Problémy duchů
Harry měl dojem, že místnost je dokonale vzduchotěsně uzavřená a v mrtvolném tichu se neopovažoval ani pořádně nadechnout. Nevěděl, co by měl říct, jen v duchu doufal, že Aberforth zkoumá jeho myšlenky a tak zjistí, že to Harryho opravdu mrzí, protože mladší Brumbál se tvářil naprosto sklíčeně. Bylo ale jasné, že něco takového se nestane, Harry byl však pevně rozhodnutý ani se nepohnout, dokud se nerozhodne Aberforth, bylo mu jej opravdu líto, vypadal strašlivě, Harry nechápal, jak během několika vteřin mohl takto poblednout.
"Je už to dávno," spustil Aberforth po chvíli a Harry cítil, jak se mu chvěje hlas rozčilením. "Vím, že by to mělo být lepší, ale není," povzdechl si ztěžka a pohlédl na Harryho, v tento okamžik se tvářil jako dítě, které čeká pokárání za něco, co provedlo. Harry ho však chápal, cítil se naprosto stejně, už mnohokrát, když vzpomínal na své rodiče.
"Asi protože mám neustále takový pocit, že se to nemuselo stát," vysvětloval a ztěžka se posadil do křesla za stolem, Harry mlčel a bedlivě ho pozoroval, ani se nepohnul. Na okamžik se zadumal, snažil se zabrousit v paměti, zda-li někdy viděl Aberfortha takto zkroušeného a vážného.
"I James..." pokračoval Aberforth ale náhle se zarazil, jako by spatřil něco, co stálo někde za Harrym a vyrazilo mu to dech. Harry se bleskurychle otočil, nic však nespatřil, byli tu sami.
"Můj otec znal vaši sestru?" vyhrkl vzrušeně, když si uvědomil, co mu vlastně Aberforth zatím pověděl. Ten však zbledl ještě víc, což Harryho začalo až děsit, až doteď měl pocit, že víc pobledlejší mladší Brumbál už být nemůže.
"Na to zapomeň," Aberforthova slova zněla prosebně, "už začínám bláznit," řekl spíš jako by pro sebe.
"Co se jí stalo?" vyzvídal dál Harry; chtěl vědět, jestli měl jeho otec něco společného s Brumbálovými, Aberforth však už nepromluvil.
"Máš dost starostí," řekl až když Harry sahal po klice, aby odešel, dnes trénink přetáhli opravdu hodně. "Znám moc dobře tvoji povahu, jsi po tvém otci," řekl a v očích mu spokojeně zajiskřilo.
"To mi říká spoustu lidí, ale nic o něm nevím, nikdo mi nikdy nic neřekne," utrousil rozčíleně Harry a srazil se pohledem s Aberforthem, který se tvářil trochu překvapeně.
"Právě protože jsi po svém otci, vím, že na to přijdeš," zakončil spokojeně mladší Brumbál, "jen si dej pozor. Kdyby se cokoliv stalo, hrozí, že na tebe nasadí toho Střevlíka, či koho," upozornil. Harry si na něho dlouho nevzpomněl, až nyní mu Aberforth připomněl, že se s tím zvláštním člověkem setkal.
"Také se mi nelíbí," dal mu za pravdu Aberforth přestože Harry ani nepromluvil, "můj bratr má zase něco v plánu, ale tentokrát se v tom nevyznám ani já, opravdu mi někdy připadá jako cizí," usmál se, ale Harry poznal, že ještě není úplně v pořádku a nedostal se úplně z toho překvapení a zaražení, do kterého ho dostal. Harry se zazubil.
"Měj se chlapče... zase se uvidíme," ujistil Aberforth Harryho a když se rozloučili, Harry vyběhl zamyšleně z učebny a běžel rovnou do nebelvírské společenské místnosti.
Jen co vešel, spatřil Hermionu a Rona, oba však seděli podezřele bokem od ostatních a když se přiblížil, aby jim pověděl, co právě zjistil, Ron ho zahlédl a vyděšeně vrazil do Hermiony, která okamžitě sbalila kus pergamenu.
"Harry!" vyhrkla napůl zaraženě a tvářila se překvapeně, jako kdyby Harryho už dlouhý čas neviděla a on ji nyní přišel navštívit.Ten si však z jejich podivného chování nic nedělal, byl příliš zaneprázdněný přemítáním o Harrietě Brumbálové a o tom, co se mohlo stát. Okamžitě začal svým kamarádům líčit, co mu Aberforth řekl.
"To je divné, že se profesor Brumbál nikdy nezmínil," ozval se zamyšleně Ron.
"No jasně Rone, máš pravdu. Měl přijít a vyhlásit, že jeho sestra umřela," vyjela po něm Hermiona a pro jistotu ho spařila ohnivým pohledem.
"Aberforth říkal něco o tom, že si to klade za vinu," přerušil je Harry zamyšleně, "třeba se jí to přihodilo při nějaké nehodě," prohodil. Nevěděl odkud se to v něm bere, ale po zádech mu přejížděl chlad, jako kdyby šel nějakou nanejvýš chladnou a nepřívětivou chodbou bez osvětlení a věděl, že na jejím konci je něco strašlivého. Neměl z toho dobrý pocit, ale přesto byl pevně rozhodnutý dozvědět se, co se vlastně doopravdy stalo. Měl v tom všem mít zapletené prsty i jeho otec. Musel to prostě zjistit.
Lámaly si s celou záhadou hlavy až skoro do dvanácti, ale pak už nebyli schopni vůbec přemýšlet. Začali padat myšlenky sebevraždy a nejrůznějších jiných málo pravděpodobných situací, a tak se všichni tři rozhodli, že se půjdou raději pořádně prospat a pokusí se o tom ještě popřemýšlet každý zvlášť. Navíc, Harry s Ronem měli mít zítra konečně famfrpálový trénink - předešlé dva tréninky a jeden celý zápas s Mrzimorem musel být totiž odložen kvůli nahrazovacím hodinám - ve famfrpálových týmech bylo spoustu šesťáků. Ještě si popřáli dobrou noc s Hermionou a pak už Harry s Ronem jen unaveně vpochodovali ke svým postelím a sekli sebou do pohodlných teplých peřin. Harry chvíli pozoroval nebesa nad sebou, snažil si pročistit mysl, a pak, ani vlastně netušil, kolik mohlo být, usnul.
Ráno ho probudil nějaký hluk, který vycházel ze společenské místnosti. Harry se podrážděně posadil na postel a na nočním stolku nahmatal brýle, které si okamžitě nasadil na nos. Byl rozmrzelý, zase ve svém snu stál na zvláštním místě, ale tentokrát měl pocit, že spatří to, co tak nádherně zpívá. A pak ho probudí nějaká přihlouplá oslava, přestože do Vánoc zbýval celý týden.
Nad ničím moc nepřemýšlel, skoro automaticky si navlékl hábit a vyšel rázně z pokoje, ve kterém byl sám. Jak Deanova, Seamusova a Nevillova tak i Ronova postel byla už prázdná.
Když sešel po schodech do společenské místnosti, byl rozhodnutý s nikým se moc nebavit a dávat co nejviditelněji všem na vědomí, že někoho právě vyrušili ze spánku. V sobotu si totiž většinou každý rád trochu přispal a Harry byl rozhodnutý výjimečně se přidat k ostatním spáčům. Ti už byli ale očividně na nohách už pěknou dobu.
"Ale, Harry," uvítal ho Dean přátelským poplácáním po zádech a strašlivě se chechtal.
Teprve nyní si Harry uvědomil, že všechna křesla a stolky jsou odsunuty bokem a uprostřed místnosti stojí Neville a mává něčím, co měli být ruce. Místo nich měl však ptačí křídla, bílá jako sníh. Harry se neudržel a vyprskl smíchy. Neville vypadal jako nějaké kuře. Všichni se řehtali až se za břicha popadali.
Než se Harry stihl probrat z prvního otřesu, všiml si, jak si Ron od Leeho bere nějakou pilulku nebo spíš malinký bonbón. Hned na to mu narostl dlouhý rezavý ocas, prodloužili se mu uši a rezavé vlasy mu prorostly na obličeji, takže Ron náramně připomínal opici.
Harry okamžitě zapomněl na své rozzlobení, které chtěl dát ostatním najevo, a začal se smát.
"Tak se pojď přidat," vybídl ho Dean, který doslova prskal smíchy a snažil se alespoň natolik uklidnit, aby mu bylo rozumět, co říká skrz smíchem zaťaté zuby. "Už tu jsme nejmíň hodinku a pořád se nemůžeme vynasmát," zubil se.
"Co to je?" zeptal se Harry, když mu Dean také vrazil bonbón v tmavě modrém obalu do ruky.
"To jsou Zvířecí měničky," vysvětlil Harrymu Ron, který už měl zase svoje uši, srst z obličeje se mu vytratila a ocas zmizel úplně, to už se ale Dean, který si při hovoru s Harrym stihnul vzít také jednu měničku, procházel po společenské místnosti s obrovským sloním chobotem. "Ještě že mu nenarostly kly," chechtal se při pohledu na spolužáka Ron a Harry se se smíchem zahleděl na bonbón, který mu Dean stihl vrazit do ruky.
"Kde jste to vzali?" zeptal se Harry a smál se Parvati, která velmi věrně připomínala veverku. "To Fred s Georgem," vysvětloval spokojeně Ron," ten jejich obchod se vydařil, vyrábí teď ve velkém nejrůznější serepetičky a jsou opravdu známí," jak tak Ron o svých bratrech básnil, měl Harry dojem, že v tónu jeho hlasu zní žárlivost, "původně chtěli jen malý stánek, ale nakonec mají obrovský obchod. Nedávno byli dokonce i v Denním věštci," poznamenal významně a v očích se mu zablýsklo.
"Nemohli si to prostě odepřít a poslali svým kamarádům a starým známým to nejlepší, co objevili," přidal se do rozhovoru Lee, který byl očividně štěstím bez sebe. Přesto měl Harry jakýsi dojem, že by také byl nejraději s dvojčaty Weasleyovými vyráběl ty jejich bláznivé vynálezy.
"Mamka už se s tím také nějak smířila," dodal Ron, jakoby na Harrym šlo poznat, co mu přišlo na mysl. Přemýšlel o paní Weasleyové a o tom, jak byla nešťastná z toho, co její dva syny tolik táhne. Na malinký okamžik ho napadlo, jestli se Ron potají neučí myslozpyt, ale hned tuto myšlenku zapudil, když se díval zkoumavě na Rona a ten se povzbudivě usmál. Vzpomněl si na Aberforthova slova a věděl tedy moc dobře, že myslozpyt ani myslobrana není rozhodně nic jednoduchého a i když by to Ron mohl zvládnout, rozhodně by se mu to nepodařilo zvládnout tak rychle.
"No... to víš," pokračoval Ron, "nejraději by byla, kdyby dostali nějakou pořádnou práci na Ministerstvu, jako taťka samozřejmě," ušklíbl se a Harry mu jeho pohled oplatil, "ale po tom, co se stalo s... Percym," Harry dělal, jako by nic, když se Ron při vyslovení Percyho jména zarazil a poté jej vyslovil skoro neslyšně, jako kdyby mluvil o samotném Voldemortovi, "je teď ráda, že dělají i něco jiného a hlavně, že je to baví," dořekl, "a stejně, ti dva na tom svém obchodě vydělají za týden víc, než taťka," dodal ještě spokojeně.
"Nechápu, jak někdo může tolik utrácet za takové hlouposti," ohradila se Hermiona, která se odněkud vynořila a Harry neměl nejmenší ponětí odkud.
"Zaprvé Hermiono, to nejsou hlouposti," zchladil ji důrazně Ron, "a zadruhé, nejdůležitější je, že vydělávají, i když ty peníze hned rozhází, ale alespoň jim mamka stihne něco málo odebrat," pokýval spokojeně hlavou.
"Zajímalo by mě, co to tedy je, když ne hlouposti," ušklíbla se jedovatě Hermiona, "rozhodně to není nic životně důležitého," dodala ještě než se Ron stihl ohradit. Očividně měl něco připraveného, ale zase mu to vypadlo. Harry se smíchem pozoroval, jak jeho kamarád horečně přemýšlí a marně si snaží vzpomenout. Hermiona se zatvářila vítězoslavně, ale aby se neřeklo, ještě si rýpla.
"Nic proti nim, ale i Krum například letos..." zarazila se, jako kdyby uviděla nějakého ducha a v tu samou chvíli sebou Ron nepříjemně trhnul a v očích se mu zablýsklo, až měl Harry dojem, že se jeho kamarád chystá každým okamžikem vybuchnout.
"KRUM??!!" vyjekl jako kdyby ho někdo zezadu píchl jehlou. Několik spolužáků se otočilo, jeho výkřik musel slyšet naprosto každý. Harry ani nemusel přemýšlet nad tím, co se děje, stačilo mu spojit si Hermionin naprosto červený obličej studem a Ronův neméně červený, ale naopak hněvem, a domyslel si, že Hermiona byla o prázdninách opět s Krumem.
Harry by se nejraději vytratil, vypadalo to, že se totiž schyluje k obrovské hádce a nějak neměl náladu být v jejím středu.
"Harry," ozvalo se za ním, ale Harry už naprosto věděl, kdo na něho volá, okamžitě se otočil a obdaroval Angelinu širokým úsměvem. "Trénink začíná v devět hodin," oznámila mu, "takže si pospěš, nikdo nesmí zmeškat," ani ale Harryho nemusela upomínat, na trénink famfrpálu se nevýslovně těšil a nikdo by ho nedonutil jakkoliv se zpozdit ať by se dělo cokoliv. Harry jen pokýval hlavou na důkaz, že slyší, co mu Angelina říká, ta se spokojeně otočila a odcházela zpátky, zřejmě upomenout další spoluhráče. Harry popadl Rona, který se zjevně chystal vykřiknout na Hermionu nějaký strašlivý důvod, proč by se s Krumem neměla dál stýkat, a vláčel ho po schodech do chlapeckých ložnic. Úplně zapomněl, že se Ron s Hermionou právě chystali pohádat, myslel jen na to, aby už konečně mohli trénovat. Nevěděl proč, ale měl jakýsi pocit, že se mu uleví; poslední dva týdny se cítil strašlivě přešlý.
"No to snad není možné, je to možné?" rozčiloval se Ron a rval při tom na sebe svetr div ho neroztrhal, zjevně si ještě ani pořádně neuvědomil, že ho Harry vytáhl nahoru a hádka s Hermionou se tedy nebude konat. "Ona byla zase s tím... s tím... packalem," vypadlo z něj nakonec znechuceně. "Já nechápu, co na něm vidí," vztekal se dál, ale to už ho Harry táhnul zpátky.
Prolétli společenskou místností, nikdo jim nestihl nic říct. Jediného, čeho si Harry všiml, bylo, že Hermiona už tu také nebyla. Ostatní už pomalu začínali vracet křesla a stoly na svá místa, což značilo, že prozatím je po legraci, i když se ještě několik studentů, hlavně z prvního ročníku, pochechtávalo, jako kdyby tu před nimi ještě stále stál Ron - poloopice, či Parvati - veverka.
"Já to prostě nechápu," opakoval Ron a Harry mu jen přikyvoval, aniž by ho však vnímal. V tuto chvíli myslel úplně na něco jiného.
Na snídani do sebe Harry narychlo naházel vajíčka se slaninou, Ron se jídla ani nedotkl, celou dobu jen rozhořčeně civěl do plného talíře, jako by tam leželo něco nechutného.
Konečně stáli na famfrpálovém hřišti a Harry byl spokojený. Kromě Rona, který se tvářil tak nějak všelijak se každý nadšeně usmíval. Původně se hned dnešní první trénink měl konat nábor na nové dva odrážeče, ale nakonec se ukázalo, že i přes prázdniny si dva nováčci, kteří byli dosazeni místo dvojčat Freda a Georgie, vzali velmi k srdci Angeliněno promlouvání do duše, a pilně trénovali; konečně to vypadalo, že se do toho dostali a tak bylo rozhodnuto. Nebelvírské družstvo bylo úplné a pokud by se neobjevila další Umbridgeová, nehrozilo žádné další rozpolcení a výměna dalších hráčů.
Když odcházeli po tréninku zpátky do hradu, Harry se cítil naprosto v pohodě. Přestože po celý týden hustě sněžilo, dnešní den z oblohy nespadla jediná vločka a vypadalo to, že bude svítit sluníčko až do večera. Opravdu byl příjemný den, nasvědčovaly tomu i obrovské hloučky studentů, které se procházely po školních pozemcích jako v létě.
Ron se pomalu ucházel o post nejlepšího bradavického brankáře, i když to vypadalo, že dnes nebude mít zrovna dobrou náladu, i noví dva odrážeči se konečně rozehráli a dokonce i Angelina, kapitánka družstva, byla spokojená, a to byl tedy opravdu výtečný výkon vzhledem k tomu, že byla spokojená jen málokdy.
"Tak co Rone, zahrajeme si kouzelnické šachy?" nabídl mu Harry, ale jeho kamarád, jako by ho ani neposlouchal, šel vedle něho a zamyšleně civěl do země.
"Já... nemůžu," vypadlo z něho, jako by to neřekl ani on, "musím si s ní promluvit," pokýval zamyšleně a Harryho napadlo, že vlastně ani nemluví na něho, spíš si něco říká jen tak pro sebe.
"S kým?" zeptal se ale a doufal, že mu Ron odpoví, protože se nyní tvářil opravdu, jako kdyby naprosto netušil, že se s ním Harry baví a vůbec neví, kde vlastně je a kam jde. Ron sebou prudce trhnul, jako při nějaké křeči nebo nepříjemném zjištění, zastavil se a zděšeně se zahleděl na Harryho, jako kdyby ho viděl poprvé.
"S Hermionou," vypadlo z něho, jako když vyplivne duši. Ron se tvářil ještě udiveněji než samotný Harry.
"A co jí chceš říct?" ptal se Harry. Uvědomil si, že Ron určitě myslí na Hermioninu prázdninovou návštěvu Kruma, ale tak nějak nechápal, proč si s ní o tom musí promluvit. Rozhodně nevěděl, co si má myslet o Ronově k smrti vyděšeném obličeji. Věděl snad Ron na Kruma něco, co on ani Hermiona neví?
"Nemůže se s ním vidět, to přeci nejde!" vyhrkl Ron rozčíleně.
"Co se děje Rone. Myslíš Kruma? Proč ne, co je s ním?" Harryho najednou přepadl podivný pocit, jako kdyby se Hermioně mělo něco stát. Bál se o ni a byl schopný to z Rona vytřást, pokud by mu chtěl něco zatajit.
"Nelíbí se mi, je přeci z jiné školy, Hermiona se s ním nemá co scházet," Ron by téměř nepříčetný. Vypadalo to, že se mu doposud dařilo v sobě držet nával zlosti, ale tentokrát už jeho trpělivost nevydržela a nervy mu naprosto selhaly.
Ron se rozeběhl plnou rychlostí k hradu a Harry běžel za ním. Několikrát na něho zavolal, ale to bylo, jako by mluvil na zeď. Harry Rona ještě v takovém stavu neviděl. Vypadalo to, jako by jeho kamarád naprosto přišel o rozum. Harry netušil, co udělá, kam jde ani co má v plánu. Teprve nyní se musel divit, jakou má Ron vytrvalost. Vypadalo to, že běží a vůbec se nezadýchá, za to Harry už jen pár metrů před hradem lapal po dechu.
Bez přemýšlení se řítil i dál do hradu. Vběhl na schodiště ale hned jakmile se otočil vpravo, aby pokračoval dále, do druhého patra, do někoho tak prudce vrazil, až se v té rychlosti neudržel na nohách a spadl dozadu.
"Co blázníš?" vykřikl do prázdna, ani ho nenapadlo podívat se po druhé osobě, se kterou se musel srazit. Pocítil, jak se ho zmocňuje zlost, když si uvědomil, že leží na zádech na kraji schodů a civí někam nahoru na strop. Bylo ticho, Ronovy kroky už nebyly slyšet, Harry ho ztratil. Nevěděl ani, kam jeho kamarád běžel, takže bylo téměř zbytečné ho hledat. Do ticha se vedralo jen tiché vzlyknutí. Harry se konečně odhodlal vstát, cloumal jím krapet vztek, že mu Ron tak hloupě unikl.
"Já... já... omlouvám se," ozval se tak nádherný hlásek, že si Harry byl téměř jistý, že se setkal z nějakou polovílou, stejně, jako jí byla .... Několikrát zamžikal očima a spatřil drobounkou dívku oblečenou v mrzimorském hábitu.
"Ty... ty... byl jsi prostě moc rychlý... nestihla jsem ti uhnout... promiň..." dívka se tvářila strašlivě provinile, ale Harry si byl naprosto jistý, že se rozhodně necítila provinileji, než on. Cítil, jak červená, na Rona okamžitě zapomněl, stejně už byl v nedohlednu.
Dívka měla dlouhé hnědé vlasy jednoduše zapletené a hozené do copu, Harry měl ale dojem, jako by i ten účes na ní byl nějak zvláštní a kouzelný. Na okamžik se jí zahleděl do hnědých přívětivých očí.
"Já... ne... to byla moje chyba, jen jsem... šel za Ronem," snažil se vysvětlit, "nevíš, kam běžel?" zeptal se, ale jakmile to vyslovil, nejraději by se praštil. Dívka přeci nemohla Rona znát a už vůbec nemohla vědět, kam běží, ještě k tomu, když se tu oba takto srazili. Harry by se nejraději na místě propadl do země. "Ne," špitla zklamaně dívka, očividně si ani ona neuvědomila, že vlastně neví, koho Harry hledá a kam běžel. Až po chvilce se na Harryho vyděšeně podívala, jako kdyby si to uvědomila a zároveň nevěděla, jak se Harryho zeptat, kdo to vlastně je.
Pak udělala něco, co Harry naprosto nečekal. Když se s naprosto nevinným výrazem ve tváři pousmála, Harry cítil, jak mu hřejí tváře. Měl dojem, že víc červený už ani nemůže být a bylo mu nesnesitelné vedro.
Snažil se dívce úsměv opětovat, při tom si ale připadal, jako naprostý hlupák. Ještě dlouhou chvíli na sebe oba upřeně zírali.
"Jeny..." ozval se jakoby vzdálený hlásek, který ale do hrobového ticha uhodil jako obrovský zvon. Dívka se zachvěla a podívala se směrem dopředu za Harryho.
"Už jdu," špitla a obdařila Harryho ještě zářivějším úsměvem; ten neměl slov, jen dívce přikývl na rozloučení. Jena vypadala zaskočeně, ale už nic jiného neřekla a pospíchala za svojí kamarádkou, která na ni čekala pod schodištěm.
Harry ještě chvíli pozoroval, jak obě mrzimorské dívky odchází a divil se, že neslyší žádné chichotání při kterém mu pokaždé tuhla krev v žilách, protože netušil, o kom se baví, ani jedna se za ním neotočila.
"Tak to je teda bomba," ozvalo se pohrdavě za Harryho zády. Když se otočil, zjistil, že je to Lenka Láskorádová. Snad poprvé si všiml, že výraz v její tváři se nějak změnil z naprosto klidného na podrážděný.
"Co je bomba Lenko?" zeptal se zvesela, myslel si, že si jeho podivná kamarádka dělá legraci, když se pokrčila obličej, jako kdyby snědla citron.
"Ron chodí s Hermionou," vyhrkla znechuceně a nepříjemně sebou uškubla, jako kdyby ji něco píchlo.
"COŽE??!!" vyhrkl Harry a střelil po Lence nevěřícným pohledem. "Vždyť jsem za ním teď běžel," vysvětloval, jako kdyby chtěl sám sebe ujistit, že to tak opravdu bylo; Lenka se jen uštěpačně usmála.
"No, byla to docela rychlost," uchechtla se a zdálo se, že už je opět ve své kůži. Znovu se tvářila, jako když ji nemůže nic vyvést z míry. Než jí Harry stačil cokoliv říct, otočila se na podpatku a odkráčela pryč.
Jako by to byl povel, ať se Harry přesvědčí sám, vydal se okamžitě směrem k nebelvírské společenské místnosti, ke svému překvapení tam bylo prázdno. Ani Ron s Hermionou tam nebyli. Harry přemýšlel, kde by mohli být, pak si ale uvědomil, že když tu novinku věděla i Lenka, která není z Nebelvíru, museli být rozhodně někde jinde. Horlivě přemýšlel až ho napadla knihovna. Bleskurychle vyběhl ze společenské místnosti, neslyšel už ani, jak se Buclatá dáma rozčiluje a nadává, že ji Harry strašlivě polekal. Celou cestu se mu honilo hlavou, co se stalo. Proč si to vlastně tak bere? Zmírnil běh až přešel do rychlého kroku.
"Vždyť to je jedině dobře," mručel si pro sebe, jako by se chtěl přesvědčit, že se nemusí tvářit, jako kdyby někdo umřel. Pak si náhle uvědomil, že mu vlastně nevadí, že spolu Ron a Hermiona začali chodit. Vadilo mu, že tam nebyl. Nevěděl proč ho to tak tíží, možná se domníval, že by to podobně mohl zkusit i on a.... Zarazil se.
Harry si uvědomil, že už vůbec nemyslí na Cho, ale na Jeny, se kterou se před chvílí potkal.
V knihovně narazil na malinký hlouček nebelvírských. Podle Leeova úšklebku, kterým Harryho obdařil, tušil, že tu někde musí najít Rona, i kdyby byl zahrabaný pod spoustou knih někde pod stolem. Nemusel se ale ani ohýbat pod stoly a začít ho hledat, spatřil ho hned v první uličce s literaturou pro první ročníky.
"Ahoj Rone," pozdravil kamaráda, jako kdyby se před chvílí nerozloučili a viděli se dnes poprvé. Ron se tvářil, jako po nějakém obrovském boji, vypadal opravdu zesláble a sklesle. Harry se zazubil v domnění, že to alespoň výraz v kamarádově tváři napraví, ale mýlil se. Připadlo mu naopak, že se Ron ještě roztřásl po celém těle.
"Já... já jsem... řekl jsem Hermioně..." nebyl schopný slova. Jakkoliv chtěl dát Harry Ronovi oporu tím, že se tvářil naprosto vážně, nemohl už vydržet pohled na jeho skleslý obličej a začal se smát.
"Rone, ty chodíš s Hermionou, to je bezva," zazubil se a ke svému velkému překvapení se Ronův úzkostlivý pohled změnil na potěšený.
"No jo... tak nějak," zahučel ještě trochu nejistě, ale už se i usmál a přestal se Harrymu dívat přes rameno, jestli je někdo nepozoruje nebo neposlouchá.
"Tak cos jí řekl?" vyzvídal Harry, byl zvědavostí bez sebe. Při cestě sem si v hlavě snažil představit několik situací, jak se Ron s Hermionou bavili, ale všechny mu připadali naprosto hloupé a nereálné.
"No... nejdřív jsme se strašlivě pohádali kvůli Krumovi," spustil konečně Ron a vypadalo to, že z něho veškerá nervozita nadobro opadala a byl zase svůj. "Řekl jsem jí, že není dobré, aby se s ním stýkala a ona mi odpověděla, že nemám žárlit," vysvětloval a Harry si nemohl nepovšimnout, jak Ron kmitl pohledem někam do regálů a mírně se začervenal. Bylo mu jasné, že se Hermiona s Ronovou žárlivostí na Kruma trefila do černého a Ron si toho byl naprosto vědom.
"No... pak jsem řekl... Ron očividně nevěděl, jak má pokračovat, sám si ještě vybavoval, jak se to přesně stalo, "...prostě jsem řekl, že si budu jistější, když... kdyby se mnou chodila..." zarazil se, "...a bylo to," zakončil. "Nevím, jak to ze mě mohlo vypadnout," řekl, jako by se omlouval.
"To je senza Rone," pronesl nadšeně Harry.
"Senza?" zajíkl se Ron, "Harry já vůbec nevím, jak se s ní mám teď bavit," vyhrkl na něho bezradně.
"Úplně stejně, jako předtím," poradil mu Harry a povzbudil ho úsměvem. Sám ale moc dobře věděl, že to není úplně tak lehké, jak se mluví. Pamatoval si ještě moc dobře hovory s Cho. Vždycky tak nějak tušil, co jí řekne, to bylo ale vždycky, když byla někde pryč, když došlo na to, aby mluvil přímo s ní, nemohl ze sebe vyloudit pomalu kloudnou větu. Zatím to ale vypadalo, že Rona přesvědčil, ten se totiž pousmál.
"Chodím s Hermionou," zahučel ještě, když vyšli z knihovny, jako by se chtěl přesvědčit. Několik nebelvírských studentů se za nimi otočilo, Ron ale očividně myslel na něco naprosto jiného. Harry tušil na koho.
Do Vánočních prázdnin zbýval už jen týden a Harryho dobrou náladu nemohl zkazit už ani Snape. I když profesorka McGonagallová stihla ještě před vánočními prázdninami oznámit všem šesťákům, že hned po Vánocích budou skládat testy pro přemisťování, jako by mluvila do vzduchu.
Harry, pokaždé, když se dostal do Velké síně nebo o přestávkách spolu s ostatními spolužáky přecházel do jiných učeben, šmátral očima po studentech a hledal Jeny. Jediné, co od jejich posledního shledání zjistil bylo, že se dívka jmenuje Jeny Towleyová a chodí do pátého ročníku a to ještě za vysoký úplatek pro Leeho.
Jakkoliv doufal, že se zase potkají, vlastně ani nevěděl, co by jí řekl. U Rona s Hermionou zatím nezaznamenal nějaký větší rozdíl oproti tomu, když spolu nechodili. Jen se na sebe možná snažili být daleko přívětivější a ohleduplnější, jinak si ani Harry a možná ani Ron s Hermionou neuvědomovali rozdíl.
Blížil se i výlet do Prasinek, Harry se ale rozhodl raději zůstat na hradě, aby nemusel posílat sovu panu Weasleymu, který by povolal Střevlíka, aby Harryho hlídal. Ron s Hermionou šli jen proto, aby, jak řekli Harrymu, zjistili nějaké novinky. Když se jich Harry ptal, jaké novinky myslí, nedokázali mu ale odpovědět, takže usoudil, že chtějí být nejspíš spolu. Od té doby, co totiž Ron začal s Hermionou chodit, jim nikdo nedal pokoj. Vypadalo to, že Ginny potřebuje pomáhat s vyhledáváním vhodných knih na učení více než kdy dřív a ostatní najednou potřebovali na každý svůj nápad i názor Rona, ať se jednalo o to, jestli si Lee má ohnout límec u hábitu nebo jestli si má vzít Dean novou lahvičku inkoustu, kdyby mu náhodou nevystačila na dnešní den.
Harry tedy vyprovodil oba kamarády a vydal se zpátky do společenské místnosti. Rozhodl se, že by mohl navštívit Doobyho.
"Ahoj Harry," ozval se laskavý hlas; Harrymu při něm vypověděly nohy službu. Před ním stála Jeny a byla sama. Harrymu se hlavou honilo, jak to že ona chodí všude sama nebo nanejvýš z jednou kamarádkou a Cho musí mít kolem sebe nejméně tucet kamarádek a ani jednu pořádně nezná jménem.
"A-ahoj," vypravil ze sebe zaraženě, Jeny ho opravdu překvapila.
"Ty nejdeš do Prasinek?" zeptala se opatrně.
"Ne... já... nejdu..." Harry si připadal strašlivě hloupě, nevěděl, co má říct, "a ty... proč nejdeš?" zeptal se a pomyslil si, že to je asi první kloudná a smysluplná věta, kterou se mu podařilo ze sebe vymámit.
"No... spíš než navštívit asi po osmé Prasinky jsem se chtěla projít," dořekla chabě a nastalo ticho. Očividně čekala na Harryho reakci.
"To já taky," vyhrkl Harry, ale rozhodně šlo poznat, že toto v plánu neměl. "Můžu jít s tebou?" zeptal se opatrně a přemýšlel, jestli by mu mohla dát Jeny košem. Ta ale mírně zčervenala a pak opatrně přikývla.
"Dobře..." řekl Harry a stále ještě nemohl věřit tomu, že přikývla, "já... půjdem?"
"Nechceš se nejdřív obléct?" zeptala se Jeny starostlivě a teprve nyní si Harry uvědomil, že na sobě má jen svetr, který mu ušila jako každé vánoce paní Weasleyová, a venku by se určitě nejméně nachladil, pokud by vůbec nezmrznul. I když totiž svítilo sluníčko, venku byl opravdu mráz.