Rozloučení
Mezitím už dorazila McGonagallová. Vypadala opravdu strašlivě bledě na to, že očividně celou cestu zpět běžela, jako by tu už na ni Harry neměl čekat. Ten byl rád, že konečně může odrhnout zmatený pohled od Snapea. Konečně se cítil o dost lépe. Bylo mu strašlivě úzko a v žaludku se mu začínal ozývat jakýsi podivný svíravý pocit, rozhodně se ale už cítil, jako by byl sám sebou a jakoby jej nikdo neovládal. Podivný chlad v jizvě už se nevrátil a Harry byl za to rád - děsilo ho to stejně jako hlas, který mu před chvílí probíhal hlavou. Hermiona s Ronem na něj vzhlíželi zděšeně, jakoby provedl něco strašlivě hrozného, nejhorší bylo, že si to myslel i samotný Harry. Tentokrát však čekal na verdikt jeho třídní profesorky. Ta si jej chvíli zkoumavě prohlížela - vypadalo to, jako by se chtěla přesvědčit o pravdivosti Hermionina výkladu a správnou odpověď měla najít v Harryho očích. Ten však silně pochyboval o tom, že by i tato profesorka měla ovládat myslozpyt.
"Pane Pottere...," oslovila ho s naprostou vážností a Harry by se byl vsadil, že po celou dobu přemýšlela spíš o tom, jak má začít, než že by si ho vysloveně prohlížela, aby zjistila něco víc. "...vy znáte tento...kámen?" zeptala se opatrně, jako by to Harrymu mělo ublížit a pomalinku pozvedla zelenavý kámen.
"Tirid," vydechl Harry a tentokrát pocítil, jak mu prudce začalo bušit srdce a pálit ho už dávno zahojená rána na ruce. Harry se pevně chytil za pravé rameno, aby utlumil palčivou bolest, byl si však jistý, že je to jen ozvěna toho, co bylo. Kdyby profesorka McGonagallová chtěla kámen opravdu použít - bolest by se ozývala určitě mnohem intenzivněji a byla by mnohokrát silnější. I tak by byl Harry rád, kdyby kámen odnesla někam pryč. Kde k němu mohla jen přijít? Nechápal.
"Jistě ho už viděl," pokýval znalecky hlavou Snape a spokojeně se usmál. Střevlík nervózně přešlapoval z nohy na nohu - nerozuměl ani slovu a to jej znepokojovalo. Nejraději by byl nad věcí. Ani Ron zjevně nic nechápal. Kromě McGonagallové, která kámen zastrčila do jedné jediné kapsy svého nočního pláště a Snapea byla v obraze už jedině Hermiona, ale i ta se tvářila nespokojeně. Stejně jako Harry, by raději vynechala tento rozhovor, o kterém bylo jasné, kam povede.
"Tento kámen měl Draco Malfoy v kapse," poznamenala McGonagallová, jako by se tím všechno vyřešilo. Harry okamžitě kmitl jedním okem na Snapea, ten se však tvářil, jako by čekal na dovyprávění celé věci, jako by mu uniklo všechno to, co tu dnes o Malfoyovi padlo.
"Grázl," zaduněl Střevlík, který se očividně snažil dát najevo, že to právě všechno pochopil.
"Grázl, kterému někdo tento kámen podstrčil a on sám možná neví kdo," dokončil za něj větu Snape a Střevlík zamlkl. Harry si všiml, jak po něm učitel lektvarů hodil nebezpečným pohledem.
"Ano, ale to rozhodně pan Potter nemůže vědět, a silně pochybuji, že by si chtěl vrátit některé nanejvýš nepříjemné vzpomínky, proto tedy vypadává ze seznamu podezřelých," poznamenala McGonagallová. "Můžete tedy jít rovnou do svého pokoje," vybídla rázně Harryho a Ron s Hermionou se k němu jako na povel přidali. Harry byl opravdu rád, že nechal McGonagallovou a Snapea s tím hrozným kamenem za sebou. Měl opravdu o čem přemýšlet. Musel však ještě přidat do kroku, protože dotěrný Střevlík jim byl už v patách a snažil se kamarádsky vydolovat z Hermiony něco víc o tom, co se stalo. Harryho teď trochu mrzelo, že se nemohl vydat na druhou stranu a pokusit se setkat se Síriusem tak, jak mu Hermiona s Ronem slíbili. Rovnou by měli o čem mluvit, když by Harryho nic jiného nenapadlo.
"Tady s námi nemůžete!" vyprskl na Ron ostře a Harry se ani nemusel otáčet, aby zjistil, co ho tak rozčílilo. Střevlík se samozřejmě snažil dostat i do společenské místnosti. To by ovšem znamenalo, že by Harry kvůli němu probděl celou noc.
"Můžu jít, kam chci," snažil se udělat krok vpřed Střevlík a tvářil se co nejpřesvědčivěji.
"Ne, to nemůžete," opravila ho Hermiona. "Zjistila jsem si to a máte zakázáno dostávat se do jakékoliv ze čtyř bradavických kolejí," poznamenala, Střevlík však zůstal stát, jako zkamenělý.
"Nejspíš chce, abychom se vrátili k Snapeovi a McGonagallové," pokrčil co nejlhostejněji Ron rameny, to však byl pro Harryho ochránce povel k odchodu. Přestože se netvářil dvakrát potěšeně, nespokojeně si odfrkl a vydal se zpátky.
"Já bych ho..." dupl si vztekle Ron, Harry ho však téměř neposlouchal, myšlenkami byl úplně někde jinde. Snažil si v hlavě uspořádat vše, co se dnes stalo. Najednou měl podivné obavy - ani ne z Malfoye jako spíš z jeho jizvy, která dnes nějak prazvláštně zareagovala, když se Harry utkal s Dracem. Doufal jen, že to bylo opravdu Voldemortovým přičiněním.
"Leonus kaputo," pronesla Hermiona a když jim Buclatá dáma ustoupila, aby mohli projít, mlčky vstoupila. Očividně měla také nad čím přemýšlet. Za to Ron by si dnešní večer povídal klidně až do rána. Teprve nyní si Harry uvědomil, že zítra je zápas ve famfrpálu a začínal si připadat opravdu unaveně.
"Kde myslíte, že Malfoy přišel k tomu kameni?" kroutil zamyšleně hlavou Ron a plácl sebou do rozviklaného křesla nejblíže postavenému ke krbu. Touto otázkou však upoutal i Hermionu, která se očividně také rozhodla, že se přeci jen na okamžik posadí do vedlejšího křesla. Harry ještě chvíli zůstal stát u schodů vedoucím k ložnicím a nakonec se šel postavit alespoň za sedící Hermionu a skoro až nepřítomně naslouchal. Byl si téměř jistý, že kdyby se posadil, už by se nepřiměl se zase postavit na nohy. Pomyšlení na zítřejší den jej naprosto vyčerpávalo.
"Kdo ví... třeba od nějakého... smrtijeda," špitla nakonec Hermiona, ale viditelně tomu sama nevěřila.
"Na to je moc velký zbabělec," poznamenal nepřítomně Harry.
"Ale jeho otec byl taky takový," dodal na vyvrácení Ron a Harry se na něho ostře podíval.
"Jak dlouho jste to věděli? Jak dlouho jste věděli, že Lucius Malfoy zemřel?" zeptal se, když se jeho kamarádi tvářili nanejvýš nechápavě.
"On není... nebo donedávna nebyl mrtvý," snažila se mu oponovat Hermiona. "Víš, bylo to teď nedávno v Denním Věštci. Teď, když Popletal konečně uvěřil tobě i Brumbálovi a celý kouzelnický svět ví, že se Ty-víš-kdo vrátil, několik - a to ne zrovna málo - hlasů se ozývalo, že by jeho funkci měl převzít Brumbál a tak se samozřejmě bojí o svoji funkci," řekla Hermiona. "No a snaží se tedy zaměřit na veřejně známé smrtijedy, hodně prověřují ty, které jsi vyjmenoval, jak už doporučil Brumbál," zakončila.
"Fajn, další věc, co se vám vypařila z hlavy co?" odfrkl si nazlobeně, ale Hermiona pokračovala, nejspíš, aby se s Harrym nemusela dohadovat a chtěla to všechno napravit tím, že bude mluvit co nejrychleji.
"Luciuse Malfoye našli teď nedávno, jak s dalšími třemi smrtijedy útočil na mudly a tak se jej pokusili chytit, nikdo neví, jestli po té potyčce unikl, nebo zemřel. Některému ze smrtijedů se nevydařilo jakési destrukční kouzlo a celé to tam vyletělo do vzduchu. Umřelo tam spousta nevinných lidí a mezi nimi i ti smrtijedi a hodně pravděpodobně i Lucius, protože už o něm nikdo neslyšel."
"A kdy se to stalo?" zajímal se Harry, chtěl vědět naprosto všechno. Zajímalo ho, jestli to nemohl být ten strašlivý výbuch, který slyšeli se Snapeem, když cestovali do Londýna na vánoční svátky tam, kde je zatáhl splašený Pergot.
"Bylo to někdy uprostřed prázdnin," vyvrátila mu okamžitě jeho myšlenku Hermiona a Harry si uvědomil, jak byla jeho teorie nemožná, vždyť Draco Malfoy se choval takhle už od začátku roku a bylo jasné, že mu to klade za vinu.
Na druhý den vstal Harry brzy. Nemohl spát. Celou noc mu hlavou probíhala spousta otázek. Zdálo se mu o Síriusovi - o tom, jak padal za clonu. Slyšel smích Belatrix Lestragenové a najednou už zase stál na oné louce u skály, ze které crčela voda a nádhernou melodickou hudbu stromů nahradila neprůhledná kouřová clona plná beznaděje.
V pokoji bylo ještě šero, když se Harry oblékl a vydal se ven ze společenské místnosti dolů k Velkému sálu. Tak nějak tušil, že bude prázdný, neměl sice nejmenší ponětí, kolik hodin mohlo být, ale tak nějak si vyvodil, že sluníčko ještě nevysvitlo a tak i ti největší fanoušci ještě spí.
Harry měl dojem, že tento zápas Nebelvíru proti Havraspáru je snad jediný, u kterého nemá trému. Bylo mu to jaksi jedno. Měl pocit, jako by se připravoval na obyčejný trénink. Před dveřmi vedoucími z hradu se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Chtěl zkontrolovat, jestli jej někdo nepozoruje, jako včerejšího večera Malfoy a napadlo ho, kde asi tak může Draco zrovna teď být. Poslala ho snad McGonagallová zpátky do zmijozelské věže? Proč se o něj Snape v nejmenším nezajímal? Opět mu vyskakovaly myšlenky. Když zjistil, že dokonce ani Střevlík se neschoval nikde poblíž nebelvírské věže, aby se mohl na Harryho okamžitě přilepit, zamotal se více do svého pláště a vyšel ven.
Přestože dny začaly být o něco teplejší, rána byla ještě dost chladná a Harryho napadlo, že celkově dnešní den budou na koštěti všichni docela mrznout. Nakonec usoudil, že vůbec budou rádi, když nebude pršet. Oblohu zastínily obrovské černé mraky, které hrozily občasným zaduněním a to byl důvod, proč si Harry nevšiml vycházet slunce, které už dávno vylezlo, jen bylo schováno za obrovitá bouřková mračna.
Harry se vydal nahoru od hradu. Chtěl se někam projít, aby si mohl pročistit hlavu. Měl dojem, jako by se mu za chvíli měla, pod tou tíhou informací, rozskočit napůl. Vycházel zrovna na jeden z větších kopců poblíž hradu, odkud bylo krásně celé spící Prasinky, když na vrcholu kopce zahlédl jakousi osobu. Ta stála zahalena v plášti a jako zkamenělá se dívala směrem ke kouzelnickému městečku. Harryho zarazilo, že se tu najde ještě někdo jiný, kromě něho, kdo vstává tak časně ráno, aby mohl přemýšlet. Nejprve chtěl popojít trochu bokem, aby nerušil ze zadumání, nakonec jej ale přeci jen přemohla zvědavost a popošel potichu o něco blíže. Chtěl vědět, který student (vzhledem k nevelké výšce) to mohl být.
Harry se zarazil. Nebyl si jistý, zda dobře vidí a pro jistotu popošel ještě blíže. Samozřejmě - nemohl se splést. Dlouhé hnědé vlasy, se kterými si hrál vítr. Byla to Jeny.
Harry pocítil, jak mu srdce začalo bušit, jako by chtělo vyskočit ven. Snažil se uklidnit, ale najednou se mu začaly třást i ruce a v kolenou cítil zvláštní pocit slabosti. Naposledy Jeny viděl u té hádky a od té doby se mu vyhýbala. Bál se k ní přiblížit, aby se na něho nerozzlobila anebo aby nezačala znova plakat. Byl rád, že se na ní může vůbec dívat, ale strašně moc si s ní chtěl promluvit. Jeny, jako by tušila, že ji někdo pozoruje, se otočila.
"Ahoj Harry," špitla a vůbec se netvářila překvapeně.
"Ehm... ahoj Jeny," pozdravil ji Harry a měl dojem, jako by se mu hlava naprosto vyprázdnila. Najednou neměl co říct. "Jak jsi poznala, že to jsem já?" zeptal se a snažil se překonat to prázdno. Potěšilo ho, když se Jeny pousmála. Najednou už se cítil o dost lépe, jako by se nic nestalo.
"Nevěděla jsem to," odpověděla Jeny, "jen jsem viděla někoho vycházet z hradu, ale myslím, že nikdo jiný by se tu takhle neprocházel," dodala na vysvětlenou a Harry žasl nad jejím důvtipem. Konečně mu kolena povolila a on se mohl jít postavit vedle Jeny. Chvíli se mlčky dívali na Prasinky. Sem tam už se v některých oknech rozsvítilo a Harry si řekl, že zanedlouho bude celé městečko, stejně jako hrad, na nohách.
"A... jak se jinak máš?" zeptal se letmo Harry a prohlížel si ze zaujetím oblohu, jako by se chtěl přesvědčit, že mraky ještě neustoupily.
"No... já... ujde to. Máme hodně učení kvůli NKÚ," postěžovala si Jeny.
"Ty to určitě zvládneš," povzbudil ji Harry a konečně se odvážil podívat Jeny do očí. "Já... chtěl jsem ti něco říct," začal Harry a všiml si, jak Jeny zavrtěla hlavou a smutně se zadívala na špičky bot.
"Nechci to už řešit," špitla.
"Prosím Jeny," Harry chytil ji opatrně za ruku a doufal, že Jeny konečně povolí. Teprve, když se na něho podívala tázavým pohledem, odvážil se mluvit dál. "Nenapadlo tě, že by si to Cho mohla vymyslet?" zeptal se a Jeny mu odpověděla jen slabým pokýváním hlavy. "Ona, nevím proč to udělala, ale prostě to řekla jen tak. My spolu vážně nechodíme Jeny," prosebně se na ni zahleděl. Věděl, že řečnictví mu dvakrát nejde, ale pevně doufal, že Jeny to pochopí. Ta se jen pousmála.
"Já vím, Robert slyšel zbytek toho vašeho rozhovoru," vysvětlila prostě. "Já... vyhýbala jsem se ti, protože jsem se bála, že se na mě zlobíš a tak jsem tě raději nechtěla ani vidět," dodala ještě provinile a Harry byl naprosto překvapený. Po celou tu dobu, co si myslel, že se na něho Jeny zlobí si ona myslela totéž. Chtěl jí na to něco odpovědět, ale už nevěděl, co říct. V takových situacích opravdu nevěděl, co má říct a už jen to, co řekl právě teď bylo dostačující.
"Kdo je Robert?" zeptal se, aby konečně otočil rozhovor.
"To je můj kamarád, který za tebou byl... jak jsme se..." zamlkla a Harrymu došlo, že to byl nejspíš ten samý kluk, který po něm začal tak řvát, když Jeny s brekem utekla. "Teď nedávno se dostal do našeho famrpálového družstva jako nový odrážeč místo Malkinse," dodala ještě, jako by se tím vše vysvětlilo.
"Aha," pokýval hlavou Harry. "Jeny, víš..." zarazil se, nebyl si jistý, jak to říct. "Já, měl jsem pro tebe takový dárek... k Vánocům..." dodal a Jeny se usmála. "Já také," dodala.
Potom už ani jeden z nich nepromluvil. Oba se dívali ještě dlouho chvíli mlčky před sebe, jak všichni obyvatelé Prasinek vycházejí ze svých domů a většina obchodů se otevírá. Město se konečně probudilo a zanedlouho po něm ožil naplno i Bradavický hrad.
"Kde jsi byl?" vyptávala se Hermiona, když si k ní Harry na snídani přisedal.
"Nemohl jsem spát, tak jsem se šel trochu projít," vysvětloval a snažil se soustředit na topinku, kterou si právě namazal marmeládou, aby se tak vyhnul Hermioninu starostlivému výrazu.
"Jistě," zaslechl za sebou Ronův pobavený hlas. "Ale taky jsi nám, jako náš kamarád, mohl říct, že už jste se s Jeny zase dali dohromady ne?" mrknul na něho a posadil se naproti k Nevillovi, který se snažil vymotat ze svojí šály. "Co se děje Neville?" zeptal se místo pozdravu.
"Já..." mlátil sebou Neville, ...nechtěně jsem si přirazil šálu, co jsem letos na vánoce dostal od babičky, do dveří a přetrhl ji," odpověděl a přitom na sebe převrhl dýňovou šťávu, jak se snažil rozvázat suk kolem krku.
"A proto se jí snažil trochu prodloužit," dovysvětlovala za něho Hermiona, když si všimla, že Neville má zrovna plné ruce práce.
"Jak tak koukám, tak teď by se do ní mohl obléct přinejmenším celý nebelvírský stůl," utrousil pobaveně Ron a Harry se zazubil.
"No... je trochu delší," poznamenal Neville, kterému se očividně podařilo rozvázat ten největší suk a pomalu se dostával k osvobozování nohou.
"Ale co to Ron říkal o Jeny," obrátila Hermiona hovor zpět k tématu a ptala se rovnou Harryho, když viděla, že Ron, kterému se za těch pár sekund už podařily do pusy nacpat už dvě celé topinky, rozhodně nebyl schopný odpovědět.
"Jak jsi na to přišel?" podíval se ale Harry nechápavě na Rona, který už velkou část stihl polknout.
"No... dneska jsem nějak nemohl dospat a tak jsem se chtěl jít projít a viděl jsem vás nahoře na kopci," poznamenal na vysvětlenou Ron a s chutí se pustil do další topinky.
"Tak jste se zase dali dohromady?" zeptala se vesele Hermiona.
"No... my jsme ani pohromadě nebyli," opravil ji se zklamáním Harry, "ale už se se mnou baví a ví, jak to bylo," dodal povzbudivě Harry. Opravdu ho to těšilo.
"Ák byš jhí to mněl čo nejchrchleji říčth," polkl Ron, "aby tě někdo nepředběhl, je fakt moc fajn," dodal ještě a podle toho, co řekl si Harry domyslel slova, která jeho kamarád řekl před polknutím. Musel usoudit, že měl Ron pravdu a řekl si, že to takto udělá. Přestože pomyšlení na to, jak se mu zase vytratí slova z pusy a nebude vědět, co říct, ho svíralo, tak nějak se uklidňoval, že když to dokázal i Ron, proč by to nemohl zvládnout on - Harry.
"Tak alespoň něco sněz, ať máš na dnešní zápas sílu," poznamenala Hermiona. "Vážně Harry, škoda, že nemáš takový žaludek, jako Ron," zasteskla si.
"Můj žaludek je naprosto normální," bránil se Ron. "Já jenom vím, že mi to pomůže," dodal ještě na vysvětlenou a Harry mu musel dát za pravdu. Pamatoval si moc dobře jeho první zápas, kdy Ron, snad poprvé v životě, nejedl, tentokrát už to však bylo jiné a Harry nechápal, proč on jediný si s tím vším dělal takovou hlavu. Snad protože byl chytač a Angelina na něho dorážela více než na všechny ostatní. Každopádně tak, jak se ráno cítil v pohodě, teď cítil, jak pomalinku nastupuje do jeho žaludku tréma. S obrovskou nevolí pohlédl na topinku a nakonec se přeci jen donutil a alespoň kousek snědl. Pak se šli s Ronem nachystat na dnešní zápas.
Po cestě do šatny se k nim však přidal i Střevlík, což Harrymu rozhodně na náladě nepřidalo a jakkoliv se mu snažila Angelina zabránit, aby jim dělal špeha i tady, kde Harrymu určitě nehrozí žádné nebezpečí, Střevlík byl neodbytný. Dokonce ani prosby na něho neplatili, když se ho Angelina snažila přesvědčit, že v žádném případě kvůli němu nechce prozradit taktiku Nebelvírského družstva.
"Je to marné Angelino," zatřásl hlavou Ron, "tady nepomůžou ani výhružky," řekl tak hlasitě, aby to zaslechl jen Harry, kapitánka družstva a dva noví roztřesení odrážeči, kterým Ronova poznámka: "Už to máme ověřené," alespoň pomohla k lepší náladě. Harry moc dobře věděl, jak se cítí. On sám byl při svých prvních zápasech strašlivě nervózní a i nyní ještě mívá takový pocit.
"Fajn," vyštěkla rozmrzele Angelina, "tak to uděláme jinak. Hráči ke mně," zavelela všichni se okamžitě semkli do jednoho kruhu tak pevně, že ani dotěrný Střevlík navzdory svým snahám, nezaslechl očividně podle svého rozčílení jediného slova. Harry si tedy vyslechl nějaké plány, které Angelina měla a důvody jejich změn a potom už se jen zvedl a spolu s Ronem, jakožto brankářem, si stoupli ke dveřím. Za ně se postavili ostatní. Harryho tak trochu uklidnilo, když si všiml Ronova bledého výrazu ve tváři, už se bál, že Ronovi něco je, když si s tímto zápasem neláme hlavu. Očividně byl ale stejně nervózní jako Harry a všichni ostatní.
Konečně se ozvali famfáry, které přerušil už jen následný tleskot a dusot z tribun. Harry s Ronem se letmo srazili pohledem a odhodlaně na sebe pohlédli, pak vyšli ven. Jako by počasí čekalo, až zápas začne, okamžitě se rozpršelo. Naštěstí Harry s tím počítal a předem si začaroval brýle proti dešti, ten ale zatím nebyl tak silný, spíše mrholivý.
Za to se však zvedl obrovský vítr. Harry ani nezaslechl, kdy madame Hoochová zahájila hru, poznal to až podle ostatních, kteří se rozletěli na svá místa. Harry vyletěl, jako vždy, co nejvýše nahoru, aby měl přehled nad celou hrou. Skrz vítr však neslyšel ani hlas Leeho, který měl celou hru komentovat. Očima našel havraspárského chytače - Cho a když zjistil, že i ta marně hledá zlatonku a krouží kolem havraspárské brány, podíval se na Rona, který měl zrovna plno práce s havraspárským útočníkem. Ten se obrovskou rychlostí řítil přímo na Rona, rozpřáhl se a hodil camrál, který se prudkou rychlostí řítil přímo na nejvrchnější obruč. Ron však udělal perfektní obrat kolem své osy a odpálil tak camrál skoro až do poloviny hřiště, přímo do rukou Angeliny. Jeden z mladých odrážečů poslal skvělý zásah na havraspárského útočníka, Harry si všiml, že to však byla Cho Changová, která se pod ránou potlouku jaksi na koštěti prohnula a obrovskou rychlostí padala k zemi. Nic tedy nebránilo Angelině dát gól.
"GÓL!!!" zadunělo na nebelvírských tribunách a to bylo zase jen to jediné, co prořídlo burácivým vichrem. Pak všechny zvuky přehlušilo zase jen šustění. Harry se ještě jednou podíval na Rona, který se očividně smál. A pak se podíval směrem dolů, kde se Cho snažili dát zase dohromady. Ta se zanedlouho postavila znovu na nohy nastoupila na koště a s odhodlaností vyrazila nahoru. Mladý nebelvírský odrážeč si s tím očividně lámal hlavu, ale potlouk, který se zrovna nebezpečně rychle řítil na Rona soustředícího se na právě letící camrál, jej vytrhl z přemýšlení a donutil jej zase hrát. Harry uznal, že je opravdu moc dobrý.
Hrálo se ještě asi dalších třicet minut a Harry už začínal být promrzlý. Marně mžikal očima po zlatonce. Malinké kapičky deště jej mátly už několikrát se zbytečně rozletěl za nějakým zábleskem nebo Cho, která se rozletěla prudce ze stejného důvodu zmatení a klamu. Havraspárští pomalu začínali dohánět náskok, jak se Harrymu zdálo, i když Ron propustil jen minimálně gólů, bylo stále těžší dostat se k soupeřovým obručím. Konečně Harry zahlédl, jak se cosi zablýsklo těsně vedle Ronovy hlavy. Naproti malinkým kapičkám byl záblesk větší a Harry si byl téměř jistý, že je to zlatonka. Rozletěl se tedy prudce vpřed, očividně stejně, jako Cho, která to raději nechala rovnou na Harrym a čekala jen na to, co udělá on.
Harry viděl, jak s Cho koště cloumá jemně zprava doleva a očividně musela koště držet co nejkřečovitěji, aby se prudkému větru ubránila. Harryho Kulovat však klouzal vichrem jako by nic. O to horší však bylo udržet rychlost. Harry se pokusil přidat protože zlatonka se pomalu ztrácela, když se mu však povedlo přiblížit se k ní dostatečně na takovou vzdálenost, aby už ji jen tak neztratil, dával si záležet na tom, aby se opatrně přibližoval a zároveň do něj nevrazil někdo z havraspárských, okamžitě by ztratil rovnováhu.
Najednou do něho však někdo jemně šťouchl. Byla to Cho, ale to už Harry měl co dělat, aby zase srovnal svoje koště. Když se však řítil k jedné z věží, strhnul zase Kulovat směrem k zemi a řítil se kolmo dolů. Chvíli se snažil marně ovládnout koště ale nakonec usoudil, že se mu to nepodaří. Mezitím se zlatonka otočila jeho směrem i s Cho, takže letěly kousek nad zemí. Harry se odhodlal a posunul se trochu více vzad. Tak nějak tušil, že by se zlatonka mohla stočit nahoru, místo toho, aby odbočila doleva a pokračovala po krajích tribuny, zatím se totiž blížila k jejímu konci. Harry si řekl, že se alespoň pokusí koště nějak otočit, alespoň na okamžik, s větrem a hned nato jej otočí zpět nahoru a měl by se tedy dostat na kurs zlatonky a pokud ne, vývrtkou se stočí zpět k zemi.
Jak se blížil dolů, začínal nabírat závratnou rychlost. Najednou nevnímal nic jiného kromě zlatonky řítící se zleva a vichru, který mu hučel v uších. Cítil, jak Kulovat pod jeho rukama začíná nezvladatelně vibrovat, přesto se však ještě přidal. Čím větší rychlost nabere, tím lepší smyk se mu při obratu podaří, pomyslel si. Už byl téměř sto metrů od země a zaslechl jakýsi hlomoz, když se blížil více a více k tribunám, snažil se však co nejvíce soustředit. Pomalu ztrácel dech a jako by se nemohl nadechnout jak sílil víc a víc odpor větru. Konečně nastala ta chvíle. Harry s obrovskou námahou a co největší prudkostí trhnul koštětem k sobě a podařilo se mu letmo stočit koště nad zem, zabral však ještě jednou, aby jej síla větru nevymrštila bokem a nevyhodila ho tak mimo. Než si to Harry všechno uvědomil, co se opravdu děje, všiml si, že se řítí, tak jak chtěl, směrem zpět - nahoru, a zlatonka je kousíček před ním. Na Cho neměl čas se ohlédnout, nejspíš byla někde za ním. Nyní se však Harry soustředil na zlatonku, která letěla výš a výš. Natáhl k ní ruku a pomalinku cítil, jak se přibližuje. Jednou rukou držet Kulovat ve své dráze mu najednou připadalo strašlivě obtížné. Najednou koště nadskočilo a Harry se jej musel chytit oběma rukama, aby se za zlatonkou udržel. Pomalu už opouštěl celé famrfpálové hřiště a tak co nejrychleji natáhl ještě jednou ruku vpřed a zmáčkl. Držel ji. Harry chytil zlatonku. Okamžitě otočil koště zpět a řítil se, aby mohl ukončit hru. Když se řítil k zemi zběsile mával rukama a skrz dunivý vítr zaslechl hřmění nebelvírských.
"H.... P...er!!! H..ry Po...r má zlat...!!!" snažil se Lee marně překřičet vítr a dav zároveň. Harry se až nyní podíval po Cho. Chvíli mu trvalo, než ji našel, ale nakonec si nemohl nevšimnout, jak ji vynášejí z hříště na nosítkách. Okamžitě mu bylo jasné, co se stalo. Cho se řítila za zlatonkou a vsadila na tu druhou možnost, že se vydá doleva po okraji mantinelů, když se však zlatonka stočila nahoru k obloze a Cho ji ztratila, nezvládla prudký manévr a nejspíš vrazila do jedné z věží, stojících po okraji. Musel to být opravdu ošklivý pád a dokonce to vypadalo, že je v bezvědomí.
"Úžasný zápas!" volaly na něho Neville s bratry Creeveyovými, Denis v ruce držel kousek pergamu a brk, nejspíš chtěl po Harrym podpis. Ten se raději rozhodl odbočit k Hermioně, která na něj čekala u vstupu do šaten a netvářila se příliš šťastně. Hned za ní stál Střevlík a Harry měl na malý okamžik dojem, jako by se ti dva tvářili naprosto stejně rozčíleně.
"Co to bylo?" vyhrkla Hermiona ostře, ale Harryho ochránce zůstal nepohnutě stát. Hermiona si nyní přešlápla a nebezpečně moc připomínala tetu Petunii, která se právě chystá Harryho za něco seřvat.
"No to bylo skvělé Harry, prostě super!" pověsila se na něho Katie Bellová. "Být tam ještě o kousek déle, tak nevím, jak by jsme to vydrželi.
"Jo, ten vítr byl opravdu hrozný, ozval se Ron co nejvážnějším tónem, ale pak se usmál.
"No tak," vpustila se do hovoru Angelina, "bylo to náročné, ale zvládli jsme to opravdu moc dobře," dodala pochvalně a společně všichni vešli do šaten. Harry se opatrně otočil vzad, aby zahlédl ještě Rona, jak mu Hermiona něco vytýká a Střevlíka, který se mlčky a zachmuřeně pustil za nimi. Harry si ztěžka povzdychl. Koště bylo to jediné, kam ho očividně Střevlík nenásledoval - i když, kdo ví, jestli by nebyl schopný kroužit i nad Harrym, kdyby to neměl zakázáno.
"Byl jsi opravdu moc dobrý," podal Harry ruku mladému odrážeči, který tak trochu zkroušeně seděl na lavičce a prohlížel si zamyšleně ruce. Nejspíš toho litoval, že jeho potlouk vrazil přímo do Cho a srazil ji k zemi.
"Mě... mě to moc mrzí," zakoktal se a začal nervózně těkat očima všude možně, jen na Harryho se bál podívat.
"Hele, famfrpál je tvrdej sport," pokýval rozhodně hlavou Ron, "tohle se stane a je to podle pravidel, tak to má prostě být." Mladý odrážeč se ale netvářil dvakrát přesvědčeně.
"Ron má pravdu," dal se do přesvědčování i Harry, "navíc, tohle je tvůj úkol," připomenul mu.
"Co tě tak žere? Vždyť si jí ani nic nezlomil, když si zase sedla na koště," zazubil se povzbudivě Ron a odrážeč se vyděšeně podíval na Harryho.
"No... já vím, ale... nezlobíš se Harry?" zeptal se a Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, že tato otázka opravdu byla určena jemu.
"Proč bych se měl zlobit?" nechápal.
"No, protože s Cho chodíte," dodal odrážeč opatrně a čekal, jako by si Harry měl právě teď vzpomenout. Ten se začal smát.
"Ne, my spolu vůbec nechodíme, to Cho jen tak povídala," opravil ho Harry a byl najednou rád, že k tomuto rozhovoru došlo, protože díky tomuto klukovi se roznese dál, že Harry s Cho vůbec nechodí. Konečně na jeho obličeji zahlédl, jak povolil od napětí.