close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

New Moon - ZABIJÁK (část 2)

22. listopadu 2010 v 16:48 |  Nový měsíc
"Kam jdeš?"
"Hned se vrátím," slíbil. Pak se otočil a spěchal přes parkoviště, přes silnici a do lesa. Kmitl se mezi stromy, rychlý a mrštný jako jelen.
"Jacobe!" zavolala jsem za ním ochraptěle, ale už byl pryč.
Nebyla dobrá doba na to, aby mě tu nechal samotnou. Pár vteřin poté, co Jacob zmizel, už jsem lapala po dechu. Vytáhla jsem se do kabiny auta a okamžitě jsem zacvakala všechny zámky. Ale necítila jsem se o nic líp.
Victoria už mě loví. Jenom štěstí vděčím za to, že mě ještě nenašla - jenom štěstí a pětici dospívajících vlkodlaků. Ostře jsem vydechla. Bez ohledu na to, co Jacob říkal, bylo pomyšlení na to, že by se dostal někam blízko k Victorii, děsivé. Bylo mi jedno, v co se promění, když se rozzlobí. V duchu jsem ji viděla, její divoký obličej, vlasy jako plameny, smrtící, nezničitelnou…
Ale podle Jacoba byl Laurent ze hry. Bylo to vůbec možné? Edward - sevřela jsem si automaticky hruď - mi vyprávěl, jak těžké je zabít upíra. Něco takového dokáže jenom jiný upír. Ale Jake zase říkal, že kvůli tomu jsou vlkodlaci na světě…
Říkal, že dávají speciálně pozor na Charlieho - že bych měla vlkodlakům důvěřovat, že udrží mého otce v bezpečí. Jak jsem tomu mohla věřit? Nikdo z nás nebyl v bezpečí! A Jacob nejmíň ze všech, kdyby se snažil vložit mezi Victorii a Charlieho… mezi Victorii a mne…
Měla jsem pocit, že asi zase začnu zvracet.
Ozvalo se ostré zaklepání na okno auta a já jsem zděšeně vykřikla - ale byl to jen Jacob, už byl zpátky. Odemkla jsem dveře třesoucími se, vděčnými prsty.
"Ty se vážně bojíš, viď?" zeptal se, když nastoupil.
Přikývla jsem.
"Neboj. My se o tebe postaráme - a o Charlieho taky. Slibuju."
"Představa, že najdeš Victorii, je děsivější než představa, že ona najde mě," zašeptala jsem.
Zasmál se. "Musíš nám trochu víc důvěřovat. Nebo se urazím."
Jenom jsem zavrtěla hlavou. Viděla jsem příliš mnoho upírů v akci.
"Kam jsi před chvílí šel?" zeptala jsem se.
Našpulil rty, ale nic neřekl.
"Co? Je to tajemství?"
Zamračil se. "Ani ne. Ale je to trochu divné. Nechci tě vystrašit."
"Jsem docela zvyklá na divné věci, víš." Snažila jsem se usmát, ale bez velkého úspěchu.
Jacob se lehce usmál. "Asi máš pravdu. Dobře. Víš, když jsme vlkodlaci, můžeme… se slyšet navzájem."
Stáhla jsem zmateně obočí.
"Neslyšíme zvuk," pokračoval, "ale můžeme slyšet… myšlenky - alespoň vzájemně mezi sebou - bez ohledu na to, jak jsme od sebe daleko. Je to vážně užitečné, když jsme na lovu, ale jinak je to hrozně na obtíž. Je to nepříjemné - nemůžeme mít žádná tajemství. Děs, co?"
"Tak to jsi měl na mysli včera v noci, když jsi říkal, že jim povíš, že ses se mnou viděl, ačkoliv jim to říct nechceš?"
"Jsi bystrá."
"Díky."
"Taky máš dobrý přístup k nadpřirozenu. Myslel jsem, že ti to bude vadit."
"Není to… no, nejsi první, koho znám, kdo něco takového umí. Takže mi to nepřipadá tak tajuplné."
"Vážně?… Počkej - mluvíš o svých pijavicích?"
"Byla bych radši, kdybys jim tak neříkal."
Zasmál se. "Jak chceš. Takže o Cullenových?"
"Jen… jen o Edwardovi." Jednou rukou jsem si kradmo objala hrudník.
Jacob se podíval překvapeně - a nepříjemně překvapeně. "Myslel jsem, že to byly jenom povídačky. Slyšel jsem legendy o upírech, kteří umějí… dělat mimořádné věci, ale myslel jsem, že je to jenom mýtus."
"Je ještě něco jenom mýtus?" zeptala jsem se ho kysele.
Zamračil se. "Asi ne. Dobře, sejdeme se se Samem a ostatními na místě, kam jezdíme trénovat na motorkách."
Nastartovala jsem auto a namířila zpátky na silnici.
"Takže ses právě změnil ve vlka, aby sis promluvil se Samem?" zeptala jsem se zvědavě.
Jacob přikývl a zatvářil se rozpačitě. "Udělal jsem to vážně krátce - snažil jsem se nemyslet na tebe, aby nepoznali, co se děje. Bál jsem se, že by mi Sam řekl, že tě nemůžu přivést s sebou."
"To by mě nezastavilo." Nedokázala jsem se zbavit dojmu, že Sam je zlý. Zuby se mi zaťaly, kdykoliv jsem slyšela jeho jméno.
"No, ale zastavilo by to mě," řekl Jacob, teď mrzutý. "Pamatuješ si, jak jsem včera v noci nedokázal dokončit větu? Jak jsem ti nemohl říct celý příběh?"
"Jo. Vypadal jsi, jako by ses něčím dusil."
Temně se zachechtal. "Jo. To je celkem přesné. Sam mi řekl, že s tebou nemůžu mluvit. On je… hlavou smečky, víš. On je alfa, vůdce. Když nám řekne, abychom něco udělali nebo neudělali - když to myslí vážně, nemůžeme ho jen tak ignorovat."
"To je divné," zamručela jsem.
"To je," souhlasil. "Je to taková vlčí záležitost."
"Hm," byla nejlepší odpověď, na jakou jsem přišla.
"Jo, je spousta takových věcí - vlčích věcí. Pořád se učím. Nedovedu si představit, jaké to bylo pro Sama, když se s tím snažil vypořádat úplně sám. I tak je to otravné, když si tím musím procházet, a to mám za sebou celou smečku."
"Sam byl sám?"
"Jo." Jacobův hlas se ztišil. "Když jsem se… změnil, byla to… nejhroznější, nejděsivější věc, jakou jsem kdy prožil - něco tak hrozného si ani nedokážeš představit. Ale nebyl jsem sám - v hlavě se mi ozývaly hlasy, které mi říkaly, co se stalo a co mám dělat. Myslím, že jedině díky tomu jsem nepřišel o rozum. Ale Sam…" Zavrtěl hlavou. "Sam neměl na pomoc nikoho."
Usoudila jsem, že si asi budu muset poopravit názor. Když to Jacob takhle vysvětloval, bylo těžké nemít se Samem soucit. Musela jsem si připomínat, že už nemám žádný důvod ho nenávidět.
"Budou se zlobit, že jsem s tebou?" zeptala jsem se.
Zašklebil se. "Pravděpodobně."
"Možná bych neměla -"
"Ne, to je v pohodě," ujistil mě. "Víš fůru věcí, které nám můžou pomoct. Není to tak, že bys byla jen nějaký nezasvěcený člověk. Jsi jako… já nevím, špion nebo tak něco. Byla jsi za nepřátelskou linií."
Zamračila jsem se pro sebe. Tohle bude Jacob ode mě chtít? Důvěrné informace, které by jim pomohly zničit nepřátele? Já jsem ovšem nebyla žádný špion. Nesbírala jsem žádné informace. Už z těchto jeho slov jsem si připadala jako zrádce.
Ale chtěla jsem, aby zastavil Victorii, že ano?
Ne.
Opravdu jsem chtěla, aby Victorii někdo zastavil, pokud možno dřív, než mě umučí k smrti nebo než padne na Charlieho nebo než zabije dalšího cizince. Jenom jsem nechtěla, aby to byl Jacob, kdo ji zastaví, nebo spíš kdo se o to pokusí. Nechtěla jsem, aby se k ní Jacob dostal blíž než na sto kilometrů.
"Jako to o té pijavici, co dokázala číst myšlenky," pokračoval a nevšímal si mé zamyšlenosti. "O takových věcech potřebujeme vědět. To vážně naštve, že takové historky jsou pravdivé. Všechno se tím víc komplikuje. Hele, myslíš, že ta Victoria umí dělat něco mimořádného?"
"Asi ne," váhala jsem, a pak jsem si povzdechla. "Jinak by se o tom určitě zmínil."
"Kdo? Jo tak, ty myslíš Edwarda - jejda, promiň. Zapomněl jsem. Nerada vyslovuješ jeho jméno. Nechceš ho ani slyšet."
Stiskla jsem si hrudník ve snaze ignorovat bolest po okrajích rány. "Ne, vážně nechci."
"Promiň."
"Jak to, že mě tak dobře znáš, Jacobe? Někdy mi to připadá, jako kdybys uměl číst moje myšlenky."
"Ne. Jenom dávám pozor."
Byli jsme na úzké štěrkové cestě, kde mě Jacob poprvé učil, jak se řídí motorka.
"Tady je to dobré?" zeptala jsem se.
"Jistě, jistě."
Zastavila jsem a zhasla motor.
"Pořád jsi pěkně nešťastná, co?" zamumlal.
Přikývla jsem a zírala nevidoucíma očima do ponurého lesa.
"Napadlo tě někdy… že třeba… je to tak lepší?"
Pomalu jsem se nadechla a pak zase vydechla. "Ne."
"Že třeba on nebyl ten nejlepší -"
"Prosím tě, Jacobe," přerušila jsem ho šeptem. "Mohli bychom se prosím o tom přestat bavit? Já to nesnesu."
"Dobře." Zhluboka se nadechl. "Omlouvám se, že jsem něco říkal."
"Nevyčítej si to. Kdyby byla situace jiná, bylo by hezké, kdybych byla konečně schopná si o tom s někým promluvit."
Přikývl. "Jo, mně dělalo potíže udržet před tebou tajemství dva týdny. Musí to být peklo, když o tom nemůžeš mluvit s nikým."
"Je to peklo," souhlasila jsem.
Jacob se zhluboka nadechl. "Jsou tady. Jdeme."
"Víš to jistě?" zeptala jsem se, zatímco on rozrazil dveře na své straně. "Možná bych tu neměla být."
"Oni to zvládnou," řekl a pak se usmál. "Kdo se bojí velikého zlého vlka?"
"Ha, ha," řekla jsem. Ale vystoupila jsem z auta, rychle jsem ho zepředu oběhla a postavila se vedle Jacoba. Pamatovala jsem si až moc jasně ty obrovské příšery na louce. Ruce se mi třásly jako předtím Jacobovi, ale spíš strachy než vzteky.
Jake mě vzal za ruku a stiskl ji. "Tak jdeme na to."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama