Ale Jacob? Jacob, který byl jenom Jacob a nic víc než Jacob? Jacob, můj kamarád? Jacob, jediný člověk, ke kterému jsem si dokázala vytvořit nějaký vztah…
A ani on nebyl člověk.
Potlačovala jsem nutkání znovu se rozkřičet.
Co tohle vypovídalo o mně?
Na to jsem znala odpověď. Vypovídalo to, že je se mnou něco hluboce v nepořádku. Proč by se jinak můj život hemžil postavami z hororových filmů? Proč by mi jinak na nich záleželo tolik, že mě to trhá na kusy, když se chovají, jak jim jejich mytická podstata velí?
V hlavě se mi všechno točilo a posouvalo, takže věci, které předtím znamenaly jedno, teď znamenaly něco jiného.
Neexistoval žádný kult. Nikdy neexistoval žádný kult, ani žádný gang. Ne, bylo to mnohem horší. Byla to smečka.
Smečka pěti neuvěřitelně obrovských, různobarevných vlkodlaků, kteří se za mnou kradli po Edwardově louce…
Najednou mě popadl horečnatý spěch. Koukla jsem na hodiny - bylo dost brzo, ale mně to bylo jedno. Musela jsem se okamžitě dostat do La Push. Musela jsem vidět Jacoba, aby mi mohl říct, že jsem se úplně nezbláznila.
Natáhla jsem si první čisté oblečení, které jsem našla, a bylo mi jedno, jestli se k sobě hodí, nebo ne, a pádila jsem dolů, brala jsem schody po dvou. Málem jsem narazila do Charlieho, jak jsem smykem zabrzdila v chodbě cestou ke dveřím.
"Kam jdeš?" divil se. Oba jsme byli překvapení, že jeden druhého vidí. "Víš, kolik je hodin?"
"Jo. Musím se vidět s Jacobem."
"Myslel jsem, že ta věc se Samem…"
"To nevadí, musím s ním hned teď mluvit."
"Je hodně brzo." Zamračil se, když se můj výraz neměnil. "Nechceš se nasnídat?"
"Nemám hlad," vyhrkla jsem. Stál mi v cestě k východu. Zvažovala jsem, že se kolem něj protáhnu a uteču mu, ale věděla jsem, že bych mu to později musela vysvětlovat. "Vrátím se brzy, ano?"
Charlie se zamračil. "Rovnou k Jacobovi domů, ano? Žádné zastávky po cestě?"
"No jasně že ne, kde bych se zastavovala?" Nemohla jsem se dočkat, až vypadnu.
"Já nevím," přiznal. "Jenomže… no, došlo k dalšímu útoku - zase ti vlci. Bylo to opravdu blízko horkých pramenů - tentokrát máme svědka. Obětí je muž, který stál jenom pár metrů od silnice, když najednou zmizel. Jeho žena se o pár minut později vydala ho hledat, a uviděla velkého šedého vlka, tak běžela pro pomoc."
Žaludek se mi zhoupl, jako kdybych udělala vývrtku na tobogánu. "Zaútočil na něj vlk?"
"Není po něm stopy - zase jenom trocha krve." Charlieho obličej byl zbrázděný bolestí. "Strážci tam vyrážejí ozbrojeni a berou s sebou ozbrojené dobrovolníky. Je mnoho lovců, kteří se toho touží zúčastnit - za mrtvoly vlků je vypsaná odměna. To znamená velkou palebnou sílu rozptýlenou po lese, a to mi dělá starosti." Zavrtěl hlavou. "Když se lidi moc vzruší, dochází k nehodám…"
"Oni budou na vlky střílet?" Hlas mi vyletěl o tři oktávy.
"Co jiného se dá dělat? Co je na tom špatného?" zeptal se a napjatýma očima se mi pátravě díval do obličeje. Cítila jsem se slabá; musela jsem být bělejší než obvykle. "Nestává se z tebe zapřísáhlý ochránce přírody, že ne?"
Nemohla jsem odpovědět. Kdyby se na mě nedíval, dala bych si hlavu mezi kolena. Zapomněla jsem na pohřešované turisty, na krvavé stopy… Nespojila jsem si tyto skutečnosti s tím, co jsem si uvědomila prve.
"Podívej, holčičko, nenech se tím vystrašit. Prostě zůstaň ve městě nebo na silnici - žádné zastávky - ano?"
"Ano," opakovala jsem slabým hlasem.
"Musím jít."
Poprvé jsem se na něj podívala zblízka a viděla, že má k pasu připnutou zbraň a na nohou pohorky.
"Nejdeš na ty vlky, tati, že ne?"
"Musím pomoct, Bells. Ztrácejí se lidé."
Hlas mi zase vystřelil, teď téměř hystericky. "Ne! Ne, nechoď. Je to moc nebezpečné!"
"Musím dělat svou práci, dítě. Nebuď taková pesimistka - nic se mi nestane." Otočil se ke dveřím a podržel je otevřené. "Jdeš?"
Zaváhala jsem, žaludek se mi stále kroutil v nepříjemných otáčkách. Co jsem měla říct, abych ho zastavila? Bylo mi příliš mdlo, abych vymyslela nějaké řešení.
"Bells?"
"Možná je moc brzy, jet do La Push," zašeptala jsem.
"Souhlasím," řekl, vykročil ven do deště a přitom za sebou zavřel dveře.
Jakmile byl z dohledu, padla jsem na podlahu a sklonila hlavu mezi kolena.
Měla bych jít za Charliem? Ale co mu řeknu?
A co bude s Jacobem? Jacob byl můj nejlepší přítel; musela jsem ho varovat. Jestli opravdu je - přikrčila jsem se a přinutila se vyřknout v duchu to slovo - vlkodlak (a já jsem věděla, že je, cítila jsem to), pak na něj lidé budou střílet! Musela jsem to říct jemu a jeho přátelům, že se lidé budou snažit je zabít, jestli budou běhat po lese v podobě obrovských vlků. Musela jsem jim říct, aby toho nechali.
Musejí toho nechat! Charlie byl venku v lese. Sejde jim na tom? Přemítala jsem… Až doteď mizeli pouze cizinci. Znamenalo to něco, nebo to byla jenom náhoda?
Musela jsem věřit, že alespoň Jacobovi na tom sejde.
Ať tak či tak, musela jsem ho varovat.
Nebo… nemusela?
Jacob byl můj nejlepší přítel, ale byl také příšera? Skutečná? Zlá? Měla bych ho varovat, jestli on a jeho přátelé jsou… vrazi? Jestli venku chladnokrevně pobíjejí nevinné turisty? Jestli jsou skutečně ve všech ohledech jako ty nestvůry z hororů, nebude špatnost je chránit?
Nevyhnutelně jsem musela porovnat Jacoba a jeho přátele s Cullenovými. Objala jsem si pažemi hruď, abych zakryla tu díru, zatímco jsem o nich přemýšlela.
Jasně, o vlkodlacích jsem nic nevěděla. Čekala bych něco podobného jako ve filmech - velká chlupatá, napůl lidská stvoření nebo tak něco - kdybych vůbec něco čekala. Takže jsem nevěděla, co je nutí lovit, jestli hlad nebo žízeň po krvi nebo jenom touha zabíjet. To se pak těžko porovnává.
Ale nemohlo to být horší než to, co podstupovali Cullenovi ve své snaze chovat se bezúhonně. Myslela jsem na Esme - bylo mi do breku, když jsem si představila její laskavý, líbezný obličej - a jak si přes veškerou svou mateřskost a lásku musela držet nos a celá zahanbená přede mnou utéct, když jsem krvácela. Nemohlo to být těžší než tohle. Myslela jsem na Carlislea, jak jedno století za druhým bojoval sám se sebou, aby se naučil nevnímat krev, aby mohl zachraňovat životy jako lékař. Nic nemohlo být těžší než tohle.
Vlkodlaci si zvolili jinou cestu.
A co bych si teď měla zvolit já?