dnešního společníka a raději tlachala s ženou na vedlejším obraze.
  "Asi jsme ho mohli nechat usnout a pak mu třeba domalovat knír," dodal Harry polohlasem svoji poznámku tak, že ji mohli zaslechnout jen oba jeho přátelé, kteří šli jen kousíček před ním a Ron měl opravdu co dělat, aby nevyprskl smíchy.
  "No kam, chceme být také sami," usmála se co nejpříjemněji Hermiona, alespoň zakryla svůj pobavený chichot, Ron už to však nevydržel a musel sklopit hlavu. Nejspíš se nemohl zbavit myšlenky, ve které měl Střevlík perfektní podlouhlý knírek a například dokreslené i pěkné brýle.
  "Harry s vámi nejde?" zeptal se Střevlík, jako by ho byl viděl a Hermiona zvážněla. Dokonce i Harry s Ronem se přestali tiše smát a zpozorněli. Ron si stoupnul blíž k Hermioně a chytil ji za ruku tak, aby si toho i Harryho ochranka všimla a přestala se tak vyptávat. Harry toho využil a postavil se těsně za Rona, kdyby měl Střevlík přeci jen nějaký způsob, jak by mohl prokouknout, že Harry stojí jen kousek od něj zakrytý neviditelným pláštěm. Tato myšlenka však nebyla nijak reálná, leda-že by měl například kouzelnické oko jako Pošuk Moody nebo jinou pomůcku, ale to by znamenalo, že Harryho v neviditelném plášti čekal a věděl, že jej má. Ron držící Hermionu za ruku mu však očividně stačil jako důkaz toho, že Harry opravdu šel spát a tito dva chtějí být spolu. 
  "No... skvělý zápas, Rone," poznamenal ještě na pozdrav, "a nebuďte dlouho venku, je tam docela zima," rozloučil se a očividně se ani nechystal je doprovodit, což Harryho uklidnilo a mohl si tedy v klidu oddechnout.
  "Díky," zazubil se Ron a pomalu se rozešli dolů po schodech. Jakmile však byli dostatečně daleko a bylo jisté, že Střevlík se k nim přeci jen nepřidal, přeci jen vyšlápli o něco rychleji. Harry si pro jistotu plášť nechával na sobě a celou dobu se držel za Hermionou a Ronem, kteří se ještě stále drželi za ruku a opravdu měl dojem, jako by se nechtěně připletl do nějaké schůzky a ne do noční vycházky za svým kmotrem. Vzpomněl si však na Jeny a na to, jak se spolu zítra uvidí a cítil, jak ho po celém těle zaplňuje teplo, které mu stoupá až do tváří, přestože už vstoupili do opravdu chladné noci.
  "Raději si ten plášť ještě nechej a rovnou nás přiber," radila mu Hermiona, "půjdeme do Chroptící chýše," poznamenala. Harry tam nebyl od konce třetího ročníku, kdy se poprvé setkal se Síriusem. Teplo v tvářích vystřídal mrazivý pocit toho, že se za malý okamžik možná setká se svým mrtvým kmotrem. Nejvíce se bál toho, že nebude vědět, co mu říct. Nevěděl, jestli mu má říct vše, co se mezitím událo, nebo s ním mluvit jen tak o čemkoliv. Netušil ani, jestli s ním Sírius bude moci mluvit normálně, jako by byl živý, jestli ho Harry uvidí nebo jestli na celý rozhovor nebude mít jen určitou dobu. Harry roztáhl ruce, aby zakryl svým pláštěm oba kamarády a pomalinku a co nejtišeji se proplížili pod Vrbou Mlátičkou.
  Chroptící chýše vypadala tak, jak jí zde zanechali ve třetím ročníku. Nahoře byla trocha zaschlé krve - z Ronovy nohy, jak jej Sírius táhnul po podlaze. A některé místa, kde někdo stál nebo prošel byla o něco méně zaprášená naproti zbytku místnosti. Harry se zhluboka nadechl, aby pocítil hnilobný puch dřeva. Hermiona, která je dole pod schody opustila, aby si něco vyzvedla, se pomalu vydala za nimi po schodech. Harry mezi tím vzpomínal, co se tu před třemi lety odehrálo. Všechno mohlo být jinak, kdyby Síriusovi hned napoprvé uvěřil, Červíček mohl být dávno někde v Azkabanu nebo kdekoliv, kam by ho po odsouzení vydalo Ministerstvo a jeho kmotr by byl konečně volný.
  "Tak už mám všechno," utěšovala je Hermiona, Harry však i přesto cítil, jak mu prudce buší srdce. Měl se konečně setkat se Síriusem, přesto však cítil v hlavě duto a prázdno, jako by ani neuměl mluvit a chodit, nohy mu naprosto zkameněly. Hermiona mezitím postavila velikou láhev naplněnou jakousi zlatavou tekutinou, nad kterou se kroutil stříbrno-zlatavý dým doprostřed místnosti a ztěžka si oddechla.
  "Co to je?" zeptal se okamžitě Harry a se zájmem si láhev s podivnou kapalinou prohlížel.
  "To je Hledající lektvar," vysvětlila prostě Hermiona. "Je strašlivě těžký a přiznávám se, že i když má barvu i vůni takovou, jakou by opravdu měl mít, nejsem si jím stoprocentně jistá, protože jeho příprava je strašlivě složitá a komplikovaná a člověk i přestože se drží návodu nikdy neví, co se může přihodit a stát," prohlížela si svůj výtvor, jako by každou chvílí měl vyletět do vzduchu.
  "Na co je dobrý?" zeptal se Harry, přestože věděl, k čemu jej dnes budou potřebovat. Chtěl vědět, co přesně se bude dít.
  "Když jím polijeme nějaký ten předmět od toho, kdo nedávno zemřel, mohlo by se povést, aby se nám na chvíli ukázal a mohl nám i něco říct," vysvětlovala Hermiona, "prostě když jím polijeme zrcátko od Síriuse, mohlo by se vydařit, aby se objevil a ty sis s ním mohl naposledy promluvit," zakončila prostě a i když to znělo skvěle, Harrymu se její slovo naposledy opravdu nezamlouvalo.
  "Trvalo nám strašně dlouho, než jsme nasbírali potřebný suroviny," prohodil Ron a vypadal, jako by právě vzpomínal na něco strašlivě nepříjemného. "Dokonce jsem se musel nabídnou taťkovi, že mu pomůžu v práci, abych se potom mohl ztratit v oddělení málo přístupných surovin pro lektvary a různá kouzla," prohodil trpce.
  "Horší pak bylo uchovávat lektvar v potřebné teplotě tak, jak měl být udržován po celých sedm měsíců," vzpomínala hořce Hermiona, "a jestli nevyšlo něco s teplotou před tím, než jsem přišla na to teplotní zaříkávadlo, tak to za chvilku poznáme," utrousila trochu vyděšeně.
  "Co by se stalo?" vyhrkl Ron, ale Hermiona jen zavrtěla hlavou, což znamenalo, že to sice neví, přesto však by to nebylo nic příjemného.
  "Toto kouzlo se raději nedělá ani u OVCE, protože je zaprvé moc dlouhá jeho příprava a zadruhé je dost složité a nebezpečné, proto se vykládá jen jeho teorie," poznamenala a i Harry začínal mít obavy, když viděl, jak je Hermiona nejistá, což se stávalo opravdu jen zřídka.
  "Tak... jdeme na to, nebo tu budeme jen tak stát a bavit se o všem možném?" přerušil chvilkové ticho Ron a kdyby nepromluvil, nejspíš by tu opravdu ještě tak stály a pozorovali ze zájmem a jakousi obavou lektvar. Harry vytáhl z kapsy zrcátko a při tom mu z kapsy vypadl jakýsi bonbón, uvědomil si, že je to zvířecí měnička, kterou dostal zdarma od Freda a George.
  "Harry!" vyhrkla Hermiona, až sebou s Ronem uškubli, jako by na ně vykřikla kdo ví co. "Tohle všechno ulehčí," poznamenala nadšeně.
  "Co všechno to ulehčí?" nechápal Harry, "jako setkání se Síriusem?" zeptal se.
  "Ale ne," odbila ho a hodnou chvíli si bonbón prohlížela, jako by na něm bylo něco zvláštního kromě toho, že byl od dvojčat a člověku po něm mohl narůst třeba ocas. "To vyřešíme potom," dodala ještě a honem si zastrčila měničku do kapsy svého hábitu. 
  "Nejspíš má chuť na bonbóny, ať to stojí cokoliv," poznamenal na vysvětlenou Ron tak tiše, že ho mohl zaslechnout jen Harry. Mezitím mu Hermiona vytrhla zrcátko z rukou a opatrně se přiblížila k lektvaru, jako by měl každou chvílí vybuchnout. Položila jej doprostřed a lektvar na něj vylila co nejopatrněji, aby ani kapka neukápla vedle. Bylo to zvláštní, jako by zrcátko nasávalo veškerý lektvar, nebo jako by se v něm něco otevřelo a lektvar se opravdu vléval dovnitř. Když Hermiona vyprázdnila celý kotlík, postavila se zpátky k Harrymu a Ronovi a čekala. Najednou se ze zrcátka vydralo obrovité světlo, které zaplnilo celou místnost, jako by někdo zapnul jeden veliký reflektor. Harry si oddechl, že jsou tady, v chroptící chýši pod zemí, jinak by rozhodně byli vidět nejméně na desítky kilometrů. Hermiona to naštěstí měla všechno zvládnuté, podle toho, jak překvapeně se však tvářila, si očividně nebyla stoprocentně jistá.
  "Vytáhněte si hůlky," pobídla je odkudsi ze světla Hermiona. Harry cítil, jak mu prudce buší srdce a klepou se mu ruce, když si z hábitu vytahoval hůlku. "Teď zamiřte na to zrcátko a opakujte po mě, "Exorior, snažte se při tom myslet na Síriuse, vybavit si jeho obličej," vysvětlovala Hermiona. Přestože to byla naprosto jednoduchá věc, Harry si najednou uvědomil, že si nemůže vybavit už ani obličej svého kmotra a zmocnila se ho panika. Jak je možné, že nemůže, když se mu o něm tolikrát zdávalo? Byl naprosto zoufalý. Ať se snažil jak se snažil, vždy si představil třeba i celou situaci, ale obličej jako by se vypařil. Harry zavřel oči a pevně stiskl pěst. Zlobil se sám na sebe. Jak mohl zapomenout?
 "Není to nic těžkého Harry," ozvala se odněkud Hermiona a opatrně mu položila ruku na rameno. "Jen se tak nesnaž, zkus se trochu uvolnit," vybídla ho. Harry si konečně vybavil jejich první setkání právě tady, v Chroptící chýši, kdy jej pokládal ještě za vraha a zrádce svých rodičů, přestože jím byl někdo jiný.
  "EXORIOR SÍRIUS!" zařval z plna hrdla Harry, "EXORIOR, EXORIOR!!!" mířil hůlkou neustále někam na zrcátko a měl pevně zavřené oči, jako by se bál toho, co uvidí. Hermiona vedle něj zpustila ruku z jeho ramene a Ron jakoby udělal krok vzad.
  "Harry," ozval se jakoby z daleké jeskyně známý hlas. Harry už nemohl. Do očí mu vytryskly slzy. Už ani nečekal, že někdy tento hlas plný starostí a smutku uslyší.
  "Síriusi," polkl knedlík, který mu uvízl v krku a otevřel oči, nikoho však neviděl. Otočil se kolem sebe a když si všiml, jak Ron s Hermionou napjatě sledují zrcátko, podíval se pečlivěji, aby v něm shlédl bledou tvář svého kmotra.
  "Jsi opravdu velmi nadaná a chytrá čarodějka," promluvil Sírius k Hermioně, "vím, že už jsem ti to několikrát říkal, ale opakuji to znova a nejspíš i naposledy. Tušil jsem, že tě to napadne," usmál se. Harry sledoval Síriusův obličej. Mluvil tu s Hermionou, jako by se nic nedělo, jako by byl živý a dokonce i jeho tvář už nevypadala tak zbědovaná a uštvaná, jako bývala.
  "Díky," špitla Hermiona. "Ráda tě vidím," dodala, zatímco Sírius pohlédl na Rona.
  "Co Papušík?" zeptal se zaujatě.
  "Má se skvěle, už se i trochu uklidnil," zalhal Ron a pokusil se o úšklebek.
  "Tomu se mi ani nechce věřit," zazubil se Sírius, "byla to ta nejživější sova, kterou tam měli, ale za to nejsnaživější," vysvětlil a konečně se podíval na Harryho. Ten cítil, že mu srdce spadlo někam k nohám a ty povolily. Harry poklekl k zrcátku a upřeně se díval svému kmotrovi do očí. Jako by zapomněl mluvit, nemohl nic říct, jak předpokládal, Sírius se však sám postaral o hovor.
  "Je všechno v pořádku?" zeptal se Sírius, "vidím, že Brumbál dorazil včas a zvládli jste to," toho se však Harry obával. Nechtěl se bavit o tom, co se stalo na Ministerstvu ke konci loňského roku. Sírius si toho však očividně nevšiml.
  "Harry, já..." zadrhl se, jako by nevěděl, jak to má Harrymu říct, "...musel jsem prostě jít za tebou a ujistit se, že ti nikdo neublíží, tomu rozumíš, ne?" Harry slabě a nepřesvědčivě kývl a Sírius si ztěžka povzdechl.
 "Za chvíli už zmizím nadobro, Harry," vysvětloval, "to světlo z lektvaru, které zaplnilo místnost zanedlouho zmizí a já s ním," Harry se rozhlédl a z úžasem zjistil, že oslňující záře opravdu mizí, už jí zde byla téměř polovina. Harryho napadlo, jestli Hermiona udělala takových lektvarů více.
  "Více, než jednou, nelze mého ducha vyvolat," podotkl zklamaně Sírius, jako by Harrymu četl myšlenky. Ten se nyní hněval sám na sebe, že se konečně nemůže přimět k pořádným slovům.
  "Já..." vypadlo z něj konečně a jako by se klapka v krku povolila, "...Brumbál říkal něco o tom..."
  "Ne Harry," skočil mu do řeči Sírius, jako by i on chtěl ušetřit čas zbytečně dlouhými větami, "když bych se stal duchem, už bych tu byl nadobro, mezi životem a smrtí, ani nevíš, jak to všechno začne být unavující," vysvětloval a tvářil se opravdu vážně, "myslím, že duchové ve škole jsou toho důkazem, nedokázal bych tu být věčně," Harry mu musel dát za pravdu.
  "Ale i duchové se začínají bát," podotkla najednou Hermiona a Harry se začal zlobit, že jim kazí už beztak krátký rozhovor takovou maličkostí, Síriuse to však očividně zaujalo.
  "To je zvláštní, co o tom víte?" zeptal se zaujatě.
  "Nic moc," podotkl Ron, "jsou všichni strašně divní a k smrti vyděšení, pokud to tedy vůbec jde - k smrti vyděsit ducha" poznamenal.
  "Rozhodně to má společné něco s Voldemortem," podotkl Harry a nevšímal si Hermionina a Ronova vyděšeného ucuknutí.
  "Co si myslíš, že má v plánu?" zeptal se ho Sírius a zaujatě ho sledoval, jako by to Harry měl vědět. Toho však potěšilo, že s ním jeho kmotr jedná, jako by byl opravdovým členem Řádu a opravdu by záleželo i na jeho úvahách, které nemuseli být nejhorší, protože jak bylo známo, Harry byl s Voldemortem tak nějak spjat a očividně si to uvědomoval jen Sírius.
  "Něco hrozivého, když se jej bojí i duchové," poznamenal Harry zamyšleně a na okamžik se zasekl, přemýšlel, jestli má Síriusovi říct o svých snech. "Zdává se mi...někdy se mi vrací do snu to, co se stalo, když tě... když jsi zemřel," všiml si Síriusova žalostného pohledu a znovu se pořádně nadechl, potřeboval více vzduchu, který se mu najednou nedostával, "najednou se objevím na nějaké louce, jakoby byla jediná ve svém okolí, kolem dokola jsou stromy," vyprávěl a zamyšleně si prohlížel svoji hůlku, "je tam i jeskyně... a vedle vchodu ze skalky tryská čistá voda. Celé to místo je, jako v pohádce, jako nejdokonalejší místo na světě, bez zla a všeho..." na chvíli se odmlčel, vlastně ani sám nevěděl, proč to kmotrovi říká, ten se však tvářil vážně a zaujatě, "...stromy... krásně tam zní... zpívají nějakou melodii, moc pěknou..."
  "O tom mluvil Moudrý klobouk," vyprskl podiveně Ron, ale Hermiona jej okamžitě zmrazila přísným pohledem, aby zase zmlkl a Harry pokračoval.
  "...pak se tam objeví nějaký dým a všechno se začne měnit, jako by tam přišli mozkomorové, ale ještě horší... není to, jako bych už nikdy neměl být šťastný, ale jakoby se celý svět měl změnit... jako by ten dým měl zaplavit úplně všechno..." Harryho hlas zazněl do ztracena, ani nevěděl proč.
  "Harry," ozval se po malé chvíli Sírius, "toto jsi, doufám, řekl Brumbálovi," zeptal se vážně, ale Harry mu neodpověděl. "Ty víš, že tvoje sny jsou jiné, ty víš, že se třeba jedná o něco moc důležitého a v tom ti pomůže jediný člověk..."
  "Stejný, který nechal rozhodnout Ministerstvo, aby na mě nasadili ochranku, toho nemožného Střevlíka!" osopil se na něho Harry. Sírius se tvářil překvapeně, ale světlo téměř vymizelo z místnosti a proto nebyl čas nad něčím takovým dál přemýšlet.
  "Harry ty víš, že Brumbál někdy dělá zvláštní věci, které se pak ale vyplatí," poznamenal Sírius.
  "Opravdu? Proč mi tedy neřekl, jak to všechno ve skutečnosti bylo?" zuřil Harry a pokračoval, když si všiml Síriusova nechápavého pohledu, "jedna vědma předpověděla narození dítěte, které mělo zastavit Voldemorta. Jak mohl Brumbál vědět, že jsem to já, mohl to být klidně Neville, kdyby poradil to staré ochranné kouzlo mu, on je z čistokrevné kouzelnické rodiny," Sírius na něj upřeně zíral, jakoby ani nemohl pochytit to, co říkal, Harry cítil, jak na něj Hermiona s Ronem zmateně hledí, snažil se však dívat přímo do Síriusových očí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama