close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Problémy duchů (část 2)

21. listopadu 2010 v 18:22 |  Harry Potter a Dech jednorožce
"Jo... ehm... počkáš?" chtěl se ujistit, že na něho Jeny počká.
  "Jistě," přikývla a přívětivě se usmála. "Tak za deset minut?" Harry horečně přikývl a bleskurychle se otočil na podpatku, aby se pokračoval do své ložnice a mohl se připravit. Při tom si však zakopl hned o první schod a ztratil rovnováhu. Kdyby se v ten okamžik nestihl zachytit pravou rukou zábradlí, už by se kutálel až dolů.
  "Jsi v pořádku?" vyjekla Jeny a tvářila se opravdu vyděšeně.
  "Jsem v pohodě," přikývl Harry a snažil se vyhnout jejímu starostlivému pohledu. Co by tak dělala, kdyby ho viděla ve čtvrtém ročníku na hřbitově unikat Voldemortovi nebo loni na ministerstvu v oboru záhad, pomyslel si v duchu.
  Ještě rychle Jeny mávl a už se řítil nahoru do nebelvírské věže. V duchu si přemítal celý jejich rozhovor a připadalo mu, že si za tu dobu vlastně nic neřekli, cítil se jako hlupák. Když se vracel zpátky dolů, zmírnil krok a začal si v hlavě uspořádávat myšlenky, přeci tam nemůže jen tak přijít a hloupě se dívat. Potřeboval vymyslet alespoň pět záchranných témat, kdyby došla řeč, ale nic ho nenapadalo. V hlavě, jako by měl vymeteno. Když spatřil Jeny, jak tam dole stojí pod schody a čeká, úplně mu vypadlo i jak se jmenuje. Rozhodl se nemyslet na to, o čem se budou bavit, nějak to dopadne.
  Vyšli ven a dali se od hradu kolem Hagridovy boudy po školních pozemcích. Harrymu se ta myšlenka, že by měli procházet kolem hájenky, zezačátku moc nelíbila. Ne, že by mu vadilo, že by je spolu Hagrid zahlédl, spíš se obával, aby mu obr nenabídl hned na místě dobrovolné pokračování a nápravu minulého výcviku smrtňoďase Nellsona, který se naposledy Harrymu samou láskou zakousnul do nohy. Všechno ale zatím nasvědčovalo tomu, že Hagrid není doma. Harry usoudil, že šel nejspíš také do Prasinek, trochu se napít a popovídat si s některými obyvateli Prasinek, kteří si také Hagrida oblíbili.
  Celý týden svítilo slunce a tak bylo opravdu krásně, přesto ale mráz neodbytně štípal do rukou i do obličeje a všech odkrytých částí těla. Nejprve šli oba mlčky a nikdo z nich nepromluvil. Pak se Harry odvážil zeptat Jeany, jak se jí líbí v Bradavicích, i když to byla opravdu zvláštní otázka, vzhledem k tomu, že Jeana už byla v pátém ročníku, rozpovídala se a zanedlouho si oba vyprávěli nejrůznější příhody, které se jim za celý ten pobyt na kouzelnické škole kdy stal. Harry pomalu zjišťoval, že Jeny není úplně tak vzorná, jak na první pohled vypadala, podle toho, co všechno se svými spolužáky provedli například Snapeovi, i když za obrovskou výplatu sražení padesáti bodů za každého a školních trestů. Harryho tím opravdu potěšila. Nemohl si vysvětlit, jak si jí po celý svůj pobyt v Bradavicích nemohl povšimnout. Chodili po venku už skoro dvě hodiny a stále se nacházelo spoustu věcí, o kterých se mohli bavit dále a dále, třeba i celý den. Harrymu najednou připadalo, že zná Jeny neuvěřitelně dlouho. Nevěděl proč ji najednou porovnával s Cho, ale rozhodně ho potěšilo, když si uvědomil, že se s Jeny cítí o moc lépe, než s Cho. Rozhodně nebyla tak namyšlená a byla prostě přirozená.
  Vyšli spolu na jeden kopec, odkud viděli skoro celé bradavické pozemky a pozorovali studenty, kteří se dnes vydali do Prasinek, jak se už vracejí zase zpátky do hradu. Harryho napadlo, jak asi dopadl výlet pro Rona a Hermionu.
  "Asi už by jsme se měli také vrátit," navrhla Jeny a Harry si při pohledu na ni uvědomil, že se po celém těle třese zimou. Napadlo ho, že si sundá plášť, aby jej Jeny přehodil přes ramena, ale tak nějak tušil, že by s tím nesouhlasila. Ohradila by se, že by byl pak kvůli ní nemocný.
  Když mlčky scházeli dolů, zpátky ke hradu, Harry najednou uchopil její ruku. Nevěděl, jak se k něčemu takovému mohl odhodlat, ale když se k němu Jeny přitulila o něco blíže a mile se na něho usmála, byl nakonec rád, že to udělal. Cítil, jak celým jeho tělem prostupuje příjemné teplo; teď by mu rozhodně zima nebyla, to už ale vcházeli do hradu.
  "No... tak... měj se," rozloučil se Harry, když ji doprovodil až k chodbě, kam zacházeli mrzimorští studenti. Harry tak nějak tušil, že by měl ještě něco říct nebo udělat, najednou ho ale někdo popadl zezadu. Byl to Ron.
  "Harry," funěl, jako kdyby právě běžel maratón. "Honem, pospěš do knihovny, rychle," vybídl ho a Harrym poprvé tady v Bradavicích od toho, co opustil Síriusův dům, projel nával zlosti. Takhle se s Jeny rozloučit rozhodně nechtěl. Neměl ale na výběr, Ron už ho stihl popadnout za ruku a táhl ho někam pryč.
  "Uvidíme se," zavolala za ním ještě Jeny, jako by se spíš chtěla zeptat, ale to už Ron Harryho zatáhl někam za roh a nekompromisně ho táhnul směrem do knihovny.
  "Nevím, jestli sis toho všimnul Rone," zesílil Harry hlas, aby měl jistotu, že ho kamarád slyší, "ale právě jsem se chtěl rozloučit s Jeny," oznámil mu a doufal, že se možná Ron zastaví a zatváří se alespoň trošku provinile. Ten však jen něco zamumlal o dalších šancích. Harry poznal, že nemá cenu dál se s ním o něčem dohadovat.
  V knihovně už seděla Hermiona, vypadalo to tu opravdu pustě, ale to Harryho naprosto nepřekvapovalo, protože kromě Hermiony se na škole zatím asi ani nenašel další člověk, který by se den před prázdninami obtěžoval hnát se do knihovny. Dokonce i Ginny si očividně pro dnešek dala oddych, pokud to tak nezařídila Hermiona.
  "Co se děje?" spíš než formou otázky se Harry snažil zeptat co nejbezvýznamněji a naprosto znuděně.
  "Jde o to," začal Ron významně místo Hermiony, "že zatímco ses tady očividně bavil," ušklíbl se uštěpačně, "my jsme si s Hermionou dali tu práci a sehnali jsme osobu, která má nějaké známosti s několika zvěromágy," pronesl jakoby nenuceně, Harry si ale nemohl nevšimnout, jak se mu při tom zablesklo napjatě v očích.
  "Neříkejte mi, že jste se taky neprošli jen tak po Prasinkách, aniž by jste na mě nemysleli," popíchl Rona na obranu zlomyslně Harry a koutkem oka pozoroval, jak Hermiona nepřirozeně zčervenala. Ron, který se původně asi chystal pokračovat ve svém výkladu, se zakuckal a očividně nebyl schopen pokračovat. Harry se přátelsky zazubil.
  "No... už jsem o tom přemýšlel," zalhal Harry, chtěl se vrátit zpátky k hovoru, jelikož Ron s Hermionou toho očividně nebyli schopni. Opravdu za celou tu dobu, od proslovu Moudrého klobouku nad jeho varováním nepřemýšlel "Co kdyby jsme se na tu cestu vydali a vzali jsme si jen ty Fredovy a Georgeovy bonbóny?" zeptal se, ale tak nějak tušil, že to nepůjde, asi by to bylo moc jednoduché.
  "Bojím se, že to nepůjde," odporovala mu Hermiona a přestože to vypadalo, že i když není úplně ve své kůži, už se jí alespoň vracela zase původní barva do tváře. "Jestli myslíš ty zvířecí měničky, byl bys polozvíře a i kdyby se ti podařilo proniknout tam, kam je potřeba, nejspíš by to nebylo všechno," zahučela nejistě, zřejmě si nebyla úplně jistá tím, co řekla, ale vypadalo to, že je pevně rozhodnutá setrvat na svém názoru, že ten Harryho nápad není úplně dokonalý. Harry ji musel dát v duchu zapravdu.
  "Co ale myslíš tím, že by to nebylo všechno?" zeptal se, tomuto opravdu nerozuměl, Hermiona se zadumaně zadívala na prázdný stůl.
  "Myslíš, že Harry bude třeba bojovat v těle zvířete?" napojil na Harryho otázku Ron, "jakože bude bojovat jinak, než je obvyklé, jak to říkal ten Moudrý klobouk," připomněl jí, když ho obdařila zmateným pohledem.
  "Je to možné," pokývala hlavou Hermiona a Harry se snažil nemyslet na podivný tíživý pocit někde hluboko v žaludku.
  "Co když se proměním v nějakou myš, nebo lasičku - to toho soupeře uhranu pohledem?" zeptal se Harry naoko ironicky a snažil se usmát, ale přepadla ho úzkost, takže se necítil opravdu zrovna dvakrát dobře. Bylo mu ještě hůř, když mu Ron dal zapravdu zachmuřeným pohledem a Hermiona se sebou nepříjemně škubla.
  "Podle mého názoru," spustila po chvilce tíživého ticha, "by ti ale tohle hrozit nemělo," když toto povzbuzení neznělo dvakrát povzbudivě, pokračovala. "Každý se promění v takové zvíře, kterému se podobá," vysvětlovala a vypadalo to, že už si na něco povzbudivého vzpomněla, Harry ale stále nechápal, kam tím směřuje. "Ty jsi v nebelvíru..."
  "...to byl ale Červíček taky a viděla jsi sama, v co se proměnil," skočil ji do řeči Ron, ale zase rychle zmlkl, když ho Hermiona zchladila nanejvýš nebezpečným pohledem.
  "Harry je ale jiný," ohradila se, "je odvážný a chytrý, určitě se promění v nějaké bojovnější zvíře," osopila se na Rona, který už mlčel.
  "Takže," usmála se na Harryho povzbudivě, "já ještě dnes půjdu a oběhnu všechny členy BA a oznámím jim zrušení Brumbálovi armády," oznámila prostě.
  "Hermiono, to nemůžeš," vyhrkl Ron a tvářil se, jako kdyby byl před zhroucením. "Vždyť už se blíží zkoušky, musíme trénovat," znělo to, jako by ji přemlouval.
  "Rone, Harry sám už říkal, že to každý z vás zvládne, alespoň by to měl zvládnout," opravila se, když pozorovala Rona, který začínal téměř smrtelně blednout. Harry musel dát Hermioně zapravdu, i když si dokázal živě představit, jak se asi budou i ostatní členové BA tvářit, až se tuto novinku dozví.
  "Musíme ji zrušit, když je zbytečná, Harry si musí trochu odpočinout, máme hodně práce," vysvětlovala důležitě Hermiona.
  "Toho bych se nebál," vložil se do hovoru Harry, "kromě toho, už jsme s Aberforthem skončili i s procvičováním nitrozpytu," oznámil. Měl dojem, jako kdyby to Hermiona opomněla, ta se ale tvářila nepohnutě, takže musel usoudit, že už má ve všem naprosté jasno.
  "Tak, ještě jedna věc než se zkusíme naučit proměňovat ve zvířata," připomněla Hermiona, "musíme navštívit Čarmatice," oznámila prostě, "to je z větší části kouzelnická vesnice dál od Bradavic, žije tam většina zvěromágů i učitelů, kteří jsou schopní to naučit, ale také tam žijí mudlové, takže musíme být opatrní" vysvětlila, když ji oba hoši obdařili nechápavými pohledy.
  "Počítám, že budeme muset prchnout, protože je to zakázané," usmál se Ron a Hermiona mu dala zapravdu chabým úsměvem.
  "Musíme to podniknout co nejdříve, ať můžeme začít," oznámila, "je to důležité, cizí zkušenosti by nám mohli pomoci," pokývala hlavou a otočila se na odchod.
  "Teda povím ti, je Hermiona jediná, kdo nad tou věštbou Moudrého klobouku přemýšlí ve dne v noci nebo se mi to jen zdá?" zašeptal skoro neslyšně Ron, když vycházeli z knihovny a Harry se jen zazubil.

 Konečně začaly prázdniny a škola se jako každý rok vyprázdnila, jak většina studentů odjela domů. Letos jich ale odjelo opravdu o dost méně, než se dalo čekat. To Harry pamatoval jen tak před dvěma roky, kdy se konal turnaj tří kouzelníků a na škole byla vzácná společnost krásnohůlských a kruvalských studentů. Letošní rok totiž profesor Kratikot spolu s několika dalšími učiteli vymyslel menší vánoční zábavu. Mělo se jíst, pít a pro některé i tancovat a na Vánoční oslavu mohl jít jen ten, kdo chtěl.
  Hned prvního dne prázdnin Harrymu přišla ranní poštou sova s dopisem od paní Weasleyové. V dopise stálo: 

Milý Harry,
  doufám, že se máš dobře drahoušku. Vím, že jste nám s Ronem a 
Hermionou psali, že by jste rádi zůstali tyto Vánoce v 
Bradavicích a všichni vám to jen chválíme, protože nikde jinde 
nejste víc v bezpečí než tam. Přesto se koná sraz přátel, 
však vy víte, co myslím, a proto by bylo dobré, aby jste 
přijeli alespoň hned první den po Štědrém dnu. Vezměte s 
sebou i Ginny. S profesorem Brumbálem jsme se dohodli, že to 
půjde, profesor Snape se nabídl, že vás odvede na místo, odkud 
vás vypraví sem. Mějte se krásně, zlatíčka, a hlavně buď 
opatrný, Harry.

Už se na vás s Arturem těšíme
                                      Weasleyovi
  "No je to možné?" rozčiloval se Ron, když dopis dočetl. "Nedají nám pokoj ani v té škole," rozčiloval se, ale očividně mu stejně jako Hermioně a Harrymu ještě něco jiného na dopise nesedělo.
  "Tím srazem přátel určitě myslí schůzi Fénixova řádu," namítla Hermiona a Harry s Ronem jí dali zapravdu. "Co je Harry?" zeptala se, když si všimla jeho zamyšleného pohledu.
  "Není vám divné, že se nabídl právě Snape, aby nás odvedl?" zeptal se Harry zamyšleně, ale ani Hermionu ani Rona evidentně nenapadalo nic jiného, než že je Snape také členem Fénixova řádu a tak to dělá pro něj.
  "Myslím si, že něco provede," ucedil Harry zlostně.
  "Ale Harry, to by si nedovolil, když je poblíž profesor Brumbál," bránila ho Hermiona.
  "Hermiono už si dovolil Brumbála podvést, když se zase přidal k smrtijedům," připomněl jí ostře Harry a na tuto poznámku mu už nedokázala odporovat. "Ať se bude dít cokoliv, budu připravený," zavrčel Harry skrz zaťaté zuby a vstal od stolu, aby šel odeslat vyslat sovu, která zatím dojídala jeho snídani, zpátky s dopisem, že zprávu obdrželi a všichni přijedou.

  Mezi přípravami na vánoční oslavu, kvůli které bylo v celém hradě opravdu rušno, Harry seděl s Ronem ve společenské místnosti a hráli jako vždy kouzelnické šachy. Pak Nevilla napadlo jít se ven koulovat a zabít tak obrovské množství volného času, které tu najednou bylo, ale nikdo, kromě Hermiony a páťáků, kteří museli skládat zkoušky NKÚ, ani nepomyslel, že by tento volný čas využil učením a plněním domácích úkolů.
  Jediný Harry si musel jít hned druhý den prázdnin spolu s Ronem užívat čištění podzemních chodeb. Pomoc školníku Filchovi totiž byl jejich školní trest, na který, jak si původně mysleli, drahý Seněgev zapomněl. Proto oba chlapci museli celý večer poslouchat Filchovy výhružky, co všechno se může stát, jestli to neudělají správně. Když se totiž Ron snažil Seněgevovi vysvětlit, že je zakázané naplňovat školní tresty o prázdninách, profesor mu nabídl odložení s tím, že ale stráví se školníkem ještě den na víc. Nakonec byl ale i samotný Filch spokojený, což bylo viděno málokdy a tak se Harry s Ronem zbylé dny mohli bavit dle libosti.
  Celý zbytek dne, den před vánocemi, se koulovali až skoro do večera, takže ještě na večeři, i když šli už převlečení, byli všichni naprosto rozmočení a v chladných zdech hradu se snažili zahřát alespoň teplým čajem.
  "Takové volno bych bral častěji," utrousil Harry, když mu z černých střapatých naprosto mokrých vlasů ukápla do čaje kapka vody.
  Večeřeli opravdu ještě dost dlouho, po koulované byl každý ještě moc čilý, než aby se vydal zpátky do nebelvírské věže a připravil se tam ke spánku. Rokovali ještě až skoro do devíti hodin a pak se konečně vydali nahoru, až poté, co je ale vyhnal školník Filch, kterého přílišná radost a rozjařenost nebelvírských studentů ale dvakrát nepotěšila.
  "Harry," ozvalo se najednou a Harry už naprosto přesně věděl, kdo na něho volá. Už si myslel, že lepší den po dlouhé době prožít nemohl, ale když se otočil, aby Jeny pozdravil, zjistil, jak moc se zmýlil.
  "Ahoj," pozdravil a šel jí naproti. Cítil, jak je mu dobře, i když mu strašlivě bušilo srdce a ruce i nohy mu připadaly ztěžklé. "Jak se máš?" utrousil ještě.
  "Dobře," špitla Jeny, ale vypadalo to, že se horlivě přemýšlí a chce říct ještě něco jiného. "Já... chtěla jsem jen... zítra je ta vánoční zábava..." nevěděla jak dál.
  "Nechtěla bys tam jít?" zeptal se Harry dřív, než si uvědomil, co řekl. Hned na to mu naskočilo, že to vlastně není žádný ples a tak se nemusí předem domlouvat z žádnou dívkou, protože tam může jít každý sám. Když se ale podíval na Jeny, jak se jí rozjasnil obličej, byl rád, že se zeptal.
  "Určitě, vyzvedneš mě?" zeptala se a tváře se jí začervenaly.
  "V deset tady pod schodištěm jo?" ujistil se Harry a Jeny se zatvářila nanejvýš spokojeně.
  "Harry, vždyť nemáš ani oblek," vychrlil na něho Ron a vytrhl tím Harryho z jeho zasněného nadšení. V tuto chvíli by Harry Rona nejraději okřikl.
  "Ale to není ples Rone, sem se chodí v normálním oblečení," upozornila ho Hermiona; Harry byl rád, že ho Hermiona takto uzemnila, nic zítra nesmělo zabránit, aby se dobře bavil.
  "Áááá..." vyhrkl Ron podrážděně, "ty čekáš, že tě tam pozvu!" vyhrkl vítězoslavně, ale Hermiona se jen usmála.
  "Ani ne," uklidnila ho a Ronovi se začal měnit vítězoslavný pohled na zaražený. "Může tam jít kdokoliv chce, takže jsem se pozvala sama," oznámila mu naprosto nevzrušeně, se otočila na podpatku a povýšeně odkráčela pryč. Ron byl naprosto dokonale zmatený.
  "Stejně by jste tam asi měli jít spolu, ne?" ozvala se najednou Ginny; Harry si uvědomil, že ji vlastně od zahájení školního roku skoro neviděl.
  "Já vím... to je snad zlý sen," rozčiloval se podrážděný Ron a vydal se směrem, kterým odešla Hermiona.
  "Ahoj Ginny, jak se máš?" zeptala se přátelsky Jeny, když Ron odběhl a ostatní nebelvírští se smíchem odcházeli do nebelvírské věže.
  "Vy se znáte?" vyhrkl udiveně Harry.
  "No aby ne, vždyť jsme obě páťačky, máme spolu hodinu bylinkářství," odpověděla Ginny a Harry v tónu jejího hlasu zaslechl výsměch. Jistě, jak na to jen mohl zapomenout. Přistihl se, že Ginny tak trošku závidí. "Tak se měj Jeny," mávla rukou Ginny, rozloučila se i s Harrym a odešla.
  "Ještě jsem nikdy neviděla někoho, kdo se tak horlivě učí na NKÚ," usmála se na Harryho Jeny, jako by mu chtěla vysvětlit, jak to že se s Ginny znají, "jako by chtěla mít všechny známky na výbornou," pronesla vesele.
  "Chce mít všechny na výbornou, je nejmladší a tak chce být také v něčem nejlepší" odpověděl Harry a pokusil se nasadit co nejvážnější výraz, když se ale Jeny začala smát, vyprskl smíchy.
  "Tak zítra," špitla Jeny a odešla.

  Harry měl dojem, že se toho večera ani nedočká. Ráno vstával skoro v sedm hodin, protože nemohl spát. Pak ale zjistil, že i Ron se snažil zabýt čas procházením se po hradě, tak se k němu alespoň přidal.
  Kolem osmé hodiny se vydali na snídani, Harrymu i Ronovi připadalo, že se čas neuvěřitelně táhne, Harry ale neměl nijak chuť jít se koulovat ani hrát kouzelnické šachy, tak seděl ve společenské místnosti a sledoval, jak se Neville pomocí Hermiony snaží pochopit, jak lze vytvořit lektvar pro rychlejší vyklíčení bylin.
  Ron mezitím slíbil Hermioně, že půjde zatím místo ní s Ginny do knihovny, i když ta byla původně zásadně proti, nic jiného jí nezbývalo. Neuběhlo však ani půl hodiny od jejich odchodu a Ron se vrátil zpátky, vypadal zaražený.
  "Harry, pojď sem, pospěš," Ron vypadal, jako kdyby právě doběhl maratón, ale podle toho, jak moc naléhal na Harryho a jak vážně se tvářil, muselo se stát něco vážného. Harry s Hermionou se ani nesnažili na nic ptát a vydali se za Ronem, který ani nečekal na odpověď nebo na to, až se Harry posbírá z pohovky, a už si to rázoval někam dolů, do podzemí hradu.
  "Co se děje Rone?" volala za ním marně Hermiona, ale Ron jako by jí ani neslyšel, očividně myslel úplně na něco jiného.
  Konečně vběhli do úzké uličky a tam Ron úplně zastavil, netvářil se však, že by hodlal Harrymu s Hermionou celou situaci objasnit. Harry cítil, jak mu po zádech projíždí chlad, bylo tu opravdu chladno, podle jeho mínění tu bylo snad nejchladněji z celého hradu.
  "Byli jsme s Ginny v knihovně," začal Ron a díval se při tom někam dozadu, i když chodbička byla velmi krátká a asi po deseti metrech se stáčela vpravo, takže jediné, co mohl zahlédnout, byl jakýsi obraz jezdce na koni, který neustále přejížděl po obraze sem a tam. Harry si v ten moment uvědomil, že to tu zná. Tudy procházel, když dostal od Skoro bezhlavého Nicka pozvání na jeho oslavu úmrtí.
  "Co tu děláme Rone?" zeptal se, protože i když tušil, kam je asi Ron zavede, neměl ani ponětí, proč.
  "A najednou tam proletěl Protiva a strašlivě vřískal," pokračoval Ron, jako by ho Harry vůbec nepřerušil.
  "Ale vždyť znáš Protivu, při nějaké své lumpárně ho určitě zase přistihl školník a něčím mu pohrozil," nechápala stále Hermiona, ale Harry už tak nějak tušil, že se stalo něco opravdu zvláštního, když se Protiva, který se každému Filchovu vyhubování a výhružek pokaždé dosytnosti vynasmál.
  "Dobře víš, že si z toho nikdy nic nedělá," připomněl Ron, jako by Harrymu četl myšlenky a měl pravdu. "Já... to prostě musíte vidět... sledoval jsem ho až sem..." šeptl téměř neslyšně a opatrně otevřel dveře. To, co náhle Harry spatřil, mu i Hermioně vyrazilo dech.
  Malá, téměř neosvětlená síň měla jen jedno malé okýnko. Uvnitř byli duchové snad z celého hradu a jeho okolí. Harry jich tolik neviděl ani na oslavě, na kterou byl od Skoro bezhlavého Nicka pozván. Vypadalo to, jako kdyby měli nějakou vážnou poradu, ale nic nebylo slyšet. Harry se pokusil vyjít kousíček vpřed, aby alespoň něco zaslechl, ani nemusel.
  "To není možné, musíme se nějak bránit," zaduněl síní hlas Krvavého barona, "už ani ti duchové nejsou v bezpečí?" byl naprosto u vytržení.
  "Dalo se čekat, že to tak dopadne," pokýval hlavou Skoro bezhlavý Nick, a ta se mu přitom odchlípla a spadla mu na stranu. "Nemůžeme s tím nic udělat, jsme téměř bezmocní," v tónu jeho hlasu Harry postřehl strach a nejistotu. Co mohlo být tak děsivé, že se toho báli i mrtví?
  Harry udělal ještě malinký krůček vpřed, aby se přesvědčil, že zaslechne úplně všechno, ale ztrouchnivělá podlaha pod jeho nohama hlasitě zapraskala. V ten okamžik se k němu stočil veškerý zájem. Několik duchů, v čele s Krvavým baronem zlostně zavrčelo a ostatní po Harrym šlehali pohoršenými pohledy. Harry se ještě marně pokoušel vycouvat zpátky.
  "Stůj vetřelče!" vykřikl Krvavý baron a Harry si byl v ten moment stoprocentně jistý, že kdyby nebyl duch naprosto průhledný, byl by nyní naprosto rudý vzteky. "Jak se opovažuješ, takhle se sem vetřít," zařval a přestože už byl dávno po smrti a nemohl nikomu ublížit, Harryho svým zlobným pohledem málem přesvědčil, že tomu tak není.
  "Já... ehm... omlouvám se... nechtěl jsem..." zakoktal se Harry, ale Krvavý baron byl příliš rozvztekaný, než aby ho vůbec poslouchal, natož, aby jej nechal domluvit.
  "Nikdo z vás hloupých studentů nikdy nechce, co?" osopil se na Harryho podrážděně. "Když námi projdete skrz a přehlížíte nás," jestli se na někoho Krvavý baron kdy zlobil, tak si všechnu tu zlost nechával právě na takovou situaci, jako byla právě ta dnešní. Harry nevěděl, co má říct. Mlčky pozoroval nasupené duchy kolem sebe a za sebou v téměř hrobovém tichu, které nastalo pokaždé, když se baron nadechl, aby mohl pokračovat v nadávkách, poslouchal, jak Ron úpěnlivě vzlyká a Hermiona se téměř zajiká děsem. Opravdu to nebyl dvakrát příjemný pocit, stát naproti nejméně třiceti rozzuřených duchů.
  "Nechte je, Barone," ozval se najednou pevný, rozhodný hlas a Harry spatřil Skoro bezhlavého Nicka. Chtěl se pousmát, ale vypadalo to, že ani tento duch není z jejich nečekané návštěvy a vpadnutí sem příliš nadšený. Vypadal vyděšeně, Harry přemýšlel, jestli se tolik polekal toho, že sem s Ronem a Hermionou takhle vpadli nebo se bál reakce Krvavého barona, kterému se nedalo jen tak odporovat.
  "Netušili, že tu budeme," bránil Harryho dál Skoro bezhlavý Nick, "já jsem na to zapomněl, pozval jsem je sám," zalhal, když po něm střelili ostatní duchové zmatenými pohledy.
  "Přátelíčkujete se se studenty až tak, že je zvete sem?" utrousil posměšně Krvavý baron a několik duchů se škodolibě zasmálo. "Co to vidím?"
  "To je moje věc, pane," ucedil rozezleně Skoro bezhlavý Nick a dělal, jakože Baronův ostrý pohled ani nezaznamenal, "Harryho Pottera vždycky rád vidím," podotkl ještě.
  Krvavý baron okamžitě zamlkl a ostatní duchové se přestali smát, najednou každý zkoumavě pozoroval Harryho.
  "Jistě..." odfrkl Krvavý baron, "ale nechme toho," vyjekl, jako by chtěl rázně ukončit spor, "nemůže sdílet naše problémy, asi by jste si to měl jít domluvit na jindy ne?" podíval se tázavě na Skoro bezhlavého Nicka, který se rozhodně vydal směrem k Harrymu, Ronovi a Hermioně. Harry si stihl ještě povšimnout Protivy, který byl až skoro u stropu a všechno pozoroval z uctivé výšky. Ještě nikdy ho neviděl tak vážného. To už je ale všechny tři Skoro bezhlavý Nick strkal ze dveří.   "Co tu děláte?" vyhrkl na ně nasupeně, aby šlo poznat, že se zlobí, ale přesto tak hlasitě, aby ho zaslechli pokud možno jen oni.   "Mysleli jsme si, že máte nějaké potíže, viděli jsme Protivu," vysvětloval Ron, ale Skoro bezhlavý Nick jen pokýval hlavou, která mu opět spadla na jednu stranu.
  "Do toho se nepleťte, s tím nic neuděláte," řekl úzkostlivě.
  "Ale s čím nic neuděláme?" vyzvídala dál Hermiona, "řekněte nám to," v jejím hlase Harry zaznamenal naprostou odhodlanost zjistit příčinu toho zvláštního chování duchů.
  "Přichází zlo," vyhrkl ze sebe Skoro bezhlavý Nick a hlas mu zakolísal, "duchové se bojí smrti," vypadalo to, že se na místě sesype. Harry, Hermiona i Ron stáli na místě, jako opaření horkou vodou.
  "Jak by mohli duchové zemřít, když jsou mrtví?" Harry tomu absolutně nerozuměl, ale nebyl jediný. Ron si pořád tiše opakoval, co Nick řekl, jestli to náhodou nebyla nějaká šifra a mu něco neuniklo a Hermiona se mlčky dívala na Skoro bezhlavý Nick v domnění, že v jeho vyděšeném pohledu zaznamená alespoň nějakou nápovědu.
  Ze sálu se ozval netrpělivý hlas Krvavého barona, Skoro bezhlavý Nick jen mávl rukou a otočil se k nim zády.   "Jak jsem řekl, víc už od nikoho z duchů nedostanete," utrousil ještě mezi dveřmi, než jim zmizel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama