"Nevíš nic, Pottere," zasyčel podrážděně, "Voldemort tě nechce zabít, v tento čas ani nemůže," Harry samým překvapením ani nepromluvil. Snapea očividně potěšilo, že mu naprosto vyrazil dech tím, co řekl, víc už ale nepromluvil, jen se nohama pevně postavil na zem, jako kdyby se připravoval na souboj.
"Proto mě musíte dostat živého?" vyptával se nejistě, ale Snape už nic neřekl, jen se úlisně zašklebil, ale jeho pohled mu okamžitě zamrzl na tváři, když okolím zaduněl Harrymu velice známý řev. Oba se mírně přikrčili k zemi - netrvalo dlouho a na obloze se objevil Wultorf v celé své hrozivé velikosti.
"PRYČ!" křikl na Harryho přidušeně Snape, "letí přímo na nás," a opravdu se nemýlil, Harry se rozhodl běžet k městu, ať už je tam čekalo cokoliv, za nimi se však ozval dusot jiných zvířat. Jakkoliv měl Harry dneska Pergotů dost, nyní byl opravdu velmi rád, když je spatřil, jak se k nim řítí s Wergerem včele.
"Pospěš Harry! Snape!" křikl k nim Mundungus, který se vyděšeně díval na Wultorfa řítícího se na svojí oběť. Harry už na nic nečekal a vyskočil si za Rona, stejně jako Snape už seděl za Mundungusem.
"To nevypadá dobře," zasténal ještě Střevlík a tvářil se, jako když mu není dvakrát dobře. Harry čekal, že přinejmenším začne křičet děsem, protože vypadal těsně před zhroucením a celý se třásl při pohledu na strašlivého tvora. To už se ale Werger rozjel tak prudce vpřed, že měl Harry co dělat, aby se za Ronem, který se snažil stejně jako ostatní profesorovi stačit, udržel.
Jeli obrovskou rychlostí.Harry usoudil, že i kdyby takovou rychlostí letěl na svém koštěti, rozhodně by to nebyl problém, vzhledem k tomu, že by se na rozdíl od Pergota tolik netřáslo. Wultorf se blížil, Harry se ani nemusel ohlížet, cítil, že je blízko a i tvor samotný to dával na vědomí svým křikem.
Snad nikdo kromě Wergera samotného nyní nevěděl, kam se řítí, až po chvíli si Harry všimnul hustě prorostlého lesa asi dvě stě metrů od nich. To byla jejich záchrana. Ron, který zřejmě už také tušil, co má Werger v plánu, se prudce předklonil, až si na Pergota lehnul, byl to jediný způsob, jak nejspíš zůstat v sedle a nezůstat viset někde na větvi. Ostatní se zařídili taktéž. Když úspěšně vjeli dovnitř, zastavili se, aby zkontrolovali, zda je Wultorf nechá na pokoji. Nikdo z nich se neodvážil ani hlasitě vydechnout, natož říct alespoň jediné slovo. Všichni byli příliš zaskočeni a v případě Střevlíka i téměř smrtelně vyděšeni, než aby se odvážili promluvit.
Zanedlouho se Wultorf s obrovským zuřivým vřískotem obrátil a letěl zpátky k ubohému městečku, odkud se původně vyřítil a Werger konečně promluvil. Jeho hlas Harrymu až drásal uši. Připadalo mu, jako by se profesorův hlas rozezněl po celé krajině. I všichni ostatní se vyděšeně otočili zpět, aby se ujistili, že se strašlivé zvíře už víc nevrátí.
"Jsme jen malý kousek od Londýna," pronesl, "pojedeme tedy co nejrychleji, abychom dorazili do svítání," rozkázal, "už to nebude dlouho trvat, raději pojedeme po kraji tohoto lesíka, až po jeho konec," promluvil klidným hlasem, podle Harryho názoru se tak snažil uklidnit jak Ginny, která se tvářila opravdu vyděšeně, tak i Střevlíka, naproti kterému však nejmladší Weasleyová vypadala naprosto spokojená.
Po zbytek cesty jeli jak nejrychleji mohli. Harry tušil, že mají obrovské zpoždění, protože jestli bylo v plánu dojet do Londýna ještě před svítáním, měli tam být už asi za pět minut. Vzhledem k tomu, že začínalo vycházet slunce a před nimi se stále ještě nerýsovaly žádné Londýnské budovy, Harry odhadoval asi hodinu, ale nakonec byl strašlivě překvapen, když se kousek napravo od nich objevil Londýn a nebyl nijak daleko.
"Zvládli jsme to," křikl za nimi Werger spokojeně, nezamířil však směrem ke Grimmauldovu náměstí, ale k několika lidem stojících u většího nákladního auta. Harryho okamžitě napadlo, jak může Wergera napadnout takhle jet směrem k mudlům, jak však později zjistil, byli to kouzelníci a další členové řádu, kteří měli za úkol postarat se o Pergoty.
"Jak to že vám dva chybí?" rozčiloval se Jondson, se kterým se už Harry taktéž znal. Byl to ten samý kouzelník, který přímo protestoval proti Harryho přítomnosti v řádu. Tentokrát se však tvářil ještě podrážděněji a jeho, už beztak vypouklé oči, nyní vypadaly, jako by se naprosto chystaly vypadnout nadobro, jak se tak rozčiloval. Werger ho však naštěstí stihnul zchladit dříve, než se něco takového stalo.
"Buď rád, že jen dva," upozornil ho a Harry si nemohl nepovšimnout jeho tvrdého, až skoro výhružného pohledu, Jondson jen na sucho polknul, jako by si už od tohoto prapodivného člena řádu vyslechl několik výhružek či podobných upozornění, a raději se s ním tedy nepouštěl do křížku.
"Tak na co tu čekáte?" vykřikl raději na své dva pomocníky, kteří stáli mlčky opodál a čekali nejspíš na Jondsonovy pokyny. "Posbírejte ty Pergoty, nemám na to celý den," očividně si potřeboval na někom vybít svoji zlost z toho, jak se po něm Werger ohnal, a dva postarší kouzelníci v hnědých ošoupaných pláštích se bohužel stali jeho terčem.
Slunce už vyšlo nadobro a město se konečně probouzelo k životu, když přicházeli Harry, Hermiona, Ron, Ginny, Mundungus, Střevlík, Snape a Werger na Grimmauldovo náměstí 12 rovnou do Síriusova domu.
"Harry, zlatíčko," vykřikla paní Weasleyová na pozdrav, jakmile je spatřila. "Proč jste přijeli tak pozdě? Stalo se snad něco?" vyptávala se hned Wergera.
"To bych vám raději pověděl až mnohem později, Molly," vykroutil se hbitě z rozhovoru a pečlivě se zahleděl na Harryho, jako by se chtěl až teprve teď ujistit, že mu nic není. "Bohužel máme špatné zprávy nových událostí, které nastaly poblíž Londýna," zakončil ještě a přestože tím způsobil další vlnu spousty otázek nejen paní Weasleyové, ale i Lupina, který tu byl také, bez jakéhokoliv dalšího proslovu vešel do kuchyně, aby si dal čaj.
"Takže se běžte převléknout a pak hned přijďte dolů," poručila jim starostlivě paní Weasleyová, "určitě budete prokřehlí, udělám vám dobrý čaj a něco k snědku a pak půjdete spát," zakončila. Teprve nyní, z jejich slov, si Harry pořádně uvědomil, že vlastně jeli celou noc. Stejně mu cesta připadala docela krátká, ale ne tak, aby na něho nedopadala únava. Ginny byla očividně tak utahaná, že se nepokoušela ani o pořádný hovor a beze slov šla nahoru, aby se převlékla nebo spíš zalehla rovnou do postele, jak usoudil Harry, bylo to rozhodně nejpravděpodobnější, vzhledem k jejímu protáhlému obličeji.
"Paní Weasleyová, já už bych raději zůstal nahoře," pronesl Harry a přestože se zeptal obyčejně, jako pokaždé předtím, všichni po něm střelili zaraženými pohledy, což Harryho vyvedlo z míry.
"Harry není ti nic?" zeptala se starostlivě paní Weasleyová a vypadala, jako by se každým okamžikem chystala rozbrečet. "Tak já ti alespoň donesu něco málo nahoru do pokoje," navrhla, ale Harry ji rázně odmítl.
"Ne, už bych si šel raději rovnou lehnout," přestože to řekl naprosto normálně a nanejvýš klidně, připadal si v tento moment, jako když řekl něco velmi špatně a něco strašlivého provedl. Nečekal však na další přemlouvání paní Weasleyové a zkoumavé pohledy Lupina a dalších a vydal se rovnou po schodech nahoru.
Pravdou bylo, že chtěl být Harry okamžik sám, ale rozhodně ještě nebyl tak vyčerpaný cestou, aby se mu chtělo spát. Musel si v hlavě uspořádat několik myšlenek, měl takový dojem, jakoby to, co dnes viděl, mělo mít ještě nějaký jiný smysl - nějakou spojitost, kterou musí najít. Netrvalo však dlouho a do pokoje vstoupil Ron.
"Opravdu ti nic není Harry?" Harry se chystal na Rona ostře vyjet, proč by mu něco mělo být, když na něho ale pohlédl, uvědomil si, že se jeho kamarád ironicky usmívá. "Tak povídej, o co tu půjde?"
Až teď si Harry doopravdy uvědomil, co vlastně chce a proč chtěl být o samotě. Potřeboval si něco vyjasnit. Věděl, že Voldemort nemešká, narozdíl od něho a byl opravdu pevně rozhodnutý začít se připravovat. V hlavě se mu pořád ozývala Snapeova poznámka, Voldemort ho nechce zabít, teď ani nemůže... každopádně je to Harryho šance, když Voldemort váhá. Uvědomil si, že do pokoje vešla i Hermiona, která si očividně povšimla Ronova napjatého výrazu a tak mlčky čekala, až co Harry řekne.
"Není tolik času," spustil pomalu Harry, jako by spíš pro sebe, "musíme se do toho konečně pustit. Běžte se pořádně najíst Rone, ještě dneska musíme cvičit proměňování abychom se molhi stát zvěromágy," rozhodl se teprve nyní Harry.
"Horší než Hermiona," pokýval na oko zklamaně hlavou Ron, "nic nepočká na později," usmál se, spráskl rozhodně ruce a vyšel z pokoje dolů, do kuchyně, aby se alespoň trochu posilnil.
"Není to nic jednoduchého Harry, měl by ses taky najíst," řekla ještě Hermiona, než se k němu otočila, aby Rona následovala. Harry však na nic takového neměl ani pomyšlení. Na okamžik se natáhnul na postel a rozhodl se, že si na okamžik zdřímne, než oba jeho kamarádi dorazí.