Harry měl dojem, že si ji poprvé v tomto roce pořádně prohlédnul a za malinký okamžik mu hlavou projelo několik vzpomínek, nejvíc se mu však vybavilo, jak ji odbyl u dívčích záchodků, když spolu s Ronem a s Hermionou hledali Aberfortha.
Zároveň si uvědomoval, že je mu to docela jedno. Choin smích už mu nepřipadal, jako když se směje anděl a celkově už mu připadala právě naprosto obyčejně. Tak nějak tušil, že je to tím, jak se k němu Cho zachovala, ale ani se nesnažil přemýšlet nad tím, zda se na ni kdy přestane zlobit. Byla to prostě její chyba a on se nemusí omlouvat.
"Jo," zamumlal, "jde hlavně o to, aby jste se všichni pořádně procvičili, nic víc," pokýval hlavou, "a proto se nemůžeme vždycky sejít všichni, není to tu dost velké," vysvětloval.
"Ale Harry, když si představíš o dost větší místnost, tak tu bude," špitla Hermiona, ale v místnosti bylo takové ticho, že i když za normálních okolností by její poznámku zaslechl jen stěží, nyní ji musel slyšet každý. "Je to přeci Komnata nejvyšší potřeby," připomenula mu opatrně a Harry stihl zachytit už jen rozjařené úsměvy svých spolužáků, které se jim objevovaly v obličejíc, jako když se rozsvítí světlo.
"Mě je to jedno," zavrčel Harry, ale doopravdy mu to jedno nebylo. Věděl, že má Hermiona pravdu, ale když se takhle pokaždé v úterý a ve čtvrtek budou všichni šesťáci hnát směrem ke Komnatě nejvyšší potřeby, rozhodně to bude dost nápadné... a to stoprocentně i profesorům.
"Tak fajn," ozval se spokojeně Ron, když se konečně domluvili tím, že se Harry jen kapitulovaně otočil zády, aby ještě naposledy vykouknul ven, jestli tam přede dveřmi nestojí někdo, kdo se opozdil. "To už bychom mohli začít ne, když už jsme si všechno vyříkali," zahlaholil šťastně. Harry se tomu prostě musel alespoň pousmát. Málokdy viděl Rona tak nadšeného z toho, že se bude muset učit. I když věděl, že Ronovi také jistě záleží na tom, aby testy z přemisťování udělal, nikdy se jen tak do něčeho tak strašlivě nehrnul.
"To se budou Fred s Georgem divit," mumlal si pro sebe Ron spokojeně, když postupoval dále, aby udělal spolu s ostatními místo pro prvního, kdo se poprvé pokusí přemístit a Harrymu to bylo okamžitě jasné. Fred s Georgem Rona určitě stihli před jejich odjezdem do Bradavic ještě potrápit tím, jak strašlivě je jejich nejmladší bratr nešikovný a jistě nezapomněli poznamenat, že nemá šanci zkoušky z přemisťování složit.
"Takže," odkašlal si Harry, když si uvědomil, že na něho ostatní pečlivě upírají zrak a on, že stojí uprostřed dlouhého pásu, který jeho spolužáci vytvořili. Hermiona už stačila nachystat na oba dva konce dva modré křížky, které měli být jako počáteční a cílová značka. Harrymu bylo okamžitě jasné, že on bude ten, kdo ostatním bude muset nejprve předvést, jak se to dělá a potom až může začít učit ostatní. "Teorii už umíte a jsme tu od toho, aby jsme se naučili praxi," absolutně nepoznával svůj hlas, ani pořádně nevěděl, co to blábolí, jako by za něho mluvil úplně někdo jiný. Moc dobře to přece věděl, že teorie mu v přemisťování nepomůže, pokud si to pořádně nenacvičí. Věděli to i ostatní a dávali mu to najevo souhlasným mlčením.
Harry si připadal jako naprostý blázen. Jak se tak na něho všichni napjatě dívali, měl pocit, že každá věc, kterou by měl udělat, by byla špatně. Cítil, jak mu žaludek bilancuje někde hluboko pod břichem, až kdesi v nohách. Postavil se pevně na nohy na počáteční značku a zadíval se přímo a co nejsoustředěněji to v tuto chvíli šlo, na druhou stranu. Zavřel oči a už ho znovu strhl s sebou ten nepříjemný vír a táhl ho někam pryč.
Jeho tělo, jako by zase zůstalo na svém místě a on se cítil opravdu strašlivě, stále se ale snažil co nejvíce soustředit na cílovou značku. Ucítil tvrdý náraz do nohou, to konečně dopadl na zem a ještě značnou chvíli trvalo, než si posbíral myšlenky a tak nějak se vzpamatoval z toho nepříjemného otřesu, přestože trval jen okamžik.
Nejprve se rozhlédl kolem sebe, aby zjistil, že na něho všichni udiveně a skoro až posvátně civí. Bylo mu ihned jasné, že se prostě musel trefit přímo na značku, ani se nemusel dívat pod nohy, ale přece jen se chtěl stoprocentně ujistit a tak zjistil, že jednou nohou opravdu stojí přímo ve středu dvou čar, které tvořily křížek.
"Jde to!" vykřikl naprosto rozčilený Seamus a všichni poděšeně vyjekli, jak jeho hlas zaduněl celou Komnatou, v tuto chvíli totiž nikdo nepromluvil ani slovo, jak byli zaskočeni, "v téhle místnosti se dá přemisťovat," hulákal dál a několik šesťáků v první řadě naproti dveřím něco nesrozumitelného zamručelo, podle tónu to znělo asi jako souhlas.
"Dobře," spustil Harry, už si začínal připadat hrozně, jak na něho každý jen civěl; hlouček mrzimorských dívek, které stály hned naproti Harrymu, jen spokojeně vzdychlo. Až do tohoto okamžiku to totiž vypadalo, že při jeho přemisťování a následném objevení se na cílové značce, ani jedna z nich téměř nedýchala napjetím. Harry si pohledem vypátral Nevilla, zajímalo ho, jak se bude tvářit. Ten měl na tváři ještě stále svůj napnutý výraz, který míval, když se opravdu na něco soustředil anebo, když ho něco zaujalo.
"Teď by jste si to měli zkusit," vybídl je Harry a cítil, jak se mu zachvěl hlas. Když se teď něco zvrtne, nebude vědět, co má dělat. Přemýšlel, pro koho by asi tak šel. Z ničeho nic mu na mysl přišel profesor Brumbál. Harry se snažil přijít na to, proč zrovna on, ale nakonec usoudil, že ať se děje cokoli, Brumbál je na této škole opravdu jediný, komu věří. Profesorce McGonagallové by samozřejmě nemohl nic říct, protože by se nejspíš velmi zlobila, že žáci nacvičovali přemisťování bez ní. Možná by připadala v úvahu ještě Tonksová, ale Harry nakonec usoudil, že by si asi nevěděla rady, protože je tu nová. A Aberfortha by určitě nenašel, to už by byl Neville nebo někdo jiný rozpůlený napořád.
Mezitím se doprostřed nejistě a velmi zdráhavě přišoural nějaký havraspárský student, kterého zlomyslně popostrčili dopředu jeho tři kamarádi nejspíš, aby zjistili, zda je Harry opravdu schopný jim pomoct při přemisťování.
"Nejhorší je," spustila Hermiona a chlapec sebou vyděšeně škubnul, jako kdyby po něm křičela ať to nedělá a jde se raději zařadit zpátky, "že se takhle asi opravdu moc nenaučíme, když budeme chodit po jednom."
"A jak jinak to chceš dělat?" osopil se na ni Harry, "jestli si riskneš nechat tu každého, ať se pozabíjí, tak prosím," vybídl ji, ale Hermiona se tvářila, jako kdyby ji právě naopak řekl něco obzvlášť lichotivého a povzbuzujícího. Harry sice moc dobře věděl, že má jeho kamarádka pravdu, ale opravdu ho nenapadalo nic, jak by to mohl vyřešit.
"To nevím... leda že by ses rozdvojil," mrkla na něho pobaveně a Harry raději mlčel. Bylo mu jasné, že kdyby něco takového Hermionu opravdu napadlo, byla by schopná udělat nějaký lektvar, aby se rozdvojil či roztrojil, hlavně aby dospěla k rychlejší výuce. Očividně si zatím dělala jen legraci, byla dnes opravdu vesele naladěná, Harry toho okamžitě využil na to, aby se dal do vysvětlování - neměl totiž v úmyslu pít nějaký odporný lektvar, aby se jim to mohlo ještě zvrtnout.
Nevěděl, jestli se mu podařilo tak dobře vysvětlit, jak na to mají jeho spolužáci jít anebo se prostě tak strašlivě moc snažili, aby se jim to všechno povedlo jak nejlíp uměli, ale každopádně byl Harry docela překvapený, protože čekal, že to bude o mnoho horší. Dokonce i Neville se přenesl o dost lépe, než kdykoliv v hodině profesorky McGonagallové.
"No jo, teď nám to ještě jde, ale potom, to bude jako bych se přemisťoval poprvé," postěžoval si nešťastně Ron.
"Ale proč?" ptal se Harry nechápavě.
"Tak se podívej na ostatní, Harry," nakázala mu Hermiona tónem, jako by Harry něco důležitého nepochytil a přitom je to dost důležité a zásadní. "Všichni se docela snaží, protože jsi tu ty," pokývala hlavou a tvářila se, jako kdyby tím všechno vysvětlila. Harry jí však obdařil naprosto nechápavým pohledem.
"Harry mají nějakou motivaci," vychrlila konečně a Harry si jí začal zkoumavě prohlížet, jestli to myslí opravdu vážně anebo si z něj dělá už opravdu legraci. "Chápej, že jsi jediný, kdo se zatím dokázal přemístit, a to ještě úplně na cílové místo," vysvětlovala trpělivě. Harrymu to přišlo naprosto absurdní. Začal si prohlížet všechny své spolužáky, kteří si mezi sebou začali horečně o něčem vykládat a teprve nyní si uvědomil, že po něm krátce mžikají očima. Bylo mu jasné, že Hermiona má pravdu, ale nebyl si zrovna dvakrát jistý, jestli pravý důvod toho, že je středem pozornosti, je zrovna přemisťování. Spíš mu na mysl přišlo zahajování školního roku a řeč Moudrého klobouku, protože zřejmě nebylo zrovna obvyklé, aby starý klobouk dal někomu takto veřejnou radu.
Harry raději ukončil pauzu, která na okamžik nastala a pustili se znovu do cvičení. Když se Hermioně podařilo s co nejjemnějším prásknutím přemístit jen malinký kousíček od značky a na Harryho prosbu se jí to podařilo hned čtyřikrát za sebou, vyzval všechny, aby udělali ještě větší prostor a po zbytek cvičení už se prostřídalo mnohem více studentů, protože většině to šlo už o dost lépe a tak se mohli přemisťovat naráz i čtyři studenti, takže každý se za dnešní večer přemístil alespoň třikrát.
"Mě by strašlivě zajímalo," ozval se Lui Buch z Havraspáru, "jak se tedy přesuneš ty kilometry i dále pryč, když nesleduješ značku."
"No, to nevím," připustil Harry a několik studentů se zatvářilo překvapeně a zklamaně. Harryho to docela potěšilo, nechtěl být středem pozornosti a aby ho někdo považoval za někoho, kdo musí vždycky všechno vědět. "Možná, že se vám někde hluboko... v představě objeví to místo," uvažoval hlasitě a několik jeho spolužáků souhlasně zamumlalo.
Pokračovali tedy dále v přemisťování a Harry se snažil vypomoci, jak nejlépe dovedl. Když už se všichni prostřídali (včetně Cho, kterou však Harry očividně nepotěšil tím, že ji neřekl nic jiného, než: "soustřeď se na cílovou značku," a tak se Cho tvářila naprosto dotčeně a pohoršeně). Bylo téměř deset hodin.
Harry, Ron i Hermiona pomalu vypravili všechny členy Brumbálovi armády v menších skupinkách, aby to nebylo tak nápadné. Rozhodně jim nehrozilo větší nebezpečí než loni, když na škole byla vrchní vyšetřovatelka Umbridgeová, ale chtěli zabránit tomu, aby na ně přišli i ostatní spolužáci, kteří by se potom chtěli také stát členy BA, což už nebylo možné, protože i tak už nyní trvalo strašlivě dlouho, než se všichni prostřídali, přestože Harrymu vypomáhala Hermiona.
Konečně už v Komnatě nejvyšší potřeby nikdo nezůstal a tak se všichni tři vydali do Nebelvírské věže, kde už nikdo nebyl. Jak Harry a Hermiona, tak i Ron byli naprosto strhaní a tak se ani nepozastavili ve společenské místnosti, ale okamžitě vyrazili bez jakéhokoli slova do postele. Bylo už pár minut po desáté, když kývnutím ruky popřáli Hermioně dobrou noc a sami se s Ronem sunuli vpřed.
Harry s sebou švihnul do postele, chvíli přemýšlel, zda by si neměl pročistit hlavu od jakýchkoli myšlenek, ale nakonec přece jen usoudil, že má v hlavě zrovna takové prázdno, že ani nemá smysl nějak si uspořádávat myšlenky.
"Jsem rád, že nám pomáháš, Harry," zamumlal náhle Ron a zdálo se, jako by spíš mluvil ze spaní. Harry se ani neobtěžoval přesvědčit se, zda-li jeho kamarád spí nebo bdí.
"Jsem rád, že vám můžu pomoct," vymámil ze sebe, "jde ti to Rone, určitě to nebude žádný problém, zvládneš to," ujistil ho, přestože ani nevěděl, jestli ho Ron opravdu slyší nebo už hluboce spí. Nakonec usnul.