"Co se děje?" hlesl opatrně Harry; měl strach, aby ji nepodráždil ještě víc. "Vcelku nic," osopila se na něho, "jenom se asi všichni zbláznili," rozhazovala prudce rukama a Hedvika, která seděla na skříni, nebezpečně blízko ní, se raději posadila Harrymu na rameno. Také Errol si raději poodlétl na židli a vyděšeně si ji prohlížel. Harry, Ron i Hermiona ani nedutali; nastalo totiž ticho, které se nikdo z nich neodvážil přerušit - prostě čekali, až jim tu strašlivou správu sdělí nejmladší Weasleyová sama. "Asi si myslí, že na mě můžou všechno hodit," rozčilovala se a Harry zklouznul pohledem na její ruku, ve které dřímala prefektský odznak. "Ale Ginny, ty jsi prefektka," vykřikl nadšeně. "To myslíš vážně?" vyštěkla a v očích se jí zablýsklo - podobala se teď nebezpečně moc paní Weasleyové, jak tam stála ve své bojové pozici připravena dovrátit jakýkoli odpor. Ron, který byl už na takový obličej zvyklý, se raději vzdal jakéhokoli uklidňování a zůstal vpozadí. "No tak, přece to není taková zodpovědnost, abys nemohla zároveň udělat NKÚ," uklidňovala ji Hermiona. "Vy tomu opravdu nerozumíte? Když je u nás tolik prefektů, mamka po mě bude chtít něco víc," vrčela, "Fred s Georgem sice nebyli prefekty, ale dostali se do famfrpálového družstva jako odrážeči, stejně jako se tam dostal Ron, jako brankář. Percy byl primusem a já jsem myslela, že dám všechny zkoušky na výbornou, aby ze mě měli naši taky takovou radost, jako z ostatních," vypadala že je úplně na dně. "Prosím tě, Ginny, já si nemyslím, že by tvoje mamka byla nějak moc naštvaná, kdyby ses nedostala do famfrpálového družstva," Ginny už se chystala na vlnu dalších nadávek a poznámek, ale Hermiona co nejrychleji nabrala dech, aby mohla pokračovat, "ale jestli na tom tak moc lpíš, tak bych ti mohla po večerech jako zkušenější vypomáhat... jestli ti to tedy pomůže." Ginny se zarazila a viditelně zpracovávala nečekaný příval informací. "Myslíš, že by to šlo?" "A proč ne?" "To je skvělý," vyjekla nadšeně a Harry s Ronem si hlasitě oddechli.
"Páni, ještě že má Hermiona takovou manipulační schopnost," zašeptal Ron, ale bylo to tak hlasité, že se k němu Hermiona okamžitě otočila a její nevraživý pohled, kterým ho spalovala, ho okamžitě umlčel. Raději se oba dva zadívali do Harryho seznamu knížek. "Bezva, do kouzelnických her budu potřebovat spoustu knížek," Ron spráskl nešťastně rukama. "Historie kouzelnických her od Davida Košťála a taky Pravidla pro rozhodčí i hlasatele pro začátečníky od Viktorini Jalové," povzdechl si. PRÁSK. "Jen se neboj Roníku," culil se na něho medově George, "když teď vyděláváme a máme spoustu peněz, rádi mamce přispějeme nějaké ty peníze, aby se náš milovaný bratříček mohl dál vzdělávat." "Jo, i když od nás mamka ty peníze nechce a to jako nechápeme proč," pokyvoval Fred a tvářil se při tom neobyčejně moudře, "stejně si od nás ty peníze vezme, doufám," dodal pochybovačně. "Na to je mamka moc hrdá," ozvala se Ginny, která už byla viditelně klidná. "Jak se vám dvěma konečně povedlo přemístit se a nikoho při tom nezabít?" ozvala se ironicky Hermiona, ale zjevně tím dvojčata ani nepohoršila ani nijak nevydráždila, protože se jen hluboce uklonili a začali se vesele smát. "No vždyť jsme vám říkali, že jsme to perfektně vypilovali," pronesl důležitě Fred, ale najednou se zarazil. "Rone!" vykřikl až všichni nadskočili leknutím a dál ho pozorovali se zatajeným dechem. "Ty nejsi primusem," zahučel pobaveně. "No tedy Ronánku," zamlaskl blaženě George, "co tomu řekne mamka? Já jsem říkal, že to musel být nějaký omyl, když se Ron stal prefektem." To Harryho trochu rozmrzelo. Po očku pohlédl na Rona, který se mlčky díval k zemi a nechal obě dvojčata, ať se mu posmívají jak se jim chce. Zjistil, že se celý červená - ne studem, ale zlostí. Přesto nic nepodnikl a snážel dál ponižující výkřiky svých o rok starších bratrů. Harry moc dobře věděl, že se s nimi odjakživa nechtěl nijak dohadovat, ale teď ho jeho nic nedělání dopálilo. "Nemyslíte, že už toho bylo dost?" vyštěkl na překvapeného Freda s Georgem. "Nevím, co máte vůbec proti tomu, že byl Ron prefektem! Byl totiž skvělým prefektem a ani jeden z vás na něho nemá - tak mu laskavě dejte už konečně pokoj. Dostal se do famfrpálového družstva jako brankář a je dost dobrý a na rozdíl od vás dvou se rozhodl dodělat školu, tak se uklidnětě!" hulákal na ně jako smyslů zbavený až mu došel dech.
Nastalo dlouhé ticho, ze kterého se jako první probral Fred. "Jo... v klídku Harry... my jsme to mysleli jen tak... " "... aby byla legrace," doplnil ho George. "To my jako legrace moc nepřipadá," ucedil Harry. "Jo... no tak... promiň Rone," zahuhlali společně. "To by mě zajímalo, na co nám bude knížka do hodiny první pomoci," zavrčela Hermiona, která byla zřejmě natolik zabraná do studia svého seznamu knih, že přeslechla hádku, která tu proběhla a všichni se na ni pobaveně zahleděli, dokonce i Fred s Georgem. "O jaké hodině teď mluvíš, Hermiono," ozval se pobaveně Ron, kterému se už zase vrátila do tváře normální barva. "Ach jo," povzdechla si hlasitě, "proč vy si nikdy nic nepřečtete pořádně a celé," zasteskla si. "Protože to bývá většinou moc dlouhé a k tomu, od toho tu máme přece tebe," poznamenal významně, ale Hermiona se na něho zamračila. "To by mě zajímalo, co budeš dělat, až budeš v práci, kde mě určitě mít po ruce nebudeš," zeptala se chladně. "Tak to je ještě moc daleko," vypískl Ron, který očividně takovou otázku čekal; a všichni, kromě Hermiony, se pobaveně usmáli. "Tak tedy... Hermiono, prozradíš nám, kde se tu vzala tahle hodina?" zeptal se střídmě Harry. "Možná vás to pobaví, ale já opravdu nevím všechno," vyhrkla podrážděně. "Spíš překvapí," poznamenal Ron a Harry, Ginny, Fred a George vyprskli smíchy. Hermiona našpulila ústa, jakože už nemá zájem dál se o tomto tématu bavit. "Dokonce je to povinná hodina pro všechny," poznamenala zamyšleně Ginny a Harry se znovu zadíval do svého seznamu. "Jo a budeme potřebovat Kde se před jakým tvorem ukrýt, to je nádhera, to se jako máme učit, jak se utíká před každým nebezpečným tvorem, kterého potkáme?" vyštěkl pohoršeně Ron. "A co dál, Pozor před znaky černé magie," Hermiona velmi rychle zapomněla, že se má chovat dotčeně, "nedivila bych se, kdyby tuhle hodinu učila Umbridgeová," prskala vztekle. "Ta ježibaba!" vyštěkl George a Fred, "to by musel být Brumbál padlej na hlavu. Co se s ní vlastně stalo? Doufám, že se pomalu a bolestivě vypařila pomocí vypařovacího zaklínadla," ulevili se společně. "No to ne," spustil Ron, "ale když ji odnesli kentauři někam hluboko do lesa, skončila nakonec asi někde u svatého Munga na léčebně pro choré," dodal rychle, aby se dvojčatům, která byla viditelně zklamaná, že nezemřela bolestivou smrtí, trochu spravil náladu. "Lepší konec by jsme nevymyseli ani my," vykřikl spokojeně George a Fred pochvalně pokýval hlavou.
"Jaktože se ještě vlastně nemůžeme přenášet?" zeptal se Harry. "No... já bych řekl, že protože jste se to měli naučit ještě v posledních dnech hned po zkouškách, ale to už byla McGonagallová u svatého Munga a Umbridgeová by to nedovolila... a ktomu... stejně jste potom prchli pryč AUU... " "Sssss... " přerušila Freda Hermiona a přidala k tomu ještě hlasité dupnutí na nohu. "... no a nakonec už nebyl čas," masíroval si teď bolavou nohu a zlostně ji pozoroval. Harry dělal, jako by si toho nevšimnul. "Ale myslím, že se nemusíš zbytečně bát," spustil opatrně George, když viděl Harryho starostlivý obličej, jako by se bál, aby od Hermiony také neschytal jeden pořádný dupanec, "podle mého si ty zkoušky doděláte hned na začátku školního roku." "Jo jenom je smůla, že to nemáte kde vyzkoušet, protože v Bradavicích se nelze přenášet," doplnil ho Fred.
Do pokoje vešla paní Weasleyová, která nesla čisté prádlo. "Tak... " zpustila celá uřícená, "... Ginny, zlatíčko, počkej prosím chvíli na mě, půjdeme ti zabalit některé věci. Hermiono, ty už máš všechno zabaleno, že?" "Jistě," pokývala souhlasně. "To je báječné. Rone, ty máš už svoje věci tady," přiložila je k jeho kufru, "a tady jsou Harryho. Teď by jste mi měli nechat vaše seznamy knížek a já vám je zajdu koupit ještě před vaším odjezdem." "Paní Weasleyová," vyhrkl náhle Harry a všichni se k němu překvapeně otočili. "Ano, drahoušku," spustila opatrně a pomalu, jako by začínala tušit, co jí chce sdělit a chtěla mu jen dát čas, aby si mohl pořádně promyslet, co řekne. "Já... já... já vím že... ale... chtěl bych jít do Příčné ulice," vypadlo z něho, ale paní Weasleyovou to očividně nepřekvapilo. Chvilku ho jakoby bezmyšlenkovitě pozorovala a pak sklopila oči k zemi a stála dlouho nepohnutě, jakoby by předem pečlivě vážila každé slovo, které se chystala vyslovit. Harry začal pomalu přemýšlet nad tím, jestli bylo opravdu správné, že jí teď zahrnoval takovými starostmi, ale opravdu považoval za důležité, aby se tam dostal. Vždyť naposledy byl v Příčné ulici, když se chystal do druháku a do je dost dlouho. "Harry, proč bys tam chtěl jít? Vždyť jsem ti řekla, že ti knihy koupím," spustila trochu dotčeně, ale stále se dívala do země. "Ale nejde o knihy," vyhrkl rychle Harry; v žádném případě nechtěl, aby si ta dobrá duše myslela, že jí nevěří. Měl paní Weasleyovou opravdu moc rád a nechtěl jí nijak ubližovat. "Víš broučku, obávám se," spustila ještě opatrněji, "že to nepůjde." "Proč," přerušil ji trochu přehnaně nerudně a moc dobře si to uvědomil; takže když se na něho pronikavě zahleděla, snažil se nasadil pohled nechápavého dítěte. Byl si teď plně vědom, že jsou jediní, kdo tu narušují klid, který po jeho prosbě nastal; cítil na sobě pohledy svých přátel a když se pořádně zaposlouchal, měl dojem, že dokonce samým napětím ani nedýchají.
"Je to pro tebe příliš nebezpečné," odpověděla prostě, "nastaly nebezpečné časy a tvá přítomnost kdekoliv zburcuje okamžitě pozornost. Musíš si také uvědomit, že ne všichni kouzelníci by za tebe položili život, kdybys byl v ohrožení... " "Ale já nechci, aby za mě pořád někdo pokládal život," zařval Harry. Moc dobře věděl, že má paní Weasleyová pravdu; jeho přítomnosti si každý povšimne a bylo by to moc nebezpečné, ale prostě si to nechtěl přiznat. Tíživá úzkost, která se jakoby den ode dne zvětšovala a zužovala ho víc a víc, ho teď naplňovala téměř celého. Cítil se strašlivě mizerně a nemohl s tím nic dělat. Na vědomí mu pořád vyplouvala myšlenka, že už kvůli němu zemřeli dva lidé naprosto zbytečně. Kolik jich ještě bude muset zemřít? Chtěl žít normálně; chtěl se konečně dostat mezi normální lidi. "Harry existují i zlí kouzelníci, to dobře víš," vyhrkla překvapivě pevným hlasem. "Tak ať si přijdou," zahučel, "ale nikdo se za mě nebude objetovat, nikdo kvůli mně nebude umírat," pronesl rozhodně. Paní Weasleyová k němu zničeho nic přistoupila a pohladila ho po hlavě. "Harry, Síriusova smrt není tvoje vina," pronesla mateřsky a Harry se na okamžik cítil, jako by byla jeho matkou, když ho objala, ale přece jen ho přemohl ten lítostivý vztek. "Ale je. A ON má pravdu," zavrčel a ustoupil od ní. "Voldemort má pravdu, asi jsem jako on a vy kvůli tomu trpíte," poslední větu zařval téměř nepříčetně a rozhodně se vrhnul ke dveřím. Nikdo se ho nesnažil zastavil a byl rád. Vyběhl až na půdu a po celé dopoledne zůstal jen s Klofanem. Hodnou chvíli ho hladil po hlavě a zobáku a potom mu nachytal několik myší. Nakonec se přece jen rozhodl sejít dolů.
Stejně, jako po každé z hádek, které už za těchto několik dnů stihli obyvatelé tohoto domu vstřebat, se každý přátelsky dál vybavoval bez jakkýchkoli dalších potíží, jako by se vlastně nic nestalo. Harrymu to bylo jedno. Po obědě se pustil s Ronem, Fredem, Georgem a teď i Billem do opravy schodů. Byla to nekonečná a úporná práce, protože s celých asi dvaceti schodů, do kterých se pro začátek pustili, byli tak dva v zachovalém stavu, takže zbytek museli celý rozbít a vyměnit za nové. Večer po večeři šli všichni spát, jenom Harry běžel rychle do podkroví, aby Klofanovi hodil několik myší. Chvíli čekal a pozoroval ho, jak si spokojeně křoupe a pochutnává, ale nakonec se přece jen rozhodl sejít zpátky do pokoje. "Byl jsi tam opravdu dlouho," ozval se mu za zády Mundungusův hlas, když scházel poslední schody, "už jsem se bál, že tam s tím hipogryfem přespíš." "Stalo se něco?" Harry neměl zrovna zájem začínat s kýmkoli rozhovor. "Nic moc," přesto ztlumil hlas až byl sotva slyšet, "jen jsem s tebou chtěl o něčem mluvit." Harry si povšimnul jeho vážné tváře, která u něho byla neobvyklá a proto zpozorněl a Mundungus k němu přistoupil blíž.
"Chtěl jsem se tě jenom zeptat, jestli se nechceš zapojit do nějaké hlídky, když už jsi tím členem. Silně pochybuju, že by tě Brumbál, Lupin nebo ostatní pustili - proto by bylo lepší, kdybys o tom nikomu neříkal, když by ses tedy rozhodl." Harry nevěděl, co má říct; okamžitě se mu spravila nálada. Konečně by mohl podniknout něco pro Řád, bylo-li by potřeba. Souhlasně začal přikyvovat, ale sám nebyl schopný pořádně promluvit. "Tak dobře, ještě uvidím, podle toho, jakou budu mít zrovna hlídku - nikdo to ale opravdu nesmí vědět, Harry," kladl mu na srdce, "měli by jsme z toho zle oba dva." "Jistě," přikývl hořečně, cítil se teď šťastný, konečně doopravdy po delší době. "Jo taky jsem slyšel, že prý tě nechcou pustit do Příčné ulice," pokračoval. "Mohl bys s tím něco udělat?" vyhrkl Harry, ale Mundungus se okamžitě přikrčil, jako by mu kolem hlavy právě proletělo něco nebezpečného. "Hlasitěji by to nešlo, Harry? Asi nás neslyšeli," sykl nervózně, "no, jedeš za tři dny, takže by to šlo tak den před tvým odjezdem, ale jestli to někomu řekneš tak je zle," dodal nakonec s výhružným obličejem. Harry nevěděl, jak mu má poděkovat. Konečně snad někdo, kdo mu snad opravdu rozumí a ví, co si přeje. Jakoby uměl číst myšlenky. "Vím, že to tu nemusí být zrovna příjemné, Sírius z toho taky někdy málem šílel," dodal, "taky jsem ho občas na chvíli vytáhnul ven." "Opravdu?" hlesl Harry a Mundungus mu jen slabě přikývl. Na schodech zavrzaly něčí kroky a tak se Harry s Mundungusem mávnutím ruky zběžně rozloučili; Harry si šel lehnout a Mundungus se ztratil někde na druhém patře. Narušitelem nebyl nikdo jiný, než paní Weasleyová, která už obcházela pokoje a kontrolovala, jestli jsou všichni na svých místech. Harryho napadlo, jaktože ho nehledala a jestli ji vůbec Ron upozornil na to, že tu není. Nakonec si lehnul a ještě chvíli se nechal unášet myšlenkami. Konečně bude moci udělat něco pro Fénixův řád, konečně se dozví, co se vlastně děje na hlídkách. Najednou ovšem pocítil strach. Co když to Mundungus nestihne? Co když už budu v Bradavicích, když nastane ta pravá chvíle vytratit se s ním do Příčné ulice? Jak ho chce vlastně propašovat, když ho všichni tak hlídají? Proč to vlastně dělá? Jakkoli se bránil spánku, usnul, zaplaven nejrůznějšími otázkami a doufal, že na ně už brzy najde odpověď.