Perlička kropenatá
Perlička kropenatá (Numida meleagris), známá též pod názvy perlička obecná nebo štětcovitá, je velký pták z čeledi perličkovitých. Jedná se též o jediného představitele rodu Numida.
Domestikovaná forma perličky kropenaté se nazývá perlička domácí (Numida meleagris f. domestica).
Popis
Dorůstá 53-63 cm a váží průměrně 1,3 kg. Má zavalité tělo, nápadně malou neopeřenou hlavu s přilbicí, krátký ocas a krátká zakulacená křídla. Opeření má černé, bíle skvrnité, hlava a strany krku jsou modré, přilbice žlutohnědá a zobák červený se žlutým koncem.
Rozšíření
Žije v savanách, na hospodářské půdě a v jiných teplých, sušších, otevřených krajinách s rozptýleným porostem keřů a stromů. Její areál rozšíření zahrnuje téměř celou subsaharskou Afriku, izolovaně se vyskytuje též v severozápadním Maroku. Úmyslně byla zavlečena i do jiných částí světa, včetně jižní Francie nebo Karibiku.
Způsob života
Žije v hejnech. Ta mimo hnízdní období čítají obvykle kolem 25 jedinců, ale na společných nocovištích mohou být i několika tisícová. Zdržuje se převážně na zemi, i při ohrožení upřednostňuje útěk před úletem. Živí se semeny, kořínky, travinami, plody, hlemýždi, pavouky, hmyzem, obojživelníky, ještěrkami, malými hady a savci. Po potravě často pátrá pomocí svých silných končetin, kterými rozhrabává půdu, podobně jako kur domácí. Hnízdo v podobě dobře skrytého dolíku buduje na zemi. V jedné snůšce pak bývá obvykle 6-12 světlých vajec, na jejichž 26-28 denní inkubaci se podílí samotná samice. Mláďata jsou vzletná asi po 30 dnech.
Tučňák patagonský
Tučňák patagonský (Aptenodytes patagonicus) je po tučňáku císařském druhým největším tučňákem a zároveň představují jediné dva zástupce rodu Aptenodytes. Tučňák patagonský dorůstá hmotnosti až 21 kg a délky těla 95 cm.
Jeho potrava sestává hlavně z ryb, krilu, korýšů a hlavonožců.
Žije až v několikatisícových koloniích na ostrovech Marion, Crozetových, Kerguelenových, Macquariově, Heardově, Falklandách, Jižní Georgii a Jižních Sandwichových ostrovech. Náleží mezi antarktickou zvířenu.
Rozmnožování
Tučňák patagonský (ani tučňák císařský) si na rozdíl od ostatních druhů nestaví hnízda. Hnízdí v období antarktického léta (tzn. od našeho listopadu do dubna). Při námluvách lákají samci samici troubením se zdviženu hlavou. Pokud ta má zájem, následuje ho, zatímco samec kývá hlavou ze strany na stranu.
Na výchově mláděte se účastní oba rodiče. Ihned poté, co snese samice vejce, samec si je překutálí na nohy, které jej izolují od chladné země, a překryje jej kožním záhybem, který nemá v místě kontaktu s vejcem peří, aby dodával potřebné teplo. V sezení na vejci se oba rodiče střídají zhruba v pětidenních intervalech. Mládě se líhne po 52 až 55 dnech.
Rodiče se střídají i v krmení mláděte. Mládě do konce dubna přepelichá do druhého prachového peří a přibere na hmotnost kolem 11 kg. V té době dochází k nástupu zimy, snížení množství potravy v moři a odchodu rodičů z hnízdní kolonie.
Školky
Mláďata se proto sdružují do tzv. školek, kde jejich těsný kontakt zmenšuje výdej tepla. V tomto období je rodiče krmí jen každý druhý až třetí týden. Mláďata proto zhubnou na přibližně 2/3 původní hmotnosti. V říjnu dochází k opětovnému zvýšení množství potravy a rodiče proto přicházejí podstatně častěji. V průběhu prosince je prachové peří mláďat nahrazeno normálním a mláďata se vydávají samostatně lovit na moře. Vývoj mláďat trvá déle než u tučňáků císařských a tak vychová jen dvě mláďata za tři roky.
Tučňák císařský
Tučňák císařský (Aptenodytes forsteri) je největší známý druh tučňáka, který může dosahovat velikosti 100 až 120 centimetrů (samci) a 100 až 110 centimetrů (samice) a hmotnosti až 50 kg.
Areál rozšíření
Tučňák císařský žije na pobřeží Antarktidy
Tučňák císařský je nejen největším, ale také nejodolnějším mořským ptákem. Žije na ledových polích Antarktidy a bez problémů snáší třicetistupňové mrazy i ledové vichřice. Tučňák císařský je nejjižněji hnízdícím ptákem světa. Jen vzácně se vyskytuje za hranicemi jižního polárního kruhu.
Způsob života
Tučňák císařský je společenský druh, který žije v koloniích čítajících 500 - 20 000 párů.
Zvláštní přizpůsobivost
Tučňák císařský má několik fyziologických vlastností, které mu umožňují přežít i v extrémních mrazech. Tučňák má velmi husté peří - z jednoho centimetru čtverečního vyrůstá až dvanáct per. Jsou krátká a tuhá a navzájem se těsně překrývají. Nejvíc přispívá k tělesné izolaci krátké prachové peří. Vrstva podkožního tuku představuje účinnou izolaci a zároveň zásobu energie. Mají vyvinuté zvláštní ústrojí v dýchacích cestách, které minimalizuje ztráty tepla způsobené dýcháním. Křídla a nohy jsou prokrveny tak, aby průtok krve v nich byl co nejpomalejší.
Potrava
Tučňáci loví ryby, sépie a korýše. Pod vodou nejsou příliš rychlí, dosahují rychlosti 6 až 8 km/h.
Nepřátelé
Mezi největší nepřátele tučňáků patří buřňák lední. Buřňáci mají na svědomí až třetinu ztrát mláďat tučňáků.
Rozmnožování
Námluvy tučňáků císařských začínají v březnu a v období od května do července, v temné antarktické zimě, snáší samice jediné vejce, které váží přibližně 450 gramů. Hnízda si tučňáci nestavějí, protože nemají z čeho. Aby uchránili vejce před promrznutím, pokládají si je na nohy a překrývají zvláštním záhybem kůže zbřicha. Každému předání vejce mezi rodiči předchází složitý rituál, při kterém oba tučňáci stojí proti sobě se zobáky vztyčenými vzhůru a křičí. Asi po dvou týdnech samice svěří vejce samci a vydá se na cestu k moři. Samec zahřívá vejce ještě dalších 40 až 50 dní. Celkem trvá inkubační doba 62 až 67 dní. Všichni starostliví otcové se tisknou těsně k sobě, aby se alespoň trochu zahřáli. Krátce před vylíhnutím mláděte se samice vrací zpět a přináší ve voleti až 5 kg potravy. Když se samec dostane k hnízdišti trvá mu několik hodin než se dostane ke své samičce. Samice začnou vydávat zvuky, které rozpozná jenom sameček. Podobné zvuky vydávají mláďata. O mláďata se starají ještě přibližně 115 dní.
Věk
Tučňáci se dožívají průměrného věku 20 let.
Ochrana
Tučňák císařský má jen málo nepřátel, neboť se vyskytuje v oblastech, kde jen málokterá zvířata dokáží přežít. Populace se odhaduje na 150 000 párů, ale jejich existenci ohrožuje znečištění polárních moří.
Tučňák královský
Tučňák královský (Eudyptes schlegeli) je středně velký zástupce čeledi tučnákovitých obývající vody obklopujícíAntarktidu. Způsobem života i vzhledem se velice podobá tučnáku žlutorohému (Eudyptes chrysolophus), ale obličej a bradu má na rozdíl od tohoto druhu bílé. Dorůstá výšky kolem 70 cm a hmotnosti zhruba 6 kg. Tučňáci královští se množí pouze na ostrově Macquarie a stejně jako ostatní druhy tučnáků tráví i tučňáci královští velkou část svého života v moři. Podle názvu bývají často zaměňovány s tučňákem císařským.
Až do dnešní doby se stále spekuluje o možnosti, že by mohl být tučňák královský jedním z poddruhů tučňáka žlutorohého. Je známo, že se mezi sebou tyto druhy kříží, ačkoli je to poměrně neobvyklá záležitost a několikrát byl zaznamenán i případ, že v přírodě žily páry tvořené zástupci obou druhů.
Tučňák královský se živí krilem, rybami a množstvím jiných vodních bezobratlích. Hnízdí na plážích nebo na holých svazích pokrytých nejrůznější vegetací. Hnízdo si staví v podobě mělké díry v písku, kam pokládá rostliny a kameny. Stejně jako ostatní druhy tučňáků je i tento druh vysoce koloniální a hnízdí v obrovských skupinách, které se mohou rozprostírat i na území větším jak jeden kilometr. Období rozmnožování začíná s příchodem září, ale plně rozprouděné je až běhemříjna. Samice klade 2 vejce, ale obvykle přežije jen jedno mládě. Samice ihned po nakladení vajec odchází do moře lovit potravu, kdežto samec vejce udržuje v teple, drží je na horní ploše nohou a pod kožními záhyby na břiše. Samec v tomto období nepřijímá potravu, ale žije pouze z tukových zásob svého těla. Po návratu samice si úlohy vymění, samec jde hledat potravu a samice pečuje o vejce. Vejce se inkubují zhruba 35 dní a po několika dnech života začnou mláďata tvořit velké skupinky, v kterých se choulí k sobě, aby získali více tepla. Plně opeřené je mládě ve věku 65 dní.
Tučňák královský není zatím zařazen do kategorie ohrožených druhů, ale v současnosti je podle IUCN zařazen mezi druhy zranitelné; dříve byly loveny hlavně pro olej a v roce 1870 Tasmánská vláda vydala licenci povolující lov tuňáků královských, ale pouze do určitého množství, v tomto případě maximálně 150 000 tučňáků na rok. Po ukončení této vyhlášky, v roce 1919 počet tučňáků královských na ostrově Macquarie dosáhl zhruba 850 000 párů.
Latinský název získal na počest německého zoologa Hermanna Schlegela.
Tučňák nejmenší
Tučňák nejmenší (Eudyptula minor) je nejmenší druh tučňáka, který se vyskytuje při pobřeží Nového Zélandu, Austrálie, Tasmánie a několika menších ostrovů v této oblasti. V uvedených místech má také několik různých jmen v angličtině. V Austrálii jej nazývají Fairy Penguin, což lze přeložit jako piditučňák, nebo tučňák skřítek, na Novém Zélandu mu říkají Little Blue Penguins (malý modrý tučňák), Maorové jej zase přezdívají Kororā. Jsou známa i jména ze zdrojů v Chile, jako Pingüino pequeño a Pingüino azul. Populace tohoto druhu tučňáků nebyla v Chile doposud zpozorována, ale existuje domněnka, že jistý počet jedinců se může nalézat v Patagónii. Celková populace se odhaduje na cca 500 000 jedinců. Přibližně 57% populace tvoří nedospělí jedinci.
Popis
Dospělí jedinci dorůstají do velikosti kolem 30 centimetrů (někdy až 40 cm) a váhy kolem jednoho kilogramu. Tito ptáci vytváří společně, stejně jako ostatní druhy tučňáků, kolonie, v kterých kladou samičky vajíčka, z nichž se rodí mláďata. O potravu se starají oba rodiče a skládá se hlavně z ryb a drobných mořských živočichů. Průměrná délka života je u tučňáků nejmenších 6,5 roku, ale byl zaznamenán i případ jedince žijícího 20 let, na základě zkoumání ploutve uhynulého kusu. (Zdroj:Dann, P. et al (2005): Longevity in Little Penguins. Marine Ornithology 33: str. 71-72))
Fellas stop jerking off, here you can find lonely girls from your city - http://hifuck.me