Edward mi tiše zasyčel do ucha. Zírala jsem bezvýrazně na Ara. Dělá si legraci? Nebo se mě opravdu ptá, jestli nechci zůstat k večeři?
Byl to bělovlasý Caius, kdo prolomil mlčení.
"O co jde?" zeptal se Ara bezvýrazně a skoro šeptem.
"Caie, jistě vidíš ten potenciál," plísnil ho Aro něžně. "Tak slibný potenciální talent jsem neviděl od té doby, co jsme našli Jane a Aleka. Dovedeš si představit ty možnosti, až bude jednou z nás?"
Caius se podíval stranou s uštěpačným výrazem. Oči Jane jiskřily rozhořčením nad tím srovnáním.
Edward vedle mě zuřil. Slyšela jsem v jeho hrudi bručení, které pomalu přejde ve vrčení. Nemohla jsem dovolit, aby mu kvůli jeho temperamentu ublížili.
"Ne, děkuji," promluvila jsem hlasem, který byl sotva víc než zašeptání a strachy mi přeskakoval.
Aro si povzdechl. "To je neštěstí. Takové mrhání."
Edward zasyčel. "Přidej se k nám, nebo zemři, je to tak? Tušil jsem to, když nás přivedli do této místnosti. To jsou ty vaše zákony."
Tón jeho hlasu mě překvapil. Zněl zlostně, ale v jeho podání bylo něco uvědomělého - jako kdyby ta slova vybral s velkou pečlivostí.
"Tak to samozřejmě není." Aro užasle zamrkal. "Už jsme tu byli shromážděni, Edwarde, očekávali jsme návrat Heidi. Ne váš."
"Aro," zasyčel Caius. "Zákon si je žádá."
Edward pohlédl na Caia. "Jak to?" otázal se. Musel vědět, co si Caius myslí, ale zdálo se, že ho chce přinutit, aby promluvil nahlas.
Caius ukázal kostnatým prstem na mě. "Ona ví příliš mnoho. Prozradil jsi naše tajemství." Jeho hlas byl papírově tenký, stejně jako jeho kůže.
"Taky tu máte pár lidí v té vaší komedii," připomněl mu Edward a já jsem pomyslela na tu hezkou recepční pod námi.
Caiův obličej se zkroutil do nového výrazu. Měl to snad být úsměv?
"To ano," souhlasil. "Ale až nám přestanou být užiteční, poslouží jako potrava. Ty s touhle takové plány nemáš. Jestli zradí naše tajemství, jsi připravený ji zničit? Myslím, že ne," poškleboval se.
"Já bych ne-" vložila jsem se do toho šeptem. Caius mě utnul ledovým pohledem.
"Zrovna tak nemáš v úmyslu učinit ji jednou z nás," pokračoval Caius. "Ona je proto naše zranitelné místo. Ale máš pravdu, kvůli tomuhle propadl jenom její život. Vy dva můžete odejít, jestli chcete."
Edward vycenil zuby.
"Jestli jsem si to nemyslel," řekl Caius s neskrývaným potěšením. Felix se dychtivě naklonil dopředu.
"Pokud ovšem…," přerušil je Aro. Vypadalo to, že je nešťastný z toho, jak se konverzace zvrtla. "Pokud ovšem nemáš v úmyslu dát jí nesmrtelnost?"
Edward našpulil rty a chvilku váhal, než odpověděl. "A jestli mám?"
Aro se usmál, zase šťastný. "Pak byste byli volní, mohli byste jet domů a předat mé pozdravy příteli Carlisleovi. Ale obávám se, že bys to musel myslet vážně," dodal zdrženlivě.
Pak zvedl ruku před sebe.
Caius, který se začal zuřivě mračit, se uvolnil.
Edwardovy rty se napjaly do zuřivé linky. Díval se mi do očí a já mu ten pohled opětovala.
"Mysli to vážně," zašeptala jsem. "Prosím."
Byla to pro něj skutečně tak odporná představa? Opravdu by radši zemřel, než by mě proměnil? Měla jsem pocit, jako kdybych dostala kopanec do žaludku.
Edward se na mě díval se zmučeným výrazem.
A pak Alice udělala krok a postoupila dopředu k Arovi. Otočili jsme se, abychom se na ni podívali. Měla ruku zvednutou jako on.
Nic neříkala. Aro gestem naznačil gardě, aby poodstoupila, a vzal Alici za ruku s nedočkavým, chtivým zábleskem v očích.
Sklonil hlavu nad jejich dotýkajícíma se rukama a v soustředění zavřel oči. Alice stála bez hnutí, z tváře jí nešlo nic vyčíst. Slyšela jsem, jak Edward scvakl zuby.
Nikdo se nehýbal. Aro byl jako přimrazený nad Alicinou rukou. Sekundy ubíhaly a já jsem byla čím dál napjatější, přemítala jsem, kolik času uplyne, než míra přeteče. Než to bude znamenat, že je něco špatně - ještě víc špatně, než už to bylo.
Uběhl další agonizující moment a pak Arův hlas prolomil mlčení.
"Ha, ha, ha," zasmál se, hlavu stále nakloněnou dopředu. Pomalu vzhlédl, oči rozjasněné vzrušením. "To bylo fascinující!"
Alice se suše usmála. "Jsem ráda, že se vám to líbilo."
"Vidět věci, které jsi viděla - zvláště ty, které se ještě nestaly!" Zavrtěl hlavou v údivu.
"Ale stanou," připomněla mu klidným hlasem.
"Ano, ano, tím je to rozhodnuto. Rozhodně tu není žádný problém."
Caius vypadal hořce zklamaný - zdálo se, že tento pocit s ním sdílí i Felix a Jane.
"Aro," stěžoval si Caius.
"Drahý Caie," usmál se Aro. "Nehněvej se. Mysli na ty možnosti! Dneska se k nám přidat nechtějí, ale vždycky můžeme doufat do budoucna. Představ si tu radost, kterou by do naší malé domácnosti přinesla už sama mladá Alice… Navíc jsem tak strašně zvědavý, jak se vybarví Bella!"
Aro se zdál přesvědčený. Cožpak si neuvědomoval, jak jsou Aliciny vize subjektivní? Že dneska může být rozhodnutá mě změnit, a pak si to zítra rozmyslí? Může se jí postavit do cesty milion drobných rozhodnutí jak jejích vlastních, tak také mnoha jiných lidí - Edwarda třeba - a budoucnost pak bude úplně jiná.
A bude skutečně záležet na tom, že Alice je odhodlaná, bude v tom nějaký rozdíl, kdybych se opravdu stala upírkou, když je Edwardovi ta představa tak odporná? Když smrt je pro něj lepší alternativa než mě mít u sebe navždy, na věky se se mnou otravovat? Jakkoli jsem byla zděšená, cítila jsem, jak se propadám do deprese, tonu v ní…
"Takže teď můžeme svobodně odejít?" zeptal se Edward vyrovnaným hlasem.
"Ano, ano," řekl Aro radostně. "Ale prosím, zase nás navštivte. Bylo to absolutně okouzlující!"
"A my vás také navštívíme," slíbil Caius a díval se na nás napůl přivřenýma očima. Připomínalo mi to pohled zpod těžkých víček ještěra. "Abychom se přesvědčili, že jste to opravdu dotáhli až do konce. Být vámi, moc dlouho bych neotálel. Nenabízíme druhé šance."
Edward pevně stiskl zaťatou čelist, ale přikývl.
Caius se usmál a odplul k místu, kde stále seděl Marcus, bez hnutí a bez zájmu.
Felix zasténal.
"Ach, Felixi." Aro se pobaveně usmál. "Heidi tu bude každou chvíli. Trpělivost."
"Hmm." Edwardův hlas měl v sobě nový podtón. "V tom případě bychom měli raději odejít dříve než později."
"Ano," souhlasil Aro. "To je dobrý nápad. Občas skutečně dojde k nehodě. Ovšem zůstaňte prosím dole, dokud se nesetmí, pokud vám to nevadí."
"Samozřejmě," souhlasil Edward, zatímco já jsem se přikrčila při představě, že musíme čekat celý den dole, než budeme moct odejít.
"A tady," dodal Aro a pokynul jedním prstem Felixovi. Felix okamžitě přistoupil a Aro odepnul šedý plášť, který měl ten velký upír na sobě, a stáhl mu ho z ramen. Hodil ho Edwardovi. "Vezmi si tohle. Jsi trochu nápadný."
Edward si oblékl dlouhý plášť, kapuci nechal dole.
Aro si povzdychl. "Sluší ti."
Edward se uchechtl, ale najednou zmlkl a ohlédl se přes rameno. "Děkuji, Aro. Počkáme dole."
"Sbohem, mladí přátelé," rozloučil se s námi Aro a jeho oči se rozjasnily, jak se podíval stejným směrem.
"Jdeme," řekl Edward naléhavě.
Demetri pokynul, abychom ho následovali, a pak šel napřed cestou, kterou jsme přišli. Jak to vypadalo, byl to jediný východ.
Edward si mě rychle přitáhl k sobě. Alice se držela vedle mě z druhé strany, v obličeji tvrdý výraz.
"Nejsme dost rychlí," zamumlala.
Zděšeně jsem na ni pohlédla, ale ona se tvářila jenom zasmušile. V tu chvíli jsem poprvé uslyšela šum hlasů - hlasitých, hrubých hlasů - ozývající se z předpokoje.
"No, tohle je neobvyklé," burácel chraptivý hlas nějakého muže.
"Tak středověké," odpověděl nadšeně nepříjemně pronikavý ženský hlas.
Malými dveřmi vcházel dovnitř velký dav lidí, až zaplnil malou kamennou místnost. Demetri nám pokynul, abychom jim udělali místo. Natiskli jsme se na studenou stěnu, abychom je nechali projít.
Ten pár vpředu, podle přízvuku to byli Američané, se kolem sebe rozhlížel uznalýma očima.
"Vítejte, hosté! Vítejte ve Volteře!" slyšela jsem zazpívat Ara z velké věžní místnosti.
Ostatní, bylo jich asi čtyřicet, následovali vedoucí pár. Někteří si prohlíželi interiér jako turisté. Pár jich dokonce fotografovalo. Ostatní vypadali zmateně, jako kdyby příběh, který je přivedl sem do této místnosti, přestal dávat smysl. Všimla jsem si obzvlášť jedné malé tmavovlasé ženy. Kolem krku měla růženec a jednou rukou pevně svírala jeho kříž. Šla pomaleji než ostatní, každou chvíli se dotýkala lidí kolem sebe a ptala se něco neznámým jazykem. Zdálo se, že jí nikdo nerozumí, a její hlas prozrazoval čím dál větší paniku.
Edward si přitáhl můj obličej na prsa, ale bylo pozdě. Už jsem pochopila.
Jakmile se objevila malá skulina, Edward mě rychle postrčil ke dveřím. Cítila jsem ve své tváři zděšený výraz a do očí se mi začaly drát slzy.
Vyzdobená zlatá hala byla tichá a prázdná až na jednu úchvatnou, sošnou ženu. Zvědavě si nás prohlížela, obzvlášť mě.
"Vítej doma, Heidi," pozdravil ji Demetri za námi.
Heidi se nepřítomně usmála. Připomínala mi Rosalii, ačkoliv si vůbec nebyly podobné - to jenom její krása byla také tak mimořádná, nezapomenutelná. Nedokázala jsem od ní odtrhnout oči.
Byla oblečená tak, aby podtrhla svůj půvab. Kratičká minisukně odhalovala její úžasně dlouhé nohy v tmavých punčochách. K tomu měla top s dlouhými rukávy a rolákem, mimořádně přiléhavý, vyrobený z červeného vinylu. Měla dlouhé lesklé mahagonové vlasy a její oči měly velice podivný odstín fialové - barvy, které mohla docílit jedině tak, že si na rudé duhovky nasadila modré kontaktní čočky.
"Demetri," odpověděla hedvábným hlasem a očima těkala mezi mým obličejem a Edwardovým šedým pláštěm.
"Pěkný úlovek," polichotil jí Demetri a já jsem najednou pochopila, proč má na sobě to nápadné oblečení… nebyla jenom lovec, ale taky návnada.
"Díky." Blýskla okouzlujícím úsměvem. "Jdeš taky?"
"Za chviličku. Pár mi jich schovej."
Heidi přikývla a se skloněnou hlavou prošla dveřmi, s posledním zvědavým pohledem věnovaným mně.
Edward nasadil tempo, že jsem musela utíkat, abych mu stačila. Přesto jsme se nedokázali dostat zdobenými dveřmi na konci haly dřív, než se začal ozývat křik.