close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

O DEVATENÁCT LET POZDĚJI

21. listopadu 2010 v 17:17 |  Harry Potter a Relikvé smrti
O DEVATENÁCT LET POZDĚJI
Podzim toho roku přišel nějak znenadání. Ráno prvního září bylo jiskřivé a zlaté jako jablečný mošt, a když malá rodinka přecházela hlučnou ulici k velkému začazenému nádraží, kouř z automobilových výfuků a dech chodců se v chladném vzduchu třpytil jako pavučiny. Na naložených vozících, které rodiče před sebou tlačili, stály dvě velké klece; sovy v nich rozhořčeně houkaly a rudovlasá dívenka se slzami v očích cupitala za bratry a držela se otce za ruku.
"Už to nebude dlouho trvat a pojedeš taky," utěšoval ji Harry.
"Dva roky," fňukala Lily. "Já chci jet už teď!"
Pravidelní cestující zvědavě hleděli na sovy, když se mezi nimi rodina proplétala k přepážce mezi nástupišti devět a deset. Okolním hlukem se k Harrymu donesl Albusův hlas: oba synové pokračovali v hádce, která začala už v autě.
"Ne! Nedostanu se do Zmijozelu!"
"Dej mu pokoj, Jamesi!" ozvala se Ginny.
"Jen jsem říkal, že by se tam mohl dostat," bránil se James a ušklíbl se na mladšího bratra. "Na tom není nic špatného. Mohl by se dostat do Zmijo -"
Pak ale James zachytil matčin pohled a ztichl. Všech pět Potterových přistoupilo k přepážce. S poněkud furiantským pohledem přes rameno na mladšího bratra si James vzal od matky vozík a rozběhl se. V příštím okamžiku zmizel.
"Budete mi psát, že ano?" zeptal se Albus okamžitě rodičů a využil tak chvilkové bratrovy nepřítomnosti.
"Každý den, když budeš chtít," ujistila ho Ginny.
"Každý den ne," vyhrkl honem Albus. "James říká, že většina lidí dostává dopisy jen asi jednou měsíčně."
"Jamesovi jsme loni psali třikrát týdně," poznamenala Ginny.
"Nesmíš věřit všemu, co ti o Bradavicích vykládá," vložil se do hovoru Harry. "Tvůj bratr si z lidí rád utahuje."
Společně zatlačili do druhého vozíku a nabrali rychlost. Když dojeli k přepážce, Albus trochu zamrkal, žádný náraz ale nenásledoval. Namísto toho se celá rodina vynořila na nástupišti devět a tři čtvrtě zahaleném hustou bílou párou, jež stoupala z jasně červeného bradavického spěšného vlaku. V mlze, v níž už James stačil zmizet, se míhaly nezřetelné postavy.
"Kde jsou?" zeptal se znepokojeně Albus a prohlížel si zamlžené stíny, které cestou po nástupišti míjeli.
"Však je najdeme," uklidňovala ho Ginny.
Pára byla ale doopravdy hustá a rozeznat v ní jednotlivé obličeje nebylo nijak snadné. Hlasy odloučené od těch, komu patřily, zněly nepřirozeně hlučně. Harry měl dojem, že zaslechl Percyho, jak dělá důležitou přednášku na téma předpisů pro košťata, a byl docela rád, že se nemusí zastavit a pozdravit se s ním.
"Myslím, že jsou támhle," ukázala náhle Ginny.
Z mlhy se vynořila skupinka čtyř lidí, stojících u posledního vagonu. Harry, Ginny, Lily a Albus rozeznali jejich obličeje teprve ve chvíli, kdy došli těsně k nim.
"Ahoj," pozdravil Albus hlasem plným úlevy.
Rose, která už byla oblečená ve zbrusu novém bradavickém hábitu, se na něj zářivě usmála.
"Zaparkoval jsi bez problémů?" zeptal se Ron Harryho. "Já jo. Hermiona nechtěla věřit, že si dokážu udělat mudlovský řidičák, že ne? Myslela, že budu muset na zkušebního komisaře použít matoucí kouzlo."
"Ne, to jsem si nemyslela," zavrtěla hlavou Hermiona. "Opravdu jsem ti důvěřovala."
"Abych přiznal barvu, použil jsem ho," zašeptal Harrymu Ron, když společně nakládali do vlaku Albusův kufr a sovu. "Jen jsem se zapomněl podívat do zpětného zrcátka, a řekněme si to upřímně, na to je stejně lepší supersmyslové kouzlo."
Když se vrátili na nástupiště, našli tam Lily a Huga, Rosina mladšího bratra, uprostřed zanícené debaty, do které koleje budou nejspíš zařazení, až konečně také pojedou do Bradavic.
"Jestli se nedostaneš do Nebelvíru, vydědíme tě," prohlásil Ron, "ale nechci tě strašit."
"Rone!"
Lily a Hugo se rozesmáli, Albus a Rose se ale tvářili smrtelně vážně.
"On to tak nemyslí," konejšily je svorně Hermiona a Ginny, Ron už je ale neposlouchal. Zachytil Harryho pohled a nenápadně kývl směrem k místu asi padesát metrů od nich. Pára se na okamžik rozplynula a v chuchvalcích mlhy dostaly výrazné obrysy tři postavy.
"Podívej, koho tu máme."
Stál tam Draco Malfoy s manželkou a synem, tmavý kabát měl upnutý až ke krku. Vlasy mu nepatrně ustupovaly, takže ještě víc vynikala jeho špičatá brada. Chlapec se Dracovi podobal stejně, jako se Albus podobal Harrymu. Draco si všiml, že se na něj Harry, Ron, Hermiona a Ginny dívají, krátce kývl a zase se odvrátil.
"Tak to je malý Scorpius," zahučel tiše Ron. "Koukej, abys byla u všech zkoušek lepší než on, Rosie. Díkybohu, že jsi mozek zdědila po matce."
"Prokristapána, Rone," pokárala ho napůl přísně a napůl pobaveně Hermiona. "Nesnaž se je proti sobě poštvat ještě dřív, než přijedou do školy!"
"Máš pravdu, promiň," omlouval se Ron, neodpustil si však ještě jednu poznámku. "Neměla by ses s ním ale příliš kamarádit, Rosie. Děda Weasley by ti nikdy neodpustil, kdyby ses provdala za někoho z čistokrevného rodu."
"Hej!"
Znovu se objevil James. Zbavil se už kufru, sovy i vozíku a zjevně překypoval novinkami.
"Támhle vzadu je Teddy," vykládal udýchaně a ukazoval přes rameno do převalujících se oblaků páry. "Zrovna jsem ho viděl! A víte, co dělal? Muckal se s Viki!"
Rozhlédl se po dospělých, očividně zklamaný jejich vlažnou reakcí.
"Náš Teddy! Teddy Lupin! Mucká se s naší Viki! S naší sestřenkou! A když jsem se Teddyho zeptal, co tady dělá…"
"Tys je vyrušil?" vyhrkla Ginny. "Jsi úplně jako Ron -"
"- říkal, že ji přišel vyprovodit! A pak mi řekl, abych zmizel. Mucká se s ní!" opakoval James, jako by měl strach, že se nevyjádřil dost jasně.
"No ne, to by bylo báječné, kdyby se vzali!" zašeptala nadšeně Lily. "To by pak Teddy doopravdy patřil do rodiny!"
"Už tak k nám chodí na večeři snad čtyřikrát do týdne," zabručel Harry. "Co kdybychom mu řekli, ať se k nám nastěhuje? Měli bychom to aspoň odbyté."
"Jo!" souhlasil nadšeně James. "Klidně budu spát s Alem a Teddy si může vzít můj pokoj."
"Ne," zarazil ho nesmlouvavě Harry. "S Alem budete spát v jednom pokoji jedině v případě, kdybych chtěl dům zbourat."
Podíval se na otlučené staré hodinky, které kdysi patřily Fabianu Prewettovi.
"Už je skoro jedenáct, měli byste si nastoupit."
"Nezapomeňte za nás dát pusu Nevillovi!" připomněla Jamesovi Ginny, když se s ním objímala na rozloučenou.
"Mami! Nemůžu líbat profesora!"
"Vždyť se s Nevillem znáte…"
James otočil oči v sloup.
"Mimo školu ano, ale ve škole je to profesor Longbottom, ne? Nemůžu přijít na bylinkářství a políbit ho…"
Potřásal hlavou nad matčinou pošetilostí a dal svým pocitům průchod tím, že nakopl Albuse.
"Tak zatím, Ale. Pozor na testrály!"
"Já myslel, že jsou neviditelní. Říkals přece, že jsou neviditelní."
James se jen zasmál, dovolil matce, aby ho políbila, letmo se objal s otcem a naskočil do plnícího se vlaku. Viděli, jak jim zamával, a pak se rozběhl chodbičkou hledat kamarády.
"Z testrálů mít strach nemusíš," uklidňoval Albuse Harry. "Jsou to hodná zvířata, není na nich nic strašidelného. A ty navíc do školy nepojedeš kočárem, poplavíte se na člunech."
Ginny políbila Albuse na rozloučenou.
"Uvidíme se o Vánocích."
"Ahoj, Ale," loučil se Harry, když ho syn objal. "Nezapomeň, že tě Hagrid příští pátek pozval na čaj. Nevšímej si Protivy. Nevyhledávej s nikým souboje, dokud se to nenaučíš. A nenech se Jamesem vyvést z míry."
"Co když se dostanu do Zmijozelu?"
Šeptem položená otázka byla určená pouze otci a Harry pochopil, že teprve okamžik odjezdu dokázal Albuse přimět, aby dal najevo, jak velký a upřímný je jeho strach.
Přikrčil se tak, že se Albusův obličej ocitl maličký kousek nad jeho. Ze všech tří Harryho dětí zdědil jen Albus Lilyiny oči.
"Albusi Severusi," promluvil Harry tak tiše, že ho slyšela jen Ginny, ta ovšem měla dostatek taktu, aby předstírala, že mává na Rose, která už byla ve vlaku. "Pojmenovali jsme tě podle dvou ředitelů Bradavic. Jeden z nich byl ze Zmijozelu a byl to nejspíš nejstatečnější člověk, jakého jsem kdy poznal."
"Ale co kdyby -"
"- tak by zmijozelská kolej získala vynikajícího studenta, nemyslíš? Nám na tom nezáleží, Ale. Ovšem pokud na tom záleží tobě, budeš si moct vybrat Nebelvír místo Zmijozelu. Moudrý klobouk k tvému přání přihlédne."
"Vážně?"
"Se mnou to tak bylo," ujistil ho Harry.
Ještě nikdy to žádnému ze svých dětí neprozradil a teď, když to řekl, postřehl úžas v Albusově tváři. Dveře červeného vlaku se už ale všude přibuchovaly a rozmazané siluety rodičů se hrnuly kupředu pro poslední polibky a poslední uspěchané rady. Albus naskočil do vagonu a Ginny za ním zavřela dveře. Okna nejblíž k nim byla plná studentů. Spousta obličejů, ve vlaku i na nástupišti, se otáčela k Harrymu.
"Proč všichni tak koukají?" chtěl vědět Albus, oba se s Rose otočili a prohlíželi si ostatní studenty.
"Toho si nevšímej," odpověděl Ron. "To kvůli mně. Jsem hrozně slavná osobnost."
Albus, Rose, Hugo a Lily se zasmáli. Vlak se dal do pohybu, Harry kráčel podél něj a pozoroval synův hubený obličejík, už celý nedočkavě uzardělý. Usmíval se a mával mu, přestože v sobě cítil i trochu smutku, když se díval, jak od něj syn odjíždí…
Z podzimního vzduchu se vytratily i poslední stopy páry. Vlak zabočil a zmizel. Harry měl ruku ještě zdviženou na pozdrav.
"On to zvládne," zamumlala Ginny.
Harry se na ni podíval, a když ruku spouštěl, bezděčně si přejel po jizvě ve tvaru blesku, kterou měl na čele.
"Já vím, že zvládne."
Jizva ho už celých devatenáct let nezabolela. Všechno bylo, jak má být.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama